IKAR CZIKAR CZ

V záři měsíce (Jitka Hejlíková)10.3.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 186, Komentáře 0

 

V záři měsíce



V záři měsíce



Autor: Jitka Hejlíková



 



Na nočním nebi se z poza mraků vyhoupl měsíc, byla hluboká a chladná noc. Marion stála na pahorku a snažila se prohlédnout zdánlivě nepropustnou temnotu noci, se okolí se zahalovalo mlžným oparem, jak typickým pro zdejší oblast. Zatřásla se chladem a přitáhla si úžeji k tělu plášť. Nevěděla jak dlouho tam již stojí, ale několik posledních měsíců tam chodila noc co noc za doprovodu svého věrného Orka, psa neurčité rasy, který svou paní a velitelku miloval nade vše, jeho věrnost vyvážila všechny jeho nedostatky a že jich nebylo málo, počínaje jeho povahou a jeho vzhledem konče.



Čekala, čekala na návrat svého otce a jeho družiny. Před několika měsíci se její otec rozhodl ukončit mnohaletou válku mezi klany McCormicků a McEllisterů, spor mezi klany, který trval již tak dlouho, že nikdo nedokázal přesně říci, jak to vlastně všechno začalo. Tradovalo se však, že příčinou toho všeho byla Marionina praprababička, která byla zaslíbena McCormickovi, ale těsně před svatbou prchla s McEllisterem, což nevyhnutelně vedlo k roztržce mezi klany, která neměla konce.



Marionin otec měl v úmyslu použít jakýchkoliv prostředků, aby spory jednou pro vždy ukončil, měl dokonce v plánu zajít tak daleko, že by svou jedinou milovanou dceru nabídl za ženu zemanovi kmene McCormicků, nesmiřitelnému Dundasovi. Ona s tímto nápadem nikdy nesouhlasila, ale vlastně neměla nikdy na výběr, její otec byl zeman a zemana musí všichni bez vyjímky poslechnout, Marion nevyjímaje. Mohla se vztekat a rozčilovat jak chtěla, ale otec byl ve svém rozhodnutí neoblomný.



V den kdy otec odjížděl vyjednávat, ji sdělil s krutou upřímností co má v plánu a právě od té doby je Marion neklidná. Nikdy nebyla z těch, kteří by přikládali nějaký velký význam pomluvám a všemožným zvěstem, ale v případě řečí, jenž se šířili vysočinou a každý se je bál jen vyslovit nahlas ze strachu, že by se to mohlo donést až k Dundasovi Nesmiřitelnému, musela připustit, že i kdyby jen polovina ze všeho co kdy zaslechla byla pravda, pociťovala neskutečný strach a úzkost ze spojení s tímto mužem. Všechny tyto zvěsti byli tak hrozné, že dokonce i Marion pociťovala své vnitřní rozechvění při představě, že by se měla oddat vůli muže, který podle všeho vlastníma rukama zabil svou ženu i dítě. Co když na tom je jen zrnko pravdy? Při té představě se celá třásla hrůzou.



Ze zamyšlení ji vytrhlo odkašlání, s trhnutím se otočila, ale za ní nestál nikdo jiný než velitel jejich stráží, být to někdo jiný nebyl by Ork v takovém klidu a nepodřimoval by u jejích nohou. Ian, velitel stráží, ji jistě sledoval od chvíle, co opustila bránu tvrze, někdy ji svou přehnanou starostlivostí lez na nervy, přesto ho však měla velice ráda a vážila si ho. Byl to typický skot, mrzutý a věčně nevrlý horal, zkrátka válečník tělem i duší.



„Copak, děje se něco?“ zeptala se Marion.



„Ne má paní, ale je již pozdě a chladno, měla by jste už jít zpátky, kdyby jste onemocněla, Váš otec by mě stáhl z kůže.“



Marion si Iana prohlédla se zdviženým obočím, ta představa jí přišla velmi komická, neboť Ian převyšoval jejího otce o pěkných pár palců. Jeho kilt povlával ve větru a Ian se na ní hrozivě mračil. Marion ho však znala natolik dobře, že věděla, že pouští jen hrůzu, přestože je jinak alespoň ve vztahu k ní naprosto neškodný. Usmála se na něho a s povzdechem se pro dnešek naposledy podívala k obzoru.



„Dobře, už jdu.“ S posledním pohledem do neproniknutelné noční temnoty se společně vydali směrem k tvrzi, k tvrzi, kterou bude již záhy muset opustit a vydat se na milost a nemilost Dundase McCormicka. Jako kdyby její věrný Ork vycítil její vnitřní úzkost, zakňučel a strčil jí svůj vlhký čumák do dlaně. Jediné, co jí v dané situaci mohlo utěšit bylo vědomí, že Ork jí bude následovat do jejího nového domova.



Nevěděla co jim přinese zítřek, ale mohla si být jistá, že není žádná křehká květinka, byla dcerou svého otce, dcerou vysočiny, již jako malou holčičku jí otec učil jezdit na koni, bez sedla jezdila jako kdejaký válečník, se zbraní zacházela jako nikdo, ale její největší zbraní byla její krása a umění porozumět zvířatům, která ji poslouchala na slovo, ať už se jednalo o divou zvěř, toulavé psy či všemožná tvrdošíjná domácí zvířata.



Osazenstvo tvrze i její otec již byli zvyklý na její zvláštní nadání a již dávno tomu nepřikládali žádnou váhu. Byly však doby, zejména když dospívala, kdy zjistila, že tento „dar“, jak to nazýval její otec je spíše prokletím.



Narodila se o svatojánské noci, přesně o půlnoci a to podle stařešinů jejich klanu znamenalo, že bude obdařena darem třetího oka.



V zádumčivém mlčení se vydali k tvrzi, každý pohroužen do svých vlastních myšlenek.



 



 



 



 



Dny ubíhaly zoufale pomalu. Krajem se nesly zvěsti, že zeman McEllister je uvězněn v hladomorně tvrze McCormicků, jiní zase tvrdili, že je zeman mrtev.



Marion byla den ode dne zoufalejší, neměla tušení co bude s ní a s jejím lidem. Noc co noc vycházela na ochoz a za svitu měsíce se snažila prohlédnout skrze tmu a mlhu. Cítila ve vzduchu blížící se Samhain, všeobecně se věřilo, že tuto jedinou noc v roce se stírají hranice mezi světem živých a mrtvých, v duchu už spřádala plány na tuto noc, kdy uctí památku na svou matku a bude-li ji Dagda nakloněn dozví se snad i pravdu o svém otci.



Vnímala sotva znatelné vibrace vzduchu, cítila napětí a podvědomě tušila, že se blíží něco zlého, něco temného. Začala se třást, možná zimou a nebo možná zlou předtuchou. Intuitivně sevřela v dlani medailonek, který ji věnovala maminka na ochranu a pronesla rychlou, ale vroucí modlitbu k Lughovi, aby všechny ochránil před temnotou a vnesl do jejich životů světlo. V odpověď na její modlitbu se medailonek probral k životu a začal hřát a tepat. Marion spokojena s tím, že jí Lugh vyslyšel zvedla matčin medailon ke rtům a políbila ho. Opět ho ukryla do živůtku a jala se sestupovat z ochozu. Dole na ni čekal Ian, aby jí podal každodenní hlášení.



„Iane, podle tvého výrazu usuzuji, že se mi tvé zprávy nebudou líbit.“



„Paní, před pár minutami se vrátili lovci a hlásili mi, že na našich hranicích byla spatřena skupina jezdců.“



„Jak je to dlouho?“



„Jsou to sotva dvě hodiny.“ Marion se rychle podívala do tváře velitele.



„Takže to znamená, že by tu měli být každým okamžikem.“



„Ano paní.“



„Dobrá, zvedněte bránu.“



„Ale má paní, … totiž já … nemyslím, že je to dobrý nápad, nevíme jestli je to přítel, ...“ Marionin tvrdý pohled ho okamžitě umlčel a donutil ho polknout, v té jediné chvíli byla až neuvěřitelně podobná svému otci, tvrdému válečníkovi, lairdu McEllisterovi. Teď víc než kdy jindy byl hrdý na svou příslušnost ke svému klanu.



Marion s tvrdým a nesmlouvavým pohledem sledovala, jak se na tváři jejího velitele vystřídala celá řádka emocí až nakonec vypnul hruď a s kývnutím se vydal splnit její rozkaz. Když byl asi v polovině nádvoří ohlédl se a Marion mu ještě zdělila, aby povolal všechny své muže do zbraně a aby se rozestavěli na hradbách a na nádvoří. Sama zůstala stát na schodišti před tvrzí a sledovala perfektně vycvičené muže svého otce, jak zaujímají svá postavení připraveni svou paní kdykoliv bráni vlastním tělem. Jak tam tak stála a pozorovala ten mumraj ani nezpozorovala, že místo po jejím boku zaujal Ork, jeho přítomnost vzala na vědomí až ve chvíli kdy ji vtisk do dlaně svůj vlhký čumák, zřejmě vycítil její neklid. Marion byla velice ráda, že ho má u sebe, když už nic jiného jeho přítomnost ji dodávala odvahu, přeci jen to bylo ohromné a hrůzu nahánějící psisko.



Když byli všichni muži rozmístěni konečně na svých stanovištích Marion s úsměvem zaznamenala, že každý z mužů má u pasu svůj claymor a nepochybovala o tom, že v botě mají zasunutou pochvu s dirkem schovanou tak nenápadně, aby ji v boji mohli kdykoliv použít.



Ian ještě jednou zkontroloval rozmístění mužů a se spokojeným výrazem ve tváři se vydal zaujmout místo po boku své velitelky. Spolu s ním se k Marion vydali další tři ošlehaní válečníci, kteří se zastavili pod schodištěm a tvořili tak nepropustnou hradbu v případě jakéhokoliv nebezpečí, které by jí snad mohlo hrozit.



Ve tvářích všech se zračilo napětí, někteří muži si nervózně pohrávali s jílci mečů, jiní stáli nehybně s kamenným výrazem, jako kdyby se jich okolní dění ani netýkalo, ale pohled na jejich postoj a ruce výhružně položené na jílcích nenechával nikoho na pochybách, že jsou ve střehu a připraveni k boji. Posledním pohledem se ujistila, že jsou všichni připraveni a zdviženou pěstí dala tiché znamení, že mají otevřít bránu. Teď už jen zbývalo čekat, až se skupina jezdců dobere za bránu na nádvoří tvrze.



Nemuseli čekat dlouho, uběhlo jen několik málo okamžiků, které se v tíživém tichu plném napětí a očekávání zdáli jako celá věčnost, než se na padacím mostě ozval nezaměnitelný zvuk klapání kopyt. V témže okamžiku se Ork postavil do pozoru a temně zavrčel a to v každém případě nevěstilo nic dobrého.



Všichni s napětím očekávali až jezdci zdolají poslední úsek stoupání.



V tom se do ticha začal nádvořím šířit vzrušený šum. Marion stačil jediný pohled a se zdviženou sukní rychle sbíhala ke skupině, která se tak neočekávaně zjevila ve tvrzi. Muži na koních byli pokryti vrstvami špíny a zaschlé krve, ale ona jejich tváře bezpečně poznala, byli to muži, kteří doprovázeli jejího otce.



V běhu vydávala příkazy, aby bylo o muže co nejlépe postaráno. Zběžně prohlédla zraněné a nechala je odnést do síně tvrze, jenž se pro tuto chvíli měla proměnit na lazaret.



Odchytila jednu služebnou a poslala ji pro horkou vodu a spoustu čistého plátna a sama se vydala do své komnaty, aby si tam vzala všechny své masti a bylinky, na odchodu si ještě vzpomněla na jehlu a nit a už se hrnula zpět do síně. Pod schodištěm na ní čekal Ian, aby od ní převzal její náklad a mlčky se vydali ke zraněným.



Celou síní se rozléhalo sténání, vzlyky a klení, ve vzduchu byla cítit smrt. Marion se bezradně rozhlédla okolo sebe, v duchu se rychle pomodlila k velké bohyni a dala se rychle do práce.



Když se postarala o posledního muže s námahou se zvedla, ale únavou posledních několika hodin se trochu zakymácela, až si myslela, že upadne, ale včas ji z každé strany podepřely silné paže Iana a Nestora. Oba si ji starostlivě měřili, ale Marion byla tak unavená, že se nezmohla ani na úsměv.



„Marion, měla by jsi si jít odpočinout, byl to dlouhý a vyčerpávající den.“



„Nestor má pravdu, o všechny jste se postarala a my už je teď ohlídáme.“



„Ne, mě nic není, to byla jen taková chvilková slabost.“



Chtěla je obejít, ale Nestor jí vzal nesmlouvavě do náruče a začal se svou typickou tvrdohlavostí, nedbaje na její námitky stoupat do schodů. Nohou rozrazil dveře do její komnaty a překvapivě něžně na tak obrovského válečníka ji uložil do postele.



„Vyspi se, polomrtvá jsi nám k ničemu.“



„Dobrá Nestore, ale slib mi, že kdyby se cokoliv dělo, že mě vzbudíš.“



Nestor v odpověď jen něco zabručel a jal se k odchodu.



U dveří se ještě ohlédl a spokojeně kývl hlavou, Marion už tvrdě spala zabalená ve svém plédu.

 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jitka Hejlíková

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •