IKAR CZIKAR CZ

Povídky, novely a ostatní kecy (Aleš Beseda)5.2.2015
 

4
 počet hodnocení: 1
přečtené 22108, Komentáře 16

 

Skandál společnosti BraiCon - Westworld

 



 



Westworld



 



První řadu televizního seriálu Westworld uvedl kanál HBO na podzim roku 2016. Seriál si ihned získal řadu fanoušků po celém světě. Jenže představa, že lidstvo bude kdy schopné vyrábět roboty s umělou inteligencí, kteří jsou k nerozeznání od skutečných lidí, značně narušovala uvěřitelnost téhle sci-fi série. Tehdy čtrnáctiletému Edgarovi to nedávalo smysl. Stal se rovněž fanouškem, ale mírně rezervovaným. Položil si totiž zásadní otázku: Proč investovat spousty peněz a energie do složitých technologií výroby těl a umělé inteligence, když těla i inteligence dávno existují? Copak není jednodušší ovládnout to, co je k dispozici? S etickým ani kriminálním rozměrem své otázky si hlavu nelámal. V jistých částech světa přece náboženství dělá z žen otrokyně naprosto oficiálně.



Edgar byl nadprůměrně inteligentní, disponoval schopností abstraktní hloubkové analýzy, svůj první kód napsal už v jedenácti letech. Narodil se v Severním Vancouveru a od malička trpěl cystickou fibrózou. Jeho onemocnění jej prakticky odstřihlo od sociálních vazeb. Navíc byl introvert. Rodiče se mu rozvedli dva roky po jeho narození. Zůstal v péči matky, otec jej navštěvoval stále vzácněji, pak si našel jinou ženu a přestal se o Eda zajímat nadobro.



 



Podzim roku 2016 zastihl Eda stále v Severním Vancouveru, v nájemním bytě desetipatrového bytového domu Twin Towers, kde žil už tři roky se svou stále rozvedenou matkou. Svůj volný čas trávil převážně u obrazovky počítače, ve svém pokoji s téměř pořád zataženými závěsy. Na jaře příštího roku mu mělo být patnáct a on ještě nikdy neměl holku. Mohl za to jeho zdravotní hendikep, ale hlavně jeho zdrženlivá povaha. Trpěl komplexem méněcennosti i kvůli své nadváze. Neuměl navazovat vztahy, nedovedl jen tak konverzovat, jakmile se ocitl ve společnosti nějaké dívky, silně znervózněl a nedokázal ovládnout napětí a trému. Toužil po opačném pohlaví tak silně, jak jen chlapec v pubertě dokáže, ale nebyl schopen se k žádnému děvčeti ani přiblížit.



Seriál Westworld inspiroval jeho fantazii. Neměl potřebu někomu ubližovat a násilné scény se mu nelíbily. Toužil po fyzickém kontaktu s dívkou, chtěl k ní být něžný, přál si být milován, ale současně se hrozně bál, že se svou povahou a vizáží k tomu nikdy žádnou nepřiměje. Ale kdyby dokázal ovládnout lidský mozek, stačilo by prostě vyslat povel přes aplikaci v Androidu a kterákoliv dívka by mu splnila přání. Nedokázal na to přestat myslet. V polovině roku 2019 se dozvěděl o projektu Neuralink Elona Muska. Pochopil, že jeho sny se mohou uskutečnit.



V tom roce došlo ještě ke dvěma podstatným událostem, na jaře lékař u Edgara diagnostikoval začínající diabetes, což je u cystické fibrózy poměrně běžná komplikace. Ed z toho dostal deprese. Nechtěl už ani vycházet ze svého pokoje, dokonce začal pomýšlet na sebevraždu. Stačilo se předávkovat inzulínem. Myslel na to stále častěji.



 



V srpnu našla jeho matka v poštovní schránce obálku z advokátní kanceláře. Vracela se z práce a pohodila ji na stůl v kuchyni. Dopis byl adresován Edgarovi. Obsahoval pozvánku k návštěvě advokáta za účelem vyřízení pozůstalosti. Edův otec, který tragicky zahynul při výkonu povolání, odkázal svému zapomenutému synovi tři a půl milionu kanadských dolarů. Pracoval pro ExxonMobil a většina té částky pocházela z životní pojistky a firemního odškodného.



 



Okamžikem, kdy se Ed z úst advokáta dozvěděl tu neuvěřitelnou zprávu, byly myšlenky na sebevraždu zapomenuty. Edgar si představil, co všechno si od té chvíle může dovolit a propadl euforii. Pár dní trvalo, než uvykl nové realitě. Oznámil matce, že se odstěhuje a našel si byt uprostřed Vancouveru nedaleko Sahalli Parku. Pak si sepsal seznam priorit. Bylo mu sedmnáct a tak v průběhu následujícího měsíce navštívilo jeho nový byt hned několik mladých žen z eskortních služeb. Ale Ed jen potřeboval zklidnit svoje nevybouřené tělo. Potřeboval se soustředit. Už nebyl problém pořídit si špičkové počítačové vybavení. Edgar nezapomněl na Westworld.



Mladé ženy z eskortních služeb většinou nebyly rodilé Kanaďanky. Mnoho jich pocházelo z Ruska a Ukrajiny. Putinova chudnoucí říše generovala tisíce dívek snažících se uniknout bídnému životu emigrací. Ty, které se dočkaly kariéry luxusních prostitutek, mohly hovořit o štěstí, protože z mnoha z nich se staly kromě pokojských, servírek a uklízeček řadové pornoherečky a šlapky. Jenže i mezi nimi se nacházely přirozeně inteligentní a talentované dívky, které ale nikdy nedostaly šanci. A tak mnohé doufaly, že narazí na někoho, kdo je z otroctví prostituce a mizerně placené podřadné práce vysvobodí. Nina byla jednou z nich. Velmi záhy pochopila, že Ed je její šance. Vypadal jako normální kluk při těle, moc nemluvil a choval se k ní hezky. Poznala, že je nemocný a zakomplexovaný, ale také zajištěný, mladší a velmi chytrý. Při poslední návštěvě u něj mu nabídla svoje soukromé telefonní číslo. Ed si ho vzal. Líbila se mu a předsudky netrpěl. Naopak, považoval to za štěstí. Včas si neuvědomil, že Nina má svoji minulost.



 



Ed soustředěně pracoval na svém kódu. Viděl do budoucnosti, správně předpokládal, že jakmile investoři pochopí skutečný význam možného propojení lidského mozku s počítačovými čipy, způsobí to revoluci. Jenže k bezpečnému komerčnímu využití takové technologie bude zapotřebí neprolomitelný kód. Ed si myslel, že cíl je nedaleko. Ale měl ho dosáhnout až za dlouhé čtyři roky. Neměl nejmenší tušení, že výsledky jeho práce Nina někomu pravidelně reportuje. Jakmile se pokusila ukončit spolupráci s eskortní službou, začala být sledována. O něco později ji na ulici vzali mezi sebe dva muži a dovedli ji do auta zaparkovaného nedaleko. Mluvili rusky a v autě jí jeden z nich přiložil k tělu automatickou pistoli. Musela všechno říct.



V červnu 2024 byla v Montrealu zaregistrována firma BraiCon. Nina záhadně zmizela a Ed opustil svůj byt ve Vancouveru. Matce oznámil, že se stěhuje do Montrealu za prací. O tom, že k tomu byl přinucen, se nezmínil.



 



V roce 2025 zahájila renomovaná americká firma Broadcom výrobu prvních patentovaných čipů s nano vlákny na objednávku BraiConu. Do tajného testovacího programu se dobrovolně přihlásily desítky dívek a žen původem z Ruska. Některé implantace nebyly úspěšné. Nina se stala jednou z prvních dobrovolnic...



 



Pokračování


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Veronika Jansová8.5.2015
 

Náhodou jsem sem dneska ráno zabrousila a přečetla si úvahu "Psaní jsou galeje...?" Nevím, proč je řazená mezi povídky a novely, ale budiž. Přijde mi ale neskutečně pitomá. Copak to, že člověk něco považuje za těžkou práci, zákonitě znamená, že ho to nebaví a nemá k tomu vlohy? Nedávno jsem zorganizovala školu v přírodě - zajistila veškeré papírování, domluvila ubytování, koupila místenky na vlak, vytvořila komplet program, nakoupila na něj vše potřebné. Spousta hodin práce. Byla to dřina a fakt nevím, jaký druh talentu bych asi tak musela mít, aby mi to všechno šlo tak nějak samo, rychleji a bez pocitu únavy. Ale zároveň bych v té době nic nedělala raději. Ano, mákla jsem si, ale bavilo mě to. Při psaní zažívám podobný pocit. Pokud má dílo za něco stát, musím jednu jedinou scénu (a někdy jedinou větu) stokrát promýšlet, v hlavě si prožívat, upravovat, měnit. Zabere to čas, jsem z toho unavená, někdy dílo odložím, protože prostě v tu chvíli nevymyslím, jak a kudy dál. Ale dělám to z vnitřního pocitu a miluju to. Asi tak...

Aleš Beseda8.5.2015
 

Píšu o svých pocitech a nesnáším skuhrání. Postěžovala jste si někomu, jak jste se s tou školou v přírodě nadřela? Jestli jo, má odpověď zní - tak to nedělej. Pokud někdo dobrovolně dělá něco, co si sám vybral, nemá právo si stěžovat. To je message téhle úvahy. Skuhrání je českým národním sportem. Když se mě někdo náhodou zeptá, jak se mám, a já odpovím, že báječně, hrozně se diví. Ale já se mám báječně navzdory všemu a všem. Mám se tak, protože se tak mít chci. Pokud někdo dobrovolně tvoří a pak si postěžuje, jak se nadřel, je to vůl. Mimochodem, z psaní nikdy nejsem unavený. Je to forma seberealizace. Nikdy mě neunavuje. Unavuje mě skuhrání...

Veronika Jansová8.5.2015
 

Většinu času se mám báječně a dělám věci, které mě baví. To ale neznamená, že musí jít lehce. Ano, řeknu, že jsem si s něčím dala hodně práce (jelikož se snažím dělat věci poctivě a co nejlépe, většinou mi hodně práce skutečně dají)- a neberu to jako skuhrání, ale prosté vyjádření faktu. Vadí mi, když někdo shazuje úsilí jiných, což je bohužel taky českým národním sportem - kolikrát slyším "jó, von si stěžuje, by měl makat na poli...". Pokud někdo řekne, že mu psaní dává zabrat, pomyslím si o něm, že se ho zřejmě snaží dělat zodpovědně. Rozhodně ne, že je bez talentu a do psaní se nutí kvůli penězům. Asi tak...

Aleš Beseda9.5.2015
 

Vraťme se ke psaní. Jde o svobodnou tvorbu, jako třeba malování. Máte potřebu to dělat bez ohledu na zisk. Tohle nemá nic společného s těžkou prací. Jde o sebevyjadřování. Umění není těžká práce. Umění je radost. Trvám na tom, že napsat knihu je těžká práce jen pro ty, kteří si psaní zvolili za cíl bez ohledu na to, jestli si psaní zvolilo je.

Aleš Beseda9.5.2015
 

Ještě něco, mám dva syny. Mladší odjakživa miloval jídlo. Vystudoval hotelovku a je talentovaný kuchař. Jde mu to snadno. Má talent. Vaří špičkovou kuchyni, první jeho zaměstnavatel byl Gordon Ramsay Ltd. Nikdy jsem ho neslyšel stěžovat si, že je celý den na nohou a kdesi cosi. Maximálně řekne, že je unavený. Dělá pro co se narodil a je šťastný. Starší syn je herec. Vystudoval DAMU, KALD u pana Krobota. Hraje v Divadle loutek v Ostravě a je na tom stejně. Je šťastný i když žije z ruky do huby. Dělá pro co se narodil a v jednom kuse velebí svoji práci. Dělat to člověk bez talentu, vemte jed na to, že by v jednom kuse skuhral. Na to dám krk. Oba mí synové jsou šťastní lidé a nestěžují si. Nemají proč. Asi tak...

Aleš Beseda9.5.2015
 

Pochopil jsem, že jste snad učitelka. Víte, co by podle mého měla dělat učitelka? Pozorovat své žáky. Hledat v nich nadání, najít je a pak jít za rodiči a přesvědčit se, že o něm vědí. A pak udělat všechno možné, aby děti dostaly možnost své talenty rozvíjet. Děti nepotřebují hotové informace. Touží se učit samy od sebe, ale nikoliv z nadirigovaných učebnic. Oběma mým dětem základní školství nijak nepomohlo v rozvíjení jejich talentu. Na třídní schůzky jsem chodil já a poslouchal jsem jen stížnosti. Žena to odmítla, byla tam jenom jednou a přišla domů s pláčem. Učitelka ji seřvala co to má za děcko. Mě si učitelky seřvat netroufly. Jenom si mi pokaždé stěžovaly jak nemožné mám děti. Jenže já nikdy nebyl na straně učitelek. Riskoval bych tím, že z mých dětí vyrostou nešťastní lidé.

Veronika Jansová11.5.2015
 

Myslím si, že člověk je šťastný tehdy, když se může věnovat věcem, které ho baví a daří se mu, ale zároveň se dokáže poprat i s úkoly, do kterých se mu nechce a jejich zdolání vyžaduje velké úsilí. Podle toho vedu i děti ve škole. Ano, je důležité rozvíjet jejich nadání. Ale vedle toho i naučit je, že úspěch nepřichází bez snahy a tréninku, že je potřeba trpělivost, že je často lepší spolupracovat než drát se na první příčky, nechat si poradit než za každou cenu prosazovat svůj názor. Nevím, jaké problémy měli vaši synové, ale mám zato, že se ve škole naučili minimálně číst, psát a počítat. Nejspíš to byla zase škola, kde se naučili plnit zadané úkoly, rozvrhnout si práci, přemýšlet nad postupem, komunikovat s autoritou a spolupracovníky. A poznámka na závěr - ve škole je dítě průměrně pět hodin denně. Dalších devatenáct stráví mimo ni. Trochu nepoměr, ne? Jak jste vy jako otec v té době rozvíjel talent svých synů a co všechno dalšího jste je naučil?

Aleš Beseda12.5.2015
 

Podívejte, mé děti jsou šťastné a úspěšné, takže na Vaši otázku jak jsem se staral, nebude v odpověď následovat výčet všeho, co jsem se svými syny prováděl. Nic Vám do toho není.

Jistě, že jim základní školství poskytlo možnost naučit se číst, psát a počítat, ale ruku na srdce, totéž by jim poskytli rodiče nebýt toho, že školní docházka je povinná. Škola, tak jak jsem ji poznal já a posléze i mé děti, není vůči dětem nijak přátelské prostředí. Skutečných učitelů s nadáním je v ní jako šafránu. Silně převažují státní úřednice vyžadující od dětí dokonalou poslušnost a respekt. Jakékoliv odchylky od poslušného přijímání školní diktatury jsou chápány jako rebelie, projevy svobodné vůle rovněž tak.

Má žena šla jednou do školy cosi vyřídit. Šla po chodbě, když na ni z jejího opačného konce začala jakási ženská hulákat: „Hej! Ty! Jak to, že nemáš přezůvky! Okamžitě se přezuj!“ Ta sebejistá úřední osoba se v budově úřadu zvaného základní škola naprosto neomaleně a sprostě obořila na dospělou matku, protože si ji spletla s nějakou podřízenou žákyní. Jakmile poznala svůj omyl, začala koktat a vymlouvat se, a nakonec jí z pozice síly vyčetla, že nemá vypadat tak mladě!!!

Jestli si myslíte, že se moje a nejen moje děti do školy těšily, jste úplně mimo. Bylo to nepřátelské prostředí plné zapšklých, nenávistných úřednic. Základní škola byla pro mé děti tak stresující, že obě po celou dobu školní docházky trpěly atopickým ekzémem. Žádné mastičky nepomáhaly. Ekzém se zázračně ztratil sám od sebe, jakmile ukončily školní docházku.

Vaše otázka, co jsem já jako otec udělal pro svoje děti je neskutečně arogantní, tohle si dovolí skutečně jenom učitelka. Ale odpovím na ni. Stál jsem za svými dětmi, domlouval jim, aby to vydržely a snažily se nereagovat na jízlivé výpady učitelek. Byl jsem s nimi a podporoval jejich talent. Společně se ženou jsme jim dávali všechno, co se jim škola snažila sebrat.

Petra12.5.2015
 

Milý pane Besedo,
musím říct, že s Vámi se člověk opravdu nenudí. Dost mě rozesmála Vaše poslední odpověď, kde si celkem dost stěžujete, ač v předchozích komentář tvrdíte, že mezi takové lidi nepatříte. Trochu se v tom ztrácím, ale vy, jako světák z Ostravy, to určitě blbce, jako jsem já, vysvětlíte:)))
Jinak samozřejmě přeji hezký den.

Aleš Beseda12.5.2015
 

Milá Petro, nevysvětlím. Ne, že bych nechtěl, ale je to marnost...

Aleš Beseda12.5.2015
 

Mimochodem, ta ženská, co na chodbě seřvala mou ženu kvůli přezůvkám, byla prosím výchovná poradkyně... Pěkná ironie, výchovná poradkyně, co se neumí chovat. A proč by se taky měla ovládat, když jde o bezbranné děti? Takhle se chovají svině, víte?

Aleš Beseda12.5.2015
 

P. S.

Vaše otázka, co jsem jako otec udělal pro své děti je skandálně neomalená, protože vychází z presumpce, že děti patří státu, tedy potažmo učitelkám, jako snad nejširší skupině státních zaměstnanců. Cizí osoba si zde dovoluje mne vyslýchat z pozice svého povýšeného úřadu učitelky. Pokládat mi otázku drze porušující mou rodičovskou i občanskou integritu. Moje soukromí. Přičemž naprosto zapomíná, že jsem to já, coby občan, kdo ze svých daní přispívá na její mzdu, tedy by mi měla sloužit a mít mě v úctě.

Vážená státní úřednice Jansová, celá tahle debata o svobodě tvorby na kost obnažuje zvrhlost systému, který si z daní platí dráby se zadáním vychovávat z dětí poslušné otroky. Dráby, kteří mají tu skandální drzost vyslýchat a mentorovat všechny, kdo se jim nelíbí, včetně lidí, které vůbec neznají. Nepřekvapuje mne to, protože autoritářství je jedním ze symptomů Vaší diagnózy.

Jedna moje známá, která kdysi po krátkou dobu působila v kolektivu učitelek na základní škole, mi vyprávěla historku, jak soudružky (již po revoluci) řešily nápis křídou na tabuli. Zněl: „Úča je píča“. Banální vulgarita pubertálních dětí, ale taky hlas lidu (hlas boží). Normální, rozumný dospělý člověk vezme houbu a s úsměvem to smaže. Ne tak učitelka. Ta okamžitě zahajuje vyšetřování s cílem najít viníka a exemplárně jej vyřešit.

Moje známá se zachovala jako normální, zdravý dospělý člověk, ale nestačila žasnout, do jak obludných rozměrů to nafoukly učitelky. Že by si to zasloužily…?

A tak si dovolím otázku zase já: Jak byste se zachovala Vy?

Z úcty k Vaší autoritě nebudu hádat…

Veronika Jansová12.5.2015
 

Vaše zahořklost mě mrzí. To je asi tak vše, co se dá na Vaše komentáře říct.

Aleš Beseda12.5.2015
 

Omyl, nejde o zahořklost. Je to ryzí nenávist. A vyprovokovaná lidmi, kteří si nic jiného nezaslouží.

Aleš Beseda7.2.2015
 

Dobrý den,

společně s Henrym Charlesem Bukowskim mohu prohlásit, že jediné moje vzdělání představují knihy, které jsem v životě přečetl. Povídku Přesmyčka jsem napsal spontánně. Tak, jak mi to je přirozené a bez kalkulu. Nikdy žádné akademie a kurzy tvůrčího psaní. Proto jsem poctěn, když někdo řekne, že mu mé psaní připomíná kohokoliv slavného. To ovšem neznačí, že se s tím spokojím.

Stavba textu má jistě svá pravidla, která neznám a učím se je za pochodu. Umožňují mi to vzdělaní lidé jako Vy, kteří nezištně věnují svůj čas a vědomosti ostatním. A rovněž slavní spisovatelé, jejichž díla mne ovlivňují. Pokud Vám připomínám něco z Hrabala, nebo Čapka, je to zajímavé, nevzpomínám si už, kdy jsem je četl naposled. Nicméně je to milé. Ať už ve spojení s jejich chybami, nebo přednostmi.

Vždy se snažím být maximálně autentický, zvlášť v ich formě. Pak se vžívám do postavy i s jejími chybami a literárními poklesky. Al Hanak zkrátka není žádný spisovatel... Je to člověk nesoucí si trauma s potřebou vypsat se z něj, nějak si pomoct. Pokud se Vám jeví neupřímný, může to být tím, že Aleš Beseda posléze vzal jeho text, odstranil kontroverzní pasáže a doplnil romantické postskriptum. Nechtěl znovu provokovat české patrioty a jejich národní hrdost, jak se tomu stalo před lety, když se zde tato povídka ocitla poprvé. Správně jste vycítila onu vyumělkovanost, je tam a je to má vina.

Pokud je mi vytýkáno stupňování vět typu peněženka, plná peněženka, vězte, že totéž mi vytkla paní Markéta Dočekalová už kdysi a já se poučil. Bývalo to mnohem horší. Je to součást mého stylu a já se snažím tento mírný nešvar držet zpátky.

Na závěr bych rád řekl, že všemožné literární poučky a pravidla, rytmus, tempo, nastavované věty a podobně, je jistě dobré znát, ale stejně dobré může být je porušovat. Třeba jako při fotografování. Musíte vědět, zda chcete dokonalou a realistickou fotku, nebo nesprávně naexponovaný pohled umělce plný šumu. Jistě to víte, jde zkrátka o to se odlišit. Konfekce přísně šitá podle pravidel je obvykle dokonale funkční a padne masám. Netvrdím, že Přesmyčka je umění, je to konfekce jistého stylu a o tom, kolik lidí si ji oblékne, rozhodne jejich vkus. A pokud jste se do autora nevžila, může to být také tím, že nejste muž. :-)

Velice Vám děkuji a těším se na další Vaše hodnocení.

Veronika Černucká7.2.2015
 

Celkově je text ambiciózní a snad i dobře napsaný. Jen mi celkově připadá vyumělkovaný a neupřímný. Ale podobný pocit kalkulu mám i u Karla Čapka, takže bych to brala možná jako lichotku:-) Já bych se ráda víc začetla, chtěla bych tam mít emoce a víc upřímnosti. Má-li to být reálný příběh nebo autobiografie, pak bych tam chtěla mít víc z vypravěče. Hezké je střídání délek souvětí a vět, ale možná bych vyškrtala některá přídavná jména. Podle mě v textu působí dobře číslo tři: něco, něco a něco. Nenastavovala bych jednu větu dalšími a dalšími čárkami a přívlastky. Nebo minimálně ne v úvodu, kde chce autor zaujmout. Jako klišé mi připadají takové ty doplňující věty typu: měl peněženku. Peněženku plnou peněz. Cítil se smutně. Smutně a bezradně. Je mi jasné, že to má působit umělecky, ale nějak takhle se učí psát umění na soukromých literárních akademiích. Četla jsem několik knih absolventů literární akademie J. Škvoreckého a jejich povídkový styl je dost podobný. Takhle podobně píše i například B. Nesvadbová. Autor se umí vyjádřit, zná pravidla jazyka, ví, jak co funguje, proto bych se nebála originality. Některé pasáže - navozující vyprávění - jsou lehce Hrabalovské. Otázka je, zda je to dobře nebo ne. Když budu hodnotit text jako celek, asi bych si přála, aby neměl ve všech částech podobný rytmus a tempo. Ono je to pořád stejné, nic nevybočuje. Klidně bych tam dala něco, co na první pohled nezapadá a nepatří tam. Ale to je můj osobní názor. Mě například zaujmou obrazy, na kterých je něco "špatně" - něco, co tam nepatří, nebo co bych nečekala. Dokonalé umění nebo dokonalá krása je nudná, podle mě to chce nějakou vadu na kráse. Text je technicky zvládnutí obratně, ale chybí mi v něm srdíčko. Autor mě zaujal svým příběhem, ale nevžila jsem se do něj. Nepředstavila jsem si, že jsem na místě hrdiny (autora?) a neptala jsem se sama sebe, jak bych reagovala já.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Aleš Beseda

DSC_0017poster2.jpg
O mně

"Člověk musí být opravdu velice naivní, aby nepochopil, že spisovatel je herec a že předvádí číslo, které ovládá nejlíp - a to zvlášť, když si nasadí masku první osoby jednotného čísla. To bývá často maska pro druhou stránku vlastní povahy ze všech nejlepší."

Philip Roth


„Jestliže se tu a tam setkáváme se stránkami, jež explodují, se stránkami palčivými a drásavými, které nutí sténat a plakat a proklínat, vězme, že je napsal muž s rovnou páteří, muž, jemuž na obranu zůstala jenom jeho slova a jeho slova byla vždy silnější než prolhaná, drtivá tíha světa, silnější než všechna mučidla a kola, která si zbabělci vynalezli, aby vymýtili zázrak osobnosti.“

Henry Miller, Obratník Raka

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •