IKAR CZIKAR CZ

Patent nekoupíš (Daniel Liberda)31.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 168, Komentáře 0

 

Nejen pomalé blues /1, _Patent ne..

... po vystřídání se u rýsovacího prkna. Střídající projektant totiž vygumoval většinu předešlých kolegových návrhů a vytvářel nové, lépe řečeno vzpomínal na ty svoje předešlé, kolegou samozřejmě předtím vygumované.



Práce na společné sestavě tak suma sumárum trvala déle než by byla provedena obvyklým způsobem. Došlo tím k ne často vídanému efektu, že podsestavní a dílenské výkresy byly provedeny ještě před ukončením hlavní sestavy.



Příčina byla jednoduchá a svědčila o vysoké konstrukční úrovni oddělení jako celku. Ostatní konstruktéři totiž stíhali odečíst si potřebné údaje ze sestavy hlavní, ještě před jejich vygumováním a intuitivně se drželi těch správných, ve finále už klíčových řešení.



\ Bylo to tu někde už při tom prvním formátování. Zkuste aspoň uhádnout, kteří miláčkové se takhle navzájem gumovali. \



 



* Nekariéry projektantské,                                                          



děje kolegiální i klientelské,



a jiné podivnosti *



 



Nejdřív dům, \01



pak stodola. Trochu obráceně gradovala moje projektantská stavařská kariéra, už po patnáctém roce mého věku. Vybaven školním prknem z lípy, rýsovacími péry prehistorické hodnoty, s nimiž dosud nikdo z rodiny nerýsoval, žlutou Versatilkou, gumou, měřítkem a rolkou pausáku jsem se vrhnul na první kšeft. V nejmenším jsem netušil, že se tím budu někdy živit, byť už jsem studoval strojnickou průmyslovku v Karviné.



Ten náš zděný rodinný dům, kde situování a míry určili rodiče dle baráku ředitelů školy a školky manželů Pavelkových. V konečné fázi zhotoven byl originálně, schválen bezproblémově a postaven rovněž. I kolaudace vyšla, ale až po dvaceti létech. Tátův kamarád z gminy ten původní výnos k nám nedošlý, pak už čerstvější dojít nechal. Předtím tam šasnul svůj podpis Špiller, s razítkem Národního výbou Bystřice, neb byl jeho předsedou.



Po létech se už jen dolaďuje, co kde dupnout kolem. Zadarmo furt dobré.



Ta špičatá stodola, s kurníkem, garáží, seníkem a světničkou, s vysokým podkrovím u sousedky, vedle strýce Viléma byla stylovější než jejich rodinný dům. Za půl krůty domácí až moc stylová.



Stále se divím, že za účelem zvelebení obce nevznikla komise, jež by dodatečně navrhla její demolici. Upozaďuje totiž i okolní budovy dodnes. Ten výpad si dovoluji vyloženě záměrně. Od epizod příštích je budu jen odrážet, či mírnit.



 



 



Nejčastější otázkou  \02



ke slyšení, ve Vítkovické konstrukci závodu 7, v třinecké pobočce na Kanadě bylo: „Karle, kde je Kare­l?“ Vždy však byla pokládána za neměnných rituálních zvyklostí a  každopádně se to odehrávalo v našem kanclu. Tam prvním rokem po absolvování průmyslovky, působícího s ostatními karvinsko-průmyslovackými  nováčky, kdy jsme upravovali uleptané výkresy pro přípravu ,Generální Opravy Vysoké Pece č. 6‘ Třineckých železáren, tam jsem to slýchal.



Při tom všem, na stařičkých Izisech, Irysech, za pomocí závažových systému zn. Kinex jsem navíc kreslili všemožné trubkové hady k chlazení pláště oné pece. To všechno jsme my novici museli zvládat, a na konci měsíce z té zpracované výkresové hromádky udělat výpis se splněnými normohodinami. Tyto nám určoval nekompromisně pověřený a léty prověřený konstruktér.



Na veškeré konstrukční zákonitosti té buňky nesmlouvavě dohlížel hlavní kontrolér Jindřich Mašinský, s neustále doutnajícím cygaršpicem v zubech, prostřednictvím ještě bezfiltrových cigaret, kdy ta dohořívající vdechla plamen té další. Jen při této manipulaci jeho ruce opouštěla ostře našpicovaná červená tužka, hlavní pracovní nástroj, neoficiálně uznávaného ,autoritního muže č. 1‘.  



Splněním měsíčních normohodin, my adepti konstrukčního umu jsme mohli prvním rokem pobírat nástupní plat ve výši 970,- Kč. Jen drobný dodatek; měna to byla v tom čtyřiašedesátém roce setsakra tvrdá. Už jen tím, že ji nešlo směnit za ty pohyblivé americké dolary, akorát prověřeným za savětskije ruble.



Mečislav Szczerba z Těšína, karvinský středoškolský kolega s odlišným vyučovacím jazykem tam se mnou dřel žiletkou staré zažloutlé pauzáky s konstrukcemi z jiných zmodernizovaných pecí, jež jsme následně aktualizovali a valili tam název TŽ VŘSR Třinec a numero V.P.č.6. Sídlem v kanceláři přes chodbu, docházel ke mně na čaj. Hlavně však k pokecu.



Čaj jsem připravoval v klasickém hliníkovém čajníku už mně neznámého odešlého vlastníka, ale na vařiči, jehož laskavým majitelem byl Rakowski Karel, jinak šéf místní stranické buňky. Poté, co se náš kolega Karel Lasota po telefonické výzvě zdejchnul domů na oběd, nahoru na Kanadu, tak vzápětí, jako obvykle k nám dorazil šéf pobočky Ing Kolarz Bohumil. Černý kastrůlek si vždy k nám přinesl. Tam měl obvykle z domova přichystané kyselé zelí s bramborem, nebo obráceně, s přídavkem čehokoli z vepře.



Vařič byl většinou ještě rozehřátý po mnou připravovaném čaji, u kterého zrovna seděl Měta a furt mně pobízel o dolití žluté tekutiny do sklenice. Tou němě demonstroval šéfovi, že se snad může zdržet, že není ještě dopitý. Mezitím se, po šéfem očekávaném dotazu: „Karle, kde je Karel,“ s obvyklou odpovědi: „Ale, doma na obědě,“ pustil s dotyčným, do probírky všeobecných i firemních záležitosti. Toto se dělo za neustálého míchaní v kastrolu a narůstajícího aróma z připalující se krmě v místnosti.



Měta výmluvně, s prázdnou sklenici v pěredi vypadnul ještě před šéfovým odchodem. Kolarz vzal přes jakousi chňapku ten rozhycovaný kastrůlek s přismahlými poživatinami a odkráčel si to sníst k sobě. Po nějaké chvíli se většinou zjevil kolega Lasota, zavrtěl nosem a s hrůzou v očích se jen tak pro forma ptal, jestli tu byl Boguś, co vlastně říkal a rychle pak na desce něco dorýsoval.



Náš kancel byl docela pohodlný; měl takový zvláštní švih oproti jiným. Poněvadž čtvrtý její příslušník Pavel Supík nerýsoval, neopravoval, nevyplňoval kusovníky, ani hada neudělal. Vždyť neměl ani prkno. Seděl u dveří, čelem obrácen k nám, za takovým macatým stolem, na němž bylo vždy nakupeno plno složek s všelikou dokumentací. Jasný doklad o nesmírně vytíženém pracovníku.



Živil se Supajz elegancky dobře. Především tlacháním po telefónku, vybavováním se s naší nadřízenou složkou přímo ve Vítkovicích, v Ostravě. Mohutným přelepováním a popisováním vyskladňovaných složek, případně jejich převzetím a rozdáním jednotlivým konstrukčním skupinám. Přes něj proudily mně neviditelné nitky mezi konstrukci, investory a realizátory. U šéfa pobočky býval pečený, vařený.



Hlavně, že si tomu všemu odněkud přitáhl úplně nahé rádio, které mě občas kopalo, když jsem nepozorně, v Pavlově nepřítomnosti hledal stanice s hudbou.



My tři obyčejní konstruktéři jsme měli stoly pěkně seřazené vedle sebe, přiražené k oknům. Hezky se koukalo na ten ruch před námi, tam dole za koleji ze "struskového." Na přijíždějící a odjíždějící šichtové i měststské autobusy s dělnými i nedělnými pasažéry, jež proměňují se v pochodující proudy. Pod stanovištěm byly k vidění poslední civilní budovy s doktory, aby za čas ustoupily rozrůstajícímu se werku. Jak na dlani, už za Olzou jsme obzírali ty železárenské "Hradčany" a ten nejvyšší trubnatý monument, lešením obrůstající VéPé šestku. Poslední pohlédnutí, otočení se k rýsovacím prknům a rychle mastíme tuny ocelových konstrukcí k modernizaci pece, jež po zprovoznění nadále udrží pro Třinec republikové prvenství ve výrobě surového železa.



Transport originálů z kmenových Vítkovic, tam i nazpátek obstarával úsměv neztrácející Ludvík Valach z Těšína. Projížděl obvykle onu trasu svým stařičkým automobilem, nepřehlédnutelným Populárem. Někdy, byla-li nutnost stěžejní, tahal se usměvavý Valach s haldou všemožných složek vyskladněné projektové dokumentace až k investorovi.



Ohromná dělba práce, která byla v té době tím hlavním krédem naší republikové hospodářské úspěšnosti. Byla ještě doba ledová, každý měl určené svoje místo, kde makal dle svých schopností. Krást šlo tehdy jen banálnosti, soudruzi to měli po převzetí sovětských zkušeností posichrované velmi dovedně.



Špica ani moc nekradla, dalo by se to tvrdit na pouhé přemisťování materiálu za účelem jiného využití? O tomto jsem měl jen takové zastřené podvědomí při dennodenním pohledu na hekticky odfukující Třinecké železárny a plno všemožného materiálu v nich, čekajícího na nějaké smysluplné uplatnění. Shrnutí: vždy, za všech okolností se uplatnil!



Měta seděl v kanclu se dvěma štěbetajícími kresličkami a tichým Ruckim. Přicházíval za mnou; že už z těch babských, rodinu řešících řeči šílí, ať vařím čaj! Pak se rozpovídal, kterak do noci poslouchal skvělé brouky na rádiu Luxembourg. Myslel tím pochopitelně "The Beatles," o kterých já kovorolný ,gorol z Bystřice‘ pochopitelně neměl ani potuchy.



Jednou byl Mětek velice ustaraný, jelikož mu po fotbalovém pohárovém zápase na Górniku Zabrze zmizel otec. Ten byl na tom utkání v sousedním státě autobusovým zájezdem pořádaného z Českého Těšína. V průběhu zápasu se trochu zpil a s nadšenými polskými fanoušky jel jejich autobusem oslavovat vítězný výsledek utkání do vnitrozemí, aniž to tušil. Když střízlivěl, velmi ho udivilo, že všichni kolem spisovně gadajom, až ho definitivně probrala cedule u silnice s nápisem WARSZAWA. Vrátil se pak domů mírně uprášen, až další den, aby o tom všem znepokojeným známým zvěstoval.



Jinak Měta všechny udivoval univerzálnosti svých rukou. Jako rodilý levák, měl tuto ruku zlomenou, tak za jistou dobu zdokonalil pravačku do té míry, že s oběma rukama pak předváděl neskutečné kombinace. To rýsoval rukou pravou, popisoval levou, tenis hrál pravou, ping pong levou, jídla a chlastu se chápal ale rukama nerozdílně.



Nevím ani, jak chápal se svých lásek dívčích. Vím ale, že je nejdřív přimrtvil svým magickým pohledem zádumčivých očí. A když na ně promluvil svým melodickým hlasem, to byl konec! Mohli by vyprávět jistí rodičové jedné kreslící blondýnky E.B., když ji potřebovali odlepit od Měty po jednom pomalém blues, na zábavě u ,Podešvy‘, aby ji v pořádku dopravili domů.



Vydal se jednou kolega za uhranutou holkou, na jí poskytnutou adresu. Dojel do Hrčavy a málem dokráčel k jejímu baráku. Ta nejvýchodnější obec budoucí ČR se stala na jistou dobu konečnou jeho milostných výprav do příhraničního okolí. V tom hledání domečku s daným číslem popisným byl přerušen komplexním výpadkem elektrického osvětlení v obci, za předchozího varovného zaburácení. Za černé bezměsíční noci se podařilo Mětovi aspoň trefit zpátky na noční šichtový autobus a ještě tentýž den dorazit domů, do Těšína. Takto mi to kamarád na druhý den zpravil, přičemž se ještě třásl.



Byl mi také parťákem na dovolené, ve vítkovickém stanovém táboře u přehrady na Horní Bečvě. Obětavě, i s mou maličkosti se přičiňoval o udržování posledního místa v dlouhodobé soutěži o nejvzornější stan tábora. Do jeho hodnocení se započítával udržovaný pořádek, dodržování denního a nočního režimu, účast na rozcvičkách a jiných socialisticko-táborových vymoženosti.



Na každé jídlo a doplňování osobní nádrže se šlapalo do dva kilometry vzdálené obstarožní restaurace ,Valaška‘, jež byla Mětovi více milá nádrže přehradní.



 



 



Jedním okem kibicoval  \03             



ctihodný bachař kartářům mariášovým, druhým nervózně koukal na cestu před budovou, aby zavčas dal avízo: „Molin jde,“ a karty mizely, kde se dalo.



Kdo, kde,  kdy? Moc otázek, ale budiž.



Byl to náš hlídací pes Wawerka Jan (element v důchodu, obyvatel polski). V místě současného diskontu v Lyžbicích. Kdysi po rekonstrukci tu byla vítkovická projekční pobočka té kmenové pobočky na Kanadě. No, a s výhledem na výpadovou silnici na Jablunkov, vedle staré císařské silnice tu bývala historicky známější hospoda, jež byla mezitím zrekonstruována pro administrativní účely.



Konkrétně do Lyžbic jsem byl po vojenské službě přemístěn, na nové působiště k odloučené vítkovické skupině Molinově. Bachař nás většinou kontrolovat po dobu šéfovy absence v biurze (dle bachařovy mluvnice), převážně jednajícího na Kanadě a autobusy městské hromadné složitě se přepravujícího. Po tom avízu také stihl vlítnout do ,Malého sálu‘, odkud vyhnal taktéž přemístěného Mětu a mne od pingpongového stolu.



Nebyl to zdaleka konec jeho pracovního vyśilku, ještě se nutně potřeboval povadit s Leošem Holexou. Chlapíkem to pomenším, podsaditým, rozverným. Tamním určeným kontrolérem, co velmi šetřil svou červenou tužku. Stanovištěm na zadní straně sálu, s výhledem na Sosnu jsem s ním zažíval jakožto bezprostřední soused, krátké  chvíle pohodově naladěného pracanta, jehož aura se přelévala až k mé desce. Byvše dovedně od ostatních prken odděleni hradbou jeho fíkusů.



Především k nám nováčkům byl přístupný, kdy nás laskavě nutil, abychom sami si svoje ašíbki opravovali, jinak skončíme bledě v tom životě. Vůbec se nehodlal vtipný glosátor nenadálých událostí brouzdat v našich výkresech coby náhražky "Rudého moře."



Svou nonšalantnost musel nutně něčím kompenzovat. Jako pes to každodenní drbání, potřeboval se Holexa také rozvzteklit, s někým se servat. K tomu tam byl Jano Waverka. Vadili se úplně o všem. Strašně vášnivě se vadili, když tohle hobby si mohli dopřát jen v Molínově nepřítomnosti. Domu se navrácel pan Holexa jako  dobře naladěný manžel.



Při všem tom relaxování, úkoly byly zásadně plněny stopro. Neb nám vydatně pomáhala s distribuci originálních pauzáků a následně fůrou kopií z kopírky na Kanadě, ta čezetovská sajda tříkolá, řízená konstruktérem všeumělým, Ludvíkem Pščolkou.



Dva manící měli sice plný šuplík zamítnutých vlastních výpovědí z podniku, ale to nebránilo tomu, abychom se Vítkovičáci v tom ,Velkém sále‘, po vyšibování rýsovacích prken, při muzice dobře nepobavili. Hudbu živou jsme měli za hubičku. Přivedl tam Ludvík od Zaolší své kamarády, převážně vlastním dechem a citlivým bimbnováním provozujících hudbu, ne-li swing. Byli fakt dobří, zvláště při tom pomalém blues.



Když ještě došli kmenoví ,Kanaďané‘ se svými rodinnými příslušníky, bylo nás tam akorát. Po létech tak ,Podešva,‘ posloužila svému původnímu účelu. 



Ještě dávněji předtím, mě do toho sálu kdysi zatáhnul přítel Česlav na druholigový řeckořímský zápas. Poprvé jsem viděl slavné třinecké zápasníky: Wróbla Jasia (akorát z Bystřice), Kocoura Jana, mistra republiky v mušce Benče Štefana, a ještě Zarembu (Vendryně rodák) s Madziou.



 



«Ani na Lampárnu



s tím, že mi ředitel průmky ztopil jmenovitou, už werkem schválenou umístěnku na mou osobu do třinecké ,Hutní konstrukce‘. Věnoval ji velkomyslně mé vzdálenější sousedce od Stebla. Vždyť dámě je třeba dát přednost, když projevila zájem o ten post. Můj nesouhlas s jeho, jemu nepříslušícím verdiktem v jeho kanceláří, přimělo ho pouze k sardonickému úsměvu.



Sousedka Ninka, po dvouměsíčním seznamování se s prostředím v Konské, přemístila se raději za svým fešákem Alexem. Do Orlové.



Mezitím jsem s mnoha známými, čerstvými maturanty karvinskými už šustil plachtami v té vítkovické pobočce na Kanadě.



Bylo ale o nás skvěle postaráno. Abychom se nemuseli zdržovat v ,Potravinách' pod ,Přešivokem‘, měli jsme k dispozici jednu svačinářku Milenu, dceru předsedy místního fotbalu. Vypadá to, že tohle je úplně zbytečný detail. Nejspíš je, ale má to váhu, co?



Té holce se častokrát povedlo tu mou objednávku na dva rohlíky (bývaly tehdy větší), mléko a sýr, nepoplést. Bylo to důležité, neb pracovali jsme i o sobotách, ale s dvoutýdenní dovolenou k dobru.



Bylo to fakt kouzelné období v mém životě s tou dvojkou v patách. Z dvouměsíčních, léty na ně uvyknutých prázdnin jsem se přesměroval na dvoutýdenní dovolenou, s výhledem na dvouletou vojenskou službu. Bingo, ani hovado!



Ale stejně budiž tomu chvála, neb jen proto mohly vzniknout ony texty, v pomyslné šuflodě se už nepovalujíce.



Čili, četli-li jste pozorně, na tu ,Hutní konstrukci‘ jsem se nedostal ani napodruhé. Ta dvojka ale má v tom příspěvku sílu! Co říkáte?



 



 



souhlasily i nýty  \04



Když jsem nastoupil do ,CeéLky‘,, namísto původně domlouvané železárenské ,Hutní konstrukce‘, vybylo na mne oddělení Ocelových konstrukcí, kde neomezeně vládnul Jan Kohót. Spolužačka Věrka, kresličila u pecařů a mohla tak říct mámě, že jsem to výběrem oddělení moc nevymňoukl, neboť šéf měl pověst psa baskervilského.



Že pověst je oprávněná, bylo mi záhy umožněno poznat osobně. A to když jsem z nějaké zabedněné setrvačnosti zkreslil závěsnou plošinu se směry řezů, jakoby kolem sebe zevnitř, laicky řečeno. Nikoli, jak bylo na oddělení zvykem, stejným směrem. Byl rok šedesátý osmý, a tak tuhle příležitost uchopil šéf jako správný straník (tzn. nereformovaný) k promluvě: ,… abych prý nechal řečí a soustředil se na práci, ta všechna propaganda, že jde stejně z amerických peněz, a Ti se na to, a na nás, jak se to tu posere, vykašlou.‘



Jinak k větší buzeraci vůči mně nesahal. Nejlepší formu už měl za sebou, osahával ho důchodcovský věk. K mému tehdejšímu zápasnickému počínání měl jen takový mírný dovětek: „… konstruktér potřebuje mít lehkou ruku.“ Moc dobře ví, co říká, neb jako student na technice v Polsce závodil na veslici, kdy mu naskakovaly na prsou a břichu svaly jak porvozy. Líčil to tak sugestivně, až jsem ty provazy na jeho veteránském těle přímo patologicky cítil.



To Ing. Stach, také strojařů šéf vzpomínal, že jeho jako nováčka oddělení poslal Kohót na nýtovaný ocelový most přes Olši, s úkolem zkreslit stávající stav. Po týdenním krkolomném lození a zkreslování mostu předložil šéfovi výsledek své práce. Kohót otevřel šuple u stolu, vytáhnul originální výkres mostu, a když souhlasily i nýty, řekl mu, že může jít po svých.



Tak šel, aby po delším čase mohl přijít za mnou, z pozice č. 2 na projekci, když budu řešit jeřábovou kabinu na střelišti, po smrťáku (asi děj _28).



 



 



až na Karluv must \05



Stasio Walach přijel na plac před konstrukci novou, parádní sovětskou Volhou, ve světle modrém ikonickém provedení. Jeho šéf měl jen červeného pincka, ne-li "Pařeza" (Pionýr 50 cm3) opřeného zrovna vedle u křoviska, aby nebyl moc na ráně.



Kohót ztěžka překonává v hloučku seběhnuvších se a obdivujících konstruktérů šok. S naběhlými krčními žílami se tělocvičně uklidňuje napínáním hosentregů - alias kšand a spílá: „Jenom dva rohlíky si ten pierun Walach koupí k jídlu, aby se mohl naparovat zbytečně honorovým autem. Jak to může s takim skončit.“ Povážlivě nad ním kroutil hlavou.



Nemohlo to dopadnout jinak, než vážným vztahem. Stasio pak povídal: „Jednou jsem zapomněl Volhu zamknout, vlezla tam Hela a už ji nešlo zaboha, žádným civilizovaným způsobem dostat z vozu.“  Zlaté časy o dvou rohlících byly v čudu. Ale jinak na Volhu nedal dopustit. Stačilo dát dvojku a od Smilovic po Těšín a Třinec šlo jezdit celý den, i orat se dalo, tvrdíval Stacho.



Jo, a až na Karluv must dojel Volhou, s kamarádem Sznapkou. Jen mu bylo divné, že ho ti Pražáci nenechali na druhou stranu přejet. Raději po něm jenom pěšky chodili, zmiňoval se Stasio.



A on by se tam na dvojku klidně dostal.



 



 



skura bitá je lepší  \06



Nemohl kůži Janitkovi Josefu jemně šéf hladit, svému podřízenému to konstruktéru, honěného na způsob ,ani nadmutá koza‘. Proč On, šéf konstruktérů ocelářských Kohót Jan toho nebyl schopen, mělo racionální a přesvědčivé vysvětlení.



Kohót upřímně promlouvá: „Janitek, není v tom nic osobního, přece sám musíte uznat, že skura bitá je lepší než hlazená!“ To byla reakce na Josefovo skuhrání o přemíře údajné buzerace a množství absolvovaných, ale nevybraných přesčasů.



Josef vzpomínal jak po šichtě, značně unaven ve vlacích stále usínal a jezdil jimi od konečné, se zpětným nástupem zase po konečnou. A přitom chtěl vystoupit jenom v Loukách, …anebo ve Stonavě?  Probral se definitivně až ráno v Třinci na banhofě, a zase valil na šichtu. Čekala ho další fáze šlechtění kůže.



                / Bude zajímavé dosledovat, kolika nám postižených tahleta anomálie s  tím  pendlováním na této uspávající trati, se znovu přihodí. /



 



 



S Bolou na šichty, \07



na jedné rýsovací desce, na jedné sestavě se ještě spolupodílel také šéf Kohót. Honili totiž spolu, ruka v ruce, s nesmlouvavým nasazením jeden významný termín, úplně přelomovým způsobem. Na střídačku u desky, dny celičké i noce obětovali pro úspěch akce.



Šéf a Boleslav Wantulok, bez ohledu na společnou stranickou příslušnost měli velice jednoduchý vzájemný vztah. Oba byli spolu neustále názorově vepři, z jakéhokoli pohledu.



Ani nešlo říct, že by na společném projektu nepracovali s nasazením. Bylo obrovské. Jenže, jejich vzájemné úsilí hatila hojně používaná guma. Velmi jim brzdila postup, hlavně při navazující fázi práce, po vystřídání se u rýsovacího prkna.



Střídající projektant totiž vygumoval většinu předešlých kolegových návrhů a vytvářel nové, lépe řečeno vzpomínal na ty svoje předešlé, kolegou samozřejmě předtím vygumované.



Práce na společné sestavě tak suma sumárum trvala déle než by byla provedena obvyklým způsobem. Došlo tím k ne často vídanému efektu, že podsestavní a dílenské výkresy byly provedeny ještě před ukončením hlavní sestavy.



Příčina byla jednoduchá a svědčila o vysoké konstrukční úrovni oddělení jako celku. Ostatní konstruktéři totiž stíhali odečíst si potřebné údaje ze sestavy hlavní, ještě před jejich vygumováním a intuitivně se drželi těch správných, ve finále už klíčových řešení.



Ten odstrašující příklad spolupráce měl přesto jeden pozitivní dopad. Již nikdy nebyl opakován.



 



 



objevitelem tajů vesmíru  \08



Pod hospodou ,Burián‘, na Kamionce, za horkého červnového  pátečního odpoledne, proběhla má první ,rojberka‘ s OKáčí. Tam u potoka pod strání, nad žhnoucími dřevěnými uhlíky ručně kurblou ji točil Macura. V tom odpoledním žáru slunečním, barvou stále více podoben rožněnému masu, jak jsme my ostatní konstruktéři na té ukořistěné mýtince uvelebení, pozorovali. Za tři hodiny byli nastejno. Maso ale už mělo správnou chuť a Karel byl na odpis.



Šéf tehdy došel v obleku, bez kravaty, ale s griotkou v aktovce. S tou se začalo, navýsost nešťastně a nalačno k tomu. Obvyklá vařonka nás už nakonec jen dorazila. Velkou žízeň vyvolával v nás vedle zurčící potůček, takže byl k pozdnímu večeru vyslán místní usedlík Stebel do hospody pro minerálky, když ty pivní flašky zněly prázdnotou. Baby tam před tou počínající destrukci abtajlungu asi nebyly. Fakt si na žádné pikantnosti nevzpomínám, takže tam ten den nebyly vůbec. Škrtám je tímto z účastnické listiny.



V kruhu ještě plné sestavy (Janek Zagora už zavčas zdrhnul)) zazněla kvílivá hymna; zda ten góral, nelituje toho, že opustil svůj kraj a další srdceryvnosti. Třeba: „ Na Karpyntnej zdechnul kůň, dejme śie po půlce,“ a tak různě.



Pak padl Kohót. Už za měsíčního svitu se tak stalo, a shledal se bytí nenadálým objevitelem tajů vesmíru. Jsa úplně na zemi, drže se vší silou větší krtiny, okamžitě hlásal okolostojícím, že se země nějak rychle točí. Stáli jsme tam okolo ležícího, ale stále burcujícího šéfa už v řidnoucím obsazení. Neboť Jura, poodešel k zátočině potůčku, podívat se za Pavlem. Ten tam za křovím ještě urychleně  přikrmoval rybičky.  Stále více nás trápila žízeň a v navršených flaškách ani slza. Vzápětí se zástupce vedoucího Rudek spolu s Josefem zapřeli do sebe, vytvořili takový příčný tandem a mířili do končin, kde větřili domov svůj.



My zbylí Mohykáni, za krátkého náčelnictví Wantulokovýho, jsme se usnesli vyslat zvěda za Steblem, jenž zrovna bosky tančil u ,Buriána‘. Nějaký odzemek tam tančil, sděloval nám zvěd Macura, vedoucí bosého, ale bez minerálek Karlíka. Jeho přítomnost tady byla velmi důležitou.



Potřebovali jsme šéfa dovléci k němu nahoru, za silnici II. třídy, do stodoly jeho bráchy. Tam byl stařešina kmene uložen na seno a dekou přikryt. Nějaký dobrodinec mu ještě v tom roztočeném údolí sebral aktovku i s brýlemi a dal je na řidítka mého kola.     



Nestačili mě zadržet, když jsem tam nahoře u silnice skočil do sedla a zmizel směrem k Bystřici. Tohle už nikdy v takovém stavu neabsolvuji, slibuji si na druhý den. Asi dvakrát mě pud sebezáchovný přinutil sjet až do příkopu, před oslňujícími protijedoucími vozidly.



Ráno koukám jako blázen, co jsem si to na tom kole přivezl.



Nepodobně se divil Steblík, když se probral v podobnou dobu taktéž a po šéfovi zbyl jen teplý důlek v seně po shrnuté dece.



V pondělí, hned z rána aktovku s brýlemi šéf ode mne potěšeně přebírá a: „…je to dobré Liberda, …už mi nic nevykládejte, a nikde nic nemluvte, …“ vytlačujíce mě od sebe z kanclu. Už mlčím.



 



 



/1,  _éra tvůrců tápajících  (01 -08)



 ------------------------------------------------



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Profesním základem střídmě psavý projektant. Stačilo kdysi zkreslenou technickou myšlenku doprovodit jednoduchým popisem. Teď, vzrůstajícím hladem stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech, a "určitým" znechucením se nad přemnožováním onoho nejistého slova s uvozovkami v českých médiích, chopil se další výzvy. Sází do kláves jiná a jiná slova.
Na Třinecku autor vyrůstal, a v různých společenstvích vstřebával obyčejná moudra.
Pošimral paměť, a formou "noFiction" Vám představuje některé fragmenty proběhlých, i jim zažitých událostí v naší kotlině. Po pravdě napsáno, co napsáno. Samotný autor si "černé na bílém" žádá prohlédnout, co se tu vlastně odehrávalo. V těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •