IKAR CZIKAR CZ

Kympa hýří lídry (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 631, Komentáře 0

 

Akce střídají osvětu/Ba, _Kympa hýří lídry/38

„V zimě, v létě ­­­- na Manetě, v košuli a kaškjetě“ ( to druhé: placatá čepice). Takto jsme ten popěvek pořvávali z lesíka, my nerozborní kamarádí, když prskal dolů do dědiny jediný malolitrážní bystřický motocykl, o kterém jsme tehdy věděli. Toho vlastnil jeden mladý facet (ne-li mládenec k světu), bydlící nedaleko, pod Suchim vrchem .



Pak jsme střežili, Čecho a já, až obratem pojede ten prckoč zpátky a především do kopce nahoru. Za první zatáčkou jsme se na něj nalepili a v stoupavém úseku, kde dvoutakt benzínovej obvykle ztrácel rychlost, uháněli jsme už těsně za ním.



Za jednosedadlovým červeným motocyklem značky Manet, za namodralou linoucí se stuhou výfukových plynů a nasávali ten nádherný fet.



                                                      _28



 



chytám i papulou                          _29



Byl jsem jistou dobu majitelem fotbalového zázraku, obecně zvaného ,dvoulaťovka‘ (malé roteiro). Jsem krátce velmi považován i staršími hochy, včetně Ervína, jež do mne pálil na placu, kde betonové sloupky a drátěné pletivo vrat tvořily fotbalovou bránu. Tu jsem hájil velmi urputně, a nejen rukama, nohama.



Když jsem se šel ke starce občerstvit, velmi se jí nelíbilo, že chytám i papulou, neb tam byl viditelný dvoulaťkový obtisk míče. Starka se křižovala a nadávala Ervínovi, ať toho nechá, že takhle můžu zhloupnout. Ervín se bránil, že je to marné, že asi hloupý už jsem, když si tam před papulu  nedám ruce. Nelehký to úděl, mít o osum let staršího bratrance.



Jakožto majitel tohoto zázraku jsem měl místo v jakékoli sestavě jisté, většinou mě starší kluci ale strčili do brány.



Párkrát Ervín vytáhl duši z balónu, aby ji přelepil a nasoukal zpět. Přes čudlík nahustil, převázal, zastrčil a balón umně sešněroval. Jó, to ještě nebyl trvale na učilišti.



Mně už to tak nešlo, balón ucházel, šišatěl do ragbyového tvaru, až byl k nepotřebě. Načež jsem byl nezajímavým pro onu postarší partu i já samotný.



Ale to už jsme s Česlavem společně, každý se svými třídními soukmenovci připravovali v historii Bystřice nejsilnější fotbalový výběr žáků. Na ten neměl nikdo nárok, v celém tom Jablunkovském průsmyku, a ani Těšín ne, byť z průsmyku je očividně venku.



 



 



přímo z kurníku                           _30



Strejda Josef bydlel v Těšíně, kde ho obšťastňovaly tři baby. V prvé řadě manželka Hanka, a zbylé dvě byly moje sestřenice Libuše a Miluše. Josef pracoval v železárnách na směny a občas sám přijel obšťastnit příbuzné, na usedlosti žijící.I ty některé se přiživující (můj případ). Jeho návštěvou do starki, všechno okamžitě ožilo, sama sranda a různé vylomeniny byly na pořadu dne.



Než mu něco nachystali, většinou hrábnul po vejcích, přímo z kurníku. Udělal si špičkou nože dvě protilehlé dírky do skořápky a vejce slupnul. Také mně to naučil, i když jsem dával přednost zafrtaným. Ta první fáze se slizkým bílkem, než do úst vklouzne výživnější žloutek, se mi zdá býti trochu příkrá, i dodnes.



Největší kamarád s Jozífkem byla Hania, které nevadilo jeho drsnější škádlení. Byl to její vzácný a zdatný soupeř k sporadickým, náhodným závodům v pojídání čehokoli, čeho šlo nachystat ve větším množství. Vypadá to možná nepochopitelné, ale Hania ho ve žranici jednou porazila. Byly to tenkrát švestkové knedlíky, nevím už kolik jich bylo, ani kolikrát se nad tím starka křižovala. Zásada naše na světě, nižádný z ,Božích darů' k zmaru dojít nesměl! 



Josef se s ničím dlouze nepáral, též odešel z domu asi v šestnácti. Nesnášel sedlácké práce a zvláště jako nejmladšího, čekaly ho jen ty nejpodřadnější.



Pro slovo ani ránu nechodil daleko, jak mi jednou nadšeně vyprávěl Česlav, co ho po létech viděl v Těšíně na  banhófě, v akci. Spořádal tam s přehledem, a pouze ručně dva cikány, jež ho napadli. Jeden ho dokonce ohrožoval norikom.



Je to námět k dodatečnému přemítání, po kom ten mlátičský fortel strejda Josef měl, a navíc nikdy nedocházel do ,Sokola‘, zápasničení nepěstoval. Přece jen nějaký  rodový předek byl nadmíru obdařen tím přirozeným, zleva zprava, dřis, šas ..  bouchacím talentem.



Náš tatulek, jak stařika většinou titulovali, velmi mírumilovný býval. Jedna Liberdovská odnož vlastní hospodu v Tyře. Excesy bližší dosud neznámé.



Ale starka, jak ubekovala teta Zuzka, ta prý občas nějakou holku bouchla, aby byly hbitější. Chlapečky ale netloukla babička. Žeby genový závan z Bobreku?



Po Josefovi ty vzácné geny už zůstaly ladem. Když k těm mírumilovným holkám měl ješte vnučku Moniku zajišťující chod soudu a hodného vnuka, speditéra Dana.



 



 



Jakýmsi fluidním kouzlem             _31



na nás působily ty vyhlášené śmeirgusty, když jsme odrůstali mateřské škole a značně nás lákal mokrý živel. Samozřejmě správně chrstlý v onen čas mírného zatmění mysli na vybraného veleváženého. V tento den velikonoční, předeším pomlázkový se přece mohlo kohokoli polejt.



I toho fotra spolužáka Slávka Turoně, poklidného amatérského hvězdáře, jež trpělivě snášel naší občasnou klukovskou spršku ze śikovek. On se ten den motal kolem šopky a baby byly vesměs poschovávané. Zacházel za roh, sledovali jsme jej.



Za rohem nás ale očekával s roztaženýma rukama, popadl nás a dovlekl vedle k pumpě. Jednoho z nás si přichytil mezi koleny, zbylému napumpoval trochu vody za krk. Ani ten druhej nebyl škodnej, když se konečně dostal z rukou toho lstivého hvězdáře, jež si pak osušil ruce a v klidu si šel seřídit přístroj k večernímu sledování oblohy. My nenadále zmáčení, využívali jsme vehementně denního slunce a rychlejšího pohybu, k důkladnějšímu dosušení svých svršků.



Takhle śmeirgust nikoliv, měl jsem na paměti další rok, kdy jsme jen přes cestu, s Česlavem nerozborně, sporadicky ze śikovek voblívali Jendu, jež se tehdá dosti producíroval po placu. Ten zachovával podezřelý klid, zapadnul dovnitř, kde něco v síni kutil a my ho očekávali po stranách futer vně.



A pak jsme prchali, co to dalo, neb vyřítil se na nás s hadicí a proudem vody nás ještě v té brance dostříknul. Docela zbytečně jsme si dávali pozor, aby nás Jenda nevmanévroval k té staré studni. Vůbec to neměl zapotřebí ten navrátilec z Ameriky. Prosekal se dávno předtím do síně s vodovodní trubkou ze studny a přes domácí vodárnu to na nás teď pustil.



Kolem obědové přestávky mě přesvědčoval Jenda, že uděláme Česlavovi kanadský žertík, když ho tam odpoledne nalákám a omylem zavřu branku. Bude to prý psina. Nebyla, musela by být vykoupena zradou. Nepřekročitelná cena pro mne.



 



 



Nesla se slovní ozvěna,                     _32



za prchajícími před ,Pavluskem‘. Ono totiž v podkrovní místnosti u Milczaka, žil jistou dobu Pavlusek, neodmyslitelná to postava zdejších končin. Jazyk ostrý jak Cyrano měl, žádného kolemjdoucího nešetřil.



V rozevřeném podkrovním okně stál, s oboustranným perfektním přehledem o procházejících tehdy ještě prašné silnici z centra obce do ,Pasek‘. Na každého prakticky něco věděl a s některými předával si to i dál. Asi jedno z prvních informačních center v Bystřici.



Přidávali do kroku v těch místech slabší povahy, do slovních přestřelek se s ním dávali jen ti nejvýřečnější, a mnohé půtky svedla s ním srdnatě i Hania.



Co mu chybělo na kráse i vzrůstu, nahrazoval pohotovosti vedených debat. Už zdáli vyřvával na příchozí jakéhokoli pohlaví, aby si je připravil a při zastavení se pod oknem, rozebral je úplně.



Na nás za zábavou šmejdící kluky halasem šetřil, mohli jsme i k němu. Po krkolomných schodech, do skrovného příbytku. Tam, kde tento podivuhodný, přihrblý, invalidní človíček, nějakou tou dobu ještě osamoceně přebýval.



Tam už nevypadal tak majestátně a neprůstřelně. To se mohlo pozdávat mnohým, pohlížeje na něj zdola, z prašné silnice, jak ten rétor v rozevřeném okně stál, hulákál a smál se zároveň.



         



 



Vývozem hnoje začínal                _33



,boj o zrno‘ pro příští rok, řečeno slovy všudypřítomné socialistické propagandy, tak i skutkovou podstatou hospodářství u ujca samotného. Něco každoročně naprosto jistého.



To nastoluji konec léta,  kdy nastal nám tu zdejším chlapákům takový den "D". Do dolního placu od kostela dorazil smluvený vozka s párem koní a prázdným vozem.  Měl už naložený vůz ujcův, mastným hnojem vrchovatě do špičatého hřebene splácaný, z hnojišťové jámy pod dolním placem. Přepřáhl vozka koníky a pak jsem se s nimi vydal na pořádný záběr, to když po překonání silnice se zabočilo za ,Pavluskem‘ doprava, členitým úvozem kolem nášeho sídla ,na Kympě‘, poté mírný sešup a po přebrodění potoka táhlým stoupákem se najíždělo na jednotlivá pole.



Kopkovali jsme tam ujcovy a stařikovy vyprázdněná, případně už podmítnutá strniště hnojem. I na naše pole došlo, neb jednotlivé lány k obdělání se táhly až k Podolu, kolem Bocka cestáře. Takže nás všechny čekal dlouhý pracovní den. Při vykládce jsem pomáhal čeledínovi s koňmi, neb on kopáčem při jedné uvolněné bočnici, od zádi povozu rovnoměrně kopky hnoje po poli rozděloval.  



Prázdný vůz se otočil,  očištěné  šybry od hnoje se hodily naležato a my s vozkou na ně bokem naskočili. Cestou dolů k potoku jsme měli všichni účastníci dovážky lembo, i když koníci jen poloviční, neb udržovali vůz v pohybu za  skřípavého hrkotu dřevěných kol opásaných železnými obručemi, valících se přes kameny z vozovky vystouplé. A pak přepřáhnout a zase tu voňavou vzácnost vyvézt k dalším polím. Odhaduji to na 10 vyvezených fůr.



My dovozci jsme to měli stále dál a nakladači, kde se míhali: jeden ujec, táta, dalším byl potek (kmotr) Vilém, možná se ten rok zjevil i Josef (zakládal si, že on je můj strejda, žádný ujec), i Jenda se tam ukázal. To měli nakladači k hnoji stále hlouběji. Takový mezistupeň si v závěru museli ti machři sestrojit. Vůbec si ale při těch reminiscencích nevzpomínám, že by fůry nakládal a do rakviček to splácával Ervín.



Další den se do polí vydalo mračno žen s vidlemi a nastalo všeobecné kydání hnoje, jež mně nějak neinteresovalo. On, nějakej ten chlapík tam byl, ale v paměti je  vygumován.



Zajímavější pak byl pro mne den hluboké orby, případně orba v očištěném brambořišti s bráněním, výsevem ozim s jetelem a finálním zavláčením. A to z jedné nepominutelné příčiny, byli u toho moji zamilovaní tvorové, koně.



…………………. 



_I nastoluji dobu výmlatu, o dekády blíže, jíž se završoval obilnářský rok a to hned ze tří hospodářství. Ten se obvykle konal, až se vyložily poslední snopy obilí do stodoly. Teta Jevka tam nahnala ženskou část Konské, přišly nějaké Jendovy sestry s pod Prašivé, jakési tamní chlapisko pobíhalo za stodolou a vršilo pak kupu vymlácené slámy až k těm žlutým švestkám. Předtím ještě ujec Janek si mrsknul na nos nějaké, Rudým Právem nedoničené brýle, plátěnou čepici na hlavu a vyšplhal k podávacímu pultu mlátičky. Prskalo to tam do obličeje příšerně, že časem si mlátičkář nahodil brýle motorkářské, když mu tam přičinlivé ženské nahazovaly z obou stran sesbírané z gumna, svázané snopky, jímž ta poslední, největším žabikuchem z kuchyně přeřízla povřísla. Cpal ujec citlivě na stéblech ještě rozprostřené klasy do chřtánu té řvoucí německé obludy, notně si k tomu odplivujíc. Ta mlátička se navíc natřásala, vymlácené a proseté obilí propouštěla do zapouzdřených pytlů, slámu na druhou stranu vyplivovala.



Kolem té mlátičky, s dlouhým pro mě německým názvem, na mlatu ukotvené, se s hráběmi a metlou pohybovala potka Zuzka s Haniou v patách a bezprostředně prostor kolem mláticího a prskajícího zařízení vymetaly. Ale v uctivé vzdálenosti od hnacího koženého pásu otáčející hlavní hřídeli tohoto řvoucího soustrojí. Venku, vedle šopky byl ukotven několika železnými kuliky obstarožní mohutný elektromotor, jež přes hladce válcovou, dřevěnou řemenici tahle všechna soukolíí rozpohyboval. Bylo však zapotřebí ji občas, když už to prokluzovalo a začínalo smrdět vznícením, přimáznout. Normálně za chodu, takovým válcem vosku se ten napnutý, svištící a mlaskající pás a obě hladké řemenice přimazávaly.



To nás už s Česlavem tolik nezajímalo, neb rostla u švestek hora slámy, a my na ni vyšplhavši, měli ty žluté sladkosti jak na podnose.



Po werkové šichtě se k nám připojil také můj otec, to se zrovna obědvaly fajnoty připravované tetou Jevkou a mou maminkou. Otec pak vystartoval na ty naplněné pytle obilí, nechal si pomoct je hodit na záda a šupajdil s nimi na horní plac a pak přes síň, po „svých schodech“ na půdu a do připravených beden ten boží dar vysypával.



Jak se baby na gumnu propadávaly o dost níže, to my s Česlavem opustili výšiny a sesuli se úplně na dno venkovního stohu. Kamaráda popadla tunelářská vášeň a neohroženě ty tunely až na druhou stranu stohu razil. Já mazal za ním a ještě to trošku pročišťoval. Při jedné prolézačce mě to trochu sevřelo, uvízl jsem. Nezbývalo, než sebrat veškerou rozvahu a se zarputilým úsilím se z toho sevření dostat. Zrovna nebylo výhodné být trochu ramenatější. Z fleku mne tunelování přestalo bavit, příští rok jsem se už dobrovolně hlásil na gumno.



Mezitím se babky na gumnu propadly úplně dolů, sesbíraly poslední klasy a po občerstvení v baráku, hajdy domů. Ještě se párkrát mezi nimi s pytlem na zádech otec mihnul, a pro letošek vymláceno. Neb už předtím slezl ujec od podávacího pultu mlátičky a ten kravál vypnul. Tímto byl boj o zrno tohoto roku završen. Akorát něco mi tu chybí. Co vlastně ksakru dělal Ervín, a byl tam vůbec?



Na druhý den byla mlátička svým majitelem panem Ciencialou a jím složeným párem koní odvezena na další štaci. A zase se museli najít nějací chlapíci, kteří tu slámu za sucha naházeli na gumno. Po Ervínovi zase ani śladu (neviditelný).



 



 



nevinně trčící třísky                     _34



Začátky naší ,rádoby kamarádské, záškodnické odysey‘ se odvíjejí od nevinných dřevěných třísek, dovedně zahrabaných do autobusáckých kolejí prašné silnice nad Milczakem (budiž provždy naším Hliníkem, nikdy jsem ho neviděl). Tam už v té chvíli Česlav nebydlel, ale skrýval se společně se mnou, v našem mladém hustém lesíku.



To proto, abychom skrytě pozorovali bleskovou reakci řidiče autobusu, který dle našeho předpokladu dupnul na brzdu, když náhle v zatáčce při jízdě z Pasek, zpozoroval ve vyjetých prašných kolejích dvě rojnice hřebů vzhůru mířicích.



Méně jsme předpokládali, že z prázdného autobusu se vyřítí a rozplácne se pod přední nápravou, aby tam prozkoumal stav svých předních kol. Takhle si úplně z blízka prohlédl nevinně trčící třísky z prachu silnice, hřeby imitující. Vztekle je rozkopal a pohrozil správně předpokládaným směrem; k nám pochopitelně.



Trochu se šofér od prachu oklepal a elegantně hopnul na svoje místo za volantem. Autobusem poté odfrčel do centra obce, aby tam posbíral pracanty z železáren, z vlaku tam na nádraží vystoupivší.



A my s kamarádem si k dobru připsali jeden z mála povedených a nepotrestaných žertíků.



 



 



pecičku na hlavičku                      _35



Sedím v koruně lípy, u štítu horního chlívku,  láduji se tiše natrhanými třešněmi, pod bundou nacpanými a přemítám, čím se ještě před polednem zabavit. Do starčiného placu vešel asi čtyřletý Stacho, hošík odnaproti, od Mitrengů.



Nikde nikdo, zamířil si to tedy do stínu lipky. O mně neměl potuchy, jak jsem inkognito sledoval jeho počínání.



Vidouc, že je tam sám, pěkně se posadil na kládu, blaženě se opřel o strom a jen tak zbůhdarma civěl na ten prosluněný Boží svět. Mezi větvemi výrazně prosvítala jeho kulaťoučká vystříhaná světlá hlava, přímo pode mnou. Inspirace k poťouchlému činu byla nasnadě. Chtěje s ním navázat bližší kontakt, spustil jsem mu nejdříve jednu pecičku na hlavičku. K mému údivu ho to nevyvedlo z míry.



Spuštěny byly další tři pecky. Jen se lehce podrbal. Rychle jsem zpucoval další třešně a pecky spustil na jeho hlavu. Začínala být pěkně zasviněná. Staśiek jen tak lehce zvedl oči vzhůru, protáhnul se a ještě chviličku pod lípou setrval.



To abych stihnul, vysypat mu rychle na hlavu zbytek pecek a s úžasem pak pozorovat, jak za poledního zvonění na kostele, si to tvor s fialovou hlavou spokojně mete k obědu. Zatímco já, napráskaný rozpínavými třešněmi, nemohl na oběd u mámy na Kympě ani pomyslet.



 



 



Silniční smyčkou,                        _36   



jež protínala historickou ,Tomčali Kympu‘ jsme jakožto žáci bystřické české školy  šlapali do hor, kulturní podívané v Pasekách, v tamější staré požární zbrojnici si užít. Velmi levná to a grátis záležitost, v rámci vynechaného dne školního vyučování navíc.



Divoká za svobodna, odněkud z dolní Moravy, pak v našich končinách provdaná učitelka Roszková (ze Suchigo, Roszky to manželka) nacvičila s místními, v horách odkojenými obecňáky divadelní pohádkovou hru, jež musela se vidět.  



Nevídaná úroveň na tehdejší poměry, ani ten Rigo od Moržolů, znalec všelikých divadelních výtvorů odehrávajících se u nich ve stodole, nemohl nic grandióznějšího vidět. Bylo to vysoké jevištní umění dorvané do tvárného amatérského tělesa, zhlédnuté v ještě větší nadmořské výšce, než se v našem pomezí odehrávaly běžné divadelní kusy. Velký obdiv za ten skvělý kus získala u obecenstva režisérka toho představení, dokonce i u mne.



To renomé si časem pokazila. Myslel jsem, že mně ani moc nezná, ale zdravil jsem ji vždy spořádaně, až na jeden nepatrný výpadek. Takhle jednou, metu si to pěkně v pozdním prázdninovém odpoledni ke Škubni, byvše se džbánem poslán starkou pro pivo. Naproti Walacha, za kancem už potkávám učitelku Roszkovou a ani nevím, proč ji přeji: „Dobrý večer.“ Myslíc na další příjemnosti ještě nekončícího dne, ani neregistruji, že je ta dobrá duše tím přáním hodně vykolejena.



Nejinak to později bylo se mnou, když ještě s nepokleslou pěnou přikvačil jsem ku starce. Zatímco gazda a robotnici hasili žízeň pěnivým pivem, já dostával jenom kapky od přichomýtlých se ženštin, neb už stačila ta nebohá učitelka, poté co se vzpamatovala ze šoku, poreferovat o mém nehorázném prohřešku.



Zkuste někdo vysvětlit podobným mravokárcům, že člověk dovede snít i s otevřenýma očima.



Byla to částečně i daň za to, že se dobře znala s tetou Zuzkou, neb ta k nim nahoru pod ,Suchý‘ docházela za kamarádkou Helou, její švagrovou. Už tehdy dýchalo se tam tetě v řidším luftu mnohem lépe.



          



 



Jako, že vykolejíme vlak,           _37     



na to jsme si kluci dost nebezpečně hráli. U přechodové lávky nad kolejí, za Ščigelem. Postávali jsme na lávce a pod námi asi čtyřikrát do hodiny prosupěly vlaky tažené parními lokomotivami. Většinou na střídačku, náklaďák s osobákem, shora, zdola, ib.



Ty horké zplodiny nás přímo nazdvihovaly, a my tam s Čechem stáli a přemýšleli, který vlak vlastně vykolejíme. Odysea pokračovala.



Zase nám brnkal na závity kůry mozkové námět z nějakého sovětského filmu. Vypozorovali jsme, že plně naložené nákladní vagóny jedou nahoru, na Žilinu. Dolů na Bohumín pro změnu z poloviny prázdné, občas nějaká kupa hlíny, o které jsme ještě nevěděli, že to je vlastně z Krivoj Rogu železná ruda.



Bylo rozhodnuto, vyhodí se nákladní vlak jedoucí shora. Měli jsme pár patron z poplašné pistole, rychle je rozložili po krajní koleji, ale ještě než jsme stačili zmizet, tak je po sousední koleji jedoucí vlak nahoru svou tlakovou vlnou shodil.



Museli jsme vyčíhnout okamžik těsně před projetím určeného (v žádném případě určitého) vlaku. Když jsme ho viděli shora zatáčet k rampám, rychle jsme trať opustili a shora, s trochou očekávané hrůzy sledovali, co se bude dít.



Do poslední chvíle se patrony držely koleje, lokomotiva na ně najela, my napětím přivřeli oči, … a nic. Spadlo to z nás, vlak supěl nerušeně dál a my upřednostnili vlastní bezpečnost, další možné vykolejení jsme odpískali.



Teď je v tom místě lávka ohyzdně navýšena, kvůli elektrickým trolejím. To kouzlo živočišnosti supící lokomotivy, že málem stačilo na ní sáhnout, se už nikdy nevrátí.



/ Na té staré lávce, bytostně jsme cítili tu sílu páry. /



 



 



držel kohouta v síťovce                _38



Podržet jemu mordovaného živočicha, to byl požadavek a oblíbený rituál bratrance Ervína. Tento probíhal už nastálo, jakmle jsem mu k exekuci, od nás z Kympy donesl slepici, kohouta, nebo králička. Našim na ten výkon už kývnul, ale po mně chtěl pro sebe krapet morbidní zábavy. Bylo to jeho výsadní právo, neboť byl jediný dostupný z příbuzenstva, jež touhle fatální, nebude-li lépe uvést, finální dovednosti oplýval.



Velmi ho bavily moje všemožné vytáčky, při kterých jsem ještě držel kohouta v síťovce. Mezitím si Ervín o kámen u vrat do spodního dvora brousil nůž, a docela vážně se mně tázal, zda doopravdy chceme v neděli obědvat.



I když v konečném důsledku se to podržení nikdy neuskutečnilo, byla to pro mne vždycky nepříjemná epizoda před nedělním obědem. Tyto ceremonie se odehrávaly naštěstí pro mne, jen v Ervínových hloupých letech. i ty trvaly šíleně dlouho, ale žádné nekonečno, jen do jeho vojenských let bylo třeba vydržet. 



Co mi ale bratranec doopravdy neodpustil, bylo kuchání kaprů u nich v síni, na štokerliku. Zamordoval ryby a kuchnul je. s vnější schrákou, ploutvemi a šupinami jsem se potýkal už sám. Neopomněl mi však nikdy předvést oživnutí bezhlavé ryby, kterou jsem zpracovával, když ji šikovně sáhnul na správný nerv. Nechápu dodnes, že se vždycky děsně smál, když jsem po něm požadoval, ať je zabije pořádně.



Kupodivu jsem byl schopen i takto získávané produkty bez potíží pozřít, většinou bezezbytků.



 



/Ba,  _pulzuje dávnověk   (28 - 38)



------------------------------------------------------



Nebaví? ..klik na SOUHRN  2. kap.: /00,



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Profesním základem střídmě psavý projektant. Stačilo kdysi zkreslenou technickou myšlenku doprovodit jednoduchým popisem. Teď, vzrůstajícím hladem stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" znechucením se nad přemnožováním onoho neurčitého slova v českých médiích, chopil se další výzvy. Sází do kláves jiná a jiná slova.
Na Třinecku autor vyrůstal a jak to jen šlo, nabíjel své ego.
Pošimral zlehka paměť, a formou "noFiction" Vám představuje některé fragmenty proběhlých, i jim zažitých událostí v naší kotlině. Po pravdě napsáno, co napsáno. Samotný autor si "černé na bílém" žádá prohlédnout, co se tu vlastně odehrávalo. V těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •