IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 28248, Komentáře 6

 

3.

Celou dobu, co píšu tyhle řádky, si fakt lámu hlavu nad tím, jak vám nenuceně a zábavnou formou představit osazenstvo všech šesti chat. Vím, těch figurek je nějak moc. Dokonce jsem si i pohrával s myšlenkou, že jednu famílii i s chaloupkou vyškrtnu a budu soustavně ignorovat, abych vám ulehčil orientaci v postavách, ale prostě jsem to nedokázal. Mám dobrý srdce a fyzická likvidace mi je bytostně cizí.

Posuďte sami:

Škrtat mě a mojí matku Veroniku mi připadá dost hloupý, já přece nejsem sebevrah ani matkovrah. Dokážu zabít tak akorát nudu. A i ta se někdy dost dlouho trápí.

Pak tu máme Střevíčkovy. U těch taky žádná poprava nepřipadá v úvahu. Jejich mladší syn David (17) je totiž můj nejlepší kamarád. Má sice romantickou duši, ale často se chová jako gauner. Když na své kytaře vybrnká tesklivou melodii, holky se k němu stahujou jako medvědi k včelím úlům. Několikrát jsem už musel jeho nástroj tajně rozladit, aby si ten moula o sobě tolik nemyslel.

Ani Vydražilovy nemůžu vyhodit do povětří, protože jejich dcera Helena (17) je fajn holka. Už jsem jí to málem několikrát řekl, ale ona pokaždý vycítila, o co mi jde, a včas mě zpražila nějakou surovou poznámkou. Kdybych nevěděl, jak mě nenávidí, klidně napíšu, že ji mám rád. Nevím, proč si zasedla zrovna na mě, v Údolí bizonů žijí mnohem větší trdla.

Třeba starej Nimrava (29), ekolog - nemotora. Minulý rok přivlekl do chaty speciální elektrický záchod, kterému vznešeně říkal ekologická toaleta. Vyrobil ji doma na koleně podle zahraničních plánků. Princip je prý geniálně jednoduchý: celý zásobník hoven se neustále zahřívá a do druhého dne je ze stolice kompost. Nová aparatura pracovala jen několik hodin. Nimrava ji totiž místo na 220 zapojil omylem na 380 voltů nebo tak nějak. Už odpoledne jsme se na hřišti nemohli ubránit pocitu, že se někomu pálí na plotně cibulka. „Otovi hoří hajzl!“ zvolal kdosi v davu, jakmile z Nimravovic příbytku počal stoupat varovný dým. Ota byl právě s rodinou na houbách, když jsme hasili jeho doutnající exkrementy. Představte si, že takovýhleho troubu si vzala jedna z nejkrásnějších holek na osadě, Denisa (26). A dokonce spolu mají roztomilou dcerku Romanu (5). Otakara bych fakt s chutí vykopnul z mého literárního díla, ale jeho holky Nimravovy by se asi bez něj trápily a to nechci.

Ani autoritářskou Báru Knoblauchovou (46) neodpravím, protože pak bych musel vyškrtnout i její dcery Žanetu (16) a Dominiku (21). To bych byl tedy sám proti sobě, protože právě Žaneta mě možná šíleně miluje a občas se mě snaží i svést. Čtenář by tak přišel o napínavé erotické scény a právem by se mohl domnívat, že jsem morous, který furt něco kritizuje, protože ho nikdo nemá rád.

Poslední partají v tomhle zapadákově je chaloupka, kterou od jistého pana Rouchy koupila před třemi lety tajuplná starší dáma jménem Ester Borowitzka (82). Tahle bláznivá babka si myslí, že ve svém minulém životě vegetovala právě tady na osadě a že tu někde nutně musí být zakopaný poklad. Podle názoru většiny lidí je Ester prdlá a patří do blázince. Nehádám se s nimi, ale nějak se mi nechce lámat hůl nad tou nebohou ženou. Je to emigrantka, která umí líp česky než někteří televizní moderátoři. Pár let po revoluci obcházela pražské realitní kanceláře a jen náhodou si všimla chaty pana Rouchy. Fotografie nezajímavé barabizny s krajinou ji prý natolik nabudila, že vzala tužku a bleskově načrtla plánek celého ostrova včetně lávky a potoku. Přitom naše Údolí bizonů nikdy před tím ani z vlaku neviděla. Jako by v ten okamžik někdo oživil spící část jejího mozku nebo co. Stařenka Rouchovu chatrč okamžitě zakoupila a nyní už patří do osadního inventáře. Pravda, náš trampský kolektiv ji nepřijal zrovna nadšeně. Například pan Vydražil ji označil za klekánici a ostatní chataře vyzval, aby své děti nepouštěli ven po setmění. Po několika týdnech však citová bariéra padla, když kdosi nezodpovědný pozval stařičkou Ester k táboráku. Vyprávěla jako rádio, které nelze vypnout.

 

4.

Tmavé mraky za oknem upalovaly někam směrem k jihovýchodu. Zřejmě se bály, že je dohoní ještě mnohem tmavější, hustší a zamračenější chuchvalce. Zatáhlo se a začalo pršet.

To nám ta dovolená pěkně začíná, pomyslel jsem si a sklesle se odebral do svého pokoje v podkroví. Sotva jsem dovřel dveře, už na ně kdosi lehce zaklepal. Pevně jsem se chytil kliky.

„Kdo je?“ zeptal jsem se a zdůraznil otazník.

„Otevřete, kůzlátka, to jsem já, vaše maminka,“ zazněl zpoza dveří dívčí zkomolený hlas.

Zatím, Žaneto, splňuješ všechna očekávání, pomyslel jsem si. Udělal jsem moc dobře, že jsem tě nevyškrtnul. Pánskou část čtenářské obce určitě potěší tvá křehká a štíhlá postava, jejíž jemné proporce stále ještě hormony dolaďují. Tomu se říká titěrná, až mravenčí práce!

„Hurá, stará koza se vrátila!“ zvolal jsem nadšeně a pustil kliku.

Vešla do místnosti. Okamžitě mě praštily do očí její odvážně vykrojené džínové kraťasy. Ať se snažily sebevíc, před zvědavými kukadly nedokázaly všechno schovat. O to právě Žanetě šlo, změnila se v bezcharakterní návnadu. Mokré tričko se zvolna ztrácelo v barvě její kůže. Z těch všech lákadel jsem byl nervózní jako dítě u vánočního stromku.

„Promiň, ale já teď zrovna nemám čas,“ pronesl jsem s hranou slušností a obrátil zrak k časopisům na stole.

Asi minutu mi bezradně stála za zády. Plnými doušky si vychutnávala naservírovaný ponížení. Její mozek makal jako bakterie při hnilobě. Vsadím se, že se jí kouřilo z uší.

„Tak čau,“ zašeptala ledabyle a odešla.

Cos čekala, Žanetko? Přece nechceš, abych tu díky tobě sepisoval červenou knihovnu!

 

Pečlivě plánovaný táborák se nekonal. Pramínky deště bičovaly vzorně postavenou hranici z borového dřeva. Prohlubně v židlích, ve kterých si obvykle hoví mozolnaté hýždě, už dávno zaplnila voda. Šlahouny deště vymývaly každou skulinku mezi dlaždicemi před naší chajdou. Brečelo jehličí na stromech.

Pozoroval jsem to všechno otevřeným oknem a zhluboka vdechoval vzduch nasycený kyslíkem. Ještě na chvilku se mi v hlavě roztančil ten skvělej pocit, co jsem si vychutnal na skále, a pak to na mě padlo. Deprese z organizované zábavy.

Normálně tu hrajeme volejbal, vybiku, soft tenis nebo jen tak sedíme na lavičkách a popíjíme pivo. Když je fakt nejhůř, běháme s buzolou po lese, hledáme pečlivě ukryté vzkazy, šplháme, skáčeme a funíme na čas v rámci bojové hry. Taky sbíráme dříví na táborák a chystáme zábavná a veselá čísla na večer. Fakt, pionýrskej tábor hadr. Za deště je ale zábava totálně plonková.

Ochladilo se. Zavřel jsem okno a zaposlouchal se do rytmů, které vyťukával déšť do střechy a okapů. Představoval jsem si vzdálená místa na zeměkouli, ze kterých se odpařila voda, co nám teď zkrápí okno. Cítil jsem horké slunce, co ji vyrvalo z pralesů, močálů i ze zpocených těl lidí, kteří možná mají stejné starosti jako já. Zdálo se mi, že nemám vůbec oprávnění cokoliv někomu závidět, že si každý na tomhle světě nese svůj těžkej ruksak.

Déšť mě uklidnil. Můj mozek se sám pročistil a zprůhlednil jako moře.

Kapitola 3-3 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
novela Na ocet

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •