IKAR CZIKAR CZ

Vesmírní Psanci: Stíny minulosti (Michal Vlas)13.8.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 439, Komentáře 0

 

Kapitola 5:



Svět Alastair;



Soustava Goq;



Čas 30 723 po expanzi;



Velkotrh Amo´doglia.



Tržnice;



Ionwem:



 



Vítr nese jemný písek úzkými uličky tržnice arabského stylu, obdélné, kamenné domy pískové a bílé barvy, působí dost jednoduše a prostě, nic extrovního, žádná vznášedla, high-tech technologie, elektriku tu mají, přirozeně a nějaké technologie taky, leč nejsou vidět. Před mnohými domy jsou stánky, postaveny z pláten a barevných látek, jež se vlní v poryvech větru, to vše podpírají jednoduché dřevěné konstrukce. Dřevěné stoly jsou zatíženy všemi možnými artikly: látky, koření, věci pro domácí používání, kosmetiku, voňavky, nářadí, exotické věci a drobná zvířata, jídlo všeho druhu a kdyby jste pátrali, by jste našli i domy lásky, poeticky řečeno, jsou to prostě bordely, jen označeny pod krásnými názvy a podobně, mnohé dívky tam ani nepracují dobrovolně. A kdyby jste šli dále na sever až k Velkému Placu, jak se náměstí jednoduše nazývá; Ionwem občas pomyslel, že lidem prostě chybí fantazie, zkrátka, že tam najdete to nejodpornější, co snad existuje – Prodej a nákup Otroků, tak by se to mohlo skutečně jmenovat.



Ionwem přimhouřil oči, nesnáší tohle místo, toto místo vypadá krásně, exoticky a vše k tomu, ale ve skutečnosti je to odporné místo, temné, skryté, pln černých obchodů, zbraně, drogy, dívky všech ras – otroci.



Cítí hnus ke všem bytostem, co tu halasně prodávají, i těm nakupujícím, co neméně halasně vyjednávají o cenách. Rád by věřil, že ne všichni jsou v skrytu odporný, leč je tomu těžko věřit, jeto prostě jiný svět, v dalekých krajích prozkoumaného vesmíru, daleko od takzvané civilizace, kde věší na oprátky takové, jaké tu vidí. Proto jeto takový ráj pro všechny, co nemají v sobě kousek soudnosti, lidskosti, když se to takhle vezme, už proto, že ne každý je člověk.



Skrz šátek, jež zahaluje tvář, cítí pach koření, potu místních a suchý vzduch, jež vane od jihu, kde vládnou rozhlehlé písky a kamení.



Má na sobě lehký, vzdušný oděv, pískové barvy a zahalující celé tělo, hlavu má omotanou pásem dlouhé, vzdušné látky, též pískové barvy – a jeho oči chrání černé ochranné brýle, kulaté, s gumovými okraji, jež přiléhají ke kůži, tím se zabraňuje, aby se jemný písek dostal za skly, jeto trochu nepohodlné, leč praktické – držící na hlavně pružným páskem.



Ionwem vypadá místně, obyčejně, leč tento vzhled nemá jen kvůli tomu: má na sobě vypsanou odměnu, a to těmi, jež dělají černé obchody, temné organizace a cechy, otrokáři a podobně, někdy i vlády a policisté, tedy těmi, jež sou zkorumpovaní a nechutně podmáznuty maníky z podsvětí.



Kráčí úzkou uličkou, na sever, tam, kde zrovna prodávají otroky.



Rameny naráží do kolemjdoucích a stojících lidí a bytostí mnoha ras. Je tu těsno. Mnoho kupujících, prohlížejících zboží a potulná děcka bez domova a rodin, výsledky oněch domech lásky.



Cítí lítost k těm dětem. Kvůli své bídné existenci, plné hanbi, krutosti všeho druhu, hladu, beznaděje, lítosti a zlosti – to prakticky tvoří základy pro kriminální živly. Časem vyrostou a nebudou o nic lepší, nežli...



Zarazil své myšlenky, když někdo do něj hrubě strčil, bez omluvy, prostě kolem něj prošel a odplivl si do písku.



Pod brýlemi se zamračil, jinak ignorujíc nevychovanost tohohle místa. Zvykl si na takováto místa, i když s nelibostí.



Čím víc se blíží k Velkému Placu, tím je větší nával a hluk. Občas míjel zvířata na čtyřech nohou, jež připomínají velbloudy, až nato, že mají bílou, chundelatou srst, a jejich hlavy připomínají spíše ptáky, malé oči, široké nozdry, místo tlamy zobák, jímž vyhrabává z písku tvorečky, či mělké pramínky vody – a jazyk má ten tvor úzký a dlouhý, jímž nabírá a líže vodu z prohlubní kamenů a jejich povrchů, kde se přes nos tvoří a zbíhá rosa, jež se po příchodu slunce vypaří zpátky do ovzduší. Na poušti jsou i různé rostliny, jež mají květy plné nektaru, i k tomu mají uzpůsobené jazyky. Prostě pouštní tvorové, jak z brožurky.



Halas hlasů, je skoro ohlušující. Otrokáři křičí své nabídky, ceny – jejich hlasy jsou zesílené zesilovači, jež mají každý na krku na pásku. Čumilové křičí, aniž by kupovaly, elf neví, co říkají, hluk se tak míchá, že je těžké rozeznat slova, nemluvě o tom, že se o to ani nesnaží.



Čím blíže je, tím více potkává takový, jež už mají zájem o nákup otroků. Navzájem se překřikují, kdo nabídne více peněz prodávajícím, jež divoce křičí, mávají rukama a ukazují na ty, kdo právě zvyšuje cenu.



Uvědomil si, že je to aukce. Obvykle se o cenách otroků moc nesmlouvá, ale tohle je nějaká výjimka; nemluvě o tom, že v tom velký rozdíl není – hlavně pro otroky.



Uprostřed náměstí je velké, dřevěné pódium, na němž stojí řady otroků, nebo se z nich otroky brzy stanou. Vidí majitelé otroků, jsou různí, mnoha ras, postavení, bohatství, ať jsou jaký jsou, všichni jsou nechutní a zasluhují provaz, a to je ještě mírný trest, kterým by jim dopřál Ionwem.



Dívá se do tvářích otroků, jsou různí, pln strachu, beznaděje, odevzdanosti, poslušnosti, zloby, nenávisti, marnosti; vidí všechny nuance emocí, které snad existují.



Ionwem se musí velmi držet, aby nezatínal pěsti a nesáhl na svůj nanomeč, jež má schovaný pod oděvem na opasku.



Dívá se kolem sebe, náhle si všiml, že ne všichni tu jsou kvůli otrokům. Poznal námezdný lovce hlav: zahlédl jednoho zahaleného muže, rasu nepoznal, jež drží v rukou plakát s jeho podobiznou. Takové tu viděl vyvěšené mnoho, nejspíš tu jeden před chvílí utrhl.



Ten muž bedlivě studuje obsah plakátu a pak se rozhlíží, jestli náhodou takového muže neuvidí, co je vyobrazen na kuse plexipapíru.



Ionwem je dobře maskován, ale nechce riskovat, začal obcházet pódium po jiné straně. Když viděl, že tu jsou i námezdní lovci, o to bedlivěji se rozhlíží a studuje každý detail.



Po očku sleduje otrokáře a otroky. Po chvilce se dostal blízko k místu, kde jsou veliké stany, kde s určitostí čekají další otroci.



Zastavil se, napjatě čeká.



Není tu, to se ví, bezdůvodně.



Pak zahlédl zerggenské otrokáře, jež v poutech vedou skupinu bytůstek několika ras, elfů nevyjímaje. Zvlášť jednoho, se kterým se už zná od náboru do armády, do elitní Deváté legie. Ten elf byl jediný, kdo nehleděl na jeho původ a nedíval se na něj, jako jiní – jako na toho, co přežil, na muže z vyprávění, svým způsobem na něj někteří hleděli, jako by byl legendou, živou, dýchající, jež kráčí mezi obyčejnými. A toho v duchu štvalo; dobře to skrýval za nehybnou kamennou tvář, kamennou tvář, kterou prolomil až onen elf, kterého vedou v poutech po sténajících prknech, místy prohýbající, sypající prach na krysy, jež švitoří pod velkým pódiem a jež jsou netečný ke krutostem nad jejich drobnými hlavami.



 



Minulost:



 



„Nastupovat! Nastupovat!“ křičí hubený elf v žluté kombinéze; elf stojí před rampou výsadkového člunu lodi Linaris, jeto válečná loď elfského císařství, jeto starý lehký křižník, jež převáží rekruty do výcvikového střediska Deváté Elitní Legie.



Skupinky elfů, jež mají jednoduché úbory rekrutů, nastupují houfně do člunu. Jednoduchá uniforma má všechny sjednocovat, mnozí pocházejí z významných rodin a rodů, mnozí pocházejí z obyčejných vrstev společnosti, leč to jsou zdatní vojáci, jež sloužily v různých armádách a z mnohých důvodů patří k těm nejlepším; šlechtici a vojáci z lidu, ti společně teď budou sloužit, cvičit – bojovat, umírat. Onen hubený elf si je zapisuje do tabletu a od každého přebírá ID kartu, jež strčí do portu tabletu a následně jej vrací majiteli. Pokaždé, a to každému přeje k dobré cestě.



To platilo i pro dva mladé elfy, mají sotva třicet let, tudíž jsou v poměru elfském, považováni ještě za mladíky.



Mladí elfové si sedly na volné místo, připásaly se pětibodovým polstrovaným pásem, jeto fuška pás správně zapnout, ale s trochou cviku to jde skoro samo.



Pozorují další a další elfy, jež nastupují do člunu po rampě. Mezi elfy jsou i Kalltikové, též známy jako kočičí národ; elitní legie jsou kombinované: ano, převážně tvoří legie elfové, leč se tu najde mnoho kalltiků, i pár lidí, ale ty tvoří výjimku, jinak jetu i mnoho garaa´danků. Elfové, Garaa´dankové, Kalltikové – ti tvoří dlouhodobě přirozený spojence, tudíž vznikla společná armáda, jež je tvořena těmi nejlepšími bojovníky, ať už mají vojenský výcvik u pravidelné armády, či jako u většině elfů, rodový bojový výcvik. To platí i pro oné mládence.



Pravda, patří k menším rodům, ale...



Mladíci se zarazily, když mezi nastupujícími uviděli elfa, o němž se mluví všude v elfském císařství, od těch nejmenších rodů po velikány jako samotný Císařský rod.



Ten, jenž přežil – z celé své rodiny po nechvalném útoku Nového řádu.



Jako uhranutí sledují prakticky legendárního elfa, a nejsou jediný. Všichni utichly a s úžasem sledují elfa, jež má kolem čela zavázaný velmi dlouhý šátek, a to v syté, rudé barvě. Má kamennou tvář, nehledíc ticha a pozorujících očí.



Postupně začal znít šum tichých diskuzí, zaznělo: „Jeto pravda? On bude s námi?! Opravdu rekrutoval...“ A zaznělo mnoho dalšího.



I mladí elfové si začali mezi sebou povídat.



Elf s šátkem si sedl naproti přes uličku – naproti nim. Připoutal se, nic neřekl, ničeho a nikoho si nevšímá. Má zavřené oči.



Inrael, jeden z mladíků, začal: „Slyšel jsem vyprávět o tom hrozném útoku, jež má na svědomí Nový řád. On jediný v podstatě přežil, proč k tomu došlo, co zamýšlel Nový řád – to nikdo neví, je mnoho divokých spekulací a proto o nich ani nebudu mluvit, je těžké vědět, co je fakt. Ale faktem je, že narukoval. Všichni mu to vymlouvali, admiralita, vysoce postavený generálové, rod z matčiny strany – tedy tak se o tom mluví. Dokonce i sám Císař! Chápeš mě, ne? To jen proto, že je poslední. Nindone, všechny hlasy ignoroval, chtěl rekrutovat, tudíž, to se ví, ho nakonec vzaly, a díky svému rodovému výcviku a toho faktu, že přežil masakr ani nemluvě, ho předurčilo, že ho daly do Elitních Legií. Nejvíc překvapující je, že ho přiřadily k nám – do Deváté Legie...“



„Ale,“ ohradil se Nindon, stejně šeptem jako doteď jeho přítel, „to mohla být klidně i jiná legie, třeba Desátá, nebo První. Já to vidím jako náhodu...“



„To ne, já slyšel, že, abych upozornil, nevím jestli je to pravda a kdo vynáší takové řeči, si ho vyžádala samotná generálka Deváté Legie...“



„Tomu nevěřím, Inraele. Sou to fámy, navíc proč by...“ zarazil se.



Elf o kterém se nepokrytě, leč potichu mluvilo, otevřel oči a podíval se na ně. A jako předtím, nic neřekl, nijak nereagoval, jen kamenná tvář, skoro až lhostejnost, ale to se jim možná jenom zdá.



Pak se náhle utichlo, jako když hrom udeří z nebe.



Po rampě přicházela ta, o které se zmínily oba mladíci. Samotná generálka Deváté Legie – a je Kalltiského původu. Vznešená, silná, neoblomná, cílevědomá, schopna chodit i přes mrtvoly – rozená vůdkyně.



Inrael promluvil ohromeně a velmi tiše, skoro mu bylo těžko rozumět: „Kasia Ayree,“ vyslovil její jméno s bázní a úctou.



Kasia Ayree je doprovázena dvěma muži a to v plné zbroji, černém, beze znaků, hodností a podobně – jsou i ozbrojení. Ghoust jednotky, tak se nazývají. Mají uzavřené helmy, tudíž jim není možno pohlédnou do tváří. Jen němé masky, bez viditelného hledí, či jakýchkoliv otvorů. Nic, jen holá maska. Je to až strašidelné.



„Ghoust jednotky,“ vyslovil s úžasem Inrael.



Ghoust jednotky sou elitní bojovníci Kalltiského národa. Ghoust jednotky jsou považovány za elitu mezi elity – mají velmi pokročilé maskovací systém, lehký, velmi odolný exosuit, poháněn krystalickými energobanky o velkém objemu. Těžko říci co jejich exosuit nabízí za možnosti, ale jedno je jasné, že...



Generálka se podívala jejich směrem a její pohled byl dost výmluvný, a tím pohledem neobdařila jenom je.



Všichni utichly. Někteří se dokonce zastyděli. Její pohled byl dost výřeční.



Během prvního roku války byly vysláni atentátníci Nového řádu, jež měli za cíl eliminovat méně či více významné osoby: generály, vojevůdce, vysoce postavený, elity, titulovaný. Hodně jich dosáhlo úspěchu, hodně zas ne, ale to stačilo, aby každý národ obdařil své generály, admirály a další důležité osoby nutné k úspěšnému tažení válkou, ochranou. A Kalltikové přičlenili Ghoust jednotky svým frontovým generálů i dalším.



Mladíci jsou zticha, ale to, co by nejspíš následovalo, co dále nebylo řečeno, je to, že odštěpená rodina rodu Aitrasow, tak jak byla, už neexistuje, ten útok na hlavní rodinu nebyl jediný. Po méně diskrétním útoku atentátníků, byl odštěpený rod zničen. Přežily jen dva – na krátkou chvíli. Bratr Arthara, jenž po útoku přežil, neunesl to, co se stalo nejen jeho rodině, ale když se dozvěděl o zničení hlavního rodu, o svých rozhodnutí ani nemluvě, začal tak truchlit, bědovat sebe a litovat všeho, že spáchal sebevraždu. Přežil jen jeho syn, bratranec Ionwema, on se časem stal psancem, vyděděncem – to znamená, že Ionwem Aitrasow se stal posledním svého rodu. Vše ztratil.



Za nedlouho poté vyletěl z lodi člun, jež zamířil k povrchu planety. K planetě, kde budou nový rekruti trénovat, ne jen kvůli tomu, aby uměli bojovat, zacházet se zbraněmi a tak, mnozí z nich už mají vojenský výcvik za sebou, mnozí elfové mají rodový výcvik, tudíž umí bojovat; tudíž jde o to, aby poznali jeden druhého, aby se na sebe zvykli, naučily věci, které neznají, nebo nepoznali u řadových vojáků, či u svých rodů – ne, tady jde o synchronizaci, naučení nových taktik a zbraní a výstroje, jež bude disponovat Elitní Legie. Takže výcvik bude trvat pouhý půl rok, pak budou posláni na frontu, budou plnit těžké úkoly, mise a podobně.



Generálka sedí na konci uličky, ze svého pohledu vidí celý nákladový prostor, kde sedí dalších padesát rekrutů. Hledí na každého z nich. Studuje tváře, jejich výrazy, odhaduje pocity, vše, co musí správný generál znát, musí znát a odhadnout své vojáky, které povede do války, do těch nejhorších sraček, které nabízí válka.



Její smaragdové oči jsou přivřené. Její ladně dlouhé uši, jsou přilehlé k hlavě. Je zamyšlená. Nakonec její pohled ulpěl na mladého elfa s rudým šátkem kolem čela.



Ty blázne, neměl si sem chodit. Si poslední... tvůj otec by tohle nechtěl. Nechtěl, abys musel kráčet tímhle osudem, který sis zvolil...



Kasia zná otce Ionwema od doby, když ještě byla malá dívka. Její otec byl velitel 12. Kalltiské flotily, Sagan, tak se jmenoval její otec, se seznámil s Artharem, když ještě býval u císařské gardy, při oficiální návštěvě představitelů obou národu; Artharo byl třetí velitel třetího pluku císařské gardy, proto byl přítomen ceremonie, kde se spřátelil se Saganem; dnes jí je přes šedesát let, takže to bylo v dobách, kdy prozkoumaný vesmír žil v klidu a míru, tedy relativně, ale i tak to byla doba pokoje. To ještě Ionwem nebyl na světe. Ty doby dávno pominuly.



*



V síni znějí údery dřevěných holí, vzdechy námahy – to vše neuvěřitelnou rychlostí a zkušenností. Muži a ženy Deváté legie čtvrté kohorty, provádějí rané cvičení. Pět set členů kohorty, bojují ve dvoučlenných týmech, jež jen nezlepšují schopnosti navzájem, ale i integraci, spolupráci. Učí se spolu bojovat, žít a hlavně přežít ve válce. Před nástupem byli individui, teď jsou skupinou, spolubojovníci. Mnozí mají rodoví výcvik, leč je to odlišné od vojenské služby. Mezi ně jsou i vojáci, jež byli vybráni, či šli dobrovolně do elitních legií, leč se musí secvičit, poznat toho druhého, naučit se pokročilejších technik boje, či se naučit se zbraněmi a technologiemi, se kterými se běžně nesetkaly, ba neznají.



Jedněmi z nich jsou i Ionwem, jež trénuje se svým sparring partnerem. Naigon Erolmer, tak se jmenuje jeho společník a jediný přítel, kterého má.



Od prvního nástupu uplynulo pět měsíců. Tedy jim do ostré akce zbývá jeden měsíc, a to nejen pro Devátou legii, ale pro všechny, všech deset legií, jež každá zvlášť má deset tisíc bojovníků. Tedy, celkem spočítáno, všech sto tisíc mužů a žen čeká na této planetě, jež mají tábory po celém povrchu, až budou nasazeni do boje. Na tisíců bojišť, jež sužují prozkoumaný vesmír. A dalších deset legií cvičí na jiné planetě, jež se přidají jen s pár měsíci zpoždění – to jest dalších sto tisíc bojovníků, a je dost možné, že vzniknou další, nikdo netuší, jak dlouhá bude válka.



Ionwem odrazil faleš pak následně skutečně smýšlení úder – ten též odrazil, jen s námahou.



Odskočil. Cvičeně dýchá, hluboce a pomalu, s klidem. Usmál se.



„Dobré, moc dobré příteli. Snažíš se srovnat minulou porážku?“



Naigon se usmál též. „Uhodl si, příteli. Nerad prohrávám.“ Znova udeřil.



Ionwem vzpomíná na jejich první setkání. Bylo to hned první den. Byl jediný, kdo na něj nehleděl, jako ostatní. Byl a je normální, bere ho tak, jaký je, nehledí na jeho legendární původ. Jejich přátelství nemá faleš. Naigon byl jediný, kdo prolomil zeď, za níž se skrýval, za níž nehledal žádný druh přátelství. Všichni na něj hleděli z bázní a respektem, ba strachem. Dost zvláštní, když se to tak vezme, ale budiž. A to někdy platilo i pro výcvikové instruktory a různý velitelé. Nikdo neměl odvahu byť jen na něj promluvit; ale jeden tu odvahu měl, vlastně ani ne tak odvahu – byl prostě přirozený, jež se seznamoval se spolubojovníky, se svým prostředím.



Ionwem to bral trochu ztěžka, neohrabaně. Ale Naigon, je prostě Naigon. Postupem času mezi ně vzniklo pevné přátelství a to se odráželo i na celkový vztah k jednotce a celé kohortě. Atmosféra byla kolem něj méně napjatá. A to, i když o tom neví, to ulehčilo i generálce oné legie. Měla skryté obavy o něj, o jeho uzavřenosti, a o tom, že by ta jeho tvrdohlavoc mohla stát i život. A aniž by o tom věděl, dává na něj pozor. Nový řád o něj bude mít rozhodně zájem, buď ho zabít, nebo zajmout. A to se nesmí stát! Ani omylem. O to se postará. Ba již částečně postarala, jen doufá, že se to nedozví – o Naigonovi a jeho těžkého údělu.



Ale zpátky.



Po chvilce dokončily výcvik. Postupem se odtrhávali malé i velké skupinky, a mířily do sprch a dále se převlíknout a pokračovat v zaběhnutém dění, na nějž si zvykly.



Výcvik je rutina. Krátké i dálkové běhy, silová cvičení, duševní cvičení, učení teorií, učení praktických věcí, souboje, secvičování, manévry, poznávání zbraní, výbušnin, dronů, vozidel, obrněnců, vznášedel, tanků, někteří i letounů, učení na střelnici, pokročilých technik v boji na blízku – jak se zbraní střelnou, chladnou, tedy meči, kopími, krátkými noži, tak i beze zbraně. Učili se jak přežít, jak vydržet bez vody i celé dny, bez jídla i celý týden, ne-li i déle, učili se první pomoci, prostě vše, co se museli naučit, doučit, vše, třeba i připomenout některé znalosti, a to vše se muselo vejít do pouhých šesti měsíců. Je třeba je pustit do boje, a to co nejdříve. Nikdo netuší, jak dlouhá to bude válka, již teď trvá skoro dva roky, a během té krátké doby zhaslo desítky miliónů životů a další milióny přibývají.



Čas plyne. Den, kdy budou posláni do boje, se blíží, všichni to vědě, cítí... cítí blíží se napětí, strach, obavy. Uvědomují si, že ne všichni přežijí. Nikdo neví, kdo padne prví, oni, či jejich přítel, či přítelkyně, nikdo neví, co přijde, kde budou prvně nasazeni. Jsou elitou, ale valná většina z nich nezažila skutečný boj na život a smrt, ba přesněji, nezažily to v takovém rozsahu, jaká válka nabízí – bitvy budou obří, epické, budou i malé, fádní, bezvýznamné, pouhé potyčky před velkým grand finale. To vše vědí.



Stíny se prodlužují.



*



Tam, v rozlehlém údolí, pochodují v sevřených kohortách, muži a ženy několika ras. Dvacet kohort – deset tisíc bojovníků Deváté legie, pochodují travnatým údolím, po jejichž levém boku pomalu vychází slunce, jež celkové atmosféře dodává punc bázně, epičnosti. Podél linií pochodují pilotované mechanoidy, jezdí kolové a pásové tanky a obrněnce, vznášedla, transportéry... kráčedla. Nad hlavy pochodující armády pomalu lítají podpůrné stíhače, bitevní čluny, výsadkové čluny. Je to dech beroucí.



Dusot deseti tisíců vojáků v plném brnění, lehkém, odolném, třímající různou paletu zbraní, je cítit až ve věži. Generálka a další pozorovatelé, cítí tu sílu, to hnutí v nitru; hluboce se nadechla, až jí zamrazilo, nozdry rozšířily, ladně dlouhé uši zavlnily a následně napjaly. Její oči se třpytí.



Nehrají žádné fanfáry, leč i tak je samotný pohled epický, jedinečný, neopakovatelný. Východ slunce zlatavě ozařuje údolí. K tomu travnaté a lesnaté kopce a travnatá pláň, to vše dokresluje epičnost momentu.



Generálka sleduje tu ohromnou sílu, která bude vypuštěna ve válce. A téhle síle ona velí.



Zvedla pohled, vidí v dálce, jež startují první obří transportéry, jež vezou své celé legie, jež roznesou po mnoha bojištích – jsou doprovázeny letky stíhaček. Na orbitě čeká celá flotila lodí, jež doprovodí deset obřích transportérů – sto tisíc vojáků – to vše míří do války, začlení se k desítkám dalším miliónů vojáků, jež bojují na frontách, nebo se k nim brzy přidají. Bude se bojovat na tisících frontách, v třinácti velkých galaxií a jejich šedesáti malých galaxií, jež tvoří předměstí oněch velkých obrů, shluků hvězd a plynů a planet, jež se nazývají galaxie. Celek, jež tvoří prozkoumaný vesmír.



Celé armády a flotily, jaké nemají obdoby, jsou v pohybu.



Potečou oceány krve, a to není moc obrazně řečeno.



Ionwem se rozhlíží do stran, i on pociťuje tu ohromnou sílu. Všímá si celého momentu, východ slunce, travnaté a lesnaté kopce, a o velehorách daleko na jihovýchodě ani nemluvě. Jeto historický moment, který se zapíše do dějin, a on patří k této momentce, k této síle, je její součástí.



Podíval se nahoru; celou hlavu má zakrytou pancéřovou helmou, tudíž vypadá jako všichni ostatní, jako pochodující sochy, vytvořené jednou formou, vidí stíhače a čluny, v dálce jsou vidět první lodě, jež vezou své elitní legie. A oni se k té ohromné síle brzy přidají.



Podíval se před sebe. Vidí ohromnou loď, jež parkuje na velké betonové ploše, ta je odveze na frontu.



Zažil boj, na svém domovském prahu a o všechny přišel. Už zabil, viděl smrt, jež přišla s plameny a pušky, jež násilím bere to, co bere jen samotný čas. Ví, co to znamená bojovat o holí život, též ví, že následující boje budou jiné, viděl videa, slyšel historky těch, jež zažily bitvu, kde se střetávají velké i malé skupiny, s tanky a letadly a bojem nad orbitou.



To vše na něj čeká, jako na další, které kolem sebe vidí.



Generálka se podívala na své společníky a řekla jen: „Je čas.“ A otočila se k odchodu, musí se připojit ke své armádě, kterou před chvíli viděla.



Věděla, že velí ohromné bojové cíle, ale vždy viděla jen čísla a písmena na monitoru, jen malé části z velkého celku. Ale až teď si uvědomila, jak ohromné síle to ona velí – a to při pohledu z věže, na všech deset tisíc bojovníků, v plné polní, vše, co k tomu patří...



Ví, že jsou generálové a maršálové, jež velí ještě větším armádám, ba celým armádním uskupení, ale i tak... Nemá proto slov, ale city a pocity mluví za vše.



Usmála se tak, až se jí zaleskly horní špičáky. Byl to dravčí úsměv.



Úsměv lovce.



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Michal Vlas

41056491_1398591090272939_5779706222865285120_n.jpg
O mně

Stručně řečeno, jsem jen chlapík, co má rád příběhy a rád je píše. Je mi 25 let, a vítám vás ve své skromné fantasii.....


https://www.facebook.com/michal.tee.vlas

https://fiktivni-psani.blogspot.com/


 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •