IKAR CZIKAR CZ

Srdce z Jersey (Robert Sedmihradský)27.12.2015
 

2
 počet hodnocení: 2
přečtené 1356, Komentáře 4

 

Srdce z Jersey

Svítalo. Oranžový kotouč slunce vystupoval zpoza kopců na obzoru. Jeho paprsky probleskovaly stromovím. Světlo se šířilo po trávníku zanechávaje po sobě dlouhé stíny štíhlých kmenů. Krůpěje rosy v trávě a na květinách se třpytily jako diamanty. Jedna kapka sklouzla z květu růže na list, po něm níž a dole na zemi se rozstříkla na jemnou tříšť.

Sluneční světlo zaplavovalo zahradu a průčelí domu. Nehlučně se otevřela ocelová vrata garáže. Do naleštěného černého kabrioletu Porsche nastoupil mladý muž s živýma modrýma očima a vlasy barvy vlašských ořechů. Měl na sobě světle modré džínsy a bílé plátěné sako. Pravidelně se před horkým dnem osvěžoval jízdou s větrem ve vlasech klikatými silničkami ve svazích Sierra Nevady. Za dvacet minut už zaparkoval své Porsche před budovou Vývojového střediska robotiky, kde pracoval.

Hned, jak před třemi lety přišel z univerzity, bylo jasné, že právě Frank Condor je člověk, který může přiblížit androidy skutečným lidem. Absolvent techniky a lékařství, humanitně orientovaný špičkový technik. Půl roku po svém příchodu odstranil všechny překážky spojení živé tkáně s nosným skeletem. Založil vlastní oddělení a začal aplikovat své objevy ve velkém. Nejenže vzkřísil zkrachovalý projekt androidů s lidským mozkem, ale daroval jim i lidskou kůži vyživovanou lidským srdcem. Zahájil vývoj skutečného androida, jaký dosud nebyl sestaven. Oživoval každý lidský sval zachráněný při autohaváriích, kdejaké buňce odsouzené k smrti dal šanci žít dál ve svém robotovi. Výsledkem byl Smile. Robot, který se umí smát. Android složený z kousíčků lidských tkání a elektronicky řízené ocelové kostry.

Nebýt plného parkoviště, působila by budova výzkumného centra opuštěně. Ani starý vrátný neseděl za svým okénkem. Frank prošel celým oddělením aniž zahlédl jediného kolegu. Pomyslel si něco o nesmyslnosti pravidelných cvičných evakuacích a rozhodl se začít pracovat sám.

Pohled do snímače oční duhovky, dotek senzoru dlaně a pancéřové dveře hlavní laboratoře se otevřely.

Uprostřed malé světlé místnosti ležel na lékařském stole android Smile. Nebyl pouze Frankovým dílem, na vývoji ocelové kostry a kybernetického řízení se podílelo celé oddělení. Frank byl však jediným tvůrcem toho, co odlišilo Smilea od dříve postavených androidů. On sám to nazval duší.

Frank dal robotvi duši, jeho dívka srdce. Ačkoli Smile vypadal jako muž s mohutným svalstvem, jeho srdce bylo jediným orgánem, jehož dárce Frank znal. Přejížděl konečky prstů po androidově hrudi a vzpomínal na osudový podzimní večer. Na studený vítr ženoucí mokré listí do tváře, krev na její roztříštěné hlavě, pocit bezmoci a zoufalství, který se ho tenkrát zmocnil.

„Jersey!“ Křičel její jméno, ale už ho neslyšela.

Většina lidí si myslela, že jméno dostala Jersey podle města sousedícího s New Yorkem. Každému dívka trpělivě vysvětlovala, že ve skutečnosti její matka pocházela z ostrova Jersey, který leží na opačné straně Atlantiku, u pobřeží Evropy. Přišla do Spojených států ve dvaceti letech se svým manželem, ale až ve čtyřiceti letech otěhotněla.

Kromě toho, že byla Jersey vynikající gymnastka, milovala seskoky padákem. Frank pochopil, že ji láká nejen volný let, ale hlavně riziko, které je schopna sama zvládnout. Loni na podzim přecenila své síly. Oceán přinesl změnu počasí rychleji než čekala. Už když uháněl jilmovou alejí k útesům, zahlédl, jak jí vichr zmuchlal padák. Auto odmítlo pokračovat po deštěm bičované louce. Běžel k ní. Ležela jako pokroucená hadrová panenka, prasklá přilba vedle ní.

„Jersey!“ Volal jí, aby se mu vrátila, ale marně.

Když umírala v jeho náručí, nemohl nechat tolik mladých a vytrénovaných buněk odejít. Věděl, že mozek je nenávratně poškozený, ale její srdce dokáže uchovat. A pak v noci, při utajené operaci, se Smile stal androidím mužem se ženským srdcem.

Obdivoval její kondici a chtěl, aby Smile byl tak dobrý jako ona. Když ho při pokusném oživování rozesmál otřepaným vtipem, byl to možná její úsměv. Uvědomoval si, že to není pravda, ale chtěl to tak vidět.

Program pro řízení androidova mozku dolaďoval doma. Den D naplánoval na dnešek.

Na den jejích narozenin.

Konečky prstů cítil tlukot jejího srdce.

Pak ucítil chladnou ocel na spánku.

Rána do ledvin ho poslala do bezvědomí.

 

Když se Frank probral, zjistil, že sedí připoutaný k židli v kongresovém sále vývojového centra. Na obřím plátně před sebou viděl pohled kamery do laboratoře, muži v maskovacích uniformách pod plátnem vypadali maličcí a neskuteční. Mluvili spolu jazykem, který neznal. Až když se jeden z nich k němu naklonil, začal anglicky.

„Pane Condore. Rádi vás vidíme živého.“

„Co se děje? Ničemu nerozumím.“

Vojáci ho obklopili. Promítací plátno zakryly hlavně jejich samopalů.

„Přišli jsme si pro vašeho androida. Ve jménu Alláha.“

Franka napadlo, že je v pořádném maléru.

„Váš kolega s námi spolupracuje a postaral se o změnu programu.“

Vojáci uvolnili výhled na plátno.

„Alexi!“ zařval Condor ze všech sil. „Ty zrádče!“

Muž v laboratoři se opovržlivě ušklíbl. „Necháme tě naživu, Franku, abys viděl, co tvůj miláček dokáže. Připravil jsem pro něj lepší program než ty. Smile je teď jedním z nás. Když jsme tě nechali v klidu přijít do práce, otevřel jsi nám všechny přístupy. Kdybychom tě k tomu nutili násilím, systém by to poznal a nevpustil by nás.“

„Bastarde,“ procedil Frank. Alex se nenechal vyrušovat.

„Jeho přeměna je právě dokončena. Jako jediný nevěřící všechno uvidíš v přímém přenosu. Představuji ti agenta džihádu Smilea.“

Za Alexem se objevil další voják. Frank androida ve vojenské uniformě téměř nepoznal. Svého androida, který se měl co nejvíc přiblížit lidem. Milého, chytrého, přátelského androida, který dostal jméno Smile, protože se dokonce uměl přirozeně smát. Teď se ale nesmál. Zpod zamračeného obočí vrhal nepřátelské pohledy. V ruce držel samopal. Vypadal úplně stejně jako vojáci, hemžící se všude kolem.

„Přepneme na jeho oční kamery, sleduj ho v akci,“ řekl Alex.

„Smile, dojdi do sklepa pro jedno rukojmí. Vyber někoho na popravu.“

Frank doufal, že tři zákony robotiky, které měl Smile napevno vštípeny, zabrání, aby poslechl.

„Provedu, pane!“ Zahlásil Smile.

Díky androidově oční kameře spatřil Frank, co provedli teroristé se zaměstnanci výzkumného centra. Všichni seděli namačkáni na podlaze sklepní místnosti pod dohledem několika vojáků. Vyděšeně zírali do androidovy zamračené tváře. Mnozí ho poznali a začali tušit, proč bylo výzkumné centrum obsazeno.

„Mayer, vztyk!“ zařval android. „Jdeš se mnou, ty hnusný červe.“

Tak Smile zná lidi ze svého okolí, pomyslel si Frank. Mezitím Smile dohnal Mayera do chodby za vstupní halou. Dostrkal ho k bílé betonové zdi.

„Ve jménu Alláha!“ vykřikl android. Pak přiložil hlaveň k Mayerovu čelu a vystřelil.

„Sloužím Alláhovi.“ Zopakoval setřásaje z rukávu uniformy krev.

Frank omdlel.

Probraly ho facky věznitelů. „Naším cílem je prezident Spojených států amerických. Je právě v Kalifornii. Máme přesný harmonogram návštěvy a toho nejschopnějšího vojáka. Džihádista Smile se teď převlékne do civilu a vyrazí do Los Angeles.“

 

Slunce už hodně připalovalo, když urostlý mladý muž v obrovském červeném kabrioletu přijížděl do města. Žádný z povalečů sedících ve stínu oprýskaných předměstských domů nepoznal, že to není člověk, ale robot. Perfektní pokožka, přirozený obličej, přátelské modré oči a za nimi kamery, přenášející obraz do Vývojového centra robotiky. Frank Condor byl stále připoután ke křeslu. Někteří teroristé se tlumeně bavili mezi sebou. Do kongresového sálu přišel i Alex, nedávný Frankův spolupracovník, který se přidal k nim.

„Program je spuštěn. Stačí sledovat, jak si Smile povede,“ řekl Alex vlídně.

Frank v duchu zuřil. „Ten android byl určen k výzkumu umělé inteligence. Dokáže se pohybovat jako člověk. Má nejdokonalejší mimiku ze všech androidů.“

„Nikdo nepozná, že to není člověk. Až zabije prezidenta, zveřejníme, že je náš.“

„Alexi, cožpak jsi zešílel? Nemůže se dostat k prezidentovi. Vypadá sice jako běžný Američan, no a co? Ochranky, ostřelovači, dostanou ho a zničí. Celý výzkum bude pryč.“

„Běžná munice ho nezastaví. To je jedna z jeho výhod. Je rychlejší a silnější než lidé. Nedělá chyby. Není nervózní. Podívej, jak projíždí předměstím. Už je ve vilové čtvrti. Vidíš tu holčičku s míčem? Zamával jí. Není to úžasné Franku? Chová se, jak jsi ho to naučil ty. Dokonce si hvízdá tvoji oblíbenou melodii, Smile od Charlieho Chaplina. Nechal jsem mu hodně lidskosti z tvého programu.“

„Smile není válečný robot. Naučil jsem ho pouštět chodce na přechodu, být milý, radovat se. Ne zabíjet.“

„Odebral jsem jen tolik, abych získal paměť na své vlastní aplikace. Například kvůli přesné střelbě. Dokonce jsem musel trochu ořezat jeho úsměvy. Některé obličejové svaly jsem úplně odpojil od neuronové sběrnice, abych měl kapacitu pro zvýšení jeho brutality.“

„Hlupáku, nechal jsi se zlákat těmi fanatiky, ukradl jsi hotového androida, co od toho čekáš? Viděl jsem, co umí, ale nevěřím, že se ti všechno povede.“

„Nezapomeň, že jsem dobrý stejně jako ty, Franku, možná lepší. Atentát na prezidenta dokáže, že mám aneroidy pod kontrolou a tebe už nepotřebujeme.“

„Ubožáku.“

Alex se nenechal ve svém vyprávění rušit.

„A pak bude záležet na mém rozhodnutí, co udělají s tebou. Předpokládám, že ti uříznou hlavu dlouhým nožem.“

„Špíno.“

„Myslím, že tvoji popravu začlením do videa s představením našeho anroida veřejnosti. Budte v něm hrát jen vy dva.“

Frankovi se zvedl žaludek.

Po chvíli Smile zpomalil. Jeho oči zapátraly po okolí. Velitel teroristů se zadíval na Alexe. Ten zůstával klidný. „Optimalizuje trasu,“ poznamenal.

Červený kabriolet se dokolébal k chodníku pod přeslazeně růžový vývěsní štít malé cukrárny. Android vystoupil z auta.

„Proč jde ten robot do cukrárny?“ zeptal se velitel teroristů.

Alex pokrčil rameny.

„Android má vlastní inteligenci. Rozkazy jsou ale dané, takže není důvod k obavám.“

Před cukrárnou sedělo několik starších dam, které sympatického mladíka zvědavě okukovaly. Smile je přátelsky pozdravil. Vešel dovnitř, prohlédl si zákusky v chladící vitríně a zase vyšel ven. Alex nezastíral rozpaky.

Ani Frank netušil, co Smile provádí. Chce něco ochutnat? Výživa androida byla umělá a lehce stravitelná, avšak bez chuti.

Po chodníku ve stínu stoletých jilmů přicházela další šedovlasá žena.

„Buď zdráva, Normo.“ Pozdravila ji jedna ze stařenek.

Smile se na ni upřeně zadíval. Jako by ji znal. Frank před projekčním plátnem nerozuměl stejně jako ona. Nevěděl, co se v androidově vyspělém mozku děje. Byl si jistý, že lidský mozek, který pro androida dostal, nenese žádné stopy minulého života. I když...

„To je shledání, Normo.“ Oslovil příchozí ženu Smile.

„Ten robot zešílel!“ Zvolal velitel teroristů. „Alexi, zastav ho!“

Alex pobledl. Frank se ovládal lépe.

„Je to jen umělá bytost, Alexi. Dlouho jsem ho testoval, ale jeho chování může být individuální. Odhaduji to na asociace. Možná mu to místo něco připomnělo.“

„Pokud zastavíme aktuální program, nestihne zabít prezidenta.“

Terorista Alexe přerušil. „Zařiďte, ať nedělá tyhle nesmysly a jede dál!“

Alex se rozeběhl do laboratoře. Jeho klid byl ten tam. Teroristé pochopili, že plán má trhliny. Jejich velitel začal udílet vysílačkou pokyny v arabštině. Pak rozepnul Frankovi pouta. „Pomůžete Alexovi. Vrátíte robota k jeho úkolu. Jinak zemřou rukojmí. A vy taky.“

Hlavně samopalů dostrkaly Franka do laboratoře. Alex seděl nad komunikačním modulem. Zvedl oči k Frankovi.

„Musím ho restartovat. Od svého stvoření je stále v aktivním stavu a to není dobré. Po resetu mu nahraju svoje pokyny znovu.“

„Alexi, když ho znovu zapneš, nemusí program přijmout. Není to odzkoušené.“

„Proč by ho nepřijal? Úplný reset zároveň vymaže případné vzpomínky.“

„Počkejme, co řekne té ženské. Nevíme, kdo to je, ani jak ji Smile zná.“

„Okej. Počkáme ještě chvilku. Tady ho můžeme sledovat na monitoru.“

Smile zatím promlouval ke staré ženě.

„Vy mě neznáte, ale já vás ano. Jdete na svou odpolední kávu a zákusek. Nedám si, ale rád s vámi chvíli posedím.“

Norma se mladého muže bála.

„Já vás neznám.“

„Všechno vám vysvětlím. Jen se posaďte.“

Alex se obrátil na velitele teroristů.

„Myslím, že jsme se zbytečně lekli. Určitě ji chce využít k našemu plánu. Držte Franka dál.“

Smile seděl naproti šedovlasé ženě a začal vyprávět.

„Vaše dcera by byla ráda, že se vám dobře daří. Znal jsem ji. I jejího přítele.“

„Znal jste Jersey?“

„Jen krátce, než se jí stala ta nehoda.“

Žena usrkla kávu. „Povídejte mi o Jersey. Odešla mi tak náhle, ani mi nestihla představit svého přítele.“

„Bylo to skvělé děvče.“ Pokračoval Smile. „A její přítel ji velmi miloval. Vy jste ho neznala, ale je to ten nejlepší muž na světě. Tak o něm vždy mluvila.“

Žena byla dojatá.

Alex se spokojeně ušklíbl.

„Co jsem říkal. Žádný problém, náš android ví co dělá, pánové.“

Smile pokračoval.

„Frank pracoval ve Výzkumném centru robotiky. Když Jersey zemřela, zachránil její srdce a daroval ho mě. Jsem robot, Normo.“

Alexe úsměv rychle přešel.

„Poslali mě zabít prezidenta. Varujte ho, jestli můžete.“

Velitel teroristů namířil na Alexe.

„Tak dost! Vypněte ho!“

Alex stiskl tlačítko na ovládacím pultu.

Zlomek sekundy stačil na to, aby si Smile strhnul kus oblečení i s kůží na prsou. Z rány vytryskla krev, ale lesklá ocel jeho kostry byla odhalena.

V laboratoři nastal zmatek. Velitel teroristů chrlil arabské pokyny do vysílačky. Frank se pokusil proklouznout ze sevření. Zarazil ho hlas jednoho z teroristů.

„Pane Condore. Kdybyste se vzpíral, ponesete odpovědnost za popravy svých kolegů, které držíme ve sklepě. Měl byste spolupracovat s panem Alexem.“

Promluvil i Alex.

„Franku, nemá cenu něco zkoušet. Reset tyhle vzpomínky vymaže a já pošlu androidovi svůj program znovu. Jsem si jím jistý. Jen jsem netušil, že jsi porušil pravidla hry a dal androidovi své soukromé instrukce.“

„Nedal, Alexi. Zachránil jsem srdce své přítelkyně, obyčejný sval na pumpování krve, nedal jsem mu její myšlenky.“

„Nevěřím ti. Kromě srdce má určitě i její mozek. Jinak to není možné.“

„Ne, Alexi. Její mozek nešel zachránit. A i kdyby, nejsem blázen. Použil jsem její srdce čistě symbolicky. A taky bylo zdravější než to původně připravené.“

Velitel teroristů vstoupil mezi oba vědce.

„Máme na okraji Los Angeles své lidi. Ten rozruch u cukrárny zlikvidujeme. Alexi, postarejte se, aby robot pokračoval v akci.“

„Franku, z jeho počítače můžeme zjistit, jak se tam ty informace vzaly. Já Smilea znovu oživím a ty se na to podívej. To bude nejlepší, co můžeš udělat.“ Zaprosil Alex.

Frank naoko souhlasil.

„Vidím, že jsi přece jen vědec jako já, Alexi. Udělám analýzu dat, porovnám je s archivem. Jestli je v programu chyba, spolu ji odstraníme.“

„Tak se mi líbíš, Franku. Zapnu Smilea a nechám ho rychle odjet z té čtvrti. Pak budeme pokračovat spolu.“

„Okej, Alexi. Budu spolupracovat.“

Svůj slib spolupráce nemyslel Frank vážně. Nenáviděl násilí a byl ochoten raději zemřít než teroristům pomoci. Od počítače, na němž analyzoval data přijatá z androidovy řídící jednotky, sledoval po očku Alexovo snažení.

„Už můžu aktivovat videopřenos.“ Hlásil Alex šéfovi teroristů. „Android ještě není plně oživený, ale uvidíme, co se kolem děje.“

Na monitoru se objevil pohled androidových očí zkreslený jeho strnulou polohou. Stačil právě k tomu, aby poznali, že hlouček stařenek si ho zvědavě prohlíží.

Najednou Frank vyskočil od stolu.

„Alexi, mám to. Počítač chybně vyhodnocoval snímač chromozómů. Stačí krátký opravný program.“

Velitel teroristů byl potěšen.

„Jste dobrý, Condore. Dejte nám ten program.“

„Mám něco podobného ve smartphonu, stačí upravit pár řádků. Doporučoval bych ho včlenit do Alexova spouštěcího programu, aby android dostal jeden celek. Přepošlu ho na Alexův počítač.“

„Alexi, spojte ty programy.“

„Věřím ti, Franku.“

Na monitoru bylo vidět přijíždějící auto. Kdosi neznámý vlekl stále nepohyblivého androida dál od cukrárny. Z auta vystoupili snědí černovlasí muži s malými samopaly s nasazenými tlumiči.

Alex spustil přenos programu.

V obvykle nesnesitelně klidné čtvrti Los Angeles zatím probíhalo děsivé drama. Dvojice tmavých aut ohraničila prostor před cukrárnou a muži z nich zahájili palbu. Díky tlumičům nebylo slyšet samopaly, jen nářek masakrovaných lidí. Několik stařenek už leželo v kalužích krve, když se mezi střelce přidal Smile.

Neměl po ruce zbraň, vytrhl tedy surově samopal prvnímu teroristovi vedle sebe. Ten se pokusil zaprotestovat, Smile však pozvedl hlaveň. Stačila jedna dávka, aby masakr utichl. Smile nedokázal minout. Každý z deseti nábojů, které vypálil, zasáhl určený cíl. Nikoli však bezbranní staří lidé na chodníku, ale teroristé se samopaly v rukou se hroutili k zemi.

Alex ještě víc zbledl. Jeho obličej splýval s bíle natřenými stěnami laboratoře.

„Franku, tys mě podrazil.“ Mumlal.

Velitel teroristů se vrhl na ovládací panel. Stop tlačítko držel půl minuty.

„To vám nepomůže,“ řekl unaveně Frank. „Můj program ho ve skutečnosti vymanil z naší moci. Nemůžete ho už ovládat.“

Terorista zastrčil pistoli do pouzdra a vytáhl dlouhý nůž. Bez jediného slova prořízl Alexovi hrdlo. Frank na něj vrhl opovržlivý pohled.

„Klidně mě taky zabijte, váš plán je zmařený.“

Obrazovka s přenosem androidivých kamer pohasla. Smile převzal akci do svých rukou. Terorista se rozmáchl. Místo nožem však uštědřil Frankovi ránu pěstí, která ho už podruhé ten den poslala do bezvědomí.

 

Slunce opět zářilo na blankytně modré obloze. K Frankovým uším doléhalo vzdálené šumění příboje. Pootevřel oči. Po svěží trávě nad útesy běžela Jersey. Smála se na něho. Černé vlasy jí vlály ve svěžím vánku. Skrz hukot moře Frank rozeznával i radostné štěbetání dětí hrajících si v trávě.

Příjemný sen vystřídalo ticho nemocničního pokoje. Frank byl zase sám.

 

„Byl to neskutečný den, který se protáhl na tři měsíce. Těší mne, že jste ho přežila,“ řekl Frank a napil se minerálky.

Bělovlasá žena naproti němu se trpce usmála. 

„U sebe si nejsem tak jistý,“ pokračoval. „Když jsme před rokem ztratili Jersey, já i vy, ačkoli jsem vás ještě neznal, naše životy se změnily. Už tenkrát mne napadlo opustit výzkum. Všechno podstatné jsem objevil za Jerseina života. Díky ní jsem měl ze všeho dvojnásobnou radost. Po její smrti jsem jen udržoval svůj život dál ve stejných kolejích. Než přišli teroristé.“

Frank se odmlčel.

„Když už vím, jak dopadl můj android Smile, jsem definitivně rozhodnutý. Odcházím. Předal jsem všechny podrobnosti výzkumu vládě, ale osobně už na androidech pracovat nechci.“

„Není to špatné rozhodnutí, Franku? Výzkum půjde dál, ale bez vás. Jersey vás měla za toho nejlepšího.“

„Jsem rozhodnutý, Normo. Když Smile přijel do výzkumného centra a osvobodil nás, pozabíjel všechny teroristy. Stovce mých kolegů zachránil život. Stal se z něj dokonalý válečný stroj. Jenže to já nechtěl. Kvůli tomu jsem ho nestvořil a nedal mu srdce od Jersey. I když jsem mu po návratu z nemocnice nahrál svůj původní program, Smile už byl někdo jiný. Nešlo o odpojené mimické svaly. Zažil násilí a tím ztratil svoji duši. Podle drtivé většiny vědců je to můj neobjektivní názor. Ale i když jsem ho opravil do naprosto stejného stavu jako byl původně, nedovedl se už smát. Vycítil jsem, že se chová jen jako naprogramovaný robot, nikoli jako můj polidštěný android Smile.“

„Chápu, že je to pro vás těžké. Nicméně můj starý rozum je jedné věci rád.“

„Srdce od Jersey. Nechali mě ho vyjmout. Vidíte, už je čas, Normo. Kněz přichází.“

Stará žena se opřela o Frankovo rámě. Společně s farářem se pak vydali na cestu od vesnické hospůdky k malému hřbitovu na bílých útesech nad mořem.

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Robert Sedmihradský4.2.2016
 

Děkuji za komentáře, tak přínosné pro autora a jeho další jazykolamačský rozvoj.
Ještě bych upozornil na dosud neodhalené odkazy na pravěk umělé inteligence a adroidismu jménem Frankenstein od Mary Shelleyové z roku 1818 (i když Vojtěch byl blízko :-), Terminátorova bratra RoboCopa, nevyřčený kult osobnosti Ondřeje Neffa a další věci, jež nelze popsat slovy.
Tahle povídka je hříčkou, kterou jsem načnul už dávno a jejím dokončením jsem chtěl skoncovat se svým kdysi oblíbeným sci-fi žánrem, tak deziluzním s příchodem skutečného 21. století... Nebo nikdy neříkej nikdy? Možná někde v nočním tichu hřmí motory nákladní vesmírné lodi Nostromo...

dva mraky28.1.2016
 

Chtělo by to vybrat si styl vyprávění a držet se ho.
Buď řešit reálie až naivně pohádkově, a hrát si s emocemi. Pak není potřeba příliš držet logiku. Potom je vyprávění o androidovi se srdcem z milované dívky, ve kterém dobro zvítězí, OK. Sice nijak originální ale příjemná pocitovka.
V okamžiku, kdy tam ale vtrhnou teroristé a začne pokus o něco jako kyberpunk smíchaný s thrilerem, jde pohádka do kopru. Pak je potřeba mít logickou konzistenci, vizi použitých technologií, které čtenář uvěří, dobře napsanou akci a trochu nečekanou pointu.

Vojtěch Záleský23.1.2016
 

Je vidět, že má autor rád Terminátora a sci-fi obecně (podobnost jména Condor a Connor není náhodná, stejně jako fakt, že Condor naprogramoval robota k jistým účelům, a dokonce pak zlého přeprogramoval na hodného). Na povídce je hezké, že umožňuje napsat jakoukoli epizodu v krátkém časovém úseku, pokud je dobře vystavěna. Zdejší text by potřeboval mnohem více prostoru na popsání zajímavých věcí.
Povídka se bere až moc vážně, proto všechny logické chyby vyvolávají pobavený úsměv. Působí jen jako fan-fiction epizoda než jako plnohodnotný text. Téma je podáno triviálním způsobem, zápletka není využita nijak originálně. Text je ve své vážnosti moc patetický, zvraty jsou předvídatelné. Téma šlo využít mnohem zajímavěji, než k obyčejné vojenské frašce.
Několik věcí by chtělo vysvětlit. Android byl sestavený „z kousíčků lidských tkání“. Moc té tkáně tedy neměl. Na začátku se dozvíme, že dal Frank robotovi duši. Jak? Fakt, že je člověk stvořitelem duše, je velmi závažný na to, aby se dal přeskočit (ambiciózní autor by na tom vystavěl celou knihu).
Proč dal Condor srdce své dívky mužskému androidovi? Proč ne ženskému, který by mu dívku nahradil? K čemu vlastně Smilea vytvořil? Proč by dával androidovi duši? Aby ho co nejvíce přiblížil lidem, ano. Ale proč? Jaké by měl využití? Z textu se dozvíme, že k vývoji umělé inteligence. Jaké, když má lidský mozek (je z programu androidů s lidským mozkem)? Jak ti vědci vytvoří umělé vědomí, když jsou jeho komponenty lidské? Kde je morální hranice? Kdo by pak obnovoval vědomí někoho mrtvého?
Frank doufal, že zákony robotiky Smileovi určí, jak se chovat (i když v textu není nikde zmíněno, že by takové zákony Smile obdržel). Proč by mu měly říkat, jak se chovat, když má duši, tudíž i schopnost sám přemýšlet a sám se rozhodovat? A když ne, k čemu duše je? Není zdrojem samostatného vědomí? A není vědomí svobodnou vůlí? Smile se dá naprogramovat, jak udělal Alex. Dal mu tedy také jinou duši? To, že má Smile duši je tedy fakt, který nevede k žádným závěrům, neplynou z něj žádné důsledky a vyvolává jen otázky, kvůli kterým je zbytek děje nepodstatný.
Proč terorista Franka na konci nezabil a jen mu dal pěstí?
Autor má k dobrým povídkám ještě dlouhou cestu. Tato povídka stačí, pokud ji autor nechá v šuplíku. Pokud to myslí se psaním vážně, musí se na text dívat kritičtěji. Popisné pasáže uvádějící text jsou celkem čtivé. Zapracovat tak musí na vnitřní logice textu a způsobu vyprávění.

Petr Šebesta23.1.2016
 

Miluju Asimova, takže tuhle povídku jsem zhltl za pár minut. Jen mě trošku zklamala ta část s teroristama ve výzkumném centru. Myslím, že to pro Franka šlo až moc hladce a Alex s velitelem teroristů by určitě nebyli tak naivní,aby ho nechali nahrávat do jeho robota jeho program z mobilu.Ale jinak je to fajn :)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Robert Sedmihradský

O mně

Lidská duše je šťastná, když je svobodná. A díky fantazii je duše svobodná vždy.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •