IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 28250, Komentáře 6

 

5.

Od Střevíčkovic chaty se ke mně donesl tlumený smích. V bublajícím veselí jsem jasně zaslechl Helenino hihňání. Klid mých tělesných orgánů byl rázem ten tam. Touha setkat se s ní a spatřit její blonďatou hlavu se prala s ješitností: co já se jim mám vnucovat, když mě stejně nepozvali.

Netrvalo to dlouho a já ve fungl novém tričku klepal na dveře rozdováděný chajdy. Možná to byla jenom náhoda, ale jakmile jsem vstoupil, emoce jejího osazenstva poněkud ochladly.

„Čau, Kubo,“ zaskřehotal David, když se konečně nechal vyrušit z nějakého zvláštního snu nebo co, a hodil po mě pomeranč. „Chytej!“

Jelikož jsem už romanticky zasněným okem sledoval Helenu, letící jižní ovoce mě šíleně vylekalo. Prudce a nekoordinovaně jsem rukama zčeřil vzduch před sebou, ale pomeranč přesto nechytil. Ten se vykutálel dveřmi ven na pěšinku a pak směrem do údolí.

David Střevíček a Dominika Knoblauchová vyprskli smíchy. Helena Vydražilová pohrdavě spráskla ruce a odfrkla si stejně otráveně jako cirkusový drezér, který právě zlomil hůl nad nemotorným hrochem.

„Fakt Hurvínek,“ ohodnotila můj výkon.

Kdyby to nebyla Helena, zareagoval bych aspoň trošku vtipně: „Jen jsem chtěl odehnat komára,“ nebo „mám křivici, urychleně potřebuju vitamín D,“ nebo „já dokážu spolehlivě chytnout akorát tak chřipku.“ Takhle jsem se zmohl akorát na přízemní a zbytečné: „Chtěl bych tě vidět na mým místě.“

„Není nic snazšího,“ odvětila, vstala a postavila se ke dveřím. „A dělej, nemám čas, musím ještě psát dopis mýmu klukovi.“

Zavrávoral jsem, před očima mi hustě zasněžilo, pot vytryskl z pórů jako ze stříkačky. To všechno během dvou, tří vteřin. Za tak krátký čas se hladina mýho sebevědomí opět ustálila na normálu.

„Dělej!“ zopakovala už v bojovém postavení, jako kdybych měl po ní vrhnout nejmíň protitankovou střelu.

Drapnul jsem pomeranč do pravé ruky a schválně ledabyle s ním mrsknul směrem ke dveřím. Heleniny reflexy opravdu fungovaly skvěle. Dívka ladnými pohyby sledovala letící ovoce, ale bylo jí to prd platný. Plod se totiž odrazil od podlahy, pak od botníku a zmizel v otevřených dveřích. Zůstaly po něm akorát oranžové stopy na nábytku.

Trapný ticho mě fackovalo ze všech stran. David a Dominika tentokrát nepřispěchali na pomoc se svým osvobozujícím smíchem.

„Nepřechodil jsi náhodou v mládí obrnu?“ zeptala se mě Helena hlasem plným bodavýho soucitu. „Nerada bych tu trápila mrzáka.“

Naštval jsem se. Někde dole ve mně najednou vybouchnul kotel trpělivosti. Pojistka lidský hrdosti se přehřála. Chňapnul jsem poslední pomeranč, který zůstal v míse na stole, pečlivě zamířil a prudce hodil. Šťavnatý plod přistál Heleně rovnou na čele. Efektně se rozplácl do všech stran. Helena zašilhala, zavrávorala a zalapala po dechu. Se sklopenou hlavou si prohlížela postříkané tričko. Zřejmě přemýšlela, jak co nejrychleji vtipně zareagovat, ale nic ji nenapadlo.

 

„Jé, tady voní pomeranče,“ zvolala radostně Žaneta, když se vkradla do chajdy. Následovala ji celá tlupa osadníků. Svépomocí přivlekli malý sud piva. Původně se měl vypít u táboráku, ale příroda těm našim nenapravitelným romantikům seškrtala plány. Několik ochotných párů rukou rychle přineslo židle, stolky a kelímky. Žízeň si podmanila Údolí bizonů.

Pípy se ochotně chopil Martin Vydražil, otec Heleny. Bývalý politik, který si zničil kariéru tím, že zašantročil pár sponzorských milionů. V politice zblbnul. V tom stranickém fofru si uhnal paranoiu. Na první pohled sice vypadá roztomile, jeho švejkovské bříško vzbuzuje úsměv a soucit, ale doma bych ho mít nechtěl. Pokud se s ním dáte do řeči, musíte na všechno, co řekne, kývat a občas ho i přátelsky plácnout po zádech. To on má rád. V opačném případě se rozčílí a začne bojovat do poslední kapky krve. Lékař mu zakázal rozčilovat se, protože má vysoký tlak, ale on si prostě nedá říct. Jednou, to už byl dost ojíněnej pivem, mi vážně tvrdil, že masařka umí zavírat oči a mrkat. „Jasně,“ odvětil jsem mu tenkrát, „oči zavírá hlavně za letu, aby nedostala z tý vejšky závrať.“ On vám rázem změnil barvu. Fakt, nelžu. Uši měl ještě světle oranžové, ale jeho čelo už zářilo jasně červenou barvou. Naštval se. Že prý na takovouhle úroveň diskuse nemůže klesnout. Doporučil mi, abych se stal novinářem, a nakonec ve mně objevil latentního komunistu. Ale jinak je hodnej.

Prudký gejzír zpěněného piva vystřelil ke stropu jako raketoplán Discovery do vesmíru. Náhodní přihlížející sledovali tu show v rolích pracovníků řídícího střediska v Houstonu. Zatímco pěna mířící vzhůru držela ještě disciplinovaně tvar a směr, od stropu se již pivo odráželo chaoticky do všech stran a vytvářelo tak iluzi padajícího sněhu.

Martin Vydražil před pivním živlem zcela kapituloval. Nehybně stál s pípou v ruce vedle sudu a zachmuřeně se rozhlížel po místnosti. Zřejmě usoudil, že se ho někdo z přítomných pokusil zdiskreditovat. Šerif Petr Střevíček a jeho žena Jana se mezitím snažili pivní dělo zneškodnit.

Když tlak v sudu konečně klesnul, byli všichni v místnosti mokří a olepení. Jako by nás všechny poslintal dinosaurus.

Chvilku ticha vystřídal hurónský smích. Osadníci si vzájemně připadali legrační. To už se na pivní Pompeje přišli podívat i Nimravovi, jejichž malá Romanka právě usnula, a taky stará paní Ester. U Střevíčků se sešla celá osada.

Sounáležitost zahořela vroucím, teplým plamínkem. Zatímco ženy ruku v ruce poklidily, muži venku úspěšně narazili další sud. Tentokrát si dali mnohem víc záležet. Začal mejdan - demonstrace přátelství a solidarity. Pivo teklo proudem, tentokrát opravdu tam, kam jsme si přáli. Šerif hrál na kytaru tábornický odrhovačky a všichni nadšeně zpívali. Ani Bambini di Praga by se za takový aktivní přístup k písním nemusely stydět.

Seděl jsem mezi Knoblauchovic holkama. Cítil jsem živočišný teplo, které sálalo z jejich stehen. Obě měly na sobě bílé kraťasy a růžový svetřík. Obě usrkávaly colu s rumem. Obě se „báječně bavily“. Obě se neustále vrtěly a ohlížely, jestli jako jsou dost v centru pozornosti. Trčel jsem mezi nimi jenom proto, že hřály.

„Nesmírně mě těší, že jsi po letech váhání a neangažování se konečně našel svoje místo ve společnosti,“ zařval na mě David v tom kotlíkářským kraválu a podíval se laškovně na obě růžové dívky.

Nesnáším ty jeho rádoby intelektuálský řečičky. Naučil se je od svého povedeného brášky Standy, který se živí tím, že do republiky dováží levné spodní prádlo z Asie. Podnikatel. Mně tedy tohle slovo na jazyku nehořkne. Holt má Standa peníze, to jo, ale maká jak vodní elektrárna při povodni. Je svobodnej a nejmíň osm holek ho plánuje v příštím kvartále sbalit. Jenže on na muchlování nemá čas. Kromě dneška vlastně. Přijel ve svém atraktivním fáru. Všichni ho plácají po zádech, jako kdyby mu zaskočilo sousto a on si nemohl odkašlat.

„Tak jak jdou obchody, Stando?“ zeptala se přátelsky Barbora Knoblauchová, matka těch dvou kráčmer, o které jsem se ohříval.

„Nestěžuju si.“

„Ještě aby sis stěžoval! Nikdy na tom lidi nebudou tak špatně, aby chodili navostro.“

Je to už pár let, co mu Barbora veřejně a ráda říkávala, že by si neměl moc vyskakovat, když študuje za peníze dělnické třídy. Osm hodin denně musela dřít u šicího stroje, až se jí kouřilo od jehly, zatímco on se klidně poflakoval v posluchárnách. Jednou se neudržela a vmetla mu do obličeje svoji vlastní myšlenku:

„Muž, kterej nemá mozoly, není chlap.“

Otevřel dlaně a upřímně se zastyděl.

Dneska se tihle dva málem objímají. Ona, svobodná matka, pořád šije kalhoty nebo co. On, inženýr, zaměstnává ve svém podniku aspoň dvacet lidí. Tomu říkám přátelství na druhý pohled.

Teprve teď jsem si všimnul Heleny. Seděla na opačné straně u okna a celkem zasněně si mě prohlížela. Z čela jí trčela masivní fialová boule. Oči měla červenější než obvykle. Když si všimla, že ji pozoruju, jakoby omylem odvrátila pohled. Bylo mi jí líto. Šíleně jsem chtěl vstát, omluvit se a pofoukat její bolavé čelo. Na druhou stranu jsem ale věděl, že mi vynadá a možná mě i poníží. Přiznávám se zbaběle, trochu jsem se i bál.

Kapitola 4-4 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
novela Na ocet

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •