IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 29290, Komentáře 6

 

Kolikrát já si už slíbil, že se v tomhle beznadějným vztahu přestanu angažovat, že ta rozmazlená fiflena mi může být do konce života ukradená, ale pak se mi to vždycky nějak vyrvalo z opratí. Prostě přišla, zeptala se, proč už nevolám, a já v tu ránu zase naskočil do starých vyježděných kolejí. Bylo mi jí líto, abyste věděli. Někdy fakt dokázala být docela milá a veselá.

Jednou jsme spolu byli v kině. Forestu Gumpovi zrovna umírala matka, když jsem jí položil ruku na koleno. Vyjekla jako dítě, kterému právě dává doktorka injekci vitaminu C do zadku, a rázem bylo po všem. Jindy mě zase povolala k sobě domů, abych jí pomohl s úkolem z matematiky. Když jsem jí řekl, že mám zrovna narozeniny, zčervenala a neřekla ani slovo. Zřejmě se bála, že mi bude muset dávat pusu nebo co. Taky u nás občas tak nějak zvláštně zazvonil telefon. Vždycky jenom dvakrát, třikrát cinknul a nikdo se v něm neozýval.

Co se tělesných parametrů týče: musím čestně přiznat, že Helena je kočka. Štíhlá blondýnka, co má jen trošinku větší zadek než Žaneta. Moc dobře se opaluje a její pleť je tak jemná a hladká, že vodní kapky od ní při sprchování odskakujou jako pingpongové míčky. Aspoň si to tak představuju. Od té doby, co ve dvanácti začala nosit horní díl plavek, mám tupej pocit, že toho přede mnou schovává mnohem víc, jestli mi tedy rozumíte.

Spíš je to soucit, co mě k ní přitahuje. To brzo přejde. Obzvláště teď, když si našla přítele. Vdá se, odstěhuje a všechno vyšumí jako kysličník uhličitý v sodovce.

 

Celá Střevíčkovic chajda povstala. Osadníci naráz pozvedli číše s omamným nektarem. Nyní už bylo čitelně vidět, že alkohol v žilách našich trampů stihnul udělat kus poctivé práce. Sklenice, hrnky a půllitry pluly chaoticky volným prostorem tam a zase zpátky. Podle toho, jak se viklali lidé, kteří je hrdě drželi před sebou a kteří si zároveň v hlouby duše určitě přáli, aby tahle šaškárna co nejdřív skončila. Jediný šerif Petr to cítil jinak. Pomalu se vydrápal na štokrle, aby ho viděli i ti v zadních řadách.

„Tak vás tu zas všechny vítám, kamarádi,“ pronesl pateticky, s neobvyklým důrazem na rezonanci v hrudi.

Všichni až odporně zvážněli. Načež s hnusem pohlédli na Standu, který při šerifově projevu omylem utrousil několik slov a narušil tak posvátnou pietu. Standa provinile sklopil zrak.

„Opět jsme se sešli,“ pokračoval poněkud labilní šerif, „abychom si společně odpočinuli a načerpali tak sílu do další práce... Jistě, mohli jste odletět k moři a v klídku se opejkat na sluníčku. Neudělali jste to. Jsem rád...“

Šerif se proklatě vychýlil od svislé osy y a začal máchat rukama jako při kraulu v pevné víře, že neztratí stabilitu. Z fyzikálního hlediska si už měl dávno rozbít hubu. Jenže pro romantického kotlíkáře zřejmě pozemské zákony neplatí nebo co. Tvrdohlavý náčelník prostě odmítal zakončit své artistické číslo nějakým efektním pádem. Tohoto náročného úkolu se proto ochotně ujal ekolog Ota Nimrava. Zřejmě se mu odkrvily myšlenky, jak rychle vstal k přípitku. Nebo se mu prostě jen zatočil svět po tom půllitru slivovice, co do sebe stihnul nalejt. Fakt je, že sebou nečekaně plácnul naznak. Strašidelně to zadunělo.

Hrdý Ota se s tímto potupným pádem do poslední chvíle odmítal smířit. Ještě za letu se snažil chytit něčeho pevného. Stihnul však akorát prudce odstrčit židli, kterou měl za sebou. Ta vzápětí podťala stolek s barevnou televizí. Drahá japonská mašinka žuchla na zem. Anténní svod strhnul z poličky už tak dost labilní bustu T.G.M.. Symbol demokracie dopadl přímo na televizi.

Ozvala se šílená rána, praskot a cinkání střepů. Cosi se dlouho kutálelo ke dveřím. Pak nastalo ticho. Jen zvenku k nám doléhal štěkot psíka Tobiho, který se bál v opuštěné Vydražilovic chatě.

Na podlaze se válelo němé torzo televizního přijímače. Masarykova hlava hrdě trčela z rozbité obrazovky. Velikán se na nás díval tak vyčítavě, až jsme se my, střízlivější, museli zastydět.

„Nebát se a nekrást,“ pronesl Martin Vydražil, aby dal hned vzápětí posunky najevo, že se s tímto krédem víc než ztotožňuje.

Opilý šerif Petr Střevíček stál před tou spouští zcela netečně. Dálkovým ovládáním mířil kamsi dolů na zbytky televize a postupně zkoušel namačkat všechny programy.

„Je pozdě, už se nevysílá,“ pronesl do mrtvolnýho ticha a odešel ven vymočit se.

„My samozřejmě všechnu škodu uhradíme,“ spustila Denisa Nimravová, když se jí podařilo zprovoznit svého nemotorného manžela.

 

Nemá to s ním jednoduché, ale on si s ní naštěstí taky užije. Denisa je totiž fanatickou učitelkou češtiny a zásadně mluví jenom spisovným jazykem. Totéž pak nekompromisně vyžaduje i od svých nejbližších, aby se za ně, jak sama říká, nemusela jako češtinářka stydět.

 

„Hlavně že se nikomu nic nestalo,“ rozhlašoval s opileckou patlavostí Standa. „Pojďte si spravit chuť,“ pronesl nakonec vítězoslavně a dal do frcu mísu s plátky uzeného lososa.

Labužníci sklopili ocasy. Jejich mlsné jazyky žonglovaly s tou laskominou takřka posvátně.

Vrzly dveře a do místnosti vstoupil promočený šerif.

„Vono ještě prší?“ optala se Milena Vydražilová, matka Heleny.

„Říká se: Prší ještě?“ neudržela se Denisa, přičemž jako nadšený žáček, který právě slavnostně objevil větu tázací, zdůraznila otazník na konci věty.

„Ale ne, to mě jenom počůraly veverky,“ odsekl už zjevně truchlící náčelník, kterému venku všechno došlo.

„Chá-chá-chá-pu, mě jednou v zo-zo-zo-zologický počůral lev,“ zapojil se bezelstně do diskuse Ota, drtič nábytku a televizí.

Účastníci mejdanu si vzájemně vyměnili soustrastné pohledy.

„Na tu televizi bychom měli přispět všichni, a rovným dílem,“ řekla Ester Borowitzka, kterou stále ještě strašil incident s japonskou elektronikou.

„Strop mi hnije, stůl mi podťali, televize je v čudu,“ zabědoval šerifskej Petr. „Doufám aspoň, že mezi váma není žádnej žhář,“ dodal apaticky a přesně v duchu pravidla „příležitost dělá zloděje“ sebral ze stolu čísi krabičku zápalek. „Z bezpečnostních důvodů se zabavuje!“

„Tu televizi samozřejmě zaplatíme, a sami,“ zdůraznila ještě jednou Denisa, o kterou se jako žebřík opíral její již zcela ochrnutý manžel.

„Co blázníš,“ opáčila hlubokým hlasem Barbora. „Tady pro Standu to určitě nebude problém koupit svým rodičů televizi, když může utrácet peníze za nový auto a lososa.“

I vyskočil plamínek ze žhavých uhlíků, které odjakživa doutnaly v proletářské duši naší Barbory. Tvářila se vítězoslavně. Konečně se jí podařilo aplikovat v praxi svou teorii třídního boje.

„Ale to víte, že jo,“ odmítal Standa přemýšlet nad problémem a dál se cpal kapitalistickým lososem.

„Náš Stáňa není žádnej chudák,“ přiznala Jana Střevíčková, „ale všechny peníze si vydělal poctivě.“

„Říká se: žádný hlupák,“ opravila ji Denisa.

Barbora se rozesmála. Lapala při tom teatrálně po dechu a chytala se za břicho. Pak jakoby seriózně zvážněla.

„My vám samozřejmě nic nevyčítáme,“ pronesla v roli samozvané tiskové mluvčí kotlíkářského kolektivu. „Jsme přeci odjakživa kamarádi, kteří držej při sobě, že jo? A je jedno, z jakýho těsta. Některý věci nám prostě nepřísluší řešit, od toho je tu policie. Ale ať mi nikdo neříká, že takovej balík peněz se dá vydělat poctivě. Dyť já denně dřu jak mourovatá a s holkama sotva vystačíme.“

Zase všichni ztichli. Trapná pauzička na rozmyšlenou.

„Stávkujte a rozbijte stroje,“ poradil jsem Báře, aby řeč nestála, a vykoledoval si tak u matky pohlavek.

„Nebuď srab, Stando,“ řekl vzletně David svému staršímu bráchovi, „zaměstnej tady holky Žanetu a Dominiku jako modelky. Můžou předvádět tvoje spodní prádlo.“ Zvolna při těch slovech procházel místností a naparoval se jako manekýnka s bolavým slepým střevem. „Vsadím se, že obrat prodeje prudce stoupne.“

„Dej si pohov, Davide,“ okřikla Jana svého syna.

Obě děvčata, zjevně inspirována Davidovým nápadem, vyskočila ladně na stůl a zaujala místo mezi kalíšky, buráky a talíři s lososem.

„Jasně, zničte i stůl,“ procedil otupělý šerif.

Bára svižným tempem opustila místnost. Bouchly dveře.

Dopil jsem posledního panáka, na kterého si ještě vzpomínám. Holky pomalu odkládaly svršky a elegantně se vlnily v bocích. Dospělí je chytali za nohy a snažili se je dostat dolů. Prostě sranda největší.

Jejich tělesné disproporce bily do očí. Zatímco Žanetu by klidně odfoukl ze stolu vítr, sportovně založená Dominika byla samý sval a šlacha. Měly se spíš jmenovat David a Goliáš. Nikdy v životě jsem je neviděl takhle odvázaný.

„Pleas,“ vykřikl zklamaně Standa, když dívky přes protesty odhalily svoje spodní prádlo. „Do týhle značky já nedělám.“

Holky se dál vyzývavě vlnily jako dvě smyslný kobry. Dominika v tom přívalu vášní zvrhla láhev s vínem, Žaneta zas vysypala popelník a rozšlápla misku s bramborovými lupínky.

Pak nějaký moralista zhasnul. Párkrát jsem zívnul a šel radši spát.

Kapitola 5-5 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
Facebook
novela Na ocet

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •