IKAR CZIKAR CZ

Světlo v temnotě (Kateřina Rösslerová)3.11.2016
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 7282, Komentáře 6

 

Světlo v temnotě - 35. Kapitola

Kate

Hranice již dohořívaly a jak plameny slábly, tak i počet přítomných se zmenšoval. Smutek i nadále naplňoval atmosféru kolem nás, v níž bylo i smíření. Ztráta tolika lidí bude bolet hodně dlouhou dobu a jedinou útěchou pro nás bylo vědomí, že konečně můžeme žít beze strachu, užívat si každé chvíle a při tom se neohlížet zpět. Vybojovali jsme si svobodu vlastními životy a teď nám zbývalo přenést se přes tu všechnu smrt.

Do poslední chvíle jsem stála před hranicemi a sledovala, jak se postupně bortí a těla se mění v popel. Když se propadlo patro s Ismaelem a Eleanor, věděla jsem že bych už měla jít do domu k ostatním, jenže jsem radši zůstala stát na místě. Nikdo již kolem mě nestál a tak jsem se mohla ve svém smutku utápět do sebemenšího kousku sama. Nejvíc mě však ničilo, že jsem nevěděla, jak je na tom Repromis a jestli ta zranění vůbec přežil. Věřila jsem Pain a v její schopnosti, jenže zžíravý pocit pochybnosti mě přiváděl k šílenství. Vždy jsem věděla to, co jsem potřebovala, avšak po tom, co jsem se spojila se Sophi, se mi uzavřely veškeré vchody do Temnoty a hlavně k její moci. Čtete dobře, momentálně ve mně nezůstal ani kousek mé dřívější moci a pocit to byl opravdu strašný. Cítila jsem každičkou pohmožděninu, řeznou ránu, ke které se přitiskl Erikův svetr, čímž dráždil zranění každým pohybem. Stala se ze mě troska a vědomí, že budu muset Erikovi říct krutou pravdu a tím zničit jeho radost, mě ničilo zevnitř. Celá rodina se upnula k možnosti začít konečně žít spokojený život a mně jen bylo líto, že toho nebudu součástí. Mohli jsme žít šťastně a já opět vše zničím. A toto uvědomění mě přivedlo k řešení. Pokud bych v tuto chvíli zmizela, možná by se všichni vyrovnali lépe s mým útěkem, než s pozorováním, jak mé tělo chřadne a stává se z něho oživlá mrtvola. Nemohla jsem dovolit, aby to Sophi a Erik prožili znovu, jenže jedna jediná věc mi v odchodu přeci jen bránila. Erik. Toho jsem nemohla opustit, pokud on sám s tím nebude souhlasit. Je to jen jeho rozhodnutí, jestli se mnou zůstane až do konce a nebo si mě bude chtít raději pamatovat, jako osobu plnou života a energie. Slib, který jsem mu dala nemohu porušit, taková já přeci nejsem a jestli opravdu mám zemřít, tak aspoň ve společnosti člověka, jenž pro mě znamená celý můj život.

„Gabriel přišel o nohu.“ Sophiina slova pronikla černou mlhou mé mysli a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že tu stojí už nějakou dobu. O Gabrielově zranění jsem věděla a jen díky Funightovi, Gabriel přežil. Nikdy jsem neviděla Funighta takto spokojeného a jak se zdálo, tak si velmi dobře rozuměl právě s Erikovým bratrem a také si nešlo nevšimnou, jak pokukuje po Jakeovi. Již teď mi bylo Přízraka líto, Jake mu totiž nikdy jeho city opětovat nebude, jeho věrnost k Paulovi byla věčná a nic ani nikdo tento fakt nezmění.

„Je mi to líto.“ Odpověděla jsem pouze a neodvažovala se pohlédnout do sestřiny tváře. Obávala jsem se totiž, že v ní spatřím lítost a o tu jsem rozhodně nestála. A Sophi by to měla ze všech lidí na světě vědět nejlépe.

„Mrzí mě, co se stalo… Lerami.“ Jméno mé sestry či klona, říkejte ji jak chcete, Sophi moc dobře přes rty nešlo. Pro mě Lerami byla, jako druhá sestra a naše spojení bylo jak fyzické tak psychické. Proto ta bolest byla ještě větší. Cítila jsem ten žal z Ismaelovi ztráty a vzápětí i štěstí, když věděla, že zde nezůstane bez své lásky. Milosrdenství bylo to jediné, jak jsem Lerami mohla za to všechno poděkovat. Bez Lerami bych nedošla až sem a abych k vám mluvila upřímně, tak společně s Lerami zemřela i část ze mě.

„Děkuju.“ Ani nevím, proč jsem děkovala za projevení lítosti nebo jak bych to nazvala, ale Sophiina přítomnost působila jako afrodiziakum mým emocím, jenž se smíchávaly v jednu hromadu a nebylo možné se v nich vyznat. Vše se zdálo tak zamotané a při tom tak jasné. Stalo se přesně to, co jsem očekávala, ale ani psychická příprava mě nedokázala ani zdaleka přiblížit realitě. Kdo by si taky dokázal představit něco tak krutého, jako lidská jatka? Některé války trvaly roky a přinesly mnohem více obětí a tato se s nimi nedala ani srovnávat. Avšak je něco jiného dívat se na dokumenty, než stát ve vřavě bojujících těl, jenž se snažily neupadnout přes mrtvoly svých přátel. Ten obraz mě bude strašit snad do konce života, tohle se nedá nikdy zapomenout. Větší zlo na zemi snad neexistuje. Válka přináší jen zbytečné oběti a k dobrému konci vede cesta prosáklá krví.

„Cítila jsem všechnu tu bolest, když jsi se semnou spojila Kate. Cítila jsem všechno, co ty.“ Vycítila jsem sestřin upřený pohled, sílu emocí v jejím hlase a hlavně potřebu utišit. Má sestra mě potřebovala a já nebyla schopná otevřít své srdce a do něho nechat proniknout skutečné pocity. Uzavřela jsem se před tou největší bolestí a nehodlala jsem své emocionální hradby zbořit kvůli pár minutám v objetí. Nejspíš si myslíte, že se chovám jako sobecká mrcha a nejspíš máte pravdu, jenže vy byste si chtěli dobrovolně rozdrtit srdce pěstí nekonečného žalu? Já ne a víte proč? Protože mi to stačilo jednou a v tu chvíli jsem vlastníma rukama vyhrabávala tělo Paula, abych opravdu uvěřila, že můj bratr je pryč. Navždy.

„Musím ještě něco zařídit.“ Oznámila jsem pouze a nečekala na nějakou prosebnou odpověď. Odhmotnila jsem se a nechala se unášet prostorem. Zdálo se že i příroda se smilovala a tak se rozhodla zakrýt připomínky boje. Probudila se sněhová vánice, jenž pokrývala krvavou zemi bělostným sněhem a tak krajina po chvíli působila zcela nevině a čistě bez sebemenší špetky nějakého zla či utrpení. Vše zmizelo v bílé, jako by se za vším udělala velká tlustá bílá čára. Konečně jsme mohli začít od znova.



Sophie

Možná mi to neuvěříte, ale žádnou útěchu jsem od své sestry neočekávala. Teda právě kvůli ní jsem za ní přišla, ale jen jak jsem ucítila chlad vycházející z drobného těla, došlo mi, že zde se lítosti nebo podpory nedočkám. Opět se Kate uzavřela před světem a mrtvý hlas to dokazoval. Pohled, jak pokládala Lerami do Ismaelovi náruče byl srdcervoucí. Tolik lásky v sobě ukrývalo tohle gesto, až si každý v tu chvíli uvědomil, že si má vážit všeho, co má ve svém životě. Kate ztratila mnoho svých přátel a my si to ani nedokážeme představit. Abych se přiznala, než se Kate stala mou součástí, tak jsem smrt kolem sebe vnímala pouze okrajově, ale Kateina přítomnost to vše změnila. Najednou bolest a žal proudily skrz ní do mého těla v tak silných vlnách až jsem si myslela, že to má hruď nemůže zvládnout. Avšak toto nebylo to nejhorší na té situaci, tou teprve byla Kateina bolest. Fyzická bolest způsobená leukemií. Divila jsem se, jak je Kate vůbec schopná chodit bez známek sebemenší bolesti kloubů nebo jak se dokáže tak dokonale přetvařovat, že se vůbec nic neděje. Každičký sval v jejím těle trpěl jakoukoliv sebemenší námahou a ona i přes to dál posilovala a tělo nenechávala odpočinout. Spíš se čím dál tím víc zatěžovala, jako by si sama sobě snažila namluvit, že je zcela v pořádku. Jenže v tuto chvíli už to nedokáže přede všemi skrýt, ale také jsem věděla, že nemám ani to nejmenší právo o jejím stavu informovat zbytek rodiny a přátel.

„Je těžké cítit něčí utrpení co?“ Hluboký hlas rozechvívající vzduch kolem mě mi nahnal husí kůži strachu. Nedokážu to vysvětlit, ale Funight měl na mě takový vliv. Sice jsem věděla, že je hodný v určitých mezích, jenže i tak se nedal přehlédnout fakt odkud pochází. Jeho nehmotné tělo vyzařovalo takovou mocí, až se nabízela otázka, čeho všeho je toto stvoření vůbec schopné. Zachránil mého Gabriela, pomohl s ošetřováním dalších desítek zraněných, však jeho moc se zdála nevyčerpatelná. Vlastně všichni Přízrakové nevypadaly vůbec unaveně, prostě pomáhaly se vším, co bylo zapotřebí, i když se jich lidé báli a někteří se jich štítili. Tvorové temna udělali pro tento svět více, než strana dobra a já to nedokázala pochopit. Strana jenž by z toho nejvíce těžila dělala vše proto, aby zabránila zkáze upíří rasy a ještě za to  vůbec nic nepožadovala. A Dobro? To se neobtěžovalo sebemenším způsobem zasáhnout, kdyby nebylo Kate tak ani já nedokážu ovládat svou moc a už vůbec by se nikdo z nás nedokázal připravit na takové peklo. Po tomhle všem se z mé sestry stal symbol ctností, jimiž oplývá pravý vůdce. A s tímto faktem se dostávám k další překvapující situaci. Vojáci chtěli jmenovat Kate královnou Upířího světa. Byla by to obrovská pocta, jenže já pochybuji, že to Kate příjme. Přeci to bylo Paulovo místo a v očích Kate i nadále je.

„Ty to musíš vědět nejlépe.“ Řekla jsem zcela věcně a nemyslela to nijak zle. Nedokážu si představit život Přízraků plného trestů a přinášení jen bolesti. Při tom všem zlu, který naplňoval jejich věčnost si zachovaly zdravý rozum a dokonce smysl pro humor. Jejich vlastnosti byly ojedinělé a dalo by se říci až obdivuhodné. Jen Anita působila tak křehce a pochybovačně, ale v boji vypadala sebevědomě a neporazitelně. Její smrt mě opravdu zasáhla, možná to zní nepochopitelně, ale i za ten krátký čas jsem poznala jak skvělá to byla osoba, jejíž oddanost neznala pochybností.

„Nikdo by nesnesl pocítit vše, čím si Katerina musela projít. Její utrpení přesahuje vše, co jsem kdy zažil.“ Po jeho slovech jsem se musela otočit a nejspíš můj nechápavý výraz ho přiměl, vysvětlit, co tím myslel. „Tvá sestra cítí každou smrt v tomto světě, Sophi i každičkou špatnost způsobenou na jiných. Nikdo z nás nemá ani ponětí čím si musí procházet. Tuhle schopnost má jen pravý vládce Temnoty a…“

„Takže to že Kate cítí všechnu bolest a zlo tohoto světa z ní dělá pravou vůdkyni? Vždyť ji to požírá Funighte už to není ta Kate, kterou jsem znala, teď to je jen…“

„Schránka.“ Dokončil za mě a v jeho rudém pohledu bylo znát porozumění. Bylo opravdu neuvěřitelné vidět takovou úctu k jedné osobě, ke které vzhlížely a uctívaly stovky osob. Z mé sestry odjakživa vyzařovala autorita a síla, kterou se můj otec za každé situace snažil potlačit.

„Zlo změní každého Sophi, až si už ani neuvědomuješ ty dobré věci, prostě všechno bereš tak jak to je a nehodláš nic řešit. Stane se z tebe citově mrtvá osoba, kterou už nic nedokáže překvapit. Zlo tě zničí a zakryje i ty šťastné chvíle, co by tě mohly zachránit. Tmu nemůžeš porazit, sama si to zažila na vlastní kůži a jen díky Kate tě nepohltila.“

„Taky kvůli tomu málem zemřela…“ Můj hlas vymizel v prázdnu a zbyla po něm pouze prázdnota. Funight měl úplnou pravdu. Tma pohlcovala vše, co jí stálo v cestě a nic jí v tom nezabránilo, dokonce ani ne moje světlo. Temnota se zdála nekonečnou, stále se rozpínající věcí s vlastní vůlí a rozumem. A teď je jen otázkou, jestli jsme ji dokázali udržet za pevnými hradbami postavenými smrtí a bolestí.

„Ale teď ji smrt neušetří, Sophi. Čekala už dost dlouho.“ A s těmi slovy nesoucí v sobě krutou pravdu, se prostě rozplynul v září uhasínajícího ohně a zanechal mě ve vlastním smutku a svírajícího pocitu hrudi, jenž mi připomínal, že tohle je skutečnost, že se mi to pouze nezdá. Noční můra našich životů neskončila. Spíše teprve začala.

 



Mary

Boj byl zatraceně vyčerpávající věc. Cítila jsem se jako by na mě někdo naložil tunový náklad a já ho držela na ramenou. Všechno se zdálo zpomalené, ostatní jen seděli a snažili se vzpamatovat ze všeho, čeho byli svědky. Ty obrázky se mi stále promítaly v mysli a nebylo na nich nic hezkého. Vždy mi přinášelo neskutečné uspokojení někomu promítat jeho noční můry, ale v tento moment jsem svou moc nenáviděla. Desítky nočních můr jsem zažila na vlastní kůži a některé byly obzvláště děsivé. Třeba ta, jak běžíte po hřbitově, míjíte hroby a za sebou slyšíte dusot bot a hlas slibující pouze smrt. Strach oběti se přelil i do mě a v tu chvíli jsem v boji zamrzla i já a bylo jen štěstí, že to zpozoroval Samuel a zachránil mě před jistou smrtí.

Věřte mi prosím, že bych radši zemřela, než pozorovala ten nekonečný smutek. Smutek jediné osoby, jenž si zasloužila nejméně pociťovat tolik zlého a ještě se o všechno postarat. Kate po tom krvavém boji vypadala jako oživlá mrtvola bez duše. Vše řídila, prosila o pomoc ty, kteří na tom nebyli tak špatně a sama dokonce stavěla ty ohromné hranice pro mrtvé. A pak nastala ta chvíle měnící úplně vše. V jednu chvíli Kate ovládal smutek a v té druhé nezbylo ani památky po nějaké emoci. Opět se uzavřela před okolním světem a já se obávala toho nejhoršího. Když toto udělala naposledy zemřelo mnoho nevinných lidí a to dost krutou smrtí. A opravdu nechci zažít, jak Kate budou trápit výčitky svědomí.

„Víš kam by Kate mohla jít?“ Erikův hlas zněl klidně a sebekontrola, kterou k tomu musel vynaložit, byla obdivuhodná. Chápala jsem jeho starost, jen nevím jestli by bylo správné mu říct o místě, kde Kate trávila opravdu hodně času. To místo totiž vyjadřovalo všechno, čeho chtěla dosáhnout, až by dodělala školu. Ten sen zmizel s proměnou, ale jak se zdálo, tak Kate našla opět v sobě tu touhu vybudovat něco, co by ochraňovalo bezbranné.

„Je to v horách na západě.“ Řekl Samuel okamžitě a já ho v tu chvíli chtěla praštit. To místo bylo jen Kate a my jsme jí slíbili, že se o něm nikdo nedozví. A Samuel svůj slib porušil hned při první příležitosti. Sakra co si myslel? Za tohle nás Kate zabije, bylo to přeci její útočiště a místo, kde se cítila opravdu šťastná a milovaná. Vytvořila si domov, o který se dělila s několika dalšími zrazenými osudem.

„Děkuji ti.“ Řekl pouze Erik a přenesl se tam, kde ho čeká veliké překvapení. Protože tohle by nenapadlo nikoho ani s tou nejdivočejší představivostí na světě.



 



Erik

Nepotřeboval jsem se ptát Mary kde Kate je, ale přesto jsem si chtěl být jistý, zda mé smysly fungují správně a i nadále jsou napojeny na Kateinu osobu. Její vlny nešly nepřehlédnout, tedy do jedné chvíle, kdy najednou vše zmizelo. Nebylo těžké uhádnout, co se stalo, avšak ta skutečnost mě děsila nejvíce. Dalo se vlastně očekávat, že veškerá ta smrt bude mít takový dopad na Kate, vždyť ona veškerou tu bolest cítila, stovky smrtí si ji našly a mučily ji a i tak Kate bojovala bez sebemenší známky slabosti. Kdyby někdo sledoval boj, nemohl  by uvěřit vlastním očím. Abych se přiznal tak i já s tím měl problém. Vše působilo totiž zcela synchronizovaně, všichni spolupracovali a zdálo se, že neexistoval ani jediný slabý bod. Jako by všechny spojovalo jednotné myšlení velící nám dělat vše společně, jednat zcela jednotně a tak nedovolit nepříteli zvítězit. Nerozumíte tomu? Ani já to nedokážu vysvětlit, ale prostě mi to tak připadá. Nejspíš je to nemožné, však pár minulých měsíců mě naučilo, že i nemožné věci se mohou bez problémů stát.

„Našel si mě.“ Konstatování bez špetky známky nějakého citu mě překvapivě nijak nezasáhlo. Jako bych se již smířil s tím, že se Kate opět oprostila ode všech emocí a teprve teď si to uvědomil. Ani Démon nijak nereagoval, vlastně od toho boje nepromluvil, ani jediným slovem o sobě nedal vědět, jako by i na stvoření ze samotného zla bylo příliš tolika násilí a bolesti. Teď se pouze krčil v rohu své klece, jež již nemusela být zamčená, protože Démon byl slabý a zcela pohlcený silnými emocemi, se kterými se do této chvíle nesetkala a tak nevěděl, jak se s nimi vyrovnat. Litoval jsem ho, opravdu ano, avšak nedokázal jsem mu žádným způsobem pomoci. Jak bych také mohl? Když sám si nevím pomoci?

„Nebylo to tak těžké?“ Řekl jsem pouze a otočil se ke tváři, nesoucí jen kamennou, neproniknutelnou masku. Jak se toto mohlo vůbec stát?, tak zněla má jediná otázka opakující se stále dokola v mé mysli a já prostě nedokázal nalézt nějakou, alespoň sebemenší odpověď dávající smysl. Ano , Kate ztratila mnoho svých přátel, ale s tímto faktem rozpoutala boj, jenž neměl v upíří historii obdoby. Ale každý tam ztratil někoho, koho miloval, byl mu blízký, byla to osoba, bez které nedokázal žít, a i přesto z posledních svých sil se snažili žít svůj život a truchlit. Kate odmítla truchlit, jako to bylo vždycky. Vždť ani pro Paula toho nebyla schopná a nakonec ji to málem zničilo. Potlačování emocí nikdy nevede k ničemu dobrému a ten kdo si to neuvědomuje je jen pouhým bláznem. Emoce nás přeci odlišují od zvířat, ta ovládají pudy a instinkty, za to u nás tyto dvě věci jsou ovlivňovány našimi pocity. A Kate se jich dobrovolně vzdala a až se jí vrátí nepřinese to nic dobrého.

„Chtěla jsem ti to tu ukázat sama.“ Nečekala na mou odpověď, prostě se odvrátila a mířila k hoře, kterou lidé nazývali Oko slunce. Ptáte se proč? Vysvětlení není zas tak složité. Když slunce vycházelo, tak přesně kopírovalo hranu hory a na jejím vrcholu v poledne spočívalo, jako na svém trůnu. Bylo nádherné tuto scénu pozorovat a ten kdo toto někdy viděl se sem vracel, aby se přesvědčil, že se mu to nezdálo. Zde vládl totiž takový klid a harmonie přírody, až se tu nikdo nemohl cítit špatně. Tohle místo z vás odebralo veškeré starosti, strach, pochybnosti a zanechalo vaši mysl klidnou a otevřenou pozitivním myšlenkám. Nedivím se, že si Kate vybrala zrovna tuto oblast, i když jsem netušil k čemu.

Beze slova jsem ji následoval k hoře, poté se nechal vést skrz ní bludištěm chodeb, v nichž by se ztratil kdokoliv, kdo by neznal správnou cestu nebo neměl dobrého průvodce. Vše působilo hrozně stísněně a já jen doufal, abych se odtud dostal co nejdříve. Taková to místa jsem opravdu neměl v oblibě, protože jsem se cítil, jako by se stěny stále přibližovaly a bylo jen otázkou času, kdy mě mezi sebou rozdrtí. Kate si nejspíše všimla mé úzkosti, ale nehodlala to nějak řešit, prostě dál pokračovala a já děkoval všem svatým, když jsme se dostali k cíli.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Celý prostor byl ve tvaru kruhu, který ozařovalo slunce vysoko na nebi, jako jeden veliký lustr. Všechno pokrývala zeleň, listnaté stromy dosahovaly nekonečných výšek a na svých větvích nesly různé plody těch nejrůznějších barev. A pak v samotném středu dominovaly obyčejné dřevěné příbytky pro celé rodiny s malou verandičkou. Kolem pobíhali lidé, kteří pracovali na polích, jiní zas sbírali plody stromů a keřů, někteří prali prádlo v řece, která lemovala celý obvod tohoto obývaného území. Vypadala to tu jako útočiště bezbranných a já nedokázal pochopit, co se tu to právě teď děje. Proč mi tohle Kate chtěla ukázat? A… Na další otázky mi nezůstal čas, protože si naší přítomnosti ihned všimli osadníci.

„Kate se vrátila.“ Vykřikla jedna dívka, které mohlo být maximálně sedmnáct let a hned se rozeběhla našim směrem s úsměvem na tváři a upřímnou radostí v očích. Její světle hnědé vlasy vlály ve větru a šaty barvy moře těsně obepínaly zakulacenou postavu poznamenanou nějakým úrazem, protože šlo velmi zřetelně vidět její kulhání a námaha při běhu. Když konečně k nám doběhla objala Kate a já v ten moment doufal, že tohle Kate přiměje přijmout emoce nezbytné k zahojení vlastní duše.

„Nečekali jsme tě tu. Hodně se toho tady změnilo.“ Říkala dívka udýchaně a ihned za ruku Kate odvedla k ostatním, jenž čekali v hloučku s úsměvem a viditelnou radostí. Já zůstal stát a jen sledoval, jak Kate všichni vítají a říkají jí vše, co se tu stalo. Když jsem tak vše pozoroval, všiml jsem si, že každý je nějakým způsobem zmrzačený. Nejspíš to není zrovna citlivé slovo, ale je to pravda. Každý nesl známku nějakého poranění, jenž přineslo doživotní následky. Muži i ženy však pracovali a chovali se, jako by jim nic nebylo a užívali si svých životů, jako každý normální člověk. Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych si zcela pročistil mysl. Tohle Kate celou tu dobu budovala sama? Rozhlížel jsem se kolem sebe a prostě nedokázal vstřebat tu dokonalost a propracovanost. Všechno bylo nádherné a hlavně vytvořeno přírodou. Nic a hlavně nikdo to tu neničil, pouze opečovával a staral se o to. Tento domov přinášel jedině naději na lepší život a jestli ani tohle Kate neobměkčí, tak už pak nevím, co jiného by to mohlo dokázat.



 



Kate

Možná je těžké přijit na důvod k vytvoření tohoto místa a já sama ho vlastně stoprocentně nevím, ale tohle byl vždy můj sen. Pomoc potřebným a bezbranným, jenž si pomoci budou vážit a nezneužijí ji. Vybudování takového místa trvalo měsíc a to za pomoci několika vojáků, kteří nejlépe věděli, jak je hrozné pro muže být zraněn a pak nevykonávat svou roli v ochraně své rodiny.Ano zde žili ti, kteří se báli okolního světa, lidé, kteří se styděli za svůj zhyzděný vzhled, už kvůli nějakému zranění nebo genetické poruše. Žili tu jak celé rodiny tak i jedinci, kteří zde vytvářeli dokonalou komunitu s pravidly a pevně danými rolemi. Každý dělal to co mu bylo přiřazeno nebo co si sám vybral a zatím tu vše klapalo a já za to byla opravdu vděčná. Působilo to tu totiž jako dokonalé místo bez nějakých starostí a hlavně bolesti, jak té psychické tak fyzické. A je samozřejmě jasné, že to tu bylo tajné a jen málo lidí vědělo, kde jsem celé ty dny trávila.

Pravdou však zůstává, že zde zmizely všechny trable a zbyl pouze klid, a volný prostor na přemýšlení. Zde jste totiž viděli tolik lidských neuvěřitelných osudů, až ten váš zcela zanikl a zdál se úplně nepatřičný. Zdejší lidé vám totiž ukázali, že vždy může být hůř a vy na tom nejste ještě tak špatně, abyste mohli všechno vzdát. Někdy prostě člověk potřebuje vidět někoho na úplném dně, aby si uvědomil, co to vlastně dělá. Sakra, přeci jeden špatný den neznamená zkažený život. Ano každý z nás si někdy připadá zničený, zbytečný, nemilovaný, ale pak přijde jeden okamžik měnící úplně vše. Takovéto stavy jsem měla opravdu často, sakra kdo by neměl za takové situace, kterou si procházím. Ale pravdou je, že jsem se sama rozhodla pro takový život a hraním si na chudinku, přeci ničemu nepomůžu. Nikdy jsem neměla ráda právě tyto lidi a přesto poslední dobou jsem se stala jedním z nich. Nevím jak se to stalo, nejspíš toho na mě bylo moc a svět mi prostě připadal nespravedlivý, avšak vše má svůj důvod a je jen na nás, jak se s tím vypořádáme. Přiznávám, bude mi trvat, než se vyrovnám se ztrátou osob mně tak blízkých, ale musím věřit, že přešly na lepší místo a jejich smrt nebyla zbytečná. Díky nim jsme vyhráli a zajistili tak budoucnost tohoto světa. Měla bych se z takového úspěchu těšit, jenže smutek pro tuto chvíli vše zastiňoval. Proto jsem šla jsem, zdejší atmosféra dokázala projasnit i tu nejčernější mysl. Zde člověk našel naději a hlavně podporu.

„Tohle jsi vždycky chtěla.“ Erikovo konstatování mě vytrhlo z pozorování sklizně rýže a přimělo mě se konečně podívat do těch pronikavých očí. Poprvé od skončení boje jsem se doopravdy podívala na Erika a viděla v jeho očích změnu. Již v nich nezářila ta jiskra tajemna, teď se na mě pouze díval mrtvý a vyčerpaný pohled. Bože, měla jsem tu pro něho být, vždyť i on ztratil své kamarády. Opět jsem se zachovala jako ta, co trpí nejvíce a všichni ostatní jsou prostě v pohodě a nějak to přežijí. Teď jsem si měla začít užívat života, vždyť všechno špatné skončilo a ne se pořád utápět v nespravedlnosti a sebelítosti.

„Tebe jsem chtěla.“ A po těch slovech jsem přitiskla své rty k těm Erikovým a užívala si toho okamžiku, kdy jsme konečně byli volní a mohli dělat, co nás jen napadlo. Teď nadešla ta chvíle, kdy se z nás stane normální pár, který si vytvoří nádherné vzpomínky do konce života. Vždyť o tomhle jsme snili oba dva a teď se nám to splnilo. Nemá cenu se nechat ovládnout smutkem, který v nás bude navždy, ale můžeme ho zastínit štěstím a láskou. Miluju Erika a je na čase mu to patřičně dokázat. On je to nejlepší, co mě v životě potkalo a já mu musím oplatit vše to nádherné, co pro mě kdy udělal. On je mé světlo, on je mé záchytné lano.

„Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Zase.“ Řekl mezi polibkem a přitiskl své čelo k tomu mému v naléhavém gestu. Jeho hlas prosycený emocemi, pouze ničil veškeré citové hradby, které opět nevydržely dlouho. Ale před Erikem jednoduše nešlo stát mrtvá po té emocionální stránce, když ve mně dřímá taková láska, jíž jsem si ani v tom nejmenším nedokázala představit. Naše pouto opět sílilo, opět jsme ho mohli cítit a já v tu chvíli pochopila, že bez Erika můj život byl prázdný. Až když přišel on, zaplnil všechny díry a dal mému životu smysl, přiměl mě bojovat a hlavně mě udělal neskonale šťastnou. Zamilovala jsem se a krásnější pocit snad ani neexistuje.

„To se nikdy nestane“ Řekla jsem pouze a nechala se vtáhnout do objetí, plného upřímnou láskou, náklonností, věrností a hlavně nekončícího pochopení dvou lidí, jenž se odrazili ode dna plného strašných věcí a teď jen stoupáme ke světlu, jenž se v naší temnotě rozpíná a zcela ji pohlcuje.

Ano, tímhle okamžikem teprve vše začíná a já věřím, že tyto chvíle budou nezapomenutelné. Erik se o to totiž velmi dobře postará. Jak já ho miluju.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Borderkoli10.3.2017
 

Skvělé kapitoly! Každý den vyhlížím další. Jen jsem se chtěla zeptat jestli v části z pohledu Repromise jsou poslední jména pouze překlep. (Eleanor-Lerami) A nebo to tam má opravdu být. Předem děkuji za odpověď a těším se na pokračování!!:)

Kateřina13.3.2017
 

Jsem opravdu ráda, že se kapitoly líbí. A děkuji za upozornění, je to jen překlep.

Borderkoli10.12.2016
 

Další super kapitola!! Doufám že jim Ragen pomůže přijít na osvobození Kate, co nejdříve. Strašně moc se těším na další kapitolu!!:)

Borderkoli2.12.2016
 

Nemohu se dočkat na další kapitolu!! Jen tak dál! Je to opravdu dokonalej příběh!!:)

Kateřina3.12.2016
 

Jsem opravdu ráda, že se Vám knihy líbí a myslím si, že se máte ještě na co těšit :)

Borderkoli21.11.2016
 

Váš příběh je naprosto senzační!!! Už první díl mě naprosto dostal a když jsem se dozvěděla o dalších dvou nemohla jsem se dočkat!!! Kate a Erik k sobě prostě patří a doufám, že spolu i přes ztracenou Katinu pamět stále budou! Pár chybiček tam je, ale nikdo není dokonalý:) Doufám, že budeš pokračovat, protože by byla opravdu škody kdyby ne! Už se moc těším!!!

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Kateřina Rösslerová

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •