IKAR CZIKAR CZ

Už nevěřím pohádkám (Lucie Marinčičová)8.8.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 83, Komentáře 0

 

První sbohem + Krabice plná vzpomínek

... který by mohl splňovat už tak skrouhnuté představy o budoucím otci jejích dětí, se střemhlav vrhá do  „vztahu" s ženatým kolegou Danielem, který jí slibuje společnou budoucnost. Ale jak brzy zjišťuje, život někdy dokáže být dost složitý. Možná právě proto, že si ho sami zbytečně složitým děláme. Bude Daniel tím pravým a nebo má být šťastná po boku někoho úplně jiného? Dokáže čelit nástrahám minulosti? A jak ovlivní její bývalé vztahy její budoucnost? 



-----------------------------------------------------------------------------------------------



PRVNÍ SBOHEM 



 



Skleněnou tabulkou okna právě prošel první ranní paprsek slunce a hlasitý zpěv ptáků mě probouzí do nového rána. Není stejné jako ta ostatní. Dnes se cítím slabá a opuštěná jako nikdy předtím. Pokaždé, když mi lehkost větru pohladí tvář poté, co vklouzne do místnosti pootevřenými dveřmi, jako kdysi můj milovaný Michael, uvědomím si, že už to nikdy nebude jako dřív. Překulím se na druhý bok. Peřina je stejně nedotčená jako včerejšího večera, když jsem šla spát. Cítím, jak mi po tváři stéká slza, a uvědomím si, že takhle to dál nejde. Čím víc myslím na to, jak moc mi chybí, tím víc věřím, že po dlouhých letech jsem připravená jít dál. Už nemám sílu čekat, po večerech tajně plakat do polštářů, a přitom chtít křičet, řvát, že takhle to dál nechci.



    Je mi bezmála pětadvacet let a můj život se v mnoha ohledech za posledních pět let změnil. Jsem jiná, starší. Svobodná, i přesto, že ještě před pár dny se mi na prsteníčku levé ruky blýskal prstýnek s kamínkem ve tvaru srdce. Kdo ví, proč to ani tentokrát nevyšlo. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Co se to s námi stalo? Když jsi mě opouštěl kvůli jiným ženám, které ti údajně rozuměli lépe nežli já, plakala jsem. Vzpamatovávala jsem se z těch tvých avantýr týdny i měsíce. A teď? Ležím tu sama, s pocitem provinilosti proto, že už mě to nebolí tak, jako když jsi mě opouštěl poprvé, podruhé. Už v tom nejde pokračovat. Tak sbohem má velká lásko, milovaná, nenáviděná, krásná i bolavá.



    Kdysi jsem byla mnohem méně náročná. Co mi taky zbývalo? Po letech, kdy jsem jen se závistí pozorovala všechny kamarádky, jak jsou jedna po druhé zasvěcovány do tajů lásky a sexu, jsem konečně našla někoho, kdo si to troufl zkusit se mnou. Ve chvíli, kdy už jsem se pomalu připravovala na to, že jednou umřu jako stará panna, se objevil někdo, kdo neváhal a skočil se mnou do postele. Co na tom, že mě nijak zvlášť nepřitahoval, že si při sexu nikdy nesundal triko, ani ponožky a nejvíc ho rajcovalo, když jsme se milovali na veřejnosti. Co na tom, že mě všichni varovali, že si se mnou jen hraje, že mě využije a odkopne. V tu chvíli mi to bylo jedno. A bohužel nebo naštěstí, se tak i stalo. Po třech týdnech mě nechal s tím, že si to se mnou pořádně neužije (přitom na venkovní zídce přímo vedle vchodu do městské knihovny si to se mnou užil za poslední tři dny vztahu minimálně pětkrát).



    Za svůj milostný život, i když se zdá být celkem krátký a fádní, jsem pár mužů poznala. Každý měl něco, co mě fascinovalo. Něco, co jsem milovala. A bohužel taky něco, co jsem na něm z duše nenáviděla. Žádný z nich nebyl dokonalý, ani zdaleka ne. Všechno se změnilo před pěti lety (alespoň v tu chvíli mi to tak připadalo). Tehdy jsem na místním koupališti poznala Michaela. Zamilovala jsem se na první pohled. Byl jiný, něčím zvláštní. Takový ten typ kluka, který přes to, že není vyložený krasavec, dokáže holku dostat do kolen. Takzvaně ji ukecat. Jo, okecat, vyprávět a odůvodnit si všechno k obrazu svému, to on uměl moc dobře a další roky našeho vztahu se v tom dokázal ještě zdokonalit. Ne, že bych výřečné muže neměla ráda, ba naopak, ale i v tomto případě platí – čeho je moc, toho je příliš.



   Jak šel čas, jeho přítomnost se pro mě stala spíše přítěží než potěšením. Z promilovaných nocí, večerů při svíčkách a romantických výletů, se staly jen vzpomínky. Plány do budoucnosti se proměnily ve lži a další nesplněná přání. Všechny moje sny, představy i sebevědomí zadupal do země.



 



♡ ♥



 



Dnes je mimořádně teplý den. Proležet ho v posteli by byl hřích, a tak otevírám okno a do prostoru ložnice vpouštím trochu čerstvého vzduchu. Cestou do kuchyně posbírám oblečení z podlahy a přičichnu si k tmavomodré halence, jež objevím na opěradle koženého křesla. Obléknu si ji a ostatní svršky hodím do koše na prádlo. Do varné konvice naliji vodu z kohoutku, tak akorát na jednu kávu, ale nezapnu jí, vlastně na ní nemám chuť. Posadím se ke stolu a z velké části již snědeného bochníku si uříznu krajíc chleba. Napadne mě, že bych si k němu mohla udělat omeletu, ale jsem tak unavená, že se rozhodnu sáhnout do lednice a namazat si ho máslem a marmeládou.



    Hned po snídani a nejnutnější ranní hygieně sejdu do přízemí domu a vyjdu ven na terasu. Zahrada je rozkvetlá, trávník posekaný a keře pravidelně zastřižené. Uprostřed zeleného porostu stojí pod pergolou obrostlou bílou pnoucí růží malá dřevěná lavička. Dojdu k ní a pohodlně se posadím. V jedné ruce svírám tužku a ve druhé list papíru. Obvykle se psaním nemám problém, ale dnes jako by se slova z mé mysli vypařila. Rozhlížím se a čekám na alespoň malý ždibíček inspirace.



  Celou zahradou se rozléhá ticho. Jen chvílemi mě z něj vytrhnou hlasy procházejících lidí. Bloudí sem a tam. Do práce, na nákupy…



   „Na rande.“ Řeknu nahlas ve chvíli, kdy si všimnu dvojice objímající se u výkladní skříně na rohu protější ulice. Pár minut je tiše pozoruji. Závidím jim.



   „Čau.“ Překvapí mě Michaelův hlas za mými zády.



 „Nazdar.“ Neotočím se, jen vstanu a vydám se směrem k pootevřeným francouzským dveřím. „Jak jsi se sem dostal?“ řeknu chladně, bez náznaku emocí. Zlehka zatáhnu za kliku a mlčky vcházím do obývacího pokoje. Je malý, ale útulný.



   „Zapomnělas?“ doběhne mě a zacinká mi svazkem klíčů těsně vedle levého ucha. Má při tom takový ten jeho typický připitomělý výraz. Ten, který ze srdce nenávidím.„Neměl bys sem bez dovolení chodit.“ Otočím se k němu, klíče si jediným pohybem prstu vezmu z jeho dlaně a na okamžik pohlédnu do jeho tváře.



   Mlčí, jako by čekal až spustím vlnu výčitek.



  „Naši nejsou doma, ale pro příště buď tak hodný a zazvoň u vchodových dveří, ano?“



  „Říkal jsem, že je blbost bydlet s rodiči v jednom baráku, i když máte každý svůj byt. Měli jsme jít do podnájmu a byl by klid.“



  „A kdo by ten podnájem platil? Za poslední dva roky jsi neměl pořádnou práci. Jen se poflakuješ s těmi svými věčně ožralými kamarády. Ani nevím, kde celý ty dny jsi. Domů chodíš pozdě v noci, někdy se neobtěžuješ dorazit i tři dny. Napíšeš mi smsku, že přijdeš ve dvě, ale který den a jestli ráno nebo odpoledne, to už raději neupřesníš.“



   „Nikdy jsi je neměla ráda.“



  „Neměla. To máš pravdu. Jsou to povaleči, co nikdy nepracovali a jediné, co je zajímá je, jestli jim v hospodě nenalijí pod míru. Stahují tě sebou ke dnu. Copak to nevidíš?“



   „Mám prostě svoje potřeby.“



   „Chlastat a chodit do bordelu?“



   „Není to žádnej bordel.“



   „A jak se říká podniku, kde ti ženská dá za peníze?“



   „Chodíme tam s klukama na pivo.“



   „Fajn, tak já si tam někdy zajdu na kolu.“



   „Proč?



   „Třeba bych se konečně dozvěděla něco zajímavého.“



   „Nemusíš vědět všechno, chci mít svoje soukromí.“



   „Věci ti sbalím během zítřka a dovezu je k tvým rodičům. Nepředpokládám, že tam bydlíš, ale k žádný pipině ti je nepovezu.“



  „Na co ta silná slova? Za pár dní jsem zpátky, jako vždycky. Tak přeci to nebudu pořád tahat sem a tam.“ Usměje se a posadí se do černého křesla v pravém rohu místnosti. Natáhne se pro ovladač a zapne televizi. „Na druhým programu teď běží důležitej zápas.“



  Zdá se mi to nebo ten chlap ignoruje všechno, co řeknu? Ale tentokrát už se mi kolena nepodlamují. „Běž se dívat k té, u které teď spíš.“ Vezmu mu jej. Hodím po něm tmavě modrou mikinu, kterou položil přes opěrku a rukou mu naznačím, aby už konečně vypadl.



  „Co blbneš?“ snaží se mi ho mermomocí opět vyrvat z ruky. Nakonec se mu to podaří, vzteky jím mrští o zeď, načež se rozletí na deset kusů.



   „Uvědomuješ si, jak mi to ubližuje?“



   „Co dělám tak strašného, že ti to tak ubližuje?“ zopakuje ironickým tónem hlasu a popojde k oknu. Opře se o dřevěný parapet a ruce si založí křížem v podpaží.



   „Běž pryč!“



   „Vždycky se vrátím k tobě, to moc dobře víš. Proč mi nedáš trochu prostoru?“



  „Měla bych si na to zvyknout?“ sehnu se a kousek po kousku sesbírám části ovládání a položím je na kraj stolu. „Takhle žít nechci. Řekla jsem ti to snad stokrát.“



   „Děláš jako bych měl každý den jinou. Přiznávám, že párkrát jsem ulítl, ale nešlo o nic vážnýho, jen takový povyražení.“ Dotčeně se na mě podívá.



   „Myslím, že ty a já,“ odmlčím se, „zkrátka myslím, že k sobě nepatříme.“



   „To je nějaká nová strategie? Potřebuješ mě potrestat?“



   „Vůbec jsi to nepochopil,“ zkonstatuji a sklopím hlavu k zemi, „ani nevím, proč mě to překvapuje.“



  „Já ti teď nemůžu dát to, co po mě žádáš. Ale možná, kdybys počkala a byla trpělivá.“



  „Vždyť já prakticky nic jiného nedělám. Pořád jen čekám a už ani sama nevím na co.“ Přeruším jej.



  „Příliš to dramatizuješ, miláčku.“ Projde kolem mě. „Zavolej až tě to přejde. Uděláme si hezkej večer, jo?“



   „Je to celkem paradox. Pět let jsem se bála, že se rozejdeme nadobro. A víš co? Teď se to stalo a mě se ulevilo. Přesně tuhle chvíli jsem si představovala snad tisíckrát. Co ti řeknu, co budu cítit. Bolí to víc, než jsem si kdy v představách dokázala připustit, ale je to jediné možné, a hlavně správné rozhodnutí. Neumím si představit, že bychom spolu mohli žít dál. Upřímně mě to děsí.“



   „Já nevím, co čekáš, že ti na tohle řeknu?“ je očividně zaskočený mou reakcí.



   „Vlastně je mi fuk jestli na to něco řekneš nebo to necháš jen tak vyšumět. Je mi jedno jestli odsud odejdeš a vyspíš se s první ženskou, kterou potkáš. Dívám se na tebe a jediné, nad čím přemýšlím, čemu nerozumím je to, proč a hlavně jak jsem to s tebou vydržela tak dlouho.“



   „Neblázni.“ Přistoupí ke mně a obejme mě. Jeho ruce mě k sobě tisknou silněji než kdykoli předtím. „Budu se snažit. Změním se. To ti slibuju.“



  „Není nic, co bys mohl říct nebo udělat, aby to cokoli změnilo. Už jsem se rozhodla.“



  „Brouku, nedělej to.“ Myslím, že teprve teď cítí, že tohle je definitivní konec. Že mě nadobro ztratil.



  Dalších pět minut jen tak stojíme a já nejsem schopná se z jeho náručí vymanit. Nejde to. I přesto, že jsem pevně rozhodnutá, mě k němu stále cosi přitahuje. Ale nic už mě nepřesvědčí o tom, že by se cokoli mohlo změnit. Že by se on mohl změnit. Že bychom se my mohli změnit.



   „Je čas jít. Já ti ve štěstí bránit nebudu.“ Políbí mě na čelo a odchází se sklopenou hlavou. Otevře vchodové dveře, pomalu projde kamennou cestičkou vedoucí k brance a na jejím konci se ohlédne. Mlčky sleduje, jak mi po tváři stéká ta úplně poslední slza, která mi pro něj zbyla.



   Neodpovím a bez pozdravu za sebou zabouchnu dveře. Projdu úzkou chodbou zpět do obýváku. Posadím se do křesla a deku přitisknu vší silou k hrudi. Rozhlédnu se. Najednou mi místnost přijde prázdnější a chladnější než kdykoli předtím. Sedím tam, zasněně, s nepřítomným výrazem ve tváři a civím do stropu. Hlavou mi z ničeho nic proběhne šílená myšlenka. Udělala jsem dobře? Nebudu toho definitiva jednou litovat? Co když byl Michael skutečně ten pravý a já jsem ho teď jednou pro vždycky ztratila?



   „Blbost! Udělala jsem všechno pro to, aby nás vztah fungoval a bylo to k ničemu." Pokárám se ( a trochu i ubezpečím ) nahlas.



 



Zadívám se na hodiny v rohu místnosti. Cítím se naprosto vyčerpaně. Vyšlápnu schody, vejdu do malého podkrovního bytu a namířím si to přímo do ložnice.



   Svléknu se a oblečení odhodím na podlahu vedle postele. Schoulím se do ní a přes hlavu si přetáhnu peřinu. Tma a prázdno mě obklopí ze všech stran. Ležím tam mlčky, sama, až do okamžiku, kdy tvrdě usnu a přenesu se do říše snů. Prospím zbytek dne.



 



KRABICE PLNÁ VZPOMÍNEK



 



Probouzím se sama, do pochmurného a deštivého rána, rozhodnuta sbalit Michaelovy věci, aniž tuším, jak těžké to pro mě bude. Chci to, tak proč je mi najednou tak úzko? Sklouznu nohama přes okraj postele, pomalým, plíživým krokem dojdu ke komodě, vytáhnu z ní zelenkavou, saténovou košilku (mimochodem skvěle ladící s odstínem mých očí) a natáhnu si jí na holé tělo.



    V koupelně si pečlivě odstraním zbytky líčidel, které nesmyly včerejší slzy, otočím kohoutkem, pomalým pohybem naberu vodu do dlaní a opláchnu si obličej. Ve chvíli, kdy strnu pohledem na svůj odraz v zrcadle., si hlasitě pozvzdechnu. Takhle zoufale jsem ještě nikdy nevypadala.



    Vrátím se zpět do ložnice, zhroutím se na postel a obličej zabořím do polštářů. Snažím se co nejrychleji uklidnit, ale nejde mi to. Pořád z nich cítím jeho vůni, která mi připomíná, že to není tak dávno, co jsme tu spolu leželi.



    První pokus vzdávám. Zkusím to za hodinu, možná za dvě.



    V přední kapse kabelky mi zavrní mobil. Natáhnu pro něj ruku a hovor přijmu, aniž bych se podívala na displej telefonu kdo volá.



    „Brouku?“



    „Prosím tě, nevolej mi. Děláš mi to těžší.“



    „Jen mě vyslechni. Přemýšlel jsem. Celou noc.“



    „Vážně? A na co jsi přišel?“



    „Nechci tě ztratit.“



    „Myslela jsem, že jsem ti to včera dostatečně vysvětlila a měla jsem pocit, že jsi to nakonec pochopil a akceptoval.“



    „Jo, skoro jsem to vzdal. Jenže mi došlo, že bez tebe to nejsem já, že bez tebe nemá můj život smysl.“



    „Prosím tě. Nehraj mi na city,“ odpovím nabroušeně, „co to na mě zkoušíš?“



    Zpovzdálí se ozve jemný ženský hlas: „Tak jí to řekni.“



    „Sklapni.“ Odpoví Michael podrážděně.



    „Kdo to je?“



    „Kdo?“ dělá, že nechápe, na co se ho ptám a možná se i trochu modlí, abych to nechala plavat.



    „Kdo je ta ženská?“



    „Jaká ženská?“



    „Sakra, nedělej blbýho! Moc dobře víš jaká ženská.“



    „To je Dáša.“



    „Aha, Dáša.“ Zopakuji naštvaně.



    „Není to tak, jak si myslíš.“



    „Jsi u ní?“



    Chvíli mlčí, ale nakonec odpoví: „Ano.“



    „Takže jste celou noc přemýšleli spolu?“



    „Přísahám a znovu tě ujišťuju, že to není tak, jak si myslíš. Dáša je jen kamarádka.“



    „Spal si s ní?“



    „Emo! K sakru! Co to s tím má společného?“



    „Takže spal!“



    „Byl jsem strašně nešťastnej a opilej. Nic to pro mě neznamenalo. Můžeme se teď bavit o nás?“



    „Sbohem.“ Zavěsím a mobil odhodím kamsi do peřin.



    Vstanu a plíživým krokem dojdu až do kuchyně. Pytlík černého čaje zaliji horkou vodou a nechám ho tři minuty vyluhovat přesně podle návodu na papírové krabičce. Opřu se o kuchyňskou linku a zadívám se směrem do obývacího pokoje. Můj pohled ulpí v jeho rohu a s nekončící obavou vlastní zranitelnosti se vydávám do akce. Otevírám starou mahagonovou skříň, už žádné odvezu si to časem. Vezmu první svetr a naposledy si k němu přičichnu než rukama shrnu obsah celé spodní police na dno krabice.



    Ve stejnou chvíli se na malém vyřezávaném stolku stojícím kousek ode mě rozdrnčí domácí telefon.



    „Halo? Slyšíme se?“ ozve se hrubý mužský hlas, „Emo, omlouvám se, ale máme tu něco neodkladného. Vím, že máte dovolenou, ale potřeboval bych vás tady.“



    „Dáte mi hodinku?“ řeknu sklesle a proklínám chvíli, kdy jsem zvedla sluchátko, „rychleji to asi nestihnu.“



    „To bude perfektní. Vynahradím vám to.“ Zavěsí.



    „To jsem zvědavá.“ Odpovím skepticky, už jen sama pro sebe. Mrknu na hodinky. Je přesně deset hodin. Měla bych sebou trochu hodit, jestli chci do práce dorazit včas. Vytočím číslo nejbližší taxislužby.



    „Nemáš stovku?“ vtrhne do pokoje se vší parádou můj mladší bratr Jan. Ve chvíli, kdy spatří mé téměř nahé tělo, se zarazí a hlasitě zakoktá: „Pro-pro-promiň.“



    „Neumíš zaklepat?“ odběhnu za roh.



    „Prosím tě. Ty děláš, jako bych nikdy neviděl nahou ženskou.“ Posadí se do otočného kůží potaženého křesla uprostřed místnosti a nohy si hodí na stoleček přímo před ním.



    „O tvých zářezech, jak sám nazýváš zástupy žen, které jsi dostal do postele a opustil je, si vůbec nedovolím polemizovat.“ Dobře ho znám a jeho poznámka mě nemůže rozhodit. A i když v této chvíli muži jako je on zoufale opovrhuji, je to můj bratr a já se ho snažím pochopit. Vím, že kdyby nebylo Radky, jeho bývalé přítelkyně, která ho opustila v den jejich druhého výročí s tím, že čeká dítě s někým jiným, nikdy by se tak nechoval. Od té doby na ženy zanevřel. I když ne úplně. Jsou pro něj jen jakýmsi prostředkem pro pobavení, a jakmile začnou uvažovat jako „my“, jsou nekompromisně odvrženy a zapomenuty.



    Vyjdu ven z koupelny.



    „Opouštíš nás?“ ukáže prstem na krabici až po okraj napěchovanou oblečením.  „Tenhle byteček by se mi hodil.“



    „Neraduj se předčasně. Michael odchází.“ Posadím se do křesla naproti němu.    „Trochu mu pomáhám s balením.“



    „Ty víš, že ho mám rád jako vlastního bratra, ale pro tvé vlastní dobro, bys ho už skutečně měla nechat jít. Vždyť na svobodě je toho tolik krásného. Podívej se na mě.“



    „Díky takovým jako jste vy dva, už pomalu přestávám věřit, že ještě existuje normální chlap.“



    „Definuj normálního chlapa, sestřičko.“ Řekne naoko uraženě a s lehkým úšklebkem ve tváři si poposedne blíž.



    „Teď na tuhle diskuzi nemám čas.“ Vstanu a zalovím v peněžence. Sama vlastně ani nevím, jak bych mu toho svého, dokonalého muže popsala. „Tady máš tu stovku. Jdu se obléknout, čekají na mě v práci.“



    „Myslel jsem, že máš dovolenou?“ udiveně zvedne obočí a bankovku si zasune do levé kapsy plátěných kalhot.



    „Ještě dneska ráno to tak vypadalo.“



    „Drž se.“ Rozloučí se a zabouchne za sebou dveře.



    „Sakra, i tady mi překážíš.“ Levou nohou posunu kartonovou krabici stojící přímo mezi dvířky skříně, o kterou jsem právě zakopla. Z ramínka stáhnu hnědé bavlněné šaty a velký béžový šál, který si ležérně obtočím kolem ramen a vyrazím. Před domem už na mě čeká taxi.



 



♡ ♥



 



Dorazím s typickou akademickou čtvrt – hodinkou zpoždění. Ve chvíli, kdy vcházím do vysoké budovy s velkými prosklenými okny, ve které se nachází pražská pobočka firmy Ráda a syn, mě s vřelým úsměvem vítá naše nová recepční.



    „Dobré ráno.“ Pozdravím jí a pozoruji, jak se s úsměvem od ucha k uchu blíží ke mně.



    „Krásný den, nemyslíte?“ ohlédne se k přihrádce pro ukládání dopisů. Je prázdná, stejně jako moje srdce.



    „Bez pochyby,“ odpovím s kapkou ironie a pokračuji v chůzi směrem k výtahům, „krásnější už být nemůže.“



    „Dovolte mi, abych byla první, kdo vám pogratuluje. To víte, k nám do recepce se vždycky všechno dostane jako první.“ Doslova mě doběhne.



    „Myslím, že si z vás někdo vystřelil. Narozeniny jsem měla před víc než dvěma měsíci.“ Z očí si sundám tmavé brýle, které mají zakrýt nedostatky ledabylého make-upu.



    „Aha, vy ještě nic nevíte. Tak já brnknu šéfovi, že jste dorazila. Očekávají vás v hale před zasedačkou.“



    „Moment.“ Následuji její kroky. Směřují k malému černému pultíku, který hrdě dominuje dlouhé prosklené chodbě plné artiklů moderního sochařského umění.



    „Asi jsem jen něco špatně pochopila.“ Razantně mě odmítne a sleduje, jak se váhavým krokem blížím zpět k výtahům na konci chodby.



    Než do jednoho z nich vkročím a nechám se vyvézt do třetího patra, naposledy se ohlédnu.



    Usměje se a sklopí oči. Nic víc.



    Celou cestu přemýšlím o tom, co tím mohla myslet. Sakra, proč se vždycky všechno dozvídám jako poslední? Obzvlášť drby, ty se tu šíří rychlostí blesku. Možná je to tím, že na rozdíl od ostatních kolegů jsem jako jediná dostala vlastní kancelář. Za odměnu. Anebo vlastně taky trochu za trest. Jsem mimo všechno dění.



    „Ahoj, gratuluji. Skvělá práce.“ Slyším chválu ze všech stran, jen co se otevřou dveře kabiny a já s překvapeným výrazem ve tváři vcházím do haly. Sundám si šál a odhalím štíhlé, opálené paže. Posadím se na malé čalouněné křeslo učené pro návštěvy a čekám, co se bude dít.



    „Dámy a pánové, jsme kompletní. Prosím vás všechny o trochu pozornosti. Předem se omlouvám za trochu stísněné prostory.“ Donutí mě známý hlas z telefonu ohlédnout se na druhou stranu haly.



    „No.“ Povzdechnu si.



    „Vy pojďte sem.“ Pokyne rukou mým směrem.



    „Já? Mluvíte se mnou?“ ohlédnu se za sebe, vedle sebe a teprve potom mi to všechno docvakne.



    „Žádnou jinou hvězdu tu nikde nevidím.“



    „To je nějaká blbá sranda nebo co?“ zamumlám si sama pro sebe a vydám se pomalou chůzí k hloučku našich hlavounů. Stojí tam, jeden vedle druhého, v perfektně padnoucích oblecích. Ve tvářích vážný výraz. Jediný, kdo jim skvělou image kazí, je náš šéf Marek. Nikdy si na nadřazenost nepotrpěl. Možná proto, že před dvaceti lety začínal stejně jako my. Jsme zvyklí ho vídat v jeansech a polo tričku. Žádné naleštěné boty, jen tenisky. Dlouhé blond vlasy má vždy staženy černou páskou do dlouhého culíku. Dřív se mu říkalo Kůň. Nevím, jestli to bylo kvůli jeho ohonu nebo tomu, že se z celé firmy na jejím úspěchu nejvíce nadřel.



    „Dobře, a teď to, kvůli čemu jsme se tu sešli. Této mladé dámě patří naše gratulace. Uplynulé čtyři měsíce tvrdě pracovala a díky tomu jsme minulý týden uzavřeli tři velké zakázky. Takže věřím, že post vedoucího pracovníka, který se snažíme dva nekonečně dlouhé měsíce obsadit, je v těch nejlepších rukách.“ Políbí mě na obě tváře, které se pod vlnou rozpaků zabarvily do rudé barvy, a podá mi kytici růží ve stejném odstínu. „Skvělá práce. Jen tak dál.“



    „O tom si musíme promluvit.“ Jeho slova mě zarazí.



    „Později.“ Rukou pokyne na recepční, která mezitím dorazila s obrovským čokoládovým dortem.



    „Dobře.“ Odstoupím kousek dál, aby se nekonečná fronta jedlíků dostala k vytoužené porci sladkého zpestření jinak nudného pracovního dne.



    „Copak se děje?“ všimne si mého zaskočeného výrazu.



    „Nic,“ hlesnu, „omluvte mě na moment.“ Přistoupím k oknu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. I když o něm bychom si tu vzhledem k pražské dopravě mohli nechat zdát.



    „Jsi nějaká bledá.“ Nakloní se ke mně kolegyně Dana.



    „Cože?“ její přítomnost mě zaskočí.



    „Zlí jazykové tvrdí, že si to povýšení nezasloužíš. Naprosto s nimi souhlasím.“ Potáhne z cigarety a loktem se opře o dřevěný parapet. Přesto, že z daleka nemá figuru modelky, v letním slunci vypadá zatraceně sexy. Černé, pouzdrové šaty, zvýrazňující dokonale plně křivky, jen podtrhnou její perfektní vzhled. Lehký make-up, něžně působící šperky a zákeřná povaha. Vražedná kombinace.



    „Nikdy jsem o to místo neprojevila špetku zájmu. Ale říkám si, proč bych to nezkusila? Nechme to osudu, on už to s námi nějak skoulí.“ Řeknu nezaujatě a snažím se nedat na sobě znát ani kapku rozhořčení. Možná, že když se budu chovat, jako by o nic nešlo, přestane jí to bavit a dá mi pokoj.



    „Tím líp pro mě. Bude jednodušší tě z toho místa vyštípat.“ Založí si paže na prsou a ušklíbne se.



    Najednou, přes všechna svá předsevzetí, mám nutkání se zeptat, proč se tak chová. Ne, vlastně mám chuť jí něčím praštit po hlavě, ale ještě, než stačím cokoli říct, mávne rukou a odejde. Pomalou chůzí se vrátím ke skupince diskutující o finanční krizi.



    „Emo, tady jste.“



    „Pokud by vám to nevadilo, už bych vyrazila, mám nějaké plány.“ Když je mi mizerně, snažím se od všeho zdrhnout, a o to se snažím i teď.



    „Snad nám nechcete utéct?“ přeruší mě Marek a tázavě se na mě podívá, „měla byste si to užívat, a ne být zklamaná. Asi jsem vás měl předem varovat, ale přišlo mi to jako super překvapení.“



    „Zaskočená jsem, to ano, ale zklamaná ne.“



    „Dobře, asi s vámi nehnu, co? Nějak vás omluvím.“ Potáhne si z cigarety a kouř odfoukne opačným směrem.



    „To vám budu moc vděčná. Na shledanou.“ Z křesla, na kterém jsem nechala všechny své věci, zdvihnu šál i kabelku a v mžiku mizím v oparu dýmu. Stisknu tlačítko a modlím se, aby už ten zpropadený výtah přijel. Ve svých zádech cítím tázající se pohledy, ale teď nemám sílu nic vysvětlovat. Sjedu do přízemí a téměř za běhu se rozloučím s recepční.



    Sotva mě zachytí pohledem, jsem fuč.



    Venku poprchává. Uprostřed dlouhé a prázdné ulice se zastavím a ohlédnu se do všech stran. „K sakru.“ Zaúpím ve chvíli, kdy si z obličeje otřu proud vody stékající po mé levé tváři, a na mém béžovém šálu se objeví velká černá čmouha. Přesto, že jsem ještě před chvílí měla pocit, že v prostoru plném lidí nemohu dýchat, začínám mít pocit, že samota, která mě teď obklopuje, je mnohem horší společnicí.



    Aby toho všeho nebylo dost, Mirka už od včerejšího odpoledne nebere telefon. Právě ona je moje záchrana ve chvílích, jako jsou tyhle. Vlastně je to paradox. Kdysi dávno jsme se nenáviděly k smrti. A důvod naší velké nenávisti? Vojta Pech. Nejhezčí, nejoblíbenější a nejnafoukanější kluk z celé školy. Holky se kolem něj slétaly jako včely na jedinou neopilovanou květinu na širé, daleké poušti. Jednou miloval mě, podruhé Mirku, a nakonec zrzavou Pavlínku z 9. B, která měla holt štěstí (anebo smůlu?). Chodili spolu po chodbě, drželi se za ruce a my jsme jí v té chvíli z duše nenáviděly. Věděla to a každý krok si vychutnala. Nakonec nás to spojilo.



    Oddychnu si teprve ve chvíli, kdy se mi v pravé kapse rozdrnčí telefon. Tedy, že si dala na čas.



    „Povídejte, paní vedoucí. Už to máš za sebou?“



    „Proč jsi mi o tom nic neřekla?“



    „Nevím.“ V jejím hlase je znát, že cosi není v pořádku.



    „Stalo se něco – něco s Petrem?“ znejistím.



    „Odjíždí do Anglie. Kdybys viděla ten jeho výraz, když jsem se mu nadšeně vrhla do náručí. On ani neuvažoval, že bych jela s ním. Věřila bys tomu? Hajzl.“ I přesto, že nás dělí desítky kilometrů, poznám, že se jí slzy derou do očí. Mirka je pro spoustu lidí nečitelnou osobností. Nazývají jí zcela zkaženou, sobeckou a vypočítavou mrchou. Ale já vím, že je to z její strany jen ochranná ulita, způsob, jak lidem neukázat své pravé já.



    „Koukám, že se vybarvil. Já jsem ti říkala, že je na něm něco divnýho.“ Posadím se na kovovou lavičku uprostřed parku. Pod zadek si vsunu igelitku a nastavím svůj pobledlý, vodou zohyzděný obličej slunci, které vystřídalo padající dešťové kapky. „Ta věc s tvými rodiči, jeho vyhýbání se seznámení s nimi. Pomlouvání všech tobě blízkých lidí. Vždycky jsem měla pocit, že se tě snaží od nás všech odtrhnout. Chtěl tě jen pro sebe, a když zjistil, že to nebude tak jednoduchý, zařídil si život jinak. Abych řekla pravdu, nepřekvapuje mě to.“



    „On není takový. Neznáš ho tak dobře jako já.“



    „To máš pravdu. On o to totiž nikdy nestál.“



    „Ale jo. Jen je,“ řekne potichu a zamyslí se, „jiný.“



    „Víš co? Vykašli se na něj, najdeme ti lepšího.“



    „Je mi strašně. Mám pocit, že mi praskne hlava.“



    „Chceš společnost?“



    „A víš, že vlastně chci.“ Odpoví a naplno propukne v pláč. V tu chvíli vím, že je zle. Ještě nikdy jsem Mirku neviděla plakat. Ať už se stalo cokoli, vždycky si udržela reputaci ledové královny. S kamenným až lhostejným výrazem ve tváři brala všechny nástrahy života tak nějak samozřejmě.



    „Vyrážím. Jsem tam do dvaceti minut.“



 



Dnešní večer je jeden z těch, kdy ani jedna z nás nechce být sama. Prožily jsme to jednou, dvakrát, ale asi si na to nikdy nezvykneme. Je rozdíl, když se nám to stane v patnácti nebo v pětadvaceti? Kdysi dávno bylo všechno nějak jednodušší, anebo se nám to jen zdá? Říká se, že čím víc toho člověk prožije, tím víc je poučen. Proč si ale nemůžeme vybrat, kdy je míra našeho ponaučení dostačující a být jednoduše pouze šťastné?


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lucie Marinčičová

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •