IKAR CZIKAR CZ

Květoslav Dobromysl Stehýnko (Jakub Glofák)9.6.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 61, Komentáře 0

 

Princezna Růženka

Květoslav Dobromysl Stehýnko nervózně postával před domem. Královským kočárem ještě nejel. Ale je dobře, že posílají kočár. Do takové dálky by se sám na koni plahočil týden.  Takový kočár, za předpokladu, že pojedou dva kočí, aby se mohli střídat, s občasnými zastávkami pro napojení koně, může jet nepřetržitě. Takže když pojedou tryskem, zítra večer by měli být na hradě.



Z přemýšlení ho vytrhl rachot, který vydávaly kola, jak se kočár snažil překročit kořeny stromů. Vzhlédl od země a uviděl krásně zdobený vůz a na kozlíku kočího, který se marně pokoušel přesvědčit koně, aby táhl dál.



„Nechte toho,“ volal na něj Květoslav. „Já k vám dojdu.“



Kočímu se viditelně ulevilo a tak se obloukem vrátil zpět na cestu. Květoslav došel ke kočáru a z něj se vynořil muž ve zlaté kazajce a stříbrných kalhotách. Způsobně se uklonil, vytáhl pergamen, co měl za pasem, rozvinul jej a začal číst.



„Náš král Pravoslav Pravý řečený Pravák, si dovoluje žádat čaroděje jménem…“



„No, to není potřeba číst, já své jméno znám,“ skočil mu do řeči Květoslav, ale posel pokračoval, jako by čaroděj nic neřekl.



„…Květoslav Dobromysl Stehýnko,“ kočí vyprskl smíchy a smál se tak až se málem skácel z kozlíku.



„Já ti dám smích, až ti bude kozlík malej,“ zařval na něj Květoslav a kočí přestal, ale pořád měl ruku před pusou a slyšitelně se pochichtával. Po krátké pauze pokračoval posel dál, aniž by vzhlédl od pergamenu.



„…aby dorazil na jeho královský hrad a těšil se všem královským poctám po celou dobu svého pobytu na hradě. Za to a dohodnutou odměnu k tomu žádá král, aby jeho mladší královská dcera byla zbavena svých potíží z důvodu konání královských námluv.“



Posel stočil pergamen a bez nějakého viditelného zájmu se podíval na Květoslava.



„Vrazíte s námi ihned?“



„Ale jo, vyrazím.“



„Mohu ještě znát odpověď na otázku, proč jste neposlal vyjádření po našem královském holubovi? Král nevěděl, zda má vyslat kočár či nikoli.“



Květoslav si založil ruce na prsou. „No, abych řekl upřímně, jestli myslíte toho holuba, co se dvakrát ztratil a na potřetí mou chalupu úplně přehlédl, aby se pak vracel, tak toho jsem dostal včera. Na svou službu byl už příliš starý a tak jsem jej propustil do důchodu.“



Posel na Květoslava zíral, aniž by hnul brvou a jen suše prohlásil. „Tak vy jste mluvil s královským holubem a pak jste ho propustil do důchodu.“



„Jistě.“



„Máte dar řeči mluvit se zvířaty?“



„Ano to mám.“



„Dobrá tedy, snad vám král odpustí.“



„Odpustí? Co to tlacháte? Co by mi měl odpouštět. Vždyť vám říkám, že ten holub zabloudil. Takový holub, co nosí dopisy pozdě a netrefí je králi na nic. Na svou funkci byl už starý.“



„Ale byl to královský majetek,“ odporoval posel stále bez hnutí.



„Starý, nepoužitelný,“ řekl klidně Květoslav.



„To měl posoudit královský holubář.“



„Hele, nevím na co je odborník ten váš holubář, ale na holuby rozhodně ne. Maximálně na ty z frňáku. Říkám vám, že buď holubům nerozumí anebo jim naopak rozumí až moc dobře.“



„Řekl byste mu to do očí?“



„S klidem.“



„I kdyby měl sto kilo?“



„Ano.“



„Široká ramena?“



„Ano?“



„Obrovské dlaně?“



„Ano.“



„Nezměrnou sílu?“



„Ano!“



„Byl šampiónem v těžké váze?“



„ANO! Kam vede tahle debata?“



„Nikam, nasedněte si,“ posel otevřel dvířka kočáru a do konce cesty se od něj Květoslav nedozvěděl ani to, jakými obtížemi přesně princezna trpí. Odhad měl správný. Téměř na konci druhého dne dorazili k hradu, neboť se kočí skutečně střídali. Jediné co Květoslava udivovalo, bylo, že takovou jízdu vydrželi koně. Posel však vysvětlil, že jsou zvyklí, protože jezdí pravidelně závod Velká severo-jiho-východomoravská, která se jede na dvacet sedm českých mil* a to bylo jediné, co za celou cestu řekl. 



Kočár vyjel na menší mýtinu a před nimi se objevil nepříliš rozlehlý hrad s mnoha úzkými a vysokými věžemi a věžičkami. Projel první bránou, přes most, druhou bránou a následně vjel na nádvoří. Muž ve zlaté kazajce vyskočil ven a podržel Květoslavovi dvířka. Čaroděj vystoupil a teprve nyní si hrad pořádně prohlédl. Ač nepůsobil okázalým dojmem, hradby byly bytelné a pevné. Byl to hrad, který zřejmě nebyl postaven jako přehlídka luxusu, ale spíše praktičnosti. A to měl Květoslav rád.



Královský posel, který stále vypadal stejně a za každé situace se i stejně tvářil, vedl Květoslava do hradu. Po vstupu přes velká kovová vrata museli vyšlapat široké schodiště, pak další a další a tak stoupali stále výš. Na posledním patře se posel stočil doprava a mířil úzkou potemnělou chodbou až k dalšímu schodišti, které bylo podstatně užší a navíc točité, takže Květoslav pochopil, že se s králem hned nesetká. Nejspíš ho vedou do jeho komnaty.



Opět se nemýlil. Posel odemkl dveře jeho pokoje, klíč nechal v zámku a se slovy, že si pro něj přijde na slavnostní večeři, se rozloučil. Květoslavův pokoj byl docela malý, ale útulný. Postel byla měkká a na stole stál plný talíř, z kterého se kouřilo. A to bylo první, co čaroděj udělal -  pořádně se nadlábl. Teprve pak vyhlédl z okna. Měl nádherný výhled na krajinu. Nacházel se v pořádné výšce, ale díky tomu viděl jak celý les pod nimi tak daleké hory.



No a po jídle se svalil na postel a usnul. Vzbudilo ho až klepání na dveře. Otevřel a za nimi stál posel. Opět se svým naprosto stejným monotónním hlasem suše zeptal: „Vy nejste převlečen? A nejste ani umyt?“



Květoslav zívl. „Ne, to nejsem. Nějak jsem usnul.“



„V tom případě to rychle napravte, prosím. Počkám zde.“



Květoslav mu přibouchl dveře před nosem sotva posel dořekl poslední slovo a postavil se k míse s vodou. Opláchl si obličej, krk, sundal halenu a šplíchl trochu vody do podpaží, pak si ji zase nasadil a znovu zívl. Následně pohlédl do zrcadla. „Hm, lepší už to nebude.“



Pak se zamyslel, vytáhl si kalhoty a šplíchl trochu vody i do rozkroku. „Pro jistotu.“



Otevřel dveře a posel stál přesně tak, jak ho zanechal, obličejem ke dveřím. Chvíli jej pozoroval a pak se opět suše zeptal: „Vy nemáte jiné oblečení, pane?“



Čaroděj zakroutil hlavou. „O tom, že si sebou mám brát více košil, se v dopise nic nepsalo.“



Posel přivřel oči, vypadalo to, že se hodně přemáhá, aby byl stále tak klidný, a pak pokračoval: „Považujeme za automatické, že když někdo jede na hrad, kde se nacházejí král, královská rodina, příslušníci šlechty a další významní lidé, že si člověk na cestu vezme více druhů oblečení.“



„No jo, nemám, musím jít takhle.“



„Na slavnostní večeři takhle nemůžete.“



 



 



 



* (přibližně 250 km) – pozn. aut.



Tentokrát si povzdychl čaroděj. „Tak co sakra budeme dělat?“



„Vy nemáte jiné hadry než tyhle? Co kdybyste si tyhle roztrhal?“ pěnil pomalu posel a sluha v jedné osobě.



„Tak mi je z vděčnosti na hradě vždycky nějaká služebná zašije.“



„Pošpinil.“



„Tak mi je z vděčnosti na hradě vždycky nějaká služebná vypere.“



Sluha rezignoval. „Následujte mě.“



Dvojice sestoupila po točitých schodištích zase dolů a v nejvyšším patře širokého schodiště zamířili do protější chodby. Muž zabušil na dveře a ty se po chvíli otevřely. V nich se objevila blonďatá hlava mladé dívky a ven se vyvalila oblaka páry.



„Co je?“



„Tohle je pan Květoslav…,“



„To stačí,“ přerušil ho čaroděj, ale sluha pokračoval.



„…Dobromysl Stehýnko,“ po těchto slovech se dívka rozesmála a Květoslav si založil ruce na prsou.



„Potřebuji, abys mu vyprala jeho oblečení a následně mu vybrala jiné na slavnostní večeři. A udělej to rychle. Královská rodina na něj čeká v sále.“



Posel dvojici opustil a dívka otevřela dveře dokořán. Přes páru dovnitř nebylo skoro vidět.



„Tak pojď Stehýnko,“ řekla a ustoupila ze dveří. Květoslav se zakabonil, ale jen na oko. Hned si všiml, že pradlena je krásná. Hlavně její štíhlé nohy a bujné poprsí se nedaly přehlédnout. Dívka byla oblečena velmi střídmě, protože v takovém vedru to ani jinak nešlo. A Květoslav měl krásné a mladé dívky rád. A tak při první příležitosti plácl holku přes zadek. Ta se okamžitě otočila a vrazila mu facku.



„Co si to dovoluješ, drzoune? Jseš nějaký oprsklý. Já nejsem jen tak nějaká.“



„No jistě že ne. To není žádná. Tak já se svlíknu,“ řekl Květoslav a svlékl si košili. Dívce se jeho mužný hrudník líbil, to nemohla popřít, ale taky by nerada, aby byla považována za nějakou lehkou děvu.



„Hej, co to děláš?“



„Máš mi to vyprat, slyšela jsi, tak se svlíkám,“ vysvětlil Květoslav, a když si svlékl kalhoty, dívka se otočila.



„Ale ne tady, hlupáku,“ vykřikla, a aniž by se otočila, natáhla ruku, do které jí Květoslav vložil šaty. „A teď vypadni.“



Květoslav k ní přistoupil a lehce ji objal. „Ale no tak, kdy budeš mít příležitost zase potkat čaroděje,“ a od pasu stoupaly jeho ruce výš. Ale dívka je rychle srazila zpět.



„Už jsem ti říkala, že nejsem žádná taková.“



„A co kdybys večer přišla do mé komnaty a my bychom se blíže seznámili?“



Dívka se otočila, zadívala se mu do očí a utrousila: „Ještě si to rozmyslím a teď na,“ podala mu bílou zástěru a Květoslav se jí omotal. Pak vyšla ven a on ji následoval. Šli ještě chvíli chodbou a dívka zabušila na další dveře. Když se otevřely, mohl čaroděj nejprve vidět všude po místnosti rozložené látky a šaty. Za moment se ve dveřích objevila starší dáma v brýlích. „Ano, co si přejete?“



„Nazdar, tenhle ten potřebuje nové oblečení. Je to čaroděj. A spěchá to, královská rodina na něj dole v sále už čeká.“



Pak dívka odkráčela a Květoslav ji po celou dobu pozoroval. Když otevřela dveře prádelny, podívala se na něj a vyplázla jazyk. To celé viděla i starší dáma.



„Půjdete už konečně dovnitř, pane? Král opravdu strašně nerad čeká.“



„Ať si počká, však to on chce něco po mě, ne já po něm.“



„To ale není příliš zdvořilé, nechat někoho dlouho čekat. Mimochodem, doufám, že si na tu dívku neděláte nějaké nároky. Je to obyčejná pradlena, děvče sprosté, nevychované, zkrátka nehezkého charakteru.“



„Takové se mi právě líbí,“ usmál se Květoslav a žena si jej podezřívavě prohlédla zpod svých brýlí.



„To tedy nesvědčí o příliš dobrém vkusu.“



„Hele dámo, je to krásná holka, tak proč by se mi nelíbila. A že občas vyplázne na někoho jazyk, nebo řekne prdel, to mi teda nevadí.“



Dáma při slově prdel skoro nadskočila. „No, myslela jsem, že čarodějové jsou náročnější ve výběru.“



„Jak kteří.“



Žena vytáhla několik šatů z velké šatní skříně a postupně je pokládala na stůl. Květoslav si všechny pomalu zkoušel. Ale jedny byly velké, další moc malé, a jiné se mu nelíbily barvou nebo vzory. Konečně jedny, které podle jeho vkusu přeci jen ušly. Na první pohled však bylo patrné, že mu je v nich poněkud těsno.



„Můžete se v nich hýbat?“



„Docela ano, ale přiznávám, že jsou nějaké užší. Každopádně hnědá barva je neutrální, tu si vezmu. Na tu chvíli to vydržím.“



„Na jakou chvíli prosím vás? Myslela jsem, že je vám jasné, že tyhle šaty budete nosit po celou dobu pobytu zde.“



„No tak to ani náhodou. Jsem čaroděj a nejsem šlechtic, jasné?“ řekl důrazně Květoslav a spokojen s výběrem oblečení z komnaty odešel. Nevěděl kterým směrem se vydat, ale tušil, že by se měl vrátit na schodiště a pak dolů a opět se nespletl, protože tam už na něj čekal sluha.



„Vypadáte podstatně lépe,“ řekl sluha a prohlédl si čaroděje. Jeho zrak se zastavil u rozkroku. „Bohužel…je na první pohled vidět, že je váš oděv poněkud…,“ sluha se odmlčel… „těsný.“



Květoslav se podíval do stejného místa jako posel a teprve teď si toho všiml. „No, to bude královna valit kukadla.“



Sluha se obrátil ke dveřím, udělal dramatickou pauzu a pak otevřel. Květoslavovi se naskytl skutečně monstrózní pohled.



Obrovský sál byl naplněn desítkami lidí ve slavnostních šatech. Od dvorních dam po rytíře, šlechtice a církevní hodnostáře. Na každém metru byly dlouhé svíce a strop byl nesmírně vysoký. Po obvodu celého sálu se táhl balkón, na němž stáli hudebníci, šašci a různí kejklíři, připravení kdykoli sejít po bočním točitém schodišti, když je král zavolá.



Jakmile sluha s čarodějem vstoupili, nastalo naprosté ticho a do toho ticha sluha oznámil: „Přichází čaroděj Květoslav…,“ do posledního slova se ještě čaroděj usmíval, pak z jeho tváře smích zmizel a naopak se začal objevovat u ostatních.



„…Dobromysl Stehýnko.“



Celý sál se naplno rozesmál. Smáli se dvorní dámy, jedna se smála tak, až jí spadla z hlavy paruka a druhé zase upadla oliva do výstřihu. Muž vedle ní se ji snažil hned vylovit vidličkou, ale několikrát u toho dámu nepříjemně bodl a ta mu vrazila facku, až spadl ze židle a pak se pokoušela si ji dlaní vytáhnout sama.



Smáli se i hudebníci. Jeden se při bouřlivém smíchu příliš naklonil přes okraj balkónu a upustil buben přímo na hlavu prvního z dvojice rytířů, kteří byli připraveni na rytířský souboj pro pobavení ostatních. S bubnem na hlavě nějakou dobu pochodoval, dokud ho sluha raději nevyvedl ze sálu.



Smál se i král s královnou, přestože čarodějovo celé jméno dávno znali, ale smích byl zkrátka nakažlivý. Všechno ustalo teprve, když se král smíchy popadal za břicho, z očí mu tekly slzy a následně se zřítil z trůnu na zem. Vstal a teprve nyní si všiml zamračeného výrazu Květoslava. A pak si uvědomil, že někteří ukazují královým směrem a smějí se i jeho pádu.



„Dost!“ zařval a v sále bylo najednou naprosté ticho.



„Víte vůbec, komu se smějete?“ zeptal se a úplně pominul fakt, že on patřil k nejhlasitějším smíškům, což ale Květoslav dobře viděl. „Je to vážený čaroděj a hlavně nám přijel pomoci vyléčit princeznu.“



Král si založil ruce za záda a začal přecházet sem a tam. „Takže, nyní se přiznejte, kdo ten smích začal.“



Král stále popocházel z jedné strany na druhou, oči upřené do země. Když se nikdo neozval, vzhlédl do sálu a řekl: „Nuže? Nikdo? No to je mi hezké, smát se cizímu neštěstí to ano, ale přiznat se, to ne.“



Květoslav protáhl oči. Vůbec se mu nelíbilo, že král jeho jméno nazývá neštěstím, i když bylo nutné přiznat, že tomu tak ve skutečnosti je. Co on si už s tím jménem zkusil. A kolika posměchu se dočkal.



„No, zklamali jste mě. S takovou nebudeme kamarádi. Tak kdo začal?“



Po těchto slovech se v sále všichni rozhovořili. Každý říkal, že to nebyl on a ukazoval na někoho jiného a ten se zase bránil a ukazoval na dalšího.



„Klid. Klid jsem řekl! Jak chcete. Já si to později vyšetřím sám. A všichni kdo se smáli, dostanou třicet ran holí na holou, tedy chci říct na holý zadek.“



„To nemůžeš,“ šeptala královna.



„Cože?“ zeptal se hlasitě král.



Královna se zvedla z trůnu, pomalými krůčky došla ke králi, na zírající sál vrhla zářivý úsměv od ucha k uchu a pak se snažila nenápadně pošeptat králi: „Říkám, že tohle nemůžeš nařídit.“



„A proč?“ opětoval král šeptání.



„Protože ses smál taky.“



„No a? Ale jsem král, já můžu, co chci.“



„Nemůžeš. Všichni tě viděli.“



Král se podrbal na bradě a pak vyhlásil. „Takže změna, tedy chci říct, že je to za současných podmínek a při současné konstelaci hvězd a sociálních výkyvů neproveditelné a z tohoto důvodu jsem se rozhodl své rozhodnutí změnit,“ dokončil král větu s vítězoslavným pocitem, že něco tak složitého dokázal vymyslet. „Zkrátka, potrestáno bude prvních…é…tedy…prvních…deset, co se začali smát.“



Pak se královský pár posadil, zazněla fanfára, a když se Květoslav k ničemu neměl, král vstal a pokynul mu, aby šel k němu. Čaroděj došel až k trůnu a král znovu vstal. Zatleskal a pak zvolal: „Tak co je hudbo? Hraj!“



Pak se obrátil na Květoslava: „Omluv je, čaroději, oni se nechtěli smát. Ale to víš, jsou to lidé honosní svým bohatstvím, ale prostí duchem.“



„Ty ses taky smál,“ řekl čaroděj.



Král se nervózně obrátil na královnu a ta rychle dodala: „Mrzí nás to. Byli jsme smrštěni salvou smíchu těch lidí zde v sále. Slibujeme, že už se to nebude opakovat.“



„To doufám, jinak bych musel použít své schopnosti na někoho jiného než na princeznu.“



„Jistě, jistě, to je nám jasné,“ řekl král roztřeseným hlasem. Představa, že by z nich čaroděj mohl udělat třeba krysy, ho děsila. „Pojď, posadíme se ke stolu a popovídáme si o princezně a o všem a ty se pořádně najíš. Jistě už máš hlad. I když jsme na tebe mysleli,“ mrkl král na královnu a ta horlivě přikyvovala, „a nachystali jsme ti do tvé komnaty malou svačinku.“



„Děkuji, to bylo milé. A něco bych rád sbodnul i teď.“



Král sestoupil z trůnu tři schody a královna s Květoslavem ho následovali. Hned u prvního stolu, kterých stáli v sále pět řad, se zastavili a usedli. Král s královnou po boku a Květoslavovi se dostalo té pocty sedět v čele. Bylo to sice neobvyklé a mnoho přítomných si na trojici ukazovalo prstem, další si šeptali, ale král chtěl dát čaroději pocit důležitosti, aby napravil tu nepříjemnost se smíchem vůči jeho jménu. Zatímco královský pár jedl způsobně příborem, Květoslav držel v jedné ruce kachní stehno, v druhé ruce lžíci, kterou nabíral zelí a následně to zapíjel vínem rovnou ze džbánu. Když si pak hlasitě říhl, až jedné dvorní dámě odletěly z ucha náušnice, král odložil příbor a naklonil se ke Květoslavovi.



„Takže čaroději, mohl by ses na princeznu podívat hned ráno? Nerad bych ten její zdravotní problém oddaloval více než je nutné. Vždyť námluvy jsou již za méně než týden.“



„Jo, já se na ni podívám. A co jí vlastně je? Posel mi nechtěl nic říct. Vlastně toho moc nenamluvil.“



„Je to podivín. Tváří se neustále jako vrah. Asi má noční přeludy. Jednou si takhle jdu v noci na toaletu přes celý hrad, neboť ta u naší ložnice byla obsazená, královna měla průjem, nejspíš ty fazole, co jsme měli tehdy k večeři, byly moc mastné, zkrátka pochodeň v ruce a koukám, naproti mně jde ten sluha jen ve spodkách, bos a s vytřeštěnýma očima a rukama před sebou šel na konec chodby, tam se obrátil a šmaroval si to zase zpět. Asi ho podrobím nějakému mučeníčku, třeba se vzpamatuje. Máme tady novinku zvanou lechtoň. To je takový stroj s hroty, na nichž jsou nasazená peříčka a těmi pěříčky…“



„K věci!“ přikázal Květoslav, který již lehce zíval.



„Jistě, pardon. No prostě to toho člověka lechtá a lechtá až…“



„K věci jsem myslel s princeznou!“ řekl o něco důrazněji Květoslav.



„Ano, ano, jistě. Tedy, princezna má obtíže vážného charakteru. Víme o nich jen já a královna. Nikdo jiný. Proto ti ten náměsíčný tupec nemohl nic říct. Ostatní ví jen toliko, že je princezna nemocná.“



„A řekneš mi už konečně, o jakou nemoc se jedná?“



„Nezlob se, ale neřeknu. To prostě musíš vidět.“



„No dobrá,“ řekl rezignovaně Květoslav. „Já už jsem unaven, půjdu na kutě. Ráno ať mě vzbudí sluha se snídaní. Nepotáhnu se z toho svého pokoje až sem do sálu, to bych hlady nedošel. A po snídani se na tu tvou bleduli podívám.“



Pak vstal a pomalu opouštěl sál.



„Slyšela jsi, prý bleduli,“ řekl královně, která se právě nacpávala punčovým zákuskem.



Sluha Květoslavovi nabídl, že ho do komnat doprovodí, ale protože musel uznat, že se skutečně tváří jako vrah, raději jeho nabídku odmítl a doprovodil se sám. Ostatně, do pokoje už trefil. Když stoupal po posledních točitých schodech, zpozoroval, že u dveří stojí dívka. Byla to dívka z prádelny, měla založené ruce na hrudi a tvářila se jako bohyně pomsty.



„Nazdar osle,“ pozdravila Květoslava, kterého to ale vůbec nerozhodilo. Věděl, že kdyby dívka neměla zájem do jeho pokoje jít, nečekala by tady.



„Ahoj neznámá. Tak ty tu na mě čekáš?“



„Ne, to je jenom mé hloupější já. Víš, jak dlouho už tu čekám? Myslela jsem, že se s králem najíš a vrátíš se do komnaty.“



„Však přesně to jsem udělal.“



„Aha, předpokládala jsem, že jíš rychleji, když sis pozval holku.“



„Přiznávám, že jsem na tebe zapomněl,“ poškrábal se Květoslav na hlavě.



„Cože?“ vykřikla pohoršeně dívka. „Tak to si nemysli, že s tebou ještě půjdu dovnitř.“



Jenže chodbička byla příliš úzká, a jak se chtěla kolem Květoslava protáhnout, chytil ji za pas a přitáhnul k sobě.



„Jak se jmenuješ?“



Vzdorovitě odklonila hlavu, ale Květoslav ji ukazováčkem za bradu hlavu zase otočil na sebe. „Tak řekni mi své jméno, krásko.“



Takové oslovení na ni zapůsobilo. „Lucie.“



„Krásné jméno,“ zašeptal jí Květoslav do ucha a pak políbil na lalůček. Poté se otočil, odemkl dveře a oba vstoupili dovnitř.



„No, není to tu moc prostorné,“ řekla Lucie.



„My ale moc prostoru potřebovat nebudeme,“ usmál se Květoslav a Lucie se začervenala. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a položil do postele. Lehl si vedle ní a rozepnul jí první dva knoflíky u výstřihu. Následně ji začal v těchto místech líbat. Pak zvedl hlavu a líbal ji na rtech. Lucie ho zastavila a zeptala se: „Ale až tady skončíš, vezmeš si mě a odjedeme spolu, ano?“



„Samozřejmě.“



„Slibuješ?“



„Slibuju, miláčku, ale už nic neříkej, ano?“ řekl Květoslav a začal jí rozepínat.



 



Druhý den ráno ho probudilo opět klepání na dveře. Květoslav otevřel oči a chtělo se mu ještě chvíli ležet. A najednou si vzpomněl na včerejší noc. Prudce se posadil a podíval se vedle sebe. Ale Lucie už tam nebyla. Ulehčeně si oddychl. Nemusí celý hrad vědět, že strávil noc na loži s pradlenou. A tak trochu zadoufal, že ani Lucie to nebude nikomu vyprávět. Další zaklepání ho přimělo vstát a otevřít. Sluha nesl tác se snídaní. Předal jej čaroději a řekl: „Po snídani vás král a královna čekají v hlavním sále.“



„Dobře,“ řekl jen Květoslav, vzal si tác a nohou zabouchl sluhovi dveře před nosem. Po vydatné snídani se tentokrát pořádně umyl a zamířil do sálu. Král už nervózně přešlapoval sem a tam.



„Můžeš toho nechat, drahý? Strašně mě tím znervózňuješ,“ žádala královna.



„Ještě ty začínej škemrat. Mám plnou hlavu starostí a ty do toho se svými manýry,“ odpověděl ji rozmrzele král.



„No dovol, jakými manýry?“ královna vstala. „Musím ti říct, že poslední dobou se ke mně chováš odporně.“



„Proboha,“ sepjal král ruce do prosebného gesta, „nech toho. Teď musíme řešit princeznu. Za šest dní se všichni sjedou.“



„No tak by se námluvy zrušily, to je toho,“ mávla rukou královna.



„Zbláznila ses? Všechna království v okolí vyšlou své prince. Ani náhodou. Musí si mezi nimi najít ženicha.“



„A co kdybys jí domluvil toho čaroděje? To by byla výhodná partie. Zůstal by zde na hradě a chránil by náš rod po celé dlouhé roky,“ zasnila se královna. „Byl by z nich hezký páreček.“



„Ty jsi snad spadla z višně! Copak by ji chtěl, až uvidí, jak vypadá?“



„Ty jsi spadl z třešně, vlastně višně, protože on je tu přece proto, aby z ní udělal krasavici.“



„No jo vlastně, zapomněl jsem. Dobrá, dobrá, uvidíme, jak se rozhodne. Když bude chtít, proč ne. Ale bude se muset naučit způsobům.“



„Dobré ráno králi a královno, můžeme se vydat rovnou za princeznou,“ zahlaholil čaroděj po vstupu do sálu.

„Dobrá, jdeme,“ zavelel král a trojice se vydala směrem k princeznině komnatě. Během cesty si královna všimla příliš těsných kalhot čaroděje, zvláště pak jeho rozkroku a vykulila oči.  Trochu pobaveně a trochu mlsně zakroutila hlavou. Květoslav si toho všiml, ale dělal, že nic.



U komnaty princezny Růženky se všichni zastavili a teď i král si všiml příliš těsných šatů.



„Čaroději, nezlobte se, že se ptám, ale myslíte, že je vhodné vzít si podobné kalhoty k dívce problémového věku?“



„Hele, do tohohle mě nasoukala ta bába z oděvního, jasný? Takže mě do toho netahejte. Ale jsem rád, že to říkáte, příště si je už nevezmu.“



Král pokýváním hlavy naznačil souhlas a jemně zaťukal na dveře. „Růženko, to jsem já a tvoje maminka. Jsme tady s čarodějem. On ti pomůže.“



„Žádného dalšího kreténa nechci vidět,“ ozvalo se zpoza dveří. A rozhodně to nebyl žádný jemný hlásek, pod kterým by si Květoslav představil křehkou princeznu. Znělo to spíše jako zaskřehotání hejna krkavců.



„Ale no tak miláčku, díky němu budeš krásná jako ostatní princezny.“



„Dobře, ale pořídíte mi draka.“



Král protáhl oči a pohlédl na královnu.



„Slib jí to.“



„Ale kde pak seženu draka?“



„Žádného draka přece shánět nemusíš. Přemýšlej,“ zaťukala si královna na čelo, „stačí, když jí to slíbíš. Až bude krásná, stejně už s tím nic neudělá.“



„No já nevím, z nesplněných královských slibů už bylo problémů,“ podotknul Květoslav.



„Né tak nahlas,“ zasyčel král.



„Tak co bude s tím drakem?“ zaskřehotala princezna.



„Nebuďte takový cimprlich,“ řekla královna a pohladila čaroděje po hrudi.



„Jak myslíte, je to vaše dcera. Hlavně se nějak rozhodněte. Nehodlám tady stát celý den.“



„Dobrá, dobrá, slibuji, drak bude.“



„A bude mít stříbrné brnění?“



„Jistě miláčku, bude,“ slíbil král.



„A musím ho mít od mimina, abych ho naučila panáčkovat a aportovat.“



Květoslav začínal chápat, co bude princezna zač a král si ztěžka povzdychl. „Růženko, všechno bude, ale musíš otevřít ty dveře.“



Byly slyšet těžké kroky, pak zarachotil klíč v zámku. „Víte, měl byste se připravit na nejh…,“ ale než stačil král dopovědět, otevřely se dveře.



To co v nich Květoslav uviděl, ho šokovalo. Před sebou spatřil něco, co jen vzdáleně připomínalo jakoukoli princeznu, s kterou se kdy setkal, nechal si o ní vyprávět nebo si ji představoval v nemravných snech. Tohle bylo něco, co dosud neviděl.



Před ním stála malá, kulatá dívka s téměř zarostlým obočím, černými vlasy, které spíše vypadaly jako ledabyle naskládané dříví na podpal, a velmi nezdravou barvou pleti. Po tváři měla vyrážky, a pokud Květoslav dobře viděl, rašil jí snad pod nosem knír, ale tímhle si tedy jistý nebyl.



„A vy jste se smáli mému jménu,“ řekl konsternovaně. „Co to sakra je?“



„Já ti dám co to je, ty parchante,“ zaječela Růženka, pokud se tomu, co vydala za skřek, dalo říkat jekot.



„Můžete mi, proboha, vysvětlit, jak k tomuhle stavu dospěla?“



„No víte, věhlasný čaroději,“ řekla královna a znovu přejela dlaní po Květoslavově hrudi, „ona nikdy nechtěla být tak krásná jako…jako…“



„Jako třeba vy,“ řekl Květoslav a královna se zachichotala.



„Ale vy lichotníku, už mám svůj věk.“



„Jistě, je vám dvacet.“



Královna se decentně rozesmála. „Děkuji, umíte být tak pozorný k potřebám ženy.“



A zatímco se oba sobě dívali do očí, princezna si odkašlala, což v jejím případě působilo, jako když ze schodů padá několik desítek cihel.



Královna rychle sundala dlaň z jeho hrudi a Květoslav poodstoupil, král dělal, že nic nevidí.



„Takže, kde jsme to skončili,“ řekl čaroděj.



„Tedy, prostě nechtěla být nikdy princeznou. Vždy toužila po tom být čarodějnicí,“ vysvětlil král.



„Hm, v tom případě jí můžu pogratulovat – nepovedlo se. Vypadá jako silně zarostlý netopýr,“ konstatoval Květoslav.



„Ale ona nemůže být ani netopýr ani čarodějnice,“ zaječel král.



„Ale já to chci, chci, chci…,“ křičela Růženka.



„Uklidněte se všichni,“ řekl čaroděj. „Hele, já si s princeznou promluvím o samotě, ano? A vy na mě počkáte v sále.“



„No dovolte, snad můžeme slyšet, o čem hovoříte s naší dcerou.“



„Když pan Květoslav říká, že chce hovořit s naší dcerou o samotě, měl by s ní být o samotě,“ mrkla na krále významně královna a on hned pochopil.



„No jistě, samozřejmě. Jen v klidu pracujte.“



Květoslav počkal, až mu zmizí dvojice z dohledu a pak se otočil na malou, obézní, chlupatou kouli, jak si ji sám pro sebe připodobnil.



„Můžu?“ ukázal směrem do pokoje.



„Hm,“ řekla princezna a ustoupila.



Květoslav vešel dovnitř. Na první pohled mu bylo jasné, že to není klasický princeznovský pokoj. Panenky sice princezna měla, ale všechny propíchané jehlou. Nepřevládala růžová, ale černá barva a těch několik knih, co obsahovala skromná knihovna, se věnovaly černé magii.



 



30 tipů jak zvládnout voodoo



Voodoo snadno a rychle



Jak být voodoo mistrem ve třech krocích



Základní příručka dvou tisíc šesti ses padesáti osmi úvodních kouzel



Pokračující příručka dvaceti sedmi tisíc tři sta osmnácti pokročilých kouzel



Sto tisíc kouzel pro pokročilé a mnohá další kouzla



Jak se (ne)stát vlkodlakem



Jak se (ne)stát upírem



Jak se stát čarodějkou



 



To byl jen výběr z jejích titulů. K tomu navíc odebírala časopisy jako



 



Čarodějka a život



Chvilka pro čarodějku



Whitchmopolitan



 



„Opravdu zajímavá knihovnička. Raději se ani neptám, kde jsi ty knihy vzala. Ostatně, jak dlouho nebyli tví rodiče u tebe v pokoji?“



„Dlouho. Naposledy, když mi bylo tak…možná deset,“ zavzpomínala Růženka.



„No, teď mi řekni upřímně, proč si to nechala zajít až tak daleko? Proč vypadáš takhle? Sama sobě se líbíš?“



„Nemám tu žádná zrcadla.“



„Dobře, ale jak tě napadlo, že takhle vypadá nějaká čarodějka?“



„V knihách tak vypadají,“ odpověděla princezna.



„Knihy jsou pro lidi dělané tak, aby je mátli. Ten kdo je píše, chce běžné obyvatele vyděsit. Čarodějky, stejně jako my čarodějové, totiž chceme od různých otrapů mít pokoj. Nechceme, aby nás lidi často vyhledávali, a proto si čarodějky samy o sobě vytvořily pověsti, ovšem lživé, že jsou ošklivé. Takže když jde pak nějaký takový člověk do lesa za tmy, tak při správné hře světel a pohybujícím se keři hned vidí ošklivou čarodějku, bere nohy na rameno a spěchá domů. A čarodějka si oddychne.“



Bylo vidět, že princezna nad jeho slovy přemýšlí. „Tak dobře, chceš říct, že nejsou ošklivé? Jak teda vypadají? Jsou krásné?“



„Velmi.“



„Setkal ses s nějakou?“ vyzvídala Růženka.



Květoslav mávl rukou. „Setkávám se s čarodějkami pravidelně. Dokonce jsem jich několik pře…no to není důležité,“ zarazil se rychle, „zkrátka jsou to velice milé společnice. A přiznám se, že jediné čarodějky, co jsem viděl ošklivé, jsou ty, co mají více než sedm set, osm set let.“



„Tak to je pro mě velké překvapení. Celou dobu odebírám tyhle časopisy úplně zbytečně. Podívej tady,“ otevřela princezna Whitchmopolitan. „Schválně si ho prolistuj, abys sám viděl, co jsou tam za články.



I když to Květoslava absolutně nezajímalo, neboť si dokázal představit, co se v takových časopisech píše, obrátil pár stránek. Bylo tam přesně to, co čekal. Články jako 10 tipů jak sbalit kouzelníka, Nejhnusnější čarodějkou snadno a rychle, Jak být za hvězdu na čarodějnické párty, Make-up pro čarodějky – bradavice a spol., Spodní prádlo pro správně odpornou babiznu  - 1. díl – bombarďáky to začíná.



Ano, móda, vztahy a líčení. Vše pro čarodějky v jednom. „Hele, jestli chceš být čarodějka, musíš mít schopnosti jako čarodějka. Ty nejschopnější čarodějky co znám mají dlouhé blonďaté nebo bílé vlasy, dlouhé nohy, jemnou pleť a perfektní koz…chci říct hezkou postavu,“ odkašlal si na poslední chvíli Květoslav. „Ty vypadáš akorát jako neschopná babice, co umí dělat nějaké ty lektvary.“



Růženka seděla naproti čarodějovi viditelně sklesle. Všechny její představy o čarodějkách vzali rychle za své. „No jo, jenže matka s otcem mi nikdy nedovolí, abych se stala čarodějkou.“



„Když přesvědčím matku, bude to stačit, aby ona přesvědčila otce?“



Růženka se zamyslela. „Nejspíš jo, má na něj docela vliv.“



„Fajn, já se postarám o matku, ale ty mi pomůžeš a uděláš ze sebe něco lepšího.“



„No dobrá. Ale jak se ze mě stane čarodějka? Budeš mě učit?“ zeptala se princezna nadšená svým nápadem.



„Ani náhodou, na to nemám nervy ani čas. Ale mám jednu známou, která si léta stěžuje, že by ráda přijala učnici, protože své znalosti nemá komu předat. A taky že je tam pořád sama. Ráda tě něco naučí.“



„Supér,“ radostně zavýskla princezna.



„Fajn, ale na něco má kouzla není třeba. Budu čarovat jen v těch oblastech, u kterých je jasné, že bychom je nestihli vyřešit za šest dní. Takže se postarám o tvou váhu, ta musí jít rapidně dolů. A taky tvář. Tu ale budu řešit kouzly až na poslední chvíli, když nepomůže přírodní medicína.“



„Dobře, dobře, udělám vše, co řekneš.“



„Fajn, začni tím, že si tu vyvětráš a pak se pořádně vykoupej. Knihy si nech a odvez je tvé budoucí učitelce, ona bude vědět, co s nimi,“ nařídil Květoslav a šel ke dveřím. „Já si ještě promluvím s tvou matkou.“



O chvíli později stál čaroděj v sále s králem a královnou. „Potřebuji mluvit s královnou, ale o samotě, pokud by to bylo možné.“



Král se zachmuřil. „No dobrá, dobrá, nevím tedy, proč bych nemohl slyšet vše co má žena, ale když to jinak nejde.“



Teprve až se za králem zabouchly dveře, obrátil se Květoslav na královnu. „Musíme toho hodně probrat.“



„Jistě, řekni si cokoli, Květoslave a budeme probírat celé hodiny,“ řekla královna toužebně a opět mu přejížděla dlaní po hrudi.



„No, tomuhle se taky nebráním, ale nejprve ty praktické věci. Přesvědčil jsem princeznu, aby se změnila.“



„Výborně, věděla jsem, že jsi mimořádně schopný muž. Je to na tobě vidět na první pohled,“ řekla královna a jen tak mimoděk opět koukla Květoslavovi do rozkroku.



„Moment, ale zadarmo to nebude.“



„Jistě, řekni si, co chceš. Já osobně ti dám…co budeš chtít,“ dodala.



„Počkejte, poslouchejte mě. Růženka se dál chce stát čarodějkou. A já jí slíbil, že jí bude. Bude krásná, ale bude to i čarodějka. Má to pro vaše království výhody. Bude ho chránit před všemi zlými čaroději, draky či nájezdníky. Jedna má dávná přítelkyně ji naučí vše, co bude potřebovat. Výměnou za to se stane krásnou a budou se o ni moct ucházet nápadníci.“



Královna stáhla svou ruku a hluboce se zamyslela. Rychle ale pochopila dvě věci. Za prvé, že to jinak nepůjde a za druhé, že bude nutné přesvědčit krále.



„Krále si vezmu na starost. Přesvědčím ho, o to nemám strach. Jen aby si ji někdo vzal.“



„Princů je v širokém okolí mnoho, a když bude krásná a k tomu navíc schopná, nemám o její budoucnost obavy.“



„Vyřešil jsi to krásně, Viléme.“



„Květoslave, ale to je jedno. Ještě jedna maličkost. Na všechno nebudu používat kouzla. Potřebuju tedy nějakou ženu, která se vyzná v módě, líčení a pomůže ji s úpravou vlasů.“



„Jistě, jistě, pošlu jí tam Genevieve. Je to Francouzka a zná nejnovější postupy líčení a oblékání,“ zajásala královna.



„Výborně. Já hned zajdu pro byliny na vlasy a pleť. A začnu se připravovat na kouzlo. Večer ho provedu. Růženka musí být vyšší a hlavně hubenější.“



Královna několikrát razantně přikývla. „A teď příjemnější záležitosti. Ještě pořád toho musíme hodně probrat, zdá se mi. Takže co kdybych dnes večer zašla do tvé komnaty, abychom na to povídání měli klid?“ šeptala.



„Jistě, nejsem proti. Taky myslím, že večer bude co probírat.“



„Dobrá, před půlnocí se zastavím. Zatím pá ty můj velký…fakt velký….hrdino.“



„Ty kalhoty si na sebe už nevezmu. Dělá to s ženskýma hrozné věci,“ řekl si Květoslav.



Genevieve měla s Růženkou hrozně práce. U všeho chtěl ale Květoslav asistovat, aby se nic nepokazilo, přestože francouzské odbornici na styl věřil.  



Začali vlasy. Genevieve je chtěla Růžence prostříhat, ale když zlomila druhé nůžky, vzdala to. Tady přišel na řadu čaroděj, který jí musel třetí nůžky očarovat. Jak řekl, tyhle byly začarované, aby mohly stříhat i tašky na střeše.



Pak přišlo na řadu barvení. Květoslav hodlal splnit Růžence přání, aby její vlasy zůstaly černé, ale bylo nutné barvu obnovit. Tohle byla asi jediná činnost, při které neměli Květoslav a Genevieve s princeznou problémy. 



Následovalo stříhání nehtů. Francouzská dáma sice vytáhla své drobné nůžtičky, ale Květoslav ji včas zarazil a dal jí do ruky jeho očarované. Když Růženka pochopila, že nůžky na vlasy mají posloužit jako nůžky na nehty, začala ječet a chtěla zmizet, ale Květoslav ji znehybnil a tak s pusou otevřenou musela přihlížet tomu, jak se Genevieve pouští do práce. Jak Růžence čaroděj mezitím vysvětloval na ty její obří pazoury a dlouho nestříhané nehty jsou očarované nůžky, které vydrží hodně, ideální. Drobné nůžky na manikúru by se podle jeho slov okamžitě zlomily.



Nejtěžší práce ale následovala s holením. Francouzka byla odhodlaná oholit Růžence tvář do hladka stůj co stůj, i když se zprvu princezna bránila. Jakmile ale měla obličej plný bílé hmoty, přestala se bránit a rozhodla se čelit svému osudu. A čaroděj si nemálo povzdychl, když musel očarovat ještě břitvu neboť i ta se zlomila při pokusu o oholení Růženčiny tváře.



Horší to ovšem bylo s jejím podpažím. Když zvedla ruce, objevilo se v pokoji něco jako velký, vlhký prales, ze kterého jen tak mimoděk vylétlo několik krkavců. Čaroděj tedy princezně ruce rychle sklopil a společně s Genevieve je zvedali postupně a velmi pomalu.



Pak Francouzka naznačila čaroději, že by měl počkat venku a po prvotním údivu rychle pochopil. Tím spíš, když se ozvalo tak hlasité au, že ze střechy odlétla celá hejna vrabců a čaroděj leknutím poskočil. Jo, pro krásu se musí trpět.



Následovalo líčení. Francouzská odbornice nejprve představila Růžence nejmodernější make-up až z její rodné země K´Oral Harys. Na zvlášť problematickou pleť se hodil krém od značky Hubu Panel. Řasy jí namalovala nejznámějším Raydilline, a rty rtěnkou od Audior. Nehty jí Francouzka malovala lakem Frmmel.



Jakmile to všechno dokončila, poučila Růženku o dalších kvalitních přípravcích BobRaptor či Termacool. Růženka si o všem pečlivě udělala poznámky.



Když po mnoha hodinách, od chvíle kdy Genevieve vstoupila do pokoje, ho zase úplně zpocená opouštěla s pytlem něčeho, co nejvíc připomínalo chrastí, vypadala princezna o hodně lépe. Jakmile čaroděj opětovně vešel, pochopil, že nejvíce práce mu dá pleť, neboť make-up nezakryl ani náhodou všechno a její stále obézní postava.



„No prosím, konečně vypadáš jako člověk. Dokonce…snad místy…jako žena,“ zadíval se na ni, ale když viděl, jaký pohled mu Růženka opětovala, hned ji mírnil. „Ale tak to nejhorší máme za sebou.



Genevieve slíbila princezně druhý den ukázat, jak by se měla správná princezna oblékat.



Zatímco francouzská stylistka Růženku líčila, Květoslav mezitím v lese našel, co potřeboval. Nasbíral přírodní rostliny, jejichž vývarem si měla Růženka umývat třikrát denně tvář.



„Takže tohle na ksicht a lektvar bude na pití,“ zopakovala princezna.



 „Ano, hlavně to nepopleť, jinak se dostaneme do stavu, ve kterém jsme byli dneska. Ten lektvar, který zítra uvařím, budeš pít ještě dva dny. Já mezitím použiju své zaklínadlo. Každopádně do vykonání toho kouzla nebudeš nic jíst.“



„Ani dorty?“ zhrozila se Růženka.



„Ne.“



„Ani zákusky?“



„Řekl jsem ne.“



„A bonbóny?“



„Ne!“



„Lízátko? Jedno…malé?“



„Ksakru nic je nic, ty jsi hluchá?“



„Hm, no dobrá. Abych neumřela hlady.“



„Jsem si jistý, že s tvou váhou bys přežila ještě měsíce hladomoru.“



„Ha, ha, opravdu vtipné. Takže pít jen ten lektvar a nic nejíst,“ zrekapitulovala Růženka.



„Jo, alespoň tak to píšou v knize.“



„V knize? Ty to nevíš?“ podivila se princezna.



„Proboha, ty si myslíš, že si všechno pamatujeme? To je další pověra o čarodějích a čarodějnicích. Samozřejmě, že většinu stále dokola používaných kouzel znám. Stejně jako obranná a útočná kouzla, protože útočníci nepočkají, až si něco vyhledáš v knize. Ale jak často si ksakru myslíš, že dělám z tlustých princezen štíhlé?“



„No hlavně, aby ze mě nebyla myš.“



„To bys byla pěkně přerostlá myš. Myš ve velikosti slona, to jsem ještě neviděl,“ smál se Květoslav.



„No tak až se dosměješ, tak už běž ano? Další tvé urážky nepotřebuju slyšet.“



„Můžeš si za to sama. Neměla jsi to nechat dojít tak daleko. Co sis myslela, že se stane? Kdybys vyšla ven, posloucháš jich stovky neustále.“



„Dobře, už jsi mi to vysvětlil, chápu. Změnit se chci, tak padej, chci se převléknout.“



A to byl rozhodně impuls pro to, aby Květoslav opustil místnost, protože tuhle o něco méně chlupatější kouli než posledně, nahou vidět skutečně nepotřeboval.



Po večeři, na které královna významně na Květoslava pomrkávala, až se trochu bál, jestli si toho král nevšimne, ale ten měl své starosti s vyřizováním požadavků, které postupně přicházely od dalších království, jejichž synové již za pár dnů měly přijet na námluvy, a vůbec si tak dvojice nevšímal, si Květoslav sedl na postel a čekal. Dočkal se. Jak královna řekla, chvíli před půlnocí se dostavila. Jemně zaťukala a on otevřel. Rychle vstoupila dovnitř a pak ze sebe shodila plášť, který měla přehozený přes hlavu.



Květoslav zůstal stát s otevřenými ústy. Královna byla oblečena jen do spodního prádla růžové barvy, podobné ještě neviděl. Všimla si jeho údivu, ač potěšeného a řekla: „Francouzská móda.“



„Jak jinak,“ usmál se.



Pak se na něj vrhla, povalila ho do postele a řekla vášnivě: „Vezmi si mě a dokaž mi, jaký jsi muž.“



Ráno, když se Květoslav vzbudil, královna už byla pryč. Usmál se. Tady se mu začínalo líbit. Každá ženská, co u něj strávila noc, sama bez vyzvání vypadla. To se mu doma nestávalo, protože pak nemohl ty holky dostat z baráku.



Umyl se, oblékl a přemýšlel nad svými povinnostmi. Musí uvařit lektvar a připravit byliny na zaklínadlo krásy. První se rozhodl po ránu vyrazit do lesa. Když sestoupil ze své věže na hlavní široké schodiště, uviděl v dálce problémy. Ano, osoba, která se blížila, znamenala problémy.



„No nazdar, kde jako seš? Včera jsem se tě pokoušela sehnat celý den a nebyl jsi k nalezení,“ vyčetla mu Lucie.



„Měl jsem plno práce s princeznou,“ odpověděl po pravdě.



„Tak co dneska? Mám přijít večer do komnaty?“ mrkla na něj laškovně.



„No, víš, já musím do lesa na byliny a pak z nich budu chystat lektvar a taky mě čeká náročná příprava na těžké zaklínadlo.“



„Že ty se vymlouváš? Zneuctil jsi mě a teď couváš!“ dupla si nohou Lucie.



„Ale vůbec ne, miluji tě, Lucinko. Jen mi musíš dát čas. Ostatně víš přece, že jsem tu kvůli práci. Až ji dodělám, budeme spolu už napořád,“ lhal Květoslav.



„Slibuješ? Opravdu nekecáš?“



„Jak bych mohl, když vidím ty tvé krásné oči.“



„Tak dobrá, sbalím si věci. Už se moc těším, ty můj rytíři. Taky tě miluju. Musím už běžet,“ volala na něj v běhu.



Květoslav si oddychl. Jakmile zjistí, že se zaklínadlo povedlo a lektvar funguje, musí pryč. Začíná to tady být nebezpečné. Jenže problémy místo toho, aby ubývaly, se vršily. Když se ocitl na nádvoří, doběhla jej královna.



„Ahoj Květouši,“ řekla mu a čaroděje polilo horko.



Hlasitě polkl a otočil se. „Zdravím královno.“



„Jaképak královno, včera jsi mi říkal jinak. A bylo to hodně nemravné, ty kaňoure.“



„No tak, klidněte se. Nezapomeňte, že nás může někdo sledovat anebo slyšet.“



„Máš pravdu. Jsem královna, na to nesmím zapomínat.“



„Jo, kdyby to věděl král, nejspíš by mě nechal popravit,“ řekl Květoslav a opatrně se rozhlédl.



„Ale kdeže, tomu je už všechno jedno. Není ani z poloviny takový chlap co ty,“ řekla vášnivě královna.



„Děkuji za uznání.“



„Je to pravda. To co jsem včera zažila, bylo…bylo…nenalézám slov…prostě mimořádné. Chci to znova a pak znova a ještě znova. Ty jsi skutečný muž.“



„Královno, mně se to taky líbilo, ale já ještě musím vyřešit vaši dceru. Pak si převezmu odměnu a pojedu domů.“



A v tu chvíli Květoslava něco napadlo.



„Tak než odjedeš alespoň ještě jednou. Prosím, neodmítej, nemohu myslet na nic jiného než na tebe.“



„Chápu, to se ženám po setkání se mnou stává,“ dmul se pýchou Květoslav. „Ale víte, tak jsem přemýšlel…do dopisu král nenapsal v jakém stavu Růženka je. Myslím, že odměna by měla být o něco vyšší. Je s ní mnohem víc práce než jsem čekal.“



„Máš pravdu, miláčku. Vykonal jsi tady mnoho dobrého. I na mě ses vykonal…ehm, teda chci říct, na mě jsi toho dost vykonal, takže zařídím u krále, aby sis odvážel dva pytle zlata.“



„Děkuji, královno, jsi velkorysá,“ uklonil se Květoslav.



„Anebo, můžeš mít tři pytle, stačí, když se mi budeš dnes večer věnovat,“ mrkla na něj královna.



„Stačí mi dva pytle, jsem skromný.“



„No tak, neodmítej mě. Já to musím zažít znova.“



„Královno, nenaléhejte na mne, prosím,“ řekl Květoslav a dramaticky otočil hlavu v odmítavém gestu s nataženou rukou a otevřenou dlaní. „Jak jste správně řekla, jsem muž. A jako správný muž chovám ženy v úctě. Tedy nemohu vás dnes večer pozvat do svého lože, když vím, že bych vám nemohl věnovat veškerou svou energii a péči, kterou si žena vašich kvalit zaslouží. Dnes budu příliš znaven prací. Omluvte mne tedy pro dnešní večer a těšte se na příště.“



Po těchto slovech se otočil a odkráčel do lesa. „Ó, to je muž. Skutečný muž nejen výtečných fyzických kvalit, ale také ryzích vlastností. Takoví se dnes už nerodí.“



Květoslav nasbíral, co potřeboval a pak začala skutečná čarodějná práce. Bylo mu jasné, že by ostatní chtěli, aby jen luskl prsty a všechno se hned změnilo, ale tak to nejde. Někdy ano, pokud se jedná o kouzla, která provádí často a zná je nazpaměť, nebo když jde o něco nesmírně jednoduchého, ale v tomhle případě musel být velmi opatrný. Každá bylinka léčí něco jiného a každá se nemůže používat v kombinaci s jinou. Když to člověk neudělá správně, může druhou osobu otrávit nebo proměnit v něco hodně nepříjemného. Proto sebou pořád nosil několik základních knih. V případě Růženky čerpal z knihy Bylinky aneb jak (ne)otrávit souseda a zaklínadlo krásy pak nalezl v knize Tisíc plus jedno kouzlo. A ať šel kamkoli nosil ještě jednu knihu. Tato kniha byla výjimečná tím, že byla magická. Stačilo do ní vepsat neviditelným inkoustem heslo a kniha pak sama zobrazila všechna kouzla, co čarodějnický svět znal. Byla hodně cenná, protože svému majiteli zaručovala, že prakticky nemusel žádná kouzla znát a přesto mohl čarovat, jak chtěl.



Téměř celý den připravoval Květoslav lektvar, který byl definitivní přípravou na kouzlo, které chtěl večer provést. Měl už vše podstatné. Vyrobil si jednoduchým způsobem mast, kterou musel Růženku potřít po celém těle. Brr, otřásl se odporem. Ona se musí potřít po celém těle sama. Následně do dna vypije celý lektvar a on pak pomalu a jasně odříká zaklínadlo. Ráno by z ní měla být nevídaná krasavice.



To byl tedy celý večerní program Květoslava a tak měl zajištěn na chvíli klid jak od Lucie, která se těšila na vdavky v čarodějově rodném kraji, tak od královny prahnoucí po tom zažít ještě jednou pořádnou vášeň a opravdovou mužskou náruč. Když vše vykonal, lehl si do postele a usnul.



 



Ráno měl Květoslav napilno. Chtěl ihned opustit hrad, ale bylo mu ze strany sluhy naznačeno, že královna s ním počítá ještě na jeden den. Bylo nutné princeznu naučit vznešenému chování.



„Co princezna?“



„Princezna Růženka je zdravá,“ odvětil sluha.



„Takže je krásná?“



„Prosím?“ nechápal otázku.



„Chci říct, je prostě krásná nebo není?“



„Princezna byla vždycky krásná.“



Květoslav se usmál. Zaklínadlo, které bylo nesmírně náročné jak na přípravu, tak na vyslovení, se nejspíš povedlo.



U snídaně zasedli všichni - král, královna i princezna. Květoslav tak poprvé mohl vidět výsledek své práce. Byl to však jen poloviční úspěch. Růženka měla krásné, lesklé černé vlasy splývající až po zadek, její pleť zářila zdravou barvou, její hrudník se zvětšil minimálně o tři čísla. Byla by nepochybně krásná, kdyby jí nezůstala její předchozí váha.



„Čaroději, princezna je krásná…skoro,“ řekla téměř se slzami na krajíčku královna, „ale co ta její váha? Přece nebude pořád vypadat takhle.“



„Jo, kdy nebudu tlustoprdka a budu štíhlá?“



Vida, i hlas se jí zjemnil.



„Takhle slušná princezna nemluví,“ řekl král.



„Klid vážení, kouzlo účinkuje postupně. Za jednu noc se nemůže napravit to, co jste zanedbávali roky. Zítra bys měla mít normální váhu, jestli si ji ale udržíš, je už jen na tobě,“ odpověděl klidně Květoslav a posadil se k bohatě prostřenému stolu.



Jak ale velmi rychle pochopil, bude s ní ještě mnoho práce. Růženka u stolu mlaskala, marmeládu nabírala z talířku prsty a pak si je olizovala, vůbec nepoužívala příbor a džus jí tekl po bradě. Vše zakončila dlouhým krknutím. To už královna nevydržela a třískla do stolu, až všichni nadskočili. Kromě Růženky, ta na to byla příliš těžká.



„To už přestává všechno. Copak nevíš, jak se u stolu chovat? Jsi princezna, dáma, musíš mít styl a být za všech okolností slušná. A ty jsi zatím buran z hospody!“ křičela.



„A to bych rád podotknul, že i toho burana jsem z ní musel vyčarovat já,“ řekl hrdě Květoslav, ale když viděl, jakým pohledem po něm královna šlehla, hned zmlkl.



„To, že jako princezna vypadáš, nic neznamená, když se tak nebudeš chovat.“



Královna začala přecházet po jídelně sem a tam. Pak se náhle zastavila.



„Dnes se naučíš, jak tančit, jak se vyjadřovat, jezdit na koni a další důležité věci. Proto jsem vás zdržela, můj milý čaroději, chci, abyste byl všem činnostem přítomen. Učit ji bude Genevieve, ale z mnoha ohledů myslím, že bude lepší, když budete u toho.“



Květoslav polkl sousto a pak se zeptal: „Vy si myslíte, že se vše naučí za jeden den?“



„Za dva. Má na to dnešek a zítřek,“ podotkl král, aniž by vzhlédl od snídaně.



„Ale já zítra odjíždím. Ráno, pokud možno. Než dojedu domů, bude mi to také nějakou dobu trvat.“



„Jistě, jistě,“ přikyvovala horlivě královna, „zítra ano, ale dnes, prosím, ještě věnujte svůj drahocenný čas naší Růžence.“



„Mohu u toho být přítomen, ale královno, upřímně řečeno…to co bylo zanedbáno rokama, během dvou dnů budete těžko napravovat. Jestli se to princezna všechno naučí…,“ větu ale nedokončil.



„Musí,“ bouchla znovu do stolu královna.



Po snídani začal Růžence trénink. Počalo se tancem. Hudba hrála a Genevieve princeznu vedla jako tanečník. Vydržela to ale jen chvíli. Když jí potřetí Růženka šlápla na nohu, zakřičela něco francouzsky, patrně zaklela, a zmizela v útrobách hradu. Po hodné chvíli se vrátila s něčím, co se nejvíce dalo připodobnit k pantoflím, ovšem z materiálu, jaký se používal na brnění. Jak Genevieve v těchto botách poskakovala, příšerně to rachotilo, takže skoro nebyla slyšet hudba, ale po pár hodinách práce uměla Růženka alespoň základy tance.



Následovala hodina mluvy. Ta Květoslava nudila ze všeho nejvíc. Princezna se dozvěděla, že nesmí klít, což jí přišlo vůbec nejvíc stresující a že ač nějaký princ nebude tančit nebo se chovat dle jejích představ, nesmí ho nazvat moulou, blbcem, idiotem, hlupákem, oslem, kreténem, kryplem ani budižkničemu. Také by neměla používat vulgarismy. Genevieve jí nadále zakázala říkat „ty vole“ a opravdu místo toho nemůže použít „vy vole.“ Nahradit musela i jiná slova. Kupříkladu huba, pazoury či fotr a podobně.



Nejzajímavější, alespoň z pohledu Květoslava, byla ovšem jízda na koni. Když se na něj Růženka konečně vyškrábala, samozřejmě s dopomocí třinácti mužů, kůň se rozplácl na zem a jeho čtyři kopyta mířily do čtyř různých směrů. Květoslav se smál, až se za břicho popadal, což velmi neprinceznovsky Růženka okomentovala a poznámku si neodpustil ani kůň.



„Jsem rád, že se dobře bavíš, hlupče. Chtěl bych vidět tebe s žebřiňákem na zádech.“



„Ale no tak, čaroději, to není hezké smát se dámě,“ upozornila ho Genevieve.



„Jo, nesměj se mi, tupče, nebo ti urvu hlavu,“ křičela na něj Růženka.



„ Princezno, to se na dámu nesluší,“ pokřikovala z jednoho na druhého Genevieve.



Když konečně slezla Růženka z koně a ten byl odtažen pryč, usoudila Genevieve, že jízdu na koni nechají na druhý den.



Francouzka šla s princeznou do jejích komnat ještě dolaďovat poslední detaily ohledně chování a mluvy a u toho už Květoslav opravdu být nemusel.



Po večeři královna prohlásila, že by s čarodějem ještě chtěla mluvit o Růžence. Květoslav se docela vyděsil, když král narychlo opustil sál s tím, že ho bolí hlava a půjde tedy hned do lože, protože nemusí být u každého hovoru. Čaroděje totiž napadlo, zda s ním královna nechce být sama z jiných důvodů, ale to se nepotvrdilo. Skutečně nadhodila téma Růženky.



„Po zítřku přijedou s předstihem první nápadníci. Myslíte, čaroději, že je Růženka dostatečně připravená?“



„Vzhledem ano a to byl taky můj hlavní úkol. Na chování budete muset ještě zapracovat, ale pokud by to nešlo dle vašich představ, tak jí zkrátka namluvte nějakého podobně hrubého prince. Všichni také nemají královské, vybrané chování.“



„Opravdu?“



„Jistě,“ ujistil ji Květoslav. „Viděl jsem již mnoho, věřte mi. Pamatuju si na jednoho, co se neustále škrábal na zadku. Další se vyžíval v prdech. Pokud si vzpomínám, uměl jich znázornit patnáct druhů. Nebo šestnáct?“ poškrábal se Květoslav na hlavě. Pak si všiml znechuceného královnina výrazu a honem dodal: „Zkrátka, každý princ je jiný a mnoho se jich jen přetvařuje. Jsem si jistý, že vhodný ženich se pro princeznu najde.“



„Děkuji, čaroději, to se mi ulevilo. Víte, ono to s ní nikdy nebylo jednoduché. Má to asi nějak v sobě. Ale nevím jak. I když…teď mě napadá, jak o tom tak přemýšlím. Můj prapraprapradědeček se velmi zajímal o černou magii.“



„To bude ono,“ luskl prsty Květoslav.



„Vidíte a člověk by řekl, že se to generacemi ztratí. Už jako dítě nebyla Růženka úplně normální. Tedy, byla normální, ale jinak než ostatní princezny. Každou panenku, co dostala k narozeninám nebo na Vánoce propíchala špendlíky. A právě na Vánoce zapálila stromeček a obřadně u něj tančila. Já měla podezření, už když jsem četla seznam toho, co si přála za dárky. Kromě pěti velikostí kotlíků také chtěla dlouhé černé punčochy, černé spodničky, černé sukně, no prostě všechno černé. A také křišťálovou kouli. Naše služka byla běžně posílaná do lesa pro hadí ocasy, vrabčí oči, havraní křídla a hlavy netopýrů. O všechny kamarády postupně přišla. Není divu, když je Růženka přivazovala lanem ke stromům. A svoji nejlepší kamarádku chtěla dokonce upálit na hranici. Zjistili jsme to, až když jsme uslyšeli křik z lesa. Dodnes  kovářovic holka chodí o berlích a my jim platíme vysoké odškodné. Ani jsme nenašli v popelu ty její chodidla.“



„No jo, ty děti,“ konejšil královnu Květoslav.



„Přesně, byla malá, ještě z toho neměla rozum. Ale vezměte si ty pohádky, co jsem jí musela vyprávět. Nespokojila se jen tak s něčím. Už v pěti letech jsem byla nucena jí koupit Dvacatero pohádek pro větší děti, které se nebojí mrtvol. A vězte, že v této knize byly pohádky, jako Jak hloupý Honza oběšen byl, Jak dvanáctihlavý drak sám sebe sežral, O znásilněné princezně, O kouzelné babičce teroristce, O princezně, která se nemohla zbavit krkání, Jak princezna bratříčka upálila, O tom, jak loupežníci království vydrancovali, Jak nejošklivější čarodějnice ke štěstí přišla.



Copak to jsou pohádky pro děti? Ale nedala jinak. A když jsem jí z knížky nechtěla číst tak křičela na celý hrad a prokřičela klidně celou noc tak, že ani služebnictvo se nevyspalo a všichni pak byli celý den ospalí.“



„Podívejte, už víme, odkud se to v ní vzalo. Teď je to pryč a to je důležité. Samozřejmě své chování nezmění úplně. Za tu proměnu jsem jí ovšem slíbil, že jí pošlete k mé dávné přítelkyni, aby se naučila čarovat.“



„Já vím, já vím...král s tím nebude souhlasit. Copak se to hodí na princeznu?“



„Tak co kdybyste jí nejprve provdali a pak poslali do učení? Princ už bude v chomoutu a s novými plány princezny vy přeci nebudete mít nic společného? Ať si to s ní její manžel vyřídí,“ navrhl Květoslav.



„To je geniální nápad, čaroději. Jste opravdový muž mnoha talentů,“ řekla královna a začala přejíždět dlaní po jeho hrudi sem a tam. Květoslav pochopil, nač se chystá a hned vstal. „Je mi líto, královno, ale dneska jsem velmi unavený. Musím hned do postele a spát. To víte, byl to náročný den. Mohli byste mi na ráno připravit mou odměnu? Chci vyrazit co nejdřív, mám před sebou dlouhou cestu.“



„Jistě, rozumím,“ řekla chápavě královna. Bylo na ni ale vidět drobné zklamání. „Vše připravím. Moc vám děkujeme.“



 



Ráno Květoslava poprvé nevzbudil sluha, ale fanfáry. Podíval se a z většiny oken hradu visely barevné fábory, po nádvoří běhali sluhové a služky sem a tam.



„Co se to děje?“ pomyslel si a rozhodl se, že to hned zjistí.



Jakmile scházel po hlavním schodišti, potkal sluhu. „Co je to tady za rozruch?“



„Nic nevíte?“ odpověděl mu sluha stejným monotónním hlasem, jakým mluvil pořád.



„Právě jsem vstal,“ řekl Květoslav.



„Jistě. Chystají se sem přece nápadníci ze všech království z širokého okolí.“



„Ale ano, to vím.“



„První přijedou již dnes a tak je třeba uvést hrad do slavnostní nálady,“ vysvětlil sluha. „Mimochodem, teď jsem si vzpomněl, zaveď mě ihned k vašemu holubáři.“



Sluha přikývl, a zatímco jej vedl přes nádvoří do jedné z bočních věží a po točitých schodech nahoru, Květoslav si vyčítal, jak mohl na holubáře zapomenout. Přitom při cestě sem si říkal, že to bude první věc, kterou udělá. Zatím to vypadá, že spíš ta poslední. Před dřevěnými značně zchátralými dveřmi se sluha zastavil.



„Výborně, můžeš jít, zpátky už trefím. Jo a domluv mi schůzku s králem. Chci s ním mluvit hned, jak skončím tady.“



Na tyhle dveře nemělo smysl klepat. Když je chtěl otevřít, málem se vyvrátili. Vstoupil dovnitř, ale nikde nikoho neviděl. Holubi byli v klecích i volně všude, kde bylo jen místo. Celá místnost spíše připomínala rozlehlou půdu.



„Hledáte něco, pane?“ ozvalo se za jeho zády a Květoslav se nejprve lekl, ale rychle se oklepal a prudce otočil.



„Hledám zdejšího holubáře, to jsi ty?“ zeptal se nevěřícně, protože se mu nezdálo pravděpodobné, že by tenhle mladý holobrádek mohl mít na starost královské posly.



 „Ano, to jsem já.“



„Nelži, tak mladého holubáře jsem ještě neviděl.“



„Pane, holubář byl můj otec i děd, máme to v rodině.“



„Byl? A kde je tvůj otec nyní?“



„Byl ulechtán k smrti,“ řekl smutně chlapec.



„Co to tu blábolíš? Přece ho král nedal ulechtat. Řekni mi, co se stalo.“



„Když se otec rozhodl, že mi předá své řemeslo, měl v plánu si víc odpočinout a užívat si. Bohužel to znamenalo, že s králem často končívali v pitkách v hradním sklepení. Opájeli se pivem, vínem i lacinou kořalkou. Otec s králem byli přátelé z dětství a proto spolu tak často pili. Ale zatímco králi to postupně zakázala královna, má matka už nežila a já na něj neměl příliš velký vliv. A tak se jednou stalo, že se oba po delší pauze opět opili a otec řekl něco nevhodného o královně. Nevím přesně co, nebyl jsem u toho. Řekl mi jen, že prý chválil královnina jezevce nebo…,“ chlapec s holubem na každém rameni usilovně přemýšlel, „lišku…bylo to nějaké chlupaté zvíře…nebo dokonce veverku či co…už nevím. Ne, myslím, že to bylo nějaké vodní zvíře…vydra či co. Ani nechápu, proč to královnu rozčílilo. Mnohokrát jsem jí pochválil její kočky a psi a nikdy mě lechtat nedala ani ona ani král. Asi to způsobila ta opilost. Ještě než stačil vystřízlivět, dal král mého otce ulechtat k smrti. Ráno si uvědomil, co udělal. Snad stokrát se mi pak omluvil, ale to mi otce nevrátí. Dal mi tuhle funkci holubáře se svým pověřením do konce života. To bylo naposled, co jsem krále viděl. Jeho sluhové mu tu nosí jídlo, a pokud král něco potřebuje, jeden z jeho sluhů mi nechá vzkaz za dveřmi. Také jsem ale slyšel, že od té doby, co král popravil tímhle směšným způsobem svého nejlepšího přítele, na vše rezignoval a všecko je mu jedno. Fakticky za něj vládne královna.“



„Moment, tenhle pocit jsem tedy neměl. Když jsem přijel, král byl docela dominantní.“



„Protože šlo o Růženku. Ta poslední ho zajímá a je ochoten pro ni udělat cokoli.“



Květoslav na chvíli dumal nad tím, co vyslechl a pak pravil: „Tak a teď, proč tu jsem já. Co vlastně víš o holubech? Kolik tě toho stačil otec naučit?“



„No dovolte, naučil mě všechno, pane,“ ohradil se mladík.



„Opravdu? Tak jak mi potom vysvětlíš, že jsi ke mně poslal starého holuba, který už pořádně neviděl na cestu a netrefil ke mně. Měl jsi ho vybavit alespoň brýlemi.“



Mladík se začervenal.



„No, co je, řekni mi pravdu.“



„Dobrá, řeknu vám tedy proč. Toho holuba jsem pochopitelně vyslal schválně. Doufal jsem, že k vám nedorazí. Že třeba cestou sám pochopí, že je úkol nad jeho síly a vzdá jej.“



„Ale proboha proč?“



„Protože…protože…“



„No, vysyp to ze sebe, jsem chápavý člověk,“ naléhal na něj Květoslav.



„Protože Růženku miluji.“



„Co?“ vytřeštil oči Květoslav.



„Ano, zamiloval jsem se do ní, přiznávám.“



„Moment, říkal jsi, že jsi zavřený pořád tady, jak ses do ní mohl zamilovat? Viděl jsi ji vůbec někdy?“



„Jistě,“ řekl chlapec a podal čaroději středně velký obraz, na němž stála blonďatá krasavice s dlouhýma nohama.



„A to jsi vzal kde?“



„Dal mi to král kdysi dávno.“



„A víš, že takhle Růženka nevypadá a co je horší, nikdy nevypadala?“



„To není možné,“ kroutil hlavou chlapec.



„Možné to je, ale to ti nebudu vysvětlovat, bylo by to na dlouho. Pořád ale nechápu, proč jsi nechtěl, abych přijel já. Co vím, tak dal král rozhlásit, že je nemocná a já jí měl přece vyléčit. Copak jsi ji chtěl nemocnou?“ nechápal Květoslav.



„Nemocná? Já myslel, že jste jeden z pozvaných hostů na ty námluvy. Jeden z budoucích nápadníků.“



„Co je to za nesmysl? Já a princezna?“



„Jistě, než jsem dostal příkaz pro vás poslat, král a královna o tom mluvili a já je slyšel. Viděl jsem, jak se večer na nádvoří o něčem dohadují. Nedalo mi to a tak jsem běžel dolů. Pod rouškou tmy jsem se ukryl, co nejblíže to šlo. Královna přesvědčovala krále, aby přestal hledat Růžence ženicha a oženil ji s vámi. Prý si tak zajistí bezpečnost své země, když budete žít zde na hradě a ochráníte království.“



„Tak už chápu úplně vše. Proto královna tak mrkala tehdy na krále před jejím pokojem,“ řekl si pro sebe Květoslav. „Dobrá tedy, věřím, že jsi dobrý holubář a buď jim i nadále. Už nikdy neposílej staré a znavené holuby na cestu. Mohl jsi ho taky zabít. A hlavně, to správný holubář nedělá. A mohu tě ujistit, že nejsem ženich pro princeznu. Každopádně nech Růženku Růženkou, ta po mě vskutku netouží,“ dodal. „Navíc vypadá úplně jinak. Měl bys někdy sestoupit z této věže. Ale měl bych pro tebe jinou dívku. Mnohem krásnější. Nejvíc času tráví v prádelně. Jmenuje se Lucie. Je krásná a moc milá. Hodili byste se k sobě náramně a král vám sňatek posvětí určitě raději. Pro princeznu bys zbytečně ztratil hlavu a roky svého života.“



Chlapec se usmál. „Děkuji, pane. Dám tedy na vaše rady. Jste čaroděj a víte víc o životě i o světě. Zkusím za tou Lucií zajít a třeba se jí budu líbit a snad ona mě.“



„Hlavně to udělej před tím, než odjedu a to bude docela brzy. Vlastně za chvíli. Víš co?“ řekl čaroděj a začal se hrabat v tlumoku. Když konečně našel, co hledal, podal lahvičku chlapci. „Pozvi ji na večeři a tohle ji nakapej do vína, ale jen tři kapky, to bohatě stačí a zbytek využij podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“



„Co je to?“ zeptal se chlapec a prohlížel si lahvičku s tekutinou různobarevných vrstev.



„Nápoj lásky.“



„Myslíte, že jej bude zapotřebí? Jsem snad tak ošklivý?“



„Ale ne, nicméně ona bude mít teď nějaký čas asi dost jednoznačný názor na muže, víš? No nic, musím běžet. Měj se krásně a udělej vše, jak jsem říkal, a budeš šťastný.



„Slibuji, že udělám, čaroději,“ volal za Květoslavem chlapec. Přece by mu čaroděj neradil špatně. Čaroděj, co vyléčil princeznu, mu nemůže radit špatně.  



Květoslav seběhl z věže a na nádvoří uviděl krále, jak sedí na schodech a pozoruje ruch kolem sebe. Posadil se vedle něj.



„Pytle se zlatem máte nachystané. Můžete odjet,“ začal rozmluvu král.



„Díky, ale nemýlím-li se, to není to, co vás trápí. Princezna je krásná, vše se podařilo, oč ještě běží?“



„Jistě,“ pokýval hlavou král, „dnes už má pryč i svá kila. Ale o ni nejde, máte pravdu. Pokud mně tedy chcete vyslechnout, pak vám to řeknu. Mám pocit, že mě královna s někým podvádí. Nejspíš s někým z poddaných.“



Květoslavovi se hned rozbušilo srdce. Několikrát se zhluboka nadechl a pak se snažil co nejklidnějším hlasem položit otázku: „Jak jste na to přišel?“



„Noc poté co jste přijel, šla v noci někam z pokoje pryč. A když se vrátila, tak si pískala. V noci, chápete to? Myslím, že někdo velmi vášnivě, a řekl bych až nechutně dravě, uspokojoval její ženské potřeby.“



„Myslíte? Ale kdepák, to ona by nikdy neudělala,“ mávl rukou čaroděj.



„Opravdu? Docela se mi ulevilo, že to říkáte, vám já věřím, čaroději,“ poplácal ho po ramenou král.



„Víte, já myslím, že by vám prospělo, kdybyste se konečně smířil s tím, že jste ulechtal k smrti otce mladého holubáře.“



Král se na čaroděje podíval vyděšeným výrazem.



„Nebojte se, já vás soudit nebudu. Ale doživotní holubář taky není nic moc. Postavte mu pěkný dům, ožeňte ho s tou pradlenou a dejte mu nějaké zlato. Omluvte se mu a hlavně zařiďte, aby ten svůj mladý život nemarnil zavřený ve věži.“



„Hm,“ král si mnul bradu, „co vy všechno nevíte. To se člověk skoro až diví. Ani jsem netušil, že se mu ta pradlena líbí. Sám říkáte, že je pořád zavřený ve věži.“



„To víte, jsou oba mladí a noci jsou dlouhé,“ zasmál se Květoslav a poplácal krále po zádech.



Ten se na něj kysele podíval a čaroděj pokračoval: „Ehm, no, prostě, myslím, že vás brzy požádá, abyste mu připravil pořádnou svatbu. Možná se vám podaří udělat i dvojitou s princeznou. Zkrátka za ním zajděte a vážně si s ním o všem promluvte. A řekněte mu, aby vám dal půlku obsahu té lahvičky, co jsem mu dnes věnoval. Zcela jistě to vyřeší vaše manželské problémy.“



„Opravdu?“ vytřeštil oči král.



„Jsem si tím jistý,“ ubezpečil ho čaroděj.



Král vstal. „Jak se vám jen odměníme? Vyřešil jste u nás tolik problémů.“



„To je moje práce,“ zabušil si Květoslav heroicky na hruď. „Ale teď už musím jet. Zlato je naložené na voze a já spěchám. To víte, mám to daleko.“



Květoslav doslova běžel k vozu, nasedl na kozlík a práskl do koní. Koutkem oka totiž zahlédl Lucii, jak ho hledá a to byl signál, že je nejvyšší čas zmizet.



Královna doběhla ke králi a společně Květoslavovi mávali. „Je to ale muž, ten čaroděj. Skutečný muž.“



„Jo, jo,“ pokýval hlavou král, „pozvali jsme sem toho pravého. Vyřešil všechny naše starosti. Myslím, že jsme neudělali špatně. Za ty tři pytle zlata rozhodně stál.“



„Taky si myslím,“ odpověděla skoro až zasněně královna.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jakub Glofák

O mně

Jmenuji se Jakub, jsem z Ostravy a je mi 27 let. Pracuji jako ostraha objektu. Rád vařím, cestuji, chodím do přírody, jezdím na kole a plavu. Mám rád sci-fi, fantasy a mysteriózní příběhy

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •