IKAR CZIKAR CZ

Světlo v temnotě (Kateřina Rösslerová)3.11.2016
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 7029, Komentáře 6

 

Světlo v temnotě - 29. Kapitola

Erik



Už jsem se zvedal od stolu, když v tu chvíli se mi zlomilo srdce a to doslova. Hruď se propadla, čímž zabránila nasát potřebný vzduch, jenž by mě udržel na nohou. Pevně jsem se držel stolu až mi klouby zbělaly a jen prožíval bolest, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce a pomalu jím otáčel, aby mi tím způsobil co největší bolest. Avšak nejhorší bylo to, že jsem věděl co jí zapříčinilo. Kate je mrtvá, to jediné mi znělo v hlavě a démon začal řvát žalem, jenž jeho duši zahrabal hluboko do prohnilé tmy. Chtělo se mi brečet, ale jako by slzy samy držely smutek a nechtěly se připojit k tomu mému. Vše bylo najednou pryč, veškeré zbývající světlo v mé vlastní temnotě zhaslo a nezanechalo po sobě sebemenší památky.



„Co se děje?“ Jake mě ihned podepřel a obavy v jeho hlase pouze utvrdily ten strašný smutek, avšak bratr moc dobře věděl co se stalo, jen tomu nedokázal uvěřit stejně jako já. Kdo by to taky dokázal?



„Kate.“ Podíval jsem se na Jakea. „Je pryč.“ A v ten moment jsem se přenesl do pokoje a jen při tom pouhém pohledu na postel se zhroutil na zem. Drobná postava téměř zanikala v tlustých přikrývkách, pod nimiž jí stejně byla zima, a bledá tvář s vystouplými lícními kostmi přímo zářila do tmy. Jenže i tak byl Katein obličej nádherný a hlavně na něm zářil drobný úsměv spokojenosti,  který dokazoval, že zemřela bez bolesti.



Slzy smáčely mou tvář a to byla jediná věc, které jsem byl schopný. Srdce mi pukalo na drobné kousky, jenž okamžitě zanikaly v temnotě nepopsatelného žalu. Hruď se svírala pod tíhou černé díry, která se stávala připomínkou toho, že je Kate opravdu pryč. Tohle se nemělo stát, říkal jsem si, ale na druhou stranu nějaký hlas v mé hlavě stále nevěřil, že tohle je opravdový konec. Přeci Kate již několikrát zemřela a nakonec se vrátila, tak proč by to nebyl i tento případ? Držel jsem se naděje zuby nehty, protože to jediné mi zůstalo a já  věřil, že by má Kate neodešla bez jediného rozloučení. To by ona nikdy neudělala, na to byla až moc čestná a její láska příliš velká.



„Nechám vás tu.“ Sestřin hlas doprovodil letmý stisk mého ramene a já byl vděčný za její vnímavost. Jen vlna chladu vystupující z jejího těla sebou nesla známku velikého smutku a to opět dokazovalo, co Kate znamenala pro ty lidi, které se rozhodla ochránit.  Za její obětavost jsme byli schopni položit vlastní životy bez sebemenšího zaváhání. Takový vliv mělo Kateino chování a osobnost na ostatní. Ona se stávala vzorem pro děti, kterým se teď vyprávěly příběhy o ženě pohlcené temnotou, jenž se i přes to rozhodla chránit nevinné. Toto vyprávění se šířilo rychle a to i do lidského světa, kde přimělo naše bratry vojáky vrátit se a bojovat za Ženu temna. Ano tak se říkalo Katerině dceři Torina, krále Upířího světa. Kate byla opravdu jedinečná a já pochybuji, že ji nebo Paula někdo dokáže nahradit. Dokonce i Paul se stal milovaným králem a jeho poddaní ještě ani nevědí o jeho smrti. Nevím co se tím Kate snažila dokázat, ale právě teď nastala chvíle, kdy toto tajemství bude muset vyplout na povrch. Protože Vojáci nepůjdou do boje bez svého krále a to nezmění ani samotný Velitel, jenž je dočasně zastupující vládce za nepřítomnosti Paula.



Sedl jsem si k posteli a chytl Kateinu bledou, drobnou dlaň do své chvějící se. Neovládal jsem své tělo pod vlnou třesu, jenž se šířilo stále rychleji a silněji. Až teprve v tuto chvíli se má mysl zbavovala šoku a to přinášelo své následky. Emoce se zbláznily, nedokázal jsem je ani rozpoznat jak se měnily během vteřin a to zcela nesmyslně a nekontrolovatelně.



„Je toho tolik kolik jsem ti toho neřekl…“ Řekl jsem do ticha a pokračoval v pronášení slov přicházející z mého mozku úplně automaticky, jako by tam byla odjakživa a čekala jen na svůj čas, než se dostanou na svobodu. Věci, jenž jsem říkal se Kate měla dozvědět již dříve a já jen doufám, že tam někde mě slyší a někdy mi bude schopná odpustit mé činy.



 



Kate



Temnota se změnila od základu. Všude pouze tma a křik týraných osvobozených duší. Avšak věc, které jsem se stala svědkem mě vyděsila do morků kostí. Ismael klečel v cele se svěšenou hlavou a nad ním se tyčila Anita ve své velkolepé výšce převyšující i muže zde. Pochybnosti byly nejmocnější zbraň a když se Anita oddala své moci stalo se z ní smrtonosné monstrum bez slitovaní, které stálo právě přede mnou. Nechápala jsem co se to tu dělo, ale muselo se to zastavit. A to hned.



„A dost!“ Vykřikla jsem a konečně si získala pozornost všech přítomných. Rudé pohledy se stočily na mou osobu a já pod tím tlakem cítila narůstající sílu. Ano, sem patřím. Napřímila jsem se a nechala své kosti prodlužovat, při čemž jsem si protahovala ztuhlé svaly od toho neustálého ležení. Jak jsem rostla, tak se postupně Přízrakové začali uklánět.



„Co se to tu děje?!“ Můj hlas nabyl ztracené síly a zanechal po sobě pouze smrtelné ticho. Anita se pomalu otočila a teprve v tu chvíli jsem pochopila, k čemu se tu schylovalo. To opravdu chtěla zabít Ismaela a nikdo jí v tom nezabránil? Vykročila jsem k ní a nejspíš jsem vypadala hrozivě, protože každým krokem se Anitina postava zmenšovala do drobonké. Tyčila jsem se nad ní a čekala na odpověď, jenže její strach opět pohltil její mysl a zanechal ji bezmocnou.



„Jen tak zachráním Lerami, Kate.¨‘ Pronesl Ismael zmučeným hlasem a ani se na mě nepokusil pohlédnout. Zahleděla jsem se do prostoru a snažila se nalézt svou sestru a najednou v jednu chvíli jsem ji prostě spatřila a nedokázala uvěřit vlastním očím. Stála v Langelově komnatě a kráčela k uzamčeným dveřím, ze kterých zpoza nich vycházela silná energie zla. A opravdu se neopovažuji hádat, co se za nimi doopravdy ukrývá. Avšak pravdou zůstává, že jestli Lerami brzy nevypadne, Langel ji zabije bez sebemenší špetky zaváhání.



A tak jsem prostě udělala to, co se v tu chvíli zdálo nevyhnutelné avšak také naprosto šílené. „Lerami!“ Zakřičela jsem do temnoty až se tmavá mlha rozestupovala pod sílou hlasu dávající všem na vědomí, kdo se vrátil. Každou uběhlou vteřinou jsem sílila a už dlouho se mé tělo necítilo tak dobře a plné sil. Každičká buňka poničená rakovinou se regenerovala a dokonce se i nové buňky vytvářely a mé mysli dodávaly opět sílu.



„Nepřijde sem.“ Konstatoval Ismael rezignovaným hlasem a sklonil svou hlavou pod náporem smutku. Tohle si zrovna on nezasloužil a já nedokázala pochopit, jak tohoto mohla být Lerami schopná. Ismael ji několikrát zachránil a ona ho teď předhodila na hranici Nicoty, ze které není návratu bez žádných ztrát. Sakra, Lerami se neměla chovat jako já, měla si vzít ponaučení z mého sebeobětování a radši si užívat posledních chvil svého života se svou osudovou láskou.



„To nevadí.“ Řekla jsem pouze a plná zlosti se přenesla k Lerami a hleděla jí na záda. Můj klon se již nekrčil, nebál se, ba naopak, zářily z něj sebevědomí, síla a odhodlanost pomáhat ostatním. „Neměla bys tu být.“ Vlastní hlas jsem sotva poznávala a to z pouhého důvodu. Takto jsem totiž nemluvila již hodně dlouho, naposledy po mé proměně, kdy si mě zcela podmanila síla temnoty. Opět jsem se stávala tou temnou a ani Katarina, jenž do sebe vstřebávala potřebné síly nedokázala zastavit tento proces. Musíme se co nejdříve vrátit, říkala mi stále dokola a já si pravdivostí jejích slov byla zcela vědoma.



„To ty sem nepatříš.“ Leramina slova zadržela vzduch v plicích a ústa se málem otevřela dokořán. Jak se zdálo, tak naše holčička se nějak povýšila na jinou úroveň. Tak jak chce, mě je to u prdele, ona pak bude trpět následky svého jednání.



„Víš co, dělej si co chceš, ale asi bys měla vědět, že se Ismael chystá zabít, jen aby tě ochránil. A jestli se tak stane, věř mi, že tě nezabiju, až mě budeš o to prosit, až si uvědomíš, že to je jenom tvá vina.“ Už jsem se chystala k odchodu, když mě Leraminina slova opět srazila na dno.



„Kvůli tobě je Pain mrtvá a nechceš kvůli tomu umřít, tak ani já to nebudu chtít kvůli Ismaelovi. Ty dveře otevřu a…“



„Neotevřeš, Lerami. Jdi za Ismaelem a dělej vše na čem jsme domluveni. Válka nebude za měsíc, ale za pár dní.“ A s těmi slovy jsem se prostě vrátila a nechala veškeré rozhodnutí na samotné Lerami. Na její osobě toho závisí hodně a jestli touha po pomstě je silnější než její láska, tak opravdu Ismaela lituji.



 



Jake



„Proč si to Erikovi neřekla?“ Zuřil jsem na svou sestru a měl jsem co dělat, abych své nervy udržel na uzdě. Všichni věděli co se Kate stalo, ale hlavně neměli sebemenší tušení o tom, co Eleanor udělala. Bože, tohle nemohla být má milá, nevinná sestra. Hleděla na mě ze skoro stejné výšky, jako já na ni a opravdu bylo nezvyklé dívat se do vlastních očí. Sakra, Eleanor byla hybrid našich rodičů a to vše dělalo ještě horší. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá, protože jsem nedokázal odhadnout její chování. Od obou zdědila jiné vlastnosti, které se prolínaly a tvořily neznámý celek, jenž musím co nejdříve rozluštit.



„Nemohla jsem…“



„Proč!?“ Vykřikl jsem a tím na nás upoutal nežádoucí pozornost a to hlavně Devilovu, který se napřímil na židli a pomalu se zvedal do své plné výšky. Tohle jsem fakt nepotřeboval.



„Protože to řekl Paul.“ Řekla bezmocně a její tělo se opět začalo třást a opravdu to nezapříčinila teplota pod bodem mrazu. Rudý kabát halil její vysoké tělo plné křivek, ale jak se zdálo ani vrstva oblečení nedokázala zahnat zimu útočící na sestru, jako nekonečný nepřítel. Devil otevřel dveře od verandy, jenž ihned zavřel, aby nikdo neslyšel náš rozhovor. Avšak i můj výraz musel naznačit víc, než bychom chtěli.



„Tak si poslouchej mrtvýho. Mě už je to všechno jedno.“ Řekl jsem rezignovaně a přenesl se do pokoje plného obrazů. Vzpomínky zaútočily na mou mysl a já se pouze nechával provázet posledními měsíci plných nepředvídatelných situacích.



Poslední dobou tu trávím dost času, vlastně od té doby, co mě sem Kate vzala, tak neuplynul jediný den, kdy bych sem nepřišel. Nebylo to kvůli klidu nebo tak, ale kvůli té samotě a hlavně jistotě, že mě tu nikdo nenajde. Možná se ptáte kde to vlastně jsem a sám jsem tomu nejdříve nemohl uvěřit, ale je to v Paříži v jednom podkrovním bytě s výhledem na Eiffelovu věž. Byt byl zcela zařízený a opravdu nádherný, avšak já seděl pouze na téhle rudé lenošce, na kterou se dalo i pohodlně lehnout a spát klidně celé hodiny. Každý by poznal, že veškerý nábytek kupoval Paul a sám ho i sestavoval, aby vše k sobě ladilo.



„Jsi pryč a přes to pořád někomu radíš, ale já to nejsem.“ Vydechl jsem do prázdna a hleděl na Paulův usmívající se obličej. „Kdybys věděl, co já všechno udělal… Bože nikdy by ses už na mě takhle neusmál. Živit se zabíjením se nevyplácí, hlavně když potkáš někoho, na kom ti záleží. Byl tu před tebou jen jeden. Alexandr. Byl to syn jednoho lidskýho dealera a já ho měl zabít. Za jeho hlavu bych dostal slušnej balík, jenže když jsem ho viděl, prostě to nešlo. Asi tomu neuvěříš, ale začal jsem kupovat od jeho otce drogy, abych se s ním mohl potkávat a po devátém obchodu, když přišel jen on s objednávkou ke mně domů, tak prostě zůstal se mnou. Do té doby mě nenapadlo, že by mi obyčejný člověk mohl dát tolik lásky jako zrovna Alexandr. Žili jsme spolu dvacet dlouhých a nádherných let a když jsme slavili jeho třicáté narozeniny, rozhodl jsem se ho přeměnit. Nikdy můj život nebyl tak úplný, jako právě s Alexem a oba jsme věděli, že nás může rozdělit pouze Alexovo stárnutí. Když k tomu došlo, vše probíhalo zcela v pořádku, jenže v závěrečné fázi jeho tělo nepřijalo proměnu. Umíral nekonečné dva dny v mé náruči a já od něho neodešel ani na jednu vteřinu. Jeho ztráta byla opravdu těžká, trvalo mi pár let se z toho dostat, ale pak si se jako zázrakem objevil ty. Osoba tak podobná mému Alexovi. Nejdříve jsem si namlouval, že mě přitahuješ právě kvůli té podobě, jenže jak plynul čas stávalo se čím dál tím jasnější, že Alexovi nejsi podobný vůbec v ničem. Tvé neupravené vlasy nesly úplně jiný odstín, než ty jeho a hlavně byly jemnější a lesklejší, oči zářily každičkou emocí a tvá tvář byla prostě dokonalá. Jeho ztráta se nedá srovnávat s tou tvou ani ta bolest není stejná. Sakra, je tisíckrát horší. Neměl si mě tu nechávat, to nebylo fér, to jsem si nezasloužil…“ Hlava mi klesla do dlaní, do níž skapávaly slzy bolesti a hlavně pocitu nespravedlnosti. Má povaha nezahrnovala obviňování ostatních lidí, ale v tuto chvíle tomu nešlo zabránit. Pro Paula bych udělal vše a on mě prostě opustil bez jediného slova. S Alexem mi bylo alespoň dopřáno uctivého rozloučení, za to s Paulem ani to podělané sbohem. To je jediná věc, kterou Paulovi neodpustím. Mohl se semnou přeci rozloučit.



„Udělal by to kdyby na to měl sílu. Jakeu.“



„Eleanor, vypadni.“ Fajn, takže už ani tady nemám žádné soukromí. Teď jsem opravdu nepotřeboval slyšet sestřiny kecy o tom, proč se tak Paul zachoval. Ať si s ním povídá, ale mě ať do toho opravdu netahá. Vždycky si myslím, že začínám žít již normálně i s tou nekonečnou bolestí uprostřed hrudi a pak přijde Eleanor, zmíní se o Paulovi a všechen pocit se rozplyne do nicoty.



„Vím, že ti jen ubližuji, ale Paul se jen snaží…“



„Mě je to jedno, Eleanor.“ Zavrčel jsem a veškerý smutek vystřídal čistý vztek. Jakým právem tady semnou mluvila o osobě, jenž mi byla vším, jako by ho znala celý svůj život? Ona ho zná jen ze světa mrtvých a slyšet jejím hlasem slova, která mohl říct právě Paul mě rvala zevnitř na kusy.



„On chce abys to věděl. Snaží se nám pomoc, i když tu není a ty…“



„Já se starám jen o to, aby tohohle všeho byl co nejdříve konec, sestro. Paul je mrtvý, tak přede mnou nemluv, jako by tu byl, prosím.“ Zvedl jsem se z lenošky a pohlédl konečně na sestru, jejíž pleť nesla známky bolesti, smutku a bezmoci. Možná se k ní nechovám správně, avšak už mám všeho dost a jen chci opět zmizet a žít si svůj život v samotě.



„Toho konce se dočkáš brzo, Kate se rozhodla už teď začít válku.“ A s těmi slovy prostě odešla a mě neunikl její pohled plný zklamání. Nikdo není dokonalý a já už vůbec ne. Eleanor se v životě zklame tolikrát a na tohle brzy zapomene.



 



Kate



To co odstartuje peklo, mě do něho samo nažene. Asi si budete myslet, že jsem se dočista zbláznila, jenže jiná možnost neexistovala, i když jsem se ji sebevíc snažila nalézt. Všichni zde mě budou nenávidět, ale to je riziko toho, když chcete zvítězit. Vlastně jsem se ještě neukázala Erikovi, jehož smutek byl patrný. Mé smrti ho zocelily a hlavně připravily na můj opravdový konec. Teď už vím, že bude schopný beze mě žít a být se svou rodinou. Všechno šlo podle plánu a já se z toho opravdu radovala.



„Vážně to chceš udělat, Kate?“ Devilův neutrální hlas mi pouze dodal více pochybností, ale zároveň odhodlanosti to provést. Věc, jenž Langelovi sebere poslední plán, jak nás dostat na kolena. Musíte mě přeci pochopit, nemohu nechat nenarozené dítě zničit poslední šanci na Langelovo zničení.



„Přines ji, ať to máme za sebou.“ Řekla jsem pevně a pohlédla na noční oblohu posetou zářícími hvězdami. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevnímat vlnu paniky a strachu, jenž ke mně během vteřiny dolehla, jako jedna velká facka. Co jsem to za kamarádku, řekla jsem si v hlavě a se zatajeným dechem pohlédla na vyděšenou tvář své kamarádky.



„Nedělej to.“ Lenčin prosebný hlas prolamoval mé odhodlání a já se již snažila od této šílenosti odstoupit, avšak nadvládu nad mým tělem převzala Katerina, kterou jsem s radostí pustila na povrch, aby tohle provedla. Já na to totiž neměla žaludek.



„Kate prosím, on za to nemůže, neber mi mé dítě!“ Křičela a brečela Lenka a já jako ten největší srab se nechala vtáhnout do Katerininy klece, abych nemohla zasáhnout.



„Drž ji Devile.“ Zazněl Katerinin hlas, v němž zněl pouze rozkaz bez sebemenší známky slabosti. Obdivovala jsem ji, že na sebe vzala tento krutý čin, avšak kdybych já na to měla sílu, tak bych ji do toho to nikdy nedostala.



Z Devilova těla vystoupila černá chapadla omotávající se kolem Lenčiných končetin, aby její zmítající se tělo udržela alespoň trochu v klidu. Jestli se Lenka nepřestane škubat, nemohu ručit za to, že tento zákrok přežije. Již samo o sobě je to nebezpečné a představa, jak moc ji to bude bolet mě ničila ještě více. Což pak nemůže být něco bez obětí? To malé stvoření opravdu nic neudělalo, jen se prostě zrodilo v nesprávnou dobu a s velmi nebezpečnými schopnostmi, jakými oplývá i jeho matka. Kdyby Langel dostal do rukou osobu předpovídající budoucnost, znamenalo by to náš konec. Všechny šance by se rozplynuly a my bychom zůstali na pospas zlu a smrti.



Mé tělo přistoupilo k Lence ležící na zemi pokryté bělostným sněhem a ozářené svitem měsíce a pokleklo mezi roztažené nohy s tenkým nožem v ruce. Jeho čepel se zableskla v měsíční záři těsně před tím, než se ponořila do masa již zaobleného bříška. Křik rezonující prostorem umlčel vše v okolí a Katerině bylo jasné, že nemá mnoho času. Plynule provedla řez v podbřišku, dala si nůž do úst, rozevřela více ránu do níž okamžitě jemně vsunula ruce, aby dala na stranu překážející střeva, opět pomocí nože rozřízla dělohu a pak pouze vyndala nehýbající se malé stvoření, jenž již jevilo znaky dítěte. Malé tělíčko pokryté krví spočívalo v klidných dlaních, jenž ho ihned podaly Devilovi.



„Víš kam ho odnést.“ To byla jediná slova, která Katerina pronesla, před tím, než do Lenčina těla nechala prostupovat temnou hmotu, aby zahojila zranění námi způsobená. Kamarádka se ani nehýbala pouze brečela a její nářek mi připomněl den, kdy jsem přišla o svého Zartyra. Sakra, jak jsem tohle mohla provést?, výčitky plnily mou mysl a pouze Katerinina pevná vůle mě držela stále při smyslech. Veškerá tkáň se hojila, jen Katerina opět opatrně vložila střeva do břicha a sledovala jak se řez zaceluje, až po něm nezbylo ani památky.Jedinou připomínkou hrůzného činu zůstávalo hodně krve, jenž se leskla ve tmě. Jako naschvál, musel měsíc zářit jako nějaká disko koule, ozařující nekonečný prostor přírody.



„Odpusť mi to, prosím.“ S těmi slovy se mé tělo rozplynulo a objevilo se ve Výcvikovém táboře, kde plně probíhal trénink na závěrečnou bitvu. Stovky vojáků se zmítalo v boji, další běhaly kolem hradeb nebo pouze posilovalo se dřevěnými kládami, na bidlech a dalších různých předmětech.



„Vítej má Paní.“ Jen jak ta slova zazněla, veškeré zvuky boje utichly a zbylo jen šustění látky, jak hromada mohutných těl najednou poklekla na zmrzlou zem. I v takovém počasí většina mužů neměla na sobě žádné tričko, vypracované hrudníky se napínaly, na pažích se zatínaly svaly a já v tu chvíli pochopila, proč se sem ženy tak dychtivě hrnuly.



„Vstaňte, prosím.“ Řekla jsem a sledovala plynule se zvedající vlnu těl. Drsné tváře ošlehané studeným větrem vzbuzovaly respekt a pokoru. Mezi těmi to muži se každý cítil nicotně, Vojáci ztělesňovali upíří ideál o muži, oplývaly vlastnostmi pravého muže, kterého si zaslouží jen ta pravá žena, jenž dokáže ocenit jejich poslání.



„Stalo se vám něco?“ Velitelova postava ke mně ihned přistoupila a pod zkoumavým pohledem jsem se snad zmenšila na velikost trpaslíka. Bože, proč všichni musejí být tak vysocí? Avšak jeho oči během okamžiku prozradily jeho poznání. Nebylo potřeba nic říkat, ale cítila jsem k tomu svou povinnost.



„Není to má krev, Veliteli a omlouvám se za svůj vzhled, ale nemáme čas. Potřebuju aby všichni Vojáci byli do hodiny připraveni k boji.“ Po mých slovech zavládlo hrobové ticho, jenž mi trpělivosti opravdu nedodalo. Všichni na mě hleděli nečitelným pohledem a já nedokázala rozeznat, na co to vůbec myslí. Avšak Velitelova slova konečně donutila vyjít zadržovaný vzduch z mých plic.



„Bude nám ctí.“ Přiložil si pravou ruku k srdci a uklonil se mi doprovázený stejným gestem svými muži. Ten pohled byl neuvěřitelný a jen málokdo by dokázal uvěřit, jak jeden muž dokáže ukočírovat stovky hor testosteronu poháněných svými pudy.



Avšak v tuto chvíli jsem si teprve uvědomila, co se to děje. Právě jsem odstartovala válku, ze které není návratu. Bože, pomáhej nám.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Borderkoli10.3.2017
 

Skvělé kapitoly! Každý den vyhlížím další. Jen jsem se chtěla zeptat jestli v části z pohledu Repromise jsou poslední jména pouze překlep. (Eleanor-Lerami) A nebo to tam má opravdu být. Předem děkuji za odpověď a těším se na pokračování!!:)

Kateřina13.3.2017
 

Jsem opravdu ráda, že se kapitoly líbí. A děkuji za upozornění, je to jen překlep.

Borderkoli10.12.2016
 

Další super kapitola!! Doufám že jim Ragen pomůže přijít na osvobození Kate, co nejdříve. Strašně moc se těším na další kapitolu!!:)

Borderkoli2.12.2016
 

Nemohu se dočkat na další kapitolu!! Jen tak dál! Je to opravdu dokonalej příběh!!:)

Kateřina3.12.2016
 

Jsem opravdu ráda, že se Vám knihy líbí a myslím si, že se máte ještě na co těšit :)

Borderkoli21.11.2016
 

Váš příběh je naprosto senzační!!! Už první díl mě naprosto dostal a když jsem se dozvěděla o dalších dvou nemohla jsem se dočkat!!! Kate a Erik k sobě prostě patří a doufám, že spolu i přes ztracenou Katinu pamět stále budou! Pár chybiček tam je, ale nikdo není dokonalý:) Doufám, že budeš pokračovat, protože by byla opravdu škody kdyby ne! Už se moc těším!!!

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Kateřina Rösslerová

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •