IKAR CZIKAR CZ

Siala (S´saia)13.3.2019
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 331, Komentáře 0

 

Paul

Předmluva:



Příběh odehrávající se v daleké budoucnosti bude sledovat osudy hrdinů, kteří ani náhodou nejsou hrdiny v pravém slova smyslu, protože před Sialou může stanout pouze člověk v jeho surové nahotě. Nečekejte žádné superakční high-tech představení à la Marvel nebo Star Wars, protože jsem těžce ovlivněný Dunista a věřím, že sci-fi má být pouhou kulisou pro vyprávění příběhů, ne samoúčelným představením, kde se trumfuje technika a schopnosti jak na běžícím páse, když má hrdina prohrát, tak najednou najde super schopnost, o které mu maminka neřekla, a když se už opravdu neví kudy kam, tak se cestuje v čase. Nemyslete si však, že takovou tvorbu nevyhledávám, vím, o čem mluvím :D



Text se nachází v rané fázi, což znamená, že se může změnit řada věcí a postupně bude doplňován. Na rozdíl od jiných děl si kupodivu nelžu, že to bude krátká povídka, která nakonec skončí desítkami až stovkami stránek. Poprvé jsem realista, bude to dlouhé a cesta ke konci bude lemovaná krví mnoha let. Snad ten čas bude pro Vás aspoň z poloviny tak zábavný, jako je pro mě putování nezmapovanými vodami mé temně zvrácené romantické duše.



Omlouvám se za řadu chyb (velkých i malých), četl jsem to tolikrát, že se až stydím, když zase něco objevím.



 



 



Celé eony ke mně vzhlížíš a hledáš pravdu o mém stvoření. Pátráš po střípcích mé minulosti, přítomnosti a mých budoucích skutků a snažíš se v nich najít vzor, kterým budeš schopný pochopit, kdo jsem. Marně se snažíš, tak marně, až je mi tě téměř líto. Nemůžeš poznat pravdu, dokud budeš vzhlížet k mému já. Nahlédni do svého srdce... tam jsou všechny odpovědi, které hledáš.



Siala Gaadnes: Znovuzrození



 



„Po celou historii našeho rodu jsem se nesetkal s větším mysteriem, než je právě ona. Jestlipak mi někdo dokáže říct, kdy byla spatřena poprvé?“ Paul vzhlédl od svého stolu, který mu dodával sebevědomí, aby se střetl se zraky svých posluchačů. S nikým neudržel oční kontakt dlouho, uhýbal a těkal z jednoho studenta ke druhému, aby se vyhnul tomu trapnému pocitu... nechtěl nikoho obtěžovat. Zase se přistihl, jak už málem pokračoval. Znechucené tváře studentů ho jen utvrzovaly v tom, že jeho vášeň je pro okolí naprosto něčím nízkým a postradatelným. Nemohl je ztratit, cítil se být zavázaný, když se na jeho předmět přihlásili. Ať si Kertin říká, co chce, pořád byl jejich vyučující, tak je nemohl odrazovat přílišným dotazováním, když bylo jasné, že vůbec nikdo netuší, o čem mluví. Otevřel ústa, chtěl už pokračovat, když mu někdo spěšně skočil do řeči.



„2765 po druhém zničení planety Ërfu, pane profesore.“



Paul se zarazil. Hledal dotyčnou, co správně odpověděla, ale nemohl ji najít. To trapné ticho! Musí něco říct! Jedna studentka se na něho usmívala. Ani si ji neprohlédl, sklopil zrak ke stolu, na kterém mu ležely poznámky. „Ano, je to tak, jak říkáte,“ pronesl překvapeně. „Přesněji se datuje...“



„3. dubna imperiálního času,“ vyhrkla spěšně studentka, ale když si všimla rozpaků muže za stolem, dodala: „Omlouvám se, pane profesore, myslela jsem, že je to otázka.“



Paul přikývl. „Ano, je to tak, jak říkáte!“ Zkřivil rty studem. To už přece říkal! Odkašlal si. „Siala se tehdy objevila pouze na jedné planetě. Jistě mi slečno dokážete říct na jaké.“ Nebyl si jistý, jestli ji tím neuvede do rozpaků, ale najednou se cítil o něco líp. Někdo měl zájem? Opravdu? Mladí většinou o historii nestáli. Kertin... ať si říká, co chce, ta slečna věděla víc než všichni dohromady v sále, vyjma jeho samotného samozřejmě.



„Neptunol... vodní svět tisíce ostrovů, říkávalo se mu taky planeta trosečníků.“



Planeta trosečníků... kde na tohle tak mladá žena přišla? Neptunol od dob prvního příchodu Sialy přestal existovat. Bylo tomu tak dávno, že informace o této planetě pohltily databanky a zahrabaly je do těch nejzazších úložišť, které nikdo nestáhl snad tisíce let. „Neptunol...“ zasnil se Paul. „Planeta, kterou z nás nikdo nepamatuje. Je pro nás ztraceným světem, který se už nikdy nevrátí.“ Zahleděn na desku svého stolu pomalu vyprávěl příběh o prvním příchodu Sialy: „Přišla na ten svět, který se mimochodem nacházel v první galaxii... víte jaké?“



„Teď nás opravdu zkoušíte, že pane profesore,“ konstatovala studentka s jistou dávkou pobavené ironie v hlase. Měla příjemný hlas. Žádný ječivý nebo pisklavý, ale tak trochu hlubší, aby se dal poslouchat bez zacpávání uší celý den.



„Jistě,“ obrátil spěšně Paul zaskočen studentčinou sebejistotou. „Ml...“



„Mléčná dráha.“



„Uh... ano.“



„Zase jsem vám skočila do řeči, omluvte mě, pane profesore. Prosím, pokračujte.“



Průbojná ale zdvořilá. Sebevědomí jí nechybělo. Ovšem ani znalosti. Málokdy se setkal s někým mimo akademiků, kdo by věděl, jaká galaxie byla první lidskou domovinou.



„Tak tedy...“ Paul opět vzhlédl od stolu. Pořád se na něho usmívala jediná studentka. Upírala na něho zelené... modré... těžko říct, jakou měla barvu očí. Seděla příliš daleko, aby v rychlém přeletu pohledem učebnou dokázal zjistit takový detail. Ostatní byli neteční, dělali si vlastní věci do jiných předmětů. Jen ona seděla s bradou opřenou do dlaně a sledovala každý Paulův pohyb. Cítil se nepříjemně probodávaný jejím zkoumavým pohledem. Raději opět sklopil zrak, aby si vychutnal to příjemné... někoho zajímalo, co říkal! „Siala, se poprvé objevila na Neptulonu. Pokud bychom se dopodrobna zabývali tehdejšími záznamy, můžeme dokonce dohledat její velice podrobný popis. Zde,“ na holografické projekci pustil obraz mladé dívky, „je Siala, tak jak jsem ji sám zrekonstruoval podle Neptunolského popisu. Je důležité se pozastavit nad tím, že tahle rekonstrukce byla provedena opravdu jen čistě podle tamějšího záznamu. Nebylo použito jiného zdroje, takže tak Siala vypadala v roce 2765. Důležitost takového poznatku vyplyne až v následujících přednáškách, takže prosím, buďte trpěliví, vše vám včas vysvětlím.“ Zhluboka se nadechl. Pořád se tak zaujatě dívá? Neodvážil se zvednout hlavu, ale při té myšlence celý zrudl. „Aby... aby... promiňte,“ zakoktal se. Co jen chtěl říct? Ach ano! „Věk dívky je odhadován na 15 nebo 16 let. V pozdějších dobách se tento fakt pomalu pokřivil. V obecném povědomí se proto většinou nevyskytuje představa adolescentní dívky. Tento fakt se dá připsat společenskému vývoji v postoji k dětským ozbrojeným složkám. Jistě mi dáte zapravdu, že se v průběhu naší společnosti měnila i tvář armád. Ovšem jedno ožehavé téma se dočkává tabuizování, ačkoliv se v moderní společnosti reálně nevyskytuje. Dětské armády byly vždy stinnou stránkou lidstva. Nesmíme na to zapomínat a úmyslné skrývání faktů nás jen uvrhne do opětovného a nenápadně plíživého přijmutí možnosti, že by děti mohly být znovu zneužívány k mocenským rozporům. Takže jestli se někde dočtete nebo vám někdo řekne, že Siala byla žena středního věku, tak zpozorněte. Není to pravda. Siala byla opravdu dítětem, co se po tělesné stránce týče. Neliší se od vrstevníků tehdejší doby. Nemá žádné výrazné znaky, které by ji od nich odlišovaly. Dalo by se říct, že byla z pohledu mladistvých atraktivní, atleticky stavěná. Výška 155 centimetrů a váha asi 45 kilogramů. Velice překvapující je, že se dokonce podařilo uchovat její vzezření i v oblasti intimních partií. Jak a proč tohle někdo zaznamenal, je stále záhadou. Existuje několik teorií, ale všechny mi přijdou tak absurdní, že se jimi nebudeme ani zabývat. Zde zpozorněte.“ Obraz dívky se změnil z oblečené na nahou. „Jistě si všímáte, že je z vnějšího pohledu naprosto zdravá. To je první důležitý poznatek. Druhý je méně zjevný. Jestlipak víte, co je na Siale zvláštního?“



Ticho netrvalo moc dlouho. Snad se ani nerozmýšlela, prostě to věděla. „Na to, jak je hubená, nemá vyrýsovaná žebra. Jistě jste je neopomenul dokreslit, pane profesore.“



Paul se zamyslel. Proč tady byla, když vlastně všechno ví? Byla dobrá, moc dobrá. Sekunda za sekundou se prohlubovalo ticho, než si uvědomil, že by měl mluvit. „Ehm... přesně jak říkáte. Ať už ji dokázali prozkoumat jakkoliv, tak fakt, že ta dívka neměla typickou kosterní stavbu, je velice zajímavý a důležitý.“ Podíval se na hodiny ležící na stole. Čas se chýlil ke konci. Proč mu nechávali tak málo času? Jedna hodina byla až žalostně nedostatečná. „Pro dnešek by to bylo vše. Prosím, zkuste si přečíst pojednání o Siale Božské od Rashyda Delemneského strany 25 až 48. Není úplně přesný, ale jako základní studijní pomůcka prozatím postačí. Studenti ho většinou považují za čtivého, tak snad vás zaujme. Ovšem mějte oči otevřené, třeba najdete, v čem se dopouští chyb.“



Hluk balících se studentů Paul už nevnímal. Něco jim ještě chtěl říct, ale nemohl si vzpomenout co. Nakonec na tom nesešlo, řekne jim to kdyžtak příště, až si vzpomene. Vzhlédl. Všichni odešli... tedy skoro všichni. Pohledem se střetl s vysokou slečnou, co stála před jeho stolem. Ještěže byl mezi nimi ten kus nábytku, měl se o co opřít.



„Vaše přednáška mě velice zaujala, pane profesore,“ řekla s úsměvem.



„V-v-v-vážně?“ zakoktal se.



„Ano. Už od dětství mě Siala fascinuje. Četla jsem všechny vaše publikace, dokonce i ty, které akademická obec odmítla vydat v běžné dostupnosti. Krátkozrací hlupáci, smím-li to tak říct. Nevidí kolik práce jste věnoval studiu jedné z nejtemnějších částí naší historie, a přesto jste si vždycky dokázal udržet nadhled. Obdivuji vás, abych byla upřímná.“ Roztáhla rty v milém úsměvu, až vycenila bílé zoubky.



Bez přestání se dívala Paulovi do očí, až chudák těkal pohledem od její tváře ke stolu a zpět. Nervozitou nebyl schopný promluvit.



„Jste v rozpacích, že?“ Stále se mile usmívala. Nebyla jak jiné ženy. Většinou každou Paul odradil svou stydlivostí a nervozitou. „Těším se na další přednášku, pane profesore. Na shledanou.“ Otočila se na podpatku, až to klaplo, a nechala Paula osamoceného v přednáškové místnosti.



„Jak se jmenujete?“ vyhrkl ze sebe překvapen, že to vůbec dokázal. Jenže už byla pryč. Neslyšela ho. Zklamán ze své neschopnosti navázat normální rozhovor si sbalil věci. Vystoupal po schodech k východu, pokynem ruky zhasnul a vyšel ven do liduprázdné chodby.



„Lida, pane profesore.“



Leknutím upustil kufřík, až se mu s rachotem rozsypal po podlaze.



Tak krásně se smála, ale ne škodolibě. Ihned se sehnula, aby mu pomohla sesbírat rozházené papíry a holografické destičky. „Jsem Lida, moc mě těší.“ S kufříkem mu podala i ladnou ručku.



Bez přemýšlení ji pevně stiskl, až se lekl, jestli to nebylo moc. „Paul, slečno Lido.“



„Ale pane profesore Gezetile, přece vám nemůžu říkat jménem,“ mrkla na Paula šibalsky, „to se přece nehodí.“


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

S´saia

O mně

Charakterizuji se jako malý Teórský hrdina, neustále jsem tady, ačkoliv všechna pravděpodobnost hovoří, že už dávno nemám existovat.
Ovšem nejsmutnější je, když věřím, že nemůžu být úspěšný autor, protože neumím lhát.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •