IKAR CZIKAR CZ

TALENT č.3 je tady! Celkový počet komentářů: 2
 

Dne 20. 9. 2015 vyšlo již třetí číslo časopisu TALENT, který je určen všem autorům a zájemcům o český jazyk a literaturu. Opět Vám přinášíme malou ochutnávku z tohoto skutečně pestrého čísla!

 

S Janem Rybářem o tom, jak se píše detektivka:

 

Čtenář čeká žánrová specifika, ale i něco nového

 

Fotograf, novinář a spisovatel Jan Rybář se po vydání své renesanční detektivky Čtvrtá kostka dočkal od novinářů přirovnání k Danu Brownovi. Proto jsme ho požádali, aby nám řekl něco o tom, jak se detektivky píší. Vražda, historické souvislosti, hra s dějinnými otazníky, šikovná autorská fabulace – a detektivka z rudolfínské doby je na světě, řekl by si někdo. Tak jednoduché to ale není.

 

Jaká jsou specifika žánru detektivka? Co by měla každá správná detektivka splňovat?

To je vlastně docela těžká otázka, na kterou se dá odpovědět dvěma extrémy. Tím prvním je, že detektivka je knížka, a žádná knížka vlastně žádnými specifiky spoutána nikdy být nemusí – jen musí lapit a nepustit čtenáře. Druhým extrémním pohledem je, že: ano, čtenář od toho žánru opravdu jistá pravidla očekává a bez jejich naplňování bude nejistý, nesvůj a tedy potenciálně nespokojený. Jsou to pravidla, která si často čtenář či divák neuvědomuje – třeba při sledování detektivního seriálu očekává, že se vrah mihne alespoň na začátku příběhu, a pokud se objeví až na konci, bude možná mít divný pocit. A chyták tedy je, jak ty dva extrémy – neotřelost a tradici – nakombinovat.

 

Jaký je rozdíl mezi detektivkou a dnes stále populárnějším thrillerem?

Definice jsou v psaní obvykle dost nebezpečné, protože odvádí od toho podstatného: jak lapit a udržet čtenáře v horečném čtení. Detektivka v tom tradičním pojetí má určitou strukturu, která se špatně mění, protože ji prostě čtenář čeká a když ji nedostane, bude zmatený či naštvaný... Thriller naproti tomu není tolik spoután oněmi zajetými kolejemi...

Thriller je žánr detektivce blízký, liší se však v pojetí. Oproti klasické detektivce se hrdina thrilleru snaží zabránit zločinu a zkřížit plány nepříteli, spíše než odkrývat zločin jako takový. Detektivka má zápletku založenou na zločinu (nejčastěji vraždě), po jehož pachateli, motivu a způsobu provedení pátrá detektiv, policista nebo jiná osoba. Autor musí postupovat logicky, aby čtenář mohl sledovat postup dedukce ze stop.

Žánry detektivka a thriller se v řadě případů více či méně překrývají. Existuje i řada detektivních thrillerů.

 

Nestává se detektivka a kriminální příběh vedle thrilleru čtenářsky méně atraktivní?

Jsem přesvědčený, že ty žánry se opravdu promíchávají a nemá moc smysl to řešit. Ale ano, pokud detektivku pojmete jako onen hodně tradiční model ve stylu vražda – pátrání – vyřešení, tak ano, to je vskutku (skoro) mrtvé… Přesněji řečeno: není mrtvá ta konstrukce, ale už dávno, dávno nestačí, musí tam být něco navíc.

 

Ačkoliv thriller je spíše bližší kriminálnímu příběhu, jsou nějaké prvky, které by se daly v moderní detektivce použít, aby byla zajímavější?

Psaní je volný styl, v němž vůbec nejde o písmenka, ale o celkový dojem – je to prostě klasická komunikace, která je zároveň manipulací. Nejde tedy o obsah, ale o celkový dojem a vyznění. Jinými slovy: možné je vše, pokud to bude fungovat.

 

Co čtenáře na detektivce láká nejvíce? Co musí autor detektivnímu příběhu dát, aby splňoval čtenářské nároky?

Klíčové je skutečně pochopit, co jsou ony čtenářské nároky, a dílem je jedno, zda jde o detektivku, nebo ne. Mnoho začínajících psavců má právě zásadní problém s pochopením oné rovnice „co vlastně čtenář chce“ a utápí se v krasomluvě, v otesávání slov, což ovšem skoro nikdy nikam nevede. To opravdu podstatné u téměř všech druhů ‚vyššího‘ psaní je transportovat čtenáře do jiného prostoru, přesunout ho na místo, kde se vše děje, zapojit jeho představivost a nechat ho vcucnout atmosférou a příběhem, který autor vytvoří. To je psaní, nic víc. Pokud to je psaní detektivky, prostě k tomu všemu ještě patří nějaká ta vražda.

 

Do jaké míry je důležitý přehled v určitém oboru, jehož se detektivka nějak dotýká?

Přehled je hodně zásadní, protože pokud máme vytvořit právě onu dokonalou iluzi příběhu, který čtenáře pohltí, musí to být celé věrohodné, poučené, pravdivé. Já jsem se proto při psaní Čtvrté kostky opravdu hodně snažil, aby kulisy byly zcela reálné.

 

Jaká jsou specifika historické detektivky?

Má jednu zásadní výhodu: odehrává se v lákavých kulisách, což autorovi usnadňuje vytváření výsledného efektu, a zároveň zásadní nevýhodu: pokud ta kulisa bude slabá a nevěrohodná, vše se rychle zbortí.

 

Kde hledat historické souvislosti a reálie, aby dílo skutečně vystihovalo období, k němuž se váže – například: jak a kde lidé (resp. konkrétní vrstvy) žili, jak se oblékali, jaké nástroje a zbraně užívali?

Pokud má být efekt oné mystifikace maximální, kulisy musí být opravdu věrohodné – rudolfínská doba, v níž se Čtvrtá kostka odehrává, je z hlediska reálií relativně snadno uchopitelná, existuje mnoho skvělých knížek, z nichž se dá vyčíst skoro vše. Existují staré pohledy na Prahu, a když se postavy pohybují starými ulicemi, můžete jim opravdu dopřát pohyb místy, která v nebývalém detailu kdosi kdysi vyryl do mědi… Ne vše samozřejmě v těch knížkách najdete, proto jsem byl moc vděčný paní docentce Marii Koldinské, naší přední odbornici na toto období, že mi pomohla řadou skvělých konzultací.

 

Detektivka se pohybuje v žánrově velmi úzce vymezených intencích a má tak sklon ke klišé. Jaká jsou ta nejčastější detektivní? A dá se jim nějakým způsobem vyhnout?

Ano, klišé zabije vše, nejen v detektivce. Jak psal pan Škvorecký, stačí se držet desatera pátera Knoxe, tedy souboru pravidel shrnujících, co bychom neměli čtenáři detektivky činit, aby ho to nepřestalo bavit. Možná vás překvapí, jak aktuální seznam to je a jak striktně je používán třeba i v těch zmíněných televizních detektivkách, ač té původní verzi je skoro 100 let. K pravidlům patří třeba to, že zločinec se musí mihnout na začátku, že detektivovi nesmí pomoci náhoda, že použití tajných chodeb jako zásadního prvku je podvod na čtenářích, že čtenář musí být schopen sledovat všechny stopy známé detektivovi a tak dále… Zkrátka, žánr detektivky je opravdu svým způsobem hodně tradiční.

 

Monsignore Ronald Arbuthnott Knox (* 17. února 1880, + 24. srpna 1957), anglický katolický kněz a spisovatel, vytvořil následující desatero pravidel správné detektivky: 

1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu. 
2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny. 
3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat. 
4. Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu. 
5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. 
6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí. 
7. Pachatelem nesmí být sám detektiv. 
8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned neodhalí také čtenáři. 
9. Duchem chudý přítel detektivův nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou. 
10. Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci. 

 

Profil:

Mgr. Jan Rybář, Ph.D., (*1971) je český novinář, spisovatel a fotograf, držitel hlavní ceny Czech Press Photo 2004 za fotografii Bolest Beslanu. Vystudoval geologii, mezinárodní vztahy a ve Skotsku žurnalistiku. Pracoval jako reportér zahraničního oddělení MF Dnes, později jako šéfredaktor časopisu Travel Digest. V současné době vede web o fotografování Fotoguru.cz a vlastní kreativní agenturu Amaze.cz, v rámci které nabízí kurzy fotografování. Kromě knihy Čtvrtá kostka vydal ještě Historky z konce světa (soubor sloupků a fotografií ze zahraničních cest) a Válečníci, teroristé a jiní šílenci (soubor 50 reportáží zachycujících významné události jako rozpad sovětského bloku, rozmach terorismu a příběhy lidí jimi zasažených).

 

Autorka textu: Anna Burdová

Foto: Zuzana Rybářová

 

ČASOPIS TALENT:

 

  • časopis TALENT je čtvrtletník určený pro všechny zvídavé autory a zájemce o český jazyk a literaturu
  • přináší zajímavé čtení z oblasti tvůrčího psaní, rozhovory s literáty, odborné texty, informace o literárních akcích, soutěžích, besedách a setkáních, články zaměřené na český jazyk a gramatiku, recenze knih, informace o nových knihách apod.
  • jednotlivé číslo si můžete zakoupit za 90 Kč
  • zvýhodněné roční předplatné čtyř čísel stojí 315 Kč
  • k ročnímu předplatnému obdržíte také dárek v podobě slevy 25% na nákup v e-shopu www.albatrosmedia.cz a ještě i nárok na poštovné zdarma
  • Objednávky posílejte na adresu: predplatne(zavináč)mamtalent.cz



Tady si můžete číslo 3 prohlédnout. Kliknutím na horní pravý a levý roh můžete časopisem listovat:

 



Komentáře

Dočekalová M.25.9.2015
 

To není projev rasové diskriminace, jen dobová averze proti velmi často používané "rekvizitě" levných detektivek.

Adhara22.9.2015
 

To s nevystupovaním Číňana je vtip? Nevidím žiadny dôvod takej rasovej diskriminácie a Robert van Gulik predsa písal vynikajúce detektívky, v ktorých vystupujú skoro samí Číňania. :-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: