IKAR CZIKAR CZ

Svatba kostlivců - a jiné povídky (Zbloudilý Pocestný)9.2.2015
 

5
 počet hodnocení: 1
přečtené 3587, Komentáře 2

 

Svatba kostlivců

  Kopl do sebe dalšího panáka a zavřel oči. Chvíli bojoval se svým žaludkem, který se vzpíral dalšímu alkoholu, a když největší nebezpečí odeznělo, nadechl se. Cítil však, že stále nemá vyhráno.
  „Omluvte mě,“ hlesl, a aniž by čekal na odpověď, opustil svou dosavadní společnost.
  Proplétal se hloučky rozjařených lidí a hledal záchod. Pak ho ale napadlo, že by mohl jít ven. Při myšlence chladného čerstvého vzduchu se mu hned udělalo o trochu líp.
  „Nazdar Pavle, je ti dobře?“ Na rameno mu dopadla těžká ruka.
  „Jasně, jasně… já jen, musím na vzduch,“ vydal ze sebe a potlačil mocné říhnutí.
  „Nenech mě dlouho čekat, ještě jsme si nedali panáka,“ halasil rozradostněný hlas.
  Procházel kolem lidí, které vůbec neznal, nebo jen zběžně, až se dostal ke skleněným dveřím vedoucím na terasu. Otevřel je a zhluboka se nadechl toho čirého vzduchu.
  „Proboha zavři, je tu kosa,“ řekl někdo za jeho zády.
  Vystoupil ven z místnosti a zavřel za sebou dveře. Jakmile se naplno dovřely, pohltilo ho chladné ticho únorového večera. Stál sám na sněhem pokryté terase a pomalu vdechoval a vydechoval. Nutkání zvracet, které se před chvílí neodbytně hlásilo, ho pomalu přecházelo.
  Byla opravdu zima. Zapnul si všechny knoflíky saka a ruce strčil do kapes kalhot. Vedle něj stály stoly a lavice naskládané na sobě, sloužící zřejmě k posezení na zahrádce v teplejších měsících. Teď však odpočívaly, pokryty jemným bílým popraškem.
  Pokročil o pár kroků doprostřed rozlehlé terasy a rozhlížel se po zasněžené krajině. Přímo před ním vedla stromy lemovaná cesta jako stvořená pro rodinné fotografie. Po levé straně cesty se rozléhala bílá, stopami neposkvrněná louka, a za ní pár domů s rozsvícenými okny. Napravo zurčil potůček, oddělující alej od lesa, který končil až bůhvíkde.
  Proč si neudělat malou procházku, pomyslel si a zamířil na cestu před sebe.
  Stmívalo se, nebe už nabývalo barvy tmavě modrého sametu, ale jemu to nevadilo. Kráčel za svým stínem, který se směrem od rozsvícené budovy plné lidí prodlužoval a vytrácel. Ještě jednou se ohlédl k budově, kde jeho sestra s rodinou a přáteli slavila svůj slavný den. Už brzy po obřadě se nacpal k prasknutí (Bože, tolik dobrého jídla), a když ho pak odchytil otec ženicha, házel do sebe jednu slivovici za druhou. Ne že by mu tolik chutnala, ale ten starý upovídaný mizera se nedal odbýt. Sotva do sebe vyklopil jednu štamprli, už mu doléval novou a mrkal na něj, jako by se měl stát jeho zetěm. Bylo trochu nevybíravé ho takhle opustit, ale nějakou chvíli to bez něj stařík vydrží.
  Čerstvý sníh mu chroupal pod naleštěnými polobotkami, jak vcházel do toho kouzelného zimního království. Za jeho zády se tlumeně ozývala hlasitá hudba a hovor desítek lidí, ale krajina před ním hluboce spala. Zastavil se uprostřed aleje a zaposlouchal se do toho nenadálého ticha. Kdesi nad ním se ozvalo křupnutí, jak nějaký tmavý pták dosedl na zmrzlou větev. Jinak nebylo slyšet vůbec nic, ani vánek, který by rozpohyboval stromy, jejichž holé větve se vzpínaly k nebi jako pařáty snažící se uchopit kus oblohy.
  Postoupil o dalších pár kroků. Líbilo se mu, že jeho stopy budou první a jediné v jinak netknuté sněhové pokrývce. Připadal si jako při objevování nikým nenavštívené krajiny.
  Najednou mu do oka padla dřevěná lávka vedoucí přes zamrzlý potok. Předtím od penzionu nebyla vůbec vidět, schovaná v zástupu stromů. Otočil se ještě jednou k budově, představil si sklenici tvrdého alkoholu, a vyrazil směrem k lávce.
  Chtěl si na chvíli odpočinout od toho humbuku uvnitř, a tahle chvíle o samotě mu dělala nesmírně dobře, přestože mu byla zima. Jen se podívá trochu dál, jestli neobjeví něco zajímavého, a pak se vrátí zpátky.
  Za lávkou se nacházel les, jehož kopcovitý terén vypadal jako miniatura rozlehlého pohoří, z něhož vyrůstaly vysoké sloupy stromů. Mezi kmeny se dala tušit lesní cesta, ale úplně jistý si tím být nemohl. Vystoupal na první kopeček, aby hned klesl o dva metry níž, kde bylo sněhu skoro po kolena. Vystoupal na druhý vrchol a rozhlédl se. Kam oko dohlédlo, vypadal les stejně bezútěšně jako jeho začátek. Zvažoval, jestli má cenu pouštět se dále a nechat si tak zmáčet ponožky a kalhoty od obleku, když si všiml, že za pahorkem vzdáleným asi třicet metrů stoupá šedočerný dým.
  Že by si tu někdo rozdělal oheň? Teď v zimě? Nesmysl.
  Kráčel hlubokým sněhem, aby se přesvědčil, jaký je původ tmavého kouře, když v tom se zarazil. Něco tu nehrálo. Sníh před ním byl rozhrnut až na hlínu a v té byla výrazná, asi metr hluboká rýha. Jako by něco letícího protnulo jeden z lesních kopečků. Příkop vytvořený něčím neznámým směřoval přímo ke kouřící věci.
  Ještě neviděl přesně, co to je, protože předmět byl schován v členitosti lesního terénu. Když se jeho oči dostaly nad horizont posledního kopce, spatřil věc velkou asi metr krát dva metry, podobnou hladkému pravidelnému balvanu.
  Houby kámen, uvědomil si, tohle vypadá spíš kovově. Zploštělý předmět měl matně šedý povrch ne nepodobný hliníku a jeho vrchní stranu zdobily jakési složité geometrické obrazce. Když věc obešel z druhé strany, objevil v ní roztřepený otvor, z něhož se šířily do všech stran praskliny a trhliny. Uvnitř byl kovový balvan dutý, ale dovnitř nebylo vidět, protože z díry stoupal onen hustý tmavý kouř.
  Co bylo ale nejvíc znepokojivé, od otvoru se táhla černá slizká stopa jako od obrovitého slimáka. Sledoval tu stopu za záhyb v terénu a na konci ní našel podivného tvora, pomalu se plazícího pryč od svého dopravního prostředku. Měl šest končetin a útlé měkké tělo. Na zádech se mu chvěly jakési žábry, zatímco hlavu měl lysou a skvrnitou. Zřejmě zaregistroval přítomnost cizího tvora, jelikož otočil hlavu a pohledem padl na muže v černém obleku, bílé košili a veselé oranžové kravatě.
  Jeho oči se podobaly očím kudlanky nábožné, jen s tím rozdílem, že byly tmavě fialové. Chvíli na sebe nehybně koukali, mimozemšťan a přiopilý člověk, když tu se v oněch hmyzích očích zablesklo, tak silně, že na okamžik zbělala celá obloha. Pavel vykřikl bolestí a rukou si zakryl oči. Klesl na kolena, zakrývaje si obličej, jako by tak mohl zabránit bolesti šířící se jeho hlavou jako napalm, zatímco vetřelec vysílal další a další záblesky.
  Když se bolest stávala snesitelnější, bylo už pozdě na to, aby si uvědomil, že ztrácí vědomí. Jeho tělo se svalilo na zmrzlou zem, ale to už si neměl nikdy pamatovat.

  Probudila ho zima a bolest hlavy. Konečky prstů necítil a nos a tváře ho pálily mrazem. Vlasy měl ztuhlé do střapatých rampouchů a oblek napůl mokrý a napůl zmrzlý. Prohrábl si sníh ve vlasech a začal si třít ruce o sebe a o stehna. Zabránit třasu od zimy se mu však nepodařilo.
  Rozhlédl se kolem sebe a udivilo ho, že z předchozího setkání toho moc nezůstalo. V místě, kde předtím ležel mimozemšťan, teď byla do půdy vypálená skvrna, z níž se slabě kouřilo. I ten černý sliz, který mohl být jeho krví, se vypařil a zanechal po sobě jen pruh půdy, jak roztál sníh.
  Z kosmické lodi, či co to vůbec bylo, zůstal ještě kousek, ale i ten pomalu mizel. S drkotajícími zuby pozoroval, jak se kov mění v bublající pěnu a té rychle ubývá. Věc viditelně ztrácela na objemu a zanechávala po sobě jen slabě zapáchající zelený dým.
  Musím se vrátit, proběhlo mu hlavou.
  Chytil se za čelo, jež mu pulzovalo jako za nejhorší kocoviny, a vrávoravě vykročil zpět. Vzdálenost, kterou musel urazit zpět do tepla, mu připadala nepřekonatelná. Klopýtal přes větve a kořeny skryté v napadaném sněhu, snaže se sledovat své vlastní stopy vedoucí opačným směrem. Nevěděl, jak dlouho tam ležel v bezvědomí, ale muselo to být déle než jen pár minut; mezitím se úplně setmělo a nebýt měsíčního svitu, těžko by bloudil zpět.
  To je taky nápad, nadával v duchu, ženit se v zimě! Každý rozumný člověk dělá svatbu na jaře a v létě, proč zase naše rodina musí být něco extra?
  Před očima mu podivně blikalo, zřejmě jako následek vetřelcova pohledu. Chvíli viděl normálně, hned na to vše zčernalo a získalo nádech negativu staré fotografie. Pak zase normálně a pořád dokola. Zvedl levou ruku, aby se podíval na hodinky, když se jeho vidění přepnulo opět do černého režimu. Viděl ruku kostlivce a na ní své vlastní hodinky.
  „Co to doprdele je?“ vyjekl. Samým leknutím klopýtl dozadu a zadkem dopadl do mokrého sněhu.
  Koukal vsedě před sebe na své nohy, které byly jen párem končetin z pouhých kostí, bez šlach, masa a kůže. Když došlo zase k přepnutí vidění, viděl dvě lidské nohy v kalhotech a s botami. Tento okamžik trval jen pár vteřin, pak svět znovu potemněl a kosti se opět vrátily.
  Zahýbal prsty na nohou; kůstky se hýbaly přesně tak, jak se pohybovaly jeho promrzlé prsty ve společenské obuvi. Mrknul ještě na hodinky, díval se však na dvojici kostí, jež v místě zápěstí překrývala bílá skvrna skládající se z ozubených koleček a pružinek.
  „No ty vole,“ okomentoval své rentgenové vidění a začal se sbírat na nohy. Byl promrzlý na kost (ha ha, to sedí) a zmatený jako medvěd po zimním spánku.
  Ploužil se lesem, ale s tím rentgenovým zrakem mu to nešlo o moc líp než předtím. Zasněžená krajina splývala do jediné rozlité skvrny a stromy vytvářeny šedou hradbu přes celé pole jeho periferního vidění. Využíval k orientaci okamžiků, kdy se mu zrak navracel k normálu, ale připadalo mu, že se mu lidské vidění vytrácí a to rentgenové prodlužuje. Když se dostal přes potok zpět na alej, šel už víceméně poslepu. Než došel k proskleným dveřím na terase, byl už z něj plnohodnotný mobilní rentgen, jehož oči se barevným viděním neobtěžovaly ani na vteřinu.
  Někdo zevnitř dveře otevřel a jeho popadl pár rukou.
  „Ty ses venku pěkně zřídil, podívej se, jak vypadáš,“ říkal mu pobavený hlas, který vycházel z čelistí holé lebky.
  Pavel se rozhlédl kolem sebe a úžasem mu spadla brada. Nacházel se v místnosti plné koster, některé tančily, jiné jen tak postávaly se skleničkami v rukou a flirtovaly.
  „Proboha, cos dělal tam venku?“ přiběhla další kostra. „Pojď do tepla, celý se třeseš.“
  Dva páry rukou ho vedly přes místnost, zatímco ho oprašovaly od sněhu a hlíny. „Kolik jsi toho vypil, že ses tak zřídil?“
  „Ale já nejsem opilý,“ namítal Pavel. Přemýšlel však, jestli to je pravda. Co v té slivovici bylo, že mu to provedlo s očima tohle?
  Procházeli hlavním společenským sálem, kde asi patnáct koster křepčilo na hit Michala Davida. Slova „Já chci žít nonstop“ zněla z úst divoce se kroutících kostlivců poněkud nepatřičně.
  „Tomu mládenci už nenalévejte,“ pronesl dobrosrdečný hlas jeho věčně usměvavé tety, procházející kolem. Její kostra měla v oblasti pánve nějaký předmět. Netrvalo mu dlouho, než mu došlo, že za dobrou náladou a optimismem prošedivělé dámy vězí Venušiny kuličky.
  Z dámských toalet vyšla další kostra. Podle titanových destiček na pravé pažní kosti poznal svou vdávající se sestru.
  „Ježíši, podívej se na sebe,“ zhrozila se. „Díky, já už si ho přeberu.“
  Dva kostlivci odkráčeli zpět do víru zábavy. Nepoznal, kdo to je; podle šouravé chůze jednoho z nich se mohlo jednat o vzdáleného bratrance, ale kdo ví. Měl problém zařadit některé hlasy.
  „Prosím tě, pojď sem.“ Sestra, vysoká kostra s poněkud velkými předními zuby, ho zavedla do předsálí, kde ho posadila na pohovku. „Podívej, brácha, mám tě ráda, ale jestli mi tu provedeš nějakou ostudu, vlastnoručně tě zabiju, kapišto?“
  „Neboj, co se týče pití, mám to pod kontrolou,“ ujistil ji Pavel.
  Sestra se nějak zatvářila (nepoznal jak), a bez dalšího slova odkráčela.
  Seděl chvíli na pohovce a konečně se přestal třást zimou. Měl kalhoty mokré od sněhu, ale to mu tolik nevadilo. Spíš mu vrtalo hlavou, co se mu to vlastně stalo a jak se toho zbavit. Koukal kolem sebe na tu podivně strašidelnou podívanou, když si uvědomil, jak asi musí vypadat, v mokrém obleku, rozcuchaným účesem a hlavně užaslým výrazem ve tváři, když kroutil hlavou dokola a pozoroval všechny od hlavy až k patě. Nebylo divu, že ho měli všichni za opilého.
  Vedle něj na pohovce se objímal pár koster, s hlavami u sebe, a zřejmě si neviditelnými jazyky rejdili navzájem v čelistech. Když si všimli, že je se zájmem pozoruje neupravený a špinavý podivín, zvedli se a odešli.
  „Úchyl,“ pronesl vzdalující se dívčí hlas. Poznal v něm svou nejmladší sestřenici.
  Sakra, pomyslel si, musím si na tohle dávat pozor.
  „Pozóóór, bombááá,“ zařval kdosi a všichni se začali s překvapeným smíchem a jekotem schovávat. Viděl, že se k němu rychle blíží něco malého, ale než stačil zareagovat, dostal zledovatělou sněhovou koulí přímo do čela.
  Byla to pořádná šlupka. Koule se rozprskla o jeho lebku jako zralé jablko, až se mu zatmělo před očima. Chytil se za hlavu a zavřel oči, než bolest přejde.
  „Au, který kretén?!“ zaklel. Za zavřenými víčky mu blikala červená barva, překvapivě jasná ve srovnání s předchozí šedí. Mnul si zasažené místo, a když pak otevřel oči, překvapeně zamrkal.
  Vše, co kolem sebe viděl, bylo červené, žluté, modré a zelené. Neviděl už kostry, ale reálné obrysy postav a předmětů. Nebyl žádným odborníkem, ale byl si jist, že přesně takhle vypadá záznam z termokamery.
  Přiběhla k němu jedna pestrobarevná postava a sedla si vedle něj na pohovku.
  „Promiň, Pavle, nechtěl jsem… já…,“ zalykal se muž smíchem. „Jsi v pohodě? Byla to celkem pecka.“
  „Cože? Jo tohle… v pohodě, Kamile, nedělej si starosti.“
  „Ale musíš uznat, že trefa to byla pořádná. Přímo do černého!“ pokračoval Kamil s nadšením.
  Kamil a ty jeho šprýmy. „No jo, máš pravdu. Ale příště bych byl rád, kdyby to schytal někdo jiný.“
  „Tak to tu nesmíš sedět jako buchta, musíš se schovat jako ostatní! Jinak to není žádná sranda. No, i když v tvém případě…“ nedořekl Kamil a opět vybuchl v smích.
  Jeho obličej byl zbarven od oranžova. Odstín barvy se měnil mezi nažloutlou a červenou podle toho, jak jeho kůže nepatrně měnila teplotu. Otřel si čelo od potu, čímž na něm zanechal chladnější žlutou stopu, která se postupně vytrácela do původní jasně oranžové. Vlasy, stejně jako zbytek oblečení, svítily světle modrou až modrozelenou barvou. Jen kruhy v podpaždí byly tmavě modré.
  „Kde máš ségru? Ještě bych si s ní rád zatančil.“
  „Tak to si ji budeš muset najít. Odešla někam támhle,“ kývl Pavel směrem k pestrobarevnému davu.
  „Á, už ji vidím.“
  No tak to ti závidím, zabručel si Pavel pro sebe.
  „Tak fajn,“ plácl ho Kamil bodře po stehně. „Pak se uvidíme, a ještě jednou sorry za tu kouli.“
  Odplul zpět do sálu, kde to pro změnu rozpaloval Maxim Turbulenc, zatímco Pavel pozoroval jeho vzdalující se modré sako.
  Najednou přiběhlo malé oranžovožluté děcko.
  „Stlejdo, stlejdo,“ tahalo ho za ruku „já muším na žáchod!“
  „No tak proč nejdeš, Jiříku?“ odpověděl svému tříletému synovci.
  „Ale já šám nemůžu, ty mušíš še mnou!“
  „Nemůže jít s tebou někdo jiný? Podívej, teta Irena s tebou půjde,“ ukázal na postavu, vzdáleně připomínající tetu Irenu.
  „Ne!“ vzteklo se dítě. „Ty půjdeš še mnou!“
  „Jiříčku, najdi si někoho jiného, já teď opravdu nemůžu.“
  „Ale já už to nevydlžííím!“
  Pavel tedy uchopil drobnou ručku barvy ohně: „Tak tedy pojď,“ vzdychl, doufaje, že v tom barevném cirkusu nezabloudí. Vstal, ale kluk stál na místě.
  „Co je? Tak jdeme na záchod, ne?“
  „Poždě,“ poznamenal malý Jirka.
  A skutečně, na jeho kalhotech se rozlila barevná skvrna.
  „No to je radosti, to jsi to nemohl vydržet?“
  „Nemoh,“ řekl kluk nevzrušeným hláskem.
  Pavel se rozhlížel, jestli není v dohledu někdo, kdo by ho zbavil počůrané přítěže, když se tak i stalo.
  „Copak tu děláte?“ řekla usměvavá mladá žena, manželka jeho staršího bratra.
  „Mami, mami, já jsem se počůlal,“ hlásil pyšně capart.
  Oranžový úsměv se žlutými zuby se zakabonil. „No tak to ti pěkně děkuju! To se neumíš na chvilku postarat o malého kluka? Jsi vážně neschopný vůl.“
  Popadla Jiříka a zamířila k záchodům.
  „Mami, ploč je stlejda vůl?“ slyšel ještě malého hocha.
  Zatnul vztekem pěst a bouchl se do stehna. Právě toho začínal mít dost. Jak to začalo, tak to taky musí skončit.
  Vyhledal samoobslužný bar, kde potkal známou siluetu s velkým pivním břichem.
  „Á, tady je můj oblíbený svatebčan,“ hlaholil ženichův otec, samotný pan Crha.
  Pavel našel tmavě modrou štamprli (naštěstí byla prázdná) a bouchl jí na pult.
  „Nalej,“ kývl ke skleničce.
  Pan Crha se zarazil a po chvíli mlčení ho udeřil do ramene.
  „To je konečně řeč chlapa,“ zvolal nadšeně a nalil do dvou štamprlí.
  Ťukli si a jedním pohybem to do sebe kopli. Pavel postavil štamprli před sebe na pult pokrytý zelenomodrými kolečky rozlitého alkoholu a přikázal: „Další.“
  Pan Crha se nenechal dvakrát pobízet. „Jsem rád, že jsi konečně přišel k rozumu, synu.“
  Další tři rundy měli v sobě, aniž by se obtěžovali s přípitkem.
  „Podívej se, Pavle. Vidíš… počkej, počkej, já ti naliju ale nejdřív mě nech něco říct, vidíš to co já?“ ukázal prázdnou štamprlí neurčitě do davu. Artikulaci ani pohyby už neměl nejjistější. „Vidíš to co já, kamaráde? Můj syn a tvá sestra… můj syn. On je to hodný kluk, fakt že jo, věříš mi, že je to hodný kluk?“
  „Ale jo, věřím,“ nevěnoval tomu Pavel moc pozornost a nalíval si opatrně tmavě modrou tekutinu.
  „On je to moc hodný kluk, Pavle,“ pokračoval svůj opilecký proslov pan Crha. „Ale on je takový… jak to mám říct? On je takový, že všechno vidí růžově. On nemá problémy, všechno zařídí tatínek, to jako já, rozumíš? Všechno vidí růžově, zmetek jeden, víš jak to myslím, ne? Jak to vidíš ty, Pavle. Řekni mi, jak to vidíš ty.“
  Pavel do sebe vyklopil další půlku a zadíval se do oranžových očí pana Crhy. „Já to vidím oranžově. A taky trochu žlutě.“ A to byla poslední souvislá vzpomínka z toho večera.
  Měl pak ještě pár záblesků vědomí, jak vleže zvrací do přistaveného kýble a někdo mu drží hlavu, ale klidně to mohl být i sen. Nesmyslný, nechutně barevný sen.

  Probudil se po pár hodinách bezesného spánku. Do očí ho udeřilo ostré světlo, které pálilo jako saharské slunce.
  „Au,“ zamračil se a přehodil si paži přes obličej a čekal, až si přivykne na ranní světlo. Když se tak stalo, koukal nahoru do bílého stropu.
  Bílého.
  Ne modrého, oranžového, nebo černého. I lustr nad jeho hlavou vypadal tak, jak by měl za každého normálního rána vypadat.
  Posadil se. Jakmile jeho mozek ucítil změnu polohy, zaprotestoval.
  „Au,“ řekl už podruhé. Držel se za hlavu, v níž mu tepalo horkem, a v duchu si říkal, že odteď už nepije. Rozhlížel se kolem sebe a zjišťoval, že vidí zase normálně. Seděl na gauči v předsálí, kde ho včera zanechala jeho sestra, a vedle nohy na podlaze stál kýbl. Když do něj nahlédl, přesvědčil se, že není prázdný. Odsunul do trochu dál, aby se nemusel dívat na bývalý obsah svého žaludku, a podíval se na hodinky.
  Bylo půl osmé, stále brzy na to, aby se vstávalo. Obzvlášť po svatební hostině. Ostatní asi ještě spali nahoře v pronajatých pokojích. Taky tam měl své místečko, ale dostat se tam bylo včera zřejmě nad jeho síly.
  Před ním na konferenčním stolku stály tácy se zbytky jednohubek, obložených chlebíčků a svatebních koláčků. Zakručelo mu v břiše, ale neodvažoval se něčeho si zobnout. Přece jen měl žaludek na vodě a v puse měl pachuť mrtvé krysy, tudíž si snídani nechá na později. Případně úplně vynechá.
  Opřel se dozadu do pohovky a zaklonil hlavu. Seděl tak se zavřenýma očima a snažil se přemluvit toho trpaslíka, který mu bouchal zevnitř do lebky gumovým kladivem, ať toho nechá.
  Nebýt jeho, užíval by si pocit, že vidí zase jako obyčejný člověk. Nebo se mu to všechno jenom zdálo?
  Znovu mu zakručelo v břiše. Podíval se na obložené chlebíčky a zvažoval, jestli má zkusit dostat něco do žaludku. Vzal jeden do ruky a nedůvěřivě si ukousl. Opatrně polkl, a když se žaludek nebránil, zhltl zbytek, jen se po něm zaprášilo. Když byl v půlce druhého chlebíčku, uslyšel na schodech od pokojů kroky. Někdo šouravě scházel do přízemí, a když se objevil za rohem chodby, spatřil svou nejmladší sestřenici.
  „Dobré ráno,“ pozdravila dívka. Byla úplně nahá.
  Pavel se zarazil uprostřed pohybu a s pusou plnou šunky, okurky a vajíčka pozoroval, jak si jeho nahá sestřenice sedá naproti němu a bere si jeden ze zbývajících koláčků.
  Nepozoroval na ní žádný stud, chovala se naprosto suverénně, jako by si ani nevšimla, že se tu promenáduje tak jak ji Pánbůh stvořil.
  „Není ti zima?“ zkusil to Pavel.
  „Ne, proč?“ opáčila a zatvářila se nechápavě.
  „Já jen tak,“ špitl, pozorujíc její mladé pružné tělo.
  Prsa se jí jemně zhoupla, když se naklonila pro jednohubku, a nebyl to vůbec špatný pohled. Překvapilo ho, že má levou bradavku propíchnutou piercingem, což mu zvedlo koutky úst v pobaveném úsměvu.
  „Kam to sakra čumíš?“ zpražila ho sestřenice a povytáhla si neviditelný výstřih výš na prsa. „Ty si vážně prase, fakt že jo,“ vrtěla hlavou v nevěřícném údivu a nakvašeně odešla do hlavního sálu.
  Když se mu podařilo odtrhnout oči od jejího bílého pozadí, trhnul sebou, protože si všiml, že je taky nahý.
  „Co je zase tohle?“
  Sáhl si na hruď a na stehna, aby se přesvědčil i hmatem, protože na oči se v poslední době nemohl příliš spoléhat. Cítil na sobě látku, a když si ohmatal celé tělo, věděl, že ho opět šálí zrak. Nahmatal své oblečení včetně všech knoflíků, švů a manžet, přestože mu oči říkaly, že tu sedí v rouše Adamově.
  „Ty vole, to už snad není možné!“ zvolal a plácl se do čela.
  V tu ránu všechno zčernalo a on koukal na své kostnaté ruce a nohy. Když zvedl dlaň, mohl si detailně prohlédnout jednotlivé články prstů.
  Překvapeně zamrkal a snažil se pochopit, k čemu tu teď zrovna došlo. Plácl se do čela ještě jednou, aby si vzápětí ověřil, jakou barvou je vykreslena jeho tělesná teplota.
  Po dalším plácnutí do čela sklopil zrak do rozkroku, kde viděl svůj povadlý penis.
  Přišlo mu to tak absurdní, že se začal smát. Byl to zoufalý, rezignovaný smích, při kterém mu z koutků tekly slzy. Představoval si, že má na čele namalované červené tlačítko a pod ním nápis Stiskněte Rentgen/Termokamera/Porno.
  Hlavou mu vířila mračna myšlenek. Měl by se vrátit do lesa, tam je původ všeho toho zla. Pokud si dobře pamatoval, tak po tvorovi byla veta, už když se probral z bezvědomí. A ta jeho podivná kosmická loď se už zřejmě taky vypařila. Ale v tuto chvíli to byl jediný rozumný nápad, který v něm živil naději. Vrátí se do lesa. Najde jen díry ve sněhu. No jo, a co pak?
  Přemýšlel a snažil se nevnímat ostatní svatebčany a členy rodiny, kteří se začali trousit na snídani. Bylo však obtížné nevšímat si zástupu naháčů, z nichž většinu nahou nikdy neviděl a ani vidět nechtěl.
  „Nazdar, Pavle, těžké ráno?“ To byl Kamil, se svým neobvykle velkým šourkem.
  „Ani nevíš jak,“ utrousil Pavel.
  Nálada mu klesla pod bod mrazu, když koukal na všechny ty penisy, svraštělá varlata, povadlá ňadra, celulitidou zvrásněná stehna a různě bujná ochlupení. Nejhorší ze všeho bylo, že se jednalo o jeho rodinu a přátele. Některé věci by člověk v rámci udržení duševní pohody prostě vidět neměl.
  Přiběhl k němu Matěj, patnáctiletý synovec. Spiklenecky na něj mrkl, a když byl jeho počůrávající se bratříček Jirka z doslechu, pošeptal: „Co sis to včera dal?“
  „Cože,“ nechápal Pavel. „O čem to mluvíš?“
  „Hele,“ řekl ještě tišeji puberťák. „Přede mnou nemusíš dělat blbého, strejdo. Já viděl, že to nemáš z chlastu. Myslím ten včerejšek. Co sis to dal, nějaký dobrý matroš?“
  Oči mu svítily nadějí, zatímco čekal na odpověď.
  „Hele mladej, dej si odchod, nebo tě napráskám mámě.“
  „Jasně,“ zvedl se s vědoucným úsměvem. „Jsi fakt frajer, strejdo. Ale příště se poděl.“ Ještě jednou na něj zamrkal a upaloval za ostatními.
  Chvíli po něm se objevila teta Irena. „Dobré ráno, mladý muži, doufám, že příště budete pít střídměji.“ Jako vždy se usmívala od ucha k uchu. Na její sympatickou tvář se hezky koukalo, což se však o zbytku říct nedalo. Byla to už dáma v letech, tudíž pro čerstvého třicátníka byl pohled na její nahou postavu spíš za trest. Když si pak vzpomněl na příčinu jejího častého úsměvu, chtěl se studem propadnout někam hluboko pod zem.
  Mezi posledními scházel dolů jeho otec. Podle pokrčené tváře se dalo soudit, že vstával zrovna před pár okamžiky. Dalo se tak usuzovat i podle ranní erekce, která mu ještě neodezněla.
  „O Bože,“ zakňučel Pavel a plácl se do čela.
  Svět kolem pokryl černý závoj a z naháčů se jako mávnutím kouzelného proutku stali kostlivci.
  Pavel si s ulehčením oddechl a pousmál se. „Tohle je lepší. Mnohem lepší.“

Kapitola 1-1 z 3
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Lucie Křížková14.2.2015
 

Úžasná nekonvence...bude mít pokračování? Ráda bych si přečetla. :)

Zbloudilý Pocestný11.4.2015
 

Vaše hodnocení mě moc potěšilo. Bohužel, pokračování není na obzoru - povídka byla psána a myšlena přesně tak, jak je zde uveřejněna a v mých očích je uzavřená (byť s poněkud otevřeným koncem:) ) Jak ale praví známé přísloví, nikdy neříkej nikdy... takže se může klidně stát, že v budoucnu se dočká pokračování. Teď mám ale v plánu šnečím tempem pracovat na jiných věcech, které se snad dočkají zdárného uveřejnění na tomto serveru.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Zbloudilý Pocestný

O mně

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •