IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 29292, Komentáře 6

 

2.

Tajuplný trezorek na stole vzbuzoval zatím pozornost čundráků.

„Asi tam budou zlatý valouny,“ spekuloval Martin. „Kdysi se fakt v Bublavě rejžovalo zlato.“

„Třeba tam jsou ňáký cennosti, který našel starej Doucha, když kopal základy,“ připojil se Robert. „Lidi ve vesnici říkaj, že tady kdysi stála tvrz nebo něco takovýho.“

„Co když jsou uvnitř historicky cenný exponáty?“ ptal se Petr.

„Musíme zamezit výprodeji národního dědictví!“ hartusila Bára.

„Navrhuju to otevřít!“ řekl Martin. „Souhlasíte?“

„Je to vaše? Není! Tak si toho nevšímejte!“ utřela je Dominika oblečená do pestrého sportovního úboru, s pruhovanou čelenkou ve vlasech. „Co kdybyste si šli radši zaběhat a zacvičit, vy peciválové. Venku je nádherný ráno.“ Optimisticky vyklusávala na místě, ale její prokrvené oči prozrazovaly, že před chvílí myslela na mnohem nepříjemnější věci. „Jestli chcete, můžete se hned teď ke mně přidat... Ááááá jedééém!“ volala nadupaně, když vybíhala ven pod modrou, neopotřebovanou oblohu.

Pouze Ota ji následoval.

„Vejš kolena, chlape... a zavaž si tkaničky!“ ozývalo se pak z dálky.

„Má to někdo štěstí, co?“ skoro zašeptal Robert, tupě zírající na skříňku s pokladem.

„Jo, čert sere na velkou hromadu,“ povzdechla si Bára.

„A co když má průjem?“ provokovala Žaneta.

 

Oranžový talíř pomalu stoupal nad les jako UFO a měnil se ve žhavou, zářící kouli. S ním se vybarvoval i celý orosený kraj. Ptáci řvali o pomoc. Čerstvá a vlhká vůně zeleně znásilňovala čichové buňky osadníků. Procento pesimistů v populaci se v tu chvíli určitě muselo snížit.

Žaneta otevřela okno a pravila: „Umíte někdo z vás malovat? Chci mít z dnešního rána svůj portrét.“

 

„Asi budou v šoku,“ řekl jsem Heleně, když jsme vyšli ven.

„Neříkej hop... Ještě ten klíček nemáš!“

Na palouku s pobořeným stanem už dávno Bublava nevládla. Jen pár louží napovídalo, že se tu včera večer proháněli kapři z nedalekého rybníka. Taky hřiště už zvesela vysoušely žíznivé sluneční paprsky. Brodili jsme se nánosy svinstva a potkávali všechno, co lidé nestačili odnést z dosahu rozbouřeného potoka nebo aspoň k něčemu uvázat.

Kdyby nás někdo vyfotil, určitě by s tou fotkou vyhrál nějakou soutěž. A mohl by ji nazvat třeba Jediné, co potřebuješ, je láska nebo S láskou má svět naději. Drželi jsme se totiž za ruce a tokali jako párek tetřevů hlušců.

Vbrodil jsem se do naší chaty a šel najisto. V mém království pod střechou se voda ničeho ani nedotkla. Z šuplíku pod oknem jsem vytáhnul jeden malý, trochu zrezlý klíček.

Při zpáteční cestě jsme potkali jenom Dominiku. Seděla na lavičce před chajdou Ester, o něčem horečně přemýšlela a vyhazovala přitom kamínky do vzduchu. Vedle sebe měla rozevřenou Knihu olympijských her. Když si všimla, že přicházíme, vstala a utekla kamsi dolů, k potoku. Na knížku v tom fofru zapomněla. Zahlédl jsem v ní velký titulek: Letní olympijské sporty - atletika.

V  sednici zrovna nikdo nebyl. Osadníci se zřejmě vydali na exkurzi po svých plovoucích chajdách. Říká se přeci: Vidět Benátky a zemřít!

Klíček zarachotil v zámku a trezorek se otevřel.

Mrkli jsme dovnitř, pak na sebe a zalapali po dechu.

V plechovém sejfu ležela kronika, kterou jsem jako dítě tajně psal a všemožně schovával. Asi jsem to s tou skrýší trochu přehnal... Ale já si vlastně nepamatuju, že bych kdy do jeskyně cokoli házel. Snad to byl něčí vtip... Co já se těch memoárů nahledal. Může to být tak sedm let, co jsem kroniku strčil do plechový schránky a zamknul. Od té doby jako by se po sejfu slehla zem.

Rychle jsem popadl kroniku a trezor opět zamknul. Naštěstí mě při tom ani jedno nepovolané čundrácké oko nenačapalo, takže hra na tajuplný poklad, plný zlata, drahokamů a keltského nádobí mohla nerušeně pokračovat dál.

„Doufám, že zítra tu skříňku nenechají přejet vlakem,“ řekl jsem, když bylo po všem. „Další železniční neštěstí by už dráhy neunesly.“

Chtěli jsme si venku tu kroniku prolistovat a zavzpomínat na starý dobrý časy, jenže zmohlo nás nečekané erotické dusno. U skal totiž pózovala úplně nahá Žaneta, kterou zvěčňovali hned tři malíři najednou: David, Robert a Ota. Umělci svůj model obletovali jako supi zdechlinu a chovali se při tom značně podivně. David neustále do Žanety hučel a strkal a vnucoval jí mikinu. Vypadal velmi nešťastně. Ona se však jenom zlomyslně usmívala a vystavovala dál své hubené tělo umělcům i větru, který na ni hrál jak na píšťalku. Robert a Ota kreslili zatraceně pomalu, se zaujetím pro každičký detail.


3.

Stav Ester se neměnil. Moje máma a Jana do ní ládovaly všechny možné prášky, co měly po ruce. Její teplota neklesala ani nestoupala. Stará paní potřebovala lékaře. Naštěstí hladina Bublavy klesala celkem rychle.

Vyložili jsme všechny mokré věci na slunce a sami si lehli na deku a jen tak klimbali a hojili si jizvy na šedé kůře mozkové a povídali si a hráli jako zamlada. Stará kronika osychala jen kousek od nás. Její stránky se bohužel tak propily, že jsme v nich našli pouze dvě čitelná místa: úvodní masivní nadpis KRONIKA OSADY ÚDOLÍ BIZONŮ a vzkaz na poslední straně: Až dosloužím, chci do sběru!

Bylo nám dobře. Nebýt několika drastických scén uprostřed panenské přírody, ve kterých rozzuřená Bára honila sem a tam svoji nahatou dceru Žanetu, cítili bychom se jako v ráji.

Léto úspěšně dohánělo svoje teplotní a světelné manko.

Večer jsme si vlezli k nám na půdu a zůstali tam až do rána. Znova hřmělo nad osadou Údolí bizonů. Lámaly se naše dějiny.

Víš, tati, tu noc jsem měl takovej zvláštní pocit, jako bych tě znova pohřbil. Neber si to, prosím tě, nějak osobně, ale už nejsem malej kluk. Už nejezdím na kole bez držení a důvěřuju jen lidem, které opravdu znám.

 

Sobota

 

Na naší staré lávce přes potok pracanti rozhodně cementem a železem nešetřili. Když jsme po ránu zjistili, že voda už opadla, a v nejistotě seběhli dolů do údolí, stála tam hrdě a prakticky neporušená. Jen stará tráva a jiné chábí zdobily její zábradlí jako řetěz vánoční stromeček. Domněnka, že lávku strhla voda, se tedy naštěstí nepotvrdila.

Okamžitě jsme naložili nemocnou Ester na nosítka nouzově zbudovaná ze starých lyží a nesli ji dolů na parkoviště.

Tak neslavně opouštěla kapitánka svoji archu, kterou pro ni vybudoval sám velký patriarcha Noe. Ani neměla sílu se ohlédnout. Slunce ji skoro oslepilo.

Přenesli jsme Ester přes lávku, která teď vůbec nesmrděla močovinou. Robert už cinkal klíči od auta, když tu náhle zahučel motor a u parkoviště zastavila elegantní limuzína. Mlaskly dveře a do bláta vyskočil rozrušený Standa.

„Dejte ji na zadní sedadlo!“ vyjeknul bez pozdravu. „A jinak? Jsou všichni zdrávi? Chaty stojej?“

„Nebojíš se, že ti ta rachotina chcípne?“ optal se Robert, když usedal sám do své postarší škodovky. „Jenom abyste náhodou někde nezůstali trčet!“ Nemínil se vzdát výsadní role dopravce nemocných.

„Ne, ne, ne! Byl jsem s tím v servisu a motor teď šlape jako hodinky,“ chlubil se Standa, aniž by přerušoval přípravy k odjezdu.

Ozval se hukot dvou startérů, ale motor zabublal pouze jeden. Standa s Ester a Janou na palubě vyrazili vstříc nemocnici ve městě. Pneumatiky se úspěšně porvaly s blátem.

Robert přestal startovat, otevřel kapotu a vybalil náčiní.

„Kurva fix!“ ulevil si nad rozbitým motorem.

 

(Ester si v ledové vodě uhnala zápal plic. Tři týdny trpěla v nemocnici, než vydechla naposled... Oprostila se od tělesné schránky a možná letěla zrovna za Davidovou babičkou na tu její blikající hvězdu. Tomu tedy říkám svoboda.)

 

Ačkoliv se naše báječná, společná a strastiplná dovolená pomalu blížila ke strhujícímu závěru, dohodli jsme se se Helenou, že na osadě ještě pár týdnů zůstaneme. Jednak se tu hodláme zúčastnit generální debordelizace, kterou zorganizoval šerif na příští víkend, a pak si taky chceme užít léta, což je, myslím, o prázdninách pochopitelné.

A vůbec, abyste to nebrali nějak osobně, nic proti vám nemám, ale už mě nebaví jen tak zbůhdarma si vylejvat srdíčko škrábáním do notesu. Od té doby, co jsme se se Helenou tak nějak sblížili, mi to připadá celkem zbytečný. Fakt. Už vám nechci naslepo vytrubovat, jak se máme a co děláme. Ledaže bychom se poznali osobně. Klidně k nám přijeďte na osadu. Ale pozor! Jsem děsně žárlivej!

 

Lámu tužku a jsem s pozdravem

 

Váš Jakub Cecilka

Kapitola 26-26 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
Facebook
novela Na ocet

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •