Tajomstvo ruže ružovej, ktorá tŕne nemá (Julia Sellers (kukučka))21.11.2014
počet hodnocení: 1
Človek ako stvoriteľ v zárodku, alebo keď nebe a dudy nebodudské telíčko vytvoria.
O jeho šaty hádžu si los,
keď telo Spasiteľa nahé zima drví.
Tak ak na tvári skrivenej zostal ti ešte nos,
vyper rýchlo ho v hlbinách jeho krvi.
Veď v mori krviniek tých červených a bielych nový život hniezdi,
čo nadýchnuť sa na vlnách krídel anjelských špekuluje,
aby k pravde večnej vyletieť zas mohol medzi jasné hviezdy,
po kráse formy ktorých nejeden splnu mesiac poškuľuje.
Tak priprav sa ten moment slávny zažiť,
keď nádych vnútra pozýva ťa božský,
kam Arthur kráľ raz neváhal svoj Excalibur vraziť,
keď na ceste tej zrady mútnej mostík zdolal úzky.
Veď po púti tŕňov Jeho keď ty priamo pôjdeš,
nevybočíš zo seba, ba do seba ani v tichu spevu škovránka,
lebo vo viere len ku koncu zas na začiatok dôjdeš,
tam kde lásky dar raz synom božím vložený bol do vienka.
Ak človek z prachu utkaný si s pravým génom lásky v sebe,
tak stvoriteľom zároveň si v zárodku, osudu svojho modelujúc zrniečko.
Hneď hlinou bielou keramickou vytvor si to božské nebe,
nech dudy hmoty spoja sa v ňom v nebobudské telíčko.
Český preklad: Lada Konečná
Člověk jako zárodek Stvořitele,
aneb když nebe a dudy v harmonii nebe-dudské tělo tvoří.
O Jeho šaty lotři házejí si los,
když zima nahé tělo Spasitele drtí.
Na tváři zkřivené zbývá ti jen nos,
vnoř jej, byť v krvi Jeho on se vrtí.
V moři krvinek nový život hnízdí,
co nadechnout na vlnách křídel andělů rozhodl se
k pravdě věčné vyletět mezi hvězdy,
po jejichž kráse formy přehršel měsíců rozhlíží se.
Připrav se ten moment slavný prožít,
když nádech nitra zve tě božský,
kam Arthur neváhal svůj Excalibur vrazit,
na cestě zrady zdolav můstek úzký.
Po pouti trnů Jeho přímo půjdeš,
neuhneš nikdy vně, ba ani v sebe.
S vírou u konce zas na začátek dojdeš,
kde Lásky dar byl vložen v tebe.
Jsi člověk z prachu hmoty utkán,
s pravým genem Lásky v zárodku.
Ty zrnkem osudu jsi modelován
vřískotem dud i nebe v zámotku.
Vždy osudu svého modelujíc zrníčko,
stvořitelem svým jsi od počátku,
kdy nové vzniká nebe-dudské tělíčko
v řevu vzduté hmoty v náhrobku.
Ať hledím na svět pouze Lásky očima
o to Bože pokorně Tě prosím.
Ať hladím hříchy světa kříže rukama
a bibli pod srcem věrně nosím.
Díky síle Lásky vědcem i básníkem můžeš se stát,
když pochopíš, že vrátit se chceš do tmy plné světla,
kde Otec i Matka Tebe žárem Lásky chtějí zahřívat
a nedáš šanci touze po moci, co z trůnu Tebe smetla.
Tvá síla fyzická neměří se hmotou, ale lásky silou,
co svatému tělu na kříži život věčný dala.
Ta píseň z nebe vyrostla pod čistou mořskou vílou
tam, kde voda Jordánu hříchy Tvoje smyla.
Vždyť pravá láska není lidská, nad horami se vznáší
a nemá tělo ani ústa, by z číše mohla pít,
když energii vína země za věčný obzor přenáší
pomocí větru jara, co věnec lásky umí vít.
Ve světě viditelném hmota bez lásky vládne studená
v neviditelném zase lásky nehmotné skví se krása.
Duše moje v síti hadí zrady v koutku pláče zraněná,
avšak přes oko křišťálové hledí na ni Pána spása.
I krtinec Pamírem se stane, když přiblížím se na něm blíže Bohu
a mým jediným letmým dotykem procítím božské dlaně výpověď.
Zda lepší je tvar bez lásky, či láska bez tvaru, jakpak říci zmohu?
Jen krev svatá, co v žilách spásy koluje, má sílu dát mi odpověď.
