IKAR CZIKAR CZ

Vesele vzhůru (Klára Urbančíková)3.10.2011
 

Hodnocení agentury:

HODNOCENÍ HL. GESTORKY:
Už dlouho jsem neviděla tak neuspořádaný text. Některé části se podobají filozofickému pojednání, jiné jsou populárně naučnou literaturou, další klasickou učebnicí, najdeme i kousek beletrie apod. V této podobě text nemá šanci, protože takto opravdu není možné psát cokoliv, co by mělo být publikováno. Je třeba se rozhodnout, co vlastně autor píše za žánr a za formu. A toho je třeba se držet. Skákání tohoto "rozměru" nevydýchá žádné nakladatelství.

Nicméně! Já vidím v textu celkem velký potenciál a to právě v té části populárně naučné, týkající se letadel a letů. Věděla bych, co s tím dál, jak text upravit a dát vzniknout docela atraktivní a zajímavé populárně naučné knížce. Pokud byste k něčemu takovému měla chuť, pošlete mi celý rukopis na mou adresu (info@TvurciPsani.cz) a domluvíme se na dalším postupu. Pro populárně naučnou publikaci tohoto ražení bych dokázala najít cestu k vydání. Jistě by na tom ještě byla práce, ale rozhodně nijak obrovská v porovnání s tím, co práce by stálo udělat z tohoto textu beletrii.

Míček je tedy na vaší straně.

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 16637, Komentáře 9

 

 

VESELE VZHŮRU
aneb
Příručka cestovatele životem

 

 

„Dámy a pánové, vítejte na palubě letadla ŽIVOT na lince letící do lidských duší. Předpokládaná doba letu je relativní.
Žádáme Vás o pozornost, za malou chvíli budete seznámeni s bezpečnostními instrukcemi, které Vám pomohou přežít.“


 

Urbančíková Klára

 

 

 

Věnováno rodičům, bez kterých bych nebyla nic

 

 

 

 
„Proč se tam všecko říká tak složitě?
Aby to pochopili jenom Ti, kdo pochopení spojují s odpovědností!“

(Exupery, Malý princ)


Před pár měsíci jsem obdržela vzkaz s přáním, abych ho poslala dál.
Trvalo mi dlouho, než jsem v sobě našla potřebnou odvahu a odhodlání přání uskutečnit.

Nastal čas poslat dál tichou poštou vzkaz, který je určen všem, kteří nepřestali věřit!


Snad se mi podaří vnést novou sílu do duší, které mají odvahu dojít až ke hvězdám a nebojí se stát vzpřímeně, přestože jsou sráženi k zemi.

 

Děkuji Vám, pane Formánku, že jste mě naučil, co je v životě nejdůležitější!

 


Mluviti pravdu:


Voláme do nebe

Všechno si způsobujeme sami.
Bolest.
Radost.
Lásku. Jak může někdo milovat toho, kdo se sám nemá rád!
Čemu se vzpíráme?
Osudu, který je pro nás připraven v milionech verzí?
Přesto je napsán a je jen nás, co si vybereme.
Já čekám na ten nejlepší osud, a ještě nevím, jaký jsem si svými činy vybral.
Nevědomě sčítáme příkoří, která nám způsobují druzí, ne ta kterých se dopouštíme. Proto nevíme, co nás čeká. Všichni voláme do nebe, a ono je pořád obsazeno. To však neznamená, že nás nemiluje. A všimli bychom si toho vůbec, kdyby s námi mluvil? Jsme někdy tak posedlí touhou vědět a slyšet, že už kvůli ní neslyšíme.

Jak to, že si zpočátku cizí lidé po letmém poznání cosi předávají? Věci. Úsměv. Nic, prchavé pocity, prázdnotu. Lásku. Skryté nebo otevřené nepřátelství. Bolest. Kód života.

 

 

 

 

Život je jako počítačová hra a každý z nás se stane jejím hráčem.

Láká nás a vybízí, odolat ji nelze.
Pouštíme se do hraní s přáním, ať trvá co nejdéle!
Je to hra poučná a zajímavá.
Vtáhne nás do děje, učí bojovat a my jsme schopni postupovat dál.
Každý je v ní sám.

Zdoláváme neštěstí, když pereme se o štěstí.

Samotná hra se odvíjí roky a roky, až se jednoho dne, po zdolání všech úrovní, ocitneme na samém konci.
Pouze na nás zůstává, po které cestě se vydáme, jakou techniku boje a zbraně zvolíme k překonání překážek v podobě nepřítele.
Pouze my rozhodujeme, kdo se z nás stane, protože pravidla hry platí pro každého stejně.

Zda zvítězíme, nebo prohrajeme dřív, než se objevíme v cíli.
Zda se staneme hrdiny, nebo zbabělci.
Zda se postavíme nepříteli čelem, nebo před ním utečeme.
Zda budeme hrát čestně, nebo podvádět.

O tom, jak si vedeme, nás informují body, které získáme. Ocenění našich schopností a kvalit. Informace pro nás, jak moc jsme dobří!

Každá úroveň (level) je jiná. V každé úrovni nás čekají jiné zkoušky, jiní nepřátelé a jiné úkoly.
Rosteme díky zkušenostem z boje, každou prohrou nebo vítězstvím nad nepřítelem,
neustálým procvičováním technik boje.
Za každou splněnou úrovní nás čeká odměna v podobě lepších schopností a dovedností. Rodíme se ve větší síle a moci, kterou získáváme.
Nemyslíme na to, co přijde, ale s plným nasazením řešíme situace, které zrovna probíhají.
Ocitneme-li se nepříteli tváří v tvář, neváháme a snažíme se ho pozarazit.
Vítězství nad jedním nepřítelem ovšem neznamená, že dokážeme porazit i ty další, kteří se před námi objeví na naší cestě později.
Vpřed nás žene touha vyhrát, úspěšně dojít k cíli.
Bojujeme o náš život.
Vyhráváme lepší duši.

Znova a znova se pouštíme do boje, dopouštíme se chyb a omylů, které nás oslabují a zraňují, znova a znova se pokoušíme vstát, když jsme sráženi k zemi.
Prohry nás učí a dávají víru, že příště budeme úspěšnější.
A neděsí nás ani představa, že k prohře jsme tak blízko!

A o to přece v počítačové hře jde! Učit se novým věcem, důstojně čelit všemu, co nám stojí v cestě, nevzdávat se a vytrvat.
Vyhrát a neprohrát bez boje….

Proč je tedy realita jiná?
Proč se chováme při životních zápasech zcela odlišně?
Proč během hry neřekneme: „To nejde, to nedokážu!“
Proč v životě vzdáváme věci dřív než se „aspoň pokusíme“?

Vítězem se přece stane každý. Hrajeme jen my sami.
O to být jediný, být nejlepší!


Stáváme se hlavními hrdiny ve hře nazvané ŽIVOT, jsme programátory vlastních osudů, servisními techniky během potíží.


PROFIL HRÁČE

Z větší části přicházíme na svět jako hotové bytosti.
Podobáme se svým rodičům a dědíme i stejné chování.
Svou cestu začínáme tam, kde se naši rodiče usadili.
Jsme si podobní, ne však stejní!

Na zemi žije téměř šest miliard lidí a nenajdete dva stejné jedince (dva shodné otisky palce…)!

Geny jsou našimi sudičkami předurčující budoucnost. „Rodinné šperky“ předávané z generace na generaci.
Osobnost je „příbalový leták“ k našemu tělu. Je vytvořena z vrozeného temperamentu
a získaného charakteru. Obsahuje informace o našem chování, myšlení a citových projevech.
Co se kazí je charakter, podstata zůstává stejná.

Můžeme se snažit přizpůsobit, ne se však změnit!

Když se narodíme, milujeme se a nehodnotíme sami sebe. Neřešíme, která část naší bytosti je dobrá a která část je špatná.
Jak rosteme, učíme se, které chování nám přináší přijetí a které odmítnutí.
Učíme se tím, že buď dostaneme okamžitou odpověď, nebo náš pláč zůstane nezodpovězený. Učíme se důvěřovat sobě i lidem v blízkém okolí.

Ačkoliv lidé mají dobré a špatné vlastnosti, většina z nás byla vychovávaná k přesvědčení, že, abychom byli přijímáni druhými, se musíme zbavit našich špatných vlastností. Nebo je alespoň skrýt a nevytahovat je.
Všechno, co v sobě schováváme ze strachu, z nevědomosti, studu nebo z nedostatku lásky, se stává naším STÍNEM. (Stín ke slunci ale patří!)
Individualita znamená být takový, jaký jsem. Nestydět se za svoji povahu, nestydět se sám za sebe, nemít strach z toho, co by na to řekli lidé.

Jak poznáme světlo bez tmy? Jak mluvit o lásce, když jsme nepoznali nenávist?
Vše má své pro a proti, nic z toho nesmí být v přesile. Jinak by nevznikl celek spojením dvou protichůdných částí.

Zapomínáme, že potlačením jakéhokoliv pocitu, podnětu či vlastnosti, potlačujeme také
k tomu odpovídající protějšek.
Potlačujeme-li strach, zmenšujeme i pak svoji odvahu. Dusíme-li vztek, dusíme taky radost.
To, s čím nedokážeme být, nás nenechá být. To, čemu vzdorujeme, zůstává.
Přestaňme konečně soudit sami sebe!

Naše sebevědomí se skládá ze tří částí: sebelásky, sebedůvěry a sebeúcty.
Je to náš úsudek o sobě. Jak si sami sebe ceníme.
Pokud se člověk nemá rád, pak je jeho život naplněný strachem.
Když si nevěří, musí mít věci pod kontrolou, potřebu všechno kolem sebe ovládat.
A bez přirozené úcty vůči sobě bude vyhledávat v životě jenom to, co nefunguje, a nebude schopen se poohlédnout po něčem, co naopak funguje.


Sebevědomí má tři složky:


1. láska k sobě samému      x      pocit strachu
2. důvěra v sebe                  x      touha po moci a potřeba ovládat
3. úcta k sobě                      x      závislost a lpění
 

Sebevědomí je motor, který potřebujeme k letu.
Bez něho si nedokážeme zvolit vlastní cíle, kterých chceme dosáhnout, mít odvahu zůstat sám sebou, respektovat svá přání a potřeby, vážit si dostatečně sám sebe.
Chápat život jako jedno velké dobrodružství a procházet zpříma nepříznivým obdobím.

Je důležité se mít rád. Odměňovat se pochvalou.

Základní tendencí naší osobnosti je udržovat si vnitřní rovnováhu.
Ta může být ohrožena, když je ohroženo naše JÁ.
Pak hovoříme o frustraci JÁ a jednáme tak, abychom si zachránili sebeúctu, či abychom unikli před úzkostí.
Vždycky je to něco za něco, velmi často na to zapomínáme!

ŽÍT znamená podstupovat různá rizika. Nebát se najít v sobě odvahu pro chvíle, kterých se bojíme.
Ten, kdo se neodvážil riskovat, možná nikdy nezažil pocity zklamání, ale došel k poznání, že jeho život nestojí za nic.
V každém okamžiku je něco, co se mohlo stát a co se nakonec nestalo.
Nikdy nepochopíme význam slova „MOHL/A JSEM“.


Problémy jsou od toho, aby se překonávaly. Tím posunujeme hranice svých možností.
Kdo jsme a co se z nás stane je určeno zvoleným způsobem při jejich řešení.
Nic se neděje náhodou. Proč právě tady a teď? Proč se to stalo zrovna nám?
Za vším vězí nějaký důvod a ponaučení! Ale o jakou lekci jde, zjistíme až na závěr.
Vždycky se ptát nahlas proč!

Kolik stojí soucit k vlastním činům? Kolik zaplatíme za naše svědomí? Kolik utratíme za mír? Za naše odpuštění?

Kam zmizela naše hrdost? A víme vůbec ještě, co je to pýcha?
Nejdůležitější ze všeho, co se v životě učíme a co si pamatujeme, je to, kdo vlastně jsme.
Smutné je, když si nemůžeme pro sebe říct, jak moc jsme na sebe hrdý.
Neustále si vzpomínáme. I když se sami sebe snažíme obelhat, pamatujeme si vše, co nám kdy bylo řečeno. O morálce a pravidlech, o přáních a touhách, o snech a ambicích.
Hříchy se nedají vykoupit penězi. Vyčistit svědomí „odpustky“ – stanoveným ceníkem za hříchy. Sponzorským darem peklu.

Stres je projevem narušené rovnováhy.

Všichni „něco“ potřebujeme. Každý po něčem touží. Každý se pro něco snaží.
Frustrace vzniká, když je naše snaha při dosahování nějakého cíle blokována nebo dokonce zmařena. „Neplánované nouzové situace“.
To v nás vyvolá pocit zklamání a nespokojenosti.
Frustrace nás motivuje k tomu, abychom se zaměřili na své vlastní síly a překonali tak to, co nás frustruje.

Procházením frustracemi od dětství si vytváříme a upevňujeme svoji frustrační toleranci = stupeň odolnosti a tvrdosti. Jak jsme odolní vůči překážkám, které se před námi objevily.
Co uneseme a co vše vyřešíme bez újmy na zdraví.

Vyzrálá osobnost je úroveň přijetí zodpovědnosti sám za sebe, za svoje myšlenky a pocity.
Každý v sobě máme osobní palubní počítač - „vnitřní hlas“, který nás naviguje vpřed.
A který nás nutí na sobě pracovat a zlepšovat se.

Tvoříme divadelní role, nasazujeme převleky a masky, abychom dokázali sobě i ostatním, že my tohle nejsme.
Naučili jsme se schovávat před životem a cítit se tak pohodlně. Jsme pohřbeni ve svých tělech a naše přání, smutek, vztek a touhy jsou potlačeny v našich myslích.

Musíme v sobě nalézt hněv, protože hněv je klíčem k otevření srdce.

Jedinečnost získáme pouze bolestí, smutkem a utrpením.
Jenom tak lze rozbít kamennou masku, kterou jsme si nasadili na obličej během života. Masku tvořenou našimi představami o nás.
„Náš spořič obrazovky v obličeji během spánkového režimu.“

„Být JINÝ“ je zkouška osobnosti v dospělosti.
Projev naší osobní statečnosti a odvahy v souboji „jeden“ proti „všem“.
Bylo nám dáno odlišovat se jeden od druhého. Být jedinými.
Každý z nás je lidským originálem.
Ztotožnit se s davem není vůbec jednoduché!
Kolik z nás má odvahu nést svoji odlišnost životem?
Rozhoduje většina, a proto se přizpůsobujeme. Je to pohodlnější, když jsme unaveni snažením a vyčerpáni pokusy.

Na základě složení potřebných kvalifikací získáváme osobní „průkaz dospělosti“,
osvědčení předpokladů pro správné vykonávání činností na pozicích partnerů, rodičů a přátel.
Je jedno, jak to dopadne, hlavní je se nevzdávat.

Osud si tvoříme jako skládanku z dosavadních rozhodnutí . Jedno se spojí s druhým
a výsledek je na světě. Teprve pak poznáme, co jsme složili.

Život k nám promlouvá formou znamení, které nám posílá každý den do cesty a které mohou zvrátit směr, kterým jsme se vydali. Každé naše rozhodnutí může mít nesmírný dopad na náš další život. Rozhodovat se znamená zvolit. Vybrat si ze dvou možností: „ANO“ či „NE“.
A proto je život těžký.

Odhodlat se je komplikované. Proto se musíme nejdříve poučit, abychom se odhodlali odhodlat.
Odhodlání vyžaduje připravenost a odvahu uskutečnit, co udělat musíme, i když jsme si vědomi rizik.
Někdy sami sebe překvapíme, k čemu všemu jsme schopní „odhodlat se“.
K tomu, abychom se odhodlali, musíme nejdříve poznat naše přání, které máme a které si přejeme uskutečnit.
Jinak budeme zmateni a bezradní, protože se budeme cítit slabě a neschopně.
Jedno selhání nás vyděsí natolik, že se příště rozhodujeme na úkor sebe a toho, co doopravdy chceme.
Čím více se snažíme na sebe neupozorňovat a chovat se podle přání druhých,
tím více se ozývá, a stále hlasitěji, v hloubi nás naše SOS volání o pomoc.
Pocity radosti se uvnitř nás začnou měnit na beznaděj a nadšení se stane nepojmenovaným druhem smutku, se kterým si nevíme rady a který nás jen trápí a dohání na samotný okraj propasti. Můžeme se pokusit utlumit ho, ale stejně ho přes veškeré snahy nelze umlčet. Snažíme se před ním utéct, schovat se v křiku davu.
Až jednoho dne zjistíme, že jsme na konci svých možností, že už není kam utéct!
Žádný prostor, který by nás schoval a ochránil před bolestí.
Najednou věci, které nás bavily a dělaly radost, nic nedokáží. Nenajdeme nic, co by nás těšilo.
Usmát se jenom tak a nepřemýšlet nad důvody, už chybí.

„Hádky na duši, které bolí nejvíce.“

Když se minulost neléčí, zničí nám to život.
Musíme se smířit s vlastní minulostí. Jinak si své zoufalství poneseme dál.
Pokud si neřekneme „chyboval jsem“, nebude možné udělat tlustou čáru za naší minulostí
a odpustit si.
Nalézt výhody v nevýhodě.
Nevíme, kolik nám zbývá času, tak na co stále čekáme!

Úplně beznadějně se cítíme, když jsme se nedokázali rozhodnout, když jsme přestali kontrolovat situaci, ve které jsme se ocitli.
Když naděje umírá poslední, není možné vzdát se víry.
Bezmoc je špatná, horší je beznaděj.

Jak se dá v moři bezmoci chovat klidně? Jak se dá v poušti beznaděje myslet pozitivně?

Proč přes slzy vidíme prohry místo výher?
Špatná událost nás promění.
Po chybách, které zavinily mnohočetná zranění, zbudou navždy jizvy jako připomínka minulosti, kterou jsme si prožili.


Kolem nás je tolik zajímavých příběhů zaznamenaných v lidských osudech! A žádný z nich není stejný, všechny jsou jedinečné.
A my je neznáme! Neznáme hlavní hrdiny, děj, ani závěr příběhu.
Šest miliard srdcí zamčených v lidských tělech, šest miliard lidských duší.

Míjíme se bez povšimnutí. Nevšímáme si ani sami sebe.

Skončíme v zapomnění?
Kdo nám dal právo rozhodovat, co je a co není pravda? Kým jsme, že neustále soudíme?

Odsoudit bývá snadné, ale najít nějaké možnosti řešení v dnešní době, je skoro nemožné.
Jaký příběh máme za sebou? Co všechno jsme zažili na své cestě životem až do této chvíle?
K čemu je nám kolo, když na něm nešlapeme?
Nezáleží na tom, co děláme. Důležité je vědět, proč to děláme. Jaký máme důvod.
Nikdo nechce sklouznout k průměrnosti. Ale stává se to, pokud se pokaždé nerozhodneme nejlépe.
Někteří lidé se celý život hádají. S druhými,se sebou i se samotným životem.
Spory se vyvíjí podle toho, co je zrovna tíží. Bohužel v tom sporu nemůžou zůstat sami. Pokoušejí se nás „angažovat“, když se chovají jako oběti a stěžují si, jak je život nespravedlivý. Čekají, až jim dáme za pravdu, aby se mohli litovat.

Co uděláme se svým životem, je na nás.
Kdo, kromě nás, to může kdykoliv změnit?
Nikdo nemůže vyřešit problémy za někoho, kdo je vyřešit nechce.
Nejhorší, co se nám může přihodit, není smrt, ale NIC.
Jednoduchý život nás nic nenaučí. Můžeme mít omluvy nebo výmluvy, ale také dobrodružství.

  • Nejdůležitější, co se v životě naučíme, je to, kdo vlastně jsme.

Bereme všechno automaticky a platit nechceme. Zasluhujeme si lekce života, výstražné signály po cestě během všedního dne, ke kterým jsme slepí.
Každý máme něco, za co se stydíme. Je to naším tajemstvím, které jsem si nahráli hluboko do nás samotných, ukryli před zraky všech, i mimo úhel vlastního pohledu.
Černá skříňka, kterou hledáme, až když se stane neštěstí. Až pak je čas zpracovat údaje
a pochopit, co se vlastně stalo, co bylo příčinou naší záhubě. Jediná možnost zjistit skutečnost.
Je pohřbená někde v nás pro případ nešťastného selhání.

Do každého z nás jsou vsazené černé skříňky, do kterých se natrvalo zapisuje, kudy vedla naše cesta za štěstím, a kolik jsme toho zažili při zdolávání našich stanovených met.
Naše stoupání a klesání životem. Povedené starty, zdařilá přistání.
Veškeré informace o nás! Životní data o našich životech.
Palubní deník plný reality.

Vzlety a pády patří k životu. Nemáme strach ze samotných výšek, ale bojíme se spadnutí.
Každý z nás se bojí. Život není snadný a vyžaduje neustálý nácvik nových věcí.

Cestovat po světě je jako cestovat po vlastní duši. Vždycky najdeme místo, o kterém jsme předtím netušili.
My jsme těmi letadly, které se snaží vzlétnout vzhůru, aby překonaly tisíce kilometrů jenom proto, aby dolétli tam, kam chtějí.
Každý den startujeme a přistáváme na letištích reality.
A stejně jako ty letadla odlétáme do světa jenom proto, abychom se vrátili zpátky na místo, odkud jsme startovali = domů.

Život trávíme hledáním, co jsme vlastně zač. Hledáním toho nejcennějšího.

Hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou.
Na zemi je vidět všelicos. Člověk nikdy neví.

Jako lidé se rodíme s instinkty přežít, milovat se a rozmnožovat se.
Člověk se má snažit, aby žil správně. Ne předstírat, že žije správně.
Snažit se nemít nudný život. Užívat si a ne přežívat.

Některé věci se nemění.
Chvíli déšť, pak záblesk slunce.
Všechno v bláznivém sledu, pořád dokola, než se rozhostí bílé klidné ticho.
Ticho, které ohluší tak, že nic neslyšíme. Jen ve vzpomínkách nám znějí hlasy lidí, co jsme potkali. Utlumit to ticho přes veškeré snahy nelze.
Snažíme se před ním utéct, schovat se v křiku společnosti. Nebo se sami pokoušíme vytvářet hluk, který by umlčel to ticho.


Na úzkost z toho, co přijde, jsme krátcí.
Úzkost se neváže na konkrétní skutečnost nebo situaci.
Pocit opravdu velkého strachu se nazývá fobie.

 

Došla jsem k závěru, že lidé mají většinou strach, když neví, co je čeká.
Strach jim nahání cizí prostředí a jeho neznalost, cesta, kterou musí zvládnout, než se dostanou do cíle.
A nejhorší je to poprvé - nevíme, kam jít, co si máme vzít s sebou, jak správně přečíst informace.

 

  

Nevíme si rady…….a proto máme strach.

Jednou z nejběžnějších úzkostných poruch je fobie z létání = aerofobie.
Fobie z létání je kvůli pocitu bezmocnosti.
Aerofobie většinou obsahuje jeden nebo více následujících prvků:

  • Strach z výšek (na palubě letadla pod sebe ale nevidíte!)
  • Strach z neznámého (stačí jeden let)
  • Strach z uzavřených prostor
  • Strach ze ztráty osobní svobody (let trvá většinou dvě a půl hodiny)
  • Strach ze ztráty kontroly nad vlastním životem
  • Strach ze závislosti na technice
  • Strach z nehody nebo útoku jakéhokoliv typu
  • Strach z nevyzpytatelného počasí


Bezpečnost létání - existuje 210krát menší pravděpodobnost, že zahyneme v letadle než
v automobilu. K tomu, abychom se stali obětí letecké katastrofy bychom museli teoreticky v průměru nalétat přes 300 milionů kilometrů, tedy pro srovnání bychom museli obletět
Zemi (její obvod je 40 075,004km) 7486krát!
Nejnebezpečnější fází letu je tzv. přechodový oblouk - moment, kdy letadlo po startu stoupá strmě vzhůru k obloze.


Ať už se váš strach týká čehokoliv, je lepší s tím něco dělat ještě na zemi. Je lepší si ho nenosit až na palubu letadla. Je lepší v předstihu zjistit, co vám konkrétně nahání hrůzu, čeho se bojíte. Každého z nás trápí odlišné věci, odlišný strach. Každý vnímá a reaguje jinak, proto je potřeba nejprve zjistit, co způsobuje vaše obavy a strach z létání.
Při stanovení konkrétní příčiny strachu z létání, máme větší šanci na úspěch a definitivního se zbavení aerofobie.

Obecně se dá říci, že se ženy obávají nehody nebo útoku jakéhokoliv typu. Nelibě nesou pomyšlení, že by mohly ztratit kontrolu nad svými emocemi.
Muže trápí, že nemohou aktivně zasáhnout do pilotování a k tomu se přidává také strach z výšek.

 

  • „Klíč k úspěšnému překonání strachu je v odpovědích.“

Strach bývá pokorou, pomáhá si uvědomovat nebezpečí, která by mohly nastat.
Strach nás může ovládat.
Nikdo se necítí rád vystrašený.

O smrti se nemluví moc nahlas.
Myšlenky na ni ale pomáhají vrátit do našeho života vášeň a sílu, odhodlání se nespokojit s nudným životem.
Každého, kdo se jí podíval do očí, donutí zvednout hlavu a zadívat se do mraků směrem ke Slunci. Připomenout si, na co se kvůli spěchu v životě už nemyslí!
Na radost, pro kterou stojí žít. Na štěstí, které je zaslouženou dřinou a výsledkem našeho úsilí.
Pak se možná vykouzlí úsměv na tváři a objeví se touha vznést se vzhůru.
Mít možnost koukat na život na Zemi z výšky jedenácti kilometrů.
Stojí to aspoň za pokus, proletět se oblaky a uvidět vše z nového úhlu pohledu.
Vrátit se zpátky do dětství, kdy obavy pro nás byly stejně vzdálené a nepochopitelné jako letící letadla v té výšce nad námi. Kdy jsme vítali s radostí tu neviditelnou sílu předcházející bouřkám, která pročistila vzduch a my mohli znovu volně dýchat.

Je potřeba unavenou duši občas provětrat. Odlehčit ji průvanem. Chtít ztratit kontrolu nad tichým bezvětřím a přát si vpustit vítr, který odvane pryč všechna zbytečná omezení a zvíří
v nás naše zapomenutá či zakázaná přání. Dokázat přivolat vítr, který není vidět, a přesto
o něm všichni víme.
Každý z nás aspoň jednou směřoval do hlubin svého osobního vesmíru, mířil ke hvězdám, potuloval se po obloze. Toužíme dostat se do nebe, pádu se ale bojíme.

Je nutné se aspoň jednou vypravit do světa na zkušenou. Zjistit, co v nás doopravdy je.
Nezáleží na pádu, důležité je ho přežít.

Každou špatnou událostí můžeme být šťastnější. Na seznamu neznámého si odškrtáváme další položku, kterou máme za sebou. To, čeho se druzí bojí, nás už neděsí.
Situace, o kterých se povídá v tichosti jako o „kdyby“!

Každá událost bez ohledu na to, jak strašlivá možná je, přináší nějakou odměnu.
Když jsme ochotni otevřít svá srdce všemu, co existuje, uvidíme Slunce.

Život je těžký kdekoliv na světě.
Nestačí se spoléhat na druhé!
Spolehnout se musíme především sami na sebe.

A každý toužíme po tom jediném - aby nás měl aspoň někdo rád!

Je neuvěřitelné, čeho všeho jsme schopni ve jménu lásky.
Každá láska je jiná. Je jedno zda jsme milovali jednou, dvakrát, desetkrát…..
Stejně pokaždé stojíme před situací, kterou neznáme. Naše láska je zrádná právě v tom, že milujeme. Zaslepí naše přirozené reakce, potlačí náš pud sebezáchovy a vydá nás na milost tomu, komu věříme stejně jako sobě.
Může nás přivést do pekla nebo do nebe, ale někam nás vždy přivede.
Láska je nebezpečná. Je jako droga.
Nejdřív se dostaví pocit euforie, kterému se propadá snadno a rychle. Uplyne den a dostaví se touha zažít ten slastný pocit znova. Myslíme si, že to máme pod kontrolou. Dvě minuty myslíme na milovanou osobu, zbytek dne na něco jiného. Ale postupně si na toho druhého zvykáme natolik, až jsme na něm docela závislý. Pak celý den myslíme na něj a dvě minuty na něco jiného. Pokud s milovanou osobou nejsme, zažíváme stejné pocity jako lidé závislé na drogách, když je nemají.

Láska je shrnutím všech emocí – nenávisti, hněvu, chtíče či žárlivosti.
Dá se vyléčit? Uzdravit se?

Každá moje láska se mi stala osudnou.
Teď už vím, že bez ní a jejich zničujících konců bych se nedostala tam, kde jsem teď.
A nezažila tolik věcí. Neměla život jako jedno velké dobrodružství, poskládané z jednotlivých životních kapitol.

Netrápím se bolestí a záští. Jsem za vše vděčná, protože jinak bych nevěděla, kdo jsem a kým chci být.
Jinak bych byla dál slepá k darům života a dál bych si jich nevšímala. Tak jak jsem všechny poklady, které jsem měla před očima předtím, neviděla.

Mé nehody mě donutily přemýšlet, brát život vážně a pozorně vnímat okolí.
Využít všeho, co jsem se naučila, pro sebe i pro druhé.


 

Kapitola 1-1 z 20
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Jana15.9.2014
 

Máte-li zájem o vydání jako e-kniha, zašlete svoji práci na nakladatelstvisantini@sezam.cz

Elvíra 10.5.2012
 

Všechna ta \"duchovní\" moudra, která jsem tu a tam v rychlosti přečetla, vycházely po kvantech v devadesátých letech v literatuře zvané new age, např. nakladatelství PRAGMA,takže pro mne nic nového. Nicméně opakování je matkou moudrosti, tudíž přeji autorce mnoho štěstí a ať prorazí.

Ginnie10.5.2012
 

Já jsem duchovní moudra přelítla. To ostatní je pro mne zajímavé. Nebýt hodnocení, k tomu zajímavému bych se nedostala, protože právě ta moudra v první kapitole by mě odradila od dalšího čtení. Souhlasím s tím, co píše v hodnocení paní Markéta.

Monika Dvořáková9.5.2012
 

Vždycky juknu, když přibyde oficiální hodnocení, hlavně kvůli tomu hodnocení:-) A tady najednou koukám, už louskám třetí kapitolu. Moc dobře se to čte, i když mě třeba proto, že jsem před takřka dvaceti lety tenhle výcvik celý absolvovala, včetně závěrečných zkoušek, ale létat jsem nakonec nikdy nezačala. A ono se zas tak moc nezměnilo, pravděpodobně asi jen ta technika. Určitě chyťte hozenou rukavici od Markéty! Přeju v brzku vydanou knihu!

Ginnie9.5.2012
 

Také jsem četla až teď. Souhlasím s Dark,nemám co dodat. I já Vám fandím, čapněte nabízenou šanci a přeji vydanou knihu.

DARK9.5.2012
 

Dávno ma nič tak nechytilo, ako práve toto počítaníčko. Už som chcela odísť, napokon som zostala a pridala ešte zopár kapitol - doplnila si vedomosti o moslimoch, ich ženách, koráne, lietadlách.
Presne tak: treba sa chytiť ponúknutej šance. Takú náučnú knihu si veľmi rada zaobstarám.

DARK9.5.2012
 

Klára, všimla som si dielo až po zhodnotení pani Dočekalovej a začítala sa. Tie vytknuté záležitosti sú vytknuté právom, nič to však nemení na veci, že som si prečítala niekoľko prvých kapitol a prídem opäť. Zaujímavosti ma bavili, veľmi, a bola by škoda nechať text neupravený a nespracovať ho tak, aby bol vhodný k vydaniu. Toľko zaujímavostí, o ktorých my, ktorí hľadíme do neba zdola, netušíme, by bolo škoda nechať ladom. Želám vydanú knihu a úspech jej predajnosti.

Pavel Hort15.10.2011
 

Dobrý den, Kláro.
Až dnes jsem se začetl do Vašeho textu a jsem potěšen, že jsem na něj narazil (některá díla jsou zde lehce přehlédnutelná). Je motivační, plný nadějí a odvahy, že člověku rázem dodá kousek vnitřní síly, změní zlé události v užitečné a vnitřní strach v příležitost překonání překážky. Souhlasím s tím, o čem píšete, protože o mnohém píšu také ve svém románu. Nestihl jsem přečíst vše, ale snad se ještě vrátím.

Mějte se pěkně. Přeji mnoho úspěchů a radosti ve Vašem putování životem. :)

Klára Urbančíková17.10.2011
 

Děkuji mockrát za Váš komentář, kterého si upřímně vážím!!Jsem ráda, že jsem našla aspoň jednoho člověka, který můj text vnímal přesně tak, jak jsem si přála, aby byl vnímán.A proto jsem to celé vlastně psala. Děkuji Vám.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Klára Urbančíková

O mně

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •