IKAR CZIKAR CZ

Světlo stínů (Natálie Marecová)15.7.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 13, Komentáře 0

 

Začátek



Bylo léto. Otevírám svoje rozespalá víčka od sebe, abych se podívala na okna plná prvních denních paprsků slunce. Jsou prázdniny, což znamená žádná škola a žádné brzké vstávání. Ležím si tak v posteli s hlavou na polštáři podepřeným rukou v tílku s šortkami z levného textilu, což je moje pyžamo. Dole slyším, jak se máma s tátou hádají, jak se má slívat čaj, podle mě jsou to kraviny, ale je to jejich rozhodnutí.



Už mě začalo nudit jenom tak ležet a koukat na něco, co není až tak zajímavé, vždyť léto jako prázdniny tu mám dva měsíce, což je dost dlouhá doba na to, abych si prohlídla moje ranní okna.



 Levou rukou si zvednu telefon pod postelí na koberci a  vytáhnu ho z nabíječky.



Otevřu ho, zapnu si wi-fi a čekám, jaká nová upozornění mi naskočí. A co by ne, hned zpráva od kamaráda Lukase: ,,Kde jsi byla celý večer? Myslel jsem, že se podíváme na ten film, jak jsi říkala.“ Hned jsem mu odepsala, že jsem byla moc unavená a že jsem musela hlídat bráchu. Nebyla to pravda. Chtěla jsem si jenom najít výmluvu, abych k němu nemusela. Znám ho už docela dlouho, ale pořádně bavit (spíš psát) jsme se začali až poslední 3 měsíce. Když už to začínalo být takové, že se mi zdálo, že by chtěl být něco víc než kamarád, napsala jsem mu to rovnou: Že teď kluka nechci a že bych byla ráda, kdybychom zůstali přátelé.  



On to ale asi nepochopil, protože mi pořád píše pusinky a srdíčka a tak dále. Pak musí všichni pochopit, že už nemůžu.



Odložím telefon zpátky na koberec, posadím se na postel a co bych zase neudělala, jenom sedím a koukám. Asi po dvou minutách se zvednu z postele a přejdu k zrcadlu u toaletního stolku, který mám vedle postele.



Podívám se na sebe a sepnu si vlasy do drdolu, který nejspíš neviděl drdol ani ve tmě. Znovu se na sebe podívám a jdu dolů, abych se nasnídala.



Brzy poté, co jsem přišla dolů rodiče odjeli na chalupu a moje sestra Angela mohla jít konečně za svými kamarádkami. Takže jsem zůstala doma sama jenom s mojí a sestřinou rybou.



Když jsem došla zpátky do svého pokoje, i po ranní hygieně, spatřila jsem na mém okně zvláštní znak s barvou něco mezi neonem a perlou. Vypadalo to jako X, nebo plusko a nebo kříž ze  špatného úhlu.



 Nicméně jsem šla hned do koupelny, kde jsem si opláchla oči studenou vodou. Když jsem se vrátila do pokoje, okno bylo bez poskvrny, nic tam nebylo. ,,Asi se mi to jenom zdálo,“ pomyslela jsem si. No nic, oblékla jsem se, učesala, dala si tužku s řasenkou a sbalila si nejpotřebnější věci do kabelky.



 Vzala jsem si klíče a šla do města za svým kamarádem Lukasem na pomoc, jako číšnice, do kavárny jeho mámy. Stejně bych asi zůstala doma a koukala se do počítače, takže tohle bylo lepší než nic.



Měla jsem na sobě džínové šortky, tenisky a tílko s nápisem ,,I LOVE USA“ . Taky zástěrku, ale to se nepočítá. Vlasy stažené do culíku, abych si furt nemusela dávat spadlé vlasy z obličeje, jelikož mám menší patku.



Už byly čtyři hodiny odpoledne a jelikož má kavárna otevřeno do pěti, Lukasova mamka nám řekla, že by si potřebovala dojet nakoupit a skočit si na úřad, takže máme potom zavřít a jít domů. Nevadilo nám to, protože teď v podvečer už stejně nechodilo moc lidí.



 Už se schylovalo k večeru, a tak jsem šla vynést smetí do vedlejší boční ulice, kde bylo spoustu popelnic. Když jsem tak vhazovala pytel do popelnice, asi 50 metrů ode mě v té ulici se smetím stáli kluci s dívkou oblečení v černém (černé kalhoty, černé tričko a černá kožená bunda), kteří drželi kluka, podle mě mu mohlo být tak 28 let, a ten jeden kluk v černém měl kapucu, nebylo mu moc vidět do tváře, ale všechny jsem je odhadovala přibližně na 18-20 let. ,,Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá“ zaječela jsem, když jsem viděla, jak kluk s kapucou sekl dlouhým nožem do toho kluka. Najednou se kolem mrtvého objevil kouř, prach a chapadla, která si ho brala do země. Můj výkřik donutil ohlédnout se vrahy v černém.



Já se rozeběhla zpátky do kavárny, ale než jsem zaběhla za roh, ještě jsem se ohlédla a spatřila kapucáče, jak mě pozoruje udiveným pohledem spolu s dalšími jeho spoluhráči. Když jsem přiběhla zpátky do kavárny celá vyděšená, najednou se přede mnou objevil Lukas ,,Panebože, Lucy, jsi v pořádku?“. Moc jsem mu to chtěla říct, ale jenom co jsem otevřela pusu, jako by mi někdo zašeptal do ucha ,,Nedělej to. Všechno ti vysvětlím, ale nikomu nic neříkej. Hlavně nezapomeň zítra zase vynést smetí“.



Takže jsem asi udělala největší chybu ve svým životě, ale rozhodla jsem se říct ne úplně pravdu ,,No, šla jsem vynést smetí a tam jsem viděla jak bezdomovec vybírá popelnice a já nesnáším bezdomovce, protože jsou mastný, smrdí, jsou často opilí a někdy jsou i agresivní“. Začala jsem mluvit tak rychle, že jsem netušila, že to vůbec jde. Lukas mě chytl za ramena a tím mě umlčel. Řekla jsem mu ahoj a rychle šla domů.  On se za mnou ohlédl starostlivým pohledem a potom odešel do místnosti pro zaměstnance.



Když jsem přišla domů, lehla jsem si na postel a dokavaď jsem neusla, tak jsem si pořád přehrávala, co se stalo,



 a přemýšlela, co se stane, jestli zítra zase půjdu vynést smetí. Toť otázka…



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



,,Duše je místem sama o sobě a dovede nám nebe změnit na peklo a peklo na nebe“



                                                        -John Milton-



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Kdo vlastně jsem



 



Je ráno. Otevřu oči a sluneční paprsky mi kmitají přes okna. Jsem doma sama, takže žádné hlasy ani nic takového. ,,Oh, sakra“ promnula jsem si se vzdychnutím oči, jelikož už bylo 11 hodin a já měla jít zase pomoct Lukasovi a jeho mamce s kavárnou. Sehla jsem se na koberec pro mobil a zapla wi-fi. Hned zprávy od Lukase:



,,Ahoj, jsi v pořádku? Nevěděl jsem, jestli jo, kvůli včerejšímu incidentu.“



,,Jestli jsi unavená a nechceš jít do kavárny, pochopím to.“



,,Prosím, ozvi se mi.“



,,Lucy?“



,,Lucy, zavoláš mi?“



 



Takže jsem asi neměla na výběr. Vytočila jsem na mobile Lukovo číslo a zmáčkla VOLAT. Hned po prvním vyzvánění to zvedl:



,,Ahoj Lucy, jsi v pořádku?“

,,Ano, jenom jsem šla pozdě spát, tak jsem vstala až teď.“

,,To jsem rád, že se ti nic nestalo. Hele, pokud se ti nechce jít do kavárny, úplně to chápu. Ty a bezdomovci jste jako Sparta a Slavie“ zasmál se.

,,Nene, to je v pořádku, ve dvanáct jsem tam.“

,,Tak jo, oběd nám mamka vezme“

,,OK, tak čau“

,,Čus“



 



Zavěsila jsem a šla se nasnídat, ale jenom lehce. Nějak jsem z toho rozhovoru  s Lukem zapomněla na kapucáče a jeho minigang. Pak jsem si udělala ranní hygienu, dala si řasenku, vzala si tílko s šortkami a na hlavě si udělala culík. Vyrazila jsem se sluchátky v uších a za chvíli byla v kavárně. Bylo tam spoustu lidí. Taky jsem obsloužila jednu dívku, která si mě pořád tak zvláštně prohlížela. Ale co, měla jsem na hlavě culík s růžovou gumičkou. Asi se jí líbila. Už bylo půl páté, a tak jsem šla vynést smetí. Musela jsem tam být o chvilku déle. Hned co jsem všechno roztřídila, jsem se otočila a málem jsem dostala infarkt. Stál tam kapucáč. ,,Potřebuješ s tím pomoct?“ zeptal se sametovým hlasem s dlouhým pohledem, kterým si mě prohlédl od hlavy až k patě. Nevykoktala jsem ze sebe ani slovo, tak jsem jen zavrtěla hlavou. Pousmál se. Tak jo, zkusila jsem ze sebe něco dostat a povedlo se: ,,Proč jsi zabil toho kluka, včera?“ ,,Musel jsem, je to moje práce a povinnost.“ Odpověděl mi a tak se rozběhla naše konverace:



,,Jaká to je práce, zabíjet lidi na ulici“ zamračila jsem se na něj.

,,Nebyl to jenom tak nějaký člověk, byl to…“



Chvíli se odmlčel, ale já chtěla pokračovat:



,,Byl to kdo?

,,To bys mi stejně nevěřila. To je jedno, měla bys jít se mnou.“

,,Proč? Ani tě neznám, nevím o tobě nic. Vlastně jenom to, že zabíjíš lidi na potkání kvůli práci a povinnosti.“

,,Dobře.“ povzdychl si a sundal si kapucu, pod kterou se mu skrývaly kratší vlnité blond vlasy ,,Jmenuju se Alex Bruce, je mi 18 a nejsem vegetarián. Jo a jsem lovec stínů, taková maličkost.“

,,Jo a já jsem ledová královna,“ uchechtla jsem se.



 



Lukas mě přišel vysvobodit. ,,Děkuju Lukasi, tenhle kluk si mě asi



s někým spletl.“ ujistila jsem jeho i sebe. Lukas se koukal



po místech kolem mě, ale potom zavrtěl hlavou a zvedl obočí



na znamení ,,Jaký kluk?“ Ohlédla jsem se po Alexovi a ten se jenom



usmál, jakoby si mě vychutnával. ,,Tenhle kluk!“ ukázala jsem na  Alexe, ale ten se jenom zase usmál a potom mi zašeptal ,,On mě nevidí. To je u nás lovců stínů kouzelné. Pokud nechceme aby nás někdo viděl, neuvidí nás.“ ,,Ty ho nevidíš?“ zeptala jsem se Lukase. ,,A koho? Hele Luc, asi jsi už moc unavená. Dneska je to moc na nás všechny.“ odpověděl mi nechápajícím tónem Lukas. ,,Mohla bys prosím ještě napsat SMSky kvůli objednávkám? Já musím jít nakoupit na zítřek na přípravu dezertíků pro starostu kvůli jeho oslavě, co pořádá doma.“ ,,Dobře,“ povzdechla jsem si a pak jsem si už nevšímala Alexe a šla s Lukasem do kavárny zavřít. Rozloučili jsme se objetím a potom jsem začala hledat v adresáři všechny kontakty. Když už jsem měla hotovo, zamkla jsem a vyšla zadními dveřmi. ,,Ej! Co ty tady furt děláš?“ Stál tam Alex, takže jsem se ho na to musela zeptat. ,,Musíme si promluvit!“ začal mluvit vážně.



Podívala jsem se na mobil na hodiny a kývla jsem. ,,Máš max půl hodiny.“ Informovala jsem ho o časovém limitu, když jsme si šli sednout k malému plastovému stolku s židlemi za kavárnou na slepé ulici. ,,Tak, víš,



 co znamená ten symbol na tvém okně?“ zeptal se mě. Podivila jsem se, a proto ze mě vypadlo ,,Jak ty o tom víš?“ A pak to začalo, něco, co se nedozvíte každý den:



,,Dostal jsem za úkol na tebe dávat pozor, už tě sleduju dva týdny, abych byl přesný. Předevčírem jsem slyšel, že se Zomalt dostal z pevnosti v Jersey. Hledá vyvolenou. Potomka své sestry, která od něj už dávno utekla. Rada hledala po celém světě a teď už ji našli. Lucy,“ poposedl si, aby u mě byl blíž ,,musíš zůstat v bezpečí a za žádnou cenu se nesmíš přiblížit k Zomaltovi. Ty jsi ta vyvolená. Musíme začít s výcvikem již brzy, protože Zomalt nečeká. A až tě najde, tak udělá všechno pro to, aby ti znemožnil získat Kopí spravedlivých.“



Při vyslovení té věci mi přeběhl pořádný mráz po zádech. Nejdřív jsem si tak říkala, že tohle přeci není možné. Magické věci neexistují a nejsme přeci v Narnii. Ale podle jeho výrazu jsem usoudila, že to není hloupá parodie na Narnii, že je to skutečné.



,,Dobře“ začala jsem mluvit ,,a co je to Kopí spravedlivých?“

,,Je to pravěká zbraň, kterou vytvořil bůh Ares. Nejdřív bylo Kopí užitečné, Ares s ním bojoval proti zlu a chránil tak město. Ale postupem času začal kopí využívat aby si podmanil celý svět. Ostatní bohové válek si byli vědomi, co se stane, pokud nezasáhnou, a proto spojili svoje těla, aby vytvořili hrobku někde na světě, která se dosud nenašla. Do té hrobky ukryli kopí a spojili své síly na to, aby vytvořili dámu. Dámu, která byla symbolem krásy a cti. Určili, že v pětisté generaci se narodí opět takováhle osoba a ta bude moct opět chránit svět před zlem a temnotou. Zomaltova sestra byla poslední čistou dámou před zrozením pětisté generace. Musíme se ke kopí dostat dřív, než se Zomalt dostane k tobě.“

,,A a a jak by mi mohl znemožnit dostat Kopí spravedlivých, jestli ho chce, tak mě na to potřebuje, ne?“

,,To ano. Buď tak, že použije tebe, aby našel a otevřel hrobku, nebo tě připraví o tvou cnost.“

,,Promiň, mou cnost?“

,,Nikdy jsi nemilovala démona, takže by ses musela zamilovat do démona, aby se Zomalt dostal snáze ke Kopí.“



 



,,30 minut je pryč“ podívala jsem se na telefon a s těžkým povzdechem jsem vstala ze židle.



,,Zítra budu čekat v deset před tvým domem, sbal si oblečení alespoň tak na dva týdny, tví rodiče o všem vědí a tvoje sestra bude pořád u kamarádek.“ Informoval mě.¨

,,Počkat, moji rodiče o všem vědí? Pane booožžžžeeeee!“ zařvala jsem do mých rukou.

,,Budou pryč, dokud se vše nevyřeší, je to tak nejlepší. A teď jdi, musíš být na zítřek čilá.“

,,A co když nechci porazit Zomalta. Co když je mi to všechno jedno.“

,,Pak se budeme muset smířit s tím, že už nikdy nebudeme mít svobodnou volbu.“



 



Těžce jsem se nadechla a vydechla. Otočila jsem se k Alexovi zády a šla domů. Zítra se můj život úplně změní…



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



,,Občas chceme, aby se sny staly skutečností a jindy zase, aby se skutečnost stala jen snem“



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Můj nový domov



 



Je 7 hodin ráno a jdu se vysprchovat, potom se nasnídám a začnu si balit do menší tašky to nejnutnější. Je 9:50 a najednou slyším zvonek. Otevřu a před sebou vidím Alexe v tmavě modré košili a černých kalhotech. Má nasazené sportovní tenisky a protože je docela teplo, nemusí mít bundu. Košili nemá zrovna k zápěstí, spíš mu lemuje lokty. Podle toho, jaké má předloktí, má určitě i svalnaté paže a…stop! Nebudu o něm přemýšlet jako o někom, pro koho bych mohla mít slabost.



,,Jsi připravená?“ zeptá se mě přímo a bez pozdravu. ,,Ano, budeš gentleman a vezmeš mi tašku? Nebo mě necháš, abych si jí vzala sama?“ vnucuju mu práci a on mi na to s posměškem odpoví ,,Budeš dost trénovat, takové ranní nošení tašek není špatné“. Zamračím se na něj,  vezmu si tašku, zabouchnu za sebou dveře a jdu před dům. Zastavím se. ,,To půjdeme pěšky?“ zeptám se ho. Před domem totiž nestojí žádné jiné vozidlo nežli jeho motorka. ,,Představuji ti svůj dopravní prostředek. Tašku dáme pod sedadlo a můžeme vyrazit. V Hamburku už na nás bude čekat July a Steven, tak ať je nenecháme čekat dlouho.“ oznámí mi plán. Pokývnu hlavou a vydám se k motorce. Je moc hezká, taková masitá.



Dal mi tašku pod sedadlo a sedl si na mašinu. Já se posadila za něj. Chvíli jsem měla ruce ve vzduchu kolem jeho pasu a váhala, jestli ho mám obejmout. Alex mi dal rači ruce kolem svého pasu sám, pochopil, že mně by to trvalo tisíc let.



 Pod svým rukama jsem ucítila jeho jemnou lehkou košili. Když jsem ruce přiložila blíž k tělu, ucítila jsem to, co každou holku láká. Vypracované břicho bylo pro mé ruce jako pastvina na objímání. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Alex usmál. Potom nastartoval motorku a odjeli jsme.



Asi po patnácti minutách cesty začal déšť. Alex zastavil u jedné kavárny, která byla velmi hezky zařízená. Vešli jsme dovnitř a posadili se k prvnímu stolu. Alex si objednal kafe a já zelený čaj. Obsluhovala nás celkem pěkná servírka, asi o pět let starší než já a docela hodně a viditelně s Alexem flirtovala. Ne že bych žárlila nebo mě to nějak zajímalo, jen jsem si toho všimla. Alex se na ni hladově díval a když odcházela, dlouze se na ni ohlédl. Usmála jsem se sama pro sebe a vytáhla z kapsy telefon. ,,Co to děláš?“ kývl k telefonu Alex.



,,Jen chci něco napsat Lukasovi“

,,Myslím, že bys neměla svého přítele zahlcovat takovými zbytečnostmi.“

,,Není to můj přítel!“

Alex nadzvihne obočí.

,,Je to kamarád. A proč ti to vlastně vysvětluju, neměli bychom už náhodou jet? Vyzvedl jsi mě o 10 minut dříve, abychom byli v co nejbrzčí dobu v Hamburku.“

,,Počítal jsem s rezervou.“



 



Uchechtla jsem se a podívala se z okna. Upozornila jsem ho, že už neprší a on zvedl ruku na znamení, že už jsme skončili a že chceme platit. Když jsme vyšli z kavárny, oznámila jsem mu,



že bych si chtěla odskočit. Kývl na mě na znamení, že můžu a zatím šel dotankovat benzín. Záchody byly hned za rohem budovy. Hezky upravené a čisté.



Už jsem si myla ruce, když se otevřely dveře. Vešla tam ta číšnice. Zavřela dveře, chytla mě pod krkem a nadzvedla mě ze země. Začala mě prohledávat a potom na mě zasyčela ,,Kde to máš?!“ Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví, co bych podle ní měla mít. Jelikož mi z toho čaje, co jsem měla v kavárně, nebylo moc dobře a navíc jsem měla zužený krk, začalo se mi mlžit před očima. Když sem zaklonila hlavu, holka poznala, že mi asi není moc dobře, a pustila mě. Pořád ale byla se mnou v místnosti se zavřenými dveřmi. Podívala se na mě a já jsem zase dokázala vrátit hlavu na původní pozici. Přistoupila ke mně blíž a kousla mě do krku. Byla to ta největší bolest, kterou jsem dosud zažila. Začala jsem z plných plic ječet a potom už to můj žaludek nevydržel a celý svůj obsah přenechal kousací dámě. Zavrčela. Tak strašně jsem se začala bát, že jsem si dala ruce před obličej.



V tom se dveře otevřely a dovnitř vtrhl Alex. Jedním seknutím proměnil číšnici v oblaka prachu a chapadel, která ji stahovala do země. Když se na mě podíval a já na něho, věnovala jsem mu děkovné slůvko a on mi věnoval úsměv.



Potom mě vzal za pas, abych se někde nezklátila, a šli jsme k motorce. Když jsme dorazili do Hamburku, Alex nechal motorku u jedné z velkých lamp a společně jsme se vydali k budově, která byla za velkou bránou se zlatými růžemi.



Když jsme kráčeli štěrkovou cestičkou k hlavním dveřím velké budovy, pozorovala jsem kolem sebe nádherně posekanou zelenou trávu, která byla kolem růží všech barev. ,,Co je to za místo?“ zeptala jsem se Alexe. ,,Tohle je teď tvůj nový dočasný domov. Jmenuje se to tady Rosedaf.“ odpověděl mi. U dveří už stály dvě osoby, jeden kluk a holka. ,,Ahoj, já jsem July a tohle je Steven.“ povídá mi dívka v tmavě modrých legínách a černém sportovním tílku s řetízkem růže na krku. ,,Vítej v novém domově.“ doplní ji Steven v modrých teplákách a šedivém tričku.



Usmála jsem se na ně děkovným pohledem a když se otáčeli, aby mi ukázali budovu, všimla jsem si, jak má Steven na paži vytetovanou černou růži. Cítila jsem, jak mi přeběhl mráz po zádech.



Hned jsem hodila pohledem po July, jestli někde taky něco podobného nemá. Díky tomu, že měla culík, jsem si všimla stejné růže na její zadní části krku. Přemýšlela jsem, jestli má Alex taky někde vytetovanou růži, ale když jsem se po něm ohlédla, jen se usmál a kývl hlavou ke vchodu do budovy abych šla. Když jsem přešla práh hlavních dveří, všimla jsem si, jaký je rozdíl budovy zvenku a zevnitř. Zvenku byla budova jako zámek, ale zevnitř byla jako normální dům.



Alex mi ukázal hlavní místnosti, které by mi prozatím měli stačit: koupelna, kuchyň, jídelna, obývák a nakonec, místnost na kterou jsem byla asi nejvíce zvědavá-můj pokoj.



Když se otevřely dveře, ucítila jsem lehký nádech vůně čerstvých růží, které byly úhledně uspořádané v křišťálové váze na nočním stolku u postele s nebesy. Pokoj byl mnohem větší, než ten, který jsem měla doma.



Tady jsem měla i balkón, psací stůl s notebookem, pevná linka telefonu, klimatizaci, křesla s ministolkem. Cítila jsem se tam docela příjemně.



 Alex mi poklepal na rameno, abych si od něj vzala svoji tašku. Usmál se na mě a potom odešel.



Byla jsem tak unavená, že hned, co jsem za ním zavřela dveře, jsem se svalila do postele a v mžiku usla. Ale ještě před tím, jsem si uvědomila, že i když mi Steven a July řekli ,,Vítej v novém domě“, nikdy to nebude můj domov, protože tu není moje rodina, ani přátelé, ani lidé které znám víc než jeden měsíc. I přes všechny tyhle myšlenky kolující v mé hlavě, mi to místo připadalo nějak bezpečné, připadalo mi známé, jako bych tu už někdy byla. ..



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



,,Jsou to lidé, co dělají dobré místo“



 



 



 



 



 



Výcvik



 



,,Bzzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzzzzzz“. Můj budík vydává vážně otřesný zvuk, asi proto má lidi vyhostit z postele. Zamáčknu ho, potom se znovu položím do měkké postele a dlaněmi si promnu oči.



Rozhlédnu se kolem sebe a pak se podívám do stropu. Koukám na ornamenty na zdi, přemýšlím a vlastně ani nevím o čem. Pak se posadím na postel, pohledem sklouznu k obrazovce budíku, na které je čas. ,,Eh, půl sedmý. To by se to doma spalo.“ Zašeptám si sama pro sebe rozespalým hlasem. Z pyžama se převléknu do černých šortek a lososového tílka, které jsem měla ve skříni.



Na hlavě si udělám culík, který spíš vypadá jako staré koště. Aniž bych myslela na obuv, s bosými chodidly vyjdu z pokoje a kráčím po parketové podlaze do kuchyně.



Jdu potichu, protože jsem ještě nikoho nepotkala ani nic nezaslechla, a tak předpokládám, že všichni ještě spí.



Otevřu ledničku a vyndám si mléko a čokoládové křupinky. Všechno smíchám do mísy, kterou jsem právě vyndala z myčky a začínám jíst, hned co se posadím na linku. Vůbec bych nečekala, že tu něco jako myčka mají.



Z pohledu z venku budovy a zevnitř je to jako před a po. Skloním hlavu k misce, abych mohla vypít zbytek mléka. ,,Dobré ráno“ zaslechnu známý hlas a proto zvednu hlavu. U dveří stojí Alex ve sportovních teplácích, s lehce propoceným nebo mokrým šedivým tričkem a ručníkem kolem krku. ,,Ahoj“ odpovím mu na pozdrav.



Jde k ledničce a vyndá si to samé co já. Lehce jsem se pousmála ale on to určitě zaregistroval, protože jsem pod jeho blonďatými, k uším ostříhanými vlasy zahlédla nepatrný úsměv. ,,Tak, co je dneska v plánu? Nebo, mám volný den?“ zkusila jsem začít rozhovor. ,,Volný den?“ zopakoval Alex s uchechtnutím mou otázku ,,O volném dnu budeš jenom snít. Budeme běhat, abys dokázala nepříteli zdrhnout.



Budeme bojovat, abys dokázala zaútočit nebo se bránit. Budeme plavat, abys dokázala nepříteli uplavat.



Budeš se učit jazyky, abys dokázala mluvit s neurčitými druhy zvířat.



Budeš se učit runy, abys dokázala kouzlit.



Budeš posilovat, abys…“ S úsměvem ukončil plánek mojí přípravy a proto jsem zopakovala ,abys‘ otázkou, aby to mohl uzavřít. ,,Abys měla sílu a taky ses líbila“ dodal s úšklebkem Alex. Lehce jsem se zasmála a pak šla dát misku do myčky. ,,A kdy začneme?“ otočila jsem se na Alexe se snahou předstírat, že se ničeho nebojím. ,,Hned co mi řekneš, kde leží kopí.“ Odpověděl mi.



,,Ale já nevím, kde to kopí je.“

,,Ale víš. Tvá matka ti to jistě musela říct.“

,,Neřekla!“

,,Pokud ne, tak jsme ztracení. Ji teď kontaktovat nemůžeme, bylo by to moc riskantní. Musíme najít jiný způsob.“

,,A ten je?“

,,Možná bychom se mohli přes tvou mysl a srdce dostat k tvé matce. To by byl asi jeden z možných způsobů.“

,,Dobře, ale jak to uděláme?“

,,Musíme zajít ke Kasandře.“

,,Ok, kdo je Kasandra?“



 



Zavrtěl hlavou, a proto jsem ještě jednou zopakovala svou otázku. Alex se vydal ke dveřím z kuchyně, ale ještě před tím se na mě otočil a s povzdechem, ale veselou tváří mi odpověděl: ,,Čarodějnice“. S jeho odpovědí mi přeběhl mráz po zádech. ,,Měli bychom začít s výcvikem.“ Zavolal ke mně z chodby a já si uvědomila, že už to začíná.



 Šli jsme do místnosti, kde byly činky, žebřiny, lana, medicimbály, míče a další přístroje k posilování. Potom jsme šli do místnosti vedle, kde byly meče, luky a terče, štíty, paintballky, krabice a bazén. Pak tam byly ještě jedny dveře od nějaké místnosti, ale byly zamčené. Se se zvídavým pohledem jsem se podívala na Alexe a on jenom zavrtěl hlavou. S loučícím pocitem jsem odešla ode dveří a přešla zpátky do místnosti s posilovacími přístroji.



Hned jsme začali: posilovali jsme, skákali přes švihadlo, a taky dělali něco, při čemž jsme se strašně moc nasmáli, nebo alespoň já.



Zavěsila jsem se na žebřiny, pohledem k Alexovi, který po mě házel míče a já je musela nohama odkopávat.



 Někdy to bylo velmi těžké, protože jsem musela vyšvihnout nohy až k hlavě, ale byla to pro mě zábava. Ovšem netrvala moc dlouho. Po celém dni posilování jsem málem umřela. Vůbec nic jsem necítila, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem s těží došla na pokoj. Hned co jsem se svalila na postel, někdo přišel narušit můj klid.



 Byla to July, která s sebou přinesla spoustu knížek s různými znaky.



 Na jedné knížce jsem viděla i ten znak, co jsem měla na okně. Hned, jsem na něj ukázala prstem a řekla jí, že jsem ho už viděla. Ona si ho s dlouhým pohledem prohlédla a pak mi řekla co to znamená. Naděje.



Začalo učení významu run, ale já stejně měla hlavu jinde, protože jsem pořád myslela, na moje okno a na ten znak, co byl na něm vyrytý a pak zmizel.



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



,,Fantazie je brána v naší mysli, ale někdy ji necháme proniknout i mimo ni a ona se stane skutečnou.“



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Špatná krev?



 



První sluneční paprsky pronikají přes skleněná okna a závěsy do mého pokoje. Dá se tomu vůbec říkat ,,můj pokoj“? Otevírám rozespalá víčka a probouzím svá očka. První co spatřím, je pokoj, který má stín barvy červené, díky závěsům. Posadím se na postel, promnu si oči a v teplákách a tílku, v oblečení ve kterém jsem usnula, jdu k oknu.



Roztáhnu žaluzie a dívám se z okna.



Výhled mám přímo na zahradu a dohlédnu i k altánku mezi stromy lehce v povzdálí. Usměju se, protože je mi dobře. I když jsem rozlámaná z posilování a bojování, cítím se jako rybička.



Slyším jak se otevírají dveře od pokoje, to bude asi Alex. Neohlížím se, protože vím že je to on ,,Dobré ráno, Alexi.“. Ale Alex neodpovídá. Otočím se a div jsem nedostala infarkt, za to jsem zaječela. Stál tam muž. Docela vysoký, s nakrátko ostříhanými vlasy, s dlouhým kabátem až ke kotníkům v barvě černé.



I kalhoty a košili měl černé. Jenom jeho tvář byla bílá, skoro průhledná. Bylo to velmi děsivé. Oči měl žluté a rty vysušené. ,,Jak si se vyspala?“ zeptal se chladným hlasem. Jen co pootevřel ústa, všimla jsem si zvětšených a ostrých tesáků, hned jsem věděla, kdo ke mně zavítal. ,,Upír!“ pošeptala jsem si. Usmál se, asi mě slyšel. Vydal se ke mně ladnou chůzí a já kráčela vzad směrem k oknu.



Snažila jsem se mezi námi udržet pořád stejnou vzdálenost, ale když jsem narazila do okna, vzdálenost se začala zmenšovat.



Nevěděla jsem, co mám dělat. Rychle jsem to vzala kolem něj a utíkala směrem ke dveřím. Hned co jsem však byla u nich, zabouchly se. Nebyl to vítr, ale něco rychle prosvištělo, aby se dveře zavřely.



Zastavila jsem se leknutím, otočila se k oknu, ale upír nikde. Když jsem se otočila zpět ke dveřím stál tam muž v černém. Chytil mě rychle za ramena, otevřel pusu a kousl mě do krku. Cítila jsem, jak ze mě vysává potoky krve. Křičela jsem, snažila se mu vykroutit, ale on mě stále držel tak pevně, že jsem neměla jedinou šanci. V tom se otevřely dveře a stál tam Alex. Pouze v teplákách, bez trička.



Neměla jsem čas zajímat se o jeho skvěle vypracované tělo a hned co upíra ode mě odtrhnul, chytila jsem si ránu rukou. Vidím jak Alex bojuje s upírem, ale nemá šanci. Upíři jsou až moc silní tvorové. Chytil Alexe pod krkem a zvedl ho ze země. Alex se mi snažil naznačit, že u stolu leží dřevěný kolík.



Z pár dní teorie o nadpřirozených bytostech jsme se zabývali i upíry. Upíři jsou tvorové, kteří prahnou po krvi, nikdy jí nemají dost. Jediný způsob, jak je zabít, je zapíchnout do nich kolík ze dřeva.



Nepřemýšlela jsem, co udělám, vzala jsem kolík a zabodla ho do něj. Únavou pustil Alexe, který spadl na zem jako hruška. Upír se na mě otočil. Vrátila se mu barva a vypadal jako člověk. ,,Proč?“ zeptal se mě pochmurným hlasem. Cítila jsem, jak se mi plní oči vodou, slzami. Tělo začalo hořet, za pár sekund už nezbylo vůbec nic. Spadla jsem na kolena, dívala se na místo zemřelého a brečela. Byla jsem jako v tranzu.



Alex se zvedl a přišel ke mně. Sedl si na zem a dal mi ruku na rameno. ,,Já, já ho zabila. Já ho zabila! Jsem vrah. Jsem vražedkyně!“ vzlykala jsem ,,Určitě měl rodinu, děti a ženu a teď už nemají tátu. Já jim zabila tátu!“ ,,Musíš se teď hlavně uklidnit“ utěšoval mě, ale já ho nechtěla poslouchat. Chytil mě za boky a snažil se zvednout mé tělo.



 Pořád jsem brečela. Objal mě, díky tomu jsem taky nespadla znovu na zem. Měla jsem nohy jako špagety, vůbec jsem nedokázala stát. ,,On tě, on tě kousnul?“ odhrnul mi vlasy a ukázal na můj krk. S ubrečenýma očima jsem se na něj tázavě podívala. ,,Musíme jít ihned na ošetřovnu!“ varovně mi oznámil ale já ho nemohla vnímat.



Najednou se mi rozmazal obraz, který jsem viděla.



Jenom jsem cítila. Vzal mě do náruče a odnesl na ošetřovnu. Tam mi zalepili ránu a nechali mě vypít nějakou hnusnou modrou kapalinu, která měla chuť téměř nepopsatelně hnusnou. Asi jsem spala nejmíň tak 2 dny. Když jsem se probudila, na ošetřovně už nikdo nebyl. Slyšela jsem jenom kytaru. Někdo hrál na kytaru.  Zvedla jsem se z lůžka a šla za zvukem. Dovedl mě až ven, mezi stromy, k tomu altánku, na který mám výhled z pokoje. Seděl tam Alex, v tričku a kraťasech a hrál na kytaru. V puse měl obyčejnou tužku a každou chvíli si zapisoval něco do sešítku, který měl před sebou. Když mě uviděl, přestal hrát a odložil kytaru. ,,Ale, ale. Že by se šípková Růženka na večer probudila?“ zavtipkoval. ,,Jo, už jsem vzhůru a je mi dobře. Skládáš písničku?“ snažila jsem se zahájit konverzaci:



,,No, vlastně ano, ale není to nic moc“



,,Jakto? No tak, chci to slyšet!“



,,Tak dobře, ale je to jenom pár slov. Hudby mám hodně, ale text.“



,,Tak alespoň něco.“



,,Fajn. –Jenom tak ležíš a sníš, o životě který jsi chtěla mít. Však potom najdeš štěstí a lásku, připoutané na provázku.- říkal jsem, že toho ještě moc nemám.“



,,Já vím, ale začátek vypadá dobře.“



 



Podíval se na mě děkovným pohledem a pomalu se ke mně přibližoval, až se skoro naše nosy dotýkaly. ,,Děkuju“ zašeptal mi do rtů, a potom mě políbil. Chvíli to trvalo, ale potom jsem se pomalu odtáhla a řekla, že už musím jít na pokoj. Kývnul hlavou a já odešla. Hned co jsem za sebou zavřela pokojové dveře a zatáhla závěsy, jsem si lehla na postel a začala o něm přemýšlet.



Jedna věc mi ale vrtala hlavou. Proč, když upíři tak žízní po krvi, ho taky nekousl a nesál mu krev. Démon být nemůže, to by bylo poznat a navíc by se choval jinak, ale nevěřím tomu, že má nějakou špatnou krev. Krev je prostě krev.



Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale…ne, nebudu se ho na to ptát. I když je to divné, hodně divné…



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



-,,Nemůžeš ovlivnit, kdo vstoupí do tvého života.“-



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Kasandra



 



7:00. Jdu si zaběhat po rozlehlé zahradě. Slunce už svítí, ptáčci zpívají a mezi jejich zpěvem je slyšet můj dech.



Doběhnu až k altánku, u kterého si dám menší rozcvičku.



Potom si lehnu do trávy. Vnímám svůj dech, své nohy v teniskách, vlasy v trávě a prsty po ní přejíždějící.



,,Ahoj“. Otevřu oči a nad sebou vidím Alexe. V plátěných kraťasech, bez trička, mokrého s ručníkem kolem krku.



Začnu se zvedat. ,,Musíme si promluvit!“řekl vážným tónem.



,,Dobře“



,,Myslím, že už jsi připravená a času je málo, musíš se sejít s Kasandrou!“



,,S tou, s tou čarodějnicí?“



,,Ano, musíme najít to Kopí!“



 



Přikývla jsem a on odešel. Jak řekl že si musíme promluvit, myslela jsem si, že bude chtít mluvit o včerejším večeru, ale



o tom nepadlo ani slovo. Teď se choval jako někdo jiný. Jako bychom se včera nepolíbili. Jako by nebyl ten kluk, co skládá píseň o lásce k dívce.



Když jsem přišla do pokoje, šla jsem se hned osprchovat. Potom jsem se zabalila do ručníku a šla ke stolku. Gumičkou jsem si sepla vlasy a když jsem se na sebe podívala do zrcadla, lekla jsem se. Za mnou stál Alex. Prudkým pohybem jsem se otočila ,,Co tady děláš?“ ,,Nechápu jak holka jako ty, může být klíč ke všemu. Jsi tak obyčejná, ničím výjimečná.“ Když to řekl, byla v jeho hlase zlost. Než jsem stačila něco říct nebo udělat, odešel. Takže mi jenom přišel říct že jsem holka=klíč? Vážně? Nechápu, co se během těch dvou minut stalo. Po celou dobu, co jsem tu, byl tak milý a okouzlující, vtipný a hodný,



a teď se chová jako blbec.                     



Převlékla jsem se a šla si do kuchyně pro něco na jídlo. Když jsem se vydala do pokoje, narazila jsem opět na Alexe. ,,Vyrazíme!“ vyhrkl. Co to s ním sakra je?! Nechtěla jsem mu odporovat a ani se nějak vyptávat, proč se chová tak, jak se chová. Proto jsem se jen ušklíbla.



,,Obuj se, vezmi si mikinu a pojď. Za hoďku jsme v horách Kaisu“ přikázal. Udělala jsem tedy, co mi řekl. Když jsme dojeli k nějaké řece, stál tam velmi zvláštní dopravní prostředek. Ani se nepodoboval lodi, spíš jako nějakému ufu. Nastoupila jsem a stroj se rozjel obrovskou rychlostí. Když jsme dorazili k horám, vrtulník nás vynesl na vrchol k osvětlené pevnosti.                                                                         



Jakmile se otevřely dveře pevnosti, a my do nich vešli, Alex upadl, jakoby omdlel. Chtěla jsem se k němu sehnout, ale něco mě chytlo za ruce, tak abych se nemohla hýbat.



Alexe odnesli dva muži a mě zas nějaký odvedl do sálu s vysokým zdobeným stropem a krbem, před kterým byla pohovka. U krbu stála také žena. Měla rozpuštěné, lehce vlnité, vlasy a šaty až na zem. ,,Kasandra“ vypadlo ze mě hned, když se žena otočila. Usmála se a přikývla.



,,Pusťte ji!“ Pokynula rukou mužům, kteří mě drželi ,,Ahoj Lucy“. ,,Proč tu jsem?“ zeptala jsem se, aniž bych jí pozdrav oplatila.  Kasandra ukázala směrem k pohovce u krbu, abych se posadila a já tak učinila.



,,Takže“ začala ,,určitě už ti Alex objasnil oč tu běží.“ ,,Jo“utvrdila jsem jí v její domněnce ,,něco už vím, ale ty bys mi toho mohla říct určitě víc.“ Kývla a já se pousmála. ,,Co se děje?“ zeptala se mě přátelským tónem. ,,Nic, jen…“ chtěla jsem dokončit, co jsem chtěla říct, ale ona to dokončila za mě: ,,…představovala sis, že naše setkání bude vypadat úplně jinak.“ Kývla jsem. Jakoby mi viděla do hlavy, věděla co si myslím, co chci říct. Jakoby znala každý krok, který udělám.



 



 



 



 



 



 



-,,Jednou dolů, jednou nahoru.“



                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                       Alexi, kdo vlastně jsi?



 



Po nějaké době, co jsme si s Kasandrou povídaly, jsem začala mít o Alexe strach. Sice ho neznám moc dlouho, ale z nějakého důvodu jsem na něj myslela. V tom se otevřely dveře. Vešel muž, který asi před hodinou odvlekl Alexe. ,,Je to potvrzené, madam“ řekl hlubokým hlasem. Kasandřin úsměv na tváři zmizel. Nahradil ho výraz zaskočení, smutku a ještě něčeho, co nevím jak bych popsala. ,,Co?!“ zeptala jsem se s rozbušeným srdcem.



Když se pak otevřely dveře znovu, přivedl další muž Alexe. Měl na rukou pouta, přidělaná na řetězu, který ten muž držel. ,,Co se děje?“ podívala jsem se na Alexe a potom na Kasandru, která vstala. Také jsem vstala. Byla jsem strašně zmatená, vůbec jsem nechápala, co se děje.



Kasandra přešla k Alexovi. Položila mu její ruku na hruď, pak i druhou ruku, zavřela oči a chvíli tak stála. Potom se podívala na Alexe a zavrtěla hlavou.



,,Lucy, tady Alex je…“odmlčela se ,,napůl démon“. Alex se uměle zasmál.



Najednou se Kasandra začala vrtět. Kroutila hlavou, jako by z ní chtěla někoho vyhnat. Potom si sedla na zem, chytla se za hlavu a začala křičet. Kolem ní se začal vířit červený prach, ze kterého se později vynořil tvor. Měl velká rudě červená křídla. Postavil se přede mě a stáhl je, až zmizely. ,,Ahoj malá.“ Řekl mi studeným hlasem.



Alex vykulil oči a zakřičel na mě z plných plic: ,,Lucy, UTEČ!“     



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



-,,Život se tě nebude ptát, co má udělat nebo kam jít.“-



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Vyřešená hádanka



 



Běžela jsem z těch prokletých hor, jako bych měla o život přijít,



a tak to i podle Alexe vypadalo. Běžela jsem a přemýšlela, co se za posledních 24 hodin událo. Bylo toho tolik, že kdybych měla všechny události za dnešek vzít a dát každou na jeden týden, sestavila bych z toho rok.                                       



Když jsem tak v hlavě měla kolující myšlenky, ani jsem si nevšimla, že se otevřelo nebe a začal déšť, pořádný déšť.



Zakopla jsem. Bolela mě hlava, ležela jsem obličejem k hnusné štěrkové cestě, která teď byla mokrá. Cítila jsem, jak mi v hlavě hučelo, praskalo, dunělo. Promítaly se mi miliony věcí, které se mi kdy udály, až to skončilo u dneška. Dnešek se mi promítal jako zaseknuté DVD. Otočila jsem se na bok a potom se snažila si sednout. Měla jsem pocit, jako bych se rozpadala. Chytila jsem se za hlavu, zaryla jsem nehty do hlavy, jako bych si z ní chtěla něco vyndat. Zavřela jsem oči a potom zase otevřela. Déšť přestal.



Stoupla jsem si a rozhlížela se kolem sebe. Bylo tam strašně moc světla a najednou se přede mnou zjevily dveře. Nejprve jsem váhala, jestli mám zatáhnout za kliku a otevřít, ale potom už jsem nepřemýšlela a udělala to. Dobrý pocit.



Ocitla jsem se v pokoji s kolébkou a ženou houpající se v křesle.



,,Dobrý den“ řekla jsem, ale žena nic, ani se na mě nepodívala. Přistoupila jsem k ní blíž a zopakovala pozdrav, pořád nic. Když jsem ji chtěla vzít za rameno, moje ruka projela jejím ramenem jako vodní párou.



Zdvihla jsem moji ruku a dívala se na ní. Najednou dítě v kolébce začalo plakat, žena stále nic. Když jsem přistoupila ke kolébce blíž, dítě plakat přestalo. Dotkla jsem se jeho čelíčka a ucítila ho. Dítě se zasmálo. Přejela jsem mu palcem po tvářičce a dítě se začalo smát, já se musela taky usmát, ne jen proto, že se směje, ale že ho cítím.



V tom se žena zvedla z křesla. Musela jsem vykulit oči.



Křeslo totiž maskovalo její ohromná černá křídla.



Přistoupila ke kolébce, pohladila miminko po tváři a řekla:



,,Neboj Ale, všechno bude v pořádku. Jednoho dne se probudíš, nadechneš se čerstvého vzduchu a ucítíš volnost i bez křídel. Snad se někdy opět shledáme.“ Políbila dítě na čelo, otevřela okno a odletěla.



Mrkla jsem a do očí mi spadla kapka, potom další a další. Byla jsem zase na té štěrkové cestě, ale hlava už mě nebolela. Měla jsem jasno. Bylo mi to tak jasné, jako ještě nikdy nic jiného. Dávalo to smysl. Démon je ten démon, mužský rod. Démoni mohli být pouze muži.



Alexova matka nechtěla, aby byl Alex démon, tak to vzala na sebe.



On je napůl člověk a napůl démon…



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



-,,Neber nikomu naději, možná je to to jediné, co má.“-



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



,,Zomalt mi to řekl.“



 



Brzy ráno jsem se vydala zpátky ke Kasandřině pevnosti. Měla jsem strach, ale musela jsem Alexe zachránit.



Před pevností stály stráže, dva silní muži v černých košilích a červených kalhotách. Pamatuji si, že když jsme tam včera přijeli, tak tam žádné stráže nebyly, takže tihle museli být od Zomalta.



Naštěstí jsem se kolem nich proplížila, nejvíc jsem ale měla strach z vnitřku pevnosti, tam jsem znala jenom pokoj, ve kterém jsem mluvila s Kasandrou.



Když jsem potichu vcházela dovnitř, uslyšela jsem tiché řinčení řetězů, to se ale postupně zesilovalo. Ne že by více řinčelo, spíš jakoby se přibližovalo…a taky ano.



Díky stínům vidím, jak odněkud ze spodní části pevnosti přicházejí Zomaltovi pomocníci. Nevěděla jsem, co mám dělat.



Jedna možnost je nakopat jim zadek, druhá je, že ho oni nakopají mně, no a třetí možnost je se někam schovat.



Vybrala jsem si tu třetí. Naproti mně stála obrovská socha koně,



za kterou jsem se v pohodě vešla.



Jakmile prošli, vydala jsem se tam, odkud přišli.



Když jsem došla dolů, uviděla jsem Alexe. Byl lehce pořezaný, zavěšený na řetězech za ruce, kotníky svázané provazem.



,,Alexi!“ vzdychla jsem nadšením a rozeběhla se k němu.



Rozvázala jsem provaz a dokázala jsem ho i vyprostit z řetězů. Únavou mi vpadl do náruče. Pak už se dokázal postavit, vzal můj obličej do dlaní a políbil mě. Potom mě pevně obejmul a řekl: ,,Děkuju, doufal jsem, že se vrátíš.“



,,Alexi, měla jsem vidinu.“ Sedli jsme si spolu na zem a já mu začala vyprávět co se mi stalo při pádu v dešti na štěrkovou cestu, samozřejmě zakončení bylo: ,, Víš Alexi, jsi napůl člověk a napůl démon.“



Alex celou dobu přikyvoval, jako by hltal každé moje slovo ale co mi potom řekl mě překvapilo: ,,Já vím, Zomalt mi to řekl.“



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



-,,Každý den dostaneme šanci na změnu našeho života…“-



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



 



Je to za námi!



 



Slyším tleskání. Ohlédnu se a za námi Zomalt.



Rychle se zvedneme, ale Zomalt je rychlejší. Chytne mě pod krkem a už nemám na čem stát. Nemůžu dýchat, mávám kolem sebe rukama a mlží se mi před očima.



Najednou zase můžu dýchat. Sedím na zemi s rukou kolem krku, zhluboka dýchám a pomalu otevírám oči.



Alex je pořád na stejném místě, ale má strašně moc vykulené oči.



Podívám se tedy směrem, kterým kouká on a nevěřila jsem, kdo tam stojí se Zomaltem ve skleněné truhličce.



Seděla jsem tam s otevřenou pusou a musela jsem se dokonce štípnout, jestli je to realita a ne sen.



,, Co, co, co tady děláš? Jak, jak si se o tom dozvěděl a…co?“ vykoktala jsem ze sebe pořád ještě v šoku.



Zasmál se. (Už bych mohla říct, kdo to byl.)



Byl to Lukas. Ano, můj kamarád, kterému jsem pomáhala v kavárně. Ten, před kterým jsem skrývala své první setkání s Alexem.



Ten mi teď právě zachránil život a zavřel našeho nepřítele



do jeho původního pekla.            



 



-,,Já to nechápu, jak jsi věděl kde jsem a jak to, že jsi dokázal zneškodnit našeho nepřítele?“ vyptávala jsem se ho.



- ,,No, já jsem o tomhle věděl chvíli po tom, co se to dozvěděli tvoje rodiče. Tehdy v kavárně jsi mi připadala trochu jiná, ale nečekal jsem, že už to bude kvůli tomuhle.“



-,,Hustý!“



- ,,Ha, ha. Co je na tom hustýho.“



- ,,No, nečekala jsem že s tím budeš nějak obeznámen, vůbec.“



 



,,No, a co teď? Když už Zomalt není hrozba, je potřeba najít to kopí?“ zeptala jsem se tak hromadně.



,,No vlastně ani ne, už se nemusíme bát, že nebudeme první, protože teď už nemůžeme být ani druzí, ani třetí a ani poslední. Už není nikdo, s kým bychom museli soupeřit“ oddychl si Alex.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Natálie Marecová

O mně

Ráda píšu, je to vyjádření sebe samu.
Někdy něco napíšu za hodinu, někdy za den a někdy až za rok, ale píšu, protože mě to baví, ne protože musím...

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •