IKAR CZIKAR CZ

Stínové hry (Eva Zumrová)12.3.2013
 

2
 počet hodnocení: 1
přečtené 9003, Komentáře 1

 

Stínové hry - Hra 1. – Dýka štěstí

Juta Nazo je obyčejný kluk, je sice nesmělý, tichý a samotářský, ale pořád je to obyčejný kluk. Rád hraje všemožné hry, ale vzhledem k jeho plaché povaze a neschopnosti vyjádřit svůj názor, či promluvit hlasitěji než pološeptem, nemá moc sociálních návyků. To se však změní, když si ho vyhlédne školní tyran Kai Hiwari v den jeho čtrnáctých narozenin.

Dostane totiž zvláštní krabičku se skládačkou neznámého tvaru. Jejím složením se celý jeho život změní a stane se součástí Stínových her – her, kde i nejmenší zaváhání může stát celou duši.

 

Žánr: Současnost, fantazy, drama, komedie, dobrodružné

 

Příběh je psán stále ve stylu první osoby. Jednou je příběh z pohledu hlavního hrdiny, jindy z pohledu dalších postav. Tato skutečnost je vždy pro orientaci označena "*** <jméno>". Doufám, že se vám tento méně obvyklý styl bude i tak líbit. 

----------------------------------------------------------

 

 

Hra 1. – Dýka štěstí

 

 Začala obědová přestávka tak jako každý školní den. Uhladil jsem si trochu svoji uniformu světle zelené barvy. Lemy měla žluté a taky takové knoflíky. Měla i vysoký límec, který obepínal krk. Vložil jsem učebnice do tašky, pověsil ji na háček na boku stolku pro jednoho a vytáhl balíček karet zpod lavice.

Kolem mě už nebylo moc spolužáků. Většina už zmizela na oběd, nebo šla hrát basketbal do tělocvičny, jehož malý turnaj mezi mými spolužáky a spolužačky visel na nástěnce za mnou. Já se k nim nesnažil ani přidat. Můj tým vždycky jen prohrál, protože jsem byl pomalý a mrňavý, sotva jsem míčem dokázal škobrtnout o obruč koše. Radši jsem stavěl svůj papírový hrad.

Pomalu jsem dával jednu kartu za druhou a občas si setřel pot z čela, nebo zasunul pramen krátkých světlých vlasů za ucho, případně popostrčil kulaté brýle na nose. Už jsem byl skoro hotový. Vyrostl krásně jak do výšky, tak do prostoru. Přišlo mi, jako bych stavěl zámek. Zaslechl jsem šoupání zadních dveří, kterými se dá skvěle proplížit do třídy, když jdete pozdě. Druhé jsou na opačné straně třídy u tabule, ale pokud vím, tak se to nikomu ještě nepovedlo.

Nevšiml jsem si ani stínu, co na mě padl, dokud mu příchozí nezbořil mé dílo.

„H-Hiwari!“ vykoktal jsem na školního tyrana.

„Čau, Juto, zase tu tak sedíš úplně sám.“

„No… já…“ krčil jsem se do židle.

Kai Hiwari byl známý nejen pro svůj vzhled. Spoustě holkám se totiž jeho dlouhé vlasy sepnuté do tenkého copu a modré oči líbily. Jenže nikdo se k němu příliš nepřibližoval, protože byl vyhlášený pro svoje rvačky a byl o dva roky starší než já.

„Skoro to pak vypadá, že nemáš žádné kamarády.“

Udiveně jsem se na něj podíval skrz své brýle.

„O-Opravdu bys byl můj kamarád?“ vyhrkl jsem ze sebe, aniž bych nad významem svých slov přemýšlel.

„Ach, tedy…“ mával jsem kolem sebe rukama a zvedl jsem se.

„Chci říct… že tu jsou jsou lepší lidi… se kterými můžeš být kamarád,“ snažil jsem se rychle opravit svoji chybu.

Hiwari se totiž mohl rychle naštvat a nikdo pořádně nevěděl, kdy se to může stát. A já to nechtěl na vlastní kůži zjišťovat. K mému překvapení se však usmál.

„Ale nikdo není takový jako ty.“

„O-opravdu?“ Srdce mi tlouklo nadšením. Tohle bylo poprvé, co se mnou někdo tolik mluvil.

I když do mě vrazili na chodbě, nebylo to nikdy nic víc než „Ach, to je jen Nazo.“. Nikdy se nestarali, ani neomluvili. Neexistoval jsem pro ně. Možná všechny ty zvěsti nejsou nic než hlouposti a je to vlastně jen nesmělý kluk tak jako já.

„T-Takže jsme kamarádi?“ zeptal jsem se stydlivě.

„No jasně že jo.“

Radostí jsem skákal do vzduchu.

„Nechcete si zahrát nějakou hru? Mám-“

„Hej, hej,“ zadržel mě. Trochu jsem se lekl, že jsem ho hned naštval, kvůli své neuvážené nabídce.

„Kamarádi si nevykají, ale tykají, jo?“

Spadl mi kámen ze srdce a radostně jsem přikývl.

„Rád si s tebou zahraji, ale… nemohl bys mi s něčím nejdřív pomoci?“ Opřel se o okraj školní lavice pro jednoho.

„Samozřejmě!“ vyhrkl jsem.

V tomto okamžiku bych udělal cokoliv.

„Tak mohl bys mi dát čtyřicet tisíc jenů?“

Trochu jsem zvedl překvapeně hlavu.

„Čtyřicet tisíc?“

„Jo.“

„Ale tolik peněz nemám.“

„Takže mi nepomůžeš, i když jsi můj kamarád?“ podíval se na mě až vyčítavě.

„N-Ne! To jsem tím nemyslel, já… tolik peněz opravdu nemám.“

Zvedl se a postavil se přede mně. Chytil mě za uniformu a praštil se mnou do uličky mezi lavicemi.

„H-Hiwari?“

Znovu mě chytil za oblečení a přitiskl ke stěně.

„No, budu tvůj kamarád, jestli nechceš každý den prožívat tohle!“ Zarazil mi do žaludku pěstí.

Pustil mě a hned jsem se stočil do klubíčka.

„Bejt tebou tak ty prachy seženu. Počkám na tebe zítra za školou, jestli nepřijdeš…“ procvičil si klouby na rukou a odešel.

Pomalu jsem se vyhrabal na nohy. Bylo mi do breku a taky jsem brečel. Opravdu jsem si myslel, že mám kamaráda.

 

***

 

„Jsem doma,“ zavolal jsem na mámu ode dveří našeho obchodu.

Obytnou část máme v druhém patře a dole prodáváme různé staré věci od sošek, knih, obrazů až po různé hlavolamy a podivnosti. Jako malý jsem si vždycky rád všechno prohlížel a zkoumal. Několikrát jsem i schovával zákazníkům věci, které jsem si oblíbil a nechtěl je prodat.

„Mami?“ zavolal jsem, když jsem se zul a ona se pořád neozvala.

Možná šla nakoupit, problesklo mi hlavou. Domů chodím po zavírací době a nebylo by to tedy nic zvláštního, kdyby na věšáku u dveří nevisel její oblíbený kabát. Přešel jsem malý obchod a odhrnul závěs, který obě části odděloval. Dál už byl jen sklad a komora.

Šel jsem tedy po schodech nahoru. Nikde jsem neviděl světlo. Hned naproti byla malá kuchyně, odkud jsem zaslechl nějaký hluk.

Z-Zloděj?

Celý jsem se roztřásl.

Co když ublížil mámě?

Byla jediná, koho jsem z rodiny měl. Pomalu jsme se šoural ke dveřím. Na sucho jsem polkl a vyrazil skrz krátký závěs dělící místnosti.

„Nech mámu-!“ křičel jsem, ale nedokončil jsem, neboť se najednou rozsvítilo.

„Překvapení!“ křičela máma v zástěře a nad hlavou mi létaly konfety.

Zůstal jsem stát s otevřenou pusou.

„M-Mami?“ otočil jsem se na ni.

„Copak? Snad jsi nezapomněl, že máš dneska narozeniny?“ zeptala se a urovnala si delší pramen rezavých vlasů, který ji pořád padal před zelené oči.

Praštil jsem se do čela, těšil jsem se na dort už od rána, ale událost s Hiwarim mě úplně rozhodila.

„A-A co ta rána? Jsi v pořádku?“

Zamávala rukou.

„To jsem jen nakopla stůl.“ Místnost nebyla veliká i dva lidé už v ní znamenali tlačenici. Vždycky se mi však líbilo, jak po stěnách visí pánvičky, vařečky, formy na pečení, prkna nakrájení a další kuchyňské nástroje. Působilo to na mě kouzelně, jako by samotný prostor měl své šperky.

Vzpomínám si, jak jsem jako malý seděl před troubou a hlídal perníky, buchty a dorty, aby ně nějaký zlý skřítek neodnesl dřív, než budou hotové. Máma pak nade mnou dělala polevu a povídali jsme si spolu.

Oddechl jsem si. Nic jí nebylo a konečně jsem si mohl vychutnat svůj dort, který trůnil uprostřed stolu na velikém talíři. Bylo na něm čtrnáct…

„Jedna… dva… sedm… devět… jedenáct… třináct… Třináct?“ počítal jsem s hrůzou.

„Opravdu? Promiň.“ Poškrábala se ukazovákem na tváři.

Udělal jsem tiché achjo, ale svíčky jsem sfoukl. Přišlo mi to trochu ironické, ale dort chutnal výborně. Byl celý politý čokoládou a ozdobený marcipánovými hvězdičkami, v jejichž středech byly zabodnuté svíčky. Bok byl pak posypaný kokosem a jednotlivá patra dortu byla spojená jahodovou marmeládou.

„Děláš ty nejlepší dorty na světě!“

„Ale, ale… to říká každý syn o své matce,“ odpověděla mi pobaveně a nakrčila nos a všechny blízké pihy.

Výšku jsem měl po ní. Taky byla menší než ostatní ženy v jejím věku, ale jí to nevadilo. Brala život takový jaký byl a byla vděčná za to, co má a netoužila po nemožném. Často mi říkala, že jsem hodně podobný otci, který bohužel zemřel dřív, než jsem ho mohl poznat a vůbec si na něj pamatovat. Viděl jsem ho jen na rodinných fotkách.

„A tohle je taky tvoje,“ podala mi zabalenou krabičku.

Izolepa a papír svůj obsah dlouho neuchránil a já zíral na ozdobenou truhličku. Byla bohatě zdobená motivem, který jsem nedokázal přesně pojmenovat. Přišlo mi to jako nápis, ale znaky vypadaly velmi složitě a skoro obrázkově. Možná to byly staré hieroglyfy ještě z dob, kdy se egyptské písmo vyvíjelo a nebo něco hodně podobného.

Opatrně jsem nadzvedl víko.

„Skládačka?“ Vzal jsem dva kousky.

„Dneska mi to přišlo do obchodu a hned jsem věděla, že to budeš bránit zuby nehty.“ Stočila kolem prstu rezavý pramen vlasů.

Začervenal jsem se. Tyhle vzpomínky jsem nerad vytahoval na světlo, ale máma se v tom vyžívala. Byl jsem přeci jen malé dítě a nechápal jsem, že to může mít rád ještě někdo jiný.

 

***

 

Večer jsem se ve svém pokoji hned pustil do skládání. Mám ho pod střechou a nad stolem okno. Mám tak skvělý výhled na nebe, i když ve městě moc hvězd vidět není. Postel mám o kousek vedle u stěny, tam jsem hodil školní tašku, stejně tak jako kabát uniformy, pod nímž byla bílá košile.

Po stěnách jsem měl různé plakáty, hlavně své oblíbené hudební skupiny. Z pootevřené skříně vedle dveří naproti stolu vykukovalo ne zrovna ladně urovnané oblečení a na poličkách se válely hlavolamy a hry snad ze všech koutů světa, nebo aspoň knížky o nich.

Rozsvítil jsem malou lampičku, krabičku položil na stůl, který jsem však musel trochu uklidit, neboť se na něm válelo kde co, a otevřel ji. Nevěděl jsem odkud začít, tak jsem si vzal ten největší kousek na vrchu a zkoušel k němu další.

Nedokázal jsem však rozhodnout, co to má za tvar, ani jak to mám skládat. Nevzdával jsem se však. Poznal jsem jen to, že to mělo na sobě nějaké rytí a vyrobeno bylo z kovu. Krásně se všechny kousky leskly. Zkoušel jsem tedy spojovat obrázek, ale i tak mi přišlo, že k sobě nic nepatří.

„Takhle to nejde.… Co takhle?… Taky ne.… Hmmm,“ mumlal jsem si, dokud jsem nad tím neusnul.

 

***

 

Ráno pak také podle toho vypadalo. Skoro jsem zaspal, vynechal jsem snídani a musel jsem do školy utíkat. Stihl jsem zvonění na poslední chvíli. Mám však pocit, že nedělat docházku, tak si učitelé mé případné nepřítomnosti ani nevšimnou. Hodiny se tedy vlekly jedna za druhou, až konečně přišla vytoužená přestávka na oběd.

Já ho do sebe rychle vyklopil domácí oběd a pustil se do svého nového pokladu. Včera jsem vůbec nepostoupil, ale nevzdával jsem se. Na to bylo ještě moc brzy. Jenže ani tak jsem neudělal žádný pokrok. Nespojil jsem ani dva kousky. Jako by mi správné řešení pořád unikalo mezi prsty.

Na začátku další hodiny jsem si však vzpomněl na Hiwariho. Zamrazilo mi v zádech. Úplně jsem na něj zapomněl.

 

***

 

„To, že jsi tady, musí znamenat, že máš peníze,“ řekl Kai, když jsme se potkali po vyučování za školou. Nikdo sem moc nechodil a nejbližší budovou tu byla stará tělocvična, která se nepoužívala. Sloužila jen jako dočasný sklad starých lavic, pomůcek a harampádí.

Díval jsem se do země.

„No… já…“

„Vyklop to!“ vyštěkl, až jsem poskočil.

„Já je nemám, pro-prosím dejte mi víc času!“ Hluboce jsem se uklonil a snažil se zadržet slzy.

„Takže je nemáš,“ přišel blíž.

Prudce jsem se narovnal a couvl.

„O-opravdu jsem je chtěl přinést, jen jsem trošku zapomněl-“

„Zapomněl!!“ vrazil mi koleno do žaludku.

Bolelo to víc, než včerejší pěst a nezůstal jen u jednoho úderu. Chytil mě za límec u krku a naklepal mě jako maso na řízky.

„Ale protože jsme kamarádi, tak ti odpustím.“

Pustil mě na zem.

„A jelikož jsi mě požádal o trochu času, tak ti ho dám.“

Procvičil si klouby.

„Máš čas do půlnoci a tentokrát přineseš dvojnásobek. Budu čekat ve staré tělocvičně. Jasné?!“ odešel, aniž by počkal na odpověď.

Břicho mě bolelo a špatně se mi vstávalo. Vůbec jsem nevěděl, kde seženu deset tisíc a teď jich mám sehnat osmdesát?

„Ah.“

Krabička se skládačkou mi při vstávání vypadla z tašky a její obsah se vysypal. Rychle jsem kousky sbíral, ale nedalo mi to je nezkoušet dávat k sobě.

„Co to dělám?“ napomenul jsem se, ale nemohl jsem odolat. Dva kousky jsem spojil.

„Ah!“ Najednou jsem měl pocit, že to půjde. Další část jsem přidal prakticky okamžitě. S každým kouskem se víc a víc rýsoval finální tvar.

„A tohle jde sem.… Vždyť je to tak jednoduché.… Jo, tohle sem a tohle tady. … Tady pootočit,“ mumlal jsem si neustále.

Konečně jsem zaklapl poslední kousek. Opřel jsem se o stěnu a zvedl svůj poklad výš. Vypadal jako dvě pyramidy spojené dohromady svým hlavním vrcholem a vytvořené jen z obrysů. Na jedné vrchní ploše byl kruh k provléknutí a uvnitř byla nádobka známá z přesýpacích hodin. Zadíval jsem se na ni, neboť se mi zdálo, že se v ní něco hýbe.

 

*** Kai Hiwari

 

Trochu jsem se cvičil v házení dýky. Jako terč mi posloužila pomalovaná stěna. Dělal jsem to často a tak spousta omítky byla už pryč. To mi však nebránilo v tom si nové cíle nakreslit. Podíval jsem se na dotykový mobil. Bylo něco málo po desáté hodině. Čas předání se blížil.

Zatnul jsem pěst a mrštil dýkou tak, že se zabodla víc než obvykle.

Zatracenej srab, tenhle typ nenávidím. Kdykoliv je vidím, mám chuť je zmlátit.

Nakopl jsme hromadu starých žíněnek a se žuchnutím se na ně posadil. Většina prostoru byla ozářena měsícem, který sem pronikal skrz prosklenou střechu. Malým prckům to tu muselo připadat strašidelné. Parkety pod nohama vrzaly, žebřiny po obvodu vypadaly jako středověké skřipce a koza jako hrozivý tvor. Fantazie se stíny navíc dokázala stvořit ještě divočejší scenérii.

„Hezká dýka.“

Vyděšeně jsem vyskočil na nohy. Vůbec jsem ho neslyšel přijít.

„J-Juto?“ zíral jsem na něj, jak vystoupil zpoza okraje stínu a snažil jsem se sám sebe přemluvit, že nikdo nemůže najednou vypadat tak divně.

„Ah, promiň, tady jsou ty peníze co jsi chtěl, ale omylem jsem sehnal sto tisíc. Doufám, že to nevadí.“

„Cože?“

Přišel mi fakt divnej. Už jen to, že neměl brýle a sako své uniformy měl hozené přes ramena jako plášť a zapnutou jen krku. A nemyslím si, že absence brýlí by udělala někoho tak hrozivým. Nijak jsem si ho předtím neprohlížel, ale fakt měl žluté oči? A co ty vlasy? Jsou celé rozježené, až… až má jeden pocit, že mu z čela rostou rohy esovitého tvaru.

Nebyl to ale jen fyzický vzhled, jako by se i vevnitř proměnil do úplně jiného člověka. V očích měl velké sebevědomí a tvář mu zdobil drzý úšklebek. Fakt mě tím štval.

„Že ti to trvalo,“ utrhl jsem se na něj a maskoval tím svoji nervozitu.

„Umíš hodně dobře házet s dýkou, že jo?“

Zarazil jsem se.

„Jo, a co?“ Udělal jsem krok dopředu.

„Nemyslíš si, že by bylo nudné je jen tak předat?“ odpověděl mi otázkou a lehce zamával balíkem peněz, který byl skryt v papírové obálce.

Zastavil jsem se.

„Proč si o ně nezahrajeme malou hru?“

„Hru?“

Jeho tvář se děsivým způsobem rozzářila. Víc než andílka připomínal ďábla.

„Ano, ale ne obyčejnou hru. Zahrajeme si něco… zajímavějšího. Stínovou hru.“

„Stínovou?“ opakoval jsem protáhle.

„Ano, hru, kde každý hraje o svoji duši.“

„Eh?“ Byl jsem si jistý, že jsem ho praštil do žaludku a ne do hlavy.

„Cožpak to nezní zajímavě? Vítěz získá nejen peníze, ale i duši toho druhého.“

Nejraději bych uhnul pohledem. Z těch jeho očích, které po té hře očividně toužily, se mi točila hlava.

„A jaká je to hra?“ nehodlal jsem ustoupit.

„Pravidla jsou velmi jednoduchá.“ Usmál se ještě víc a skoro bych odpřisáhl, že jsem viděl upíří špičáky.

„Hej!“ vykřikl jsem, když stará tělocvična zmizela.

„Žádné strachy.“

Tma najednou kolem zmizela a já zjistil, že stojím nad propastí na malém kamenném obdelníku, který byl ve vzduchu.

„Co to kurva je?!“ padl jsem na kolena.

„Říkal jsem ti, že tohle není obyčejná hra.“

Stál vedle mě. Taky byl na té desce a mezi námi byla mezera o velikosti normálního kroku.

„Stínové hry jsou speciální.“

Očividně se v tajnůstkářství vyžíval.

„Vidíš to kolo vepředu?“

Zadíval jsem se před sebe. Objekt byl ozářen ohněm planoucím ve vzduchu a byl rozdělen na mnoho částí a na každém jejím vrcholku byla karta. Kruh se prostě vznášel ve vzduchu a na desce pod ním ležel balíček peněz.

„Pravidla jsou opravdu prostá. Není se čeho bát,“ uklidňoval mě se sadistickou radostí.

„Každý máme jednu dýku. V házení se budeme střídat a počet kroků i směr určí pole skratou.“

„Kroky? To jako kam?!“ Rozhodil jsem rukama.

„Vydrž ještě, ke všemu se dostanu.“

Znovu mi z jeho pohledu zamrazilo v zádech.

„Červené karty znamenají postup dopředu, černé naopak dozadu a aby to nebylo tak snadné, kolo se bude otáčet a čím blíž některý hráč bude tím rychleji. Takže ten, kdo zůstane moc pozadu, bude mít menší problém.

Karty jsou od dvou do deseti, spodek, královna, král, eso a joker. Poslední dvě jsou speciální. Eso je zaručené vítězství, zatímco joker je…“

„Zaručená prohra,“ řekl jsem za něj a pomalu se postavil.

Nadšením rozevřel víc oči.

„Óh, ani jsi nezačal a už se ti hra tolik líbí. To je dobře. V tom případě bys měl vědět, kdy nastane konec hry. Buď jeden z nás dosáhne cíle, nebo spadne do propasti patnáct bodů za startovní čárou a neboj, pokud se tak stane poznáš to podle červeného zbarvení.“

Podíval se pod sebe a já ho napodobil. Nebyl to dobrý nápad, jelikož jsem měl pocit, že jsem dole cosi zahlédl.

„Ale opatrně, pokud porušíš pravidla, čeká tě penalta. Dám ti první hod.“ Tiše se zachichotal.

Zahleděl jsem se znovu na zvrhlou ruletu. Pomalu se roztočila. Potily se mi ruce, ale rozpřáhl jsem se a hodil.

„Spodek? To je dobrý začátek.“ řekl Juta… ne, ten druhý uznale.

Přede mnou se objevily nové kostky. Bylo jich jedenáct. Nervózně jsem po nich přešel a jen co jsem dosáhl poslední, ty za mnou zmizely.

„A jak dostanu svoji dýku zpátky?“ zavolal jsem na něj přes rameno.

„Už je zpátky v tvé ruce.“

Opravdu jsem ji tam měl, třebaže jsem tomu jen těžko věřil.

„Jsem na řadě.“

Pozoroval jsem ho jak míří. Co jsem o Jutovi slyšel, tak v ničem nevynikal, byl to samotář a podle některých i podivín. Jeho školní výsledky byly průměrné až podprůměrné. Hodil. Zatajil jsem dech.

„To… bylo těsné,“ řekl.

Dýka byla jen kousíček od hranice černého krále.

„Takže čtyři kroky dopředu.“

Jeho kostky vytvořily cestu.

„Jsi na řadě,“ usmál se na mě.

Rád jsem se od jeho děsivého já odvrátil, ale i tak jsem cítil jeho pohled. Odplivl jsem si a hodil.

„Černá dvojka,“

Zavrčel jsem a musel se kousek vrátit.

„Není třeba být hned tak nevrlí, pořád máš náskok.“

Hodil.

„Eh? Dvojka? Tak s tímhle tempem tě nedoženu,“ pokrčil rameny, když postoupil dopředu.

„Černá trojka, to jsou tři kroky zpátky,“ poučil mě po mém dalším tahu.

„Ty mě máš tak co poučovat,“ houkl jsem na něj, když sám musel udělat dva kroky dozadu.

Tentokrát se musím trefit do červeného.

Kolo jsem hypnotizoval, hodil jsem a setřel si pot z čela. Zvládl jsem trefit sedmičku, těsně vedle černé královny. To mohlo bolet.

„Dobrá trefa,“ pochválil mě, ale přišlo mi, že se mi vysmívá.

Sotva tahle pokroucená hra začala, už jsem byl nervózní. Vůbec jsem netušil, kde jsem to byl, ani co se dělo, ale měl jsem takový divný pocit, že musím vyhrát, jestli chci vypadnout živý.

„Jsi na řadě!“ volal na mě.

Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že je o pět polí zpátky.

Super.

Rozkročil jsem se a dýka prosvištěla vzduchem.

„Je modré být tak unáhlený?“ jeho slova mnou projela.

„Dvojka a červená.“

V duchu jsem toho malého parchanta proklínal. Jen co jsem dostal svoji dýku do ruky, pozoroval jsem ho. Od slabého Juta se hodně lišil. Z jeho postavy byla cítit jistá dávka arogance. Připadal mi jakoby větší.

„Ha, červený král! To je třináct kroků dopředu!“ řekl radostně a když se zastavil, přátelsky na mě zamával.

Nejradši bych mu tu dýku zarazil do ksichtu. Přikrčil jsem se a připravil k hodu.

„K cíli zbývá už jen kousek. Pokud trefíš druhou nejvyšší kartu, bude tvé vítězství skoro jisté,“ provokoval mě.

Zatřásl jsem hlavou, zhluboka se nadechl a hodil.

„Taky dobré,“ ohodnotil moji kladnou sedmičku.

Jak jsem před tím kolem stál, opravdu se točilo rychleji. Vzduchem prosvištěla jeho dýka.

„Dva kroky dozadu, huh?“

Upřímně jsem doufal v lepší záporné číslo, ale teď jsem se musel soustředit na svůj hod. Větší blízkost nebyla výhodou. Karty se pohybovaly příliš rychle. Zavřel jsem oči a hodil.

Kostky mě pustily o dva kroky dopředu a bylo to pořád lepší než ta černá desítka v sousedství.

„Ano, není třeba spěchat. Kdo spěchá, dělá unáhlené kroky.“

„Sklapni už a házej!“ zařval jsem na něj, jelikož mi jeho kecy fakt lezly na nervy.

„Dobře, dobře.“

Hodil.

„Král… Černý král.“

Sykl, jak musel jít hodně dozadu. Když jsem však házel, byl jsem si jistý, že kolo netrefím, ale zasáhl jsem těsně okraj červené čtyřky. Sedl jsem si na nový kámen a rozmasírovával si ztuhlé zápěstí.

Kruci, tohle jsem mohl fakt zvorat.

Zaslechl jsem bodnutí do kola, ale protože se pořád ještě točilo, neviděl jsem výsledek.

„To si… děláte srandu?“ přišlo mi to komické.

Juta však nic neřekl, jen se tiše otočil a udělal deset kroků zpátky. Od konce jeho cesty ho dělilo už jen několik málo kamenů. Ten jeho byl totiž červený.

Fakt jo?

Skoro jsem nemohl uvěřit tomu, že mám takové štěstí. Byl jen hod od své porážky… v jeho vlastní hře. Oddechoval jsem.

Když si dám pozor, budu mít vítězství v kapse.

Zvedl jsem se.

„Hej, nemyslíš si, že je načase to vzdát?“

„Proč myslíš?“ otázal se klidně.

„Seš sotva pár kroků od propasti, ne? A já jsem těsně před cílem. Není možná, abys tuhle hru vyhrál.“

„O vítězi není ještě zdaleka rozhodnuto. Vše se může změnit.“

Opravdu vypadal, že ho vlastní situace nijak neděsí.

„Vzdání hry je stejné jako přiznání porážky. Když to udělám, musím podstoupit penaltu.“

Odfrkl jsem si.

„Jak chceš. Dostals svoji šanci.“

Procvičil jsem si rameno a připravil se k hodu. Lidské oko již nemohlo rozeznat jednotlivé barvy a vše se slilo do jedné mazanice. Od vítězství mě dělil jen kousek. Otočil jsem se na něj.

Ruce měl v kapsách a čekal. Být na jeho místě, tak se potím. Jeho klid byl děsivý. Vrátil jsem se zpátky k roztočené ruletě. Hodil jsem a se zatajeným dechem jsem čekal, až uvidím výsledek.

„Dvojka!“ Jediné číslo, které jsem fakt nepotřeboval.

„Já ti říkal, že vítěz není ještě určen, ne?“

„Podvádíš! Musíš podvádět! Jinak není možné, abych chytl jen dvojku!“

Jeho tvář byla klidná.

„Nepodvádím. Stejně jako ty jsem vázán pravidly hry. Věř mi.“

Otočil jsem se u dělal ty blbé kroky dopředu. Od cíle mě oddělovalo jen jediné pole.

„Fajn, až příště hodím a můžeš jít do hajzlu i s tou tvojí pitomou hrou!“

Nedalo mi to se však znovu neotočit. Tvářil se klidně, ale jeho dech ho prozradil.

Jasně, že je nervózní. Není možné, aby dokázal v jediném kole vyhrát. Na to je kolo moc rychlé.

Rozkročil se, nadechl se a hodil. Za dýkou jsem se otáčel. Zabodla se. Teď ještě kam. Vteřiny ubíhaly pomalu. Kolo se začalo plynule zastavovat. Slyšel jsem, jak se blíží.

Takže dostal kladné číslo, huh? To mu ale moc nepomůže, i kdyby trefil krále, v příštím kole vyhraju já!

Jeho krok se však nezastavoval.

„Hej, kam jdeš-?“

Pohledem jsem se zastavil na jeho cestě. Byla vydlážděná až ke kolu.

„To snad… !“

Rychle jsem očima hledal jeho dýku. Byla zabodnutá… uprostřed červeného esa.

„Neříkal jsem,“ vytáhl dýku a ukázal mi probodnutou kartu, „že ničí vítězství není jisté až do samého konce?“

Svíral jsem svoji zbraň a celý jsem se třásl. Ten bastard dokázal zvrátit svoji bezvýchodnou situaci v naprosté vítězství! Nedokázal jsem tomu věřit, nechtěl jsem tomu věřit, ale taková už byla pravda.

„Tak, je čas přijmout svůj osud,“ řekl a znovu jsem z něj cítil tu sadistickou radost.

Mezi námi se vytvořila cesta, udělal krok. Půl kroku jsem ustoupil.

„Temnota se usmála.“ Horní část jeho obličeje zakryl stín a zůstal jen potěšený úšklebek.

Nedokázal jsem se pohnout. Ucítil jsem, jak mi položil dlaň na hruď a jemně zatlačil. Pomalu jsem se kácel dozadu. Všechno to probíhalo tak pomalu, jako by se čas vlekl. Někdo mi položil ruku na rameno.

Otočil jsem se a spatřil něco černého se základními lidskými proporcemi a děsně rozšklebeným obličejem.

„Áááá!“

Nebyl sám, dole jich bylo spousty, stovky a tisíce. Sápaly se po mně a stahovaly dolů. Snažil jsem se jim uniknout, ale nešlo to, i když jsme se už mohl hýbat. Byly všude okolo. Jejich obličeje se natahovaly, vlnily, šklebily a roztahovaly.

 

*** ???

 

Stál jsem nad jeho tělem a pozoroval, jak se třese. Natáhl jsem ruku a z jeho hrudi vyšla duše. Vypadala jako poloprůhledná koulička s myším ocáskem a malým plamínkem uvnitř. Dal jsem si ji před sebe a pozoroval ji.

Vnitřek byl zašedlý, kalný, ale plamínek uvnitř tančil a v jeho samotném středu bylo něco bílého. Zamračil jsem se. Tohle bylo mé první vítězství a svačinka by byla zasloužená.

 

*** Kai Hiwari

 

Zalapal jsem po dechu. Pod sebou jsem ucítil studené parkety.

„T-Tělocvična…?!“ Zase jsem nic nechápal.

„Prohrál jsi.“, řekl tiše.

S cuknutím jsem zvedl hlavu. Byl jsem úplně zpocený a dech se mi srážel před obličejem.

Jemně se usmál.

„Mohl jsem si vzít tvoji duši, ale rozhodl jsem se ti ji ponechat,“ jeho úsměv byl nebezpečný.

„Vypadalo to, že není tak krutá, jak se na první pohled zdálo.“

Sotva jsem jeho slova vnímal. Otočil se a odcházel. Zmizel ve stínech. Nedokázal jsem se ani pohnout. V hlavě jsem měl jeden obrovský guláš. Bylo to všechno jen sen, iluze, zhypnotizoval mě? Ať už to bylo cokoliv, dneska už neusnu.

Unaveně jsem hlavou praštil o zem.

 

*** Juta Nazo

 

Ráno jsem se ploužil do školy. Vůbec jsem si nepamatoval, jak jsem se dostal domů. Má poslední vzpomínka patřila tomu, jak skládám svoji narozeninovou skládačku a pak jsem se prostě ocitl před svým domem. Teď stojím před školní branou a nevím, co dělat.

Kai bude zuřit, až zjistí, že pro něj pořád nemám peníze. Bál jsem se toho, co mi může udělat. Mohl jsem se mu celý den vyhýbat, ale to nic neřešilo, jen by to všechno bylo horší. Na chvilku jsem se zastavil u skřínek na boty. Každý student měl svoji a učitelé také, jen v jiné části.

Jako vždycky tu probíhal shon. Jedni čekali na druhé, vyměňovali si novinky, povídali si o tom, co viděli v televizi a nebo co dělali včera po škole. Nadzvedl jsem přední stranu přehrádky a vložil do ní boty. Do třídy jsem se ploužil ještě pomaleji. Má nejhorší představa se vyplnila velmi brzo.

Kai šel proti mně na chodbě. Nešlo se mu nevyhnout. Skrčil jsem se a doufal, že si mě nevšimne. Nedokázal jsem se však ubránit tomu se na něj nepodívat. Rozhodně mě nepřehlédl. Už jsem v mysli blekotal jednu omluvu za druhou, když kolem mě prostě prošel.

„To byl… Kai, ne?“ ptal jsem se sám sebe.

Stál jsem uprostřed chodby a pořád zíral na schody do vyššího patra, kde zmizel.

 

*** Kai Hiwari

 

Co to sakra bylo? Byl to včera fakt Juta?

Seděl jsem v lavici a kousal se do palce. Už jsem nad tím přemýšlel od včerej-… od dnešního brzkého rána, kdy jsem se doplazil domů.

Má snad rozdvojenou osobnost? Nic takového jsem o něm neslyšel.

Nejvíc mi však v mysli uvízla ta jeho stínová hra. Nedokázal jsem pořád pochopit, co přesně se stalo. Byla to všechno iluze? Měl jsem jen sen? Nebo to byla opravdu skutečnost? Ale jak… jak to mohlo být skutečné?

Z toho všeho přemýšlení mě bolela hlava.

 

***

 

Na velkou pauzu na oběd jsem se zašil na střechu školy. Potřeboval jsem být sám. Jemně foukal vítr. Jak jsem tak ležel, všechny ty šílené události mi přišly jen jako jedna velká noční můra.

Zavrzaly dveře. Jestli sem někdo přišel hledat rvačku, tak s původním počtem zubů neodejde, za to ručím. Mám teď fakt špatnou náladu. Kroky směřovaly ke mně.

„K-Kai?“

Vymrštil jsem se do sedu.

Co teď?

Mračil jsem se na něj.

„Já… ty peníze teď nemám. Mohl bys ještě chvíli počkat?“ říkal tiše.

Nevěřil jsem vlastním uším. Byla ta jeho druhá osobnost fakt jen sen?

„A je všechno v pořádku?“

„Proč se ptáš?“ odvětil jsem, aniž bych kontroloval tón.

„No, já… ráno ses choval trochu zvláštně a ze včera si moc nepamatuji, tak… jen… jestli…“

Pořád uhýbal pohledem na své přezůvky. Sevřel jsem pěst.

Tak to nebyl sen…?! Jestli to byla pravda…!!

Opravdu tomu nešlo věřit, jejich osobnosti byly tak rozdílné jako… stín a světlo.

Jestli po něm budu chtít další peníze, nebo ho budu tyranizovat, ten druhý… se může znovu objevit.

Zakusit další takovou zvrhlou hru jsem fakt nechtěl.

„Zapomeň na to,“ řekl jsem.

„Eh?“

„Řekl jsem, abys na to zapomněl, nikdy jsem to vážně nemyslel. Jen jsem tě chtěl naučit být mužem,“ lhal jsem.

„Takže…“

„Jo,“ přerušil jsem ho rychle, „chtěl jsem ti dát lekci v mužství. Hádám, že jsem tím na tebe šel moc zhurta.“

Díval se na mě s rozevřenýma očima.

„Takže… můžeme být kamarádi?“ skoro to šeptal.

Kamarádi!!

Běhal mi z něj mráz po zádech, ale když budu na jeho dobré straně…

„Jasně že jo,“ odvětil jsem, jako by to bylo jasné.

„Hurá! Juchů!“ Zase skákal do vzduchu radostí.

Zaškubalo mi v koutku úst. Ten rozdíl osobností byl… absurdně veliký.

„Hiwari, nechtěl bys po škole jít do arkády? Mají tam jednu hru, co už chci dlouho vyzkoušet, ale nikdy jsem nesehnal spoluhráče.“

Nad jeho rozzářeným obličejem se nešlo nepousmát.

„Jasně a říkej mi Kai.“

Se zamručením přikývl.

 

*** ???

 

Stál jsem na střeše domu a pozoroval město. Všude byl klid, ale mnoho oken ještě svítilo navzdory hluboké noci. Zadíval jsem se na složený přívěšek ve tvaru přesýpacích hodin. Byl jsem v tomto světě krátce, ale už teď jsem věděl, že to bude legrace.

Vedle mě se ve vzduchu zastavil podivný tvor, který nejvíce připomínal sovu. Měl však čtyři skoro lidské oči, na každé straně hlavy čtveřici hnědozelených per, humanoidní ruce spojené s křídly, na každém prstu krátký drápek, nahnědlé peří a…

„Proč máš na sobě tu růžovou baletní sukénku?“

„Líbí se vám, mistře?“ Soví tvor se radostí roztočil.

„Tomuhle kostýmu říkám princezna Tutu,“ udělal ve vzduchu několik velmi neobratných baletních kroků.

Kroutil tuhým ocasním peřím a snažil se své ptačí prsty složit do špičky.

„Jaký je stav velké hry?“

Okamžitě přestal a vytáhl odkudsi zpod křídla svitek a pověsil ho ve vzduchu, aniž by ho cokoliv hmatatelného drželo a rozvinul ho.

„Celkový počet hráčů je zatím 156. Vy mistře, jste se probudil mezi posledními. Doporučuji vám tedy sehnat nějaké dobré lidské hráče, jinak hrozí, že budete ponechán daleko vzadu.“

„Oh,“ zadíval jsem se na svitek.

Písmo nebylo lidského původu a vypadalo velmi složitě, ale pro moje oči to bylo jako číst slabikář.

„To bych si opravdu měl pospíšit, že?“

„Ano pane a doufat, že nějakou dobu nepotkáte někoho z první padesátky, pokud mi, pane, dovolíte vám poradit.“

„Už jsi to udělal i bez dovolení,“ pronesl jsem.

„Ah, omlouvám se, pane,“ uklonil se mi.

Nijak jsem ho netrestal. Byl to jen posel a asistent přidělený každému stínovému hráči. Ušklíbl jsem se. V mé domovině bylo hraní her zákonem. Kdo vyhrál, získal duši soupeře, která mu přinesla sílu.

Pouze jeden však mohl být králem a toho už dlouho nikdo neporazil a vlastně ani nevyzval. Proto uspořádal tuhle velkou hru. Herním plánem je celý lidský svět. Jenže tu je jeden menší zádrhel. Žádný stín nemůže na tomto místě existovat.

Těla stínů jsou složena ze zvláštní energie a kdyby se sem nějaký dostal, velmi rychle by zemřel. Proto král vymyslel unikátní skládačky, hlavolamy a předměty, do kterých se každý stín schoval. V této podobě byly shozeny do lidského světa. Pokud nějaký člověk daný předmět našel a splnil jeho podmínky, mohl volně proniknout do jeho mysli a uhnízdit se.

Tím získaly těla schopná volného pohybu a možnost pořádat stínové hry. Jak s daným vazalem stín naloží, to už záleželo na něm. K usnadnění komunikace a získání přehledu o současném stavu hry sloužili poslové. I oni měli různé tvary a ten můj musel mít zrovna úchylku na strašný cosplay.

Nejenže v tom vypadal děsně, ale ještě to měl odfláknuté. Zakroutil jsem hlavou.

„Můj pane, mohu se zeptat, proč jste toho člověka propustil? Přeci jen prohrál a jeho duše byla právoplatně vaše.“

„Ah, ano, ten kluk… Kai. Tyranizoval mého vazala krátce před mým objevením, myslel jsem si, že bude vhodnou obětí, ale… docela mě překvapilo, že jeho duše není černější.

Od něj se to dalo očekávat, ale zdá se, že v nitru se skrývá víc, než co je vidět na povrchu.“

„Ale, pane, jestli nebudete pohlcovat duše poražených, nebudete mít žádnou sílu. Hry s ostatními stínu budou mnohem náročnější a vaše vlastní duše může být během hry zničena, když…“

„Já vím,“ přerušil jsem ho, „tlak který kladou stíny na jeden druhého je veliký.“

Usmál jsem se.

„Obzvlášť, když jejich porážkou získáte všechny jejich body vítězství a duše, které pohltili.“

Tohle byla opravdu zajímavá hra. Nejlepší na tom bylo, že poznat vazala se stínem od normálního člověka nebylo jednoduché. Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na osamělý měsíc.

„Stínová hra… začala.“

 

Kdo bude vítězem?

Kapitola 1-1 z 16
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Dostálová Lenka16.6.2016
 

Milá Evo,

Tvé Stínové hry jsem začala číst už před více jak půl rokem a pořád jsem doufala, že je dotáhnu do konce, ale nakonec jsem to vzdala před cílovou čárou. I když se mi nápad líbí, umím si ho představit spíše jako mangu či anime, nikoliv však jako knihu. Možná za to může přílišné rozdělení na jednotlivé „díly“. Jiné zpracování by to ale mohlo napravit.

Pro příběh tohoto typu bych spíše zvolila „er“ formu. Zvlášť když chceš vyprávět z pohledu tolika osob, nejen těch hlavních. V er by se ti také lépe popisovaly jednotlivé věci. V ich formě se moc nehodí, aby byl půlstránkový odstavec typu: „tohle stálo támhle, tam bylo tohle a za tím tohle“. Takové jsem rovnou přeskakovala. Pokud na tak detailních popisech trváš, mohla bys je alespoň zakomponovat do děje. Například: „Sedl jsem si na postel vedle stolu.“ Sice ani to není zrovna výhra, ale určitě to nebude tak krkolomné.

Celkově by na stylistice bylo třeba zapracovat. Kolikrát musí čtenář hodně přemýšlet, aby pochopil, co se autor snaží říct. Například, když mluví jedna osoba, píše se to většinou přímo do stejného odstavce. Umístíš-li to na nový řádek, mám pokaždé pocit, že už to řekl někdo jiný. „ Támhle!“ ukázal jsem rukou. „Tímhle směrem.“ – na jeden řádek.
Také se snažíš za každou cenu vyhnout opakování slov, až je to na škodu. Je třeba si pohlídat i pravopis i/y, angličtinu, když už ji používáš, a měla bys dodržovat pravidla psaní japonských jmen.

Na tvém příběhu bude ještě hodně práce, jestli se má líbit co nejvíce lidem. Pokud tě to ale baví, tak to jistě zvládneš!

Hodně štěstí
Lenka D.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Eva Zumrová

O mně

Píšu, protože mě to baví a přináší mi to radost. Ráda se o své výtvory dělím a doufám, že to někomu přinese radost.
Tvorba je asi určená spíše mladým lidem, nemyslím si však, že je to jen pro ně ;)
Mezi hlavní žánry povídek i románů patří fantasy a trochu i sci-fi (spíše povídky). Přidávám tam různé hlášky, perličky i ironické poznámky. Nejednou si dělám legraci ze zažitého klišé.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •