IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 29295, Komentáře 6

 

2.

„Ahoj,“ pozdravila mě Helena, když dole u parkoviště skončilo představení.

 

Potkali jsme se právě u stromu, na kterém kdysi visela dlouhá a strašidelná houpačka. Kdo si na ni sednul a rozhoupal se, lítal neskutečně daleko nad údolí. Pod vámi potok, kameny a stromy malý skoro jako na mapě. Každý houpnutí se zdálo nekonečný. Lano vrzavě klouzalo po větvi a dole bublala voda. Tedy do té doby, než se houpačku jala vyzkoušet Žaneta. Nad tou hloubkou se jí rozklepala kolínka, špatně se odrazila, vyplula nad údolí... a už se nevrátila. Lano se zaháklo za nejbližší větev, takže ta husa zůstala viset asi tak osm metrů nad Bublavou.

Ještě teď slyším ten její nabroušenej jekot, co rozřezává ušní bubínky i s boltcem. Řvala, až se skála začala drolit. Já s Davidem jsme vytuhli jak sádra, šokem pokroucení. Pod tím obrovským stromem jsme tvořili sousoší, které by se při troše fantazie mohlo nazývat třeba Ukradená revoluce nebo Pravda a láska na mučidlech.

Žanetin jekot povolal do zbraně šerifa Petra a tátu. Přiběhli a ztuhli stejně jako my. Jen hlavy se jim kývaly ze stranu na stranu jako kdyby sledovali tenisový zápas. Tak moc se nebohé děvče houpalo ve větru nad „propastí“.

Hodili jí lano, s nadšením ho přivázala k sedačce dračím uzlem, co ji naučili skauti. Oba osadníci jí přitahovali s neutuchající zarputilostí. Záhy však zjistili, že nešťastná Žanetka opisuje ve vzduchu příliš malou kružnici, která je nejméně metr a půl vzdálená od země. Čím blíž ji přitáhli, tím výš vystoupala. Geometrie prostě konečně našla své uplatnění v drastické každodenní praxi.

Žaneta už nebyla schopná vydat ani hlásku, když se vrátila nad údolí do své původní polohy. Klepala se jak seizmolog při zemětřesení. Taky se počůrala, ale my, správní gentlemani, dělali, že nic nevidíme. Stáli jsme tam dál, nejspíš připraveni kdykoliv od ní odehnat dravé ptactvo.

Dospělí jednali. Petr podal Žanetě občerstvení dlouhým česáčkem na jablka. Táta vylezl na strom. Pro jistotu se přivázal ke kmeni a s pilkou na zádech pomaličku ručkoval po větvi, za kterou se lano zaháklo a která všechno způsobila. Netroufl si ji uříznout celou, mohla by v pádu ohrozit Žanetu. Musel upajznout jen malý kousek. Už byl potok přímo pod ním. Zdálo se mu, že je to nejmíň Colorado i se svým Grand kaňonem. Když se natahoval pro pilu, větev ten nápor nevydržela a praskla. Strom připažil. Žaneta se přehoupla do bezpečí pod strom. Totéž udělal i táta, kterému lano zachránilo život. Zůstal viset u kmenu za jednu nohu. Zachráněná dívka se mu chtěla odvděčit tím, že ho osobně odváže, ale protože se jí klepaly ruce, nevědomky ho pěkně zlochtala. Za dobrotu na žebrotu.

 

„Tvůj táta byl frajer,“ řekla Helena u toho vysokého stromu. Asi zrovna myslela na to samé co já.

Oba jsme usedli na lavičku, kterou na paměť téhle hrůzostrašné události stloukl šerif. Je z ní málem tak parádní výhled, jaký se tenkrát naskytl Žanetě a tátovi.

„Žádnej třasořitka, chlap, a byla s ním legrace,“ sentimentálně pokračovala dál v oslavném monologu.

Chce mě schválně dostat do úzkých, když s pomeranči pohořela, pomyslel jsem si. Teď mi řekne, že je věčná škoda, že nejsem po něm, a ohrne nade mnou nos.

Sám sebe jsem tlačil do osvobozující role mučedníka.

„Chci, abys věděl, že jsem ho měla ráda,“ vykuňkala ze sebe a oči jí zalily slzy.

Tak tohle jsi tedy, Helenko, nemusela, pokračoval jsem dál ve vnitřním monologu, ale pomalu přestával sám sebe poslouchat. Už mě to začínalo znova drtit. Má mě tam, kde chtěla, zaslechl jsem ještě slabý zoufalý hlásek někde v hloubi lebky.

Zatnul jsem zuby, popotáhnul, zašátral po kapsách a Heleně vítězoslavně podal kapesník. S nepředstíraným odporem z něho vyklepala všechny škvory a rybenky.

Lehce jsme se usmáli.

Bílá tkanina vysála všechny slané tekutiny, který její obličej vyloučil v přívalu dojemnejch řečí. Bublalo to v ní, jako když se vaří povidla. Musel jsem začít zhluboka dýchat, aby se mi neudělalo špatně.

Přisednul jsem si k ní. Dělala, že si toho nevšímá, ale nervózní byla, to jo. Když jsem jí zvolna položil ruku kolem ramen, ošívala se, jako kdyby měla blechy.

Ačkoliv si všude kolem nás větřík pohrával s občasnými kapkami deště, v okolí lavičky by meteorologové zaznamenali strašlivé dusno a horko.

„Už jsem ti vyprávěla o mým klukovi?“

„Ne, ale už se nemůžu dočkat!“

Kvapně si přesedla na druhou stranu, takže moje ruka zůstala trčet ve vzduchu jako varovné memento.

„Seznámili jsme se na disku. Jmenuje se René a dělá stewarda u aerolinek. Slíbil, že mi ukáže všechny nejkrásnější a největší města na světě,“ vyprávěla dychtivě a očka jí při tom zářila jako lampiony v den výročí VŘSR.

Taky bych ti mohl něco ukázat, přemítal jsem v duchu a náležitě silácky. U toho bys přímo řvala rozkoší!

„Představ si, že už v říjnu možná uvidím Eiffelovku!!!“

Klidně bys ji mohla vidět už teď, napadlo mě mimoděk a očima jsem si zkontroloval džíny.

„Zatím to všechno znám jen z obrázků.“

Tak prasárničky si doma prohlíží, říkal jsem si skoro až šeptem. Kdopak jí to asi kupuje, když ještě není plnoletá.

„Taky bych chtěla vidět Niagarský vodopády!“

Těch se v tuhle chvíli obávám nejvíc, přiznal jsem si upřímně.

„Zdar, mládeži,“ ozvala se nám za zády starší, ale stále elegantní Ester. „Doufám, že vás neruším.“

„Ale kdepak,“ ujišťoval jsem ji, „právě jsme probírali letovej řád ČSA na půl roku dopředu.“

„A kde jste skončili?“ optala se lišácky.

„U vysouvání podvozku,“ utrousil jsem, aby řeč a všechno ostatní nestálo.

Došourala se až ke srázu před lavičkou, takže jsme měli dostatek času prozkoumat její teplákovou soupravu zálesáckého střihu. Na dehydrovaném těle visela se zvláštně samozřejmou lehkostí. Stará dáma si nás oba pečlivě prohlídla a teprve pak se posadila vedle Heleny.

„Ten déšť se mi nechce líbit,“ nakousla Ester debatu na věčně zelené téma jménem meteorologie, ale dlouho u něj nevydržela: „Můj vzdálený předek se jmenoval Noe. V noci jsem slyšela jeho slova. Chystá se povodeň. Přijde velká voda a vezme s sebou všechno nečisté a zkažené. Ne náhodou leží moje chata na nejvyšším místě pahorku, když nepočítám skály, ne náhodou mi padla do oka v té realitní kanceláři, kam jsem třeba vůbec nikdy nemusela vstoupit...“

„To jako že nás to všechny smete?“ zeptala se upřímně vyděšená Helena a přiložila si ruce k rozpáleným tvářím.

Ester smutně povzdechla a já si při tom jejím odfouknutí uvědomil hroznou tragédii: Moje plavecké brýle omylem zůstaly doma. Co proboha budu dělat, až se pozítří vylejou oceány z břehů?

„Není se čemu divit, svět spěje k záhubě,“ povzbudila Ester Helenu. „Hospodin se nikdy nenechá vyšachovat z vlivu na chod věcí pozemských. On lidi neopouští, ale lidi opouští jeho. Dnes a denně. Kdo si ale uchoval alespoň střípek duchovní pokory, ten se nemusí ničeho bát.“

„Prosím vás, vždyť to není poprvé, co skoro celý léto propršelo,“ hájil jsem nás, nevěřící hříšníky. „Vědci tomu říkaj globální oteplování...“

„...a já zase pěkná sprosťárna,“ vyjekla Helena. „Chtěla jsem se opalovat, koupat, rekreačně sportovat, ale v tomhle vlhku nemůžu dělat nic jinýho, než bezmocně zírat, jak mi na těle vyráží lišejník.“

„Ukááááž!“ zvolal jsem s nelíčenou zvědavostí.

„Debile!“

Ozvala se šílená rána. Do stromu na protější straně sjel blesk. Kmen se v tu ránu rozštípnul jako párátko v ústech. Ozvěna vrátila tu šlupku ještě v mnohem hrozivější podobě.

„Bůh se na nás hněvá. Nerouhejme se!“ pronesla Ester hlubokým, strašidelným hlasem.

„Cožééé?“ zaječela Helena a jen neochotně si z obou zvukovodů vytahávala malíčky, které si tam předtím zarazila, aby bubínek, kladívko a kovadlinka neutrpěly újmu.

Několikrát jsem před ní naprázdno a mlčky zahýbal pantem.

„Cožééé?“ zaječela znova a mnohem zoufaleji.

Začal jsem se nezřízeně chechtat.

„Debile!“ neubránila se dalšímu rouhání.

Její ruce prudce vystřelily k uším. Čekala na další petardu.

Místo toho se spustil maximální lijavec.

„Nefunguje to,“ prohlásila zklamaně po chvilce napjatého očekávání.

Začaly padat první kroupy. Pocukrovaly les a skály jako babička nedělní bábovku.

„Měli bychom jít pryč, tady pod stromem není bezpečno,“ řekla Ester.

Zvedl se silný vítr. Zohýbal větve a zatleskal listím. Heleně vjel do vlasů tak zhurta, až jsem na něj začal žárlit, což vůbec nedokážu pochopit.

„Myslím, že se tady taxíka nedočkáme,“ spustila náhle Helena, když už jsem byli všichni tři promočení až na pánevní kost. „Nevím jak vy, ale já jdu pěšky.“

„Nevstávat!“ zařvala Ester burácejícím hlasem Martina Štěpánka. Ano, tak nějak velel Jan Žižka z Trocnova. „Je přece bouřka, blesk může sjet do všeho, co ční. Copak jste nečetli Rychlé šípy?“

Zdálo se mi, že stará Ester má stejné sklony k šikanu jako Standovi spolužáci. Beze slova vzdoru jsem padnul na kolena a v pozici těžce postřeleného střelce se vydal na cestu domů. Obě ženy mě mlčky následovaly. Také ony zanechávaly v rozbahněné cestě vedle otisků bot i stopy rukou. Darwin by z nás měl radost. Kroupy nám dokonale masírovaly záda. Krk se mi při té spoušti tak hezky uvolnil, že teď hlavou dokážu otočit o 360 stupňů na obě strany.

Kapitola 7-7 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
Facebook
novela Na ocet

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •