IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

Sedmnáctiletý Jakub není příliš nadšen, že musí trávit letní prázdniny v chatové osadě. Proto má nejdřív trochu škodolibou radost, když všechno neklape jako obyčejně. Jenže sled nečekaných událostí obrátí jemu i osadníkům život vzhůru nohama.
5
 počet hodnocení: 6
přečtené 28251, Komentáře 6

 

Sobota

 

1.

Dnes jsme tedy dospěli k historickému mezníku, který se navždy vryje do ztvrdlých jater trempíků z Údolí bizonů. Naše báječná společná dovolená uprostřed panenských hvozdů a nekonečného přátelství právě začíná! Všech šest dřevěných chaloupek na pahorku mezi stromy ožije jako droždí v těstu. Huráááá!!! Že už několik dní prakticky pořád prší? Tím líp! Aspoň utužíme naše městem zhýčkaná těla.

 

Kubo, hlavu vzhůru, je to tvá poslední masová dovolená v tvém životě, utěšoval jsem sám sebe, když se vlak konečně silou vůle rozjel. Vždyť už příští rok oslavíš osmnáctiny, dospělost zaklepe na dveře a k tvým nohám se odevzdaně svalí celý široširý svět. Ty zatoužíš svobodně poznávat, prožívat a riskovat. Pak už nebudeš muset zbůhdarma zabíjet čas v nějakým kotlíkářským ghettu.

Během prvních patnácti metrů lopotný jízdy jsem si musel připustit, že uprostřed toho šíleného vrzání, skřípání a rachotu lze jen těžko naslouchat tónům linoucím se z walkmanu, a sluchátka uložil zpátky do batohu. Vagón se kýval ze strany na stranu jako rybářská kocábka, takže lidi trpící mořskou nemocí postupně zezelenali. Ještě že špinavá okna nešla dovřít a do vozu proudil čerstvý ranní vánek. Měli jsme štěstí, indiáni nerozebrali koleje a zloději mědi neukradli zabezpečovací zařízení. V cestě za dobrodružstvím už nic nebránilo.

 

Nemám rád železnici a vlakem cestuju jenom s krajním sebezapřením. Opravdový trauma prožívám při průjezdu tunelem, zejména když průvodčí zapomene rozsvítit a ve vlaku je tma jako v mozku paranoidního politika. To si pak jednu ruku dávám před obličej, druhou držím zavazadla a v třetí mám připravený spray s pálivým obsahem pro případnou sebeobranu.

Jo, už slyším to vaše chichotání. Však vy se mi přestanete smát, až vám řeknu, jak dopadl můj otec. Ten obrannou prevenci trestuhodně podceňoval, ba co víc: důvěřoval lidem a železnici. Nevyplatilo se mu to. Cestoval poloprázdnou lokálkou a najednou bác: tunel a tma a dupání a funění a tlumený volání o pomoc a tma. Když vlak konečně vyjel na světlo boží, táta už jen bezvládně ležel na sedadle. Nejdřív ho ostatní pasažéři považovali za opilce v předposledním tažení a pohrdavě si od něho odsedávali. Kdyby si v tu chvíli odpustili moralizující průpovídky a místo toho mu raději poskytli první pomoc, mohl klidně žít. Aspoň lékař, který ho pak ohledával, tuhle možnost nevyloučil. Vlak stačil ještě projet tři zastávky, než si cestující definitivně všimli, že má táta vytřeštěný oči a zvalchovanej krk. Pár lidí začalo křičet. Nějaká studentka medicíny položila otce na záda a snažila se ho oživit. Umělé dýchání ani masáž srdce nepomohly. Bylo to až příliš rychlý. Pro nás všechny. Jako rána palicí do hlavy. Zemětřesení v tvarohovým mrakodrapu.

Jsou to už čtyři roky. Představte si, že toho grázla, co otce oddělal, ještě nechytli. Ani jeho popis nemají. Nikdo nic neviděl a neslyšel. Byla přeci tma a vlak tak příšerně řachtal. A průvodčí ušetřil žárovky a elektrickou energii. Myslím, že prémie ho neminuly.

 

2.

Nikdy nepochopím, proč se naše osada jmenuje zrovna Údolí bizonů, když se celá rozkládá na rozpláclém kopci. Jednou jsem si na to stěžoval našemu šerifu Petrovi.

„A tys tu někdy viděl bizona?“ odpálkoval mě drze.

Zřejmě to byla právě místní komunita, kdo si přál, aby Údolí bizonů nepoznamenalo civilizační tornádo. Zatímco za humny zuřila vědeckotechnická revoluce, v chaloupkách nad Bublavou se topilo v kamnech a kadilo do smradlavých latrín. (Nedokážete si ani představit, jak hnusný a odporný to je, když vám mazlavý fekálie ošplouchnou zadnici.) Až před pár lety sem nějaký osvícený reformátor nechal zavést elektrický proud. Vsadím se, že ho za tento hrůzný čin osadníci svrhli rovnou dolů ze skály na kopí napuštěné hadím jedem.

 

Od železniční zastávky vede k potoku ještě celkem obstojná cesta s prehistorickými zbytky asfaltu. Motorista na ní zařadí nanejvýš jedničku, a když uvízne v bahně, tak i zpátečku. Sestupovali jsme po ní do údolí s jakousi přehrávanou pietou budovatelských filmů. Mlčky jsme prošli kolem černé skládky, ze které se na nás zubila ozubená kola jakési vyřazené výrobní linky, vydatně obložené všemožným haraburdím. Zdálo se mi, že kamna v popředí na mě vyplazujou z trouby jazyk. Mohl jsem si zanadávat na lidskej ksindl, ale jevilo se mi zbytečný rozčilovat se a spalovat tak vitaminy v těle. Radši jsem si vychutnával každý krok a rozhlížel se ostřížím zrakem po kraji.

Už zase jsem si přál omládnout tak o deset let a chytat ryby, stavět bunkry, lézt po stromech, čůrat ze skály rovnou do potoka, budovat přehrady, bát se stínů, šerifa a porybného. Fakt se nenávidím za tyhle moje duševní stavy. Jenom mi zaplevelujou mozek a odvádí od reality života.

„Cecilko, s minulostí nic nenaděláš! Smiř se s ní a žij už sakra tím, co právě je!“ seřval by mě psycholog.

Auta jsou na tom líp, pomyslel jsem si, když jsme dorazili k potoku, klidně můžou couvat a projet si všechno ještě jednou. Před námi jich na odstavném parkovišti stálo hned několik. Motoroví miláčkové vyčítavě hleděli za svými páníčky, kteří je tu opuštěné nechali reznout. Nemohli jinak, úzkou lávku přes Bublavu lze zdolat pouze pěškobusem a to jen za střízlivého stavu, s čímž se štamgasti restaurace U Boučků dodnes nesmířili. Možná proto lávka tak často páchne močovinou. Vysvětlení je nasnadě: Klátící se opilec pomalu vkráčí nad potok a rozhlédne se. Zurčící živel vůkol jej natolik uchvátí, že mu zdřevění nohy jako Meresjevovi. Pak přijde na řadu močopudný efekt potoku.

K chatám už vede jenom krátká, úzká pěšinka, kterou tu zřejmě milióny let vyhrabával potůček. Je pokryta lesní hrabankou, ze které občas vyčuhuje syrová a nepoddajná skála. My děti jsme tu často pořádaly závody v běhu do kopce nebo spíš do kopečka. Rodiče z toho měli neobvyklou radost, jelikož večer jsme pak byly tak utahaný, že jsme neměly sílu cokoliv ničit a usínaly metr nad postelí.

 

Pověst běhu poněkud utrpěla před pěti lety, kdy se jej poprvé, a doufejme, že naposled, zúčastnila malá Žanetka. Její matka - věčně zasněná stará Bára Knoblauchová - byla totiž jako vždycky v mimoni a holce naservírovala oběd těsně před závodem. Nikdo se tudíž nemohl divit, že Žanetka se v cíli ohnula jako přes klandr a před zraky vyděšený poroty vyhodila celou porci svíčkové.

„Ta je pravá, na mase my nešetříme,“ dodala bláznivá Knoblauchová a připojila ještě přednášku o životosprávě dětí ve vývoji.

Od té doby nemůžu svíčkovou ani cítit. Na místě, kde ji tenkrát Žaneta vyvrhla, začala růst podezřele hustá a zelená tráva. V tom jídle asi muselo být hodně multivitaminů.

 

Zásob jídla a věcí byly čtyři přecpaný tašky. Táhnul jsem je hrdě, i když se sebezapřením. Hned za mnou šla matka, která neustále štěbetala cosi o tom, že mi pomůže a že nemůže jít jen tak bez zavazadla. Definitivně zmlkla až před chatou, když jsem všechny tašky položil na lavičku vedle dveří.

Najednou mi to popadlo a nemohl si pomoct. Vyběhnul jsem ven z osady přes stráň, propletl se mezi kmeny statných borovic a celkem rozvážně stanul na nejvyšším místě skály.

Tak toto je místo romantikům a sebevrahům zaslíbené, kde si snílkové a básníci musejí dávat pod jazyk nitroglycerin. Jen kousek odtud, pod skálou, je tajuplná jeskyně, co míří kolmo dolů a kam se ještě nikdo z nás neodvážil vlézt. Vhodíte-li do ní kámen, padá bez přestání i několik vteřin. A pak ta strašidelná ozvěna!

Jako opilá kněžna Libuše před věštbou jsem se na skále klátil ve větru. Stromy v protisvahu mi mávaly větvemi a dodávaly kuráž. Rozepnul jsem si zip a zmobilizoval vylučovací ústrojí. Sotva světležlutá tekutina spatřila světlo světa, přivlastnil si ji vítr - darebák a rozprášil ji v jemný aerosol jako kadeřnice lak na vlasy. Ani tohle varování mě nedonutilo přestat močit. Klidně se mi smějte, ale já si v tu chvíli připadal nejšťastnější na celým tomhle vykutáleným a stresovaným světě. Měl jsem chuť řvát radostí, ale odvaha mě nějak zradila nebo co. A taky vítr mě zradil. Dostal jsem plný zásah. Sprška kapek zvolna smáčela tričko a, bohužel, i obličej.

Vzpomněl jsem si na Bulharsko, kde mě na molu ohodil příboj. Mořská voda měla ale tenkrát úplně jinou chuť. A taky voněla.

Utřel jsem si rty a očima přitahoval husté černé mraky, co se cudně převalovaly za lesem. Hrozně jsem si přál zmoknout. Jen déšť mohl ze mě smýt stopy a zažehnat tak hroznou potupu. Myslím, že jsem se styděl a taky mi to přišlo dost hloupý.

Celá kotlíkářská osada už tepala opravdovým trampským životem, když jsem se oschlý vrátil z dětinskýho výletu. Moc jsem si přál, aby nikdo nezpozoroval bílé mapy na mém triku. Měl jsem štěstí, všichni natěšení Pražáci se plně oddávali rozkoši, kterou jim přinášela právě začínající společná dovolená. Běhali sem a tam jako Ferda mravenec před deštěm a chystali potřebné rekvizity. Rychle jsem se převlíknul a sledoval z okna ten frmol.

Kapitola 2-2 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
novela Na ocet

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •