IKAR CZIKAR CZ

P a t e n t neprodáme (Daniel Liberda)31.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 1014, Komentáře 0

 

Tacy zgrabni /změ.2. _P a t e n t neprodáme

Odtud na nás čučí přes mříž jeden, jak pletí tak i uniformou žlutý sovětčík. Danu nenapadlo nic lepšího, než na něho vystavit svůj co nejodpornější kukuč. Jeho posuněk samopalem byl neméně výmluvný, a já rychle pakoval Danu od ,Lidovek‘. Z dvouletky vojenské vím na vlastní zkušenost, jak někdy zasvrbí pošuky prst na spoušti.



 



*Tacy zgrabni: takoví šikulové, zgrabne: miloučky stvořené,



  zgrabno babka: mýtický poklad  



 



 



"Co tu ještě stojíš"  \09



Metr padesát výška, průměr cca sedmdesát cenťáků, váha do dvou metráků. Vysoukali jsme to z korby náklaďáku na rampu. Hned vedle venkovních schodů projekce a dál už nic.



Nebylo ten hladký válec papírovej za co uchopit. Na celé projekci nebyl k mání žádný tlustší provaz, ani nějaká ta silnější plachta. Chvíli jsme s válcem všelijak viklali a … .  Zasloužilí pracovníci abtajlungu byli se silami a s rozumem záhy v koncích.



"Cože to před konstrukci přistálo, a proč jsme se s tím pipčili?"



Každopádně se musí začít s osvětou. Jakožto prvoplánoví oceláři jsme také zpracovávali různé šablony na styčné plechy veškerých nosných ocelových konstrukcí hal, případně jeřábových drah a podobných monster. Béžový šablonový papír z původně velké role, za dveřmi přístupně k mání, papír jež neměnl strukturu ani velikost případnou vlhkostí, nebo vyschnutím pod normál, už nebezpečně docházel.



Byla tak náklaďáčkem z werkového skladu přivezena role nová. Zrovna leží na rampě a dál se jí nechce.



Konstruujíce u OK zkraje prvního roku, špitnul jsem nesměle, že by se role dala přemístit nakulením na obkročný žebřík, naležato. Žádná reakce. vypadalo to, že někteří nezlomení na duchu ještě přemýšlejí. Po chvíli se ozval jeden středně důležitý spolupracovník: „Co tu ještě stojíš, val po drabinu!“



Jenže to nebylo jen tak bylo třeba přesvědčit přezaměstnanou Milku ze sekretariátu, aby laskavě opustila svou nesmírnou agendu rozkládající se na kancelářském stole, neméně také ve spoustě šanonech, ve vestavěných skříních. Šla tedy se mnou, vrtíc hlavou nad nečekaným požadavkem, odemkla sklad a vydala obkročák. Po výdeji hned sklad zamkla a zašila se v kanceláři. 



Když byl žebřík konečně přinesen, zavrčel řídicí přesunu: „To, to trvalo.“ a role byla vzápětí v kanclu. Navrácení žebříku k rukám naší obětavé skladnice paradoxně trvalo o něco déle, ale to už nikoho dalšího neiritovalo.



/ Všechny mé indicie po létech směřují k tomu, že tím řídicím akce se ustanovil Jura Bartosz sám. /



 



 



odháněl od čepu  \10



Abych osazenstvu ocelářskému dokázal, že také můžu něčím přispět na pidestal zábavy, zorganizoval jsem se známými sportsmeny od strojařů společnou rojberku. Spojenou s fotbalovým mačem o bečku piva. Všechno se to odehrálo v Bystřici u Olzy, na památném fotbalovém hřišti. V té době hřiště už bylo majetkem jisté ostravské organizace, jež nám přes další známé svůj areál pro tento účel zapůjčila.



Naražená bečka byla vystavena, fotbal mohl začít. Pískal ho malinký Honejsek, původem strojař, teď však na konstrukci prováděl technickou kontrolu a v rozhodování zápasu byl naprosto nestranný a suverénní.



Začali jsme za krásného počasí, ze zatažené obrany, neb soupeř byl jasný favorit. Měl totiž k dspozici dva závodní hráče kopané (dle ústřední formulace) v sestavě. Za postranní čárou, za zábradlím pobíhali svorně spolu dva naši vedoucí oddělení. Každý z nich hlasitě povzbuzoval své vlastní mužstvo a unissimo spílali rozhodčímu. V tomto se projevovali velice distingovaně, v nadávkách se střídali.



Organizoval jsem střed hřiště (výstižněji by bylo říct: „…lítal jak mucha v latarni“) a dopředu vyslal jen "baletku" Sedláka Tondu, nepotřebného pro řež ve středně obranném pásmu. Nikdo si ho valně nevšímal, a tak se po jednom našem povedeném odkopu řítil na branku sám. Nevěděl co s míčem, tak pořád jej šťouchal před sebou, že jsme všichni řvali, že mu ho brankář sebere, ať už střílí! Těsně před brankářem se naštěstí Tonda pošmikol na drnu, brankář letěl na jednu stranu, druhou stranou se do brány dokoulel míč.



První poločas jsme se zdravou kůži a bez obdržené branky, za obrovského strojařského tlaku nějak přežili. O poločase chlapi z OK nečekali na slavnostní zakončení a načali si pivo z bečky. Strojaři by pili taky, ale vehementně je odháněl od čepu Karel Janitek. Prioritně je třeba myslet na vyrovnání stavu utkání, chlast počká.



Ten mladší Josefa bratr, co hrával za Bystřici na stoperu, co se mnou v nedávné době vyhrál přebor Třineckých železáren v nohejbalu, ten který pak následně s Rudou Cieslarem ml. (alias žydkem) si doslova vyšlápl na svého spolužáka, našeho brankáře Karla Macuru, …že jim moc blízko leze na balón.



Toto dění povětšinou zkušeně jistil pozičně velmi dobře náš stoper Rudek Cieslar st., zatímco jeho parťák Karlík Stebel sváděl s těmi strojařskými rabijáty neúprosné souboje.



To už se druhý poločas dohrával za sílicího deště. S pomocí boží jsme odvrátili další trmu-vrmu a mně se podařilo dostat s balonem za půli a poslat jej, napitého, značně ztěžklého k soupeřově bráně. Co nejdál pryč. Podběhnul vyběhnuvší brankář Hečko Eda balón, ten mu navíc ohnul prsty a zapadl do brány podruhé.



Náš potlučený brankář Macura se svými dalšími psy obranáři, jmenovitě Olszarem, Wantulokem, Janitkem Josem, velký plac obhospodařujícím Sobočíkem Robertem, pokud se mu tam nemotali Jura s Ťokem a všudypřítomným Ludkěm, jakožto žydkovým osobním strážcem, čisté konto už udržel.



Skromně si myslím, že model vedení našeho zápasu, kdy za vedoucího stavu jsme značně zhustili ten trojřad u vlastní šestnáctky a používané prostředky při kontrole míče a hlavně soupeře, teď kopírují některé týmy z Ligy mistrů.



Pivo jsme po utkání už dopíjeli v útrobách areálu společně, ale tam měli strojaři jednak navrch. Měli to poločasové manko a pohánělo je vědomí, že oni poražení platí dvoutřetinovou cenu bečky.



 



_připomínková rojber



Po páru let, toho slavného fotbalového vrcholu, se provedla taková připomínková rojber. Jen našeho oddělení, ale s novými adepty ocelářských kouzel, včetně čerstvě vylíhlých kresliček, ale ve stejné lokalitě pamatující, jací jsme to byli tehdy pašáci. Celou plochu hřiště a hlavně výběhů jsme tak měli pro sebe.



Využívali jsme ji bezezbytku k různým odpočinkovým pozicím, pokusy o první travnatý tenis v Bystřici a ukazovali nováčkům, kudy šly naše krátké, ale ojedinělé fotbalové dějiny.



Zrovna u té horní branky od Hrádku, kde zaznamenali jsme ten vedoucí góĺ, tak tam si klubko ocelářů vzalo liquere, půlky a kopačák. Stříleli o závod penalty, kdo nedal, vypil a zařadil se na konec zástupu. Branek padalo stále méně, což znamenalo, že jsem musel s Macurou na jeho Jawě dvěpade sjet v pozdním odpoledni do ,Dělňáku‘ pro flašku kvitu.  



Mezitím se okupující toho propůjčeného areálu stále více rozkurážňovali. Takže vystoupil z chrostů (náletové křoviny) od Vendryně, skrytý tam pozorovatel Pepa Morcinek. O něm jsme jen tušili, neb mezi zeleným listovím prosvítal nějaký šedomodrý skútr.



Když se s námi všemi náležitě očuchal, tak naložil tu okatou Vlastičku za sebe na tandem a byli pryč. Otočili jsme se a viděli další jobovku. To jak šéf docela nekolegiálně smyčí k banhofu zbytek nesezdaného dívčího osazenstva abtajlungu. Naprosto racionálně usoudil Kohót, že v těch šumných porostech kolem hřiště by to svoje něžné stádko neuhlídal, tak hyjé pryč, i přes dílčí dívčí nesouhlas do košorů (v podhůří: zabezpečovací místo ovcí) domovin. Halinu, tehdy Bulawovou u nádraží propustil, když mu slíbila, že už půjde prosto domů. A vydala se děva fakt k Prašivé.



My zbylí jsme si pak museli vystačit jen s tím zpěvem o přecitlivělým gorolu, a párem heroických příběhů. A pak ještě po kropelce v butelce. Následoval už jen nezpívaný domov můj.



Až se pořádně setmělo, vyrazil Steblík. Dal tam Piošovi jedničku a vyrazil příkopy hlavní cesty na Kamionku. Naprosto samozřejmě, jakožto progresivní čelavěk se přískoky přes příkopy hlavní silnice, takhle motoricky do předměstí Třince za svitu hvězd a blikajícího světlometu z Bystřice dopravil. Stále na jedničku. Velice se Karlovi hodila má minulá zkušenost s přesunem kolmo, ale opačným směrem.



/ Podrobnosti jsou vysvětleny s nutnosti, aby si někteří pamětníci nepletli ony události s úplně obyčejným motorkářským sletem, co se konal v těch končinách nedaleko Zaolší. /



 



 



zůstal v Brazílii  \11



„Nezpívej mi do ucha, Madeja, do ruky mi zpívej!“ Takto lapidárně pojmenoval Malcher náš kardinální konstruktérský problém, se společenským uznáním našeho pracovního přínosu. Ten už byl trvale, vítězstvím revoluční avantgardy pokřiven v náš neprospěch.



Hodný podstaty svého jména, vyslovil se takto "macher," byvše předtím veřejně pochválen vedoucím konstrukce za zdárnou akci. Současně výmluvně šéfovi ukazoval otevřenou, peněz chtivou dlaň. Madeja aji by přisypal, kdyby bylo z čeho, nejdřív se museli ale nažrat velcí vlci a jim bližší souvěrci.



Malcher s nastavenou dlaní dlouze nečekal. Při jisté příležitosti zůstal v Brazílii. Obchoduje tam teď s kávou a cruzeiro se mu sype do obou dlaní, jak se zdálo našemu Novákovi Luďkovi, byvše u něj návštěvou. V opravdické Brazílii.



 



 



zprznili jsme stadión  \12



Přijela k nám reprezentace Rumunska, aby zahrála s divizním Třincem přátelský hokejový zápas. Byl jsem na ten zápas očividně zvědav, především na vyšperkovaný zimní stadión. Pocty se mi dostalo, fundovaně zapojen při závěrečných úpravách, tehdá širému nebi otevřenému stadiónu.



Mým stěžejním úkolem bylo provést uchycení ochranných síti za brankami. K tomu účelu jsem měl k dispozici předběžný návrh na provedení takzvaných šibenic, na každé straně za brankami po dvou, uchycených na  betonovém ohrazeni u spodního ochozu hlediště. Předpokládalo se, že za lano mezi šibenicemi napnuté se pověsí a k horní hraně mantinelů se přikotví a pěkně napne svislá síť.



Při zaměřování na místě se zjistilo, že vzdálenosti betonových ohrazení k zadním mantinelům se různí, s rozdílem přes metr. Zakreslil jsem samozřejmě tyto anomálie do výkresu, vykázal dvě dvojice stejně vysokých šibenic, s různě velkými mírně šikmými hákovými převisy, výškově však srovnanými. Řádně označil situování šibenic vzhledem k hlavní tribuně, nově přestřešené.



Na večerní, ještě podzimní zápas jsem vyrazil z Bystřice, s kamarády Petrem a Palkem na kolech. Už z daleka mě tahalo něco za oči. Byly to ty šikmé sítě, ozářené a trůnicí nad stadónem. Samozřejmě díky nešťastným šibenicím, ukotveným  pochopitelně obráceně svému situačnímu popisu a velikosti. Napnutými, běloučce svíticími sítěmi, rvanými na jedné straně od mantinelu cca metru a dvaceti centimetrů a kupodivu o tutéž vzdálenost na druhé straně vtlačené dovnitř kluziště (podotýkám k pamětníkům, že od otevřeného koupaliště), inspirovat se mohl jedině autor "tančícího  domu" v Praze.



Jinak, tuto hrůznost nemohla zachránit ani krásně zpracovaná výsledková tabule s časomírou a ukazatelem skóre, dílo mého kolegy Janka Zagóry.



Montéři při osazování šibenic se v pohodě řídili dle prapůvodního, spornost nepřipouštějícího zadávacího výkresu. Nepozvedl oči k nebi, neseznali rozdílu v přesahu. Takže k nám na konstrukci mohla dorazit vážně myšlená stížnost, že zprznili jsme stadión. Úplně jednoduše, vůl konstruktér nechal vyrobit dva páry různě velkých šibenic. No, jak v pohádkách otočená skutečnost.



Navštívil mě vlastní nohou dokonce šéf konstrukce, který po mém vysvětlení sice pochopil správnost mého výkresového zpracování, a především varování ,POZOR!‘, kde vlastně ty rozměrově odlišné šibenice osadit. Neovlivnil však skutečnost, že memento naší neschopnosti řvalo nad stadiónem až do jara.



Jak pominuly mrazy, šibenice si v tichosti a bez humbuku za pomocí šikovných rukou vyměnily pozice.



            / Abych nezapomněl, s nejapnými odrazy od sítě se lépe vyrovnali Rumuni a jasně tehdy vyhráli./



 



 



„To jest dówod specyálny,“  \13



hulákal stále vice brunátnějící Jano Gruśczyk, přičemž mával jednou rukou závodním průkazem pro vstup do Třineckých železáren a druhou tloukl do opěradla zájezdového autobusu při konfrontaci s polskými pohraničníky a celníky na hraničním přechodu mezi Vysokými Tatrami a Zakopaném. Pro většinu zainteresovaných naprosto banální případ, občas se přihodivši v období myšlenkové oteřenosti a hraniční ostražitosti. Chybějící občanský průkaz jednoho účastníka zájezdu při přejezdu hraničního přechodu, k půldennímu výletu z Tater na polské Pieniny.



Překonávaly se tehdy hranice na hromadnou doložku s poznamenanými čísly těch růžovoučkých občanských průkazů a na tato čísla poukazoval oním železárenským průkazem náš vedoucí zájezdu, jehož jsem znal už jako staršího spolužáka polského ročníku karvinské průmyslovky. Stále mával oním speciálním závodním průkazem poklidného Tondy Sedláka, jehož jsem zlákal na náš, v mezioblastní werkové fotbalové soutěži vyhraný zájezd. Byl úplně zadarmo, kromě bydlení a stravy.  Pohraničníci už nehodlali dále snášet kecy, že… „ten dówod (doklad přece), jest wiencej powaźajoncy, nieź ten osobisty (občanský),“ a rezolutně nám ukázali, ať už padáme přes čáru.



Docela štěstí, že jsi měl aspoň ten závodní průkaz povídám Tondovi. Načež bylo jím odvětěno, že ten má u sebe neustále, neboť bez něj by se v závodní jídelně nenažral.



Tonda byl k účasti na zájezdu mnou osloven z důvodu, že se nedařilo obsadit onen zájezdový, odborem 8. oblasti financovaný autobus svými členy fotbalového výběru a jejich příznivců. Nakonec jsem napočítal v plně obsazeném autobuse více hráčů soupeřících družstev než původně mých kmenových. V podstatě to už bylo jedno, teď jsme tvořili jeden tým, potřebovali jsme se tam dva a půl dne slušně porovnat.



K tomu účelu tam byl také ten ,vyštěkaný‘ Jano, nám určený vedoucí zájezdu, jež po jistém rumovém opojení zrovna soupeřícího fotbalisty, jeho na zadním volném sedadle hned první den pacifikoval. A to hned po odjezdu z Popradského k ubytování ve Starém Smokovci. Tam žíznivý half s asistenci Gruszczykovou málem vychlastali veškerý rum z jednoho stánku, nežli my ostatní to pleso obešli.



Bylo to vůbec takový divný putování, v době doznívajícího pražského jara, začátkem léta roku osmašedesát. Cestou jsme stále potkávali, povětšinou u výjezdu lesních cest sovětská vojenská vozidla. Velmi pomalu nás ti sověti opouštěli, až po měsíci skončeném společném cvičení armád Varšavské smlouvy to s bídou stíhali. Měl jsem už dva roky po vojně a nekoukalo se mi na to nejlíp. Něco zlověstného viselo ve vzduchu.



Tu velkodušnost se svolením našeho přejezdu hraniční čáry si polské státní orgány a silové složky vybraly do dvou měsíců. Bez hromadných doložek, bez dovodov osobistych, jen s vojenskými knížečkami v zabezpečených sejfech, pouze na základě zvacího dopisu hrstky našich upozaděných nomenklatur tu doslova vtrhli, aby nás chránili před sebou samými.



Kromě Rumunů zde byli všichni spojenci a Sověti dokázali, že vůbec nejsou tak pomalí. K obsazení Prahy ze vzduchu a po ose jim stačila jedna noc. Bylo jich tu najednou jako kobylek a mnohé bylo zapotřebí později také nastálo ubytovat. Jednalo se pochopitelně o ty sovětčíky, ostatní takyspojenci se časem vytratili nenápadně pryč a dohled na pozdější normalizační činnost ponechali jen těm ubytovaným. 



Vídal jsem ty samopaly a sumkami, niko-li jako ke konci války ty pytlíky ověšené osvoboditele, ale pokračovatelé oněch rudoarmějců za zamřížovanými branami strategických institucí i v průjezdech po celé Praze. Pár dnů po invazi jsme si to tak obezřetně šinuli po návštěvě Podolského bazénu. Se ségrou a Rybářovic holkami kolem redakce ,Lidové demokracie‘, procházíme. Odtud na nás čučí přes mříž jeden, jak pletí tak i uniformou žlutý sovětčík. Danu nenapadlo nic lepšího, než na něho vystavit svůj co nejodpornější kukuč. Jeho posuněk samopalem byl neméně výmluvný, a já rychle pakoval Danu od ,Lidovek‘. Z dvouletky vojenské vím na vlastní zkušenost, jak někdy zasvrbí pošuky prst na spoušti.



Byl jsem tam v Praze u Rybářů jen na otočku, abych dovezl z prodlouženého týdenního pobytu v Praze sestru Marcelu domů. Ta zažila v patnácti ten sovětský atak na Prahu v přímém přenosu.



U nás stopy po invazi veškeré žádné, jen v železárnách se po Bloomingu II proháněly dva ze čtyř klešťových jeřábů přejmenovaných bílými nápisy na ,Dubček a Černík‘, namísto systémových 3 a 4. Ty nápisy časem oprýskaly a dostalo se později i mým patrným přičiněním těmto jeřábům i nových řídicích klimatizovaných kabin.



Abychom mohli na projekci nadále provozovat svoji konstruktérskou činnost spojenou s projektováním, bylo nám staronovými řídicími werkovými kádry vřele doporučováno poznova založení svazácké buňky. Předsedou se stal s naprostou samozřejmostí onen mezistátní cestovatel se závodním průkazem Tonda, inženýr stavebních konstrukcí, už u stavbařů usídlený natrvalo.



11, slovy jedenáct členů tvořilo onu buňku, aby se záhy stala premiantem mezi ostatními, co se týče dosažených výsledků ze široké škály společenské působnosti. Karel Macura tam také vstoupil, neb vyčmuchal, že přes onen svaz se dá získat výhodná rekreace u moře, prostřednictvím celostátní cestovní kanceláře mladých. Ke  vstupu do takto výhodné organizace mně přesvědčil také.



Když jsme do té buňky vstupovali, bylo už 9, slovy devět funkcionářských míst obsazených, takže na nás dva připadla taková rukodělná činnost na různých brigádách a při zvelebování naší domovské konstrukce. Byl jsem historicky mezi prvními, kteří se v mohutném výkopu  spolupodíleli na zakládacích betonových pásech při budování nové, v současnosti už proslulé polikliniky v Třinci na Podlesí. Za jedno odpoledne jsme například natřeli veškeré kovové vývody vody v našich sociálních zařízeních projekce, mákli jsme si při sklízení sena pro místní JZD. Byli jsme za tuto, údajně vágní činnost neustále na schůzích našimi funkcionáři kritizování. Nestačili jsme s kolegou rozmnožovat ty brigádnické hodiny, pomalu ani nebylo kde. A to v období, kdy každý náš funkcionář byl plně vytížen svou agendou a nestíhali nám ten výběr brigád neustále zajišťovat.



Ten náš výpadek však neohrozil tu skutečnost, že naše organizace byla neustále na špici. Byla to hlavně zásluha našeho vedení, kdy Tondova schopnost maximalizovat odváděné konstrukční dílo se přetavilo i do naší ukázkové svazácké činnosti.   



Na úrovni, se s námi, ne moc dělnými ostatní svazáčci po nějakém tom roce rozloučili. Mně byla věnována za obětavou činnost kniha slovenského vydání mykologického díla „Húby našich lesou.“ Karlovi dali něco o kopcích Tater Nízkých, a neperspektivnímu balastu bylo zamáváno. Ani jsme moc neryčeli, už jsme ty rekreace stihli. Ostatně, pro svazáckou organizaci se rýsovala možnost náborů velmi perspektivních svazaček, jimiž by se dal ten nedostatek brigádnických hodin eliminovat v jiných položkách.



Jo, a ti sověti, ti k nám jezdili jistý čas dohlížet také. Viditelně na fotbal, pokud se ještě hrála první liga. Vedení podniku mělo uzavřenou družbu s velitelstvím frenštátské posádky a poslalo vždycky pro kamandíry a pár vojáků autobus. Nad méně viditelným se dá pouze spekulovat, ale odehrávalo se zajisté také. Při vší té nekorektnosti, to byl velmi prozíravý tah našeho generálního ředitele Boublíka. Věda o těchto úzkých kontaktech, počínaly si nadřazené nám orgány krajské i celostátní, v různých restrikcích vůči našemu podniku poněkud opatrněji.



A tak se ve zdánlivě v pohodě rozjela normalizace, jejímž uhelným kamenem bylo chovat se nenormálně svým niterným pocitům. Většinově jsme to zvládali s tím, že jsme zplna využívali státem dotovanou kulturní, sportovní a odborářskou činnost spojenou s rekreačními vymoženostmi. Úplně normálně, byť i šizofrenně jsme si užívali nejlepší roky života v tomto světu zavřeném prostředí. A čekali na …, nebo Godota?



Nečekal už Tonda, když si uvědomil, že se nedá úspěšně svazákovat až do důchodu. Nastudoval franštinu a využil nabídku projektovat v Alžírsku, kde zanedlouho se stavěla vodohospodářská díla dle jeho projektů. Na 7, slovy sedm let se tam zašil a vyhnul se zdejší probíhající normalizaci. Zajímavé pak bylo, že po návratu do ČSSR nám normálně připadal normálnější než předtím. Normální teď jistě bude, to popisování normálně ukončit. Tak dost!!



 



 



První šedesátka na Ce-éLce,  \14



které jsem byl účasten, se konala přímo na tehdejší konstrukci, na horním patře, kde bývala původně zasedací místnost, než padla za oběť rozšiřující se technokratické agendě budoucí projekce.



Tu šedesátku měl pochopitelně Kohót Jan, jež tam nahoře seděl jak výstavní exponát, a po půlhodinách přijímal gratulace dalších oddělení do konečného počtu sedmi. Těm naše servírky z kresliček vzešlé nabízely obložené chlebíčky, kávu a zákusky.



Zadrhla se organizace oslav, poslední sedmé oddělení bylo vyrozuměno, kdy se mají dostavit, nikoli kdy už jejich přítomnost nebude žádoucí. Tak se dočkali i chlastu, jež se odehrával dle nepsaných pravidel až po pracovní době. Tu flašku co si měli vypít u sebe v kanclu, tu si schovali evidentně na budoucí suché časy.



Po nějaké době už to bylo jedno, neboť si i kmenoví příslušníci oslavence pletli osoby na rozlučkovém tablu mnou namalovaném, Kohótovi k poctě. Byla na něm plasticky a realisticky znázorněna jeho odvaha při zaměřování konstrukčních přemosťujících objektů. K vidění tehdy na nejvýše položeném potrubí za šéfem v pohodě kráčejícím, se po břiše plazí jeho podřízený. Ještě dopoledne byl v něm poznáván Novák Luděk. Akorát bylo nutno zdůrazňovat, že ten mladík, který uháněl z mapami wehrmachtu, tehdy v Polsce ukradenými, je fakt mladý Kohót.   



Když poněkud brzy docházel kvit, rozkurážený Pavel mající tuto komoditu v gesci už Kohótovi tykal: „Jano, naval dvě stovky, nima co piť!“ Navalil je a další den už nepřišel.  



Ze dne na den, jsme měli nového šéfa, Rudolfa Cieslara to staršího.



 



 



Deset tam a zpátky,  \15



v míře centimetrové bylo bezvýsledně popojížděno jedním fiátkem. Bližší okolnosti nám už sděloval Karel Wojnar, kolega energetik, inženýr k tomu. Jeho otec, s nímž bydlel na Sosně (myšleno sídliště v Třinci), stál z rána u okna, kroutil hlavou a povídá: „To se mi asi jenom zdá Karle, podívej jak se tam ten vůl s tím autem pěrdoli mezi stromy, aby vyjel.“



Podívaná to byla zoufalá. „Hjiůů  …hjiůů,“ vyl vyděšeně uvězněný fiátek, přesně zapasován mezi vzrostlými břízami u vozovky. V podzimním sychravém ránu ta italská pětistovka naříkala a cukala sebou tam a zpět, bez reálné šance se dostat ze sevření.



V následujících dnech se Karlovi doneslo, jak to před půlnoci nejspíš probíhalo. To šli zrovna čtyři chlapi z hospody a viděli nebožátko maličké zaparkované u kraje vozovky. Dostal jeden z nich nejdělnější nápad končícího večera, a ostatní mu fiátka pomohli opatrně přenést do bezpečí, mezi ty dva správně stojící stromy. Pro samou legraci jim ani nedocházelo, že pro tentokrát vymysleli nejlepší zabezpečení proti zcizení kolového, dvounápravového majetku.



Toho ukvíleného rána to Karlův fotr ani v nejmenším nemohl tušit, takže vzrušeně pokračoval: „Po co tam ten cyp vjížděl, vždyť musel vědět, že z toho přece nevyjede!“



Zase jeden smutný důkaz, že rozumu s léty nepřibývá.



 



 



lehnul vedle chlebíčků  \16



Zase se blížil konec roku a na CL konstrukci se odehrával závěrečný předvánoční rauš, s příležitostnými návštěvami spřátelených oddělení. Což bylo konec konců všech sedm oddělení, nepočítaje sekretariát.



Na jistou, nezanedbatelnou dobu nám zmizel skupinář Josef. Vrátil se ale docela fit, byvše předtím u elektrikářů, o nichž bylo všeobecně povědomo, že se kvitu neštítí. Josef byl na tuto už pokročilou dobu loučení se starým rokem ještě ve znamenité kondici. Jen košili měl trochu politou kořalkou a také připadal nám trochu šedší, jakoby od popela.



Záhada se vysvětlila zanedlouho, jak mi to později  u příležitosti již regulerního jednání osvětlil elektrikář (co jiného po nich chtít) Donocik Franta: „Josef přišel, popřál na svátky, vypil jednu, druhou, chvíli s námi klábosil, a pak si lehnul vedle chlebíčků na rozkladák. Hans (vedoucí elektrikářů) se ani nestihl s kolegou ubezpečit o současné dobře se vyvíjející pracovní spolupráci a Josef už spal. Nějaký dobrodinec mu dal složku pod hlavu, chlebíčky jsme usunuli, nechali si tam jen kvit a štamprle. Stáli jsme v družné zábavě kolem spáče a jeho to nijak nerušilo.



Hodnotili jsme uplynulý rok a vzpomínali na veselé příběhy z natáčení, dokonce z práce, a vůbec. Při nalévání štamprlí Josefa občas někdo pokropil, a zaujati hovorem na něj někteří bezděky oklepávali popel z cigaret. Když se Josef prospal, oklepal se na rozklaďáku také a pošel,“ (maje na mysli Franta to opuštění jejich kanceláře).



A já tímto dokládám, že spokojeně přišel zas, mezi nás oceláře.



 



 



Nastala normalizace  \17     



úplně normálně, i u nás na projekci. Takže v jisté době byla má působnost ve skupině rozšířena i o neoficiální editorskou činnost v rámci přátelství se Sovětským svazem. Josef nevyžral funkci předsedy věčného to přátelství, společné buňky rusofilů s ,H odborem‘  pro nic za nic. Nebyl ještě onen cizí státní příslušník, jakkoli se mu Třinec zažral pod kůži, aktivní v jiné funkci společenské. A tak byl vzhledem ke své vysoké funkci profesní, již bylo řízení projekční OK skupiny, nucen tuto pozici přikrýt nově doinstalovanou funkci, spíše takovou kamarádskou. Na někoho  milice, na Josefa připadal Sovětský svaz, přesněji ,ruski kamarad‘.



Zvládal to docela pohodově, i když jeho kamenem úrazu bylo smolení pololetních a výročních zpráv o činnosti spolku. Tyto v podstatě nudné zprávy byly v Josefově ojedinělém uměleckém podání velmi oblíbené. A nabitý sál obecenstva z obou útvarů se na ně doslova těšil.



I tak se Josef rozhodl posunout kvalitu vlastního sdělení o příčku výše. Jelikož moji, jinak všeho schopní projekční kolegové byli většinou absolventi průmyslovek s vyučovacím jazykem polskim,  a Josef dokonce přímo obywatel polski, češtinu atakujíc až v dospělém věku. Dostalo se mi jedním moudrým rozhodnutím vysokého angažmá, jak jsem z Josefova pověření docílil. Jen pár gramatických chybiček opravit a sloh seštelovat bylo svěřeno mé maličkosti. Dle Josefa se mělo jednat jen o takovou lehkou korekturu. Docela jsem přivítal osvěžit si schopnost provozování společenského písemnictví, z toho mála, co do nás Gaura na základce nahustil.



Při slohové nápravě ponechávám pouze výsledná čísla úspěchů a jejich datování. Veškerá konstrukce projevu a stylizace slohu byla pojata nově. Josef byl ale spokojen. Můj slovutný češtinář ze zdejšího pomezí by se jistě podivil, kde až se  jeho pedagogický um projevil.



Říkaly mi známé; od kterých já ješita, slyšet jsem chtěl  aspoň maličké uznání za svůj editorský počin, že je docela možné, že ta hodnotící zpráva byla napsána stylisticky výborně a docela nudně spisovně. Ale to šlo stěží poznat. José ji k potěše vnímavých posluchačů zase oživil. Hravě, hovorově a nezaměnitelně ji zvládnul po našymu (a především, po svojimu).



Za dlouholetou obětavou činnost v tomto spolku byl pak Josef odměněn rekreačním pobytem v sovětském Baku (nyní v Ázerbájdžán). Jel tam pouze s nezletilým synem. Manželce, učitelce základky se tam v tom předpokládaném hycu štrikovat svetry nechtělo.



Ubytování byli ve městě, v hotelu. Jeden jeho známý se tam na týden zamknul s jednou děžurnou  na pokoji a moře vůbec neviděl. Vyhnul se tak peripetiím, jež Josef se synem zažívali.



Ti v touze po moři prožívali úmornou padesátikilometrovou štreku autobusem k černomořskému pobřeží. Sem tam nějaká vrtná věž, na pláži pusto, pouze nějaká krytá šopa s jediným druhem pití. Bylo velmi levné, neboť to byla pouze vodka, dokonce ve čtyřech značkách. Aby tam oba nezdechli žízni, byl Josef nucen syna pomalu do chlastu zasvěcovat. Takže, mládí vpřed a staří na svá místa, stále platilo.



 



 



"Val po albaňaka" \18  



Akce ,klobouk‘ občas proběhla, byla-li nálada na oddělení dobrá, anebo hodně špatná. To většinou Karel Macura popadl Josefův klobouk a donutil nás do něj vyprázdnit kapsy s drobnými platidly. Pak mi ten klobouk strčil do rukou s příkazem: „Val po albaňaka.“  Tak jsem s prachama doběhnul za roh, pod putyku Přešivok‘, do potravin a pro počátek koupil jednoho "Skanderbeua.¨ Tímto, že za sebe Karel našel náhradu, nového domestika s nápoji lihovými, povýšil značně v hierarchii oddělení. Po nějakém roce se dostal ještě výše, když za albaňákem vyslal dalšího nováčka, Jasia Niemieca. Nebo to byl „vizour?“



Tyto živelné akce měly svůj skrytý smysl. To, že prácička chvíli stála, nijak vedení nevadilo. Při tom rauši se tak nějak samovolně vyžehlily jisté napjaté vztahy mezi kolegy, aniž by soudruzi vedoucí museli šrotit mozek, jak to řešit.



Pokud se jednalo o plánované rauše, jako rojberky, státní a křesťanské svátky, byly následně neocenitelnými vyprošťovacími elementy různé druhy barśczů  v Gośiným provedení. Ty se realizovaly většinou až druhý den, pochopitelně s konečnou likvidaci toho tekutého elementu napadajícího i. kvocient pracujícího lidu.



I když byla Gośia ještě dlouho benjamínkem oddělení, umění návratu chorých do společenství s další chuti do života ovládala znamenitě.  Za tu snahu ji náš ,Pavaroti‘, tj. Pavel, při první možné příležitosti zazpíval, třeba jak: „Tancovala Malgorzatka s Fryckym, Fryckym, vybila mu štyry zymby ...yckym, cyc…“ a tak různě.



Občas Markéta překročila Rubikon a přichystala perfektní vařonku, případně horký máslový likér. Ten měl však na Silvestra, dopoledne, co ještě jsme předstírali práci, velice zrádný účinek.  Někteří manící, včetně mně to konzumovali málem jako jídlo. Jenže tohle žrádlo nás některé až později doma dokonale uspalo. Nemuseli jsme zato civět na ty stupidní silvestrovské hovadiny v televizi a v pohodě si pak mohli přiťuknout, už přímo při vypuknutí Nového roku.



Stejně, bez ohledu na tyto akce se musel udělat nějaký ten přesčas. Například při vyskladňování Vápenky Varín, kdy odjížděli jsme my přespolní až nočními autobusy odpolední werkové směny. Karel už bydlel v Třinci a tak autobusem neodjel. Že prý půjde později domů pěšky. Chvíli se s haldou výkresů motal, pak že se v těch odstřižcích trošku natáhne, pomyslel si …, než půjde … .



Tak jsme ho tam ráno našli zahrabaného, se složkou pod hlavou. Karlíka jsme odvalili a složky se definitivně vyskladnily k netrpělivému investoru.



 



 /2  _éra prznění a procitání  \e. 09-18 \



----------------------------------------------------------------



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta střídmě psavý projektant. Zkreslená technická myšlenka se doprovodila jednoduchým popisem. Následkem vzrůstajícho hladu stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" znechucením se z jednoho plevelného slova, stanovil si další výzvu. Sází do kláves jiná a jiná slova.
Nedaleko třineckého werku autor vyrůstal, tam nabíjel své ego.
Pošimral popravdě hodně paměť a převážnou formou "literatury faktu" Vám představuje některé fragmenty proběhlých, jim zažitých událostí. V naší kotlině, a nejen té, bývaly také doby skromnější na technické vymoženosti, ale bohatších na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom se zde vede řeč.
Po pravdě napsáno, co napsáno. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo. V těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •