IKAR CZIKAR CZ

Rozhovor s Markétou Dočekalovou
 

CHCI PSÁT SAMA ZA SEBE

 

 

Scenáristka Markéta Dočekalová se od roku 1996 věnovala téměř výhradně psaní pro televizi. Za tu dobu napsala a v českých televizích zrealizovala na 2000 scénářů. V roce 2005 stála u vzniku televizního seriálu Ulice a podepsala se pod jeho prvních 700 dílů. Kromě televizní práce je také autorkou třídílné sady učebnic Tvůrčího psaní, které se staly na knižním trhu bestsellerem. Není zřejmě v ČR známější lektorky tvůrčího psaní, než je právě Markéta Dočekalová. Výuce tohoto předmětu se věnuje soustavně od roku 2001 a dnes ho vyučuje i na několika českých vysokých školách. Markétě právě teď v květnu vychází její první román s názvem Něco za něco. Sešly jsme se, abychom si o tomto jejím novém počinu popovídaly.

 


Proč román? Už vás přestala televize bavit?
 

Myslím, že to byl takový přirozený vývoj. Psaním pro televize jsem strávila přibližně 14 let a vůbec se toho nezříkám. Televizi jsem vždycky měla ráda a televizní adrenalin mi schází, když ho nemám. Na druhou stranu mě už velmi unavovalo to, jak autorovi do jeho scénáře v televizi všichni mluví. Práce pro televizi je bohužel téměř vždy práce týmová. Ovlivňuje ji příliš mnoho faktorů a autor vlastně tvoří v jakési kleci. Musí se vejít do požadavků. Když se v knížce rozhodnu, že můj hrdina pojede do Karibiku, tak prostě pojede. V televizi nebo u filmu o tom rozhodne producent a to, kolik peněz je k dispozici. Už mě ta autorská nesvoboda hrozně moc unavovala. Potřebovala jsem na chvíli televizi pustit z hlavy a dělat něco jiného. Takže jsem dokončila práce na televizním seriálu a vrhla jsem se na psaní románu. Bylo to přesně to, po čem jsem toužila. Samostatná autorská práce.
 

V únoru letošního roku vysílala televize Markíza Váš film Hasiči. To byla Vaše zatím poslední práce pro televizi?
 

Přesně tak. Poslední rok a půl jsem pracovala na vlastním televizním seriálu o hasičích. Markíza zatím vysílala pilotní, tedy první díl seriálu. Ale bohužel ho vysílala jako samostatný film, protože na natočení dalších dvanácti dílů zatím nikdo nemá peníze. Přišla krize, vše se změnilo a ten seriál je skutečně velmi drahý, protože je akční. Takže zatím to skončilo tím pilotním dílem.
 

Jaké to je pracovat na něčem skoro dva roky a pak nevidět výsledek?
 

Blbé. Investujete energii, čas i nápady. Dáte do toho ze sebe to nejlepší a pak to prostě umře na tom, že nejsou peníze. To se ale stává v televizní a filmové branži velmi často. Není to nic výjimečného. Jen to je stejné, jako když by si žena ušila krásné večerní šaty a pak by je měla zavřené ve skříni a nesměla by se v nich nikdy nikomu ukázat. Asi takové to je…. Jen o kousek horší…
 

U knížky se ale přeci také může stát, že ji napíšete a pak ji nikdo nevydá, protože nenajdete vydavatele, nebo ne?
 

Tak teoreticky samozřejmě ano. Pokud ale kniha zaujme, vždy se vydavatel najde. Alespoň jsem o tom osobně přesvědčená. Je jasné, že jich autor většinou obejde víc a je několikrát odmítnut, ale nakonec najde, pokud nenabízí něco, co není k vydání prostě zralé. Moji studenti také vydávají knihy a vždy nějaké vydavatelství nakonec najdou a to přesto, že se jedná o prvotiny a většinou velmi nezkušené autory. Chce to ale samozřejmě výdrž. Nevzdávat se po prvním odmítnutí. A úplně v nejhorším, vždy je tu možnost vydat si knihu sám. Dnes je to už cenově docela dostupné, ne jako dříve.
 

Takže jste dokončila seriál a začala psát román. Jak dlouho jste ho psala?
 

Od dubna 2010 a do vydavatelství jsem ho odevzdala v říjnu 2010. Ale nepracovala jsem na něm 8 hodin denně. Spíš to byla práce po večerech. Přes den jsem se většinou věnovala výuce nebo tvorbě odborných posudků na scénáře a různá jiná díla.
 

Bylo hned jasné, že Váš román vydá nakladatelství Grada? Bylo to proto, že jste u nich už vydala tři učebnice tvůrčího psaní?
 

Mně to jasné nebylo, ale je pravda, že pan šéfredaktor z Grady to zmiňoval už před dvěma lety, když jsem říkala, že bych ráda napsala román. On tehdy řekl, že ho třeba Grada vydá. Já to tehdy brala spíš jako žert, protože Grada nikdy beletrii nevydávala. Nesmírně mě překvapili, že souhlasili. Samozřejmě určitou roli sehrálo, že čtenáři nakladatelství Grada mne díky učebnicím znají. A kdo si je koupil a oblíbil, ten si zřejmě ze zvědavosti koupí i můj román. Je to logická obchodní úvaha, myslím.
 

Takže Váš román je první beletrie z produkce nakladatelství Grada Publishing a.s.?
 

Přesně tak. Úplně první. Vstupují s mým románem na knižní trh české beletrie.
 

To je dost velká odpovědnost, není?
 

Napsat knihu je vždycky velká odpovědnost…
 

Proč se román jmenuje Něco za něco?
 

Je o tom, že v životě je vždycky něco za něco. Člověk nikdy neví, co je štěstí. Nepozná ho. Většinou si něco takového uvědomí až zpětně. Tak se nám třeba stane něco špatného a my si říkáme, proč se to stalo právě nám, a pláčeme. Ale za pár let si třeba řekneme, jaké to bylo tehdy štěstí, že se to tak stalo. Protože kdyby ne, něco jiného a třeba mnohem důležitějšího, by nebylo. Chtěla jsem tím románem vyslat do světa určitou zprávu, určité poselství, jestli to tak mohu říct. Všichni občas procházíme peklem a je dobré si uvědomit, že pohled na to peklo se mění se vzdáleností a úhlem pohledu, odkud se na něj díváme.
 

Z románu jsem nabyla dojmu, že nevěříte na náhodu a naopak věříte v jakýsi vyšší řád. Nebo snad v Boha?
 

Nevěřím v náhodu. Mé vlastní prožitky, můj vlastní život, mne přesvědčil o tom, že náhoda neexistuje. Věřím, že vše do sebe úžasně zapadá, a to v životě každičkého člověka. Když jsem byla hodně mladá, chtěla jsem všechno řídit a mít ve vlastních rukou. Často jsem šla i hlavou proti zdi anebo tzv. lámala věci přes koleno. Dnes už vím, že někdy je velmi moudré prostě jen počkat, až věci přijdou samy. Protože tak, jak samy přicházejí, je to většinou správné. Věřím v moudrost vesmíru. A ano, věřím také v Boha, což je ale pro mne prakticky totéž. Nevnímám Boha církevně, víra pro mne nemá s církvemi nic společného. To je pro mne politika, jako kterákoliv jiná politika. Mám svou vlastní představu fungování tohoto světa a té věřím. A ta představa rozhodně není materialistická a to, co jste nazvala Bohem, to v ní zcela určitě má pro mne své pevné místo.
 

Jaká je tedy Vaše představa fungování tohoto světa? Vidíte to tak, jak to líčíte ve svém románu, tedy že v životě je vždy něco za něco?
 

Ano, věřím, že co do vesmíru vysíláme, to se nám vrací zpět. Když na někoho nadáváme a vyšleme negativní energii, vrátí se nám negativní energie jako bumerang a zasáhne nás. A ono se to nějak negativně projeví a my si to mnohdy ani neuvědomujeme. A také věřím, že vše, co se nám děje, všechno co přichází, tak přichází v náš prospěch. Bohužel to většinou v tu chvíli nejsme schopní vidět, protože prožíváme něco těžkého. Ale ono to přišlo, abychom se něco naučili, něco pochopili, posunuli se dál nebo třeba proto, aby se něco jiného mohlo stát. Takže vlastně skutečně v náš prospěch.
 

Hlavní postava románu, Martina, se ale na jednom místě v knize zoufale ptá, k čemu to vlastně je, když umírají děti a trpí nemocemi? Proč se to vlastně děje? Jaký to má smysl? Jak něco takového může přijít v náš prospěch?!
 

Jaký smysl mají války, genocidy a další hrůzy? Bohužel všechno má svůj smysl, ale lidské je pochybovat. Vždyť i odborníci přes bibli se přou, zda Kristus na kříži zapochyboval o existenci Boha! Pochybovat je lidské a také nemusíme všechno chápat. Osobně ale věřím, že každé utrpení nás posouvá dál, něco nás učí a ve finále je tedy v náš prospěch. Někdy to je ale nesmírně těžké a bolestné. A věřte, že velmi dobře vím, o čem mluvím.
 

Jestli to dobře chápu, přesně o tom je Váš románový příběh. Martina, Vaše hrdinka, vlastně prochází peklem, aby posléze zjistila, že je vlastně dobře, že se vše stalo tak, jak se to stalo.
 

Ano, to jsem se snažila tím příběhem ukázat. Nicméně nejen to. Také jsem chtěla ukázat, že každý má své vlastní peklo. Na někoho nadáváme a myslíme si, jaký je to nedobrý člověk a kdybychom kolikrát mohli vidět věci z jeho úhlu pohledu, velmi bychom se třeba divili.
 

Proto nejdříve líčíte příběh rozpadajícího se manželství z pohledu manželky a pak z pohledu milenky?
 

Ano, protože každý má svou pravdu, své peklo, své trápení. Věci nejsou takové, jaké se na první pohled zdají. A nejsou ani jen bílé nebo jen černé.


Do jaké míry je ten příběh fikce a do jaké míry jste to osobně prožila?
 

(Poměrně dlouhé mlčení, přemýšlení.)
Je to téměř 100% fikce, pokud jde o příběh jako takový. Co je však pravdivé, to jsou emoce. Prožila jsem rozpad manželství po 15 letech a bylo s tím spojeno velmi mnoho emocí a ty jsem do knihy přenesla prakticky úplně všechny. Jen jsem si k tomu vymyslela úplně jiný příběh. Jediné společné s hlavní hrdinkou Martinou mám to, že se nám oběma rozpadlo manželství a bylo to pro nás velmi těžké.
 

Jak je to dlouho, co se Vám to stalo?
 

Letos je to 10 let.
 

Jste dnes schopná říci, že to bylo dobře, že se to stalo?
 

Nikdy mě nepřestane mrzet, že syn musel něco takového zažít. To jsem opravdu nikdy nechtěla. Ale pokud tento fakt přejdu, tak ano. Přineslo mi to tak obrovské množství pozitivních změn do života, že to rozhodně bylo dobře. Kdybyste se zeptala, jestli bych to vrátila zpět, kdybych tu šanci měla, tak bych odpověděla, že ne. Nechala bych to, aby se to všechno stalo. A to i přes to, že to skutečně tehdy bylo zatím nejtěžší období mého života.
 

Hovořila jsem s několika čtenářkami, které už román četly a všechny mluví o tom, že jim šel mráz po těle z toho, jak text působí realisticky. Dámy mluvily o tom, že jim postavy takřka ožívaly před očima. Známé osobnosti, které román četly ještě před jeho vydáním a napsaly Vám na zadní stranu obálky reference, se vyjadřují velmi podobně. Všichni hovoří o neuvěřitelně plastických postavách. Co vy na to? Jak jste toho vlastně docílila?
 

Je pravda, že toto hodnocení se často opakuje u těch, kdo už knihu četli. Samozřejmě, pokud to tak čtenáři a hlavně čtenářky, protože je to knížka zejména pro ženy, cítí, mám z toho velkou radost. Že bych si dala jako cíl to, aby mé postavy působily opravdově a plasticky, to jsem si nedala. Myslím, že při psaní každého románu nebo novely by se o to měl autor snažit. Můj cíl byl spíše napínavý a fungující příběh, který předá určité poselství, které jsem předat chtěla. A aby se u knížky nikdo nenudil, aby každý četl tzv. jedním dechem, to byl můj prvořadý cíl. Pracovala jsem srdcem, v tomhle románu je opravdu hodně z mého srdce a mých emocí. Třeba je to poznat.
 

Narazila jste prý při práci na románu na něco zajímavého ohledně zamrazeného spermatu?
 

V rámci přípravy k psaní románu jsem zjistila, že u nás nejde sperma zdědit. Dědit můžeme jen majetek movitý nebo nemovitý a tohle je biologický materiál a zákon to nijak zatím neošetřuje. Takže kdyby se stalo, že si manžel nechá zamrazit své sperma pro budoucí použití a pak by zemřel, manželka to sperma prostě nezdědí. Přitom mohou být důvody k tomu, proč by to chtěla nebo potřebovala. Ve vyspělých zemích tohle už většinou vyřešené mají. Docela mě to překvapilo.
 

Co Vás to napadlo, že příběh rozpadu toho manželství nahlížíte i očima tchyně, které je 70 let?
 

Je to matka toho muže, který byl nevěrný. Myslíte, že když máte syna a on prožívá něco takového, rozpadá se mu vztah, ve kterém jsou děti, že Vás to jako mámu nezajímá? Myslím, že se málo mluví o tom, co v takovém případě ti rodiče, vlastně pro děti prarodiče, prožívají. Často přijdou o kontakt s vnoučaty, často se jim najednou boří jejich představa o vlastním dítěti apod. Chtěla jsem to ukázat i z pohledu té staré mámy, která si vždycky myslela, že svého syna tzv. dobře vychovala. Nikdy si nemyslela, že je to sukničkář….
 

Nebojíte se, že budou teď kritici Váš román velmi podrobně analyzovat a hledat v něm chyby? Přeci jen učíte tvůrčí psaní a to nejen ve svých vlastních kurzech, ale i na několika vysokých školách?
 

Budou to jistě dělat a nebojím se. Napsala jsem to v dané chvíli nejlépe, jak jsem uměla a věřila jsem, že to je zralé k tomu, abych to předložila čtenářům. Román jsem testovala také na čtenářkách a zpětná vazba byla velmi dobrá. Víc pro to jako autor udělat nemohu. Kritici nechť analyzují a čtenáři nechť čtou. Pokud se bude román čtenářům dobře číst a bude se jim líbit, je to pro mne důležitější, než pozitivní kritiky. U nás se už tak nějak stalo módou, že co se dobře prodává, to mívá velmi špatné kritiky, a naopak. Kdybych si měla vybrat, chci knihu, kterou budou milovat čtenáři, ne kritici. Píšu pro čtenáře, ne pro malou skupinku literárních kritiků.
 

Přineslo Vám psaní tohoto románu to, co jste očekávala?
 

Přineslo mi úžasný pocit autorské svobody, přesně to, co jsem chtěla. Umím přijmout zodpovědnost za produkt, pokud jeho finální vzhled mohu přímo ovlivňovat. U filmu a televize je to někdy v tomto směru velmi složité, protože nesete zodpovědnost za něco, do čeho vám všichni neustále mluví a tlačí vás do nejrůznějších řešení, která se vám nelíbí, protože jsou k tomu výrobní nebo finanční nebo kdo ví jaké jiné důvody. Takhle jsem to napsala i podepsala a takhle si za tím stojím. Klidně půjdu s kůží na trh, když mohu psát jen sama za sebe. A to přesně také chci dělat. A ráda bych to dělala i do budoucna….
 

Díky za rozhovor!

 

pro Mám talent se ptala Lenka Pokrupová

 

 


Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: