IKAR CZIKAR CZ

Růžová kamna Celkový počet komentářů: 15
 

Dnes za vámi přichází s literárním sloupkem spisovatelka a gestorka projektu Mám talent, Marie Formáčková. Je to takové poetické zamyšlení nad tím, kde také může skončit rukopis knihy ...

 

Růžová kamna

 

Často jsem si v životě na ten okamžik vzpomněla. Bylo mi patnáct, chystala jsem se do internátu do města, kde jsem měla studovat střední školu, a držela jsem v rukou tlustý sešit. Byl to můj deník, do kterého jsem si psala nejen své nejtajnější myšlenky, ale také svoje básně a povídky. Byly jich tam desítky a psala jsem je z přesvědčení, že by ze mne mohla být básnířka, protože mi občas nějaký můj výtvor někde otiskli a taky jsem jednou četla dvě básně v dětském rozhlasovém pořadu.


Jenomže ty básničky jsem psala do stejného sešitu, jako svoje úvahy na téma nechápající rodiče, nespravedlivá matka, příšerní bratři… Ale před svým odchodem do internátu jsem už spoustu věcí viděla jinak, protože puberta zvolna odeznívala a já se bála, že by rodiče nebo některý z bratrů mohli v mé nepřítomnosti deník najít a že by jim to bylo líto. Co tedy s ním?


A napadla mě malá růžová kamna, která byla v ložnici rodičů pro případ, že by ústřední topení selhalo. Deník jsem tam tedy strčila, pak ho zapálila a dívala jsem se, jak oheň mými myšlenkami a básněmi naposledy listuje. Poté jsem ještě chvíli žasla nad tím, jak si spálené stránky drží svůj tvar, ale nakonec jsem do nich bouchla smetáčkem, stránky se rozsypaly, já je z kamen smetla na lopatku a vyhodila do koše. Tím skončila moje básnická etapa a nezbylo po ni nic.


Na ty naše malá růžová kamna si vzpomenu pokaždé, když mi někdo pošle rukopis k posouzení a já vím, jak moc si od něho slibuje. Rozumím tomu, protože psaní potřebuje talent, mozek, fantazii, zkušenosti, soustředění a hlavně spoustu času. Nikdo nepodstoupí takovou anabázi jen tak z nudy, každý do toho vloží spousta svých očekávání. Ale většinou z prvních stránek vidím, že před autorem je jenom řada odmítnutí a pak velké zklamání. Tehdy si vždycky vzpomenu na naše malá růžová kamna a představuji si, jak krásně by v nich onen rukopis hořel.



 



Komentáře

Zdislav Wegner8.11.2011
 

Kdysi jsem napsal povídku a zaslal ji do Literárek do tehdejší soutěže Povídka roku. Povídka získala v daném měsíci nejvyšší počet bodů a byla otištěna v těchto novinách spolu s kritikami velice povolaných členů soutěžní komise. Zdůrazňuji, že se jednalo o lidi opravdu velikého kalibru - prominentní spisovatele, editory velkých nakladatelství, vědce z ÚJČ atp.
Pochopitelně jsem si ta hodnocení pečlivě přečetl. Někteří mi dali 5 bodů, jiní 30 (maximum). Pro některé jsem napsal brak, pro jiné skvostné dílo.
Kdo z nich měl pravdu?

Jak víte, mnohé dnes slavné knihy byly zprvu odmítány a zatracovány. A nejeden autor si o svém díle moc nemyslel. Autor, o němž se dnes soudí, že byl největším německy píšícím spisovatelem, náš rodák Franz Kafka přikázal, aby byly po jeho smrti spáleny všecky dosud nevydané rukopisy. (V růžových kamnech, hehe.)
Mezi nimi i jedno z nějvětších děl světové literatury vůbec - Das Schloss!
(Naštěstí jej Max Brod neposlechl.)

Podívejte, možná jste zneuznalý génius, a musíte mít jen výdrž, než dojde k průlomu a lidé vás uznají.

Ale možná to opradu neumíte. A přesto svůj rukopis nepusťte z ruky! Je méně důležité, jakou literární hodnotu to má v očích toho či onoho kritika. Svůj rukopis braňte, protože je v něm vaše duše. A když si jej nepřečtou mnozí, nevadí - když už tady nebudete, vaše děti a vnuci budou vděčné za každé slůvko v něm.
Tak, jako já jsem dnes vděčný za čmáranice mého táty.

P.S. Zmíněná povídka - Zvuk houslí - je i zde v mých Vojenských povídkách.

Miroslav Strnad2.11.2011
 

Ginnie. Pohádky (Nové pohádky Starého světa), tehdy redakcemi označované za příliš akční a tudíž neslučitelné se socialist. morálkou mládeže jsou dnes úplně normální i pro nižší věkovou kategorii dětí. Tenkrát se texty psaly na stroji přes kopíráky, zasílaly se poštou a kvůli třeba jen drobným úpravám se přepisovaly celé texty.A to byla Sysyfovská práce. V mém případě i marná. Pohádky, jak je dnes prezentuji na MT, jsou z devadesáti procent obsahem stejné, jako před lety.

Ginnie3.11.2011
 

Děkuji za objasnění. Pohádky si ráda přečtu, ještě jsem se k nim nedostala. První rukopis jsem psala také ještě na stroji...tedy pokoušela se a nakonec jsem to vzdala. Popsala jsem x sešitů a dala to přepsat známé, která to zvládala bez překlepů apod. Ještě teď se mi ježí vlasy, když si vzpomenu, jak jsem měla téměř celou stranu napsanou, a najednou se to seklo, přeskočilo, nadskočilo...a mohla jsem začít znovu...

Miroslav Strnad2.11.2011
 

Před třiceti lety jsem napsal knihu pohádek. Texty jsem dal otestovat příbuzným i známým. Líbili se. Poslal jsem je do redakce Albatros s téměř jistotou, že je vydají. Přišlo mi hodnocení, že se pohádky líbí, ale k vydání nehodí. Jsou prý moc „akční“ a děti by se mohly bát. Zklamalo mě to a texty šly do šuplíku. Asi po dvou letech jsem je poslal dokonce do televize. Tehdy ještě Štěpánka Haničincová mi poslala velikou pochvalu, ale ať se obrátím na redakci Albatrosu, že mi jistě vyjdou vstříc! Hups a byly v šuplíku znovu. Po mnoha letech jsem je oprášil a rozhodl se k útoku.
Po „revoluci“ se vyrojilo vydavatelství, jako hub po dešti. Příležitost pro mne. A texty jsem rozesílal, jako o závod. Že bych se někde nechyt‘? I přes velmi dobrá ohodnocení, dokonce i telefonická- NE! Tenkrát jsme měli kamna na naftu a texty by tam spálit nešly. Šup, a v šuplíku byly znovu. Dnes sice růžová kamna mám, ale nevzdávám se. A pokud mohu radit, nevzdávejte se taky. Pište si třeba jen pro sebe. V tu chvilku jste ve svém vlastním světě, který vám imponuje a vnitřně uspokojuje. A kdo má dnes svůj VLASTNÍ svět? Jen mi, autoři.
Většině z nás, zbude jen SEN o naší knize, ale i s ním se dá žít. Hodně štěstí.

Markéta Dočekalová2.11.2011
 

Moc se mi líbí, jak jste to napsal, Miroslave. Osobně si myslím, že sny jsou motorem lidského života a je úplně jedno, jestli se týkají vydání vlastní knížky, nebo čehokoliv jiného. Snít je moc důležité a ještě důležitější je snažit se své sny zrealizovat.

Ardelka2.11.2011
 

Já jsem důkaz, že vzdávat se nevyplácí. Po prvních odmítnutích šuplík, rok pauza a pak frontální útok a hle, kniha je na světě. nevzdávejte se lidi!

Ginnie2.11.2011
 

Dobrý den, to mě zaujalo. I po třiceti letech jsou pohádky příliš akční? V dnešní době??? Můžu se zeptat, jestli jste je po odmítnutí nějak upravoval? Nebo je stále nabízíte v té podobě, jak vznikly?

Ginnie1.11.2011
 

Já bych tu úvahu nijak nehrotila. Možná tím paní Formáčková jen chtěla říct, že komu není dáno, může si při snaze vydat knihu nohy uběhat a bude jen běhat a běhat. A nač plýtvat silami a trápit se nad něčím, co nám nejde, když můžeme být dobří v něčem jiném. A pokud budeme dobří, přinese to jistě větší uspokojení, než to běhání... Je na každém z nás, jestli jeho rukopis skončí v růžových kamnech. Já to mám tak, že pokud se mi něco nepovede / samotné mi to nesedí/, prostě se k tomu nevracím. Tím myslím konkrétní rukopis. Ale tu myšlenku, pokud stále straší v hlavě, se pokusím vložit do jiného příběhu, napsat to celé znovu a jinak.
Takže já vyhazuji - pálím.

Elvíra Hörömpöli1.11.2011
 

Já osobně bych s potřebou použít růžová kamna úplně nesouhlasila. Kolikrát se mi už stalo, že jsem mimoděk hrábla do svých starých (ne moc dobrých) textu a našla tam něco co mne inspirovalo k novému nápadu nebo mne nahodilo novou myšlenku. Takže s kamnama spíše opatrně ...

Darina1.11.2011
 

Tak tohle mi proste neda, abych nezareagovala. Když jsem začala číst tento článek, říkala jsem si, že je to moc hezky napsané, ovšem potom jsem došla k posledním větám a normálně mi zůstala pusa otevřená a jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo: co tím paní Formáčková vlastně chtěla říct? Že by se na to měli všichni vykašlat, protože je to dobré akorát na podpal? Možná je to moje chyba a já jsem to akorát špatně pochopila. Doufám, že po přečtení článku o růžových kamnech to spoustu autorů neodradí a neřeknou si, že je to stejně dobré jen do kamen, tak na co svá díla prezentovat...

Darina1.11.2011
 

Omlouvám se, za první větu bez diakritiky a druhou která je trochu pokroucená. To ta rozčarovanost:-)

Léňa1.11.2011
 

Já nic pálit nebudu. Ani kdybych neuspěla tady, ani později. Je mi pětadvacet, můžu ještě v pohodě padesát let psát a nabízet rukopisy vydavatelům. A jednou to vyjde, uvidíte ;).

Nacopak1.11.2011
 

Jestliže se autor pustí do psaní a nemá v hlavě pouze vidinu vydané knihy a \"slávy spisovatelské\", pokud se dotkne \"čehosi\" uvnitř sebe a ono se to potom před něho skládá v podobě písmen, slov a vět na \"papír\", tak to \"cosi\" se v něm tříbí, projasňuje a ozřejmuje.

Už v průběhu psaní často zjistí, že co a především jak píše je zralé pro \"růžová kamna\", přesto píše dál a dělá dobře. Protože \"psát knihu\" je dobrodružství především pro autora. Dobrodružství objevování sebe v sobě, sebe ve světě, dobrodružství objevování jazyka, tisíce možností a způsobů vyjádření pocitů,nálad, podvědomého, skutečnosti.

Třeba také zjistí, že psaní je ta nejsvobodnější činnost, které se dopouští. Autor totiž může při psaní \"všechno\", pokud se pro to rozhodne nebo také nesmí \"nic\", pokud se pro to rozhodně. Ať respektuje \"pravidla psaní\" jazyka, světa, společnosti nebo je nerespektuje, vždy tak může učinit na základě svého svobodného rozhodnutí.

Psaní stojí za to, aby se do něho člověk pustil. Zda za poslední tečkou bude následovat vytištěná kniha, čtenáři či uznání je věcí až druhého \"plánu\".

Ardelka2.11.2011
 

ano ano ano!

Marvi1.11.2011
 

Fakt povzbuzující :-), jdu shánět růžová kamna, když by někdo chtěl taky jedny - přiberu.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: