IKAR CZIKAR CZ

Ticho před bouří - I. část (Riddle)17.2.2015
 

5
 počet hodnocení: 4
přečtené 1304, Komentáře 6

 

Ticho před bouří - I. část

 1.

  ANDREA

   Pohřeb se koná v sobotu. Naše rodina obvykle nemá ve zvyku pohřbívat přátele a blízké do země. Odporuje to názorům, které jsme zdědili po předcích. Ale tohle je něco jiného. Příbuzní Jamese Mandyho nechtěli slyšet o zpopelnění jeho těla. Všichni byli odjakživa se Shadowerovými v úzkém kontaktu. Pracovali pro nás, žili pod stejnou střechou nebo tvořili důležitou součást našich kontaktů rozšířených po celém světě. Právě díky těmto kontaktům bylo mnohem jednodušší zamaskovat několik závažnějších přestupků proti zákonu nebo jeho drobné porušení.

   James Mandy zemřel ve věku dvaceti osmi let. Byl to Sebastianův nejlepší a nejvěrnější přítel. Ti dva se znali přibližně od šesti let. Pokud si dobře vzpomínám, seznámil je otec. Nejspíš měl za to, že dva lidé, kteří spolu v budoucnu budou muset spolupracovat, by se měli alespoň trochu znát a vložit jeden do druhého přinejmenším náznak důvěry. Jenomže jak rostli, stali se nerozlučnou dvojkou a nikdy je ani na okamžik nenapadlo, že by jejich přátelství mohlo rozdělit něco tak nečekaného a definitivního jako smrt. Možná kvůli jejich přátelství utrpěl Sebastian daleko větší šok, než celá Jamesova rodina dohromady, pomyslím si zachmuřeně a rozhlédnu se po okolí.

   Místo, jež bylo vybráno pro pohřeb, se nachází na rozkvetlé zahradě plné nejrůznějších květin, o které pečují nejen zahradníci, kteří jsou za tímto účelem placení a na výšku své mzdy si rozhodně nemůžou stěžovat, ale především naše matka. Proto zahrada připomíná menší království, na které je obzvlášť pyšná. A přímo tam, pod třemi obrovskými vrbami, je vykopaná jáma, do níž bude brzy spuštěna Jamesova rakev. Paní Mandyová byla příliš zaslepena smutkem, než aby se zajímala o místo odpočinku svého jediného syna, proto se organizace ujali členové personálu a má matka, Cecilia Shadowerová. Vybrala kvalitní topolovou rakev tmavě hnědé barvy s vypalovanou dekorací. Kdyby do ní právě nepohřbívali muže, kterého jsme odjakživa brali jako člena rodiny, jsem přesvědčený, že by se jí ale zamlouvala daleko víc.

   Úkosem se zadívám na svého bratra. Stojí na opačné straně rakve s rukama spojenýma za zády a pohled nepřítomně upírá do země. Vypadá zničeně, unaveně a zlomeně. Temné kruhy pod očima toho jsou jasným důkazem, ale teprve pohled do jeho očí mě vyděsí. Není v nich vůbec nic. Také jsem měl Jamese rád, ale my dva byli odjakživa spíš něco na způsob spojenců. Kdyby jeden z nás zemřel, ten druhý by se s tím vyrovnal, třebaže s obtížemi. Jamesově rodině teď vlastně nastalo jedno z nejsložitějších a nejkrušnějších období, ale já s nimi nebyl v kontaktu tak často jako můj bratr. Potrvá hodně dlouhou dobu, než se s jeho smrtí alespoň trochu vyrovná. A při tom, jak ztracený se všem ostatním zdá, by se mu mělo dostat co největší pomoci. Koneckonců se to přece očekává.

   Zamračím se a vyhledám pohled svého otce, stojícího v čele rakve. Má na sobě černý a dokonale nažehlený smoking, bílou košili a temně rudou kravatu. Tmavě hnědé vlasy jsou úhledně sčesané dozadu a ve světle modrých očí se odráží smutek a účast. Každý pátek se v naší rodině už od Samuelova narození pořádá tradiční turnaj v šipkách. Náš otec, Walter Shadower, je mistrem tohoto umění, ale šipky byly vždy jedinou věcí, která šla Jamesovi daleko lépe. Pokud si dobře pamatuju, nikdy se nestalo, že by byl někým poražen a už vůbec ne otcem, přestože se o to pokoušel každý pátek posledních čtrnáct let. Po Jamesově smrti se zdá logické, že tyto pátky se s konečnou platností ruší.

   Konečně se střetneme pohledy a on sotva neznatelně zavrtí hlavou. Když rodinný kněz dokončí svůj smuteční projev a rakev se začne spouštět do země, zhluboka se nadechnu, přeruším tu vzdálenost, která mě dělí od Sebastiana, a silně mu stisknu rameno na znamení tiché podpory. Nepronesu tu ohranou frázi a nezeptám se, jestli je v pořádku, poněvadž pravdu znám moc dobře. Zatím to mého bratra nepoložilo jen proto, že otec rozkázal, aby nikdy nezůstával o samotě. Je mi jasné, že se veřejně nezhroutil proto, aby rodině nezavdal ještě víc důvodů myslet si, že bychom jej snad měli na čas uvolnit ze zaměstnání a rodinného podniku, ale já vím své. Přestože otec myslí na naše dobro a chce pro nás bezpečí, nikdo z nás nemůže z práce odejít ani na jediný den. Výjimku tvořila dovolená v květnu a i o tom by se dalo spekulovat. Lidé jako my musí být vždy na příjmu, vždy dokonale připravení jednat, ať se děje cokoliv.

   Sebastian zamrká a potřepe hlavou. Dlouhé uhlově černé vlasy mu spadnou do obličeje, ale on se je ani neobtěžuje odhrnout. V temně šedých očích se konečně zableskne jiskřička emocí. Vztek. Nenávist. Odhodlání. A třebaže neumím číst myšlenky, v tu chvíli přesně vím, co se bratrovi honí hlavou.

   „Neboj se,“ řeknu mu s polovičním úsměvem na rtech a přikývnu. Všimnu si, že k nám míří otec. Pohřeb skončil a my se musíme postarat o spoustu věcí, které se protáhnou na dalších pár měsíců. Najít nového zaměstnance, vytisknout pracovní smlouvu a především dohodnout následné kroky. „Jeho vrazi nezůstanou naživu dlouho.“

 

   Právě se Samuelem probíráme nejrůznější politické novinky ve světě, když do obývacího pokoje vletí matka. Dveře se za ní hlasitě zabouchnou a už to signalizuje, že ať už se stalo cokoliv, naši matku to rozhodně nepotěšilo a každý člověk bez sebevražedných tendencí by měl ve svém vlastním zájmu najít co nejrychlejší cestu pryč. Když se postaví před nás dva a založí si ruce na prsou, oba se připravujeme na nejhorší a chystáme se postavit na nohy a vyklidit pole. Jenomže vtom si všimnu třech nenápadných postav provinile stojících na prahu místnosti. Vidět je takhle pohromadě nikdy nevěstí nic dobrého.

   Naše maličké sestřičky. Aisha, Myra a Evelyn.

   Znovu obrátím pohled na matku. Má na sobě dlouhé, brčálově zelené šaty, které většinou používá při práci v zahradě a černou mikinu s logem nejznámějšího amerického fotbalového mužstva. Mikina v nepochopitelné kombinaci se šaty vypadá jako pěst na oko, ale pro jistotu se zdržím komentáře, protože výraz v jejích očích je nebezpečný. A stejně tak její postoj. Vypadá jako miniaturní sopka, která se chystá explodovat. Té, která ji přivedla do tohohle stavu, musím poblahopřát.

   Samuel se co nejpohodlněji opře do čalouněného křesla u krbu a odloží mobil na konferenční stolek, na němž se už kupí tři hromady nejrůznějších časopisů, magazínů, příruček a knih spolu s prázdnými obaly od sušenek Worries. Nejspíš si tu chce otevřít vetešnictví. Ne že bych ho v tom nepodporoval. Pořád tvrdím, že pořádek se přeceňuje. „Co se děje?“

   „To by ses měl zeptat svých sester, Same!“ prohodí matka načepýřeně a s nesmlouvavým pohledem kývne hlavou směrem k hříšnicím. Jediná odvážná z těch tří udělá pět kroků dopředu a neohroženě se mi posadí na klín. Aisha. Typické.

   „Já za to nemůžu, Andreo. Myra mi tu knihu ukradla. Říkala jsem jí, že co je moje, je moje, ale ona neposlouchala! Tak jsem po ní hodila tu švestkovou limonádu, kterou měla na stole už druhý den. Kdyby neuhnula, vůbec bychom se nemuseli všichni hádat!“ prohlásí tvrdohlavě a usměje se, zřejmě je velmi spokojena se svým dílem. O co skutečně jde, pochopím až ve chvíli, kdy do hovoru znovu vstoupí matka.

   „Tu zeď si sama znovu vymaluješ, Aisho. Takové chování v domě nestrpím. Překračujete všechny stanovené meze. Navíc mi ještě oznámila, že jí s tím klidně můžu pomoct! Absolutně nechápu, proč je nemůžete aspoň trochu hlídat, Andreo!“ odfrkne si a vzpurně zavrtí hlavou. Ach, samozřejmě, co by to bylo za hádku, kdyby obvinění nakonec nehodila i na mě?

   Chystám se ji upozornit na ten do nebe volající fakt, že matkou je ona a ne já a zrovna si říkám, že vše půjde časem v klidu vyřešit, když na mě takticky upozorní Aisha.

   „Andrea říká, že tě musíme pořád udržovat ve stejné teplotě.“

   „Zrádkyně!“

   „Andreo?“

   „Ehm… slyšela jsi matku, Aisho. Ať jsi s tou zdí provedla cokoliv, spravíš to. Jasné? Pomůžu ti s tím.“

   „Vážně?“ zaraduje se Aisha a krátce, vesele se zasměje.

   Oplatím jí úsměv, ale jen na okamžik. Potom má tvář znovu zvážní, přestože zadržuju potlačovaný smích. „Ne.“

   Matka se drží zpátky, ale vždycky mi připomínala chameleona a já jí poznám na očích, že bouře už je zažehnána. Bohužel příliš rychle, tudíž musí mít na srdci ještě něco. Nepletu se. „Už jsem se vlastně dávno rozhodla. Tohle mě jen utvrdilo v tom, že změna zavedeného režimu je správné rozhodnutí. Potřebujete někoho, kdo vás bude hlídat dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Samueli, zavolej Annu. Ať za mnou přijde do otcovy pracovny. Pomůže mi s inzerátem.“

   Nechápavě se zamračím a shodím sestru ze svého klína. „Inzerátem? Na co?“

   Ona se však jen tajemně usměje a s tímto úsměvem tiše odkráčí z obývací místnosti.

 

2.

MIRIAM

   „Dávej sakra pozor, děvče!“ vykřikne za mnou zmateně postarší muž, kterého se mi před pár vteřinami téměř podařilo srazit k zemi. Neobtěžuju se s omluvou, vyhnu se dalším chodcům čekajícím na přechodu a přeběhnu silnici nehledě na projíždějící auta i jasně červenou barvu na semaforu. Jindy bych se zastavila a trpělivě vyčkala spolu s ostatními lidmi, ale dnes ne. Dnes pro mě pravidla a zákony představují jen matnou vzpomínku něčeho, co bych měla znát, ale rozum mi obestírá děsivá neprostupná mlha a já stěží dokážu myslet. Nutím nohy do běhu, do nějakého pohybu, protože kdybych se byť jen na okamžik zastavila, nebyla bych schopna se podruhé rozběhnout. Zůstala bych stát na místě. A to si já nemohu dovolit.

   Všimnu si, že dvacet metrů přede mnou je zastávka, k níž právě přijíždí žlutě zbarvený autobus s obří reklamou na značkové zubní kartáčky. Podivím se, jak si v situaci jako je tahle můžu všímat tak zbytečných detailů a přimhouřím oči, abych viděla na modré světélkující číslo.

   18.

   S úlevou si oddechnu a přitisknu si roztržený kabát těsněji k tělu. Tou největší rychlostí, které jsem v tuhle chvíli schopná, překonám vzdálenost, která mě dělí od autobusu a dřív, než se dveře stihnou zavřít, do něj naskočím. Usadím se na první volné sedadlo, jež se objeví v mém zorném poli. Zhroutím se k oknu a svírám kabát oběma rukama, jako kdyby to bylo záchranné lano, jediná věc držící mě v bezpečí před smrtí nebo jinou hrozbou. Uvědomuju si, že na mě ostatní spolucestující podezřívavě a nesouhlasně zírají a ani trochu se to nepokoušejí skrýt. Musím vypadat příšerně. Zpocená, ubrečená a k smrti vyděšená dívka zoufale lapající po dechu. Když k tomu připočtu fakt, že mám oblečení roztržené a poprvé v životě jedu načerno, opravdu jim musím připadat jako blázen. Ale na tom mi už nezáleží. Jediné co chci, je dostat se co nejrychleji domů. Jediné co chci, je dostat se pryč z tohohle pekla. To první bude snadné, ale s tím druhým přáním bych mohla mít potíže.

   Autobus se trhavými pohyby rozjede a už za chvíli se ocitneme poblíž náměstí. Pouliční lampy vydávají příjemnou zlatou záři a osvětlují budovy nákupních center a nejrůznějších malých obchůdků se zbožím, kde přes den neúnavně postávají prodavači a pokoušejí se nalákat případné zákazníky. Jak cesta ubíhá, nepřítomně pozoruju stromy, které míjíme, a počítám. 8, 15, 20… Je to snadné. Čísla nikdy nebyla komplikovaná. Může se stát cokoliv, ale jejich počet ani význam se nikdy nezmění. Je to pouze matematika.

   Stůj klidně, nebo přísahám, že to nedopadne dobře.

   Ne, ne, ne, opakuju si v hlavě pořád dokola a odmítám ty vzpomínky přijmout. Jsou skryté za oponou a já vím, že pokud ji odhrnu, už nikdy nebudu schopná ji zatáhnout. A právě teď si nepřeju nic jiného, než zapomenout na celý svět.

   „Zastávka Mains. Prosím, vystupte. Konečná stanice.“

   Trhnu sebou a odkašlu si. V krku mám podivně sucho, po celém těle mi naskakuje husí kůže, oblečení mě zahřát nedokáže a svůj nejoblíbenější šátek jsem nechala tam.

   „Promiňte, slečno,“ osloví mě opatrně nějaká maličká stařenka v tlustém vlněném svetru s příliš dlouhými rukávy a čepicí zaraženou hluboko do čela. Nemohu si nevšimnout toho, že se ke mně chová jako ke zdivočelému zvířeti, které může jedním neopatrným a prudkým pohybem vyplašit. „Vystupujete? Je to poslední zastávka.“

   Rozhlédnu se kolem. Většina lidí už dávno vystoupila. V sedm hodin večer bývají všichni už doma, nebo místo autobusů použijí tramvaj či taxík. Někteří z obyvatel téhle části Washingtonu mají i vlastní auta, ale není to příliš časté. Až teď si však opožděně uvědomím, že jsem se před třemi zastávkami, Bůh ví z jakého důvodu, zvedla ze sedadla, postavila se do uličky a stála tam s pohledem zabodnutým do zablácené podlahy nejméně pět minut.

   Přikývnu. I takový pohyb je pro mě jako maraton a bolí mě každá část mého těla, ale ze všech sil se snažím vydržet na nohou a neztratit nově nabytou rovnováhu ani sílu. A když se odvážím a pohlédnu té staré paní do očí, najednou pocítím obrovskou vděčnost – přijde zcela nečekaně, jako vlna, jež vás smete z moře zpátky na pevninu. Necítím ale vděčnost za to, že mě včas probudila a já díky ní nevystoupila na špatné zastávce, ale za to, že na tomhle světě ještě existuje někdo nezkažený a nezvrácený, ochotný podat pomocnou ruku člověku v nouzi. Za to, že se vůbec obtěžovala pomoct úplně neznámému člověku. Přestože většina lidí by to považovala pouze za upozornění, já ne. Je dobré vědět, že bez ohledu na to, co se vám stane, takoví lidé stále ještě existují. Nepřestanou žít jen proto, že váš svět se rozpadl na kusy. Ale dnešní den mi vzal veškeré ideály a naivitu, která ve mně dosud byla.

   „Děkuji vám!“

   Ještě jednou se na ni ohlédnu a vyskočím otevřenými dveřmi na chodník, aniž bych se obtěžovala použít schůdky. Náraz na beton mě skoro vyvede z rovnováhy, ale naštěstí nespadnu na zem a rychle pokračuju v chůzi dál. Kdybych se ohlédla, všimla bych si smutného pohledu stařenky, která se na mě stále dívá z pochmurné vlhké uličky. Ale já se neohlédnu. Ode dneška se nebudu ohlížet za ničím.

   Procházím kolem malých, starodávně vyhlížejících domů, v nichž bydlí všichni, které znám. Dokázala bych zpaměti vyjmenovat jednotlivé sousedy a bývalé rodinné přátele. Všude kolem rostou husté stromy, jasany a kaštany, a jak se cesta pomalu zvedá do strmého kopce, stále zřetelněji slyším hlasité dunění místní rockové kapely BreakingPoint. Jejich název mě zaujal, už když jsem ho zaslechla poprvé, ale teď v něm vidím něco na způsob předpovědi. Kdybych nebyla pitomá, nezůstala bych tam déle, než jsem měla původně v plánu. Kdybych nebyla pitomá, nic z toho by se nestalo. Ale hádám, že rozum si člověk nevybírá.

   Konečně dojdu k našemu domu a až těsně u prahu si uvědomím, že jsem ve skutečnosti vůbec nešla. Zase jsem běžela. Přestože mě píchá v bocích a do očí se mi tlačí slzy bolesti a studu, mám takový nepříjemný pocit, že utíkat budu už celý život a nikdy se nezastavím.

   Otřu si oči rukávem kabátu a současně v něm zašátrám po klíčích od vchodových dveří. Po několika neúspěšných pokusech je nahmatám a klíč vrazím do zámku. S roztřesenýma rukama se mi to povede teprve napotřetí. Na okamžik nebo dva mě přepadne pocit, že mě někdo sleduje, ale jenom nad tou paranoidní myšlenkou zavrtím hlavou a vběhnu do domu. Automaticky vkročím první do kuchyně v domnění, že bude na lednici připíchnutý vzkaz od otce. A jak se ukáže, nespletla jsem se.

   Jsem v hospodě. Přijdu později, nečekej na mě. Udělej večeři.

   Povzdechnu si. To je dobře, snažím se přesvědčit samu sebe, kdyby tu byl, věci by se maximálně tak zkomplikovaly. Takhle mě aspoň nikdo nezastaví.

   Vyběhnu po schodech do pokoje, během mrknutí oka ze sebe strhnu vlhké oblečení i kabát, stáhnu ze sebe spodní prádlo a překročím chodbu do protějších dveří – koupelny. Jako obvykle musím chvíli počkat, než začne vůbec něco téct a potom už mě zaplaví proud ledové vody. Uklidňující, chladné, neklamné.

   Několikrát si prohrábnu prsty vlasy a nechám vodu volně proudit po celém těle. Ostatně nikdy se nesprchuju v teplé vodě. Jedna z dalších věcí, která ze mě dělá úplně odlišného člověka na rozdíl od ostatních lidí, které znám, ale mně je to už jedno. Nechávám ze sebe smýt špínu, stud a nenávist. Na minulosti nezáleží. To mi dal Bůh najevo možná až příliš krutým způsobem.

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Michal18.3.2015
 

Líbí s mi styl, jakým slečna píšee, umí to krásně popsat, jak už tady říkali pánové, s vším souhlasím :) jen tak dál!

Beth16.3.2015
 

Dle mého pohledu to vypadá slibně a díky stylu psaní paní spisovatelky se čte velmi příjemně. Nemám co vytknout.

Jan16.3.2015
 

Je to velmi dobře čtivé díky chováni postav a prostředí. Doufám že bude pokračování, hodnotím kladně :).

Jakub15.3.2015
 

Musím říct, že styl psaní slečny/paní spisovatelky se mi velmi zamlouvá a jsem velmi zvědavý jak se příběh vyvine.
Takže můžu hodnotit pouze kladně.

Dimitry15.3.2015
 

Opravdu úžasně napsané, jen tak dál ! pěkně mě to vtáhlo do děje

Petr6.3.2015
 

doufám že bude pokračovaní četl sem jak paradox tak Ticho před bouří a za mně hodnotím kladně .

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Riddle

O mně

Je mi devatenáct let, už dlouho se věnuju psaní a nejlepší místo pro mě je mezi regály knih :)

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •