IKAR CZIKAR CZ

Když nám teklo do bot (Jiří Růžička)5.5.2011
 

5
 počet hodnocení: 6
přečtené 28260, Komentáře 6

 

Pátek


1.

 

Mám pár kámošů. Ty ale spíš zajímá, kudy se do auta leje benzín nebo jestli velký prsa u ženský fungujou při dopravní nehodě jako airbag. Prostě puberťáci. A v těhle kruzích já se pohybuju! Včera jsem byl třeba na návštěvě u Davida. Fajn kluk. Ale když mu začnu vyprávět, jaká to je hovadina organizovat u nás na osadě společnou a spřátelenou dovolenou, evidentně je mu to šumafuk. Ta jeho apatie mě fakt dokáže naštvat. Často mu i nadávám, což mě pak dost mrzí, jelikož je to můj nejlepší kámoš. On když slyší nadávky a sprostý slova, znervózní a po těle mu naskočí divná červená vyrážka, co vypadá z deseti centimetrů jako ošoupaný letecký snímek Českomoravské vrchoviny. Myslím, že to dělá schválně. Nějak odborně zatají dech nebo co, přitlačí a kopřivka je na světě. Pak ji začne nehtama rozškrabávat s takovou odevzdanou samozřejmostí, že to nevydržím a znova mu vynadám. Z Českomoravské vrchoviny se tak vzápětí stávají Alpy.

Nechci ho trápit, a tak se radši svěřuju tobě, můj bezbranný zápisníku. Akorát pro tebe budu muset vymyslet nějakou dobrou skrýš. Nevím, jestli to dokážu. Moje matka totiž patří mezi fanaticky náruživé uklízečky, co utírají prach i z návštěvy a akvarijní rybičky leští sidolem, takže jí nic neunikne. Každá štěrbinka v našem bytě je pečlivě vydezinfikovaná a vyluxovaná. Nemůžu jí tu upjatost vyčítat, lidi bojujou s neurózou různě. Zatím svůj zápisník strkám pod papírový model Křivoklátu, co jsme se ségrou před léty slepili, když nás sklátily příušnice.

Snad bych se měl na úvod představit. Jmenuju se Jakub Cecilka, studuju gympl, mám rád hudbu, legraci, jednu holku a tak. Brzo mi bude osmnáct, tedy až v únoru, ale pro vrchního u nás v hospodě jsem už dávno dospělej. Stačí, abych si jen tak jako náhodou položil před sebe pivní tácek, a hned mám na stole půllitr s hustou bílou pěnou. 

Fakt je, že tomu tak nebylo vždycky. Ještě před rokem se mi chlapi v hostinci U Boučků posmívali a tvrdili o mně, že jsem mlíčňák, což mě dost uráželo, ale nedal jsem to na sobě znát. Pak se mi stala ta událost, že jsem vjel na kole v plný rychlosti do trnkového keře. Trandil jsem si to z kopce po asfaltce, kterou kdysi silničáři spravili tím způsobem, že před díry zatloukli trojúhelníkovou dopravní značku s vykřičníkem. Ne že bych rychlost bicyklu nepřizpůsobil stavu vozovky, to ne. Na druhou stranu ale musím přiznat, že jsem tu šílenou ďuznu spatřil až na poslední chvíli. Nezpevněná krajnice byla hodná svého jména. Přední kolo zapadlo do škarpy u silnice a já do roští. Vlítnul jsem tam rovnou po hlavě. Trní jsem rozrážel svým jemným dětským obličejíkem jako křižník Potěmkin kry. Byla to šílená bolest. Vzpomněl jsem si přitom na Křivoklát a tu jejich mučírnu. Válel jsem se tam v roští a každý můj sebemenší pohyb trestalo hejno ostrých trnů. Když to chcete vědět, trochu jsem i brečel. Setmělo se. Zůstal bych tam snad do rána, kdyby mě nenašel sousedovic pes. Štěkal jako pominutej. Vystříhali mě ven nůžkama na živej plot. Trny jsem měl fakt úplně všude, ze všeho nejvíc ale v obličeji.

Hluboký škrábance na tvářích poněkud zdrsnily můj image. Nespočet strupů a jizev dodalo mému výrazu punc mužné bojovnosti. Od té doby mi v hospodě vždycky bez řečí nalili. A právě včas. Kdybych totiž nepil pivo a pasívně nešlukoval tabákový svinstvo, těžko by mi vůbec někdy zhrubnul hlas. Už jsem si často říkal, že snad budu věčně dítětem. Skoro vůbec jsem nerostl a můj hlas byl vysokej jak žižkovská věž. Snad denně jsem musel poslouchat, že vypadám tak nějak něžně a sladce, což mě maximálně vytáčelo. Známí mě dávali za vzor svým dětem až do té chvíle, než jsem svou poeticky přešlechtěnou auru rozčísnul hlasitým neformálním zvoláním:

„Vyserte si voko!“

A pak se to po pár půllitrech stalo: zčistajasna jsem začal růst. Za měsíc jsem dokázal urazit několik centimetrů (a řidítka mého horského kola). Fakt, nelžu! Tak se ze mě stal chlap. Všechno mi bylo malý: trička, kalhoty, pokojík a vesmír. Taky některý holky ze třídy se změnily. Najednou se mi přestaly zastávat a svěřovat. Už s nimi nebyla taková legrace. To mi docela vadilo. Abych tedy přiznal barvu, po té rychlé hormonální proměně jsem se cítil trochu nesvůj. Prostě že by mi zrovna z uší stříkaly gejzíry bujarého veselí, tak to se teda říct nedá. Depka to byla, jestli to chcete vědět. Už zase mi dřepla na záda a drtila plotýnky.

 

2.

Naše rodina odjakživa patřila k chatařům - kotlíkářům neboli trampům. Určitě jsme pokrevně svázaní s tou paní Trampovou, co se odstěhovala do Ameriky, aby si tam užívala. Jakmile někdo z příbuzných vidí oheň, okamžitě ladí kytaru, naráží sud a shání buřty na opékání. Lhostejno, jestli hoří Veletržní palác nebo Národní divadlo. Ve světle těchto skutečností je mi stále víc jasnější, proč strejdu z Nymburka vyhodili od hasičů.

Trampská vášeň táhne se mým životem jako ostnatý drát kolem utečeneckého tábora. Díky ní jsem málem nabyl dojmu, že všechny volné víkendy se nutně musejí trávit v osadě Údolí bizonů, kde dávají klíšťata a mravenci dobrou noc. On ten kraj má fakt něco do sebe: hluboké lesy s mechem věčně rozrytým od divočáků, skály po kolena namočené v říčce jménem Bublava, ostrov, co z letadla vypadá jako placatá šnečí ulita a na kterém leží ta naše slavná chatová osada. Kdyby mi zdejší flóra, fauna a sauna nebyly násilně předhazovány jako povinná četba ve škole, určitě bych sem jezdil radši.

 

Dost už úvodních řečí! Jde se chrnět. Zítra to vypukne a já si nemůžu dovolit celej den prozívat. Čundráci by si pak mysleli, že mě trempink nudí.

Kapitola 1-1 z 26
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

K26.10.2013
 

Je to pěkně napsané, souhlasím s MŮJ TALENT. Asi neumím hodnotit díla-trochu mi tam vadí, že jsou všechny informace \"vysypány\" v deníčku hned najednou... (včetně nehody). tu bych třeba nechala na později jako překvapení.

Jiří Růžička26.10.2013
 

Moc děkuji. Za zájem i za kritiku. Při případném přepisování si na Vás vzpomenu.

Michal27.6.2012
 

Vtipně napsaná eroticko detektivní psychologická sonda do života v chatové osadě. Skvělý! Čtu to jedním dechem a nemůžu se dočkat jak to dopadne. Až jsem kvůli té rafinované zápletce dětem připálil večeři :)

Jiří Růžička27.6.2012
 

Na to nedokážu reagovat jinak než takto: Moc díky!

MÁM TALENT hodnotí30.8.2011
 

Velmi zajímavý příběh, pro mě i s velmi silným emotivním podtextem, se kterým hlavní hrdina vzpomíná na tatínka. Asi bych tipovala cílovou skupinu na teenagery, je to velmi osvěžující a mnohdy také zábavné čtení, zajímavá paralela k současně vydávaným překladům tvorby pro náctileté, po dlouhé době text, který je \"obsahově český\", srozumitelný pro české čtenáře, snad jim bude blízký i přes prostředí osady!

Daniela31.8.2011
 

Moc děkuju za Vaše příjemná slova. Obzvláště mě potěšilo, že Vás zasáhl ten podtext. Chatové osady kupodivu přežívají. Jednu takovou znám:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Růžička

O mně

Novelu Na ocet jsem původně psal pod přezdívkou Daniela.

Moje nej
Jiří Růžička:

Scénáře, novely a texty z šuplíku
novela Na ocet

Novinářské kachny se zelím:

TrikyLeaks

Posluchači s láskou:

audiokniha na YouTube

Písničky:

Prokrastin
Vodník
Zanořený v moři

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •