IKAR CZIKAR CZ

Patent na rozum (Daniel Liberda)31.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 4, Komentáře 0

 

Rozjezd/Vít./C.L.k. 1 - 12

   PATENT NA ROZUM



               



/ profesní Nekariéry                                                                                       _



                                          _děje kolegiální i klientelské



 



nečekané podivnosti /



Prolog:



Tyto své ,nekariérní příběhy‘ soukám ze vzpomínek na léta konstrukčně a projekčně dělná, z technických zobrazení v paměti pevně zakurtovaných, a především si připomínám ten cvrkot zainteresovaných činitelů kolem řešených záležitostí. Při této pátračce v už málem spící paměti jsem nehodlal ztrácet tempo vyhledáváním jakýchkoli písemných i zakreslených záznamů z toho tvořivého období. To proto, abych zrovna hned teď, a ne až potom někdy, ty některé nuance dávných dějů konečně sám chápal, a vyložil si, proč a jak se vlastně udály. Popravdě se udály takto, je už to definitivně popsáno, i když to může někomu připadat jako podpultová anekdota.      



Spoluúčastníkům příběhů, myslím tím přátelům, spolupracovníkům, představeným, kolegům z různých branží, realizátorům i vzácným zákazníkům (těm co si u nás objednali ten patent na rozum) se předem omlouvám za případné nežádoucí zviditelnění jejich osobností v nastolených dějích. Bez jejich účasti v těch krystalizujících příbězích, a mnou dovršenými antagonistickými postoji by však ten výplod nedával smysl.



      



Záměr a výsledek?:



      Sledujete pokus o mnoholeté představení šedé šroťárny rozumu a invence s řešením různých technických problémů stále se modernizujícího werku. Tady v Třinci, v blízkosti železáren, na konstrukcích i v projekci, mezi úplně obyčejnými lidmi, mnohokrát nápaditými, někdy chybujícími, především však nedoceněnými. Ten poslední deficit snad vylepší výčet mimopracovních aktivit oné branže, z části zde nastíněné.



 



                Daniel Liberda         _Bystřice 7/2012 – 7/2018



 



 



PATENT NA ROZUM



 



Nejdřív dům,                                     _01



pak stodola. Trochu obráceně gradovala moje projektantská stavařská kariéra, už po patnáctém roce mého věku. Vybaven prknem z lípy, rýsovacími péry prehistorické hodnoty, s nimiž dosud nikdo z rodiny nerýsoval, žlutou Versatilkou, gumou, měřítkem a rolkou pausáku jsem se vrhnul na první kšeft. V nejmenším jsem netušil, že se tím budu někdy živit, byť už jsem studoval strojnickou průmyslovku v Karviné.



Ten náš zděný rodinný dům, kde situování a míry určili rodiče dle baráku ředitelů škol školky manželů Pavelkových. V konečné fázi zhotoven byl originálně, schválen bezproblémově a postaven rovněž. Po létech se už jen dolaďuje, co kde dupnout kolem. Zadarmo furt dobré.



Ta špičatá stodola, s kurníkem, garáží, seníkem a světničkou v podkroví, u sousedky, vedle strýce Viléma byla stylovější než jejich rodinný dům. Za půl krůty domácí až moc stylová. Stále se divím, že za účelem zvelebení obce nevznikla komise, jež by dodatečně navrhla její demolici. Upozaďuje totiž okolní budovy dodnes.



 



Nejčastější otázkou                              _02



ke slyšení, ve Vítkovické konstrukci závodu 7, v třinecké pobočce na Kanadě bylo: „Karle, kde je Kare­l?“ Vždy však byla pokládána za neměnných rituálních zvyklostí a  každopádně se to odehrávalo v  našem kanclu. Tam prvním rokem po absolvování průmky působícím, kdy se mnou další průmyslováčtí nováči upravovali uleptané výkresy pro přípravu ,Generální Opravy Vysoké Pece č. 6‘ Třineckých železáren, tam jsem to slýchal. Při tom na stařičkých Izisech, Irysech, za pomocí závažových systému zn. Kinex jsem navíc kreslil všemožné trubkové hady k chlazení pláště  pece.



To všechno jsme my konstruktérští nováčci museli zvládat, a na konci měsíce z té zpracované výkresové hromádky udělat výpis se splněnými normohodinami. Tyto nám určoval nekompromisně pověřený/léty prověřený konstruktér. Na veškeré konstrukční zákonitosti té buňky nesmlouvavě dohlížel hlavní kontrolér Jindřich Mašinský, s neustále doutnajícím cygaršpicem v zubech, prostřednictvím ještě bezfiltrových cigaret, kdy ta dohořívající vdechla plamen té další. Jen při této manipulaci jeho ruce opouštěla ostře zašpicovaná červená tužka, hlavní pracovní nástroj, neoficiálně uznávaného ,autoritního muže č. 1‘.  



Splněním měsíčních normohodin, jme adepti konstrukčního umu mohli prvním rokem pobírat nástupní plat ve výši 970,- Kč. Jen drobný dodatek; měna to byla setsakra tvrdá, už jen tím, že ji nešlo směnit za ty pohyblivé americké dolary, akorát prověřeným za savětskie ruble.



Mečislav Szczerba z Těšína, karvinský stedoškolský kolega s odlišným vyučovacím jazykem tam se mnou dřel žiletkou staré zažloutlé pausáky s konstrukcemi minulých pecí, jež jsme následně aktualizovali a modernizovali. Sídlem v kanceláři přes chodbu, docházel ke mně na čaj. Hlavně však pokecat. Čaj jsem připravoval v klasickém hliníkovém čajníku už mně neznámého odešlého vlastníka, ale na vařiči, jehož laskavým majitelem byl Rakowski Karel, jinak šéf místní stranické buňky.



Poté, co se náš kolega Karel Lasota po telefonické výzvě zdejchnul domů na oběd, nahoru na Kanadu, tak vzápětí, jako obvykle k nám dorazil šéf pobočky Ing Kolarz Bohumil. Černý kastrůlek si vždy k nám přinesl. Tam měl obvykle z domova přichystané kyselé zelí s bramborem, nebo obráceně, s přídavkem čehokoli z vepře.



Vařič byl většinou ještě rozehřátý po mnou připravovaném čaji, u kterého zrovna seděl Měta a furt mně pobízel o dolití žluté tekutiny do sklenice. Tou němě demonstroval šéfovi, že se snad může zdržet, že není ještě dopitý.



Mezitím se, po šéfem očekávaném dotazu: „Karle, kde je Karel,“ s obvyklou odpovědi: „Ale, doma na obědě,“ pustil s dotyčným, do probírky všeobecných i firemních záležitosti. Toto se dělo za neustálého míchaní v kastrolu a narůstajícího aróma z připalující se krmě v místnosti.



Měta výmluvně, s prázdnou sklenici v pěredi vypadnul ještě před šéfovým odchodem. Kolarz vzal přes jakousi chňapku ten rozhycovaný kastrůlek s přismahlými poživatinami a odkráčel si to sníst k sobě. Po nějaké chvíli se většinou zjevil kolega Lasota, zavrtěl nosem a s hrůzou v očích se jen tak pro forma ptal, jestli tu byl Boguś, co vlastně říkal a rychle pak na desce něco dorýsoval.



Náš kancel byl docela pohodlný; měl takový zvláštní švih oproti jiným. Poněvadž čtvrtý její příslušník Pavel Supík nerýsoval, neopravoval, nevyplňoval kusovníky, ani hada neudělal. Vždyť neměl ani prkno. Seděl u dveří, čelem obrácen k nám, za takovým macatým stolem, na němž bylo vždy nakupeno plno složek s všelikou dokumentací. Jasný doklad o nesmírně vytíženém pracovníku.



Živil se Supajz elegancky dobře. Především tlacháním po telefónku, vybavováním se s naší nadřízenou složkou přímo ve Vítkovicích, v Ostravě. Mohutným přelepováním a popisováním vyskladňovaných složek, případně jejich převzetím a rozdáním jednotlivým konstrukčním skupinám. Přes něj proudily mně neviditelné nitky mezi konstrukci, investory a realizátory. U šéfa pobočky býval pečený, vařený.



Hlavně, že si tomu všemu odněkud přitáhl úplně nahé rádio, které mě občas kopalo, když jsem nepozorně, v Pavlově nepřítomnosti hledal stanice s hudbou.



My tři obyčejní konstruktéři jsme měli stoly pěkně seřazené vedle sebe, přiražené k k oknům. Hezky se koukalo na ten ruch před námi, na přijíždějící a odjíždějící autobusy s dělnými i nedělnými pasažéry. Pod stanovištěm byly k vidění poslední civilní budovy s doktory, aby za čas ustoupily rozrůstajícímu se werku. Jak na dlani, už za Olzou jsme obzírali ty železuárenské "Hradčany" a ten nejvyšší železárenský monument, lešením obrůstající VéPé šestku. Poslední pohlédnutí, otočení se k rýsovacím prknům a rychle mastíme tuny ocelových konstrukcí k modernizaci pece, jež po zprovoznění nadále udrží pro Třinec republikové prvenství ve výrobě surového železa.



Transport originálů z kmenových Vítkovic tam i nazpátek obstarával úsměv neztrácející Ludvík Valach z Těšína. Projížděl obvykle onu trasu svým stařičkým automobilem, nepřehlédnutelným Populárem. Někdy, byla-li nutnost stěžejní, tahal se usměvavý Valach s haldou všemožných složek vyskladněné projektové dokumentace až k investorovi.



Ohromná dělba práce, která byla v té době tím hlavním krédem naší republikové hospodářské úspěšnosti. Byla ještě doba ledová, každý měl svoje místo, kde makal dle svých schopností. Krást šlo tehdy jen banálnosti, soudruzi to měli po převzetí sovětských zkušeností posichrované velmi dovedně. O tomto jsem měl jen takové zastřené podvědomí při dennodenním pohledu na hekticky odfukující Třinecké železárny a plno všemožného materiálu v nich, čekajícího na smysluplné uplatnění. Shrnutí: vždy, za vech okolostí se uplatnil!



Měta seděl v kanclu se dvěma štěbetajícími kresličkami a tichým Ruckim. Přicházíval za mnou; že už z těch babských, rodinu řešících řeči šílí, ať vařím čaj! Pak se rozpovídal, kterak do noci poslouchal skvělé brouky na rádiu Luxembourg. Myslel tím pochopitelně "The Beatles," o kterých já kovorolný ,gorol z Bystřice‘ pochopitelně neměl ani potuchy.



Jednou byl Mětek velice ustaraný, jelikož mu po fotbalovém pohárovém zápase na Górniku Zabrze zmizel otec. Ten byl na tom utkání v sousedním státě autobusovým zájezdem pořádaného z Českého Těšína. V průběhu zápasu se trochu zpil a s nadšenými polskými fanoušky jel jejich autobusem oslavovat vítězný výsledek utkání do vnitrozemí, aniž to tušil. Když střízlivěl, velmi ho udivilo, že všichni kolem spisovně gadajom, až ho definitivně probrala cedule u silnice s nápisem WARSZAWA. Vrátil se pak domů mírně uprášen, až další den, aby o tom všem znepokojeným známým zvěstoval.



Jinak Měta všechny udivoval univerzálnosti svých rukou. Jako rodilý levák, měl tuto ruku zlomenou, tak za jistou dobu zdokonalil pravačku do té míry, že s oběma rukama pak předváděl neskutečné kombinace. To rýsoval rukou pravou, popisoval levou, tenis hrál pravou, ping pong levou, jídla a chlastu se chápal ale rukama nerozdílně.



Nevím ani, jak chápal se svých lásek dívčích. Vím ale, že je nejdřív přimrtvil svým magickým pohledem zádumčivých očí. A když na ně promluvil svým melodickým hlasem, to byl konec! Mohli by vyprávět jistí rodičové jedné kreslící blondýnky E.B., když ji potřebovali odlepit od Měty po jednom pomalém blues, na zábavě u ,Podešvy‘, aby ji v pořádku dopravili domů.



Vydal se jednou kolega za uhranutou holkou, na jí poskytnutou adresu. Dojel do Hrčavy a málem dokráčel k jejímu baráku. Ta nejvýchodnější obec budoucí ČR se stala na jistou dobu konečnou jeho milostných výprav do příhraničního okolí. V tom hledání domečku s daným číslem popisným byl přerušen komplexním výpadkem elektrického osvětlení v obci, za předchozího varovného zaburácení. Za černé bezměsíční noci se podařilo Mětovi aspoň trefit zpátky na noční šichtový autobus a ještě tentýž den dorazit domů, do Těšína. Takto mi to kamarád na druhý den zvěstoval, přičemž se ještě třásl.



Byl mi také parťákem na dovolené, ve vítkovickém stanovém táboře u přehrady na Horní Bečvě. Obětavě, i s mou maličkosti se přičiňoval o udržování posledního místa v dlouhodobé soutěži o nejvzornější stan tábora. Do jeho hodnocení se započítával udržovaný pořádek, dodržování denního a nočního režimu, účast na rozcvičkách a jiných socialisticko-táborových vymoženosti.



Na každé jídlo a doplňování osobní nádrže se šlapalo do dva kilometry vzdálené obstarožní restaurace ,Valaška‘, jež byla Mětovi více milá nádrže přehradní.



 



Krátkodobě u ,Podešvy‘,                  _03



konkrétně v Třinci Lyžbicích, jsem byl po vojenské službě přemístěn na nové působiště.  Byla tam odloučená vítkovická skupina Molínova, s hlídajícím psem Wawerkou Janem (elementem v důchodu, obyvatelem polskim).



Tento nás měl kontrolovat po dobu šéfovy absence v biurze, převážně jednajícího na Kanadě a autobusy městské hromadné dopravy přitom různě pendlujíce. Jedním okem kibicoval ctihodný bachař kartářům mariášovým, druhým nervózně koukal na cestu před budovou, aby zavčas dal avízo: „Molin jde,“ a karty mizely, kde se dalo. Doběhl ještě do Malého sálu a vyhnal taktéž přemístěného Mětu a mne od pingpongového stolu.



Nebyl to zdaleka konec jeho pracovního vyśilku, ještě se nutně potřeboval povadit s Leošem Holexou. Chlapíkem to pomenším, posaditým, rozverným. Tamním určeným kontrolérem, co velmi šetřil svou červenou tužku. Stanovištěm na zadní straně sálu, s výhledem na Sosnu jsem s ním zažíval jakožto bezprostřední soused nakrátko  chvíle pohodově naladěného pracanta, jehož aura se přelévala až k mé desce. Především k nám nováčkům byl přístupný, kdy nás laskavě nutil, abychom sami si svoje ašíbki opravovali, jinak skončíme bledě v tom životě. Vůbec se nehodlal vtipný glosátor nenadálých událostí brouzdat v našich výkresech coby náhražky "Rudého moře." Při vší své .nonšalatnosti, potřeboval nutně něco, jako pes to každodenní drbání. Potřeboval se Holexa uvolnit, s někým se servat.



K tomu tam byl Jano Waverka. Vadili se úplně o všem. Strašně se vadili, když tohle hobby si mohli dopřát jen v Molínově nepřítomnosti. Domu se navrácel pan Holexa jako  dobře naladěný manžel.



Při všem tom relaxu, však úkoly byly plněny stopro. Neb nám vydatně pomáhala s distribuci originálních pauzáků a následně fůrou kopií z kopírky na Kanadě, ta čezetovská sajda tříkolá, řízená konstruktérem všeumělým, Ludvíkem Pščolkou.



Dva manící měli sice plný šuplík zamítnutých vlastních výpovědí z podniku, ale to nebránilo tomu, abychom se Vítkovičáci v tom Velkém sále, po vyšibování rýsovacích prken při muzice dobře nepobavili. Bývalá historicky známa hospoda ,Podešva,‘ jež byla mezitím zrekonstruována na administrativní účely, po létech tak posloužila svému původnímu účelu. Hudbu živou jsme měli za hubičku, přivedl tam všeuměl Ludvík své kamarády, vlastním dechem a paluchy provozujících hudbu. Když ještě došli ti kmenoví ,Kanaďané‘ se svými rodinnými příslušníky, bylo nás tam akorát.



Hodně dávno před tím, mě do toho sálu kdysi přítel Česlav zatáhnul na druholigový řeckořímský zápas a poprvé jsem viděl slavné třinecké zápasníky: Wrobla Jasia, Kocoura Jana, mistra republiky v mušce Benče Štefana, a ještě Zarembu s Madziou.



 



souhlasily i nýty



pověst psa baskervilského                 _04



Když jsem nastoupil do ,CeéLky‘, namísto původně domlouvané železárenské ,Hutní konstrukce‘, vybylo na mne oddělení Ocelových konstrukcí, kde neomezeně vládnul Jan Kohót. Spolužačka Věrka, kresličila u pecařů a mohla tak říct mámě, že jsem to výběrem oddělení moc nevymňoukl, neboť šéf měl pověst psa baskervilského.



     Že pověst je oprávněná, bylo mi záhy umožněno poznat. A to když jsem z nějaké zabedněné setrvačnosti zkreslil závěsnou plošinu se směry řezů, jakoby kolem sebe zevnitř, laicky řečeno. Nikoli, jak bylo na oddělení zvykem, stejným směrem. Byl rok šedesátý osmý, a tak tuhle příležitost uchopil šéf jako správný straník (tzn. nereformovaný) k promluvě: „… abych prý nechal řečí a soustředil se na práci, ta všechna propaganda, že jde stejně z amerických peněz, a Ti se na to, a na nás, jak se to tu posere, vykašlou.“



     Jinak k větší buzeraci vůči mně nesahal. Nejlepší formu už měl za sebou, osahával ho důchodcovský věk. K mému tehdejšímu zápasnickému počínání měl jen takový mírný dovětek: „… konstruktér potřebuje mít lehkou ruku.“ Moc dobře ví, co říká, neb jako student na technice v Polsce závodil na veslici, kdy mu naskakovaly na prsou a břichu svaly jak porvozy. Líčil to tak sugestivně, až jsem ty provazy na jeho veteránském těle přímo patologicky vnímal.



To Ing. Stach, také strojařů šéf vzpomínal, že jeho jako nováčka na oddělení poslal Kohót na nýtovaný ocelový most přes Olši, s úkolem zkreslit stávající stav. Po týdenním krkolomném lození a zkreslování mostu předložil šéfovi výsledek své práce. Kohót otevřel šuple u stolu, vytáhnul originální výkres mostu, a když souhlasily i nýty, řekl mu, že může jít po svých.



Tak šel, aby po delším čase mohl přijít za mnou, z pozice č. 2 na projekci, když budu řešit jeřábovou kabinu na střelišti, po smrťáku (děj _28).



 



až na Karluv must                             _05



Stasio Walach přijel na plac před konstrukci novou, parádní sovětskou Volhou, světle modrou, jež byla jjí dlouholetou ikonou. Jeho šéf měl jen červeného pincka, ne-li"Pařeza" (Pionýr 50 cm3) opřeného zrovna vedle u křoviska, aby nebyl moc na ráně.



Kohót ztěžka překonává v hloučku seběhnuvších se a obdivujících konstruktérů šok. S naběhlými krčními žílami se uklidňuje napínáním hosentregů - alias kšand a spílá: „Jenom dva rohlíky si ten pierun Walach koupí k jídlu, aby se mohl naparovat zbytečně honorovým autem. Jak to může s takim skončit,“ povážlivě kroutil hlavou.



Nemohlo to dopadnout jinak, než vážným vztahem. Stasio pak povídál: „Jednou jsem zapomněl Volhu zamknout, vlezla tam Hela a už ji nešlo zaboha dostat civilizovaným způsobem z vozu.“  Zlaté časy o dvou rohlících byly v čudu. Ale jinak na Volhu nedal dopustit. Stačilo dát dvojku a od Smilovic po Těšín a Třinec šlo jezdit celý den, i orat se dalo, tvrdíval Stacho.



Jo, a až na Karluv must dojel Volhou, s kamarádem Sznapkou. Jen mu bylo divné, že ho ti Pražáci nenechali na druhou stranu přejet. Raději po něm jenom pěšky chodili, zmiňoval se Stasio.



A on by se tam na dvojku klidně dostal.



 



skura bitá je lepší                               _06



Nemohl kůži Janitkovi Josefu jemně hladit, svému podřízenému to konstruktéru, obyvatelu polskimu, honěného na způsob ,ani nadmutá koza‘. Proč On, šéf konstruktérů ocelářských Kohót Jan toho nebyl schopen, mělo racionální a přesvědčivé vysvětlení.



Kohót upřímně promlouvá: „Janitek, není v tom nic osobního, přece sám musíte uznat, že skura bitá je lepší než hlazená!“ To byla reakce na Josefovo skuhrání o přemíře údajné buzerace a množství absolvovaných, ale nevybraných přesčasů.



Josef vzpomínal jak po šichtě, značně unaven ve vlacích stále usínal a jezdil jimi od konečné, se zpětným nástupem zase po konečnou. A přitom chtěl vystoupit jenom v Loukách, …anebo ve Stonavě?  Probral se definitivně až ráno v Třinci na banhofě, a zase valil na šichtu. Čekala ho další fáze šlechtění kůže.



                / Bude zajímavé dosledovat, kolika nám postižených tahleta anomálie s  tím  pendlováním na této uspávající trati, se znovu přihodí. /



 



S Bolou na šichty,                         _07



na jedné rýsovací desce, na jedné sestavě se ještě spolupodílel také šéf Kohót. Honili totiž spolu, ruka v ruce, s nesmlouvavým nasazením jeden významný termín, úplně přelomovým způsobem. Na střídačku u desky, dny celičké i noce obětovali pro úspěch akce.



Šéf a Bola Wantulok, bez ohledu na společnou stranickou příslušnost měli velice jednoduchý vzájemný vztah. Oba byli spolu neustále názorově vepři, z jakéhokoli pohledu.



Ani nešlo říct, že by na společném projektu nepracovali s nasazením. Bylo obrovské. Jenže, jejich vzájemné úsilí hatila hojně používaná guma. Velmi jim brzdila postup, hlavně při navazující fázi práce, po vystřídání se u rýsovacího prkna.



Střídající projektant totiž vygumoval většinu předešlých kolegových návrhů a vytvářel nové, lépe řečeno vzpomínal na ty svoje předešlé, kolegou samozřejmě předtím vygumované.



Práce na sestavě tak suma sumárum trvala déle než by byla provedena obvyklým způsobem. Došlo tím k ne k často vídanému efektu, že podsestavní a dílenské výkresy byly provedeny ještě před ukončením hlavní sestavy.



Příčina byla jednoduchá a svědčila o vysoké konstrukční úrovni oddělení jako celku. Ostatní konstruktéři totiž stíhali odečíst si potřebné údaje ze sestavy hlavní, ještě před jejich vygumováním a intuitivně se drželi těch správných, ve finále už klíčových řešení.



Ten odstrašující příklad spolupráce měl přesto jeden pozitivní dopad. Již nikdy nebyl opakován.



 



objevitelem tajů vesmíru



s griotkou v aktovce                         _08



Pod hospodou ,Burián‘, na Kamionce, za ještě horkého červnového  pátečního odpoledne, konala se má první rojberka s OKáčí. Tam u potoka pod strání, nad žhnoucími dřevěnými uhlíky ručně kurblou ji točil Macura. V tom odpoledním žáru slunečním, barvou stále více podoben rožněnému masu, jak jsme my ostatní konstruktéři na té ukořistěné mýtince uvelebení pozorovali. Za tři hodiny byli nastejno. Maso ale už mělo správnou chuť a Karel byl na odpis.



Šéf tehdy došel v obleku, bez kravaty však, ale s griotkou v aktovce. S tou se začalo, navýsost nešťastně a nalačno k tomu. Obvyklá vařonka nás už nakonec jen dorazila. Velkou žízeň vyvolával v nás vedle zurčící potůček, takže byl k pozdnímu večeru vyslán místní usedlík Stebel do hospody pro minerálky, když ty pivní flašky zněly prázdnotou. Baby tam před tou počínající destrukci abtajlungu asi nebyly. Fakt si na žádné pikantnosti nevzpomínám, takže tam ten den nebyly vůbec. Definitivně, naštěstí.



V kruhu ještě plné sestavy zazněla kvílivá hymna; zda ten góral, nelituje toho, že opustil svůj kraj a další srdceryvnosti. 



Pak padl Kohót. Už za měsíčního svitu se tak stalo, a shledal se bytí nenadálým objevitelem tajů vesmíru. Jsa úplně na zemi, drže se vší silou větší krtiny, okamžitě hlásal okolostojícím, že se země nějak rychle točí. Stáli jsme tam okolo ležícího, ale stále burcujícího šéfa už v řidnoucím obsazení. Neboť Jura, poodešel k zátočině potůčku, podívat se za Pavlem. Ten tam za křovím ještě urychleně  přikrmoval rybičky.  Stále více nás trápila žízeň a v navršených flaškách ani slza. Vzápětí se zástupce vedoucího Rudek spolu s Josefem zapřeli do sebe, vytvořili takový příčný tandem a mířili do končin, kde větřili domov svůj.



My zbylí Mohykáni, za krátkého náčelníkování Wantulokovýho, jsme se usnesli vyslat zvěda za Steblem, jenž zrovna bosky tančil u ,Buriána‘. Nějaký odzemek tam tančil, sděloval nám zvěd Macura, vedoucí bosého, ale bez minerálek Karlíka. Jeho přítomnost tady byla velmi důležitou.



Potřebovali jsme šéfa dovléci k němu nahoru, za silnici II. třídy, do stodoly jeho bráchy. Tam byl stařešina kmene uložen na seno a dekou přikryt. Nějaký dobrodinec mu ještě v tom roztočeném údolí sebral aktovku i s brýlemi a dal je na řidítka mého kola.     



Nestačili mě zadržet, když jsem tam nahoře u silnice skočil do sedla a zmizel směrem k Bystřici. Tohle už nikdy v takovém stavu neabsolvuji, slibuji si na druhý den. Asi dvakrát mě pud sebezáchovný přinutil sjet až do příkopu, před oslňujícími protijedoucími vozidly.



Ráno koukám jako blázen, co jsem si to na tom kole přivezl.



Nepodobně se divil Steblík, když se probral v podobnou dobu taktéž a po šéfovi zbyl jen teplý důlek v seně po shrnuté dece.



V pondělí, hned z rána aktovku s brýlemi šéf ode mne potěšeně přebírá a: „…je to dobré Liberda, …už mi nic nevykládejte, a nikde nic nemluvte, …“ vytlačujíce mě od sebe z kanclu. Už mlčím.



 



Co tu ještě stojíš         



val po drabinu                                   _09



Metr padesát výška, průměr cca sedmdesát cenťáků, váha do dvou metráků. Vysoukali jsme to z vozu na rampu vedle venkovních schodů projekce a dál už nic.



Nebylo za co uchopit, provaz ne-li lano nebylo, zasloužilí pracovníci abtajlungu byli se silami a s rozumem záhy v koncích. Co se to stalo, co teď s tím?



Každopádně se musí začít s osvětou. Jakožto prvoplánoví oceláři jsme zpracovávali různé šablony na styčné plechy veškerých nosných ocelových konstrukcí hal, případně jeřábových drah a podobně. Béžový šablonový papír z původně velké role u dveří, který nenabíral změny struktury a velikosti, případnou vlhkostí nebo vyschnutím pod normál, došel.



Tak byla náklaďáčkem z werkového skladu přivezena role nová. Teď už leží na rampě a dál se jí nechce.



Konstruujíce tam prvním rokem, nesměle jsem špitnul, že by se to dalo přemístit po nakulení na obkročný žebřík, naležato. Žádná reakce. Po chvíli se ozval jeden středně důležitý spolupracovník: „Co tu ještě stojíš, val po drabinu!“



Jenže to nebylo jen tak, bylo třeba přesvědčit přezaměstnanou Milku ze sekretariátu, aby laskavě opustila svou nesmírnou agendu rozkládající se na kancelářském stole, neméně také ve spoustě šanonech ve vestavěných skříní. Šla tedy se mnou, odemkla sklad a vydala žebřík. Po výdeji hned sklad zamkla a zašila se v kanceláři. 



Když byl žebřík konečně přinesen, zavrčel řídicí přesunu: „To, to trvalo.“ a role byla vzápětí v kanclu. Navrácení žebříku k rukám naší obětavé skladnice mi trvalo o něco déle, ale to už nikoho dalšího neiritovalo.



/ Všechny mé indicie po létech směřují k tomu, že tím řídicím akce se ustanovil Jura Bartosz sám. /



 



odháněl od čepu



Strojaři by pili taky                        _10



Abych osazenstvu ocelářskému dokázal, že také můžu něčím přispět, zorganizoval jsem se známými od strojařů společnou rojberku, spojenou s fotbalovým mačem o bečku piva. Všechno se to odehrálo v Bystřici u Olzy, na památném fotbalovém hřišti. V té době už bylo majetkem jisté ostravské organizace, jež nám svůj areál pro tento účel zapůjčila.



Naražená bečka byla vystavena, fotbal mohl začít. Pískal ho malinký Honejsek, původem strojař, teď však na konstrukci prováděl technickou kontrolu a v rozhodování zápasu byl naprosto nestranný, a suverénní. Začali jsme za krásného počasí, ze zatažené obrany, neb soupeř byl jasný favorit. Měl totiž dva závodní hráče v sestavě. Za postranní čárou, za zábradlím pobíhali svorně spolu dva vedoucí oddělení. Každý z nich hlasitě povzbuzoval své vlastní mužstvo a unissimo spílali rozhodčímu. V tomto se projevovali velice distingovaně, v nadávkách se střídali.



Organizoval jsem střed hřiště (výstižněji by bylo říct: „…lítal jak mucha v latarni“) a dopředu vyslal jen Sedláka Tondu, nepotřebného pro řež ve středně obranném pásmu. Nikdo si ho valně nevšímal, a tak se po jednom našem povedeném odkopu řítil na branku sám. Nevěděl co s míčem, tak pořád ho šťouchal před sebou, že jsme všichni řvali, ať už střílí. Těsně před brankářem se naštěstí Tonda pošmikol na drnu, brankář letěl na jednu stranu, druhou stranou se do brány dokoulel míč.



První poločas jsme se zdravou kůži a bez obdržené branky za obrovského strojařského tlaku nějak přežili. O poločase chlapi z OK nečekali na slavnostní zakončení a načali si pivo z bečky. Strojaři by pili taky, ale vehementně je odháněl od čepu Karel Janitek, že nejdřív je třeba myslet na vyrovnání stavu utkání.



Ten mladší Josefa bratr, co hrával za Bystřici na stoperu, co se mnou v nedávné době vyhrál přebor Třineckých železáren v nohejbalu, ten který pak následně s Rudou Cieslarem ml. (alias žydkem) si doslova vyšlápl na svého spolužáka, našeho brankáře Karla Macuru, …že jim moc blízko leze na balón.



Toto dění povětšinou zkušeně jistil pozičně velmi dobře náš stoper Rudek Cieslar st., zatímco jeho parťák Karlík Stebel sváděl s těmi strojařskými rabijáty neúprosné souboje.



To už se druhý poločas dohrával za sílicího deště. S pomocí boží jsme odvrátili další trmu-vrmu a mně se podařilo dostat s balonem za půli a poslat jej, napitého, značně ztěžklého na soupeřovu bránu. Co nejdál pryč. Obětavě vyběhnuvšímu brankáři Hečkovi Edovi, ohnul balón prsty a zapadl do brány podruhé.



Náš potlučený brankář Macura se svými dalšími psy obranáři, jmenovitě Olszarem, Wantulokem, Janitkem Josem, velký plac obhospodařujícím Sobočíkem Robertem, pokud se mu tam nemotali Jura s Ťokem a všudypřítomným Ludkěm, jakožto žydkovým yosobním strážcem, už čisté konto udržel. Skromně si myslím, že model vedení našeho zápasu, kdy za vedoucího stavu jsme značně zhustili ten trojřad u vlastní šestnáctky a používané prostředky při kontrole míče, teď kopírují některé týmy z Ligy mistrů.



Pivo jsme po utkání už dopíjeli v útrobách areálu společně, ale tam měli strojaři jednak navrch. Měli to poločasové manko a pohánělo je vědomí, že oni poražení platí dvoutřetinovou cenu bečky.



_připomínková rojber



Po páru let, toho slavného fotbalového vrcholu, se provedla taková připomínková rojber. Jen našeho oddělení, ale s novými adepty ocelářských kouzel, včetně čerstvě vylíhlých kresliček, ale ve stejné lokalitě pamatující jací jsme to byli tehdy pašáci. Celou plochu hřiště a hlavně výběhů jsme tak měli pro sebe.



Využívali jsme ji bezezbytku k různým odpočinkovým pozicím, pokusy o první travnatý tenis v Bystřici a ukazovali nováčkům, kudy šly naše krátké, ale ojedinělé fotbalové dějiny.



Zrovna u té horní branky od Hrádku, kde zaznamenali jsme ten vedoucí góĺ, tak tam si klubko ocelářů vzalo liquere, půlky a kopačák. Stříleli o závod penalty, kdo nedal, vypil a zařadil se na konec zástupu. Branek padalo stále méně, což znamenalo, že jsem musel s Macurou na jeho Jawě dvěpade sjet v pozdním odpoledni do ,Dělňáku‘ pro flašku kvitu.  



Mezitím se okupující toho propůjčeného areálu stále více rozkurážňovali. Takže vystoupil z chrostů (náletové křoviny) od Vendryně, skrytý tam pozorovatel Pepa Morcinek. O něm jsme jen tušili, neb mezi zeleným listovím prosvítal nějaký šedomodrý skútr.



Když se s námi všemi náležitě očuchal, tak naložil tu okatou Vlastičku za sebe na tandem a byli pryč. Otočili jsme se a viděli další jobovku. Jak šéf docela nekolegiálně smyčí k banhofu zbytek nesezdaného dívčího osazenstva abtailungu. Naprosto racionálně usoudil Kohót, že v těch šumných porostech kolem hřiště by to svoje něžné stádko  neuhlídal, tak hyjé pryč, i přes dílčí nesouhlas do košorů (v podhůří: zabezpečovací místo ovcí) domovin. Halinu, tehdy Bulawovou u nádraží propustil, když mu slíbila, že už půjde prosto domů. A vydala se děva k Prašivé.



My zbylí jsme si pak museli vystačit jen s tím zpěvem o přecitlivělým gorolu, a párů heroických příběhů. A pak ještě po kropelce v butelce, následoval už jen nezpívaný domov můj.



Až se pořádně setmělo, vyrazil Steblík. Dal tam Piošovi jedničku a vyrazil příkopy hlavní cesty na Kamionku.  Naprosto jako první progresivní čelavěk se přískoky přes příkopy motoricky do předměstí Třince takhle z Bystřice za svitu hvězd dopravil. Stále na jedničku. Velice se Karlovi hodila má minulá zkušenost s přesunem kolmo, ale opačným směrem.



/ Podrobnosti jsou vysvětleny s nutnosti, aby si někteří pamětníci nepletli ony události s úplně obyčejným motorkářským sletem, co se konal v těch končinách nedaleko Zaolší. /



 



aji by přisypal                                        _12



„Nezpívej mi do ucha, Madeja, do ruky mi zpívej!“ Takto lapidárně pojmenoval Malcher náš kardinální konstruktérský problém, se společenským uznáním našeho pracovního přínosu. Ten už byl trvale, vítězstvím revoluční avantgardy pokřiven v náš neprospěch.



Hodný podstaty svého jména, vyslovil se takto "macher," byvše předtím veřejně pochválen vedoucím konstrukce za zdárnou akci. Současně výmluvně šéfovi ukazoval otevřenou, peněz chtivou dlaň. Madeja aji by přisypal, kdyby bylo z čeho, nejdřív se museli ale nažrat velcí vlci.



Malcher s nastavenou dlaní dlouze nečekal. Při jisté příležitosti zůstal v Brazílii. Obchoduje tam teď s kávou a cruzeiro se mu sype do obou dlaní, jak se zdálo našemu Novákovi Luďkovi, byvše u něj návštěvou. Už v Brazílii.



 



zprznili jsme stadión



ty nešťastné šibenice                         _12



Přijela k nám reprezentace Rumunska, aby zahrála s Třincem přátelský hokejový zápas. Byl jsem na ten zápas očividně zvědav, především na vyšperkovaný zimní stadión. Pocty se mi dostalo, projekčně se zúčastnit závěrečných úprav, tehda širému nebi otevřenému stadiónu.



Mým stěžejním úkolem bylo provést uchycení ochranných síti za brankami. K tomu účelu jsem měl k dispozici předběžný návrh na provedení takzvaných šibenic, na každé straně za brankami po dvou, uchycených na  betonovém ohrazeni u spodního ochozu hlediště. Předpokládalo se, že za lano mezi šibenicemi napnuté se pověsí a k horní hraně mantinelů se přikotví a pěkně napne svislá síť.



Při zaměřování na místě se zjistilo, že vzdálenosti betonových ohrazení k zadním mantinelům se různí, s rozdílem přes metr. Zakreslil jsem samozřejmě tyto anomálie do výkresu, vykázal dvě dvojice stejně vysokých šibenic, s různě velkými mírně šikmými hákovými převisy. Řádně označil situování šibenic vzhledem k hlavní tribuně, nově přestřešené.



Na večerní, ještě podzimní zápas jsem vyrazil z Bystřice, s kamarády Petrem a Palkem na kolech. Už z daleka mě tahalo něco za oči. Byly to ty nešťastné šibenice, které byly pochopitelně ukotvené obráceně svému situačnímu popisu a velikosti. S napnutými běloučce svíticími sítěmi, rvané na jedné straně od mantinelu cca metru a dvaceti centimetrů. Kupodivu o tutéž vzdálenost na druhé straně vtlačené dovnitř kluziště (podotýkám, že od otevřeného koupaliště).



Tuto hrůznost nemohla zachránit ani krásně zpracovaná výsledková tabule s časomírou a ukazatelem skóre, dílo mého kolegy Janka Zagóry.



Montéři při osazování šibenic se v pohodě řídili dle prapůvodního, spornost nepřipouštějícího zadávacího výkresu. Takže k nám na konstrukci dorazila vážně myšlená stížnost, že zprznili jsme stadión, že vůl konstruktér nechal vyrobit dva páry různě velkých šibenic. No, jak v pohádkách otočená skutečnost.



Navštívil mě vlastní nohou dokonce šéf konstrukce, který po mém vysvětlení sice pochopil správnost mého výkresového zpracování, a především varování ,POZOR!‘, kde vlastně ty rozměrově odlišné šibenice osadit. Neovlivnil však skutečnost, že memento naší neschopnosti řvalo nad stadiónem až do jara.



Jak pominuly mrazy, šibenice si v tichosti a bez humbuku za pomocí šikovných rukou vyměnily pozice.



            / Abych nezapomněl, s nejapnými odrazy od sítě se lépe vyrovnali Rumuni a jasně tehdy vyhráli. A situaci se sítěmi na zadních mantinelech snad brali jako místní folklór.  /



 



„To jest dóvod specyálny,“                   _12



hulákal zbrunátnělý Jano Gruśczyk, přičemž mával jednou rukou závodním průkazem pro vstup do Třineckých železáren a druhou tloukl do opěradla zájezdového autobusu při konfrontaci s polskými pohraničníky a celníky na hraničním přechodu mezi Vysokými Tatrami a Zakopaném. Pro většinu zainteresovaných naprosto banální případ, občas se přihodivši. Chybějící občanský průkaz jednoho účastníka zájezdu při přejezdu hraničního přechodu k půldennímu výletu z Tater na polské Pieniny.



Tehdy se ještě hranice překonávaly na hromadnou doložku s poznamenanými čísly těch růžovoučkých občanských průkazů a na tato čísla poukazoval oním železárenským průkazem náš vedoucí zájezdu, jehož jsem znal už jako staršího spolužáka polského ročníku karvinské průmyslovky. Stále mával oním speciálním závodním průkazem poklidného Tondy Sedláka, jehož jsem zlákal na náš, v mezioblastní fotbalové soutěži vyhraný zájezd. Byl úplně zadarmo, kromě bydlení a stravy.  Pohraničníci už nehodlali dále snášet kecy, že… „ten dóvod, jest wiencej powaźajoncy, nieź ten osobisty (občanský),“ a rezolutně nám ukázali, ať už padáme přes čáru.



Docela štěstí, že jsi měl aspoň ten závodní průkaz povídám Tondovi. Načež bylo jím odvětěno, že ten má u sebe neustále, neboť bez něj by se v závodní jídelně nenažral.



Tonda byl k účasti na zájezdu mnou osloven z důvodu, že se nedařilo obsadit onen zájezdový, odborem 8. oblasti financovaný autobus svými členy fotbalového výběru a jejich příznivců. Nakonec jsem pak napočítal v plně obsazeném autobuse více hráčů soupeřících družstev než původně mých kmenových. V podstatě to už bylo jedno, teď jsme tvořili jeden tým, potřebovali jsme se tam dva a půl dne slušně porovnat.



K tomu účelu tam byl také ten vyštěkaný Jano, náš určený vedoucí zájezdu, jež po jistém rumovém opojení zrovna soupeřícího fotbalisty, jeho na zadním volném sedadle hned první den pacifikoval. A to hned po odjezdu z Popradského k ubytování ve Starém Smokovci, kde žíznivý half málem s pomoci Gruszczykovou málem vychlastali veškerý rum z jednoho stánku, nežli my ostatní jsme to pleso obešli.



Bylo to takový divný putování, v době doznívajícího pražského jara, začátkem léta roku osmašedesát. Cestou jsme stále potkávali, povětšinou u výjezdu lesních cest sovětská vojenská vozidla. Velmi pomalu nás ti sověti opouštěli, až po měsíci skončeném společném cvičení armád Varšavské smlouvy to s bídou stíhali. Měl jsem už dva roky po vojně a nekoukalo se mi na to nejlíp. Něco zlověstného viselo ve vzduchu.



Tu velkodušnost se svolením našeho přejezdu hraniční čáry si polské státní orgány a silové složky vybraly do dvou měsíců. Bez hromadných doložek, bez dovodov osobistych, jen s vojenskými knížečkami v zabezpečených sejfech, pouze na základě zvacího dopisu hrstky upozaděných nomenklatur tu doslova vtrhli, aby nás chránili před sebou samými.



Kromě Rumunů zde byli všichni spojenci a Sověti dokázali, že vůbec nejsou tak pomalí. K obsazení Prahy ze vzduchu a po ose jim stačila jedna noc. Bylo jich tu najednou jako kobylek a mnohé bylo zapotřebí později také nastálo ubytovat. Jednalo se pochopitelně o ty sovětčíky, ostatní takyspojenci se časem vytratili nenápadně pryč a dohled na pozdější normalizační činnost ponechali jen těm ubytovaným. 



Vídal jsem ty samopaly a sumkami, niko-li pytlíky jako ke konci války ověšené pokračovatelé oněch rudoarmějců za zamřížovanými branami strategických institucí i v průjezdech, po celé Praze. Pár dnů po invazi jsme si to tak šinuli po návštěvě Podolského bazénu se ségrou a Rybářovic holkami kolem redakce ,Lidové demokracie‘, odkud na nás čučel přes mříž jeden, jak pletí tak i uniformou žlutý sovětčík. Danu nenapadlo nic lepšího, než na něho vystavit svůj co nejodpornější kukuč. Jeho posuněk samopalem byl neméně výmluvný, rychle jsem pakoval Danu od ,Lidovek‘. Z vojny vím na vlastní zkušenost, jak někdy zasvrbí pošuky prst.



Byl jsem tam v Praze u Rybářů jen na otočku, abych dovezl z prodlouženého týdenního pobytu v Praze sestru Marcelu domů.



U nás stopy po invazi veškeré žádné, jen v železárnách se po Bloomingu II proháněly dva ze čtyř klešťových jeřábů přejmenovaných bílými nápisy na ,Dubček a Černík‘, namísto systémových 3 a 4. Ty nápisy časem oprýskaly a dostalo se později i mým patrným přičiněním těmto jeřábům i nových řídicích klimatizovaných kabin.



Abychom mohli na projekci nadále provozovat svoji konstruktérskou činnost spojenou s projektováním, bylo nám staronovými řídicími werkovými kádry vřele doporučováno znovuzaložení svazácké buňky. Předsedou se stal s naprostou samozřejmostí onen mezinárodní cestovatel se závodním průkazem Tonda, inženýr stavebních konstrukcí, už u stavbařů usídlený natrvalo.



11, slovy jedenáct členů tvořilo onu buňku, aby se záhy stala premiantem mezi ostatními, co se týče dosažených výsledků ze široké škály společenské působnosti. Karel Macura tam také vstoupil, neb vyčmuchal, že přes onen svaz se dá získat výhodná rekreace u moře, prostřednictvím celostátní cestovní kanceláře mladých. Ke  vstupu do takto výhodné organizace mně přesvědčil také.



Když jsme do té buňky vstupovali, bylo už 9, slovy devět funkcionářských míst obsazených, takže na nás dva připadla taková rukodělná činnost na různých brigádách a při zvelebování naší domovské konstrukce. Byl jsem historicky mezi prvními, kteří se v mohutném výkopu  spolupodíleli na zakládacích betonových pásech při budování nové, v současnosti už proslulé polikliniky v Třinci na Podlesí. Za jedno odpoledne jsme například natřeli veškeré kovové vývody vody v našich sociálních zařízeních projekce, mákli jsme si při sklízení sena pro místní JZD. Byli jsme za tuto, údajně vágní činnost neustále na schůzích našimi funkcionáři kritizování. Nestačili jsme s kolegou rozmnožovat ty brigádnické hodiny, pomalu ani nebylo kde. A to v období, kdy každý náš funkcionář byl plně vytížen svou agendou a nestíhali nám ten výběr brigád neustále zajišťovat.



Ten náš výpadek však neohrozil tu skutečnost, že naše organizace byla neustále na špici. Byla to hlavně zásluha našeho vedení, kdy Tondova schopnost maximalizovat odváděné konstrukční dílo se přetavilo i do naší ukázkové svazácké činnosti.   



Na úrovni, se s námi, ne moc dělnými ostatní svazáci po nějakém tom roce rozloučili. Mně byla věnována za obětavou činnost kniha slovenského vydání mykologického díla „Húby našich lesou.“ Karlovi dali něco o kopcích Tater Nízkých, a neperspektivnímu balastu bylo zamáváno. Ani jsme moc neryčeli, už jsme ty rekreace stihli. Ostatně, pro svazáckou organizaci se rýsovala možnost náborů velmi perspektivních svazaček, jimiž by se dal ten nedostatek brigádnických hodin eliminovat v jiných položkách.



Jo, a ti sověti, ti k nám jezdili jistý čas dohlížet také. Viditelně na fotbal, pokud se ještě hrála první liga. Vedení podniku mělo uzavřenou družbu s velitelstvím frenštátské posádky a poslalo vždycky pro kamandíry a pár vojáků autobus. Nad méně viditelným se dá pouze spekulovat, ale odehrávalo se zajisté také. Při vší té nekorektnosti, to byl velmi prozíravý tah našeho generálního ředitele Boublíka. Věda o těchto úzkých kontaktech, počínaly si nadřazené nám orgány krajské i celostátní, v různých restrikcích vůči našemu podniku poněkud opatrněji.



A tak se ve zdánlivě v pohodě rozjela normalizace, jejímž uhelným kamenem bylo chovat se nenormálně svým niterným pocitům. Většinově jsme to zvládali s tím, že jsme zplna využívali státem dotovanou kulturní, sportovní a odborářskou činnost spojenou s rekreačními vymoženostmi. Úplně normálně, byť i šizofrenně jsme si užívali nejlepší roky života v tomto světu zavřeném prostředí. A čekali na …, nebo Godota?



Nečekal už Tonda, když si uvědomil, že se nedá úspěšně svazákovat až do důchodu. Nastudoval franštinu a využil nabídku projektovat v Alžírsku, kde zanedlouho se stavěla vodohospodářská díla dle jeho projektů. Na 7, slovy sedm let se tam zašil a vyhnul se zdejší probíhající normalizaci. Zajímavé pak bylo, že po návratu do ČSSR nám normálně připadal normálnější než předtím. Normální teď jistě bude, to popisování normálně ukončit. Tak dost!!


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Jsem původně historicky nepsavý projektant, jež tlakem stavebních úřadů a "určitým" rozčilením nad slovem v uvozovkách se rozepsal.
_Na Třinecku jsem vyrůstal, a vstřebával zde v různých společenstvích zásadní moudra. Vydoloval jsem z paměťové databáze jisté fragmenty těch pohnutých událostí a se zbytkem slohových a gramatických schopností jsem o tom napsal co napsal. Především, pro světlou památku zúčastněných je to napsáno.
_Akatorovi jsem jen pomáhal s transferem z akovštiny. Veškeré událostí a vylomeniny si řídil sám.
_Ty nekariéry možná na některé můžou působit nadějně. A také dopadnou jak zaslouží!

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •