IKAR CZIKAR CZ

Kympa tvární osudy (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 238, Komentáře 0

 

- ú p l n é verze:  « s červenou žokejskou čepici »  Do školy jsem docházel jen občas, v podstatě, z větší části tam letěl na poslední chvíli. Jedním z důvodu bylo, že jsem využíval jednu komunikační zkratku, ale problémovou.



Mohl jsem sice seběhnout kolem starki dolů k řece, tou zakřivenou uličkou nad Zabystřanem. Jako spořádaně, dvakrát týdně s konvemi mléka doma nadojeným a od starki přibraným. Ten zemědělský přebytek z vlastní produkce živočišné výroby,  jako povinný kontingent do státního výkupu, donášel jsem do místní mlékárny.



Jenže to bylo o chlup dále než než má preferovaná trasa kolem statku Legierského. K němu  jsem seběhl silnici o odbočku níže, k obří lípě a před ní doprava, přímo na plac statku. Nalevo dvě dřevěnice, napravo chlév, stáj a stodola. Před padákem dolů dřevěná klínová V-zarážka, aby se krávy nesvalily dolů, když si na ně bejk hopnul.



Očekávaly mně tam ale už předvídatelné excesy. U této zarážky na mně vždy trpělivě čekali dva velcí černí krocani, s rudě vybarvenými laloky. Když ješt nebyli, nebo maličcí byli, mohl jsem tam nakouknout za kamarádkou, kobylkou Braumkou. Jenže teď, ti prevíti mně hnali uličkou mezi ploty, až k řece.



V té době jsem se pohyboval venku zásadně s červenou žokejskou čepici na hlavě, s kšiltem správně nepatrným. Když jsem si mámě stěžoval, jak mně ti krocani honí, usoudila, že to bude asi tou čepici. Ať si vezmu jinou, chytře vyřešila.



Tak jsem si ji vzal, a hnali mě tou uličkou vedle parku zase. Ta druhá čepice byla totiž dvojče té první, akorát s čudlíkem na opačnou stranu sklopeným. Změnil jsem proto taktiku, počíhal si, až budou krocani otočeni zády k pěšince a vyřítil se dolů. Když jsem získal slušný náskok, i ti voli co se za mou hnali, tak pochopili, že je to v háji a v půli rovinky pod kopcem to zabalili.



Takhle pracné získávání snad stometrové vzdálenosti k dobru, však bylo vykoupeno časovou ztrátou, kterou jsem musel s očima šilhajících po kostelních hodinách, dohánět po zbytek štreky. Jestli mě školní zvonění doprovázelo, jak jsem fičel po schodech vzhůru, bylo vyhráno.



 No, a pak se mnohem později od jiného klasika, jako zvídavý čtenář dozvídám, že většinově každá zkratka je delší. Ale stejně, občas ještě jsem tomu zkratkovitému nutkání podlehnul, co kdyby náhodou, tahle už byla kratší.



                                                     _20                                                     



 



 



oáza poutníků mnohých               _22



Odjakživa byla ,Tomčali Kympa‘ takovým nepominutelným, nejvýše položeným bodem východního centra obce, který se musel po klikaticí silniční smyčce obcházet. V podstatě ujca Janka zděný barák tam pod strání stál, téměř na původním místě stařikovy postupně rozebrané dřevěnice.



 A to jak příchozím z okrajové části zpod ,Suchého‘, tak od ,Gruňa‘ a až z ,Pasek‘ opěšalým sem došlým. Každopádně se tito putující občas nevyhnuli namátkové verbální kontrole pod kopcem a to u ,Pavluska‘, jež tam na ně číhal jak pavouk u sítě. Navracející se horalé měli ještě další možnost jak využít dobrodiní té Kympy. Dole, kousek za úpatím, na rovinaté hraně svahu k říčnímu údolí řeky Hluchové to bylo ,u starki‘, nejen z pohledu mého. V podstatě ujca Janka zděný barák tam teď stál, téměř na původním místě stařikovy postupně rozebrané dřevěnice.



To při putování z obce směrem do Suchigo, po ještě prašné silnici se kopec ,Poledná‘ schoval za siluetou Kympy. Takže na první pravotočivé zákrutě k ,Pavluskovi‘ se prudce odbočilo doleva a za Kobieluszem zase vpravo, a tam už byla ona oáza poutníků mnohých. Bylo to vyhlášené prostředí klidu, pohody a vítaného občerstvení, "u Liberdů".



Vždyť od středového vchodu do síně domu byla za placem, na hraně orného pole táhnoucího se kolem kopce na dosah našeho lesíku, stará dobrá studna, s klasicky vyvedenou tradiční stříškou. Hluboká natolik, že bylo zapotřebí tu vodu tahat vědrem na lanjntuchu, za pomocí dřevěného rumpálu s klikou a bezpečnostní ozubenou zarážkou samosebou.



Voda byla v létě příjemně studená, velice pitná, osvěžující, málem jak starčina kiška ze dna komody v zádi síně, od otevřené pavlače. Tímto byli putující osvěženi, v zimě se jim dostala trocha té horké černé melty, čaje z pěček jablečných, pár povzudivých slov si v sednici ještě vyslechli a mohli mazat do kopců.



Mohli, pokud nedopadli jak ta mětlorka z vrchu, co vlastnoručně vyrobené metly z keřů a horských mlází v dědině prodala, bryn alias denaturovaný lih si koupila, a kdesi na prostranství ho vychlastala. A namletá baba pak ještě pěšky došla k oné první zákrutě pod Kympou a neomylně odbočila prudce doleva, pak doprava a hádejte, kde skončila?



U starki přece, ale už jenom jako bryniorka, čítankový příklad jak by neměla vypadat dáma ani po uhašení velké žízně. Starka se o ní ale postarala. Stařik dotáhnul jakýsi stružok (slamník se tomu dá taky říkat) a pár pytlů. Udělali se starkou vedle pece na vyhlazeném betoně improvizované leháro (nezaměńovat s letištěm), na něj už ležící na delinách bryniorku přetočili. Pak se tam v sednici prostřídaly všechny mladší babky z rodiny a starka se už nemusela namáhat s přednáškou o škodlivosti chlastu na ženský organizmus. Byla to síla i na mne, libujícího si ve vypjatých společenských situacích.



Po dobré půlhodině jsem se už odporoučel, abych se na druhý den dozvěděl, že fakt je bryniorka  od brzkého rána pryč, že se jí podařilo zprovoznit. Odporoučela se už vysřízlivělá mětlorka bez úhony, odér bryniorski tam však přetrvával celé dopoledne.  



Ani ji starka za ta extempore moc neodsuzovala; že je to trochu nešťastný člověk a potěšení jinde nenalézá. Teď si konečně uvědomuji, že to pití na veřejnosti byl pro ní, neviditelnou a zneuznanou, takový výkřik. Že ještě tu je, a už neví, jak to jinak dát ostatním na vědomí.



Když to teď sepisuji, mám pocit, že jí stále více rozumím. A snad to porozumění podaří se projevit i v jiných setkáních. Hlavně u těch lidiček, jichž se probíhající děje dotýkaly více, kteří už tu nejsou a nemohli tak protestovat k ztvárňování svých životních figur (byly jim prostě uzmuty). Ať tak, nebo onak, zaslouží si mnozí, aby i touto formou byli zaznamenání. Vždyť i ty vzpomínky mi někteří poskytli, abych si při jejich pročítávání nastolil zvolený čas. Čas, jehož atmosféra je mi už nastálo tak nostalgicky blízká.



 



 



noční mariáš                                    _25



My Bystřičané, jsme ve větším počtu navštívili rodinu v Chomýži u Krnovai. Spal jsem na vejmiňku, naproti hlavním objektům statku, jimiž bylo rodinné sídlo, konírna, kravín, prasečák. To vše se nacházelo za centrálním hnojištěm, jak jsem si to pěkně prohlížel. Na druhé straně toho k vidění moc nebylo, jen pořádný kus přestárlé zahrady.



Zvečera jsem zalehnul do pokojíku a ani neušil, jak bude ta noc dlouhá. Vedle v obýváku, za prosklenými dveřmi se svítilo, až do samého rána. Jak jsem se v posteli převracel, byly vidět siluety tří sedících mužů a míhající se ruce, mlátící do stolu kartami. To Eda, Vilém a starý Václavík Albín hráli noční mariáš. Hráli o drobné, celou noc se přitom hádali, jako by šlo o velký balík.



Oba mládenci vypadali ráno zbitě.



Naproti tomu statkář překypoval svěžestí, když s pýchou sypal své paní do zástěry drobné. Těžce vydolovaných patnáct korun československých. To aby mu koupila cigarety a nějaké párky ke snídani. Pak si hvízdal a šel nakrmit koně.



Než si šli mládenečkové chvíli lehnout, tázal jsem se Edy, jak mohli prohrát s tak starým chlapem (…už mně samotného ta pejorativní poznámka doběhla). „Co, jsme mohli dělat, když on tak podváděl,“ bylo mi odpovědí.



„Proč jste nepodváděli Vy?“, tázal jsem se ještě. „To jsme si nemohli dovolit, to by nestálo za to. Dal by nám to dědek šeredně vyžrat,“ bylo mi smysluplně a poučeně sděleno.



- po létech:



_takhle mávnu   - (ú.v.)                          



Mermomocí se Fančin mladší bratr Richard chtěl obklopit ,imidži‘ statkářova nástupce. Například v době sklízení sena za hlavní silnici z Krnova na Jeseníky, jak začínalo stoupání na dobře viditelný mírný kopec. A na pasece pod vrškem, kopky sena.



Aby nemusel zbytečně courat tam samotný, kvůli zkoumání vhodnosti sklizně, pak zpátky a hned zase s koňmi nahoru, tak povídá  Ríša švagrovi:  „Edo, já jdu na kopec, osahám seno, a když takhle zamávám (kývá rukou nad hlavou do stran), vyjedeš nahoru s koňmi a žebřiňákem.“ Eda povšechně tvrdíval, že na dálku vidí mnohem lépe, když na Rudé Právo už mu ruce málem nestačí. No, a tuto přednost švagříčkovou chtěl Ríša využít.



Eda: „Jo, a když já udělám takhle (dlaň v zahnutém pumpujícím lokti), že na Tě séru.“



_miniepilog: Vyjma těch počátečních potíží s komunikaci na dálku, bylo seno z tohoto kopce v pohodě svezeno i tento rok. Ostatně ta předmobilová doba, jakkoli se může zdát couvlá, měla svůj podstatný náboj. Nositelé děje se museli mnohdy řídit pouze vlastní intuici, a mohly tak vzniknout některé, především nevymyslitelné příběhy.



 



 



Hlad je sviňa,                                _26



to jsem si kdysi ještě neuvědomoval. Ani při pohledu do hladových očí kamaráda Češka. Až mnohem později, při věčném nářku dobře živeného Fábera z Frýdku, při krátkém vojančení ve Frenštátu pod Radhoštěm. Tam Jura ten slogan vymyslel, a často s brekotem omílal. A to jsme jakožto čekatelé důstojnických hodností mívali navíc denně zákusek.



Kamarád Čecho zákusek už dlouho neviděl, neb po tříhodinové zábavě u nás na Kympě, se zrovna v tom nejlepším  zvednul. Že už musí domů, že má velký hlad. Bylo pro mne nemyslitelné, aby zrovna teď odešel, když tu zábavu jsme už měli tak skvěle rozehranou.



Ve verandě jsme měli pěkně rozložená bojová stanoviště a za leteckých podpor jsme na sebe vesele útočili. Občas nějakou loď jsme potopili. Uměl ten hlad načasovat, piernik jeden (teď mi to dochází). Začal jsem vyjednávat, co by to muselo být, aby ještě zůstal.



Takže si vyžádal: „Skibe chleba s máslem a hrubo moučkového cukru.“ Když jsem tohle delegoval mamince, jež znala jejich stravovací návyky, nachystala něco, co bych nebyl schopen pozřít.  Čecho to ale zpucoval a vydržel ještě další tři hodiny, než ho už obrovský hlad definitivně odvelel domů. Chyba už jeho máma stihla uvařit nějakou vodzionku, jak říkávali u nich polévce.



                        



                                                  



chytám i papulou                                      _29



Byl jsem jistou dobu majitelem fotbalového zázraku, obecně zvaného ,dvoulaťovka‘ (malé roteiro). Jsem krátce velmi považován i staršími hochy, včetně Ervína, jež do mne pálil na placu, kde betonové sloupky a drátěné pletivo vrat tvořily fotbalovou bránu. Tu jsem hájil velmi urputně, a nejen rukama, nohama.



Když jsem se šel ke starce občerstvit, velmi se jí nelíbilo, že chytám i papulou, neb tam byl viditelný dvoulaťkový obtisk míče. Starka se křižovala a nadávala Ervínovi, ať toho nechá, že takhle můžu zhloupnout. Ervín se bránil, že je to marné, že asi hloupý už jsem, když si tam před papulu  nedám ruce. Nelehký to úděl, mít o osum let staršího bratrance.



Jakožto majitel tohoto zázraku jsem měl místo v jakékoli sestavě jisté, většinou mě starší kluci ale strčili do brány.



Párkrát Ervín vytáhl duši z balónu, aby ji přelepil a nasoukal zpět. Přes čudlík nahustil, převázal, zastrčil a balón umně sešněroval. Jó, to ještě nebyl trvale na učilišti.



Mně už to tak nešlo, balón ucházel, šišatěl do ragbyového tvaru, až byl k nepotřebě. Načež jsem byl nezajímavým pro onu partu i já samotný.



Ale to už jsme s Česlavem společně, každý se svými třídními soukmenovci připravovali v historii Bystřice nejsilnější fotbalový výběr žáků. Na ten neměl nikdo nárok, v celém tom Jablunkovském průsmyku, a ani Těšín ne.



 



 



přímo z kurníku                                 _30



Strejda Josef bydlel v Těšíně, kde ho obšťastňovaly tři baby. V prvé řadě manželka Hanka, a zbylé dvě byly moje sestřenice Libuše a Miluše.  Josef pracoval v železárnách a občas sám přijel obšťastnit příbuzné, na usedlosti žijící, i některé se přiživující (můj případ). Jeho návštěvou do starki, všechno okamžitě ožilo, sama sranda a různé vylomeniny byly na pořadu.



Než mu něco nachystali, většinou hrábnul po vejcích, přímo z kurníku. Udělal si špičkou nože dvě protilehlé dírky do skořápky a vejce slupnul. Také mně to naučil, i když jsem dával přednost zafrtaným. Ta první fáze se slizkým bílkem, než do úst vklouzne výživnější žloutek, se mi zdá býti trochu příkrá, i dodnes.



Největší kamarád s Jozífkem byla Hania, které nevadilo jeho drsnější škádlení. Byl to její vzácný a zdatný soupeř k sporadickým, náhodným závodům v pojídání čehokoli, čeho šlo nachystat ve větším množství. Vypadá to možná nepochopitelné, ale Hania ho ve žranici jednou porazila, byly to tenkrát švestkové knedlíky. Nebylo mi doposud známo kolikát se nad tím starka křižovala. Zásada naše na světě, nižádný z ,Božích darů' k zmaru dojít nesměl! 



Josef se s ničím dlouze nepáral, též odešel z domu asi v šestnácti. Nesnášel sedlácké práce a zvláště jako nejmladšího, čekaly ho jen ty nejpodřadnější.



Pro slovo ani ránu nechodil daleko, jak mi jednou nadšeně vyprávěl Česlav, co ho po létech viděl v Těšíně na  banhófě, v akci. Spořádal tam s přehledem, a pouze ručně dva cikány, jež ho napadli. Jeden ho dokonce ohrožoval norikom.



Je to námět k dodatečnému přemítání, po kom ten mlátičský fortel strejda Josef měl, a navíc nikdy nedocházel do ,Sokola‘, zápasničení nepěstoval. Přece jen nějaký  rodový předek byl nadmíru obdařen tím přirozeným, zleva zprava, dřis, šas .. bouchacím talentem.



Náš tatulek jak stařika většinou titulovali, velmi mírumilovný. Jedna Liberdovská odnož vlastní hospodu v Tyře. Excesy neznámé. Ale starka, jak ubekovala teta Zuzka, ta prý občas nějakou holku bouchla, aby byly hbitější. Chlapečky ale netloukla babička. Žeby závan z Bobreku?



Po Josefovi ty vzácné geny už zůstaly ladem. Když k těm mírumilovným holkám měl ješte vnučku Moniku pracující u soudu a hodného vnuka Dana.



 



 



Jakýmsi fluidním kouzlem                 _31



na nás působily ty vyhlášené śmeirgusty, když jsme odrůstali mateřské škole a značně nás lákal mokrý živel. Samozřejmě správně chrstlý v onen čas mírného zatmění mysli na vybraného veleváženého. V tento den se přece mohlo kohokoli polejt.



I toho fotra spolužáka Slávka Turoně, poklidného amatérského hvězdáře, jež trpělivě snášel naší občasnou klukovskou spršku ze śikovek, když se ten den motal kolem šopky a baby byly vesměs poschovávané. Zacházel za roh, sledovali jsme jej.



Za rohem nás ale očekával s roztaženýma rukama, popadl nás a dovlekl vedle k pumpě. Jednoho z nás si přichytil mezi koleny, zbylému napumpoval trochu vody za krk. Ani ten druhej nebyl škodnej, když se konečně dostal z rukou toho lstivého hvězdáře, jež si pak osušil ruce a v klidu si šel seřídit přístroj k večernímu sledování oblohy. My nenadále zmáčení, využívali jsme vehementně denního slunce a rychlejšího pohybu k celkovému dosušení svých svršků.



Takhle śmeirgust nikoliv, měl jsem na paměti další rok, kdy jsme jen přes cestu, s Česlavem nerozborně, sporadicky ze śikovek voblívali Jendu, jež se tehdá dosti producíroval po placu. Ten zachovával podezřelý klid, zapadnul dovnitř, kde něco v síni kutil a my ho očekávali po stranách futer vně.



A pak jsme prchali, co to dalo, neb vyřítil se na nás s hadicí a proudem vody nás ještě v té brance dostříknul. Docela zbytečně jsme si dávali pozor, aby nás Jenda nevmanévroval k té staré studni. Vůbec to neměl zapotřebí ten navrátilec z Ameriky. Prosekal se dávno předtím do síně s vodovodní trubkou ze studny a přes domácí vodárnu to na nás teď pustil.



Pak mě přesvědčoval kolem obědové přestávky, že uděláme Česlavovi kanadský žertík, když ho tam odpoledne nalákám a omylem zavřu branku. Bude to prý psina. Nebyla, musela by být vykoupena zradou. Nepřekročitelná cena pro mne.



 



 



Nesla se slovní ozvěna,                     _32



za prchajícími před ,Pavluskem‘. Ono totiž v podkrovní místnosti u Milczaka, žil jistou dobu Pavlusek, neodmyslitelná to postava zdejších končin. Jazyk ostrý jak Cyrano měl, žádného kolemjdoucího nešetřil.



V rozevřeném podkrovním okně stál, s oboustranným perfektním přehledem o procházejících tehdy ještě prašné silnici z centra obce do ,Pasek‘. Na každého prakticky něco věděl a s některými předával si to i dál. Asi jedno z prvních informačních center v Bystřici.



Přidávali do kroku v těch místech slabší povahy, do slovních přestřelek se s ním dávali jen ti nejvýřečnější, a mnohé půtky svedla s ním srdnatě i Hania.



Co mu chybělo na kráse i vzrůstu, nahrazoval pohotovosti vedených debat. Už zdáli vyřvával na příchozí jakéhokoli pohlaví, aby si je připravil a při zastavení se pod oknem, rozebral je úplně.



Na nás za zábavou šmejdící kluky halasem šetřil, mohli jsme i k němu. Po krkolomných schodech, do skrovného příbytku. Tam, kde tento podivuhodný, přihrblý, invalidní človíček, nějakou tou dobu ještě osamoceně přebýval.



Tam už nevypadal tak majestátně a neprůstřelně. To se mohlo pozdávat mnohým, pohlížeje na něj zdola, z prašné silnice, jak ten rétor v rozevřeném okně stál, hulákál a smál se zároveň.



 



 



pecičku na hlavičku                              _35



Sedím v koruně lípy, u štítu horního chlívku,  láduji se tiše natrhanými třešněmi, pod bundou nacpanými a přemítám, čím se ještě před polednem zabavit. Do starčiného placu vešel asi čtyřletý Stacho, hošík odnaproti, od Mitrengů.



Nikde nikdo, zamířil si to tedy do stínu lipky. O mně neměl potuchy, jak jsem inkognito sledoval jeho počínání.



Vidouc, že je tam sám, pěkně se posadil na kládu, blaženě se opřel o strom a jen tak zbůhdarma civěl na ten prosluněný boží svět. Mezi větvemi výrazně prosvítala jeho kulaťoučká vystříhaná světlá hlava, přímo pode mnou. Inspirace k poťouchlému činu byla nasnadě. Chtěje s ním navázat bližší kontakt, spustil jsem mu nejdříve jednu pecičku na hlavičku. K mému údivu ho to nevyvedlo z míry.



Spuštěny byly další tři pecky. Jen se lehce podrbal. Rychle jsem zpucoval další třešně a pecky spustil na jeho hlavu. Začínala být pěkně zasviněná. Staśiek jen tak lehce zvedl oči vzhůru, protáhnul se a ještě chviličku pod lípou setrval.



To abych stihnul, vysypat mu rychle na hlavu zbytek pecek a s úžasem pak pozorovat, jak za poledního zvonění na kostele, si to tvor s fialovou hlavou spokojně mete k obědu. Zatímco já, napráskaný rozpínavými třešněmi, nemohl na oběd u mámy na Kympě ani pomyslet.



 



 



Jako, že vykolejíme vlak,                     _37     



na to jsme si kluci dost nebezpečně hráli. U přechodové lávky nad kolejí, za Ščigelem. Postávali jsme na lávce a pod námi asi čtyřikrát do hodiny prosupěly vlaky tažené parními lokomotivami. Většinou na střídačku, náklaďák s osobákem, shora, zdola, ib.



Ty horké zplodiny nás přímo nazdvihovaly, a my tam s Čechem stáli a přemýšleli, který vlak vlastně vykolejíme. Odysea pokračovala.



Zase nám brnkal na závity kůry mozkové námět z nějakého sovětského filmu. Vypozorovali jsme, že plně naložené nákladní vagóny jedou nahoru, na Žilinu. Dolů na Bohumín pro změnu z poloviny prázdné, občas nějaká kupa hlíny, o které jsme ještě nevěděli, že to je vlastně z Krivoj Rogu železná ruda.



Bylo rozhodnuto, vyhodí se nákladní vlak jedoucí shora. Měli jsme pár patron z poplašné pistole, rychle je rozložili po krajní koleji, ale ještě než jsme stačili zmizet, tak je po sousední koleji jedoucí vlak nahoru svou tlakovou vlnou shodil.



Museli jsme vyčíhnout okamžik těsně před projetím určeného (v žádném případě určitého) vlaku. Když jsme ho viděli shora zatáčet k rampám, rychle jsme trať opustili a shora, s trochou očekávané hrůzy sledovali, co se bude dít.



Do poslední chvíle se patrony držely koleje, lokomotiva na ně najela, my napětím přivřeli oči, … a nic. Spadlo to z nás, vlak supěl nerušeně dál a my upřednostnili vlastní bezpečnost, další možné vykolejení jsme odpískali.



Teď je v tom místě lávka ohyzdně navýšena, kvůli elektrickým trolejím. To kouzlo živočišnosti supící lokomotivy, že málem stačilo na ní sáhnout, se už nikdy nevrátí.



/ Na té staré lávce, bytostně jsme cítili tu sílu páry. /



 



 



/Ba, _ještě dávnověk (20 - 37)



------------------------------------------



 



 



Prolog:      „Kympa tvární osudy“



Představují se takto časově uspořádané, formálně neuspořádané, svévolně vybrané epizody o jisté komunitě kolem bystřické Kympy. To je ona malá Hora, navždy zjizvená, v zastoupení ,Kympou Tomčali' zvaná. Místopisně v starších obecních mapách takto uváděna.



Není to jen pouhopouhý  obecní kopec, ale fenomén ukrývající v sobě, zvlášť zdejším usedlíkům spousty emocí. Teď vycházejí ven. Zviditelnění jsou, jak Ti přímo na ní usídlení, tak i Ti, jež se s "kympaři"  za pozoruhodných  okolností setkali.



S prostředky takto vybalancované autobiografie, je-li  Vám to k tolerování,  s výpověďmi dotčených účastníků dalších dějů se můžete prosmýknout atmosférou části historie, až do sta let sahající. Bez obav z letopočtů, střídavým tempem se seznámíte se základní komunitou po poslední válce.



A pak různě a nevázaně se vydáme vpřed. Za poznáním, povinnostmi a zábavou. Stále vpřed, i když nás pamětníci vzpomínáním trochu pozdrží. 



 



Konečně už čtěte, byť některé epizody jsou jen naznačeny, s prozrazující pointou. Pro čtenářů klid, prosté oznámení: Všechny naznačené příběhy jsou formálně dokončené.



Epilog na začátku asi nebude, bude-li?


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Profesním základem střídmě psavý projektant. Stačilo kdysi znázornit technickou myšlenku, bez okecávání. Teď tlakem stavebních úřadů a "určitým" rozčilením se nad přetěžováním onoho slova s uvozovkami v médiích, sází do kláves jiná a jiná slova.
Na Třinecku autor vyrůstal, a tam vstřebával v různých společenstvích obyčejná moudra.
Vydoloval svou paměťovou databázi, a představuje takto jisté fragmenty proběhlých a zažitých událostí. Po pravdě napsáno, co napsáno. Aby i sám pisatel se v tom vyznal, když přihrnuly se tu děje mimoregionální.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •