IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 29291, Komentáře 6

 

Neděle

 

1.

Ráno jsem se vzbudil snad až příliš brzy. Pootevřeným oknem se mi do postele vkrádal šum nevyladěného rádia. Jako bych znova slyšel to praskání, co se v jednom kuse ozývalo ze sluchátek staré krystalky po dědečkovi. Nefungovala. Táta se ji pokoušel spravit. Přerůstalo mu to přes hlavu. Nakonec jsme ji ze vzteku dali na koleje a nechali přejet nákladním vlakem. To bylo spontánní radosti.

Jenže venku za oknem vytrvale šuměl déšť. Cancoury vody mířily kolmo k zemi. Vlhký, prádelní vzduch by se dal krájet. Houbaři určitě celou noc škytali ze spaní. Prostě ideální počasí akorát tak na svatební cestu.

 

Teprve od mámy jsem se dozvěděl, o jak srdceryvnou scénu jsem v noci přišel:

Asi tak dvě hodiny po půlnoci kdosi razantně zabušil na dveře Střevíčkovic chajdy. Pak znova a ještě jednou. V patře se rozsvítila stolní lampička a zavrzaly dřevěné schody.

„Jestli to je gestapo, tak nejsme doma,“ ozvalo se kdesi zevnitř a v zámku zarachotil klíč.

„Po-po-po-potřebuju nutně pomoct,“ spustil Ota Nimrava, když Standa otevřel dveře. „Dcerka má děsnou ho-ho-ho-horečku a po-po-po-potřebuje k lékaři.“

Stanislav Střevíček zavrávoral. V tomhle vypjatým okamžiku vypadal určitě strašidelněji a zoufaleji než velbloud, který měsíc neviděl ani kapku vody.

„Mo-mo-mo-mohl bys nás ho-ho-ho-hodit na pohotovost?“ prosil dál Ota. „Be-be-benzín ti sa-samozřejmě zaplatíme.“

„O to, Oto, samozřejmě nejde. Ale... jak bych ti to řek... To auto... skoro nejezdí. Něco mi na něm podělali v servisu... Škytá a chcípá... Fakt, nelžu... Je ucpanej karburátor nebo co... Třikrát jsem musel cestou z Prahy zastavovat...“

Standovi podklouzly dveře pod rukama a on se málem skácel do botníku. Naštěstí zůstal viset na klice.

„A navíc jsem děsně vožralej.“

„Pro-prosím tě!“

„Zůstaneme někde trčet v lese, uprostřed opuštěný silnice...“

„Takže ne?“

„Já skoro nevidim...“

Standa se vrátil do vyhřáté postele s pocitem, že Nimrava všechno dostatečně pochopil.

„Dyť jsem včera úplně vytřískal akumulátor... tím věčným startováním,“ brumlal si v polospánku. „A jak to chce v tom bahně tady roztlačovat... Kdybych se v tom aspoň vyznal...“

U Vydražilů už Ota uspěl. Robert, bráška Heleny, se kupodivu probral celkem snadno a navzdory několika fernetům, které stále ještě kolovaly v jeho mužné krvi, nebál se řídit svoji starou škodovku. Když konečně dorazili na pohotovost, lékař musel s povděkem konstatovat, že horečka ustoupila a Romanka je celkem v pořádku. Ve čtyři hodiny se vrátili na osadu.

 

Na první poslech by se zdálo, že jsem zaspal celkem bezvýznamnou noční historku s happy endem. Stačilo ale, abych ráno vytáhnul paty z domu, a hned mi bylo jasný, že ve vzduchu visí napětí 380 V, který se bude každou chvíli uzemňovat.

Kolem Střevíčkovic chajdy totiž podezřele a nelogicky stepoval Robert. Rozhlížel se, kontroloval kvalitu kůry borovic, které tam svévolně rostly, nohama upravoval mech a jakoby zasněně hleděl do údolí. Snažil se vypadat přirozeně a nenuceně, což se mu ovšem v hustém slejváku dařilo jen velmi ztěžka. Nad hlavou držel odrbanej deštník, jehož několik osamocených drátů trčelo do všech stran jako nohy sekáče domácího. Přestože bojoval s kocovinou, ostatně jako všichni obyvatelé Údolí bizonů, nepochopitelně odmítal pohodlí své suché a teplé postýlky.

„Čekáš, až zahřmí?“ zeptal jsem se ho, aby řeč nestála, když jsem si to kolem něho štrádoval ke skále.

„Však ty se budeš divit, co máš za kamarády!“ štěknul po mně, naplněn sedmihlavým vztekem.

„Jasně, na vojně se tomu říká falešné kamarádství, že jo?“ podráždil jsem ho a přidal do kroku, abych náhodou nedostal přes hubu.

 

Robert je nešťastný mladý muž, který opravuje auta a tajně miluje Denisu Nimravovou. Nejradši chodí v kraťasech nahoře bez, aby všichni viděli, jak krásnou postavou si cvičením a anaboliky vypěstoval. Rád přidává k lepšímu zážitky z posilovny. O filmu Vesničko má středisková prohlásil, že si dělá legraci z postižených lidí. Nepřátelům vypouští vzduch z pneumatik. Na pivo s ním chodím jen v krajních situacích, protože on v hospodě jenom vzdychá. Včerejší pitky se samozřejmě zúčastnil. Nemluvil, jen se občas s Denisou kamsi vytratil. Denisa má vůbec slabost pro dřeva. Měla se vyučit truhlářem.

 

Asi v devět hodin vyběhnul ven do deště Standa Střevíček. S velkým sebezapřením se snažil dožvýkávat zbytek snídaně. Jako laň hopsal ve svých podnikatelských botách mezi kalužemi a bahnem. U boku mu zvonil mobilní telefon. Ani si nestačil dopnout bundu a už se mu do cesty postavil nažhavený Robert.

„Kam tak ženeš, frajere?“ oslovil ho vznešeně.

„Do práce, né, vole,“ odpověděl mu Standa naprosto nezúčastněným tónem těsně před tím, než po kotníky zapadnul do bláta, které se jinak tvářilo celkem nevinně.

Mobilní telefon stále vyhrával nějakou stupidní melodii.

„A to hodláš jít pěšky až do práce?“ optal se Robert lišácky.

„Co blbneš, mám tady auto, pokud mi ho tedy někdo neukrad.“

„Ale to přece nejezdí! Tak nějak jsi to říkal Otovi, né?“

Mladíci se na sebe podívali jako dva jeleni v říji.

„Seš obyčejnej sráč, Stando! Normálně ses na to dítě vykašlal! Na to jsou paragrafy! Klidně bys ho tu nechal zhebnout kvůli tvý vyhřátý posteli! Jó, pan podnikatel má těžkou prdel. Ale když jde o kšeft, jak tak koukám, spěchat docela umí!“ rozeřval se Robert na lesy.

„Ale co blbneš, to auto fakt nefunguje,“ snažil se Standa zachovat chladnou hlavu, ale rudnoucí obličej se mu už zamaskovat nepodařilo.

Ucítil divný mrazení v zádech, jako když před léty žaloval na svého mladšího bráchu, že rozsednul dort, ačkoliv to ve skutečnosti udělal on sám.

„A jak to vůbec s Romankou dopadlo?“ zeptal se konečně Standa.

„Naštěstí vzbudili mě. Za hodinu jsem byli na pohotovosti.“

„To seš fakt dobrej. A Romanka?“

„Měla štěstí. Teď jí je už líp.“

„Statečná holka, po tatínkovi,“ pronesl Standa zasněně a zadíval se do korun stromů. „Jestlipak víš, že ti je až nápadně podobná.“

Robert se v tu ránu nafoukl jako ježík a začal nějak divně přešlapovat na místě. Buď se snažil rozchodit vztek, anebo se mu chtělo čůrat.

„Ty si myslíš, že když máš prachy, můžeš všechno, co?“ zahulákal, aby si dodal odvahy k útoku.

Robertova pravačka prudce kmitla vzduchem a Standa se odevzdaně svalil na rozblácenou cestu. Zatímco útočník hlasitě a odporně funěl, oběť se jen pomalu zvedala ze země. Mobilní telefon jim k tomu zvesela vyhrával nechutnou melodii. Robert před sebou máchal pěstmi a téměř se těšil na protiúder. Nedočkal se. K místu činu se začali sbíhat první zvědaví osadníci. Mobil stále neztrácel dobrou náladu a pípal ostošest.

„Kde je tvá otcovská hrdost?“ stačil ještě Standa podráždit Roberta, než dorazili první diváci.

Mobilní telefon se znova a z plných sil opřel do vlezlých tónů. Standa to už nevydržel, přístroj odepnul od kalhot a švihnul s ním o zem. Bláto cáklo do všech stran.

Oba společně tu pípající vymoženost rozšlapali.

 

Co já si pamatuju, tak Standa se nikdy neuměl rvát. Vždycky všechno okecal. Tedy skoro všechno. Jednou mi ve stavu totální pivní blaženosti vyprávěl, co si musel vytrpět od svých třech dementních spolužáků na základní škole. Několikrát prý skončil zamčený na záchodcích, jindy ho naopak na záchod nepouštěli. Ve školní jídelně je musel obsluhovat jako anglického krále. O přestávkách často schytal několik štípanců a ran pěstí. Žádnou ránu tenkrát nedokázal vrátit, i když se snažil sebevíc. Měl kvůli tomu větší vztek na sebe než na ty retardované ubožáky.

Jednou se prý rozhodli zopakovat si na něm scénu z Ostře sledovaných vlaků. Švihli s ním na lavici břichem dolů, stáhli jeho supermoderní džíny z tuzexu a za otřesnýho řevu a potlesku několika frustrovaných spolužáků na něj pleskali jedno bramborové razítko za druhým. Na jeho zadnici se tak postupně objevovaly čtverečky, kolečka, trojúhelníčky a dokonce i jedna kytička, což mohlo na první pohled vypadat roztomile. Standa se v tu chvíli zuřivě pral akorát tak se svým brekem. Vyvrcholení celý show si nečekaně obstaral sám Stáňa, když se před zraky a hlavně slechy vybraného obecenstva hlasitě upšoukl. To si svůj pohár hořkosti a ponížení vypil až do dna.

Každá slza, která z něho tenkrát vypadla a rozprskla se o ošklivé linoleum, ho nejmíň deset let pálila jako žehlička na břiše. Stokrát zvažoval tu nejhnusnější pomstu, ale nikdy nenašel dost odvahy vystřelit, bodnout nebo prostě jen tak sešlápnout plyn místo brzdy.

Opravdový a nefalšovaný zadostiučinění si vychutnal až po letech: toho největšího grázla zaměstnal ve své firmě! Prý se teď neustále ke Standovi lísá a poslouchá ho líp než čistokrevný hafan. A věrný je ještě víc. Má špatný svědomí, a tak maká, až se z něho kouří. Tomu říkám satisfakce. Pokud si tedy náš milý Stáňa tak trošku nevymýšlí.

 

„Důvěřuj, ale prověřuj,“ zvolal odhodlaně Martin Vydražil a nechal oba mladíky převyprávět onu noční historku.

Stáli tam v dešti už úplně promočení a svěřovali se bývalému politikovi, který vždy uměl poctivě naslouchat voličům, ale soukolí politické mašinérie jej rozdrtilo a vyvrhlo ven jako pes nestrávenou trávu. Vždycky když si uvědomí tuhle nespravedlnost, chce se mu bulet.

Martin si v klidu vyslechl názory obou stran, aby měl informace vyvážené a objektivní, a pak dunivým hlasem pronesl směrem k zástupům zvědavých osadníků: „Celý život hledám pravdu, takže ani teď mě nic nezastaví. Potřebuju důkazy. Ať nám Standa předvede skutečný stav svého automobilu.“

Buď si všichni přítomní dělali legraci nebo byli ještě ožralí, v každém případě se stala ta zvláštní věc, že Martinovi uznale zatleskali. V tu ránu jsem pochopil, jak snadné to měli Hitler a Stalin, když oblbovali davy.

„Je to sedm let stará ojetina,“ pronesl Standa pár fundovaných slov, když se uveleboval v sedadle pro řidiče, které předtím zakryl igelitem, aby si do vozu nenatahal bahno, mech a trávu.

Klíčky bez problémů vklouzly do zapalování. Vyřadit. Naposledy se křečovitě usmát. Sešlápnout spojku. Kontakt... a zážeh! Panebože!! Zážeh!!! Motor naskočil a začal spokojeně ševelit. Byl jen o trochu hlasitější a dotěrnější než zurčící déšť.

„Stando, zklamal jsi nás,“ pronesl za všechny čestné a poctivé lidi Martin.

„Ale včera to fakt nefungovalo,“ zaúpěl Standa zpoza volantu, aby po obhlédnutí situace ještě přidal na naléhavosti: „Počkejte! Až se ta kraksna zahřeje, určitě zase chcípne. Uvidíte! Počkejte sakra!“

Zbytečně se domáhal pozornosti. Martin Vydražil a jeho doposud velmi zvědavá senátní delegace (Barbora Knoblauchová, Otakar Nimrava, Robert Vydražil) zhrzeně překonávali lávku přes Bublavu, aby všem mohli co nejdříve vyklopit onu šokující novinku. Když mizeli mezi kmeny borovic, motor chcípnul. Standa prudce vyskočil z auta, zvedal ruce, běžel k potoku, chystal se zařvat, ale nakonec jen zhluboka vydechnul, protože mu to připadalo trapný. Ze skály jsem jasně viděl, jak stojí u lávky a hází kamínky do vody. Pak si zase hačnul za volant a bez problémů nastartoval. Kola zprvu bezmocně hrábla, až bláto stříkalo. Několikrát se pokusil vycouvat, několikrát mu to chcíplo. Nakonec si z lesa nanosil větve, narval je pod kola a přesvědčil své vozítko, aby přískoky opustilo údolí.

Kapitola 6-6 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
Facebook
novela Na ocet

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •