IKAR CZIKAR CZ

V českých školách děti radu většinou nenajdou! Celkový počet komentářů: 0
 

V českých školách děti radu většinou nenajdou!

Osvícená paní učitelka je dar!

 

Mgr. Markéta Dočekalová je autorkou dvou románů, mnoha televizních

scénářů, a šesti učebnic. Tvůrčí psaní učí nejen ve svých vlastních

kurzech, ale také na českých vysokých školách. Na svět tak díky její

snaze přišlo již více než sedmdesát knížek, velmi často prvotin.

 

Jste autorkou moderních učebnic tvůrčího psaní. Teď jste poprvé

napsala takovou publikaci pro děti. Proč?

 

Protože se na mne obracelo mnoho rodičů s prosbou, jestli bych mohla napsat nějakého knižního rádce pro děti, které rády píšou. Říkali, že nemohou na trhu nic takového najít. Do škol chodím poměrně často na besedy, a tak vím, že mnoho dětí psaní skutečně zajímá. Píšou si blogy na internetu, mají své vlastní webové stránky nebo různé deníčky. Tak jsem se rozhodla, že se do rádce pro děti pustím.

 

Jak jsou na tom vůbec české školy se slohem a psaním? Nemohou děti najít radu právě ve škole?

 

Obecně v porovnání se zahraničím naše děti ve školách velice málo píšou. A když už píšou, často narážím na to, že mnozí učitelé nedokážou odlišit formu od obsahu. Když jim vadí obsah, tak často dají dítěti ze slohu špatnou známku přesto, že po slohové stránce je text napsaný skvěle.  Stačí, když má dítě názory, které učitele pobuřují. Někdy má dítě štěstí na osvícenou paní učitelku. To je

samozřejmě výhra. Jinak mám spíš zkušenost, že učitelé nevědí, jak sloh zajímavě učit a mívají potíže i s jeho literárním hodnocením. Není divu, nikdo jim k tomu nikdy žádné informace vlastně nedal. S rozpoznáváním talentů je to pak ještě horší.

 

Měli by rodiče dítě v psaní podporovat? Není to jen takové „vymýšlení si“?

 

Je to krásné „vymýšlení“. Psaní v dětech rozvíjí nejen fantazii, ale také slovní zásobu, představivost, komunikační schopnosti a hledání originálních a neotřelých řešení. Také je vede k vytrvalosti a pevné vůli, protože dokončit knihu, i když jen do šuplíku, to je pro dítě v každém případě úspěšně završený

projekt. Koupí takové publikace, jako je „Vyprávěj příběhy!“, může vše odstartovat.

 

 

Pro jak staré děti je tato populárně naučná kniha určena?

 

Vždy záleží na vyzrálosti dítěte. Někdy je desetileté dítě vyzrálé jako by mu táhlo na čtrnáct a někdy je tomu přesně naopak. Nicméně, i když velmi nerada cokoliv průměruji, řekněme, že je to pro děti mezi deseti až dvanácti, třinácti lety.

 

Máte s výukou takových dětí nějakou osobní zkušenost nebo jste prostě jen učebnici pro dospělé předělala do tzv. dětské řeči?

 

Zkušenost mám, na školách jsem v minulosti vedla několik let různé kroužky, jako třeba mladé reportéry, mladé spisovatele a podobné. Většinou jsem pracovala s dětmi od devíti, desíti let výše. Ti čtrnácti a patnáctiletí pak už zcela běžně chodí ke mně do kurzů mezi dospělé.

 

V čem je tedy výuka tvůrčího psaní pro děti jiná než pro dospělé?

 

V prvé řadě v přístupu. Dítě neudrží pozornost tak dlouho jako dospělý člověk a mnohem více ho musí cokoliv, co dělá, bavit. Dospělý se dokáže přemoct, když ho něco nebaví. Zaplatil si kurz, tak přece nevyhodí peníze. Dítě je nekompromisní. Když ho něco nebaví, dá vám to okamžitě znát. Přestane se soustředit, začne zlobit, protože se nudí. Literární teorie, tedy řemeslo, je samozřejmě stále stejné. Dětem ho je ale třeba podávat zábavnou formou. Musí je to bavit. Cílem by mělo být dosáhnout toho, že si děti ani neuvědomují, že se něco učí. Prostě jdou do kroužku, dělají tam zajímavé věci a baví je to. To, že se vše ve finále projeví například tím, že se zlepší jejich písemný projev, že je začne psaní bavit, že se jim rozšíří slovní zásoba apod., to je vlastně jen příjemné překvapení.

 

Vás někdo podporoval, když jste jako dítě začala psát?

 

Já začala opravdu velmi brzy. Nejdříve jsem své výmysly diktovala tatínkovi. Později, když už jsem uměla psát, tak jsem psala po papírech a ty jsem po sobě všude možně nechávala válet. Táta chodil, sbíral je a přepisoval mi to na stroji i s datem vzniku. Díky němu mám tak dodnes schováno skoro vše, co jsem jako dítě doma napsala. Je to takový záznam mého dětství, samozřejmě hodně převažují básničky, zejména ze začátku. To je běžné, hodně dětí začíná básničkami.

 

Mluvil s vámi otec o tom jak jste to napsala? Vyznal se v tom? Jakou měl vlastně profesi?

 

Snažil se o to. Když jsem měla někde kostrbaté rýmy, upozornil mě na to, nebo dokonce nabídl lepší řešení. Ale sám nikdy s psaním profesně neměl nic společného. Byl technik – chemik. Myslím, že ho mé psaní spíš jen bavilo a také byl na mě pyšný, což mi dokázal dát najevo. Považuji to za hodně důležité, protože to je pro dítě silná motivace. O teorii psaní toho moc nevěděl, spíš mi radil citem, možná i díky nějakému vrozenému talentu, který ale sám neměl čas rozvíjet. Tatínek je nesmírně sečtělý člověk, jak se říká, má načteno. Celý život byly knihy jeho největším koníčkem. Jeho rady tedy byly sice intuitivní, ale rozhodně vycházely z toho, že četl velmi mnoho knih.

 

Někde jsem slyšel, že je chyba, když dospělí neberou koníčky svých dětí dost vážně. Děti jsou ale přelétavé, chvíli je nejvíc na světě baví kreslení, za týden už je to zpívání a za měsíc to může být klidně tenis. Jak moc vážně by měl rodič brát, když mu dítě začne nosit své texty nebo básničky?

 

Nejvážněji, jak to jen jde. Nežertuji. Rodič může svým přístupem silně ovlivnit život dítěte. Budete-li se dítěti smát, že jeho texty a básničky za moc nestojí, dlouho dítě u této aktivity nevydrží. Proč by mělo, když je reakcí posměch? Bude hledat jinou možnost seberealizace, kde bude reakce rodičů vstřícnější a dítě pocítí podporu a motivaci pokračovat dál.  Pochvala a uznání jsou dva velmi silné výchovné prostředky a funguje to i v psaní. Kromě toho takovým zesměšňováním typu „No, jo, ty jsi takový náš pisálek!“, můžete snadno vytvořit tomu človíčku celoživotní psychický blok. Významně to pak pocítí v dospělosti, a to kdykoliv, když bude muset něco psát. A jistě mi dáte za pravdu, že jen těch emailů, které člověk dnes každý den musí napsat, není úplně málo.

 

Chcete říct, že není výjimečné, že když rodič dítě podpoří, tak se z něj v dospělosti skutečně může stát spisovatel? Myslel jsem, že tohle je spíš výjimka než pravidlo, že je to hodně velká vzácnost.

 

Mám kolem sebe dnes několik svých vrstevníků, kteří pracují jako novináři, nebo píší knihy, zkrátka mají dost společného s psaním. Zajímavé na tom je, že jsme v dětství všichni psali, jezdili jsme společně na tzv. setkání mladých dopisovatelů, což byla skvělá akce pro děti, které pravidelně psaly do dětských a mládežnických časopisů. S jedním kamarádem jsem docházela do rozhlasu a natáčeli jsme spolu reportáže do dětského pořadu Domino, to vše, když nám bylo mezi dvanácti a patnácti. Dnes ten kamarád v rozhlase pracuje jako redaktor. Všichni jsme se tehdy psaní a tzv. dětské novinařině věnovali s plným nasazením a snili jsme, že z nás jednou budou novináři, nebo spisovatelé či scenáristé. U nás všech se to splnilo, stali jsme se tím, čím jsme se stát chtěli. A potom mám kolem sebe vrstevníky, kteří měli také nějaký dětský sen čím se chtěli stát, ale jejich okolí se jim smálo a pochybovalo o nich. Jak myslíte, že to dopadlo? Svého snu dosáhl jen jeden, a to díky své tvrdohlavé povaze. Řekl si totiž, že to všem ukáže! Chci tím říct, že podpora rodičů hraje významnou roli a vůbec nevadí, pokud dítě v průběhu času vyzkouší těch koníčků více. Získá více zkušeností, což je pro život důležité. Podpora rodičů vede k tomu, že dítě se svému koníčku začne věnovat více do hloubky, a to je vždycky dobře.

 

Dobrá, vraťme se k dětem, které jsou talentované a prostě jim to tzv. dobře píše. Poznáte talent?

 

Troufám si tvrdit, že ano.

 

Už z jednoho textu? Nebo jich musí být více?

 

Většinou už z jednoho odstavce, ale pokud mám delší text, je diagnostika samozřejmě přesnější. Mohu vidět nejen to, že někdo má k psaní dispozice či talent, ale také to, co mu jde hodně dobře, co spíš hůř, kde má silná a kde slabá místa.

 

Jde psaní skutečně naučit?

 

Jde nějaký sport skutečně naučit tak, že získáte olympijskou medaili?

 

Asi jde, ne? Vždyť ti sportovci si ty medaile nakonec většinou vydřou.

 

Vidíte, u sportovce vám ani trochu nepřijde divné, že musí dřít, tedy hodně trénovat, aby mohl vyhrát a získávat medaile. Samozřejmě, že má ten člověk talent a vlohy ke sportu, protože bez toho by to nešlo. Ale kdyby neměl dobrého trenéra a nemakal, tak by mu talent k získání medailí nestačil. Proč si zrovna u psaní lidi myslí, že by to mělo být jinak?

 

Takže říkáte, že se to naučit dá, ale bez talentu a bez dřiny to nejde?

 

Tak nějak. Jako v tom sportu.

 

Co když se někdo považuje za talentovaného, chce být spisovatel, ale talent prostě nemá?

 

Občas se to stát může, naštěstí to není moc časté. Každý většinou ve srovnání s ostatními kurzisty vycítí, jestli mu to jde nebo ne. Pokud je to ale umíněný grafoman, což se někdy stát může, tak nezbývá, než ho nechat jít vlastní cestou. Tihle lidé si většinou poradit nenechají a co hůř, myslí si, že jsou borci. Pro tento typ lidí většinou nejsou vhodné ani kurzy, protože oni se nechtějí učit a nestojí často ani o zpětnou vazbu na svůj text. To je také důvod, proč do kurzů tihle lidé chodí skutečně výjimečně, takže se naštěstí ve svých kurzech s nimi příliš nepotkávám.

 

Dobře, to mluvíme, promiňte mi to, o arogantním blbečkovi. Ale co když máte v kurzu někoho, kdo skutečně talent nemá a psaní mu nejde. Nemyslím arogantního grafomana, který si myslí, že je borec, ale člověka, který pokorně věří, že se psaní ve vašem kurzu naučí, když se bude snažit. Řeknete mu, že by měl radši své peníze a čas investovat do něčeho jiného?

 

Když se přihlásíte do jazykovky na angličtinu a ono vám to vůbec nepůjde, protože nejste na jazyky, myslíte, že by bylo správné, aby vám učitel řekl, že by bylo lepší kdybyste chodil na kurz vaření nebo třeba hrát tenis? Jakým právem by vás ten učitel měl takto demotivovat? Asi nebudete nikdy mluvit tak dobře, jako někdo, komu to na jazyky pálí, ale třeba si díky tomu kurzu dokážete během dovolené objednat jídlo v restauraci nebo zavolat pomoc v nouzi. Je to málo? Víte, většinou lidem nemusíte říkat, že jim něco nejde. Dobře to poznají sami, protože v kurzu je více lidí a každému to jde trochu jinak dobře, nebo špatně. Kurzisté čtou své texty nahlas, společně je pak detailně rozebíráme. Každý vidí, jak na tom je v porovnání s texty ostatních. Jestli si ale myslíte, že do mých kurzů chodí jen lidé, kteří chtějí napsat knihu, tak se velice mýlíte. Chodí ke mně řada lidí jen proto, že se chtějí dozvědět o literatuře něco nového, chtějí nakouknout za oponu vzniku knížky, chtějí zajímavě strávit volný čas. Nemají ani trochu autorské ambice. Berou to jako zážitkovou záležitost, jako novou zkušenost. Pak mám také kurzisty, kteří přicházejí a vědí, že mají problém. Dokonce vědí, že jim psaní nejde. Právě proto totiž přicházejí! Chtějí se zlepšit v tom, co jim nejde. To je přece úžasné když v dnešní uspěchané době má někdo chuť na sobě pracovat! Takže ne, necítím se oprávněna komukoliv říkat, že by měl čas trávit jinak. Pokud chce přijít ke mně do kurzu, ať přijde. Sám uvidí a hlavně pocítí, zda to pro něj má nebo nemá smysl.

 

Rozumím jaký smysl má kurz tvůrčího psaní pro někoho, kdo se chce v psaní zlepšit. Ale jaký to má smysl pro někoho, kdo má od přírody výrazný literární talent? Takový člověk si poradí sám, ne? Jak se říká, když to tam je, tak to tam je...

 

Každý, úplně každý, se v psaní zlepší, když trénuje a chodí do kurzu tvůrčího psaní. Jen tu startovací laťku má zkrátka každý jinde. Takže jeden se prostě jen zlepší a na konci kurzu píše lépe, než psal na jeho začátku a dalšího to posune tak moc, že do roka napíše a vydá knihu. To je ten rozdíl, jestli to v někom tzv. je, nebo není. Ale když ten, v kom to je, nemá vedení, nemá kouče, nemá dobré rady, nezná řemeslo a učí se sám cestou pokus - omyl, bude mu všechno trvat mnohem déle, než kdyby toho kouče měl. Kdyby měl dobré vedení a svůj talent rozvíjel, mohl by dosáhnout výraznějších úspěchů. Jako ten sportovec. V tomhle je to sportu nesmírně podobné. Má pro talentovaného sportovce smysl dobrý trenér? Je pro něj trenér důležitý?

 

Takže makat a dřít? A potom z vás jednou bude spisovatel?

 

Může být. Zastávám názor, že člověk by měl rozvíjet to, co mu od přírody jde a baví ho to. Ne se snažit za každou cenu vyniknout v něčem, co mu nejde. Když je jasné, že autor nebude rozený fejetonista, proč se trápit psaním fejetonů? Naučit se to jde, ale takový autor stejně nikdy nebude dosahovat úrovně těch, co to zkrátka mají v sobě. Jestli má talent psát humorné příběhy, nebo třeba detektivky, nebo cokoliv jiného, ať dělá to. Pokud je autor spíš na kratší formáty, ať nepíše román. A jestli jednoho dne dozraje a cítí v sobě chuť zkusit román, ať ho zkusí. Jsou z toho mozoly na zadku, román se musí tzv. vysedět. Nemluvím o novelce, o nějaké lehké vztahovce. Mluvím o kvalitním románu, o beletrii. Takový román autor klidně píše roky.

 

Jak často se stává, že máte v kurzu tvůrčího psaní talentovaného autora, který po absolvování kurzu napíše knihu, vy pak jeho knihu agenturně zastupujete a nakonec najdete nakladatelství, které ji vydá?

 

Poměrně často. Ráda dotahuji věci do zdárného konce. Nechci dělat jen „kurzy pro kurzy“. Kdo chce, může skutečně dokázat mnoho. Dříve jsem hodně přesně počítala všechny vydané knihy mých kurzistů, ale jak přibývají, pomalu to číslo přestává být úplně přesné. Dnes je to přes sedmdesát knih, které už mým kurzistům nebo začínajícím autorům, které má literární agentura zastupuje, vyšlo. Začíná být hodně běžné, že nejprve autor absolvuje několik kurzů, potom ve speciálním programu tzv. vedení při psaní knihy napíše knížku, pak tu knihu má literární agentura zastupuje a nakonec ji nějaké nakladatelství, které agentura najde, vydá. Z toho mám radost. Na začátku stojí človíček s talentem a nějakou dispozicí a chutí, ale prakticky s nulovými vědomostmi a s nulovými praktickými dovednostmi. Na konci je autor knihy, která se prodává na trhu.

 

Smysluplná práce je víc než peníze, ale mecenáš pro českou literaturu by se hodil!

 

Jak dlouho vaše agentura už existuje a jak si stojí?

 

Teď právě slavíme páté narozeniny. Když jsme začínali, všichni si ťukali na čelo. Literární agentura pro české autory? Tady? V Česku? Blbost! Dnes za námi stojí spousta vydaných knížek, prakticky vše prvotiny. Je to těžké, protože aby autor prorazil, když nemá známé jméno, to je opravdu pro agenta dřina. Z těch, co před pěti lety začínali u nás s prvotinou, stávají se dnes pomalu již ostřílení autoři. Třeba taková Hanka Hindráková, která pod MÁM TALENTEM publikovala svou prvotinu Karibu Keňa, dnes vydává jednu knihu za druhou, píše příběhy z afrického prostředí. Těch úspěšných autorů, se kterými bych se mohla chlubit, je víc. Bohužel to není příliš finančně lukrativní, alespoň zatím ne. Podaří-li se nám někdy objevit autora od jehož prvotiny se prodá padesát tisíc kusů nebo víc, tak to bude sice rovno výhře v loterii, ale může to konečně být pro agenturu zajímavé. Jinak děláme spíš dobročinnost, než byznys. Podnikáním bych to snad ani nenazývala. Považuji však za důležité, že agentura utáhne sama sebe, zaplatí své redaktory a nemá žádné dluhy. Agentura dělá smysluplnou práci, pomáhá začínajícím autorům. Mimo jiné hlídá, aby tito začínající autoři nebyli některými „vykuky“ zneužíváni a okrádáni. Někdy je totiž touha vydat knihu tak velká, že je autor za to ochoten i zaplatit nemalou částku z vlastní kapsy, místo aby někdo jemu zaplatil honorář za knihu a kompletně nesl náklady na vydání knihy. Zkrátka, i když děláme spíš charitu než byznys, má to smysl, a to je pro mě důležitější než peníze.

 

Kolik prvotin od úplně neznámých autorů se vám každý rok povede přibližně vydat, respektive najít pro ně nakladatele?

 

Zatím je to tak 6 knížek do roka, takže každé dva měsíce nám většinou vychází jedna prvotina od neznámého autora, kterého zastupujeme a jemuž jsme vydání zprostředkovali. Náš cíl je samozřejmě mnohem dál, líbilo by se mi, kdybych mohla říct, že to je jedna kniha týdně, ale tam zatím nejsme. Takže další cíl je jedna měsíčně, to by bylo hezké.

 

Všiml jsem si, že právě vychází v ČR kniha kanadského spisovatele Denise Thériaulta, Podivuhodný život osamělého pošťáka. Tento autor byl již přeložen do 17 jazyků, ale u nás má teď premiéru. Je pravda, že ho zastupujete jako agentura?

 

Ano, ve spolupráci s naší partnerskou agenturou v Belgii zastupujeme pana Denise na českém knižním trhu.

 

To je úspěch, není? A zastupujete i další zahraniční autory?

 

Ano, je to náš první významnější úspěch na tomto poli. Zastupujeme celou řadu zahraničních autorů. Myslím, že naše nabídka je skutečně pestrá a velmi kvalitní. Takže bych byla moc ráda, kdyby se na nás nakladatelé častěji obraceli, když hledají zajímavého zahraničního autora, respektive knihu. Určitě máme co nabídnout.

 

Umím si představit, jak to funguje, když hledáte český rukopis k zastupování. Autoři vám nejspíše posílají rukopisů spoustu, vaši redaktoři je musejí v agentuře číst a vybírat z nich. Jak ale hledáte zahraniční rukopisy?

 

Buď přebíráme nabídku od našeho zahračního partnera a v takovém případě se staráme jen o nabízení, protože víme, že práce již byla odvedena a že vybrané rukopisy jsou skutečně kvalitní. Mnohem složitější je to v případě, že nám zahraniční autoři sami své rukopisy posílají. Často jsou to autoři, kteří již doma vycházejí a mají tam jméno, ale u nás zatím od nich nic nevyšlo. Teď třeba máme několik zajímavých autorů z Ruska, kteří doma hojně publikují knihu za knihou a rádi by se dostali na český trh. Když měly jejich knihy úspěch a dobře se prodávaly u nich doma, tak jim většinou dáme důvěru a zkoušíme jejich knížky nabízet. Když jde ale o autora, který zatím doma nic nevydal, tak skutečně je nutné jeho rukopis detailně přečíst a zvážit, jestli je kvalitní. Proto máme celkem rozsáhlou databázi redaktorů, kteří mají dobrou znalost cizích jazyků. V těchto případech musejí totiž číst rukopis v původním jazyce a být schopni posoudit jeho kvalitu.

 

Vedle agentury vlastníte také nakladatelství MÁM TALENT. Takže plánujete, že co agentura po nakladatelstvích neudá, vydá vaše nakladatelství?

 

Nakladatelství se zatím zaměřuje na vydávání učebnic a populárně naučné literatury z uměleckých oborů. Logicky jsme začali tvůrčím psaním. Před rokem vyšlo nové, doplněné a aktualizované vydání oblíbené učebnice Tvůrčí psaní pro každého, 1. díl a letos na konci října vyšla ta dětská populárně naučná s názvem „Vyprávěj příběhy!“ V této oblasti mám další plány a vím, co bych ještě chtěla vydat. Máme edici „Knížky pro čtenáře s talentem.“ a v rámci této edice bych chtěla ještě pár zajímavých knížek vydat. Jestli někdy půjdeme do vydávání knih, které zastupuje agentura MT, tak to budou spíš ojedinělé případy, kdy věřím v kvalitu a úspěch knihy, ale nedaří se pro ni najít nakladatele. V těchto ojedinělých případech, kdy v knihu opravdu hodně věřím, ale už se třeba několik let marně pokoušíme ji udat, tam bych o tom možná uvažovala. Rozhodně se mi tato myšlenka honí hlavou.

 

Takže zatím nemáte chuť vydávat beletrii?

 

Nikdy neříkej nikdy. Zatím se ale zaměřujeme na čtenáře s talentem a populárně naučnou literaturu. Co přinese zítřek, to se teprve uvidí. V tuhle chvíli nouzi o nápady nemáme, na vydání čeká několik plánovaných titulů, ale protože si nechceme brát úvěr, používáme jen finance, které naše knížky vydělají. Proto nemůžeme vydávat knihy tak rychle jak bychom chtěli, ale jen tehdy, když si nakladatelství na vydání dalšího titulu vydělá.

 

Potřebovali byste sponzora!

 

No, to není vtip, ale fakt. Schází mi u nás mecenášové, kteří by podporovali českou literaturu. Nemyslím jen vydávání už etablovaných autorů, ale schází tady podpora celého toho procesu „nové české literatury“. Do toho spadá vyhledávání literárních talentů, vydávání prvotin těmto neznámým autorům, ze kterých ale mohou vyrůst budoucí nová jména české literatury, včetně podpory vydávání učebnic a populárně naučné literatury zaměřené právě na literární výchovu, literární vědu podanou srozumitelně obyčejným lidem apod. Bylo by hezké, kdyby kromě toho, že může člověk přispět na vybudování školy nebo studny v Africe, že můžete koupit tamní rodině kozu nebo třeba přes různé organizace přispět na výživu dětí, kdyby bylo možné také podpořit českou literaturu. Všimněte si prosím, že záměrně neříkám „mladou českou literaturu“. V literatuře totiž nejde o věk. Nový autor může být klidně i osmdesátník, jen dosud nebyl objeven. Jestli chodí po českých luzích a hájích nějaký mecenáš, který by chtěl pomoci naší literatuře a podpořit dobrou věc, ať se mi kdykoliv ozve.

 

Za chvíli budou Vánoce a pod vánočním stromkem najde možná nejeden začínající autor některou z vašich knížek, ať už Tvůrčí psaní pro každého nebo Vyprávěj příběhy! Co když je to chytne, dočtou knihu a nevědí, co dál. Takže co by měli dělat dál?

 

Nabídka všech mých kurzů je na mém webu www.TvurciPsani.cz. Pravidelně tam dávám novou nabídku a v roce 2018 určitě chystám první kurz pro děti ve věku od 10 let. Stačí mi napsat na info(zavináč)TvurciPsani.cz a ráda poradím, který kurz by se pro zájemce nejlépe hodil. V knížce pro děti je na mne emailový kontakt, aby mi dětští čtenáři mohli napsat. Takže mohou mi napsat i přímo oni sami a mnohdy jsou v tom skutečně moc šikovní, dělají to. A bez ohledu na kurzy, pokud je psaní baví a zajímá, ať hlavně píší. Psát, psát a zase psát, to je moc důležité. Druhým krokem je potom získávat zpětnou vazbu, takže dávat to také lidem číst a sledovat, co oni na to. To by ale bylo na další poměrně dlouhé povídání, protože kritiku není pro začínající autory úplně snadné přijmout.

 

A co byste začínajícím autorům popřála k Vánocům?

 

Píli, vytrvalost, odvahu, pokoru a štěstí.

Píli, aby dokázali dostatečně trénovat, a tedy pravidelně psát a také číst.

Vytrvalost vydržet i přes neúspěchy.

Odvahu zkoušet nové věci.

Pokoru, učit se od těch lepších a přijímat dobře míněnou kritiku.

A v neposlední řadě špetku štěstí, aby na své cestě potkali ty správné lidi, byli ve správnou chvíli na správném místě apod.

Dětským autorům pak zejména přeji dostatečnou podporu od rodičů a zázemí pro tento krásný a ušlechtilý koníček.

 

Bez ohledu na psaní, pak v každém případě přeji požehnané Vánoce, pevné zdraví a lásku, pohodu a klid v rodinném životě. 

 

Knihu "Vyprávěj příběhy!", která radí dětem jak vymýšlet příběhy a psát je, můžete zakoupit buď s věnováním autorky na stránkách www.marketa-docekalova.cz nebo v akci za výhodnou cenu například zde.

 

Mgr. Markéta Dočekalová (celým občanským jménem Markéta Pluskalová Dočekalová) je česká autorka, scenáristka a lektorka tvůrčího psaní. Obor vyučuje již 17 let ve vlastních kurzech a rovněž na různých českých vysokých školách. Několik let přednášela scenáristiku zahraničním studentům na FAMU v Praze (přednášela v angličtině). Je autorkou šesti učebnic, její učebnice "Tvůrčí psaní pro každého" patří k těm nejprodávanějším na českém trhu.

Napsala dva romány (Něco za něco vyšel v roce 2011, Rychle a bezbolestně  v roce 2012), tisíce televizních scénářů, stála u rozjezdu televizního seriálu Ulice a podepsala se pod jeho prvních 700 dílů. Je autorkou jednoho televizního filmu a podílela se na několika zahraničních televizních seriálech, které u nás vysílány nebyly. 

Před pěti lety založila literární agenturu MÁM TALENT, která vyhledává literární talenty a zastupuje české začínající autory. V loňském roce přidala agentura ke svým aktivitám zastupování i zahraničních autorů. Kniha prvního z nich, úspěšného kanadského spisovatele Denise Thériaulta, přichází právě v těchto dnech na knižní pulty. Agentura poskytuje začínajícím autorům celou řadu služeb a snaží se o narovnání situace na českém trhu, tedy aby i začínající autoři dostávali za své literární počiny honorář a aby náklady na vydání prvotiny kompletně nesl nakladatel.

V rámci svých aktivit jezdí po základních a středních školách, beseduje s dětmi a studenty o literatuře a psaní, snaží se v dětech podporovat zájem o literaturu, podporuje je ve vlastní literární tvorbě. Účastní se velmi často knižních veletrhů nebo jako členka poroty literárních soutěží. (Na obrázku jen malá ukázka z knih, které vydali absolventi kurzů Markéty Dočekalové.)

 

 

Rozhovor zpracoval: Kryštof David

Foto: Věra Fleknová

Grafika plakátu na dětskou knihu "Vyprávěj příběhy": Naďa Moyzesová

 

 

 

 

 

 

 



Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: