IKAR CZIKAR CZ

Ságy: Stíny minulosti (Michal Vlas)13.8.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 626, Komentáře 0

 

Kapitola 5:



Svět Alastair;



Soustava Goq;



Čas 30 723 po expanzi;



Velkotrh Amo´doglia.



Tržnice;



Ionwem:



 



Vítr nese jemný písek úzkými uličky tržnice arabského stylu, obdélné, kamenné domy pískové a bílé barvy, působí dost jednoduše a prostě, nic extrovního, žádná vznášedla, high-tech technologie, elektriku tu mají, přirozeně a nějaké technologie taky, leč nejsou vidět. Před mnohými domy jsou stánky, postaveny z pláten a barevných látek, jež se vlní v poryvech větru, to vše podpírají jednoduché dřevěné konstrukce. Dřevěné stoly jsou zatíženy všemi možnými artikly: látky, koření, věci pro domácí používání, kosmetiku, voňavky, nářadí, exotické věci a drobná zvířata, jídlo všeho druhu a kdyby jste pátrali, by jste našli i domy lásky, poeticky řečeno, jsou to prostě bordely, jen označeny pod krásnými názvy a podobně, mnohé dívky tam ani nepracují dobrovolně. A kdyby jste šli dále na sever až k Velkému Placu, jak se náměstí jednoduše nazývá; Ionwem občas pomyslel, že lidem prostě chybí fantazie, zkrátka, že tam najdete to nejodpornější, co snad existuje – Prodej a nákup Otroků, tak by se to mohlo skutečně jmenovat.



Ionwem přimhouřil oči, nesnáší tohle místo, toto místo vypadá krásně, exoticky a vše k tomu, ale ve skutečnosti je to odporné místo, temné, skryté, pln černých obchodů, zbraně, drogy, dívky všech ras – otroci.



Cítí hnus ke všem bytostem, co tu halasně prodávají, i těm nakupujícím, co neméně halasně vyjednávají o cenách. Rád by věřil, že ne všichni jsou v skrytu odporný, leč je tomu těžko věřit, jeto prostě jiný svět, v dalekých krajích prozkoumaného vesmíru, daleko od takzvané civilizace, kde věší na oprátky takové, jaké tu vidí. Proto jeto takový ráj pro všechny, co nemají v sobě kousek soudnosti, lidskosti, když se to takhle vezme, už proto, že ne každý je člověk.



Skrz šátek, jež zahaluje tvář, cítí pach koření, potu místních a suchý vzduch, jež vane od jihu, kde vládnou rozhlehlé písky a kamení.



Má na sobě lehký, vzdušný oděv, pískové barvy a zahalující celé tělo, hlavu má omotanou pásem dlouhé, vzdušné látky, též pískové barvy – a jeho oči chrání černé ochranné brýle, kulaté, s gumovými okraji, jež přiléhají ke kůži, tím se zabraňuje, aby se jemný písek dostal za skly, jeto trochu nepohodlné, leč praktické – držící na hlavně pružným páskem.



Ionwem vypadá místně, obyčejně, leč tento vzhled nemá jen kvůli tomu: má na sobě vypsanou odměnu, a to těmi, jež dělají černé obchody, temné organizace a cechy, otrokáři a podobně, někdy i vlády a policisté, tedy těmi, jež sou zkorumpovaní a nechutně podmáznuty maníky z podsvětí.



Kráčí úzkou uličkou, na sever, tam, kde zrovna prodávají otroky.



Rameny naráží do kolemjdoucích a stojících lidí a bytostí mnoha ras. Je tu těsno. Mnoho kupujících, prohlížejících zboží a potulná děcka bez domova a rodin, výsledky oněch domech lásky.



Cítí lítost k těm dětem. Kvůli své bídné existenci, plné hanbi, krutosti všeho druhu, hladu, beznaděje, lítosti a zlosti – to prakticky tvoří základy pro kriminální živly. Časem vyrostou a nebudou o nic lepší, nežli...



Zarazil své myšlenky, když někdo do něj hrubě strčil, bez omluvy, prostě kolem něj prošel a odplivl si do písku.



Pod brýlemi se zamračil, jinak ignorujíc nevychovanost tohohle místa. Zvykl si na takováto místa, i když s nelibostí.



Čím víc se blíží k Velkému Placu, tím je větší nával a hluk. Občas míjel zvířata na čtyřech nohou, jež připomínají velbloudy, až nato, že mají bílou, chundelatou srst, a jejich hlavy připomínají spíše ptáky, malé oči, široké nozdry, místo tlamy zobák, jímž vyhrabává z písku tvorečky, či mělké pramínky vody – a jazyk má ten tvor úzký a dlouhý, jímž nabírá a líže vodu z prohlubní kamenů a jejich povrchů, kde se přes nos tvoří a zbíhá rosa, jež se po příchodu slunce vypaří zpátky do ovzduší. Na poušti jsou i různé rostliny, jež mají květy plné nektaru, i k tomu mají uzpůsobené jazyky. Prostě pouštní tvorové, jak z brožurky.



Halas hlasů, je skoro ohlušující. Otrokáři křičí své nabídky, ceny – jejich hlasy jsou zesílené zesilovači, jež mají každý na krku na pásku. Čumilové křičí, aniž by kupovaly, elf neví, co říkají, hluk se tak míchá, že je těžké rozeznat slova, nemluvě o tom, že se o to ani nesnaží.



Čím blíže je, tím více potkává takový, jež už mají zájem o nákup otroků. Navzájem se překřikují, kdo nabídne více peněz prodávajícím, jež divoce křičí, mávají rukama a ukazují na ty, kdo právě zvyšuje cenu.



Uvědomil si, že je to aukce. Obvykle se o cenách otroků moc nesmlouvá, ale tohle je nějaká výjimka; nemluvě o tom, že v tom velký rozdíl není – hlavně pro otroky.



Uprostřed náměstí je velké, dřevěné pódium, na němž stojí řady otroků, nebo se z nich otroky brzy stanou. Vidí majitelé otroků, jsou různí, mnoha ras, postavení, bohatství, ať jsou jaký jsou, všichni jsou nechutní a zasluhují provaz, a to je ještě mírný trest, kterým by jim dopřál Ionwem.



Dívá se do tvářích otroků, jsou různí, pln strachu, beznaděje, odevzdanosti, poslušnosti, zloby, nenávisti, marnosti; vidí všechny nuance emocí, které snad existují.



Ionwem se musí velmi držet, aby nezatínal pěsti a nesáhl na svůj nanomeč, jež má schovaný pod oděvem na opasku.



Dívá se kolem sebe, náhle si všiml, že ne všichni tu jsou kvůli otrokům. Poznal námezdný lovce hlav: zahlédl jednoho zahaleného muže, rasu nepoznal, jež drží v rukou plakát s jeho podobiznou. Takové tu viděl vyvěšené mnoho, nejspíš tu jeden před chvílí utrhl.



Ten muž bedlivě studuje obsah plakátu a pak se rozhlíží, jestli náhodou takového muže neuvidí, co je vyobrazen na kuse plexipapíru.



Ionwem je dobře maskován, ale nechce riskovat, začal obcházet pódium po jiné straně. Když viděl, že tu jsou i námezdní lovci, o to bedlivěji se rozhlíží a studuje každý detail.



Po očku sleduje otrokáře a otroky. Po chvilce se dostal blízko k místu, kde jsou veliké stany, kde s určitostí čekají další otroci.



Zastavil se, napjatě čeká.



Není tu, to se ví, bezdůvodně.



Pak zahlédl zerggenské otrokáře, jež v poutech vedou skupinu bytůstek několika ras, elfů nevyjímaje. Zvlášť jednoho, se kterým se už zná od náboru do armády, do elitní Deváté legie. Ten elf byl jediný, kdo nehleděl na jeho původ a nedíval se na něj, jako jiní – jako na toho, co přežil, na muže z vyprávění, svým způsobem na něj někteří hleděli, jako by byl legendou, živou, dýchající, jež kráčí mezi obyčejnými. A toho v duchu štvalo; dobře to skrýval za nehybnou kamennou tvář, kamennou tvář, kterou prolomil až onen elf, kterého vedou v poutech po sténajících prknech, místy prohýbající, sypající prach na krysy, jež švitoří pod velkým pódiem a jež jsou netečný ke krutostem nad jejich drobnými hlavami.



 



Minulost:



 



„Nastupovat! Nastupovat!“ křičí hubený elf v žluté kombinéze; elf stojí před rampou výsadkového člunu lodi Linaris, jeto válečná loď elfského císařství, jeto starý lehký křižník, jež převáží rekruty do výcvikového střediska Deváté elitní legie.



Skupinky elfů, jež mají jednoduché úbory rekrutů, nastupují houfně do člunu. Jednoduchá uniforma má všechny sjednocovat, mnozí pocházejí z významných rodin a rodů, mnozí pocházejí z obyčejných vrstev společnosti, leč to jsou zdatní vojáci, jež sloužily v různých armádách a z mnohých důvodů patří k těm nejlepším; šlechtici a vojáci z lidu, ti společně teď budou sloužit, cvičit – bojovat, umírat. Onen hubený elf si je zapisuje do tabletu a od každého přebírá ID kartu, jež strčí do portu tabletu a následně jej vrací majiteli. Pokaždé, a to každému, přeje k dobré cestě.



To platilo i pro dva mladé elfy, mají sotva třicet let, tudíž jsou v poměru elfském, považováni ještě za mladíky.



Mladí elfové si sedly na volné místo, připásaly se pětibodovým polstrovaným pásem, jeto fuška pás správně zapnout, ale s trochou cviku to jde skoro samo.



Pozorují další a další elfy, jež nastupují do člunu po rampě. Mezi elfy jsou i Kalltikové, též známy jako kočičí národ; elitní legie jsou kombinované: ano, převážně tvoří legie elfové, leč se tu najde mnoho kalltiků, i pár lidí, ale ty tvoří výjimku, jinak jetu i mnoho garaa´danků. Elfové, Garaa´dankové, Kalltikové – ti tvoří dlouhodobě přirozený spojence, tudíž vznikla společná armáda, jež je tvořena těmi nejlepšími bojovníky, ať už mají vojenský výcvik u pravidelné armády, či jako u většině elfů, rodový bojový výcvik. To platí i pro oné mládence.



Pravda, patří k menším rodům, ale...



Mladíci se zarazily, když mezi nastupujícími uviděli elfa, o němž se mluví všude v elfském císařství, od těch nejmenších rodů po velikány jako samotný Císařský rod.



Ten, jenž přežil – z celé své rodiny po nechvalném útoku Nového řádu.



Jako uhranutí sledují prakticky legendárního elfa, a nejsou jediný. Všichni utichly a s úžasem sledují elfa, jež má kolem čela zavázaný velmi dlouhý šátek, a to v syté, rudé barvě. Má kamennou tvář, nehledíc ticha a pozorujících očí.



Postupně začal znít šum tichých diskuzí, zaznělo: „Jeto pravda? On bude s námi?! Opravdu rekrutoval...“ A zaznělo mnoho dalšího.



I mladí elfové si začali mezi sebou povídat.



Elf s šátkem si sedl naproti přes uličku – naproti nim. Připoutal se, nic neřekl, ničeho a nikoho si nevšímá. Má zavřené oči.



Inrael, jeden z mladíků, začal: „Slyšel jsem vyprávět o tom hrozném útoku, jež má na svědomí Nový řád. On jediný v podstatě přežil, proč k tomu došlo, co zamýšlel Nový řád – to nikdo neví, je mnoho divokých spekulací a proto o nich ani nebudu mluvit, je těžké vědět, co je fakt. Ale faktem je, že narukoval. Všichni mu to vymlouvali, admiralita, vysoce postavený generálové, rod z matčiny strany – tedy tak se o tom mluví. Dokonce i sám Císař! Chápeš mě, ne? To jen proto, že je poslední. Nindone, všechny hlasy ignoroval, chtěl rekrutovat, tudíž, to se ví, ho nakonec vzaly, a díky svému rodovému výcviku a toho faktu, že přežil masakr ani nemluvě, ho předurčilo, že ho daly do Elitních legií. Nejvíc překvapující je, že ho přiřadily k nám – do Deváté legie...“



„Ale,“ ohradil se Nindon, stejně šeptem jako doteď jeho přítel, „to mohla být klidně i jiná legie, třeba Desátá, nebo První. Já to vidím jako náhodu...“



„To ne, já slyšel, že, abych upozornil, nevím jestli je to pravda a kdo vynáší takové řeči, si ho vyžádala samotná generálka Deváté legie...“



„Tomu nevěřím, Inraele. Sou to fámy, navíc proč by...“ zarazil se.



Elf o kterém se nepokrytě, leč potichu mluvilo, otevřel oči a podíval se na ně. A jako předtím, nic neřekl, nijak nereagoval, jen kamenná tvář, skoro až lhostejnost, ale to se jim možná jenom zdá.



Pak se náhle utichlo, jako když hrom udeří z nebe.



Po rampě přicházela ta, o které se zmínily oba mladíci. Samotná generálka Deváté legie – a je Kalltiského původu. Vznešená, silná, neoblomná, cílevědomá, schopna chodit i přes mrtvoly – rozená vůdkyně.



Inrael promluvil ohromeně a velmi tiše, skoro mu bylo těžko rozumět: „Kasia Ayree,“ vyslovil její jméno s bázní a úctou.



Kasia Ayree je doprovázena dvěma muži a to v plné zbroji, černém, beze znaků, hodností a podobně – jsou i ozbrojení. Ghoust jednotky, tak se nazývají. Mají uzavřené helmy, tudíž jim není možno pohlédnou do tváří. Jen němé masky, bez viditelného hledí, či jakýchkoliv otvorů. Nic, jen holá maska. Je to až strašidelné.



„Ghoust jednotky,“ vyslovil s úžasem Inrael.



Ghoust jednotky sou elitní bojovníci Kalltiského národa. Ghoust jednotky jsou považovány za elitu mezi elity – mají velmi pokročilé maskovací systém, lehký, velmi odolný exosuit, poháněn krystalickými energobanky o velkém objemu. Těžko říci co jejich exosuit nabízí za možnosti, ale jedno je jasné, že...



Generálka se podívala jejich směrem a její pohled byl dost výmluvný, a tím pohledem neobdařila jenom je.



Všichni utichly. Někteří se dokonce zastyděli. Její pohled byl dost výřeční.



Během prvního roku války byly vysláni atentátníci Nového řádu, jež měli za cíl eliminovat méně či více významné osoby: generály, vojevůdce, vysoce postavený, elity, titulovaný. Hodně jich dosáhlo úspěchu, hodně zas ne, ale to stačilo, aby každý národ obdařil své generály, admirály a další důležité osoby nutné k úspěšnému tažení válkou, ochranou. A Kalltikové přičlenili Ghoust jednotky svým frontovým generálů i dalším.



Mladíci jsou zticha, ale to, co by nejspíš následovalo, co dále nebylo řečeno, je to, že odštěpená rodina rodu Aitrasow, tak jak byla, už neexistuje, ten útok na hlavní rodinu nebyl jediný. Po méně diskrétním útoku atentátníků, byl odštěpený rod zničen. Přežily jen dva – na krátkou chvíli. Bratr Arthara, jenž po útoku přežil, neunesl to, co se stalo nejen jeho rodině, ale když se dozvěděl o zničení hlavního rodu, o svých rozhodnutí ani nemluvě, začal tak truchlit, bědovat sebe a litovat všeho, že spáchal sebevraždu, byl naprosto zlomen a stal se nepříčetný. Přežil jen jeho syn, bratranec Ionwema, on se časem stal psancem, vyděděncem – to znamená, že Ionwem Aitrasow se stal posledním svého rodu. Vše ztratil.



Za nedlouho poté vyletěl z lodi člun, jež zamířil k povrchu planety. K planetě, kde budou nový rekruti trénovat, ne jen kvůli tomu, aby uměli bojovat, zacházet se zbraněmi a tak, mnozí z nich už mají vojenský výcvik za sebou, mnozí elfové mají rodový výcvik, tudíž umí bojovat; tudíž jde o to, aby poznali jeden druhého, aby se na sebe zvykli, naučily věci, které neznají, nebo nepoznali u řadových vojáků, či u svých rodů – ne, tady jde o synchronizaci, naučení nových taktik a zbraní a výstroje, jež bude disponovat elitní legie. Takže výcvik bude trvat pouhý půl roku, pak budou posláni na frontu, budou plnit těžké úkoly, mise a podobně.



Generálka sedí na konci uličky, ze svého pohledu vidí celý nákladový prostor, kde sedí dalších padesát rekrutů. Hledí na každého z nich. Studuje tváře, jejich výrazy, odhaduje pocity, vše, co musí správný generál znát, musí znát a odhadnout své vojáky, které povede do války, do těch nejhorších sraček, které nabízí válka.



Její smaragdové oči jsou přivřené. Její ladně dlouhé uši, jsou přilehlé k hlavě. Je zamyšlená. Nakonec její pohled ulpěl na mladého elfa s rudým šátkem kolem čela.



Ty blázne, neměl si sem chodit. Si poslední... tvůj otec by tohle nechtěl. Nechtěl, abys musel kráčet tímhle osudem, který sis zvolil...



Kasia zná otce Ionwema od doby, když ještě byla malá dívka. Její otec byl velitel 12. Kalltiské flotily, Sagan, tak se jmenoval její otec, se seznámil s Artharem, když ještě býval u císařské gardy, při oficiální návštěvě představitelů obou národu; Artharo byl třetí velitel třetího pluku císařské gardy, proto byl přítomen ceremonie, kde se spřátelil se Saganem; dnes jí je přes šedesát let, takže to bylo v dobách, kdy prozkoumaný vesmír žil v klidu a míru, tedy relativně, ale i tak to byla doba pokoje. To ještě Ionwem nebyl na světe. Ty doby dávno pominuly.



*



V síni znějí údery dřevěných holí, vzdechy námahy – to vše neuvěřitelnou rychlostí a zkušenností. Muži a ženy Deváté legie, čtvrté kohorty, provádějí rané cvičení. Pět set členů kohorty, bojují ve dvoučlenných týmech, jež jen nezlepšují schopnosti navzájem, ale i integraci, spolupráci. Učí se spolu bojovat, žít a hlavně přežít ve válce. Před nástupem byli individui, teď jsou skupinou, spolubojovníci. Mnozí mají rodoví výcvik, leč je to odlišné od vojenské služby. Mezi ně jsou i vojáci, jež byli vybráni, či šli dobrovolně do elitních legií, leč se musí secvičit, poznat toho druhého, naučit se pokročilejších technik boje, či se naučit se zbraněmi a technologiemi, se kterými se běžně nesetkaly, ba neznají.



Jedněmi z nich jsou i Ionwem, jež trénuje se svým sparring partnerem. Naigon Erolmer, tak se jmenuje jeho společník a jediný přítel, kterého má.



Od prvního nástupu uplynulo pět měsíců. Tedy jim do ostré akce zbývá jeden měsíc, a to nejen pro Devátou legii, ale pro všechny, všech deset legií, jež každá zvlášť má deset tisíc bojovníků. Tedy, celkem spočítáno, všech sto tisíc mužů a žen čeká na této planetě, jež mají tábory po celém povrchu, až budou nasazeni do boje. Na tisíců bojišť, jež sužují prozkoumaný vesmír. A dalších deset legií cvičí na jiné planetě, jež se přidají jen s pár měsíci zpoždění – to jest dalších sto tisíc bojovníků, a je dost možné, že vzniknou další, nikdo netuší, jak dlouhá bude válka.



Ionwem odrazil faleš, pak následně skutečně smýšlení úder – ten též odrazil, a to se značnou dávkou námahy a úsilí.



Odskočil. Cvičeně dýchá, hluboce a pomalu, s klidem. Pozvedl koutek v přátelský úsměv, což je značný pokrok, od té nechvalné události.



„Dobré, moc dobré příteli. Snažíš se srovnat minulou porážku?“



Naigon se usmál. Jeho úsměv je širší a bez náznaku napětí, či náznaku zdráhavosti, jak je vidno u Ionwema, když se vzácně usměje, či jen pousměje –, zasmání jako takové, ještě nebyl spatřen, a to už od chvíle, kdy dostal od otce egria. „Uhodl si, příteli. Nerad prohrávám.“ Znova udeřil.



Ionwem vzpomíná na jejich první setkání. Bylo to hned první den. Byl jediný, kdo na něj nehleděl, jako ostatní. Byl a je normální, bere ho tak, jaký je, nehledí na jeho legendární původ. Jejich přátelství nemá faleš. Naigon byl jediný, kdo prolomil zeď, za níž se skrýval, za níž nehledal žádný druh přátelství. Všichni na něj hleděli z bázní a respektem, ba strachem. Dost zvláštní, když se to tak vezme, ale budiž. A to někdy platilo i pro výcvikové instruktory a různý velitelé. Nikdo neměl odvahu byť jen na něj promluvit; ale jeden tu odvahu měl, vlastně ani ne tak odvahu – byl prostě přirozený, jež se seznamoval se spolubojovníky, se svým prostředím.



Ionwem to bral trochu ztěžka, neohrabaně. Ale Naigon, je prostě Naigon. Postupem času mezi ně vzniklo pevné přátelství a to se odráželo i na celkový vztah k jednotce a celé kohortě. Atmosféra byla kolem něj méně napjatá. A to, i když o tom neví, to ulehčilo i generálce oné legie. Měla skryté obavy o něj, o jeho uzavřenosti, a o tom, že by ta jeho tvrdohlavoc mohla stát i život. A aniž by o tom věděl, dává na něj pozor. Nový řád o něj bude mít rozhodně zájem, buď ho zabít, nebo zajmout. A to se nesmí stát! Ani omylem. O to se postará. Ba již částečně postarala, jen doufá, že se to nedozví – o Naigonovi a jeho těžkého údělu.



Ale zpátky.



Po chvilce dokončily výcvik. Postupem se odtrhávali malé i velké skupinky, a mířily do sprch a dále se převlíknout a pokračovat v zaběhnutém dění, na nějž si zvykly.



Výcvik je rutina. Krátké i dálkové běhy, silová cvičení, duševní cvičení, učení teorií, učení praktických věcí, souboje, secvičování, manévry, poznávání zbraní, výbušnin, dronů, vozidel, obrněnců, vznášedel, tanků, někteří i letounů, učení na střelnici, pokročilých technik v boji na blízku – jak se zbraní střelnou, chladnou, tedy meči, kopími, krátkými noži, tak i beze zbraně. Učili se jak přežít, jak vydržet bez vody i celé dny, bez jídla i celý týden, ne-li i déle, učili se první pomoci, prostě vše, co se museli naučit, doučit, vše, třeba i připomenout některé znalosti, a to vše se muselo vejít do pouhých šesti měsíců. Je třeba je pustit do boje, a to co nejdříve. Nikdo netuší, jak dlouhá to bude válka, již teď trvá skoro dva roky, a během té krátké doby zhaslo desítky miliónů životů a další milióny přibývají.



Čas plyne. Den, kdy budou posláni do boje, se blíží, všichni to vědě, cítí... cítí blíží se napětí, strach, obavy. Uvědomují si, že ne všichni přežijí. Nikdo neví, kdo padne jako první, oni, či jejich přítel, či přítelkyně, nikdo neví, co přijde, kde budou prvně nasazeni. Jsou elitou, ale valná většina z nich nezažila skutečný boj na život a smrt, ba přesněji, nezažily to v takovém rozsahu, jaká válka nabízí – bitvy budou obří, epické, budou i malé, fádní, bezvýznamné, pouhé potyčky před velkým grand finale. To vše vědí.



Stíny se prodlužují.



*



Tam, v rozlehlém údolí, pochodují v sevřených kohortách, muži a ženy několika ras. Dvacet kohort – deset tisíc bojovníků Deváté legie, pochodují travnatým údolím, po jejichž levém boku pomalu vychází slunce, jež celkové atmosféře dodává punc bázně, epičnosti. Podél linií pochodují pilotované mechanoidy, jezdí kolové a pásové tanky a obrněnce, vznášedla, transportéry... kráčedla. Nad hlavy pochodující armády pomalu lítají podpůrné stíhače, bitevní čluny, výsadkové čluny. Je to dech beroucí.



Dusot deseti tisíců vojáků v plném brnění, lehkém, odolném, třímající různou paletu zbraní, je cítit až ve věži. Generálka a další pozorovatelé, cítí tu sílu, to hnutí v nitru; hluboce se nadechla, až jí zamrazilo, nozdry rozšířily, ladně dlouhé uši zavlnily a následně napjaly. Její oči se třpytí.



Nehrají žádné fanfáry, leč i tak je samotný pohled epický, jedinečný, neopakovatelný. Východ slunce zlatavě ozařuje údolí. K tomu travnaté a lesnaté kopce a travnatá pláň, to vše dokresluje epičnost momentu.



Generálka sleduje tu ohromnou sílu, která bude vypuštěna ve válce. A téhle síle ona velí.



Zvedla pohled, vidí v dálce, jež startují první obří transportéry, jež vezou své celé legie, jež roznesou po mnoha bojištích – jsou doprovázeny letky stíhaček. Na orbitě čeká celá flotila lodí, jež doprovodí deset obřích transportérů – sto tisíc vojáků – to vše míří do války, začlení se k desítkám dalším miliónů vojáků, jež bojují na frontách, nebo se k nim brzy přidají. Bude se bojovat na tisících frontách, v třinácti velkých galaxií a jejich šedesáti malých galaxií, jež tvoří předměstí oněch velkých obrů, shluků hvězd a plynů a planet, jež se nazývají galaxie. Celek, jež tvoří prozkoumaný vesmír.



Celé armády a flotily, jaké nemají obdoby, jsou v pohybu.



Potečou oceány krve, a to není moc obrazně řečeno.



Ionwem se rozhlíží do stran, i on pociťuje tu ohromnou sílu. Všímá si celého momentu, východ slunce, travnaté a lesnaté kopce, a o velehorách daleko na jihovýchodě ani nemluvě. Jeto historický moment, který se zapíše do dějin, a on patří k této momentce, k této síle, je její součástí.



Podíval se nahoru; celou hlavu má zakrytou pancéřovou helmou, tudíž vypadá jako všichni ostatní, jako pochodující sochy, vytvořené jednou formou, vidí stíhače a čluny, v dálce jsou vidět první lodě, jež vezou své elitní legie. A oni se k té ohromné síle brzy přidají.



Podíval se před sebe. Vidí ohromnou loď, jež parkuje na velké betonové ploše, ta je odveze na frontu.



Zažil boj, na svém domovském prahu a o všechny přišel. Už zabil, viděl smrt, jež přišla s plameny a pušky, jež násilím bere to, co bere jen samotný čas. Ví, co to znamená bojovat o holí život, též ví, že následující boje budou jiné, viděl videa, slyšel historky těch, jež zažily bitvu, kde se střetávají velké i malé skupiny, s tanky a letadly a bojem nad orbitou.



To vše na něj čeká, jako na další, které kolem sebe vidí.



Generálka se podívala na své společníky a řekla jen: „Je čas.“ A otočila se k odchodu, musí se připojit ke své armádě, kterou před chvíli viděla.



Věděla, že velí ohromné bojové cíle, ale vždy viděla jen čísla a písmena na monitoru, jen malé části z velkého celku. Ale až teď si uvědomila, jak ohromné síle to ona velí – a to při pohledu z věže, na všech deset tisíc bojovníků, v plné polní, vše, co k tomu patří...



Ví, že jsou generálové a maršálové, jež velí ještě větším armádám, ba celým armádním uskupení, ale i tak... Nemá proto slov, ale city a pocity mluví za vše.



Usmála se tak, až se jí zaleskly horní špičáky. Byl to dravčí úsměv.



Úsměv lovce.



*



Exploze srazila tři muže, jež držely archaicky působící štíty diskového tvaru, zdání ale klame: jsou to štíty s emitory, jež tvoří energetický štít tvaru obdélníku, podobné té, jež nosívaly římští legionáři.



„Seskupit!“ křikl někdo. Těžko vědět, kdo to byl, všude je zmatek.



Výbuchy jsou běžnou symfonií, jež znějí v rozlehlém bojišti, kde hoří trosky desítek tanků a různé mobilní techniky, sestřelená letadla nejsou výjimkou – o stovkách mrtvých ani nemluvě.



Štítonoši, jež byli explozí sraženi, se znova seskupily a kryjí odhalení bok jednotky před palbou.



Vzduch proťal halasný svist stíhaček, jež svrhly bomby na nepřátelské stanoviště novořádových pancéřových jednotek. Nebe proťalo desítky ohnivých kopí, jež zabila desítky nepřátel a zničila dva pochodující kráčedla, jež ohrožovala družstva třetí kohorty, daleko na západě od pozic čtvrté kohorty, jež je zakopaná v kilometr dlouhé linii.



Družstvo 3. a 4., drží východní cíp linie, tu nejvíce nevděčnou část obrany. Je nejméně krytá a špatně hájitelná, tudíž jí dostal velitel Naigon se třetím družstvem a velitel Vomek se svým čtvrtým družstvem, čtvrté kohorty, Deváté legie. To místo jim přidělil velitel kohorty plukovník Borag Asomer, a je příslušník Kalltiského národa; když se o tom později dověděla generálka legie, neměla z toho valnou radost.



Ale vraťme se k momentální situaci.



Ionwem se podíval na svého velitele a jediného přítele v jedné osobě. Dost zvláštní to je. Ale s podivem je, že jim to ani moc nenarušilo přátelství, jen se trocho změnilo. Někdy si říká, že je to prostě divné. Nemluvě o tom, že ho povýšila samotná Kasia. Začínají v něm prohlubovat pochybnosti. Divné pocity, že je kolem něj nějaká síť, jež spřádala samotná generálka a další. Tuší proč, chce ho chránit, jediného dědice rodu, který ani neexistuje. Stále žije jeho bratranec, ale ten skončil na rozcestí osudu a nezvolil moudře, stává se z něj známí psanec.



I když to není na něm znát, drží hluboký smutek a žal, nad osudem odštěpené rodiny, která zanikla, a zbylo z ní jen jeden elf, k tomu navíc poloelf. Smutní nad ním, rád by ho přivedl zpátky na správný směr. Ale osud je rozdělil velkou vzdáleností a probíhající válkou. Nemluvě o tom, že jeho bratranec je paličák, těch pár pokusu o kontakt ignoroval. Rád by věřil, že k sobě najdou cestu, ale ne teď, není na to správný čas. Každý musí podstoupit svoji cestu, cestu vývoje, cestu všeho, aby byl umožněn kontakt, jež bude krvaví, to ví už teď. Leč ví, že to umožní, aby se usmířili, ale ne teď, ne teď.



Naigon opětoval pohled. Tedy, se to musel představil, kvůli helmě zakrývající celou hlavu, mu nevidí do očí. I když nic neřekly, jakoby mezi ně bylo vše řečeno. Ani nebylo třeba, bylo vidět, že jsou v prdeli. Špatně hájitelná pozice, posili daleko, hlavní armáda táhne daleko na severu a západě. Tři kohorty z deváté legie měli původně za úkol dobýt lehce opevněný, leč neméně důležitý sektor, jež zajišťuje důležitý opěrný bod, nemluvě o vybudované mobilní elektrárně s velkými generátory, jež zásobuje jednotky energií, jež musí dobíjet techniku a některé zbraně a další věci. Elektrárna má vlastní emitor štítu, tudíž je dobře chráněna před bombardováním. Velení to beztak nechtělo, chce získat elektrárnu pro sebe, přeci jen je to kus cenné výbavy, jež se hodí i pro spojeneckou armádu.



Velení odhadovalo slabší obranu v pěchotě a v mobilní technice, leč opak je pravdou. Útok se nezdařil a byl i odražen. Dvanáctá kohorta se musela stáhnout, to kvůli spoustě zraněných legionářů, jež znemožnila efektivní boj kohorty; čtvrtá a třetí se zakopala, aby zablokovala protiútok. Neví odkud nepřítel vzal zálohy, kde se skrývali a tak, leč sou tu. To plány zkomplikovalo. Nad orbitou se stále bojuje, tudíž není možno poslat další posily. 13. mobilní armáda a 49. tanková brigáda bojuje na zmíněných oblastech a boje jsou tuhé. Občas mohou poslat leteckou podporu, leč i ta je omezená. Musí převážně chránit postupující hlavní armádu, to díky Vesmíru platí i pro druhou stranu.



Vše je komplikované, tudíž klasika, když jde o války; na papíře jsou jednoduché, na bojišti komplikované, o tom se náborové letáky moc nezmiňují, o médiích ani nemluvě.



Začíná mrholit.



Zvuky dalekých bitek doléhají až k nim. Je cítit napětí. Už dlouho nebyl podniknut výpad: a to celých šedesát minut, na bojišti to znamená celé roky.



Koncentrují síly, o tom není pochyb. A vědí, kde mají obránci nejslabší obranu; Ionwem i jeho velitel to vědí též.



Na první bojovou akci...



Naigon pozvedl ruku – všichni zpozorněly. Slyší hluk a dusot. Ten typický – kroky kráčedla a dusot nejméně dvou družstev. Možná tří.



„Jsou tady. Připravit na ústup, když nebude zbití. Připravit raketomety!“ Čtyři muži uposlechly a připravily odpalovače s protipancířem naváděné rakety. Kryjí se co nejvíc v zákopech a vystrkují jen minimum svých těl – i když mají celotělné pancíře, nejsou nezničitelné. Dobrý zásah z těžkého kanónu z kráčedla, by je poslala k pánu.



„U vesmíru!“ ulevil si jeden legionář a připravil si svoji odstřelovací pušku.



Štítonoši kryjí odhalený bok. Měli i přenosný emitor štítu, jež by uchránil obě družstva, ale o ten již přišli, tudíž se musí spokojit s tím, co mají.



Ze stínu ožehlých stromů, mlhy, ozónu z bitev a houstnoucího se deště, se zjevila silueta deset metrů vysokého, dvounohého kráčedla, a to osázeného zbraněmi jak proti pěchotě, tak i proti obrněncům, dost smrtící pro churavou obranu s dvaceti špinavými legionáři a mizernou náladou.



„Dobře miřte!“ křikl Naigon k mužům, jež třímají odpalovače raket. Skrčil se, z okraje zákopu mu kouká jen hlava. Zbraň má připravenou a odjištěnou, jako všichni ostatní.



Ionwem se kousek přesunul. Není dobré, aby jednou ranou zlikvidovali celé velení, ano, je zástupce velitele družstva.



Naigon střelil boční pohled na přítele a pohled hned vrátil na postupující kráčedlo s pěchotním doprovodem, jež pochoduje v rojnici ve dvou řadách.



Netrvalo to dlouho a odstřelovači na obou stranách zahájily palbu, pak kulometčíci zahájily hradební palbu.



Pulzní střeli se všude kolem zarývají do mokré hlíny a malých balvanů.



Zatím nikdo nepadl. Je to jen oťukávání, i když s ostrým střelivem.



Pak přišla palba z kráčedla. Pulzní kulomety doslova vytváří hlubokou rýhu do země, jak palba směřuje k legionářům.



„Kryjte se!“ křikly velitelé družstev.



Palba na třech místech projela napříč zákopy a zanechaly hluboké rýhy.



Ionwem se ohlédl a viděl legionáře ze čtvrtého družstva, jak dostal několik zásahů do paže, která mu uletěla, byla doslova uťata. Inteligentní podšívka zakryla ránu, aby ten chudák nevykrvácel.



První oběť, jestli přežije, či ne, těžko říci.



„PALTE!“



Čtyři vystřelené rakety se zaměřily na kráčedlo. Metr dlouhé rakety se rozdvojily. První díl rakety je tvořen hlavicí, jež zničí, či oslabí štít lokálně natolik, aby hlavní díl rakety dodělal dílo.



Vysokou rychlostí míří ke kráčedlu. Obraný systém odklonil jednu antištítovou hlavici; druhý díl rakety, jež stále míří k cíli, vybuchla na štítu, leč výbuch byl dost silný, aby zatřásl kolosem. Další rakety měli větší úspěšnost. Dvě trefily tělo, jedna trefila levou nohu. Štít zamihotal a padl, pancíř je rozštěpen, z míst se kouří a žhne... ale.



„A sakra!“ ulevil si Naigon.



Palba mezi tím pokračovala, na straně novořádových jednotek se objevily první mrtvý.



U legionářů zemřel jeden, byl to ten, jež přišel o paži. Zranění byla taková, že nepřežil, ani zásah zdravotníka nepomohl k přežití onoho hocha.



Ionwem ho znal jménem. Zahlédl klečící muže nad tělem, jež pod helmou pláče a běduje žalem. Byl to Nindon. Dobře si pamatuje, když ty kluky viděl prvně. Byli i jsou mladí, v rámci elfů, až moc mladí. Ten klečící je Inrael. Kdo by tušil, že skončí spolu v jedné jednotce. Když se to ti dva dozvěděli, byli...



Myšlenky se zpřetrhali. Výbuch střeli, jež vzešla z kráčedla, rozmetala hlínu a kamení všemi směry, jež pak následně dopadá na hlavy obránců.



Kolem něj se vše utlumuje. Jako by byl jen on. Vše slyší mlhavě. Palbu, výbuchy, křik, křik dalších raněných – palba houstne. Byla dost hustá na to, aby se znemožnila druhá salva raket, jež by dorazila kráčedlo. Jeden střelec se o to pokusil, když dostal možnost, ale ochranný systém kolosu odklonil osamělo střelu, jako kdyby to byla jen otravná moucha, ani v palbě neustal. Chce to koncentrovanou palbu, ale ta není umožněna.



Nepřítel postupuje. Pozice neudržitelná. Je jen jediná možnost, ústup k týlu, kde je zakopané jiné družstvo a doufat, že se tam udrží, a doufat v posily.



Tlak stoupá a Naigon a Vomek nakonec velí k ústupu.



Štítonoši kryjí co nejvíce ústup, aspoň té části, kterou sou schopni chránit. Zbytek se kryje stylem běh-zastavit-střílet-krýt, a tak dokola. To vše se děje rychle.



Nikdo si nevšiml, že jeden chybí. Ionwem. On si uvědomil, že při ústupu utrpí katastrofální ztráty. Vidí kráčedlo, jak neodbytně postupuje; pokusy ho zničit rakety při úprku nevyšli. Jestli se více přiblíží, nastane krveprolití. Proto zůstal pozadu, předvídal to – tudíž si přivlastnil plazmovou minu; pokusí se dostat ke kráčedlu a odpálit mu poškozený kotník a doufat, že ho to zneškodní, aby mohly uniknout a přeskupit. Leč si uvědomuje rizika, že ho dostanou.



Odjistil minu, připravil si malí pulzní samopal, který nabyl plným zásobníkem. Čeká, až se trochu přiblíží.



Naigon žene své bojovníky. Přitom krátkými dávky drží nepřítele v šachu, aby nemohl opětovat palbu na žalostně nekryté družstvo. Přitom okrajově sleduje kráčedlo, jež je ověnčené kouřem a ozónem z přestřelky. Je osvětlené skromnými plameny, vypadá démonicky. Z míst zásahů žhne, kde rakety měli malí úspěch, leč dobře pancéřové kráčedlo nezničilo, jen oslabilo. Už si jenom představuje, jak posádka kráčedla zaměřuje zbraně na muže a ženy, jež kolem něj probíhají. Všude je zmatek.



Kráčedlo udělalo další krok, v tu chvíli ho něco zarazilo. Kde je Ionwem?! Ach ne! Pitomec jeden!



Je bezradný. Je teď rozpolcen mezi údělem a přátelstvím a tím, že musí zachránit své družstvo.



Už jenom sleduje postavu, jak vyskočila ze zákopu – jen sleduje překvapeného vojáka a jenž následně padá pod palbou odvážlivce.



Ionwem přesně trefil nepřítele do hrudi a pokračuje v běhu, ani se přitom nezastavil. V soukromí své helmy rychle dýchá, je naplněn adrenalinem a dalšími látkami, jež se uvolňují v takových situací a jež zbystřují smysli. Vše vnímá o něco pomaleji. Připomíná mu to ten den, když se střetl s oním šermířem s bílou šavlí, na domovském prahu.



Kolem něj sviští střeli, pulzní, plazmové, kinetické – pět metrů za ním vybuchl granát, jež ho na chvíli vyvedl z rytmu běhu, jež následně vyrovnal a znova se rozeběhl. Při svém běhu se kryje střelbou ze samopalu, občas trefí, občas mine, těžko mířit při běhu, ale drží to některé odvážlivce, jež se snaží chránit kráčedlo, jež je jejich největší zbraní i ochranou zároveň.



Země se otřásla, když kráčedlo udělalo další krok. I když nepochoduje tak rychle, jako předtím, stále jediný krok je tak dlouhý, že pěšák musí udělat dvanáct kroku, aby vyrovnal krok kráčedla.



Odvaha obránců kráčedla se stupňuje, a to úměrné tomu, čím blíže je ke kráčedlu. Střeli fičí jen na šířku chlupu od jeho těla, některé střeli se odrážejí, jiné zbroj pohltí a tím vznikají nové a nové jizvy na povrchu.



Napětí v něm roste.



Už jen pár kroků, už jen pár kroků, odříkává v duchu svoji novou mantru. Ignoruje střelbu nepřítele, i když doslova střeli lížou jeho zbroj.



Naigon to se zatajeným dechem sleduje. I další se zastavují, aby to sledovaly. Někteří vykročily zpátky, aby pomohly odvážlivci, jenže Naigon a Vomek je zadržely; jeden blázen stačí, co jde na smrt. Tedy se spokojily s tím, že poskytují krycí palbu. Nepřítel si jich skoro nevšímá, veškerou pozornost věnují sebevrahovi, jež se snaží zneškodnit kráčedlo. Za jiných okolností by to bylo nemožné, ale teď, když je kráčedlo poškozeno a nemá dostatečnou pěchotní ochranu.



Ty blázne! Chceš umřít!?



Kráčedlo díky poškozením, není tak obratné, a nemůže se Ionwemovi vyhnout, či jinak bránit.



Novořádový voják měl velkou šanci dostat Ionwema, jenže všímavý odstřelovač ho odrovnal dřív, než stačil zamířit plazmovou puškou, jež by elfa zajistě zabila.



Ionwem magneticky ukotvil k levému kotníku minu a zapl jí. Načasoval jí na pouhých třicet sekund, únik bude těsný. Nechtěl dát možnost minu zneškodnit. Zběsile utíká samým směrem, kterým přiběhl.



Jeden vojín se pokusil doběhnout k náloži, povedlo se, dokonce stačil popadnout minu, ale ta vybuchla a plazma vojína doslova vypařila. O kotníku kráčedla ani nemluvě.



Ionwem se dostal dost daleko, ale ne dost. Nepřítel mu stěžoval únik, tudíž ho srazila rázová vlna, jež ho smetla, jako když vítr odvane popadané podzimní listí.



Svět se mu zatočil, je celí potlučený. V ústech cítí krev, v uších mu zvoní, ani helma dokonale neodstínila následky výbuchu.



Jen deset metrů za ním padlo kráčedlo a už nevstalo. Pád otřásl zemí tak, až všem nohy znejistěli. Přitom zněl halasný skřípot kovu. Už nepředstavuje hrozbu.



Zasténal. Dlaněmi se opřel o zem a pokouší se zvednout. Po pár sekundách, se mu to povedlo; je celí mátožný a vyčerpaný. Helma ho dusí, není to tím, že je poškozená, přívod vzduchu funguje, ale jde o momentální klaustrofobický pocit, potřebuje prostor, i když rozum mu říká, že tím přijde o ochranu hlavu, a tudíž bude snadnějším cílem. Jenže hrozba pominula. Útok se nezdařil, a pěchota začala ustupovat; bez podpory kráčedla, je další postup nemožný.



Helmu sundal a nadechl se štiplavého vzduchu, jež je nasycen kouřem a ozónem a smrtí. Podíval se na zakouřené nebe. Má zvláštní pocit svobody, uvolnění, dost zvláštní, když stojí uprostřed smrti a bitevního pole.



A aniž by si to uvědomil, se tento moment stane ikonickým. Jeho vzhled, jeho pohled, hlava pootočená na bok, i helma, jež drží v levačce. Kouř, plameny, zničené kráčedlo, jež dokresluje onen pohled, jež utváří něco zvláštního. Jeho spolubojovníci vidí jeho záda, držící helmu, pootočená hlava tak, že vidí profil obličeje, umazané tváře, kapky krve, kapky potu, ten pohled – ty šedé, lehce přivřené oči, vlající vlasy, jež sou mastné a špinavé a dlouhé až po ramena, ty oči a šátek kolem čela, jehož dlouhé konce vlají společně s vlasy. Plameny, černý a šedý kouř, kráčedlo, jehož olizují plameny, z něhož žhnou pláty po výbuchů raket. To vše vytváří neuvěřitelnou momentku.



Naigon si to uvědomuje, ví, že přilby vojáků zaznamenají vše, co se přihodilo, ví, že i někteří pořídily snímky. Cítí, jak pod těmi helmami mají pootevřené rty, oči rozšířené úžasem, jejich mrazení, bázeň. Za jiných okolností by Ionwema nejspíš seřval, dal pěstí přes tvář, prostě cokoliv, jenže se drží, ví že není ten správný moment. Možná ani nikdy nebude.



Rozhlíží se, sleduje skloněné zbraně, postoje legionářů, jak stojí, vše. Ale jak zná Ionwema, nejspíš si to neuvědomuje, nebo mu na tom tolik nezáleží. Netuší, že se začala psát jeho legenda, jež časem jen poroste. Netuší, že se právě stal ikonou. V nedaleké budoucnosti budou viset plakáty onoho momentu s hesly, jež budou povzbuzovat vojáky a civilisty, povzbuzovat morálky, ukazovat sílu jedince legionáře, sílu skupiny, sílu odvahy a ideologie, sílu proti zlu, jež Nový řád představuje.



Nemůže si pomoci, ale i on je tím pohledem pohlcen. A věří, že díky bojovníkům, jako je on, válku vyhrají, jen bude dlouhá a trnitá a krvavá.



Zvedl pohled k nebi. Uviděl celé eskadry stíhaček a dělových člunů. Za nimi se hrnou výsadková lodě. Posily dorazily.



Karta se obrací a spojenci vybojovali jednu z významných bitev. Pro Devátou legii to byl první křest ohněm, v němž vydobyli první vítězství, v níž se zrodila budoucí legenda.



Naigon upřel pohled na Ionwema, jež se kácí únavou a vyčerpáním a vykročil. Aniž by něco řekl, ostatní vykročily s ním jako jedna osoba.



*



Krátce po vítězství, se čtvrtá kohorta utábořila, aby si vyléčila rány a nabrala nový dech. Oblast je bezpečná, tudíž si mnozí mohli udělat táboráky, něco si grilovat, nebo jen strávit čas před ohněm a odpočívat, nebo si pokecat s dalšími u ohně a vypustit trochu páry. Bitva o planetu Ina´barlia, byla dlouhá a krvavá. Nic, nebo skoro nic nevycházelo dle plánu. Docházelo zbytečně ke ztrátám. Devátá legie ztratila při křestu ohněm sto bojovníků, což se dá považovat za dobrý výsledek, princip i celkový koncept elitních legií, se vyplácí, jen potřebuje doladit. Mnozí zažily první bitvu, která je ukovala...



Napětí je hmatatelné, mnozí ztratily přátelé, či dokonce bratry; ztrátám se nevyhne i sebelepší armáda, byť je to elitní legie. Nemluvě o tom, že to bylo jejich první nasazení. Devátá vyšla z první bitvy celkem dobře: třeba Druhá legie, přišla až o čtyři stovky bojovníků, jejich křest ohněm byl mnohem brutálnějším, než se čekalo, a bitva celkově byla nesmírně brutální a krvavá; to se stane, když se střetnete s fanatiky, alias Smrtonoši, elitní armáda Nového řádu – střet s nimi je vždy ten nejkrvavější.



Ale zpátky k táboru. Naigon hledá jednoho určitého muže, jež se pro dnešek drží stranou. Nakonec ho jeden legionář odkázal na místo, kde byl viděn.



O pár minut jej našel. Sedí sám, na kousku travnaté plochy, jež jako zázrakem přežilo bitvu, okolí vypadá jako pustina. Za svobodu pustošíme celé světy. pomyslel a v duch zavrtěl hlavou. A ta válka teprv začala.



Opřel se o kolový transportér a zahleděl se na Ionwema, jež hledí na hvězdnatou oblohu a rozjímá.



Připravoval se, že bude na něj naštvaný, nebo něco podobného; je jeho přítelem, ale zároveň je jeho velitelem. Nikdy po povýšení nečekal, že bude mít taková dilemata. Jako ta, když musel sledovat Ionwema, jak běží ke kráčedlu. Chtěl jít za ním, ale měl povinnosti za družstvo a jeho přežití, bál se riskovat další životy. Leč stále pamatuje na to, když si ho generálka pozvala do kanceláře, jen týden před příjezdem posledních rekrutů. Věděla o jeho osobitosti, povaze, rodině, prostě vše, a o jeho matce obzvlášť, se kterou se velmi dlouho znají a tudíž znala Naigona jako mladého elfa. Z nějakého důvodu usoudila, že je ten praví, aby hlídal Ionwema, stal se jeho přítelem, důvěrníkem, měl prolomit emoční zdi, které si vybudoval, aby se izoloval od ostatních.



Hledí na něj a uvažuje. Tehdy to byl víceméně rozkaz, i když měl volbu odmítnout, aby se s ním spřátelil, dohlížel na něj před případnými agenty Nového řádu, jež by měli o něj zájem, kdyby se dozvěděli, že přežil. Přeci jen, je potomek těch, jež znají tajemství, jež ani nezná, ale to až později; když nad tím uvažuje, generálka věděla, že z účelu, se stane nefalšované přátelství, i když bylo vytvořeno uměle. Leč je tu i možnost, že by se s ním spřátelil, i bez nějakých rozkazů, či údělu, jen s tím rozdílem, že by nemusel dávat pozor na případné agenty či incidenty, nebo se jen prostě starat o to, aby přežil – přeci jen, je poslední hlavního rodu. Jeho bratranec se nedá počítat, zvolil jinou cestu života, byl prostě jiný, po smrti otce to bylo těžké, i ti, co byli v odštěpené rodině, též zemřeli, navíc je poloelf: jeho otec neznal žádná tajemství, jež znal prvorozený, otec Ionwema. Má o tom nějaká tušení, ale víc neví. Ví jen, že musí přežít, i kdyby musel přitom zemřít. Má v sobě krev vznešenější, než si uvědomuje, i to ví, od generálky, jež byla důvěrníci jeho otce. Artharo musel něco tušit, že obeznámil generálku o pár detailech, i to je důkaz, že je to osoba na správném místě a dá se jí věřit.



Vše je mnohem komplikovanější, než se prvně zdálo. I pád rodu Aitrasow. Vůdkyně se nebála jenom toho, že by onen rod něco vykonal, či znova pozvedl z prohlubující jámy. Rod Aitrasow podnikl pár věcí, o kterých se mluví jako o Incidentu, a o nichž vědí jen pár vyvolených; to byl jeden z bodu, proč zakročila, leč toho bylo mnohem víc, o velkých tajemství, o kterých vědělo jen pár vyvolených z onoho rodu, ani nemluvě.



Ionwem ještě netuší, co ho čeká na konci cesty, konci války, v paláci samotné Vůdkyni...



Sekundy se táhnou...



„Přišel si mně zplísnit za mou pitomoc?“



„Jestli myslíš to, že si riskoval život, když si běžel vstříc kráčedlu? Ano, tak myslíme stejně. Ale teď nevím, jestli tě nakopat do zadku, nebo pochválit onen skutek, jež zachránil životy, nebo tě obejmou, žes to přežil.“



Ionwem se uchechtl, což je u něj vzácný jev. Uchechtnutí, úsměv, to jeho tvář zdobí velmi vzácně. Zasmání, či něco podobného, u něj Naigon nikdy neviděl.



Naigona zahřálo u srdce, když se uchechtl – to je důkaz, že některé bariéry povolily, ale dál nechtějí padnout, válka k tomu zrovna moc nepomáhá. Sám se usmál a hledí na hvězdnatou oblohu, jež nabízí klid v duši. Trochu nepatřičné ke zničené krajině a tisíců mrtvých na obou stranách. Aniž by to viděly, vysoko na orbitě žhnou mrtvé trosky válečných lodí, mezi nimiž poletují těla, jež obsluhovaly oné kolosy, jež se staly monumentálními náhrobky oněch padlých.



„Co sis vlastně myslel, Ionweme?“



Ta otázka ho zaujala natolik, že stočil pohled od hvězd a zvláštně se zahleděl na Naigona.



„Upřímně – došlo mi, že tomu kráčedlu neunikneme, a pokud ano, tak ne všichni. Nakonec by prolomily obranu oblasti a tím ohrozit celou obranu zakopané čtvrté kohorty. Stejně by to bylo pro ně prd platné, když krátce na to přiletěli posily, ale bylo by více mrtvých. Stačí ti to?“



Naigon si dokázal dát dvě a dvě dohromady, věděl, že by k tomu došlo. Jen neví, jak má reagovat na tak zbytečné objasní. „Ano i ne. A ne, na to sem se neptal.“



„Já vím, co myslíš. Jestli si myslíš, že toužím po smrti, tak sám nevím.“ Zahleděl se před sebe. „Možná, že jo. Proč taky ne?! Hm, hm. Nemám důvod žít. Rod zmizel. Zmizelo vše, co sem znal. Uvědomuji si, že mi otec i děd neřekli vše. Neřekli mi ta velká tajemství, jež doprovází náš rodu už od zakladatele. A vím, že to bylo proto, že mě chtěli chránit – jsou tajemství, která sou nebezpečná. Tajně sem pátral po věcech – otec nevěděl, že sem se snažil něco dovědět. Leč marně, ne zcela, ale marně. Mám jen tušení, nic víc. Snažím se pochopit, proč přímo cíleně napadly rod Aitrasow. Báli se? A čemu vlastně? Už sme neměli tu sílu, jako za vrcholné doby. Sou i jiné rody elfů, jež mají za sebou legendární skutky, někdy i větší, než ta z mého rodu. Ale nezaměřili se na ně.



Řeknu ti něco, co sem ti neřekl. Jen sem se o to zmínil, o souboji s oním mužem, jehož jméno sem se dověděl až dodatečně – Salazar. Když souboj přerušil pád nějakého letounu a jeho následná exploze – on se vzpamatoval jako první. Stál nade mnou, držel šavli připravenou k úderu, ale neudělal to. Proč? To nevím. Něco mu muselo zadržet ruku, nejspíš si něco uvědomil, nevím. Ale je jisté, že neřekl, že sem přežil, jinak by po mně šli již mnohem dřív. Ať by byl důvod jakýkoliv. Ale určitě o mně již vědí. Nijak se neskrývám. Víš, Naigone, hodně sem přemýšlel. O tvém povýšení, naše přátelství, o pár nevysvětlených věcech. Uvědomuji si, že se mě generálka snaží chránit.“



Naigon se napjal. Nikdy ho nenapadlo, že přemýšlí až do takových hloubek, zkoumá téměř všechna nuance, vše, co vidí, slyší, slyšel od jiných – za tou kamennou tváří, je neuvěřitelně přemýšlivý muž, o jeho inteligenci nikdy nepochyboval, ale zároveň jí hluboce podceňoval, i generálka. A to vše si dává dohromady z drobků a zvláštností, jež jsou na první pohled přehlédnutelné, nepatrné, ne moc důležité. Neví, co má říct. Má mu to říct? Jeho úděl, jež mu dala generálka? Změnilo by to jejich přátelství? Nechce si přiznat, ale má obavu, ba strach.



Ionwem se do Naigona opřel pohledem. Chvíli na sebe hledí, aniž by ten druhý sklopil pohled.



„Jestli to nechceš říci, tak budiž.“ Znova se zahleděl na hvězdnaté nebe.



Naigon neví proč, ale bodlo ho to u boku, byl to jako elektrický šok.



Ví víc, než sám přiznává? Co tušíš, příteli?



Zahleděl se na nebe. Zahlédl přilétat transportéry. Brzy dojde k přesunu.



Plameny války se šíří...



*



Roky plynou. Bojují jednu bitvu za druhou, umírají spolubojovníci, občas přijdou i nováčci. Bojuje se na stovkách světů, bojuje se u stovek míst, které vlastně nikdo nechce, bojuje se o stovek míst, ať sou sebevíc důležité. Padlých přibývají, jizvy se přidávají k těm stávajícím, a ne vždy jde o jizvy na těle.



Ionwem se již nevracel k tomu, jež bylo naznačeno při hovoru na konci jejich první bitvy. Přátelství je nadále pevné, leč se mění. Jak oba tušily, docházelo k incidentům, k případům, jež měli za cíl zajmout Ionwema. Docházelo k mnoha a k mnoha událostem, jež by sami o sobě stačily na obsáhlou knihu. Nebo i dvě. Vyplouvají na povrch věci, jež Ionwem logicky chápe, leč ho to pocitově zraňuje.



Pak přišla chvíle, kdy to Naigon nemohl vydržet a šel s pravdou ven, celou, nefalšovanou. Důvod začátku přátelství; Ionwem měl tušení, a o pár věcech, jež se sami drali ven, ani nemluvě – ale když to šlo ven, a to vše – ho to ranilo.



Když to uslyšel nahlas, od úst jeho jediného přítele, nejen přítele, od bratra ve zbrani... Duševní bariéry se jakoby sami obnovily, i zpevnily. Ale není to jako tehdy, teď má za sebou dalších mnoho let života, jež prožil v bahně, na poušti, ve sněhu, v po krk krvi, i na šutrech bez atmosféry. I když původ přátelství bylo zinscenované, nemůže zcela zapomenout na vše ostatní, jež spolu zažili. Vzájemně si zachraňovali život. Jednou byl velmi blízko k tomu, aby byl zajat. Bylo to v zapadlé vesnici, na zapadlé planetě, kde se odehrávali jen potyčky. Byla to past. Družstvo bylo rozděleno do skupinek, on a Naigon byli sami. Než jistou okolností byli rozděleni a Ionwem byl lapen – na to nikdy nezapomene. Nebýt Naigona a dvou dalších z jejich družstva, by jim to i vyšlo.



Ionwem pociťuje protichůdné pocity.



Vše se komplikuje.



Otočil se zády k Naigonovi a pravil: „I když naše přátelství vzniklo za zvláštních okolností, nemohu zapomenout na vše ostatní. Na onu událost v oné vesnici... za to ti budu dlužit.



Řekni mi, příteli,“ to Naigona zamrazilo, ten tón, kterým to řekl, „proč si ten úkol vzal? To jediné nechápu. Měl si na výběr?“



„Měl,“ řekl jen. Věděl, že k tomu může dojít, že Ionwem vychladne, leč již to nemohl déle držet v sobě. Za ty roky prožily až příliš mnoho – tolik krveprolití, tolik smrti. Byli mnohokrát blízko smrti – společně bojovaly, i krváceli – to není jen přátelství – ale bratrství. Naigon na Ionwema nehleděl jako na přítele, ale jako na bratra, jehož nikdy neměl – má sestru, to ano, a možná by je za jiných okolností i seznámil... jenže směr života je vedl jinak, skrz trnovými poli a nekonečnou smrtí, jež provází tato válka. Tolik krutostí viděli. Dostávali se na místa, kde byla běžnou součástí života, a to již ještě před válkou. I když Zerggenský národ nepatří k žádné straně, byť velmi ochotně obchoduje s Novým řádem, jsou tím nejodpornějším národem, jaký je – a to není jen otrokářstvím, jež je základem jejich kultury, ale... těžko říci. Viděli příliš mnoho. Bojovali i s protivníky, o Zerggenech ani nemluvě, jež nepatří na straně Nového řádu, leč nebili o nic lepší.



Válka pohltila téměř celí prozkoumaný vesmír a není to jen válka Ideologií, ale vypukli i mnohé další, jež jsou v poměru té velké nepatrné, ba bezvýznamné, leč existují, umírá se při nich – mnozí utvářejí spolupráci s tou a s tou stranou. Válka ničí samotné základy všeho, co představuje prozkoumaný vesmír.



Vše je komplikované. Ať to jsou osobní záležitosti, jako kupříkladu mezi Ionwemem a Naigonem, nebo problémy dvou národů, i v rámci jednotlivých národů. Rodiny, přátelé, i milenci jsou válkou a ideologií rozděleny, ba mezi sebou bojují na život a na smrt. Vše je šílené, mlhavé, komplikované. Absolutně vše.



„A k první otázce, nevím, proč sem ten úkol vzal.“



Ionwem mírně pootočil hlavou, leč stále upírá pohled na zem. „Ať tě k tomu vedlo cokoliv, děkuji – a...“ zarazil se, netušíc, co víc říci. Ranilo ho to víc, než tušil. A neví proč přesně. Přeci jen sou bratry v boji, chránili se, riskovali, žili jak jen to šlo. V dobách klidu poznávali další osoby. Dokonce došlo i k pár známostem. Ionwem pamatuje na jednu elfku, se kterou se krátce seznámil, když jejich kohorta odpočívala v týlu; bylo to zvláštní sblížení, oba si uvědomovali, že to nikam nepovede, byť tak se stalo. O ráně, když se dověděl, že loď, ve které byla ona elfka, jež letěla jinam, aby pomohla dalším ztrápeným duším, patřila k léčitelům, jež se přesouvali z místo na místo, byla během jednoho týlového přepadu zničena.



Připadá si malicherně, leč si nemůže pomoci. Vše ztratil a to málo, co získal, postupně ztrácel, tudíž cokoliv, co zavání ztrátou, ba zradou, byť zvláštní... nemá pro to slov, ho zraňuje mnohem více, než kdyby to bylo za jiných okolnostech. Nemluvě o tíze, kterou pociťuje – je poslední, mnozí se snaží, aby přežil. Mnohdy myslí na svého bratrance. Když má možnost, hledá o něm informace. Nedávno se dověděl, že si změnil jméno, a to s tím, že není hoden nosit jméno rodu, ani jméno, které mu dal otec. Jak se to někdo dověděl, těžko říci, možná se tím ani netajil. Začal se nazývat Qwix Aibbo a stal se velmi známým psancem, s vlastní bandou, ba dokonce přepadl pár vlaků. Ke cti mu slouží, že není vrah, prozatím.



Vítr zavlál černými vlasy, i dlouhými konci rudého šátku.



Naigon jen hledí, jak Ionwem pomalými kroky odchází. Rád by něco řekl, ale nemá co. Pochopil, že musí být sám a uvažovat, a to tak dlouho, jak je jen umožněno. Nebude dlouho trvat a musí pokračovat v tažení.



Má toho plné zuby. Války. Úkolu, který mu přidělila generálka, proklínal by jí za to, ale měl na vybranou a on přijal, i když vlastně neví proč.



Cítí hlubokou únavu.



Otočil se a pomalými kroky odchází opačným směrem.



*



Válka nadále pokračuje a není viděno, že by ztrácela na síle, ba naopak, získává na síle.



Už je to dvanáct let od útoku na Kaldrag, útoku na sídlo rodu Aitrasow, dva roky od svěření se Naigona Ionwemovi, že jejich přátelství bylo uměle vytvořené, byť ono přátelství se proměnilo v opravdové, ba k bratrství ve zbrani a prolité krve.



Ionwem od toho momentu mnohem zdrsněl. Uzavřel se. Nehledal další přátelství, prostě žádný vztah a to s nikým. Nechce uzavírat nic, co by potom bolelo, kdyby to zmizelo, či nějakým způsobem ranilo. Stal se agresivnějším při boji. Stal se mnohem obávanějším, něž kdykoliv předtím. I čtvrtá kohorta na něj hledí jinak – s jistou dávkou bázní, ale jinou, než během výcviku. Každý ví, co je zač, co dokázal, co vykonal. I když vychladl, stále bojuje za druhé, brání, ochraňuje, svým drsným způsobem pomáhá, leč tím to končí. Stal se větším samotářem, než kdykoliv předtím. Vídal ostatní, jak trpí, když o někoho přišli; v paměti má vypálen onen okamžik, v tom zákopu, když padl Nindon pod palbou kráčedla. To více utvrzuje, že vztah ve válce, nemá smysl. Příliš to bolí.



Generálka Kasia Ayree to ví a snaží se, aby ta předchozí snaha o prolomení emočních bariér nevyšla zcela nazmar. Je pro ní těžší, ho nějakým způsobem ochraňovat, někdy si říká, že touží po smrti. Možná není daleko od pravdy. Tehdy k ní přišel Naigon, a řekl jí o tom, že mu řekl pravdu. Byla naštvaná, na něj, i na sebe. Měla vědět, že to dlouho nevydrží. Že společné prožitky ve válce, budou tížit mysl Naigona, a že nevydrží dále lhát svému příteli, co víc, stali se bratry ve zbrani, jež společně prolili krev. To je mnohdy velmi silné pouto. Opravdu silné. Takových příkladů viděla mnohokrát.



Devátá legie operuje na planetě Barlash Itamash; zrovna panuje zima. Na mnohých frontách je klid. Jen malé potyčky, žádné velké útoky – obě strany si lížou rány po třech měsíců bitev a potyček. Leč na kontinentu Am´shadár, jež se nachází na severu polokoule planety, se odehrála jedna taková potyčka. Útok skupiny novořádových jednotek na civilní vesnici, s úmyslem vyhladit místní obyvatelstvo. A Ionwem, je uprostřed oné potyčky.



Místy je vesnice v plamenech. Sníh taje a mísí se s krví občanů a útočníků, tím vznikají krvavé potůčky. Puch smrti je silný. A uprostřed stojí Ionwem; pancíř má od krve, poškrábaný mnoha bitvami, umazanou od sazí a kouře. Stojí, jako tehdy, kdy prvně zabil. Stojí se zvláštním pohledem. Helma mu leží u nohou, je nepoužitelná, když se po jednom výbuchu poškodila. Tváře má umazané od krve. Nanomeč, jež svírá v levé ruce, je skloněn špičkou k zemi. Po čepeli stéká krev zabitých nepřátel. Kapky se zachytávají a následně padají do sněhu, kde se mísí a utvářejí krvavou kaši.



Případný kolemjdoucí, by se zděsil a obloukem by se mu vyhnul. Měl by strach, i kdyby věděl, že stojí na té dobré straně. Řek by, že je to démon, nelítostný válečník, jímž se skutečně stal.



Jeho věhlas roste i mezi nepřáteli; při střetu s ním pociťují strach.



Jedna skupina velmi zdatných šermířů, jež patří k jedné elitní jednotce Nového řádu, se střetla s Ionwemem: nutno říci – nebyli mu absolutně žádnými soupeři. Celou elitní jednotku zlikvidoval – ten poslední škemral o slitování, když mu probodl srdce. Nutno dodat, že to opravdu nebyli žádní žabaři, ale skuteční zabijáci, co to uměli s meči a dalšími zbraněmi. Byly nekompromisní, nelítostní, silný ve všech ohledech, neoblomní. Ale on z nich tu neoblomnost strhl, jako zaprášenou deku, a prvně zakusily strach, nefalšovaný strach, pln zděšení.



Ionwem se mnohem více uzavřel. Pomyslné zdi se vybudovali sami od sebe, a jsou pevnější, než kdy dříve. Stává se nelítostný a Naigon si to uvědomuje.



Když Naigon dorazil se zbytkem družstva, naprosto žasli. Naigon nikdy nepocítil takový strach, jako při tom pohledu.



Kolem Ionwema leží přes dvacet mrtvých, z toho jen šest občanů vesnice, jež byli zabity těmi útočníky, jež právě leží v kaluži vlastní krve krve.



Jedno tělo se pohnulo; to stojícímu elfovi neušlo. Došel k němu, meč napřáhl k údere.



To Naigon již déle nemohl vydržet a vykřikl na svého přítele, kterého nepoznává. To by předtím nikdy neudělal.



Ionwem zastavil ruku a pohlédl na Naigon, jemuž zamrazilo, když viděl ten pohled, jímž ho obdařil, nečitelný, leč vyzařující něco zvláštního, co ho děsí. Něco démonického, co se samo probudilo a pohlcuje životem trýzněného elfa.



Co se to jen s tebou stalo? To nemůže být jenom tím, co sem ti tenkrát řekl, nebo snad ano? Nestalo by se to, kdybych ti to řekl mnohem dřív? Pochybnosti v něm rostou, přemýšlí, co měl dříve jinak udělat, ale to je zbytečné kopání do zadku, teď je teď, a musí mu hledět do očí.



V očích mu zaštípaly slzy. Sundal helmu, aby mu pohlédl do očí.



„Přestaň!“ křikl znova.



„Nechápu, Naigone,“ křikl v oplátku. „Proč? Nevidíš vesnici, on a jeho společníci tu ves napadly.“



Když ho oslovil jménem, ho hluboce zasáhlo. V tom hlasu měl chlad. To není normální, který démon tě posedl, že ses tak změnil – Válka; ano, jedna z možností. Pak si vzpomněl na jinou věc, útok na jeho rod. Pro tak mladého elfa, to muselo být trauma. Muselo ho to zasáhnou mnohem více, než myslel, než všichni mysleli. Všichni se měli mnohem více snažit, aby nevstoupil do armády. Jenže jediná možnost, jak zastavit neústupného a tvrdohlavého elfa, je vězení, či domácí dohled. Jenže sám císař nechtěl, aby potomek, poslední potomek, tak vznešeného rodu dopadl bídně, zavřený v kleci, jako nezkrotné zvíře.



„Samozřejmě, že vidím! Ale ten muž, kterého znám, by nezabíjel polomrtvého muže, ať je na jakékoliv straně. Nezabíjel by zajatce! Prozři, pohlédni, co děláš! Nevidíš?!“ Do hlasu se dostalo zoufalství a zmar.



Snažil se proniknout novou bariérou, ale marně. A tohle je výsledek.



Ionwem pohlédl na muže, jež leží ve vlastní krvi; z úst mu jde pára, jak jeho tělo prochladlo. Leží bezbranný a zděšen, pohlcen strachem.



„Ten muž, kterého si znal, již není,“ zašeptal, leč to i tak dolehlo k uším všem, jež byli na blízku, jakoby stály před ním. Udeřil. Hrot meče proťalo srdce muže, jež v poslední agónii vydechl.



Všichni zděšení hledí. Ano, byl to nepřítel, ano, zasluhoval smrt za to, co udělal, či při tom pomáhal. Jenže, jenže, to, co viděli, je zděsilo.



Naigon nemohl věřit vlastním očím.



Uvědomil si, že ta část, jež hledala pomstu, se plně probudila, pomstu za utrpení, které prožil, za smrt celého rodu, za smrt té dívky, za přátele, které padly, a on, jediný přítel ve všech ohledech, jenž se společně brodily bahnem a krví, ho ranil tím, když mu řekl pravdu o okolnostech vzniku jejich přátelství, jež se proměnilo v bratrství.



Dvanáct let války, to poznamená každého, ovlivní každého; zanechá hluboké jizvy, na těle i duši.



Naigona to zmohlo. Padl koleny do sněhu a sevřel ruce v pěst.



Ionwem nic dál neřekl. Uklidil meč do pancéřového pouzdra na levém stehně. Vykročil. Prošel kolem Naigona, jako by byl duch, ani na něj nepohlédl.



Všichni uhýbají stranou, aby se nemuseli přiblížit k muži, jenž vyzařuje auru, která každého zastrašuje.



Naigon zavřel oči a nechal vítr, aby mu ochlazoval tvář, po níž se kutálejí slzy.



*



Původně patová situace, ve které obě flotily, stejně silné, početné, s prakticky se stejnými taktickými a strategickými možnosti, si netroufli napadnout, tím zároveň panovala i patová situace i na planetě Barlash Itamash, kde Devátá legie s dvěma podpůrnými pluky pod praporem Ligy, drží zákopové pozice, města a pevnosti, hledící na své nepřátelé, jež jsou v o něco početnější nevýhodě, leč strategické pozice, terénní překážky a dalších faktorů, tu nevýhodu vynulovali, tedy, patová situace. Žádné velké ofenzívy, jen pohraniční potyčky, občas i větší útoky, ale nic. To tedy do teď platilo. Tři měsíce to platilo. Do příchodu posil na straně Nového řádu.



Místní obyvatelstvo velmi strádá, hlad, nedostatek léků a medicínské péče, střechy nad hlavou, základních věcí. Mnozí trpí, umírají, někteří jsou i v táborech Nového řádu, kde trpí a umírají nejvíce. A pokračující boje k tomu nepomáhají.



Krev teče v proudech, ve sněhové pokrývce, zahalující dříve travnatý, květnatý povrch...



Naigon kráčí mezi padlími nepřáteli a těly partyzánů.



Vzduch je prosycen štiplavým kouřem a všemožným pachem. Lokální požáry ozařují šeravou atmosféru. Stromy jsou polámané a pokroucené, s mnoha děrami po střelách a střepinách, či jsou oněmi požáry ožehnuté tak, až se z nich drolí popel, jež se mísí se sněhem.



Vše působí surrealisticky.



Naigon to vnímá, cítí. Tu hutnou atmosféru, ten klid před bouří.



Velitel praporu rozhodl, že tuhle oblast prozkoumají. Zvědové hlásily aktivitu nepřátel. Jenže některé informace jsou mlhavé, hlavně o počtu nepřátel.



Druhý prapor, čtvrté kohorty, Deváté legie, je doprovázen podpůrnými obrněnci s protipěchotní výzbrojí.



Naigon se zahleděl na jeden ze čtyř kolových vozů, jehož kola zanechávají hluboké koleje ve sněhu.



Ozbrojený vůz po chvilce odkryl pohled na Ionwema, jak stojí, svírajíc svoji zbraň. Tvář má zakrytou novou helmou.



Pohledy se střetly, a byl to právě Ionwem, kdo změnil směr pohledu a vydal se ve stopě obrněnce.



Naigon stále hledí na svého bratra ve zbrani. Ten chlad, jež Ionwem pomyslně vyzařuje, mrazivější, než právě probíhající zima.



Prapor pokračuje v pochodu. První věc, co Naigona zarazila, byla vzdálená ozvěna. Ozvěna boje.



Kruci.



Velitel praporu popohnal legionáře.



Netrvalo to dlouho, než objevily místo střetu. Místní domobrana, no, spíše partyzáni, se střetli s nepřítelem, jež je nejspíš vystopovala a donutil k boji, nebo přímo zmanipulovat tak, aby tu zde došlo ke střetu, jemuž se partyzáni, pokud se nechtěli vzdát, vyhnout. Tudíž bojují, a mají mnoho padlých.



O tom se zvědové nezmínily, jak typické.



Novořádové jednotky si všimli jejich praporu a zaútočily. Nebáli se nově příchozích; Naigon má pocit, že o nich dokonce věděli, proto neutekli.



Druhý prapor utvořil obraný vějíř, jež se táhne sto metrů a kryje oslabené jednotky domobrany, aby se trochu stáhla a měla šanci se přeskupit.



Dochází k menším střetům.



To Naigonovi nedává smysl.



Netrvalo to dlouho, než se onen smysl ujasnil.



„Obranné pozice!“ vykřikl na své družstvo, a ukázal, kde mají zaujmout pozice. Poslal zprávu veliteli praporu, že útočníci se pokoušejí o obchvat, a to s posily, jež sou zamaskováni v sněhově bílých zbrojích a maskovací sítí, jež maskovali jejich přítomnost. Byly celou dobu zamaskováni ve sněhu.



Tohle je past na legionáře, domobranci byli využity jako prostředek, aby nalákaly druhý prapor tam, kam potřebovalo.



Sto legionářů se dostalo do vážné situace.



Místy došlo až ke kontaktnímu boji. Někteří novořádový vojáci mají kopí, jejichž hlavice obsahují žhnoucí indagury, jež vytváří teplotu plazmy. Oné hlavice díky tomu mají takovou zvláštní auru, jež pomyslně i doslovně prodlužují už i tak velmi ostré ostří hlavice kopí. Díky žhnoucím indagurám, je kopí nebezpečné i pro vojáka v celotělné pancíři.



A jeden z takových vojáků napadl Ionwema.



Ionwem obratnými chvaty odzbrojil šokovaného vojáka, jež má tělo z velké části kryté pancířem. Obratně protočil kopí; hrot zamířil na hruď novořádového vojáka. Udeřil.



Muž, jež je na skrz probodnut zbraní, jež prorazila pancíř, jež by odrazila střeli střední ráže, padl bokem na zem. Hlavice kopí stále žhne a taví okolní sníh. Krev se vypařuje při kontaktu s hlavicí. To vše se odehrálo během pěti sekund.



A Naigon to okrajově sledoval.



Je stále vražednější a vražednější. Pocítil strach, který s námahou potlačil a palbou z pušky zahnal jednoho protivníka, dalšího zranil.



Palba houstne. Padlý přibývají. Dlouho netrvalo, a mezi padlými se objevily i první legionáři.



Došlo ke zmatku. Koncentrovaná salva raket odrovnala jednoho obrněnce, jež se z původní ladnosti, proměnil v pokroucený vrak, ožehlý a v plamenech. Kusy plátu jsou různě překroucené: posádka to nepřežila.



Jeden z obrněnců odpálil třaskavé granáty, že rozmetaly celé družstvo nepřítele, jež se snažil o obchvat z pravého křídla.



Boj je urputný.



Krev se vpíjí do dříve panensky bělavého sněhu.



Stromy se proměňují v oblak třísek, jež zasypává brnění legionářů, jež onen dřevě déšť ignorují, plně se soustřeďují na boj.



I partyzáni, co se konečně přeskupily, se zapojily do obrany na levém křídle, kde je útok nejurputnější.



Zdravotníci odtahují zraněné legionáře, palba je neúprosná; speciální družstvo mágů – deset mágů ze sta, se snaží co nejlépe prospívat. Magické bariéry, štíty, jež jsou neproniknutelné, leda jiným mágem, pomáhají léčit zraněné, i útočí, když je nejvíc třeba. Šetří síly, nemají nevyčerpatelnou zásobu energie.



O něco později.



Novořádové jednotky podcenily bojeschopnost legionářů, když jde do tuhého; karta se obrací.



Zbyly dva obrněnce, legionáři mají čtrnáct padlých, k tomu šedesát zraněných, jež se mnozí z nich nemohou již zapojit do obrany, a to od méně vážné ranky, po popáleniny od plazma střel, někteří ztratili tu, či onu končetinu.



Nepřítel se pokouší o poslední fanatický útok, díky němuž se Ionwem a Naigon dostali k zády k sobě a podvědomě se navzájem kryjí.



Naigonovi to připomnělo časy, kdy Ionwem byl jiný, na časy, kdy se opírajíc zády k sobě kryly a opětovávali palbu...



Dovolil se podívat za sebe. Vzpomněl si stejně, jako já – na časy, kdy... Zarazil se. Spíš to vytušil, než viděl, či zaslechl.



NEEE!



Sebevražedný dron, poletující kolem, se zaměřil přímo na ně. Ionwem neměl šanci si toho všimnout čas.



Naigon vyrazil k příteli a vrazil ho do zad. Ionwem šokovaně spadl do mělkého kráteru a oba, poslední, co viděli, byl zářivě býlí výbuch, jež smetl Naigona plnou silou, jež by zabil rovnou několik bojovníků.



Ionwem se po chvilce vzpamatoval. I když má hlavu chráněnou helmou, se mu hlava točí, oči rozostřené a v uších mu hvízdá.



Silně stiskl zuby, pociťující bolest. Nahmatal pancíř chránící pravé stehno; ucítil nepatřičný předmět, jež s velkou silou prorazil pancíř, následně sval. Krvácí.



Celkově celí pancíř má pokryt novými rýhami. Mělký kráter poskytl jen tolik ochrany, že nedostal plný zásah ze sebevražedného dronu. Jinak by určitě zemřel...



Pak mu to došlo! Helma mu začala překážet, tudíž ji sundal a odhodil jí stranou, jako bezvýznamnou věc. Nadechl se a vykřikl: „NAIGONE!!“ Začal se plazit, aby se dostal z kráteru. Rána ve stehně silně pálí. Sevřel zuby. Vítr mu zavlál s vlasy a s konci šátku, jako rudé prapory.



V nitru má silné, duševní pohnutí, jakoby něco právě padlo – bariéry, a něco víc.



Oči se mu zalily slzami. Pociťuje zděšení, bezmoc, strach, obavy a něco dalšího, co nedokáže popsat.



Poslední útok byl s těžkostí odražen. Už jsou slyšet jen sporadické střelby, občas i vzdálená rána granátu.



Ti, co nejsou zranění, zajišťují perimetr.



Ionwem se těžce vyplazil z díry a s vytřeštěnýma očima sleduje okolí. Znova vykřikl jméno přítele, jméno bratra ve zbrani. Zařval jak raněné zvíře, hledající svého soukmenovce.



Kde je!? Kde jsi!!?



Pak jej viděl. Přitom pohledu mu puklo srdce zděšením. NE, NE, NE, NEEE!



„NE!!“ Rychle se k tělu plazí, pln zoufalství, naděje, i strachu z toho, že najde mrtvé tělo bez duše a vědomí.



Silou vůle se postavil na nohy; poskakujíc na jedné noze, rukou držící se za ránu, pohledem hledící na tělo. Dokulhal k němu, pak padl na kolena.



U vesmíru!! Vytřeštěně sleduje na zohavené tělo. Padl na kolena, ignorujíc silnou bolest ve stehně. Chybí mu celá levá paže, na pravé ruce mu chybí malíček a jeden článek prsteníčku. Chybí mu levé chodidlo až do půli lýtka. Pancíř je celí pokryt hlubokými rýhami, některé jsou hluboké až do masa. Helma má šikmou rýhu, pod níž se skrývá tvář s jizvou. Tělo má pokryté drobnými rankami, místy má ožehlou kůži. Silně krvácí, ani podšívka pancíře nedokáže plně zakrýt rány, aby zabránily vykrvácení, pokud se mu hned nepomůže. A neuvěřitelné na tom je, že žije!



Právě uslyšel sykaví nádech.



Rychle mu sundal helmu; zřel tvář bratra, jež je zalitá krví, svisle přes pravé oko má jizvu. Vlasy má mastné a nasáklé krví.



Naigon otevřel oči a pohlédl na bratra. Pozvedl zraněnou ruku, silně se mu třese. Těžce polkl sliny smíchané s krví, ignoruje to. Pokusil se promluvit, ale marně, vyšel jen vzlyk.



Ionwem nepokrytě pláče. Slzy se mísí s prachem a krví, jež se následně zbíhají na bradě a kapku po kapce padají na hruď polomrtvého muže.



Slova se drhnou v hrdle. Ionwem není schopen něco říct, cokoliv. Tedy hlasitě volá zdravotníky, či mediguse; jsou to mágové, jež se čistě zabývají léčením za pomoci magie, nebo-li vesmírné energie.



Křičí tak dlouho, až někdo dorazil.



„Žij, prosím, žij, bratře...“



Dál již Naigon neslyšel, omdlel v agónii a silných bolestech.



Žij...!



*



Pomalu otevřel oči. Světlo ze stropu ho krátce oslepilo. Rychle zamrkal a zasténal. Cítí se tak bídně, že to nejde ani popsat. Pokusil se pohnout, nešlo to. Pocítil zmatek.



Pak to zřel...



Moje paže! Pohledem upírá na neurokybernetickou náhradu, jež je cítit novotou. Je matně černá.



Začal zmatkovat. Začal sebou na lůžku vrtět; pak ho někdo popadl za ramena, aby se uklidnil. Přestal zmatkovat, když uviděl elfku, jež se stará o raněné, jež se jako on, probudil pln zmatku a zmaru.



Těká pohledem. Pak se pohledem zastavil na známé, velmi zachmuřené tváři.



Zavlnil rty... nevědíc, co říci. Má sucho v hrdle. To elfka předvídala a dala mu napít čisté vody. Pomalu upíjel z brčka až do dna. Elfka odešla, když na popud druhého elfa odešla, aby je nechala v soukromí.



Sám druhý elf sedí na kolečkovém křesle. Je v jednoduchém, bílém úboru pro pacienty, jež pravidelně přicházejí z frontové linie, hledící na Naigona.



„Ionweme...“ hlesl s námahou.



„Šetři síly. Proč?“



Naigon zmateně pozvedl obočí. „Co myslíš-“



„Proč si to udělal... proč si mě zachránil? Sám si málem umřel.“ Kývl na jeho zranění, jež se stala málem smrtící.



Naigon se zahleděl na strop, hledající slova. Nemá je.



„I to patřilo k povinnosti mě chránit, chránit mě, i za cenu vlastního života?“



Naigon nakonec našel dost sil, aby se zpříma podíval do šedých očí protějšího elfa.



„I nebýt mého údělu, bych riskoval život, tak, jak bys jej riskoval i pro mě. Nebylo to jenom oním údělem. Sme bratři ve zbrani, ale i bez nich. Spolu bojujeme, proléváme krev... Vím, slova znějí fádně, ale jsou taková, jak mají být. Dlouze sem přemýšlel, proč sem ten úkol vzal. Jako malí jsem slýchával o skutcích tvého rodu. Jste legendy, mýtem i bájí. Samozřejmě mi matka vyprávěla mnohé skutky i od jiných rodů, neméně zajímavé a významné, jenže mě tenkrát něco zaujalo.“



Ionwem více pozvedl hlavu, záda narovnal, zbystřil. „Zaujalo? Co tě zaujalo, že tě to přimělo vzít úkol.“ Aniž by chtěl, se nedokázal úplně zbavit sžíravosti, když vyslovil poslední slovo.



Naigona to nijak nezasáhlo. Chápe to moc dobře, že svými slovy, tenkrát, ranil víc, než by se na první pohled zdálo, kdyby je někdo poslouchal.



„Vyprávěla mi o dávném příbuzném, jak víš, můj rod není nějak moc velký, spíš patří k těm menším, leč s konexi, ale to není důležité. Důležité je to, že naše rody již jednou překřížily své cesty. To, co ti řeknu, je staré tisíc let, ano, tak dlouho se onen příběh u nás vypráví. Náš rod není tak dlouhověký, jako ten tvůj, či jiných. Já patřím ke čtvrté generaci, jež slyšel ten příběh, a ten příběh, patří k těm, nač je můj rod obzvlášť pyšný.



Altero, jež je mým přímím prapředkem, se spřátelil s jedním tvým příbuzných; byl to mladý elf, jež se stal otcem syna – byl to Artreido, ano, tvůj děd.“ Na chvíli přerušil, když hledí na Ionwema, čekající případné otázky, jež nepřišli. Ionwem je mnohem napjatější, pozorně poslouchající vyprávění. „Jak víš, tvůj praděd zemřel velmi mladý, jistě o tom víš víc než já, jenže nevíš, co těm událostem předcházelo, jak se naši dávní příbuzný spřátelily.“ A začal vyprávět, dlouze vyprávět, a to přesně tak, jak mu to vyprávěla matka Ireä.



Trvalo to dlouhé hodiny, beztak neměli kam spěchat. A Ionwem na závěr šokovaně zalapal po dechu.



Pak Naigon pomalu zakončuje. „Můj prapředek zemřel statečnou smrtí, když zachránil toho tvého, ještě před tím, než měl možnost stát se otcem. Zvláštní, nemyslíš? Nebýt Altera, mého prapředka, bys tu nejspíš ani nebyl.“ Ironicky se zasmál, ale nebylo to pravé veselí, mělo jistou trpkost, až záhadnost.



Ionwem je pln úžasu. O tom mu nikdo z rodu nevyprávěl. Proč? Možná na to nebyl čas, museli ho připravit na nadcházející temné časy, nebyl čas na takové, i když neméně důležité věci. Kdyby nebylo toho útoku, by mu o tmo možná sami řekly. Navíc je zajímavé, že onen praděd zemřel za záhadných okolností a to relativně velmi mladý, měl jen tři století. Opravdu zvláštní.



Nebylo v tom něco víc?



Naigon zasykl náhlou bolestí. „U vesmíru. Divné, tu paži cítím, tu původní, i když jí už nemám, jen tuhle kovovou náhradu...“ Ionwem byl vyveden z míry náhlou změnou tématu. Stále uvažoval o jeho příběhu, jež skrývá něco hlubšího, než si sám Naigon uvědomuje, jen neví co.



Pak nabral dech a pravil: „Zaplatil si vysokou cenu, bratře. Moc vysokou.“



„Ale, to nic není. Jen ztráta paže, jak vidím, i chodidla a prsty na pravé ruce mi svědí, nejspíš nově vypěstované. Takže to není tak hrozné,“ statečně se usmál. Usmál se široce, pln zvláštního, upřímného pobavení.



Ionwem se zvláštním způsobem nemohl udržet, šlo to samo od sebe, spontánně, nečekaně, jež i jeho to překvapilo.



Naigon se užasle zarazil, přitom se zalykal. Pak, pro údiv všech, co přihlíželi, se oba zraněný elfové, jeden na kolečkovém křesle, jeden na posteli, spontánně a nevázaně zasmáli, až tím smíchem zaplnily celý prostor.



Naigon prvně viděl svého přítele se smát, a to je víc, než na první pohled vypadá. Smích je esencí, jež léči raněnou duši.



 



Současnost:



 



Ionwem hledí na Naigona v poutech, pak zřel důvod, proč se nakonec dostal do zajetí oněch Zerggenů. Jeho sestra, to ona byla důvod.



Daira patří k humanistické organizaci, jež pomáhá všude tam, kde jsou následky války Ideologií ještě patrné. Uběhlo mnoho let od války, i tak je mnoho míst, jež stále strádají. Proto jsou na místě humanistické organizace, jako kupříkladu organizace Origa, v níž pracuje Daira. Daira, jak vždy říkával Naigon, má srdce ze čirého zlata, má čistou duši, má auru, hojivou auru, jež uklidňuje každého, se kterým se dostane do kontaktu. Je neuvěřitelná a neuvěřitelně hodná, milá, ale i silná. Má neuvěřitelnou tendenci pomáhat potřebným.



Musel přiznat, že měl pravdu. Vidí to na ní, vidí ženu, jež...



Zarazil se, je čas...



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Michal Vlas

41056491_1398591090272939_5779706222865285120_n.jpg
O mně

Stručně řečeno, jsem jen chlapík, co má rád příběhy a rád je píše. Je mi 25 let, a vítám vás ve své skromné fantasii.....


https://www.facebook.com/michal.tee.vlas

https://fiktivni-psani.blogspot.com/


 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •