IKAR CZIKAR CZ

Pozlátko (Michaela Pudilová)1.12.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 108, Komentáře 1

 













 

POZLÁTKO

 

Michaela Pudilová  

 

۝

 

Vyndala jsem z hrnku pytlík čaje, odhodila ho do dřezu a vrátila se do pokoje.  Moje spolubydlící měla tento manévr za můj zlozvyk, ironií bylo, že jsem ho pochytila od ní. Toho večera jsme si zpříjemňovaly se Sofií učení na zkoušku drobnými přestávkami a vyplňovaly je cigaretou, případně čtením bulváru. Právě v mezičase, který jsem věnovala přípravě zeleného čaje za účelem potlačení přicházející únavy, našla Sofie v časopisu inzerát agentury "ALIBI NA DLANI" a začala hlasitě předčítat:

 

"Nabízíme celou škálu služeb: alibi nevěrníkům, test věrnosti, propůjčení luxusní identity, rozvrácení vztahu atd. Kontaktujte nás jednoduše prostřednictvím emailu. Obdržíte formulář, kde lze stručně vaši situaci popsat. Naše firma následně zkalkuluje, kolik agentů nebo agentek na akci bude potřeba a jaká bude výsledná cena. Nezříkejte se svých neřestí, ALIBI NA DLANI vám zajistí klidný a spokojený život."

 

"Posloucháš mě, Kláro? Nevím, jestli je mi hůř z těch lidí, co to nabízí, nebo z těch, co si za ten servis platí. Já kdybych měla obhajovat a krýt něčí lži nebo záměrně manipulovat s životem druhýho, tak večer neusnu."

Neviděla jsem celou ideu tak skepticky, ale rozhodně jsem dala kamarádce za pravdu. Předstírání lásky za peníze se zdálo ve své podstatě horší než vydělávat si sexem.

Víc jsme se myšlenkou nezabývaly, protože vymezená pauza rychle uplynula a nám zbývalo k zopakování ještě dvanáct otázek.

Za námahu jsme se pozdě večer odměnily lahví vína a krátce po půlnoci se odebraly ke spánku.

Byly jsme se Sofií kamarádky už od střední školy. Trávily jsme spolu každý den a navzájem se dokonale znaly. Po maturitě jsme se rozhodly, že se naše další cesta musí ubírat stejným směrem a po úspěšných přijímacích zkouškách začaly studovat Fakultu mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické. Jak to tak bývá, čeho je moc, toho je příliš, a tak naše  dokonalá souhra byla vykoupena nevyslovenou soutěživostí, ve které Sofie vždycky měla o bod navíc. Ať už šlo o lepší postavu, větší úspěch u kluků nebo lépe situované rodiče. Pokud o nás někdo vedl řeč, Sofie byla “ta hezká blondýna” a já “kamarádka tý hezký blondýny”. Nezbývalo mi, než to přijmout a zvyknout si na to.

Minuty ubíhaly, Sofie spokojeně oddychovala a já se v posteli jenom zoufale převracela. V půl druhé ráno jsem snahu o usnutí vzdala a šla si na balkon zapálit cigaretu. Nepřišlo mi fér, že Sofie vždycky zabere během pěti minut, že ráno bude na rozdíl ode mě odpočatá a svěží a jako pokaždé si určitě vytáhne lepší zkušební otázku. Vyčítala jsem si, že jsem se nechala přemluvit ke studiu na ekonomce, i když mě vždycky tolik lákalo herectví. Nejhorší na tom všem bylo, že vinit jsem mohla akorát samu sebe, nikdo mi přeci nůž u krku nedržel. I když neprávem, stejně jsem se na kamarádku zlobila.

Moje odhodlání, nekonečná poctivost a tvrdá práce prostě a jednoduše příliš ovoce nenesly. Zapálila jsem si druhou cigaretu a vzpomněla si na ten pitomý inzerát, na který jsme večer se Sofií narazily. Tiše jsem se vrátila do pokoje pro časopis a znovu v duchu předčítala: "...propůjčení luxusní identity, rozvrácení vztahu..." Opravdu to může fungovat? Kolik jsou lidi ochotni za takovou obludnost zaplatit?

Ještě v posteli jsem se myšlenkou zabývala a chtě nechtě se tím začínala příjemně bavit. Od dětství jsem si přála být herečkou. Představa vžití se do jiné role a manipulování s jiným člověkem mi najednou přišla zvráceně atraktivní. Bylo by to vlastně tak osvobozující. Nemám přítele, studium mě nebaví, jsou dny, kdy bych chtěla začít všechno znovu. Znovu a jinak. Jinak a lépe.

 

۝

 

Zkouška dopadla podle očekávání. Sofie za A, já za E. Radši bych propadla, než poslouchat profesorovi řeči o tom, jak musí mhouřit obě oči, aby se pod tu trojku podepsal. Bohužel jsem si vytáhla otázku, se kterou si včera při opakování ani jedna z nás nevěděla příliš rady. Sofie mě politovala se slovy, že by dopadla na mém místě stejně ne-li hůř, ale šlo jen o slabou útěchu.

Místo zapíjení zkoušky jsem se vymluvila na bolest hlavy a ve špatném rozpoložení se vydala na metro. Snad jsem to udělala ze msty k osudu, snad jsem přehodnotila hranice lidského svědomí, tak či onak jsem nevystoupila na zastávce studentských kolejí, ale dojedla až na Opatov – k sídlu firmy „Alibi na dlani.“

Jestli jsem čekala velkou moderní kancelář, kterou si snad jen zvenku prohlédnu a zase zmizím, dost jsem se spletla. Pod zmíněným číslem popisným jsem našla vchod do paneláku, který navíc postrádal ceduli s názvem jakékoli firmy. Mohlo to být znamení, že jde o bláznivý nápad a nejrozumnější bude vrátit se na kolej, ale namísto zadostiučinění jsem pocítila zklamání. Stále dokola znovu a znovu jsem očima projížděla jména na domovních zvoncích. Pánek, Pánek, tohle jméno přece bylo zmíněné v rámci inzerátu,“ pomyslela jsem. Nakonec mě celá tahle uhozenost začínala bavit.

Bez větších rozpaků jsem stiskla zvonek a ozvalo se pouze: „Po schodech nahoru třetí patro. Trrrrrr.“ Ve třetím patře bylo na výběr ze tří dveří – Horáčkovi, Nejedlá Miroslava a třetí bez označení. Vylučovací metodou jsem zazvonila právě na ně.

Dveře otevřel sympatický vysoký muž ve středních letech.

„Dobrý den, Marek Pánek. Omlouvám se, ale my jsme dnes měli domluvenou schůzku? Pokud ano, asi mi to vypadlo.“

„Klára Kubertová. To já se omlouvám. Jdu k vám neohlášeně a ne jako zákazník. Chtěla jsem se informovat na možnost práce u vaší společnosti.“

„Aha, tak to jste mě překvapila. Je mi líto, ale agenty si vybíráme pouze na základě doporučení a vytipování lidí již pracujících pro naši firmu. Jistě chápete, že vzhledem k náplni práce musí jít o mimořádně prověřené profesionály,“ řekl suše Marek a chystal se zavřít dveře. Z ničeho nic se ale zarazil. Nemohlo mu ujít, že jsem celkem atraktivní holka, což je pro danou pozici opravdu cenná zbraň.

„Víte co? Nebudeme se bavit mezi dveřmi. Pojďte dál a já vám nastíním, jak to u nás chodí.“

Vešli jsme společně do jednoduché kanceláře. Po stole byly rozházené fotografie, které muž ledabylým pohybem ruky sesunul do šuplíku a nabídl mi kávu. Neodmítla jsem.

„Kde jste se o naší společnosti dozvěděla?“

„Našla jsem komerci v časopisu Esquire.“

„Ale tam přece nepíšeme nic o nabídce práce! Navíc… v inzerci byl určitě jen email!“

„Byla tam tahle adresa, jinak bych určitě nedorazila. Jestli vás moje návštěva nepříjemně zaskočila, tak můžu zase jít, nikomu se nenutím,“ podrážděně jsem odpověděla.

„Zatracenej David, jasně jsem mu říkal, ať tam dá jen email,“ zamumlal Marek. „Promiňte mi to rozčilení. Veškeré naše služby jsou velmi diskrétní, zveřejňovat adresu nebyl nejmoudřejší nápad. Jsme jediná firma svého druhu na českém trhu. Ač se vám to může zdát jakkoli absurdní, naše roční zisky se pohybují v řádech desítek milionů korun. Naši klienti jsou často bohatí a vlivní lidé, kteří očekávají taktnost a především výsledky. Za ty si pak rádi připlatí. Velmi dobře zvažujeme, koho do konkrétního projektu obsadíme. Musíme si být jistí, že od agenta neuniknou žádné informace. Dalším předpokladem je herecký talent a v neposlední řadě nulové morální zábrany. Jsem spoluzakladatel firmy a já sám jsem na začátku prožíval cosi jako výčitky svědomí. Dneska se tomu musím smát. Děláme to, za co nás lidi platí. Pomáháme jim vést spokojený život – regulovat napětí. Věřte mi, bez našeho zásahu by se všechny strany v konkrétním vztahu jenom víc trápily. Ale ať nemluvím jen v heslech. Představte si starší manželský pár. On – úspěšný finanční ředitel prosperující společnosti, ona – reprezentativní dáma, jež s oblibou nosí v kabelce manželovu kreditní kartu. Láska už ve vztahu dávno nemá místo, nahradil ji alespoň vzájemný respekt, a tak muž svou milenku s naší pomocí drží v utajení, manželka nepojme nejmenší podezření a oba mohou být ve svazku spokojeně dál. Chápete, jak to myslím?“

„K nevěře by došlo tak jako tak. Vy pouze zajistíte, aby způsobila co nejmenší škody,“ podotkla jsem nejistě.

„No vidíte, jak si rozumíme. Pokud bychom se rozhodli vás najmout, váš život se do jisté míry změní. Nudit se rozhodně nebudete. Nevím, jaké je vaše současné zázemí, ale jako agentka byste v rámci některých projektů byla vybavena luxusním oblečením i bytem, dostala byste se do míst, kam se běžný člověk podívá jen stěží. Práce pro nejvýznamnější klienty může zahrnovat i cestování v první třídě za oceán. Vedla byste v podstatě dva životy a oba by musely být striktně odděleny. Mlčenlivost je zásada číslo jedna! Nejeden agent byl vyhozen, protože se chtěl svými novými zážitky někomu pochlubit. V normálním zaměstnání přijdete domů a vypnete. I během služby můžete být sama sebou. Tady ne. Je třeba, abyste do toho šla naplno a s nadšením. Tak co, pořád máte zájem?“

Jestli jsem předtím váhala, po Markově monologu jsem byla úplně nadšená. Nejradši by začala pracovat ihned.

„Udělám všechno proto, abyste mě najali,“ řekla jsem pevně.

„Pojďte, zahrajeme si takovou epizodku. Představte si, že jsem váš objekt a sedím v kavárně a čtu si noviny. Jak si získáte moji pozornost?“

Pokud bylo něco, v čem jsem si skutečně věřila, byl to můj herecký talent a schopnost mluvit spatra. Ve vteřině jsem změnila výraz a začala:

„To snad ne! Oni ten zákon opravdu přijali?“

„Prosím?“

„Zákon o zlegalizování incestních svazků,“ řekla jsem a se zděšeným výrazem ukázala na imaginární noviny.

Marek pochopil a rychle na hru přistoupil.

„Už to tak vypadá.“

„To nemůže být pravda! Promiňte, ale smím vám nakouknout přes rameno?“

Bez vyzvání jsem si přisedla a začala hlasitě předčítat rychle smyšlený text: „Poslanci se shodli, že rozhodovat v 21. století o tom, koho člověk může pojmout za manžela, je přinejmenším neetické a popírá základní principy demokracie. Stejně tak bychom měli respektovat touhu po potomkovi, ač jsou potenciální rodiče kupříkladu bratr a sestra… Tak to je začátek konce lidstva,“ zhrozila jsem se. „Promiňte, že to tak prožívám. Marie Janečková, dětská lékařka,“ pronesla jsem a podala Markovi ruku. „Zabývám se hodně genetikou, takže vím, jak je celá ta myšlenka nebezpečná.“

Marek se hlasitě rozesmál a přerušil mě.

„Páni, jak vás to téma vůbec napadlo? A neříkejte mi, že jste si ten monolog vycucala z prstu!“

„Kamarádka mi včera vyprávěla, že byla v dětství platonicky zamilovaná do bratrance a dobře jsme se u toho pobavily,“ přiznala jsem. „Mimo to je improvizace moje silná stránka. Jen jsem možná mohla zvolit střídmější námět k rozhovoru.“

„Ale ne, popravdě jsem z vašeho vystoupení úplně nadšený! Víte co? Běžně si nechávám čas na promyšlenou, ale u vás nepochybuji, že jste pro práci agentky přímo zrozená. Udělám si teď pár vašich fotografií, poprosím vás o vyplnění psychologických testů a pokusím se najít zakázku šitou vám na míru,“ řekl Marek rozhodně.

Odcházela jsem z kanceláře se smíšenými pocity. Vzrušení a dobrá nálada ale nad strachem a výčitkami svědomí zvysoka převažovaly.

 

۝

 

Dny ubíhaly a já si začala namlouvat, že návštěva agentury byl jen bláznivý sen. Vyčítala jsem si, že jsem uvěřila tomu, že by celá tahle šílená akce mohla posunout můj život někam jinam. Pořád to byl ten samý stereotyp. Přednášky, sem tam nepovedené rande, každý večer trpělivá vrba pro Sofii… Z ubíjející všednosti dnů mě na okamžik probrala alespoň návštěva staršího bratra Prokopa žijícího ve Francii.

Jako obvykle jsme spolu zašli na oběd do hospody Koliba na Pankráci. Od prvního okamžiku setkání jsem vytušila, že Prokop má nějaké příjemné novinky. Neustále se usmíval, pobízel mě, ať se ve výběru jídla neomezuji cenou, a působil lehce nervózně.

„Tak už to vyklop,“ vyhrkla jsem nedočkavě, když jsme dojedli moučník. Kupodivu se Prokop nebránil, ani situaci nijak neobcházel.

„Umíš udržet tajemství?“

„Prokope, nekecej, že budu teta?“ vyhrkla jsem nadšeně.

„Ha ha ha, vtipný. Stalo se něco daleko lepšího! Otevírám v Paříži českou hospodu!“

„No teda,“ zmohla jsem se na nejistou reakci.

Prokop měl vystudovanou ekonomku, ale už od dětství ho to táhlo ke gastronomii snad i proto, že mu šel příkladem táta. V rodině Kubertů v kuchyni zkrátka dominovali muži. Prokop měl od patnácti let (ze svojí iniciativy) na starosti nedělní obědy a vysloveně se vždycky těšil na naše reakce. Nutno říct, že k sobě byl přehnaně kritický.

„Kde jsi na to vzal?“

„Koukám, že ze mě máš upřímnou radost,“ pronesl ironicky Prokop.

„Vzhledem k tomu, že nekradu a neživím se hazardem, musel jsem si na to půjčit. Ale Kláro, kdybys to viděla! Objevil jsem nádherný místo přímo na Rue la Fayette. Zaujalo mě už několikrát, když jsem šel kolem, a najednou tam vidím nápis K pronájmu! Byla tam nějaká italská restaurace, ale nedařilo se jim, tak to zabalili. Pomyslel jsem si, že to musí být osud, šance, která se nezahazuje. Mám v hlavě spoustu nápadu ohledně interiéru a dva vynikající český kuchaři mi slíbili, že do toho půjdou se mnou. Sám budu vařit taky, ale hlavně na mě leží management, jsem prostě majitel,“ zářily Prokopovi oči.

„To je šílený. Strašně ti to přeju, ale nebojíš se, že to celý může krachnout tak jako tý restauraci před tebou? Naši ti z finanční krize pomůžou dost těžko a já už vůbec ne. To je asi i důvod, proč je to zatím naše tajemství, co?“

„Ty jsi fakt blbá. Rodičům jsem to neřekl, protože mají přijet v červenci na návštěvu a chci jim ukázat už hotovou hospodu jako překvapení. Promiň, ale radši už půjdu,“ řekl Prokop, položil na stůl tisícovku, zvedl se a zmizel.

Zůstala jsem sedět jako opařená, i když na Prokopovo přehnaně teatrální chování jsem si za ta léta zvykla.

Pomalu jsem dopíjela kávu a zaobírala se bláznivým nápadem svého bratra. Byla jsem si jistá, že se Prokop žene do maléru, ale nebylo cesty, jak mu to vymluvit. Celé bych to připodobnila k situaci, kdy projíždíte tramvají kolem ženy, které vypadne z kabelky peněženka a vy, ač jste toho svědkem, ji na to nemůžete upozornit. Můžete se jenom dívat.

Z ničeho nic mě z přemýšlení vytrhl mobilní telefon odložený v kabelce pod stolem. No vida, asi už se mi chce omluvit.

Na displeji ovšem blikalo neznámé číslo.

„Kubertová, prosím.“

„Dobrý den, Kláro. U telefonu Marek Pánek. Doufám, že nevolám nevhod.“

„Ale kdepak, povídejte, Marku.“

„Pokud jste stále odhodlaná pro nás pracovat, měl bych pro vás zajímavý projekt.“

„Vážně? O co jde?“ vyhrkla jsem vzrušeně.

„Nebudu vám podrobnosti říkat po telefonu. Měla byste dnes čas se u nás zastavit? Třeba už za hodinu?“

„Budu tam.“

 

۝

 

„Vidím, že dochvilnost vám potíže nedělá,“ usmál se Marek, když mě vítal ve dveřích padesát minut po předchozím telefonátu.

„Byla jsem poblíž,“ začervenala jsem se, protože jsem si připadala, že moje rychlé jednání působí snad až příliš natěšeně.

„Ale já to vážně myslel jako kompliment. No nic, hned vám povím, proč jste tady. Vybral si vás podle fotky přímo jeden z našich klientů. Asi už můžu říct, že jde o předního českého politika pana Vladimíra Kysnu.“

Spadla mi brada. Moc jsem se o politiku nezajímala, ale ministra spravedlnosti znal ve státě snad každý, byl velice populární.

„Pan Kysna má milenku?“ zeptala jsem se zaskočeně.

„O tom nepochybuji,“ řekl Marek s posměškem, „ale jeho zakázka se týká něčeho úplně jiného než je krytí románku. To asi zvládá sám. Nejspíš víte, že Kysna má za syna nadějného hokejistu.“

„Jasně, to vím,“ připustila jsem.

„Co už vám ale asi ušlo je skutečnost, že jeho syn je homosexuál.“

„Neee! Vždyť je to idol všech puberťaček, takovej namachrovanej hezounek,“ netajila jsem svůj údiv.

„Jak říkám. Mám tu informaci od jeho otce. Kysna je hodně známý pro své dost tradiční – snad až staromódní názory. To mu taky přidává na kreditu u starších generací. Když se mu syn svěřil se svou orientací, nechtěl se s tím smířit a rozhodl se k trochu zoufalému kroku – navnadit ho na krásnou slečnu. Přes známého se dozvěděl o naší agentuře, navštívil nás a po prohlédnutí katalogu agentek byl doslova nadšený vaší fotografií. Je si jistý, že dokážete Viktora přimět, aby svoji orientaci minimálně přehodnotil. Zní to trochu šíleně, já vím, ale na vašem místě bych se tomu nebránil. Kysna nemá nouzi o peníze, takže i v případě neúspěchu si přijdete na slušný plat, a pokud by se vám skutečně povedlo s jeho synem navázat poměr, bude vám odměnou půl milionu korun.“

Chtěla jsem případ rezolutně odmítnout, protože se vůbec neslučoval s teorií neškodného napomáhání vedoucímu ke zdárnému fungování vztahu, ale znamenal cílenou manipulaci s nevinným člověkem. Potom, co jsem zaslechla možnou vydělanou částku, jsem ale s negativní reakcí posečkala.

„Proč nic neříkáte, Kláro? Uznávám, že jde o hodně výjimečný případ. Panu Kysnovi jsem vysvětlil, že úspěch rozhodně nemůžeme garantovat. Chápe to a i tak je nezvykle štědrý a chce nám být plně k dispozici. Jedinou podmínkou je vaše účast.“

Ujasnila jsem si, o co mě Marek vlastně žádá, a skoro se oklepala.

„Počkat, počkat, počkat. Minule jste mě ujišťoval, že nebudu vztahy ničit, ale naopak. Otec toho kluka musí být psychopat, když si objednal tuhle službu. A navíc si myslím, že nikdo z agentů v tomhle případě nechce figurovat, takže jste jako nováčka vybral mě, a hrajete tady divadlo, že o mě stojí sám zadavatel.“

„Kláro, věřte mi, že za ty peníze by se o to ostatní porvali. Upřímně nevím, proč chce zrovna vás. Jste krásná dívka, ale určitě ne jediná v databázi.“

Na Markovi bylo vidět, že svoje slova míní vážně, ale přesto mě nepřesvědčil.

„Je mi líto, všechno má svoje hranice. Tenhle případ je i na mě moc. Doufám, že pro mě najdete něco schůdnějšího. Na shledanou.

„Ale Kláro, nejednejte ukvapeně a nechte si to celé ještě promyslet,“ dodával Marek, když mě doprovázel ke dveřím.

„To je den,“ mumlala jsem si sama pro sebe, když jsem se vracela na kolej. Doufala jsem, že Sofie bude někde v hospodě, protože jsem neměla nejmenší chuť zapojovat se do nějaké konverzace. Už na chodbě jsem ale pochopila, že se mi klidu nedostane. Zpoza dveří byl slyšet Sofiin uhihňaný hlásek mluvící s někým po telefonu. Zdálo se mi, že mu říká “miláčku”, ale možná jsem se přeslechla, s nikým teď přece nechodí. Na místě jsem se otočila a vydala se zpátky dolů, kde jsem se s mizernou náladou usadila na gauči poblíž recepce.

Otevřela jsem notebook a ze všeho nejdříve se podívala do složky „Doručená pošta“. Kromě pár emailů s nabídkou brigády a výpisu z banky na mě koukala zpráva od Marka Pánka s názvem ŽIVOTNÍ PŘÍLEŽITOST.

 

Kláro,

 

Mrzí mě, že jsem vás dnešní nabídkou neoslovil. Možná jste mi nedala příliš prostoru, a tak vás teď podrobněji seznámím s detaily a budu doufat, že váš názor změním.

 

Váš týdenní honorář bude činit 35 000 Kč nezávisle na tom, kolik času na projektu strávíte

Pokud do tří měsíců nedokážete se synem pana Kysny navázat intimní vztah, projekt bude bez penalizace automaticky ukončen

Navázání intimního vztahu neznamená nutně sex, objekt se do vás v ideálním případě zamiluje (možno i platonicky) a opustí současného milence

V případě úspěchu obdržíte jednorázově 500 000 Kč

 

Ujišťuji vás, že lepší podmínky jsem za dobu fungování naší agentury dosud neviděl. Pan Kysna si je velkorysosti svojí nabídky vědom, takže s pomocí vlastního agenta hodlá systematicky sledovat aktivity svého syna a monitorovat tak, jakou v nich sehráváte roli.

Pokud uznáte, že uspět v projektu se jeví nereálně, můžete (samozřejmě i v zájmu zadavatele) s prací ihned skončit.

Na vašem místě bych vůbec neváhal. Otázku morálních zábran jsme řešili už při vaší první návštěvě a zdálo se mi, že si rozumíme. Ten mladík si svojí orientací třeba vůbec není jistý a vy mu svojí úlohou v rozhodování hodně pomůžete. Pamatujte, že výsledné rozhodnutí je na něm. Jste jen médium, které ho lehce nasměruje.

Dejte mi své konečné rozhodnutí vědět do zítřka. Pokud skutečně nemáte zájem, zkusím klienta přesvědčit o kvalitě dalších agentek, i když pochybuji, že zachovám stávající podmínky. Jak už jsem zmiňoval, klient zatvrzele trvá na vašem výběru.

Předem děkuji za odpověď a přeji krásný zbytek dne,

Marek Pánek

 

„Konečně se cítím pořádně žádaná,“ povzdychla jsem si s úšklebkem.

Nějak jsem vycítila, že Marek svoje slova míní upřímně, a v hlavě mi tak vzniklo obrovské dilema. Začala jsem si uvědomovat, že hledám důvody, proč nabídku přijmout.

Nechápala jsem, co na mě Kysna vidí. Přála jsem si poznat ho osobně, doteď jsem ho vídávala jen v politických debatách nebo bulváru. Celé to najednou začalo vypadat jako obrovská výzva. A parádně honorovaná výzva. Začala jsem zmatkovat, že si Kysna celou záležitost rozmyslí. Chtěla jsem Markovi odpovědět na email, ale nakonec jsem se rozhodla, že mu rovnou zavolám.

„Dobrý večer, Kláro.“

„Dobrý večer. Právě jsem dočetla vaši zprávu.“ Se zatajeným dechem jsem čekala odpověď, že zpráva už není aktuální.

„Nechci vás uhánět ani tlačit k rozhodnutí, které je proti vaší vůli. Popravdě nechápu, proč jste mě sama aktivně vyhledala, když jste pak rozpačitá z nezávazné práce za tak luxusní honorář. Je mi líto, že jsem vás vůbec zařazoval do katalogu a klientovi teď nemůžu vyjít vstříc…“

„Počkejte, Marku, já to beru.“

„Cože?“

„Připravte mi, prosím, smlouvu obsahující veškeré detaily. Jdu do toho.“

 

۝

Smlouva, kterou jsem další den podepisovala, byla daleko podrobnější než předchozí email. U podpisu nechyběl sám zadavatel – Vladimír Kysna. Působil stejně seriózně jako v politických debatách. Svůj záměr mi popsal tak rozvážně a smysluplně, že jsem pro něj dokonce našla pochopení. Syn je údajně plachý introvert a vzhledem ke svému údělu „celebrity“ měl vždycky potíže seznámit se s normální dívkou, protože taková nikdy neměla odvahu ho oslovit. To ale údajně nebyl případ jeho současného přítele Michala, kterému suverenita rozhodně nechybí. Jde mu jen o to se zviditelnit a navíc s Viktorem úspěšně manipuluje pomocí narkotik. Pokud jsem měla o práci nějaké zbytky pochybností, zmizely nyní v nedohlednu.

Kysna přesně věděl, jak smlouvu sestavit, byl to ostatně vystudovaný právník. Několik podbodů definovalo dílčí úkoly, které budou v Kysnově režii. Může mi tak nařídit určitý scénář, návštěvu daných barů a restaurací, celý můj profil by měl splňovat Kysnovy představy. Bude se mnou v neustálém kontaktu, protože potřebuje vyhodnocovat vývoj situace a podle něj pak formovat další kroky. Byla jsem s tím byla srozuměná a jeho postoj jsem chápala, chce prostě vědět, za co mi platí pět tisíc korun denně.

„No výborně, jsem tak rád, že si rozumíme. Jste moc chytrá mladá dívka, Kláro. A krásná, to nesmím opomenout,“ lichotil Kysna.

„Tak uvidíme, jak se osvědčím. Bude to pro mě úplně nová role, ale o to víc se těším. Jsem nadšená, že jsem vás poznala osobně, vyvracíte všeobecnou domněnku, že politici jsou blbci.“

Kysna se hlasitě rozesmál. „Nepřál bych vám strávit pět minut na schůzi parlamentu, to by vám teprve zničilo iluze. Jinak děkuju, dělám, co můžu. Někdy mám chuť se vším seknout a vrátit se ke klidné práci advokáta, ale takhle mám možnost ve státě něco změnit. Za to ten stres a nepochopení prostě stojí.“

Nevěděla jsem, jak reagovat, protože se v politice navzdory svému studijnímu oboru vyznám dost málo, a tak jsem změnila téma.

„Kdy chcete začít? Mě čeká pozítří poslední zkouška a potom jsem vám k dispozici.“

„Já říkal, že jste chytrá. Poslední zkouška ještě v květnu, klobouk dolů! Pozítří je středa, ve čtvrtek se Viktor vrací z USA. Byl tam tři týdny jako hostující hráč. Mohla byste ho překvapit na letišti.“

„Jak? A nebude tam na něj čekat ten jeho přítel?“

„No tak o to nemám obavy. Viktor přiletí se spoluhráčem a vztah s Michalem zatím tají. Obzvlášť před klukama z týmu. Řekněme, že budete stát v příletové hale a v rukou držet ceduli s jeho jménem.“

„A jak mu to vysvětlím?“

„Kláro, bylo mi řečeno, že improvizace je vaše silná stránka. Letadlo přilétá v 18.50.“

۝

Středeční zkouška byla spíš formalita – šlo o volitelný předmět Personální management. Díky Bohu! Od pondělí jsem byla schopná soustředit se už jenom na první sehrané setkání s Viktorem. V hlavě mi neustále proudily nápady, jak ho oslovit. Dostala jsem sice od Kysny podklady o Viktorových zálibách, oblíbených jídlech, o hudbě, co rád poslouchá… Jistě, všechny tyhle informace můžu využít později, ale jak jenom začít?

Nadešel den D. Pečlivě jsem se namalovala, oblékla si přiléhavé džíny a bílou ležérní košili, úhledným písmem na papír formátu A3 napsala Viktor Kysna a vydala se na letiště. Čím blíž jsem byla cíli, tím jistější jsem se cítila. Teď už to nešlo vzít zpátky. Dám do toho všechno. Postavila jsem se do příletové haly a vyhlížela, jestli už přistálo letadlo z New Yorku. Vida, nemá ani zpoždění.

Neustále jsem monitorovala oba východy s valícími se pasažéry, když v tom mě vylekalo oslovení: „A vy jste kdo?“

Byl to Viktor osobně. Nechápala jsem, jak mi mohl proklouznout. Měla jsem vymyšlenou historku, že jde o sázku s kamarádkou, ale namísto toho jsem zazmatkovala.

„Proč vás to zajímá?“

„Tak třeba proto, že máte na ceduli moje jméno.“

„Aha, tak vy jste Viktor! Linda Žáčková, těší mě!“ pronesla jsem rádoby překvapeně.

„Pořád tomu nerozumím, vás sem pro mě někdo poslal?“ zeptal se rozpačitě Viktor.

„No jistě. Profesor Mádl. Mám vám ukázat cestu na kolej a aspoň trochu zasvětit do toho, jak to na škole chodí. Myslela jsem, že o tom víte.“

„To jsem nevěděl, že mezi tréninkama zvládáš ještě studovat, Viky!“ smál se kluk po jeho boku. „No nic, tamhle čeká Simona, já mizím. Čus zítra na ledě!“

Viktor mu rychle odpověděl a pokračoval v rozhovoru s neznámou. „Tak to bude muset být nějaký můj dvojník, protože já ve škole nebyl už dva roky. Ale tak schválně, co studuju?“ bavil se Viktor vzniklou shodou okolností.

Otázka mi neplánovaně nahrála, protože jsem měla zjištěno, o jaké škole Viktor přemýšlel, než se dal na dráhu profesionálního hokejisty.

„Scenáristiku a dramaturgii. Tak co, líbí?“

Viktor se viditelně zarazil. „Popravdě tenhle obor by mě zrovna bavil. Ty ho taky studuješ? Vlastně studujete?“

„To je v pohodě, klidně mi tykej. Jo, studuju, ale jsem teprve v prváku.“

„Tak to ti závidím, na střední jsem docela psal a pár příběhů zkusil i zfilmovat. Teď už mimo hokeje nemám čas na nic.“

„To je mi líto, já bych si jinou práci nedovedla představit.“ Nervózně jsem koukla na mobil. „Jestli nejsi Viktor Kysna, co bude hostovat u nás na škole, tak mám docela průser. Doufám, že mi neutekl. Letadlo z Madridu přistálo už před padesáti minutama.“

„Stejně tomu nerozumím. Co je ten kluk zač kromě toho, že má tak pěkný jméno?“

„On dělá postgraduál na Masarykově univerzitě v Brně. Byl teď dva měsíce na stáži ve Španělsku, a protože přiletí rovnou do Prahy, domluvil se s děkanem, že stráví tři týdny u nás na fakultě, a udělá seminář o významu improvizace.“ Znovu jsem vzala do ruky telefon. „Ale ne! Až teď koukám na email, on nakonec dorazí až zítra! Já se sem vleču přes půl města, mohla jsem jít klidně na přednášku. MHD jsem ve škole tak za 40 minut, to už nestíhám,“ řekla jsem naštvaně.

„A proč si nevezmeš taxík?“

„Nevím, jak jsou na tom profesionální sportovci, ale studenti šetří každou korunu,“ řekla jsem trochu s nadsázkou.

Viktor si odfrknul: „Na tágo díky bohu ještě mám. Nesnáším metro, všichni na mě čumí.“

„Počkej, ty jsi ten Kysna, co letos skóroval ve finále na mistrovství světa?“

„Že jsem radši nemlčel. Kam jedeš na tu přednášku?“

„Smetanovo nábřeží.“

„Taky jedu na Prahu 1, můžeš se se mnou svést. Teda pokud nebudeš chtít probírat hokej!“

Usmála jsem se. „Nebudu, slibuju.“

Cestou jsme stačili prodiskutovat filmy, co právě běží v kinech, největší srdcovky a propadáky posledních let i oblíbené žánry. Viktor neustále žasnul, jak se na všem shodneme, jako kdybych mu brala slova z úst dřív, než je vysloví. Kdyby tak tušil, že za tím není magická souhra ani náhoda…

„Je vidět, že filmem žiješ. A navíc máš skvělý postřehy. Nemyslím to zle, ale na hokej je tvýho talentu škoda. I když co to kecám, ke sportu taky musíš mít pořádný vlohy,“ řekla jsem, když jsme loučili. Viktorovi jsem tak každopádně nasadila brouka do hlavy.

„Už jsem si holt vybral. Třeba se ke psaní ještě na starý kolena dostanu.“

„Viktore, víš co? Tady je můj email. Pošli mi nějakou svojí povídku. Klidně starší. Přečtu si jí a můžu jí ukázat i někomu ve škole. Buď ti dokážu, že máš nadání, nebo tě uklidním, že hokej byla správná volba. Teď už musím běžet. Ale nakonec to dneska nebyla úplně zbytečná cesta,“ usmála jsem se a měla se k odchodu. „Jo a díky za odvoz!“

Viktor vzal kus papíru s emailovou adresou linda.zackova@yahoo.com do ruky a pečlivě ho založil do peněženky.

Honilo se mi hlavou, jak je to celé děsivě snadné. Kolem je tolik svobodných lidí, co už roky hledají partnera. Přitom stačí si o dotyčném něco zjistit a pak už jen sebevědomě lhát. Na to ale běžný člověk nemá svědomí. Díky bohu.

۝

Měla jsem připravených asi pět různých scénářů, jak Viktora náhodně potkat v případě, že se sám neozve. Žádný ale nebyl potřeba. Viktor napsal ještě ten večer, kdy jsme se seznámili.

Ahoj Lindo,

Přísahal bych, že naše dnešní setkání byl jen přelud, ale pak jsem z peněženky vylovil tvoji emailovou adresu a došlo mi, že se to vážně stalo. Neskutečnou shodou okolností se mi do cesty dostala holka, která navíc studuje moji vysněnou scenáristiku.

Chtěl jsem to hodit za hlavu a vykládat to nanejvýš jako zábavnou historku svým přátelům, ale asi bych si to po zbytek života vyčítal. Možná to nebude mít žádný smysl, nicméně využívám tvojí nabídky upřímné recenze a zasílám ti jednu ze svých povídek.

Pokud uznáš, že na mém psaní něco je, ocením, když ji ukážeš i někomu od vás z fakulty. V opačném případě email smaž a odpusť mi ztrátu času, který jsi strávila čtením.

Viktor 2

P.S. Doufám ve tvou diskrétnost, tj. že moje slova nezneužiješ a nebudeš nikde publikovat.

V příloze byl pdf soubor s názvem Dokud nás život nerozdělí. Šlo o příběh dvou zamilovaných, kteří si otevřeně přiznávají, že žijí okamžikem a nedělají si iluze o budoucnosti. Ve výsledku mají ale daleko pevnější a upřímnější pouto, než většina páru, která žije pouze ze slibů.

Na kluka dost netypické téma, ale velmi čtivě a profesionálně podané.

Uvědomila jsem si, kolik přemáhání muselo Viktora stát, aby šel s kůží na trh. Hlavní hrdinové sice byli muž a žena, ale dalo se předpokládat, že čerpal z osobního vztahu s klukem, těžko říct. Co dál? Nejprve jsem odeslala obdržený email na adresu Vladimíra Kysny, abych mu ukázala odvedenou práci. S odpovědí jsem chtěla počkat a nejednat zbrkle. Dneska jsem toho zvládla víc než dost.

Večer jsme se Sofií načaly lahev sektu na oslavu konce semestru a skvěle se bavily. Obě jsme zůstávaly v Praze i přes prázdniny, mohly jsme si tak konečně bez povinností užít město a k tomu si i něco přivydělat. Navíc ani jedna z nás neměla úplně optimální vztah s rodiči.

„Já tě nepoznávám, Kláro. Dneska máš nějakou obzvlášť dobrou náladu! Někdo na obzoru?“ dobírala si mě přiopilá Sofie, když balila brko.

„Jsi blbá? To už bys přece dávno věděla!“

Sofie si potáhla a slastně vydechla: „Ono je to skoro lepší, že nejsme zadaný. Baví mě, že každej den je úplně jinej. A s těma nadržencema je úžasně snadný manipulovat.“

„Tak o tom žádná,“ pomyslela jsem si po zkušenosti z dnešního dne. A to Viktor ani nebyl heterosexuál.

Sofie pokračovala: „Příští týden nastupuju na brigádu. Už loni mě to nebavilo, nevím, proč jsem si nenašla letos něco lepšího. Dvanáct hodin v kuse stojíš u pokladny a přesvědčuješ lidi, že nejlepší cigarety jsou Lucky Strike za pitomejch 80 korun za hodinu.“

Měla jsem dilema, jestli s nejlepší kamarádkou sdílet to neuvěřitelné tajemství. Touha pochlubit se byla nakonec silnější než racionální uvažování.

„Taky už mám práci,“ řekla jsem nervózně.

„Nekecej, co jsi sehnala?“ překvapeně se zeptala Sofie.

„Ale necháš si to pro sebe!“

„Úplně mě děsíš, neříkej, že děláš kurvu!“ rozesmála se Sofie.

„Skoro,“ povzdychla jsem si. „Pamatuješ na ten inzerát, co jsme minulý týden našly v Esquiru?“

Rozpovídala jsem se a i když jsem chtěla být ohledně informací strohá, vysypala jsem kamarádce všechno včetně svého úkolu.

„Počkej, ty jsi zhulená, to nemůže být pravda!“

„Taky to pořád vstřebávám,“ pokrčila jsem rameny.

Po několika minutách Sofie pochopila, že mluvím naprosto vážně.

„Musíš mě tam taky protlačit! Takový prachy! To bude teprve ta správná letní párty! A navíc budeme spolupracovat, potřebuješ přece někoho, kdo tě bude znát jako Lindu Žáčkovou, studentku scénáristiky,“ mrkla na mě Sofie spiklenecky.

Chtě nechtě jsem jí musela dát za pravdu. Je fakt, že dohromady jsme tvořily parádní tým – ať už šlo o podvádění v testech, nahánění kluků nebo krytí absence na přednáškách.

„Uvidím, co se s tím dá dělat,“ vzdychla jsem a přebrala si od kamarádky brko. „Ale asi to nebude takovej problém, až jim ukážu tvojí fotku.“

Sofie se vzrušeně pousmála: „A budu se jmenovat Johana, vždycky se mi to jméno líbilo!“

۝

Kysna měl z mého posunu neskrývanou radost. Odepsal mi, že od samého počátku tušil, že si nemohl vybrat lépe a v následujících krocích mi ponechal volnou ruku. Celé dopoledne jsem pečlivě studovala dílčí předměty oboru Scenáristika a dramaturgie. Vůbec nevypadaly nezajímavě! Naopak bych se do nich vrhla tisíckrát radši než do dalšího ročníku na ekonomce. Vida jak tahle práce člověka obohatí! Po obědě jsem se zastavila v agentuře, abych poreferovala o slibném začátku akce a zmínila se o Sofiiném zájmu u nich působit. Dalo se čekat, že fotografie štíhlé vysoké blondýnky s dokonalým úsměvem bude více než přesvědčivá. Marka skutečně nadchla, ale i přesto si vyžádal její osobní návštěvu.

Celý zbytek dne jsem si procházela podklady o Viktorovi a přemýšlela, jak co nejlépe reagovat na jeho email. Překvapilo mě, že hraje na klavír a částečně i komponuje, vystudoval s vyznamenáním jazykové gymnázium a bojí se výšek. Jak se ksakru tenhle typ kluka mohl dostat k hokeji na takové úrovni? Před večeří jsem si pustila Viktorův oblíbeny film Dvanáct rozhněvaných mužů. Brala jsem to jako příjemnou část analýzy jeho osobnosti. Navíc jsem se vůbec nemohla přinutit do psaní zprávy. Po desáté hodině jsem už ale dál otálet nemohla.

 

Ahoj Viktore 2,

Promiň, ale dřív jsem se k počítači nedostala. Naštěstí jsem dneska úspěšně na druhý pokus na letišti vyzvedla Viktora 1 a doteď ho seznamovala s pražskými bary. Vůbec mi nechtěl věřit, co se mi včera přihodilo! Už takhle si ho prý lidi často dobírají kvůli shodě jmen s „tím hokejistou“.

Tvůj příběh jsem přečetla doslova jedním dechem. Zítra ho ve vytištěné formě vezmu do školy ukázat docentovi Janotovi. Je to vynikající učitel, jeho rad si cením. Nemůžu ale slíbit, že mi dá nějaký komentář hned, bývá dost zaneprázdněný.

Líbí se mi, jak na sebe kupíš úvahy, a i když nejde o příběh s jasnou kostrou, jeho sdělení postupně nádherně vyplyne. Skoro mě překvapuje, jak moc mě tvůj styl oslovil, protože osobně preferuji výraznou dějovou linii a častější používání přímé řeči. Potřebuješ akorát vysvětlit, jak členit text a nezaplétat se tolik do dlouhých souvětí.  Sečteno a podtrženo rozhodně se psaní věnuj dál!

Zítra se jdu podívat na kurz tvůrčího psaní Heleny Matoušové. Je vyhlášená, řadě lidí už pomohla dokonce s vydáním vlastní knihy. Nechceš se přidat?

Klidně mi napiš na mobil, moje číslo je 777 465 885

Linda

Zahlédla jsem letáky lákající na zmíněný kurz na nástěnce u recepce. Skvělá inspirace! Propagační nultá hodina byla navíc zcela nezávazná a zdarma. Čas jsem neuvedla záměrně, aby se Viktor ozval a rovnou kurz nezavrhl.

Následující den jsem se probudila se smíšenými pocity. Pokud Viktor neodpoví, budu muset zvolit náhradní plán, tj. potulovat se před stadionem v době, kdy mu končí trénink. Hned jsem otevřela notebook, abych si zklamaně přečetla, že nemám žádný nový email. Teprve potom jsem si uvědomila, že Sofie v posteli není. Že by jela do agentury už takhle ráno? Chystala jsem se jí zavolat, když v tom mě do očí udeřila obdržená sms. Úplně jsem zapomněla, že jsem Viktorovi nechala i telefonní číslo! Moc rád by se prý kurzu účastnil, ale má čas až v osm večer. Sakra, na plakátu stojí, že hodina je už od sedmi!

„Klid, musím uvažovat systematicky,“ mumlala jsem si. „Pokud mu napíšu pravdu, nemáme důvod se sejít a další nahodilé setkání by mohlo působit nápadně.“ Pomalu jsem začala vyťukávat písmenka na telefonu:

Super, tak to stíháš, je to až od půl devátý v technický knihovně. Sejdeme se v 8:15 před knihovnou, ok? Těším se!

Do minuty mi přišla odpověď: Ok

„Buď jsem mu úplně volná, nebo nemá čas se rozepisovat. Ale co, hlavní je, že dorazí!“ pomyslela jsem si. V klidu jsem si udělala teplou snídani a do pozadí si pustila kulinářský cestovatelský pořad.

„Ahoj kolegyně!“ volala Sofie ode dveří.

„Chápu to správně, že jsi dostala práci?“

Sofie s úsměvem kývla. „A dokonce mám už vlastní projekt. Test věrnosti!“

„Budeš testovat nějakýho ženáče, jo? No osobně pochybuju, že by někdo tvým svodům odolal. Chudák manželka.“

„Ale prosím tě, zhodnotím to naprosto objektivně. Pokud se bude jen trochu zdráhat, podám hlášení, že obstál. A taky mu fandím, vzhledem k tomu, že má dvě děti,“ povzdechla si Sofie.

„Nekecej! Tak do toho by se mi teda nechtělo. Kdy půjdeš do akce?“

„Už zítra večer. Je to nějakej zazobanej podnikatel, podle ženy se poslední dobou otočí za každou sukní a už jí to nebaví. Chápu to tak, že bude skoro ráda, jestli ho konfrontuju. V ideálním případě ho nalákám a nechám mu na sebe telefonní kontakt. Pokud mi odepíše, má to černý na bílým.“

„A když ne?“

„Mám zadanej místo a čas, kam chodí každou neděli na poker. Klidně si můžou pohlídat, že tam jsem a navazuju kontakt.“

„Hmm, tak to jsem sama zvědavá, jestli se panáček udrží. Jdu teď vrátit na fakultu učebnici Mikroekonomie. Mimochodem, večer od osmi tě budu potřebovat! Později vysvětlím,“ zamávala jsem na kamarádku dřív, než stačila vznést dotazy.

۝

Postávala jsem nervózně před knihovnou a každou chvíli kontrolovala čas na mobilním telefonu. 20:15, 20:20, 20:27 – když už jsem ztrácela naději, že se Viktor objeví, spatřila jsem ho, jak na mě z dálky mává a svižnou chůzí se přibližuje.

„Mohla jsi jít klidně dovnitř, našel bych to!“

„V pohodě, ještě to stíháme,“ mávla jsem rukou a společně jsme zamířili ke vchodu. Z hlavních dveří právě vycházela Sofie.

„Ahoj Johanko, co ty tady?“ pronesla jsem překvapeně.

„Prosím tě, šla jsem se podívat na ten kurz psaní od Matoušový a ono už to skončilo!“

„Jak jako skončilo? Vždyť to má začínat teď v půl devátý,“ oponovala jsem.

„To jsi musela koukat na ten leták s chybou jako já. Četla jsi to na koleji u recepce, viď?“

Přikývla jsem.

„Tak to máš smůlu. Taky mě to pěkně štve. Těšila jsem se, ta ženská má výborný reference. Jinak ta tvoje prezentace na Vývoji TV forem byla parádní! Zítra se za tebou stavím a vrátím ti materiály z Webový scenáristiky. No nic, měj se, Lindo. Jdu s Jakubem na drink, když tohle padlo.“

Neubránila jsem se lehkému úsměvu. Žádná prezentace ani učební materiály v domluveném dialogu nebyly, Sofie si svou roli krásně vychutnala. S napětím jsem očekávala Viktorovu reakci. V úvahu připadalo zklamání, naštvání, rychlý úprk… Nedovolila jsem mu zbytečně dlouho přemýšlet a začala jednat.“

„Ach jo, tak ses sem hnal zbytečně. Dovedu si představit, že jsi jinak měl na sobotní večer lepší plány. Jako já ostatně… Mrzí mě to,“ zatvářila jsem se smutně. „Když nic jinýho, dovol mi aspoň pozvat tě na drink za ten taxík. Navíc mám ještě pár poznámek k tomu tvýmu textu, chtěla jsem ti je říct v průběhu kurzu nebo po něm. Pozitivní je, že v Dejvicích jsou super hospody,“ podívala jsem se smířlivě na Viktora.

„No dobře, jedno pivo si dát můžeme, ale v půl jedenáctý musím být v centru.“

Navrhla jsem, abychom se přemístili do kavárny dejvického divadla. Dalo se ode mě čekat, že vzhledem k oboru studia navštěvuji podobná místa. Oba jsme si dali pozdní večeři a k ní vypili po dvou pivech. Příjemně jsme se bavili, i když na ožehavé téma námětu Viktorovy povídky zatím nedošlo. Potřebovala jsem, aby se Viktor co nejvíc uvolnil a zapomněl na to, že někam spěchá. Po desáté hodině jsem si začala mnout ruce, že plán vychází, když se Viktor najednou zvedl se slovy, že jde zaplatit.

„Hezky se s tebou povídá, ale už musím běžet.“

„Rozumím,“ špitla jsem zaraženě.

Když se Viktor vrátil od baru, našel mě s kapesníkem u nosu a s hlavou v dlaních.

„Stalo se něco? Ty brečíš?“

„Já… Chci říct… moje sestra mi včera volala, že má nejspíš rakovinu prsu. Snažím se si to nepřipouštět a doufám, že se to nepotvrdí. Celou noc jsem nespala, myslím jen na ní. Bylo mi s tebou tak hezky, že jsem to na chvíli vypustila z hlavy a teď se stydím sama před sebou. Já o ni nechci přijít!“

Nevěřícně jsem poslouchala, jaké věty mi samovolně plynou z úst. Lekla jsem se, že se rouhám, když připisuji členovi rodiny závažnou chorobu, ale lehce mě uklidňovalo, že žádnou sestru nemám.

„Ježiši, Kláro, to mě mrzí. Přece tě tady nenechám v slzách. Jenom si zavolám a hned jsem zpátky.“

Viktor asi musel pozměněné plány patřičně zdůvodňovat, protože hovor trval minimálně patnáct minut. Já jsem si mezitím aspoň trochu utříbila myšlenky. Když se vrátil, pokusil se o povzbudivý tón.

„Tak a jsem celý tvůj!“

Ze široka jsem se rozpovídala o svojí starší sestře Ditě. Vymýšlela jsem si konkrétní historky z dětství, pasovala se do role rodiči opomíjené dcery, protože Dita byla výjimečně chytrá a ctižádostivá. Letos dostudovala s červeným diplomem medicínu, zatímco já šla na FAMU, která mě prý sotva uživí. Přes to všechno jsem na sestru nežárlila a těšila se z jejích úspěchů, protože jsme s Ditou zároveň nejlepší kamarádky.

Dařilo se mi vyvolávat ve Viktorovi dojem, že se mu obrovským způsobem otevírám a sluší se tak mi na oplátku sdělit něco ze svého soukromí.

„Ty sis šla za tím, co tě naplňuje, to já o sobě říct nemůžu.“

„Nebaví tě hokej?“

„Mám to strašně vydřený. Táta chtěl bejt jako malej hokejista, ale u nich na vesnici ani neměli stadion. Žiju takovej jeho sen. Už proto jsem dostal jméno Viktor neboli vítězství. Měl to všechno naplánovaný, chápeš? Někdy mě neskutečně sere. Myslí si, že když může tahat za nitky ve vládě, projde mu to i doma.“

„Tak proč mu to dovolíš?“

„Jsem jedináček. Ze začátku jsem chtěl dělat rodičům radost a tak se pilně učil, chodil na vybraný kroužky a dřel, aby na mě byli hrdý. V pubertě mě období vzdoru úplně minulo, naši si zvykli na poslušnýho syna a mně to celý přerostlo přes hlavu. Když třeba přijdu domu v náladě, dostanu hned přednášku, jak by to vypadalo v novinách, kdyby mě spojovaly s alkoholem, že je před sezónou a kluby si vybírají hráče, že brzy budou volby a tak dále. Je mi dvacet a táta mi diktuje s kým se bavit, co si dát k večeři a jak k tomu správně držet vidličku. Jsem v rozjetým vlaku a nevím, jak z něj vyskočit.“

Vůbec mi nešel popis Viktorova otce ruku v ruce s vlastní zkušeností. „Ale pan Kysna se jeví v televizi tak příjemně!“ pronesla jsem.

Viktor se jenom uchechtnul. „Jo, neznat ho osobně, tak ho asi volím taky. Je to celý fraška. Promiň, ale radši se k tomu nebudu víc vyjadřovat. Už jsem něco vypil a mohl bych toho pozdějc litovat.“

Nevyptávala jsem se, i když mi tahle neurčitá informace zatraceně vrtala hlavou. Objednala jsem radši další rundu panáků a pečlivě se starala o to, abych ve výsledku vypila o dost míň než Viktor. Byla to jediná možnost, jak mít nad situací trochu kontroly. Strategie se vyplácela. Z předstíraného žalu nad sestřinou nemocí jsem Viktora několikrát obejmula a přistihla se, jak dobře se při tom cítím. To, že se ani trochu nezdráhá, mě motivovalo zajít dál. Šeptala jsem mu, jak moc si vážím toho, že mě někdo v tak těžké chvíli drží za ruku, pomalinku sjela svými rty od ucha dolů, až se dostala k jeho rtům, a nenásilně se k nim přitiskla. Jako by to bylo nevyhnutelné, jako by nic jiného ani následovat nemohlo. Opilý Viktor se nebránil, pohladil mě po vlasech a z nesmělého dotyku se zrodil pořádně dlouhý a intenzivní polibek. Mým tělem projelo vzrušení, napadlo mě, že tak dobře mě snad nikdy nikdo nelíbal. A že jsem měla možnost pořádného srovnání! Užívala jsem si další dosažené mety, když se Viktor zvednul ze židle se slovy: „Sorry, ale musím se jít vyblejt.“ To mě přimělo k rychlému vystřízlivění z neprofesionálního poblouznění a zavolala jsem oběma taxík.

۝

Probudila jsem se s lehkou kocovinou nicméně s úsměvem na rtech. Ani jsem nedoufala, že by včerejší schůzka mohla zajít tak daleko. Podle Kysnových pokynů jsem si měla dát den volna, ale nejradši by pokračovala v rozdělané práci okamžitě. Nebyla v tom ani tolik obava, že nepodchytím slibný začátek, ale prostě a jednoduše jsem toužila Viktora znovu vidět. Naprosto mi učaroval. Nikdy jsem se nesetkala s tak vnímavým a citlivým klukem. O to víc mě tyhle povahové rysy zaskočily, když šlo o mediálně známého sportovce.

V hlavě jsem měla obrovský zmatek. V jednu chvíli bych přísahala, že všechno, co se doteď odehrálo, byl jenom sen. Úplně jsem se lekla. Chtěla jsem, aby to celé byla realita. Chtěla jsem, aby byl skutečný především Viktor! Tohle bylo víc než práce na zakázku, tohle bylo najednou osudové setkání s mužem mých snů. Třeba to tak mělo být. Jako Klára bych se nikdy neodvážila dát s Viktorem do řeči, jako Linda jsem byla sebejistá holka, která studuje, co ji baví, a obklopuje ji nevysvětlitelná energie.

Chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, v jak složité situaci se nacházím. Buď se Viktorovi ke všemu přiznám a budu doufat, že mi odpustí, nebo budu ve hře pokračovat dál, získám si jeho city jako Linda a ve vhodné chvíli se odhalím. Možnosti jsem si jenom přehrála v hlavě, ale dlouho o nich nepřemýšlela. Pokud půjdu s kůží na trh, pravděpodobně Viktora ztratím. A ztratím i parádní příjem. Ne, nějak ho postupně přesvědčím, že k sobě patříme a on to celé později pochopí. Musí! Ten polibek přece něco znamenal!

V úvahách mě utvrdila sms od Viktora.

Pořád na tebe myslím, Lindo. S Ditou to určitě dobře dopadne. Musíš na ní myslet pozitivně a hlavně tomu musí věřit ona sama! Chci ti poděkovat, že jsi mě včera nějak dopravila domů, nic nevydržím. :) Pokud ti bude smutno, jsem tady pro tebe.

Teprve teď jsem si vzpomněla na smyšlenou nemocnou sestru. Rozhodla jsem se, že smutno mi bude zítra večer a nebudu nic hrotit. Přece jen mě život naučil, že být trochu nepřístupná se vyplácí. Na zprávu jsem se sebezapřením tedy vůbec nereagovala.

Aby mě ignorace nestála tolik sil, vytáhla jsem Sofii do centra na nákupy. Na účtě jsem měla už 35 000 korun jako zálohu za tento týden a obě dvě jsme měly nemalý důvod koupit si slušivé šaty a vábivé parfémy. Sofii čekala první zakázka už dnes večer.

Příjemně strávené odpoledne jsme zakončily míchaným drinkem.

„Už jsem pěkně nervózní,“ přiznala se Sofie.

„Ale Johanko, v tý červený minisukni se můžeš jen postavit k baru a mlčet. Každej chlap, co tě nesjede pohledem a nepozve na skleničku, je svatej,“ smála jsem se.

„Zastav, Kláro, já to myslím vážně. Když ho svedu, ublíží to jeho ženě. Když ne, budou se na mě v agentuře dívat jako na neschopnou nanynku, obzvlášť když jde o můj první úkol!“

„Počkej, počkej, takhle k tomu nesmíš přistupovat. Nikdo od tebe nečeká, že ho dostaneš. Jsi jenom návnada a musíš popravdě referovat o tom, jak se choval. Mimo to se na tu práci skvěle hodíš. Neznám nikoho, kdo by se v chlapech vyznal líp než ty. Neboj se, určitě vycítíš, co je zač, a nebude třeba nechat to zajít daleko.“

Pokud něco měla Sofie v malíku, byl to odhad na muže a manipulace s nimi. Pozvala jsem ji na další dva drinky, aby se uvolnila a dostala do pohody.

„Tak na nás,“ pozvedla jsem sklenku s Martini k přípitku. „Užij si to, kdo jiný může v pracovní době pít alkohol?“

۝

 

O půl deváté jsme se se Sofií rozdělily. Ona se vydala na svou misi a já na kolej. Otevřela jsem si ještě lahev Chardonnay a rozhodla se, že na kamarádku počkám – byla jsem zvědavá na její první dojmy. Taky jsem si chtěla užít chvilku soukromí a ponechat svou mysl jen a jen Viktorovi. I před Sofií jsem zatím svoje city k němu raději tajila. Neudržela jsem se a poslala mu krátkou sms s dotazem, jestli na mě má zítra chvíli čas. Docela rychle odpověděl, že si ho rád udělá! Pustila jsem si romantické písničky v podání Reginy Spektor a tancovala se sklenkou v ruce po pokoji. Bože, jak já se těším! Ve své zamilované pomatenosti jsem zapomínala, v jak nelehké situaci se nacházím. Ale co, však ono se to nějak vyřeší. Představovala jsem si nejrůznější scénáře našeho setkání, tentokrát jsem ale poprvé neměla žádný plán. Chtěla jsem tam být sama za sebe – i když mi pořád bude říkat Lindo…

Bylo kolem půl druhé ráno, když mě z úvah vytrhla Sofie. „Ty ještě nespíš?“

„Kdepak, jsem totiž děsně zvědavá! Jak to šlo?“ řekla jsem napjatě a podala Sofii skleničku s vínem.

„No… prošel. Promiň, Klárko, ale jsem hrozně unavená. Už pít nebudu,“ sdělila mi Sofie a zamkla se v koupelně.

Usoudila jsem, že je přešlá z chlapova nezájmu, protože holce jako ona se to přihodilo možná prvně v životě, solidárně jsem zhasnula světlo a šla spát.

S Viktorem jsme se domluvili na oběd, jindy čas bohužel neměl. Vzal mě do luxusní restaurace na Újezdě. Doposud jsem v takové nebyla ani na slavnostní večeři, natož pak na obědě ve všední den! Číšník ve fraku mi podržel židli a doporučil telecí líčka na víně jakožto výtečné polední menu. Kývla jsem.

Viktor měl ležérní košili, elegantní kalhoty a v určitých okamžicích jsem mohla cítit jeho svěží vodu po holení. Bylo nasnadě, že se mi chce líbit. Jeho první otázka směřovala na zdravotní stav mojí sestry. Vůbec jsem na to nebyla připravená, takže jsem zadrmolila něco ve smyslu, že mi má dneska volat. Potom ho zajímalo, co mám v létě za brigádu. Další podpásovka! Kdyby tak tušil, že moje brigáda je on. Odpověděla jsem, že jsem teď ve fázi hledání. Ach jo, kde je moje věhlasná kreativita? Nechtěla jsem mu dál lhát, a přesto to bylo nezbytné. Zbytek oběda proběhl v příjemném tónu, zasmáli jsme se sobotní akci, která skončila fiaskem. Prý se tak neopil od maturity, od půlnoci si nepamatuje vůbec nic. Trochu jsem se zarazila, protože ty nejzajímavější věci se staly přece po půlnoci! Po dezertu jsem navrhla, že si můžeme udělat ještě procházku na Petřín. Viktor zkontroloval čas a po kratší odmlce souhlasil.

„To je nádherný počasí, zbožňuju léto, nejradši bych se odstěhovala do Španělska.“

„Sí? A mi tambien me encanta esa país.“

Zmateně jsem se zeptala: „Co? Cože? Ty umíš i španělsky?“ Viktorova dokonalost šla očividně ještě posunout.

„Jenom trochu, pár let zpátky jsem tam přes léto pracoval. Ten jazyk mě tak uchvátil, že jsem se mu ještě tři roky po návratu věnoval jako samouk. Navíc mám moc rád španělský režiséry a je super shlídnout film v originálu bez závislostí na titulcích.“

„To já umím říct jen Jsem hezká dívka, Miluju tě a Dej mi pusu,“ pronesla jsem laškovně, i když moje slovní zásoba byla o poznání větší.

„Nepochybuju, že tak pěkná holka tyhle věty často využije."

„Entonces dame un beso,“ vyzvala jsem vážným tónem Viktora k polibku a nesměle ho chytila za ruku.

„Počkej, Kláro. Chci, abysme mezi sebou měli jasno. Přijde mi až osudový, jak nás vesmír svedl dohromady, a já jsem za to moc rád. Měla bys ale vědět, že tě vidím jen jako kamarádku. A abych ti dokázal, jak jsi pro mě výjimečná, řeknu ti tajemství, který netuší ani moji dlouholetý známý.“ Viktor se odmlčel.

Napjatě jsem čekala, jak bude pokračovat, i když cokoli co od této chvíle pronese, nic nemění na skutečnosti, že o mě nestojí.

„Jsem gay. Teda asi jsem gay. Sakra, vidíš, jak jsem zoufalej? Ve 20 letech si nejsem jistej ani podělanou sexuální orientací!” Stoupl si přede mě a ruce položil na moje ramena, aby mi mohl přímo pohlédnout do očí. “Chci, abys byla součástí mýho novýho začátku, kdy se nepřetvařuju a začínám se věnovat věcem, co mě skutečně táhnou. Chci psát, chodit víc do kina, učit se jazyky, cestovat, konečně se odstěhovat od našich. Chci ti představit svýho přítele Michala, protože díky tobě se nebojím, až se to všechno provalí na veřejnosti. Svým způsobem jsi mi vzorem,“ zakončil Viktor svůj monolog a čekal, jak budu reagovat.

Jeho zpověď mě z nebe vrátila zpátky na zem. I když se mi odkryl a zasloužil si tak moje uznání a respekt, cítila jsem se natolik ponížená, že jsem v mžiku začala racionálně uvažovat jako agentka s jasně definovaným úkolem. Zatímco moje mysl začala kalkulovat, z očí se koulely slzy. Je zajímavé, jak je tělo a duše nesynchronní.

„Pane bože, Klárko, nezlob se, nevěděl jsem, že jsi to viděla jinak!“

„A proto jsi mě ještě v sobotu líbal, viď?“

„Prosím? My jsme se líbali? To není možný. Říkal jsem, že si skoro nic nepamatuju, byl jsem na šrot.“

„Šeptal jsi mi, jak tě přitahuju a že ses dlouho necítil tak skvěle, pak jsi mě chytil kolem pasu a začal mě líbat,“ vzlykala jsem teď už jenom naoko, protože jsem měla radost z rychle vymyšlené lži. „Dokonce jsi mě přemlouval, ať tě vezmu k sobě na kolej.“

Viktor byl viditelně zaražený. Snažil se si věci zpětně vybavit, ale bez úspěchu. „Jestli je to pravda, pak jsem to nebyl já. Radši už nebudu pít, jsem teď na sebe pěkně naštvanej, nejradši bych si dal přes hubu.” Podíval se na hodinky a nervózně dodal: “Ach jo, musím už běžet, mám rozhovor s redaktorkou deníku Sport.”

„Tak utíkej,“ řekla jsem suše a teatrálně se vysmrkala do papírového kapesníku.

Cestou domů jsem začala spřádat plány. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem si zachovala chladnou hlavu a situaci vyřešila co nejlépe možným způsobem. Nesmím Kysnovi přiznat úplnou pravdu, sdělím mu to, co jsem dneska vsugerovala Viktorovi. Že po mně v baru vyjel a že je vše na dobré cestě. Ale co dál? Nevypadá to, že je v dohlednu nějaké setkání s Viktorem, které budu moct podložit. Zkusím na to jít z jiné strany. Zjistím od Kysny kontakt na Michala a půjdu ho oťuknout. Pokud je to opravdu takový vypočítavý hajzl, jak tvrdí Kysna, hezky ho před Viktorem konfrontuju a ten se mi pak může vyplakat na rameni.

 

۝

 

Kysna byl mojí strategií zaskočený a informace ze sebe soukal dost neochotně.

„Podívejte se, Kláro, vaším úkolem je nasměrovat trochu jinam smýšlení mého syna, ne monitorovat lidi okolo něj.“

„Ale všechno spolu přece souvisí! Nebudu s Michalem nijak manipulovat, potřebuju jen vidět, o jaký typ člověka jde, a ten pak před Viktorem systematicky shazovat. Říkal jste mi, že na něj nemá dobrý vliv, nebo jste si to vymyslel?“

Kysna se zvedl od stolu a zvýšil hlas: „Neplatím vás za to, abyste mě obviňovala z podávání falešných informací, dávejte si pozor na jazyk!“ Potom se na chvíli zadíval z okna a pokračoval: „Michal Schmidt, pracuje jako doktor ve Střešovické nemocnici. Nevím, k čemu vám to bude. Opovažte se s ním navazovat kontakt.“ Tím naše konverzace v sídle firmy Alibi na dlani skončila, Kysna se odporoučel a já zůstala naštvaně sedět v kanceláři.

„Co se děje, Klárko? Vypadáte zadumaně,“ smál se Marek Pánek po příchodu z oběda.

„Nevybral jste mi úplně snadného klienta,“ pokrčila jsem rameny.

„To víte, suverénní politik, co je zvyklý na autoritu, někdy z něj jde strach. Věřte mi, že na vás je ještě jako med. Za ty peníze se holt musí zatnout zuby a něco vydržet!“

„Aspoň že ho můžeme společně zdrbnout,“ řekla jsem v o poznání lepší náladě a chystala se k odchodu, když jsem si vzpomněla na Sofii.

„Jo, Marku?“ zastavila jsem se ve dveřích. „Doufám, že ten Sofiin první neúspěch neberete jako špatně odvedenou práci. Normálně bez problémů svede každýho kluka, na kterýho ukážete prstem. Klobouk dolů, že tenhle jejímu šarmu nepodlehl.“

„A na to jste přišla jak?“ zvedl Marek hlavu od šanonu dokumentů. „Sofie ho přece dostala a taky to demonstrovala úplně jasnou textovou zprávou. Právě ten případ uzavírám, manželka výsledek přijala s pláčem, ale aspoň prý ví, na čem je.“

Zmateně jsem pokývala hlavou. „V tom případě jsme si špatně rozuměly. Mějte se hezky, na shledanou.“

Sofie mi bude mít ještě co vysvětlovat. Váhala jsem, jestli jí hned zavolat, ale nechala jsem si výslech až na dnešní večer, kdy spolu budeme osobně. Namísto toho, jsem začala s pomocí internetu hledat jméno Michal Schmidt. Nešlo mi do hlavy, že je to doktor. Člověka s profilem narkomana a manipulátora jsem si představovala spíš jako barmana nebo muzikanta. První nalezená stránka byla znamylekar.cz a odkazovala na názory v rámci největšího hodnocení lékařů v České republice. Michal měl pět hvězdiček z pěti a z několika namátkových zkušeností jsem usoudila, že jde o člověka nesmírně schopného v rámci své profese, to jest v oboru psychiatrie. Kysna mě vytočil natolik, že jsem nebrala jeho tvrdé nařízení na zřetel a rozhodla se poznat Michala tváří v tvář. Dneska je úterý… vida, podle ordinačních hodin odpoledne přijímá urgentní případy i bez objednání! Neztrácela jsem čas a místo návratu na kolej zamířila do Střešovic.

Tohle bude prozatím moje největší role, byla jsem nervózní. Lehce jsem se uklidňovala tím, že nervozita pacienta na psychiatrii je víceméně běžná. To se mi potvrdilo už po příchodu do čekárny. Jedna žena neustále chodila po místnosti sem tam a pološeptem se uklidňovala, že vrána už nepřiletí. Další muž každé dvě minuty vytáhl z kapsy u košile pečlivě složený kapesníček, celý ho rozevřel, otřel si orosené čelo, opět ho poskládal a vrátil zpátky. I když přede mnou byli pouze čtyři lidé, čekala jsem víc než dvě hodiny, než přijdu na řadu.

Naštěstí jsem si včas uvědomila, že budu muset předkládat průkazku pojišťovny, případně sdělovat rodné číslo, takže můžu na svou drahou Lindu Žáčkovou zapomenout (věřím, že v krajním případě bych to uhrála na schizofrenii).

„Dobrý den, moje jméno je Schmidt, jenom pojďte dál,“ došel mi Michal podat ruku až ke dveřím.

„Klára Kubertová.“

Byla jsem ohromená, u praktického lékaře by se mi o takovém přístupu mohlo jen zdát. Celá ordinace působila spíš jako moderně zařízený obývák. Dřevěnou podlahu ze třetiny pokrýval pestrý měkký koberec s orientálním vzorem, stěny místnosti vyplňovala rozsáhlá knihovna, která rozhodně nezahrnovala jen medicínské tituly. Společně jsme se posadili na pohodlný gauč a byla mi nabídnuta káva. Nikde jsem neviděla zdravotní sestru, dodávalo mi to na klidu. Žádný velký pracovní stůl s počítačem, žádná studená bílá podlaha, žádný spěch. Michal měl na sobě úzké šedé kalhoty a bílé triko s límečkem. Na první pohled velice atraktivní muž kolem třicítky.

„Vidím, jak se tady překvapeně rozhlížíte,“ řekl všímavě.

Přistiženě jsem přikývla. „Je to moje vůbec první návštěva psychiatra. Váhám, jestli jsem tady správně.“

„Pokud si chcete nezávazně popovídat o čemkoli, pak jste tady správně.“

Začala jsem taktizovat. Hodlala jsem předstírat zhrzenou neúspěšnou studentku procházející nešťastnou láskou, která nemá daleko k sebevraždě. Posléze jsem ale zhodnotila, že situaci můžu využít a maličko v ní poodhalit svoje skutečné problémy a otázky – jen trochu dramatičtějším způsobem. Snad mě k tomu navedla Michalova sympatická tvář upřímně dychtivá mi naslouchat, snad mě dostala ta kýčovitě příjemná atmosféra, najednou tam seděla skutečná Klára Kubertová – skutečnější než kdykoli předtím.

„Mám pocit, že každý den je stejný. Nic mě nebaví, nic pěknýho mě nečeká. Celý den se těším jen na noc, až zavřu oči a přenesu se někam mimo tu hnusnou realitu. Noc je ironicky o poznání barevnější než den, jenže pak se zase probudím a celá ta šeď je tady znovu. Lidi mi nerozumí a já nemám dostatek sil jim vysvětlit, kdo vlastně jsem. Nebo to vlastně sama nevím?” uvažovala jsem nahlas. “Co dělám špatně? Jenom si přeju být šťastná.“

„Nestačí si něco přát. Něco chci dostat, musím pro to tedy i něco udělat. Zní to logicky, viďte? Správná úvaha je Nehledám někoho, kdo mě učiní šťastným, to já sám sebe musím činit šťastným. Představte si, že umíráte, změnila byste nějak způsob svého života?“

Přišlo mi to jako filozofický kecy, jako kdybych seděla na zadku a čekala na modrý z nebe. Ach jo, musím spolupracovat. Po kratší odmlce jsem začala pomalu mluvit. „Nevím, snad. Chtěla bych víc cestovat a navštívit babičku, kterou jsem neviděla víc než rok. Chtěla bych si přečíst Puškinovu Pikovou dámu, protože se k tomu odhodlávám už leta, neztrácela bych čas studiem ekonomie, protože mě nebaví, zkusila bych přijímačky na FAMU, i když mám strašnou trému,“ v hlavě se mi rodily další a další nápady.

„To je skvělé, je strašně důležité, že vidíte věci, které by vás nějak naplnily, někam posunuly. Napadlo vás někdy, že my všichni vlastně ale umíráme? To, že neznáme datum smrti, neznamená, že k ní nesměřujeme. Nechci říkat fráze, že dnešní den může být ten poslední, s velkou pravděpodobností se oba dožijeme stáří, možná i nadprůměrného věku, to nic ale nemění na tom, že dny ubíhají. Třeba je někde ve vesmíru nesmrtelná forma života, na planetě Zemi to ale není. A díky bohu jsme s tím smíření. Člověk chápe, že dostal vyhrazený limitovaný počet roků, tedy i pátků, vánoc a večeří s přáteli. Kdyby jich bylo pouze dvacet, taky bychom tu skutečnost přijali a přizpůsobili se jí. A nejspíš ještě mnohem lépe. Takřka sto let nám připadá jako enormně dlouhá doba, proto jí většinu času využíváme velice neefektivně. Zůstáváme obklopeni lidmi, kteří nás strhávají dolů v domnění, že jinak bychom byli bez přátel, studujeme školy, co nás nebaví s nadějí, že se náš přístup změní, setrváváme v pracích, které nás nenaplňují, nedoceňujeme kvality svých protějšků. Představte si, že životní cíle jsou jako diplomová práce. Pokud na ní máte rok, pracujete intenzivně zpravidla poslední dva měsíce, kdybychom měli měsíc, využili bychom ho beze zbytku. Prozraďte mi, Kláro, za co jste na sebe v životě pyšná?“

Tak tohle chtělo hluboké zamyšlení. Jsem na sebe vůbec za něco pyšná? Nebylo kam spěchat, Michal mě ujistil, že odpovídat nemusím a jinak mám na rozmyšlenou neomezené množství času. Není to anketa ani dotazník, nesedím v přímém přenosu Otázek Václava Moravce. „Zpětně jsem na sebe hrdá, že jsem loni bez znalostí italštiny vyjela sama na brigádu do Neapole. Rychle jsem si našla práci a dokonce se obstojně za tři měsíce naučila jazyk. Taky mě těší, že zvládám bez problémů studium ekonomie, i když mám nadání spíš na humanitní věci.“ Michalovy oči mě ujišťovaly, že nemám přestávat. „Jako malá jsem jezdila na klavírní soutěže, nechápu, že jsem měla tolik odvahy. Odpustila jsem tátovi nevěru a doteď ji úspěšně tajím před mámou. Nepřijde mi fér to po letech vytahovat a ničit jí iluze. Taky jsem si na střední škole vzala do hlavy, že se zapojím do projektu Společnost seniorům a třikrát týdně chodila po večerech navštěvovat jednoho starého pána. Nechci se tím vším nějak holedbat, jenom z toho mám zpětně dobrý pocit.”.

„Tak je to správně. Všechno, co jste zmínila, jsou velké věci, na které můžete právem být pyšná. A jak tak poslouchám, jakou rychlostí vám vyvstávají na paměti další a další, určitě jich doma ještě pár dáte dohromady. Kláro, život není někdy tak složitý jak vypadá. Na většinu věcí znáte odpověď sama. Poradím vám malý trik. Zkuste si doma představit, jak byste si přála, abych vám v konkrétních případech poradil. Navede vás to k vlastním přáním a tedy ke správné cestě, kterou se ubírat. Přejete si ve skrytu duše skončit se školou? Pak to udělejte! Doufáte, že vám řeknu, abyste zatnula zuby a ve studiu pokračovala? Tak to nejspíš bude ten správný přístup a sama toužíte přetrvat. Snad se teď cítíte na dně, věřím vám to nejen proto, že se denně setkávám s lidmi plnými skepse a deziluze. Chci, abyste naši konverzaci brala jako rozhovor dvou rovnocenných partnerů, a tak vám řeknu něco intimního taky o sobě. Pár let zpátky jsem prodělal podobnou rezignaci na život jako právě teď vy. Dokončoval jsem atestaci na jedné klinice v Německu. Práce mě bavila, byl jsem ženatý a plánoval jsem v zahraničí už zůstat. Jednoho dne jsem se opil a podvedl svoji ženu s jedním klukem z baru. Styděl jsem se přiznat svoji orientaci sám sobě, natož pak své ženě a konzervativnímu německého personálu v nemocnici. Zhroutil jsem se a denně si předepisoval silné dávky Ritalinu, abych se udržel na nohou. Se ženou jsme postupně přestali vést sexuální život a já se rozhodl jít s pravdou ven. Okamžitě zažádala o rozvod, v práci jsem dostal výpověď kvůli zjištěné manipulaci s léky a následně si naordinoval tvrdou abstinenci, jíž doprovázely stavy s touhou po sebevraždě. Naštěstí je to všechno za mnou a já mám nový a jasnější pohled na svět. Jsem v krásném vztahu, ale o tom to není. Jak už jsem řekl, člověk musí sám sebe přijmout a sám sebe činit šťastným.“

Michal mě s každou další větou víc a víc odzbrojoval. Nevím, jestli svou vlastní zpověď zahrnuje do každé terapie, ale na mě definitivně udělala dojem.

„To muselo být strašný,“ zašeptala jsem.

„Člověk vydrží strašně moc. Daleko víc, než si dovedeme představit. Určitě vás při pohledu do minulosti mnohokrát napadlo Jak jsem jen tohle mohla zvládnout? Souvisí s tím i věci, které jste zmiňovala – jste pyšná na svou odvahu při cestě do Itálie, připadá vám, že teď už byste ji neměla. To ale není pravda, budete dělat velké věci dál a dál a s otevřenou pusou na ně budete vzpomínat. Když dostudujete školu a pak se kupříkladu budete věnovat jinému oboru, nebudete chápat, jak jste tak obtížné studium kdysi zvládla. Každý den děláte malé zázraky, třebaže si to teď neuvědomujete.“

Dávalo to smysl a hlavně se to krásně poslouchalo.

Michal pokračoval: „Moc se omlouvám, ale budeme muset končit. Dnes to byl hodně můj monolog, příště se budu mírnit. Zamyslete se nad jednotlivými body diskuse a pochvalte se za každý malý úspěch. Napíšu vám nějaká mírná antidepresiva, která byste užila jen v urgentním případě?“

„Ne, myslím, že není třeba. Děkuju za všechno, byla to příjemná půlhodinka.“

„Tak to mám radost. Moment, ještě vás poprosím o rodné číslo kvůli pojištění! S termínem příští schůzky si zavolejte.“

Opustila jsem ordinaci se smíšenými pocity. Tolik jsem si přála, aby byl Michal nepříjemným nadřazeným idiotem, co má rozšířené zorničky vlivem stimulantů. Opak byl pravdou. Byla tam jistá možnost, že si celý svůj smutný životní příběh vymyslel, že ho na prvním sezení opakuje každému a dává mu tak pocit výjimečnosti, že po práci zamkne dveře a šňupne si trochu koksu, který večer nabídne i Viktorovi. Troufám si ale říct, že mám čuch na lidi a pravděpodobnost takového scénáře byla asi tak velká jako pravděpodobnost smrti zapříčiněné zásahem blesku. Nejenže jsem viděla svoje šance na zlomení Viktorovy náklonosti k Michalovi dost mizivě, já jsem to těm dvěma po dnešní hluboké konzultaci snad i přála. Šla jsem do cukrárny a rekapitulovala veškeré poznatky, vystřízlivění nepřicházelo.

Brala bych život jinak, kdyby mi docházela jeho konečnost? Pak by přece pozbývalo smyslu se o něco snažit. Nevědomost je opravdu sladká, pokud bych tušila, kolik mě ještě čeká chřipek, rozchodů a poranění, asi bych to rovnou zabalila. Jak správně život uchopit? Moment po momentu nebo jako celek? Staří lidé vidí život jako celek. Když se narodí malé dítě a lidé ho chodí “do kouta” okukovat, většina v něm vidí malé roztomilé miminko, jen stařec ho vnímá jako nového člověka, co má v rukou celý svůj život, a ten nebude ani bílý ani černý, jen stařec ví, jak úžasná je mladá láska a jak hodnotná je rodina, vyrovnaný stařec umí správně nakládat se svými vzpomínkami, necítí jen melancholii, avšak těží z nich a hřeje ho zkušenost, ať už byla sebetrýznivější. Líbí se mi tohle pojetí, třeba se k němu někdy dopracuju.

Při večerním bloumání podél řeky jsem se rozhodla. Nebudu ničit krásný vztah dvou odhodlaných skvělých lidí. Nemám k tomu konec konců ani prostředky, Kysna brzy objeví, že už se s Viktorem nestýkám. Počkám, až mě znovu kontaktuje a sdělím mu, že končím. Nebudu pracovat pro někoho, kdo mi cíleně poskytuje zkreslené informace, ty peníze mi za to nestojí.

Sofie mi poslala sms, že sedí ve studentském klubu Magion, ať se zastavím. Našla jsem ji osamělou na baru, popíjela svůj oblíbený Porto Long Spritz. Doufala jsem, že mi sdělí důvody své lži a uvede věci na pravou míru. Když mluvila už dobrou hodinu o ničem a objednávala si jeden drink za druhým, došlo mi, že se doznání nedočkám.

„Sofi, je mi líto, že se cítíš po odmítnutí toho podnikatele mizerně. Peníze ale přece dostaneš tak jako tak, viď?“ nadhodila jsem udičku.

Kamarádka se zarazila. „Jo, měli by mi zaplatit i přes to.“

Neudržela jsem se a naštvaně spustila: „O co ti jde? Myslela jsem, že my dvě mezi sebou nemáme žádný tajnosti, na to se snad známe dost dobře a dost dlouho!“

„O čem to mluvíš, Kláro?“

„Marek mi dneska prozradil, že jsi toho chlapa usvědčila z nevěry. Údajně jsi jim podala i důkaz. Chtěla jsem tě hájit a on mě touhle informací naprosto odzbrojil. Připadala jsem si jako magor. Myslela jsem, že jsme nejlepší kámošky sakra!“

Sofie mě prosebně chytila za ruku a na okamžik zavřela oči. „Já ti ale nelhala. Promiň mi to, řeknu ti teď celou pravdu. S Tomášem – to je ten podnikatel – jsem navázala kontakt strašně snadno. Je mu přes čtyřicet a má neskutečný charisma. Vedli jsme konverzaci na úplně jiný úrovni než s klukama ze školy. Je galantní, má obrovskej všeobecnej rozhled, nevěřila bys, kolik toho zažil. Byla jsem z něj tak odvázaná, ani jsem se nemusela soustředit na plnění úkolu, prostě jsem ho chtěla svést a v ideálním případě ještě víc. Přála jsem si, aby to nebyla naše poslední schůzka, potřebovala jsem aspoň jeho telefonní číslo. Všechno se vyvíjelo podle plánu, byli jsme v náladě a bezvadně se bavili, když jsem se odhodlala přidat trochu zřejmější flirt. Zapnula jsem mu knoflíček u košile a navrhla dát si místo vína panáka tequily. V tu chvíli naprosto změnil tón a výraz. Řekl mi, že jsem atraktivní a milá holka, ale nechce se dostat do potíží, protože ho doma čeká manželka a dvě děti. Rozumíš? Proč se se mnou do tý chvíle teda tak zaujatě bavil? Proč se smál mým poznámkám a chválil mě za výběr vína?“

„Třeba chtěl být jenom příjemnej?“ zkusila jsem odpovědět na otázku, která byla ovšem čistě řečnická.

„Ale prosím tě, kdybych ho ani trochu nezajímala, bavil by se se mnou úplně jiným stylem. Cítila jsem se jako blbka. Tomáš se omluvil, že si musí odskočit, zřejmě mi tím chtěl dát prostor, abych vypadla. Všimla jsem si, že nechal na baru položenej telefon a zrodil se mi v hlavě nápad. Nebyl čas ho pořádně zhodnotit. Vzala jsem mobil do ruky a odeslala na svoje číslo zprávu s textem Díky za krásnej večer. Doufám, že nebyl poslední. Tomáš. Pak jsem rychle odešla. Tu zprávu jsem pak ukázala v agentuře.“

Polilo mě horko. „Ale nehodláš to tak nechat, že jo? Jeho žena prej dneska podala žádost o rozvod!“

Sofie mlčela.

„Ty jim chceš zničit život? Chceš vzít dětem tátu kvůli tomu, že si dovolil poslat tě někam?“

„Neječ na mě!“ rozbrečela se Sofie. „Třeba to tak mělo dopadnout. Možná není v manželství úplně šťastnej, nemůžou spolu být jen kvůli dětem!“

Snažila jsem se nerozčilovat se a zachovat si chladnou hlavu, protože jinak bych jí musela nafackovat. Uvažuje jako nějaká pitomá puberťačka. Byla s tím chlapem jednou a dělá z toho závěry? „Musíš se v agentuře přiznat,“ řekla jsem pevně.

„To nemůžu, dostala bych padáka a možná i nějakou penalizaci!“

„Takže preferuješ doživotní výčitky svědomí, chápu.“

„Kláro, uvažuj, přiznávám, asi to byla chyba, ale nemám na to, abych platila penále za poškození dobrýho jména agentury, něco takovýho ve smlouvě bylo.“

V duchu jsem jí dala za pravdu. „Tak běž za jeho ženou a vyklop jí to,“ navrhla jsem řešení.

„To ne!“ zhrozila se Sofie. „Zítra se mám sejít s Tomášem, všechno dám do pořádku.“

Tak takhle to je. Sofinka na něj má přece jenom zálusk. Vůbec nevěřím, že se mu na schůzce přizná nebo ho dokonce bude nabádat, aby se vrátil ke svojí ženě. Bez komentáře jsem zaplatila za obě dvě a odešla na pokoj.

 

۝

 

V zájmu společného soužití nebo spíš přežití jsme se v následujících dnech tématu „Tomáš“ záměrně vyhýbaly. Konverzace se omezila na přání dobrého rána a poděkování za vytřenou koupelnu.

Kontaktovat Viktora nemělo žádný smysl. Jasně se vyjádřil a já měla díky bohu dostatek sebeúcty na to, abych se vzdala dalších trapných scénářů, jak nás dva sloučit dohromady. Mise byla u konce, nezbývalo než oznámit to zadavateli. Ale nač s tím spěchat? Kysna se už třetí den po sobě neozýval a mně na účtu naskakovaly neprávem vydělané peníze.

Neměla jsem co na práci, a tak jsem se rozhodla pro dlouho odkládanou návštěvu rodičů. Dopředu jsem jim nevolala, nějak jsem neměla chuť svůj příjezd avizovat, stejně se zdržím jen den nebo dva. Na zahradě jsem kupodivu nikoho nezastihla. Nejspíš si dávají uvnitř teplou večeři, jiná u nás nikdy nepřicházela v úvahu. Nesnášela jsem ty každodenní telefonáty na kolej, co že jsem dneska večeřela a že přece nestojí tolik peněz udělat si namísto bagety třeba zelňačku nebo boloňský špagety. Nutno přiznat, že kuchař byl můj táta excelentní, po někom to nadání Prokop přece zdědit musel.

“Kde jste kdo?” křičela jsem z chodby a očekávala nadšenou odezvu. Nikdo mě nevítal, a tak jsem se rozhodla natáhnout se v obýváku na gauč a čekat.

“Fuj, to jsem se lekla! Proč neodpovídáte, když na vás volám?”

“Ahoj Klárko, pojď se k nám posadit.”

“No to je radosti, že jsem taky jednou zavítala. Co tady tak sedíte, jak to, že nejste venku? Moment, kde je televize?”

“Ty jsi to o Prokopovi věděla?”

“Co jsem měla vědět? Povíte mi, kam zmizela ta televize? Je rozbitá?”

“Teď tady byl exekutor. Prej vymáhá dluh Prokopa Kuberta, co má trvalý bydliště tady. Zabavil nám veškerou elektroniku. Choval se strašně, ještě se klepu. Vůbec nic nám nevysvětlil, snad je to všechno nějakej omyl, ne?” podívala se máma bezradně na tátu.

“Jestli ne, tak toho Prokopa zabiju,” syknul podrážděně táta. “Ten chlap vyhrožoval, že v souvislosti s výší dluhu nám příště dost možná vezme i spotřebiče a nábytek, v krajním případě dojde na prodej domu!”

“Co to je za blbost? Proč jste mu to dávali? Co když to byl nějakej podvodník? Nenapadlo vás zavolat policii?”

“To jsme možná měli, Radku.”

“Pochybuju, že by nám to bylo něco platný. Měl u sebe vydání exekučního příkazu, ukázal nám služební průkaz i nějaký pověřovací listiny. Podívej se na to,” dal mi táta do ruky papír formátu A4.

 

… byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí: rozsudku okresního soudu v Trutnově ze dne 25.7.2016, č.j. 38 C 231/2016, na návrh oprávněného:

Easy money, s.r.o., sídlem Kyprova 8, Praha 6 160 00, IČ: 58655418, právní zástupce Mgr. Jana Voráčková, advokát se sídlem Kyprova 8 Praha 6 160 00 k vymožení povinnosti povinného:

Prokop Kubert, bytem Hlučná 1658, Trutnov 541 01, RČ: 85-08-10/1595 zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 5 658 871 s příslušenstvím: úrok z prodlení měsíčně 30.00⁒ z částky 4 200 000 od 5.6.2016 do zaplacení, dále uhradit náklady oprávněného ve smyslu § 87 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb. a náklady exekuce…

 

Civěla jsem na sumu a nechápala její závratnost.

“Skoro šest milionů? To není možný. Jen klid, to se musí vysvětlit. Podíváme se na internet, co je ta společnost Easy money zač, a zavoláme strejdovi. Jako právník nám k tomu snad něco řekne.”

“No tak nejdřív snad zavoláme Prokopovi, ten by k nám tomu taky mohl něco říct,” zařval na mě táta, jakoby to všechno snad byla moje chyba. Nemohla jsem se na něj zlobit, vypjatost situace dolehla na nás na všechny. Ani můj nadhled zdaleka nebyl upřímný.

Prokop telefon nezvedal, strejda po naléhání slíbil, že se do hodiny zastaví osobně. Já jsem mezitím do internetového vyhledavače zadala Easy money a prokousávala se informacemi, které nevěstily nic dobrého. Šlo o reálnou lichvářskou společnost, o které se mluvilo i v nejrůznějších diskuzích. Lidé varovali, že firma uvádí ve smlouvě výši úroku za den, čehož si málokdo všimne a předpokládá, že jde o roční úrokovou míru. Firma klienta na nesplácení nemusí upozorňovat a navíc si nijak si neomezuje poplatky za podání rozhodčí žaloby, případně za využití právního zastoupení u soudu. Nervozita stoupala.

Mamky bratr nás bohužel nijak neuklidnil.

“Ty exekutoři mají čím dál horší moresy,” rozčiloval se. “Jak vám mohl zabavit věci, který celkem logicky nepatří dlužníkovi?”

Na chvíli se zamyslel a pokračoval: “Ale nebojte se, do třiceti dnů můžete podat návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisu. Samozřejmě musíte předložit listiny prokazující vlastnictví. Máte snad nějaký paragony, ne?”

“Ale nám o nějakou blbou televizi nejde, zajímá mě, co bude s Prokopem,” zašeptala máma.

“O televizi ne, ale střecha nad hlavou mě s dovolením zajímá,” podotkl táta jízlivě.

“No tak asi by nebylo od věci, aby si Prokop změnil adresu trvalýho bydliště, i když rozhodující je, kde se dlužník nachází, adresa slouží jen k evidenci. Po pravdě nechápu, proč vám sem nepřišla žádná upomínková korespondence. Ale v dnešní době se vlastně ani nedivím. Ty lichváři jsou strašná verbeš. Všechny tyhle podklady se zdají být v pořádku, je mi to líto, Magdo, Prokop je v pořádným průšvihu.”

“Dokud nebudeme mluvit přímo s ním, jsou to jen spekulace,” přemýšlela jsem nahlas.

Poslední kapičky naděje zmizely s večerním telefonátem od Prokopa. Po naléhání přiznal, že si před vánocemi v Praze půjčil dva miliony dvě stě tisíc korun. V té době dělal načerno kuchaře ve Francii, takže se s ním žádná banka nechtěla o tak vysokém úvěru vůbec bavit. Na internetu natrefil na společnost Easy money, které stačil podnikatelský záměr a ochotně mu peníze poskytla. Jak jsem správně tušila, oním záměrem bylo otevření české restaurace v Paříži. Prokop potřeboval kapitál na nájem prostorů, vybavení i první platy personálu. Věřil, že po otevření se mu peníze rychle vrátí. Ze smlouvy pochopil, že je částka splatná za rok a vysoká úroková míra se k roku vztahuje. Prokop přísahal, že si všechny podklady několikrát přečetl, smlouva byla zřejmě záměrně komplikovaná a skrývala chytáky. Věřitelé chtěli peníze zpět za šest měsíců a ani o den déle. Částka enormně narostla kvůli vysokým měsíčním úrokům a přemrštěným sankcím za pozdní splátku.

Naši nikdy nežili na dluh a viděli situaci snad i horší, než ve skutečnosti byla. Nahlas uvažovali o prodeji auta a dokonce i domu. Prosila jsem je, ať se neunáhlují a slíbila, že zjistím veškeré naše možnosti od jednoho doktoranda na fakultě, který má podobnou zkušenost. Byla to lež. Můj záměr byl úplně jiný.

 

۝

 

Dojednat si s Viktorem schůzku nebylo vůbec nic složitého. Byl to vlastně on, kdo mě za poslední týden několikrát kontaktoval prostřednictvím sms a omlouval se, že mě ranil. Trucovitě jsem jeho zprávy ignorovala – tedy alespoň do dneška. Navrhla jsem schůzku v Národní galerii, kde zrovna probíhala výstava fotografií Prahy z padesátých let.

„Děkuju,“ pronesl Viktor namísto pozdravu.

„Za co mi děkuješ?“ namítla jsem rozpačitě.

„Strašně jsem se bál, že už se nepotkáme. Celý jsem to podělal, takže děkuju za šanci.“

Nevzmohla jsem se na reakci. Jeho dobrácká povaha příliš nenahrávala mému plánu vyklopit mu celou pravdu a ještě požadovat spiklenectví. Nervózně jsem bojkotovala jakoukoli plodnější konverzaci, tupě civěla na fotografie a přemýšlela, jak s celou konfrontací začít.

„Vážně jsem neměla v plánu se do tebe zamilovat. Ani bych si netroufla, nevím, kde jsem k tomu vůbec vzala sebevědomí.“

„Asi jsem tě zmátnul.“

Zakroutila jsem hlavou. „Viktore, slib mi, že mě teď necháš mluvit a počkáš, než dokončím všechno, co mám na jazyku.“

Rovnou jsem pokračovala. „Naše setkání nebyla krásná náhoda. Nejsem holka s podobnými zájmy a nikdy jsem neviděla film Strom života, i když jsem ti nadšeně vyprávěla, že ho vždycky obrečím. Oslovila jsem tě tehdá na letišti s jasným cílem – svést tě a odlákat od Michala. Ten nápad nebyl z mojí hlavy, najal si mě tvůj táta.“

Až když jsem všechny ty svinstva vyslovovala nahlas, uvědomila jsem si, že pro ně nikdy nikdo nemůže najít pochopení. Viktor stál jak opařený – neschopný slova – a já pokračovala.

„Nutně jsem potřebovala peníze na studium a…“

Konečně mě přerušil. „Proboha, Lindo, peníze se přece dají vydělat jinak. Nikdy jsi neslyšela třeba o práci hostesky nebo servírky?“

„Klára.“

„Cože?“

„Jmenuju se Klára.“

„To je snad zlej sen.“ Viktor mě vzal ostře za paži a pobídnul směrem k východu. „Nebudu to s tebou probírat v galerii, chce se mi řvát a mlátit věcma.“

Venku jsem se vytrhla z jeho sevření. „Slíbil jsi, že mě necháš nejdřív domluvit! Tvůj táta celou situaci vyložil tak, že tě Michal zneužívá a servíruje ti drogy. Měla to být z mojí strany vlastně pomoc,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

„Ten hajzl,“ sykl Viktor potichu.

„Taky mi došlo, že si celou věc musel přibarvit, jako feťák fakt nepůsobíš. Neříkám to všechno proto, abych ulevila vlastnímu svědomí, jen si zasloužíš vědět, co je tvůj táta zač,“ zalhala jsem o důvodech, které mě přiměly sypat si tady popel na hlavu.

„Nechal by mě klidně chcípnout na předávkování, kdyby na to přišlo, spíš se mu nehodilo do krámu, že jsem buzík. Snad i proto mě to tak baví.“

Ta poznámka mě zarazila, ale za daných okolností mi nepříslušelo ji komentovat. Oba jsme mlčeli. Z mojí strany šlo o respekt před nepříjemnou situací a rozum mi velel taktně vyčkat před dosud nevyřčenou prosbou, Viktor jednoduše neměl slov.

Potichu a rozvážně jsem začala mluvit. „Já… mám nápad.“

Viktorovy oči se zvedly od země. „Nepovídej, škoda, že mě vůbec nezajímá.“

„Víš… taky se cítím podvedená.“

„Vážně? Někdo se vetřel do tvojí přízně, vymyslel si falešný jméno, profesi a záliby, a když ses mu naprosto otevřela, řekl ti, že je to celý jen ujetá hra? Nemyslím si.“

„Jo, to jsi vystihnul. Jenom se pleteš v tom, že to byla hra. Jsem zaměstnancem společnosti Alibi na dlani, protože jde o dobře placenou brigádu při studiu. Podmínkou mojí spolupráce byl pečlivý výběr zakázek. Naservírovali mi tvůj případ se slovy, že ti jde o život. Protestovala jsem, že nehodlám měnit něčí orientaci, ale Kysna mi neustále tloukl do hlavy¸ že Michal tě dříve nebo pozdějc zabije, pokud nezasáhneme. Musela jsem se ti trochu dostat pod kůži, abych si udělala vlastní názor na věc. Dokonce jsem pro jistotu tajně navštívila i Michala.” Viktor ostře trhnul hlavou.

“Ježiši, cože? Proč do toho taháš i jeho?”

“Klid, jen jsem chtěla zjistit, jestli je to fakt takovej manipulativní hajzl, jak mi ho popsali. A věř mi, že jsem byla mile překvapená. On… je prostě skvělej. Dokázal navodit takovou atmosféru, že jsem před ním neměla vůbec žádný zábrany. I když... teď si říkám, že to vlastně znamená, že je docela dobrej manipulátor,” pokusila jsem se o vtip, ale Viktor ani nezvedl koutek. Hlavou mi běželo, jestli jsem tuhle informaci měla vytahovat. Neskutečně jsem se potila a připadala si pokořeně, uboze a trapně. To především. Potřebuju si udobřit Viktora, Viktor má rád Michala, budu chválit Michala, jednoduchý. “Je to profesionál na svým místě a zároveň působí na člověka tak strašně lidsky. Říkal, jak je s tebou šťastnej a…”

“Počkej, počkej, vy jste se bavili o mně?”

Zarazila jsem se. “Tak nepřímo. Svěřil se mi, jak těžký bylo v Německu opustit rodinu, ale že je teď v moc hezkým vztahu.”

Nešlo si nevšimnout, že moje informace je pro Viktora jako rána do srdce. Kámenem úrazu bylo zřejmě slovo “rodina”, možná i “Německo”, co já vím… Očividně neměl ani páru o tom, co právě vykládám. Vůbec to nekomentoval.

“Asi je to smyšlená historka, kterou vypráví každýmu pacientovi, aby se mu přiblížil,” snažila jsem se zachránit situaci.

“Víš co? Už nemám chuť ani sílu tě poslouchat, rád bych byl sám,” pronesl Viktor a kopnul do plechovky, co se povalovala na ulici. “Je to všechno?”

“Není!” zařvala jsem zoufale. “Shodneme se v tom, že tvůj táta je parchant. Tohle by mu nemělo projít. Moc tě prosím, aspoň si vyslechni můj plán.“

Viktor souhlasil. Jeho hněv vůči mně byl zanedbatelný oproti hněvu, který cítil vůči svému otci. Dohoda byla jednoduchá, od této chvíle budeme komplici a zinscenujeme Viktorovu posedlost mojí osobou, která povede až k fiktivnímu rozchodu s Michalem. Kysna mi vyplatí slíbenou částku a Viktor se mu s odstupem času vysměje, že naletěl. Aby nemohla být napadena platnost smlouvy, zapře moji spoluúčast na podvodu. Je tu samozřejmě risk, že Kysna bude i přesto chtít vrátit vyplacenou sumu, ale já nemám čas spekulovat. Čím dřív bude mít Prokop v ruce hotovost, tím dřív odvrátíme astronomické narůstání výše dluhu. Důkazy, se kterými na Kysnu vyrukuji, budou milostný dopis odeslaný z Viktorova emailu a pár intimních fotek. Podfouknout člověka, co si u mě vyžádal podfuk, tomu teprve říkám výzva.

 

۝

 

Byla jsem si jistá, že si Viktor během pár hodin celou akci rozmyslí, oproti mně z ní nemá co vytěžit. Zapřela jsem mu i svojí potenciálně vydělanou částku peněz, aby věřil, že nám oběma jde především o princip.

Večer jsem sporadicky zkontrolovala složku s emaily a projelo mnou vzrušení. Byl tam! Email nesl název Věřím na zázraky. Byla jsem lehce rozpačitá, mohlo se jedna o smluvenou literární práci, ale stejně tak mohlo jít o jeho procitnutí a zklamání z lidství, které mám na svědomí já společně s jeho vlastním tátou. Netrpělivě jsem začala číst. Po prvním odstavci jsem se ujistila, že jde o první možnost.

Viktorovi se nedalo upřít spisovatelské nadání, ať už šlo o formu či o sdělení. Chvílemi jsem váhala, jestli jde o smyšlený text, nebo mě skutečně miluje a až teď si to uvědomil. V dlouhých souvětích popisoval nejmenší detaily, které na mě zbožňuje, vzpomínal na naše první setkání na letišti, plánoval nám bláznivě krásnou společnou budoucnost a děkoval osudu, že naše cesty propojil.

 

„… změnila jsi můj pohled na svět. Dřív jsem viděl jen obrysy a slyšel šum, najednou jsou tady barvy, mozaiky, můžu tisíckrát zavírat oči a stejně je vidím. Ráno se probudím a hledám tvoje jméno v mobilu, abych se ujistil, že jsi skutečná. Je tam a já tomu stejně nevěřím, dokud se zase nesetkáme…

 

Cítila jsem se úplně prázdná, nikdy se mi nikdo tak nádherně nevyznal. Není to k zamyšlení? První hluboký projev lásky a ještě k tomu smyšlený? Proč si s tím dal Viktor takovou práci? Vypsal se tak z nenávisti k tátovi? Snad.

Po chvilce váhání jsem klikla na políčko „přeposlat“ a v adresáři vyhledala jméno Vladimír Kysna. Tak to by bylo. Pokud bude chtít další „hmotné“ důkazy, tak je vyrobíme, nechat se vyfotit v objetí nebo zinscenovat schůzku milenců určitě zvládneme. Neměla jsem sílu Kysnovi zavolat a sdělit mu, že moje práce je u konce. Doufala jsem, že mě po přečtení emailu rychle kontaktuje a sám rozhodne o vyplacení odměny. Měla jsem chuť zapálit si cigaretu a v klidu na balkoně přemítat o životě, ale žádnou jsem v kabelce nenašla. Přehodila jsem přes šaty lehký svetr a chystala se jít si koupit krabičku cigaret do baru, když jsem se ve dveřích střetla se Sofií.

„Čau, zrovna jdu dolů, nemáš cígo?“ pokusila jsem se po delší době o smířlivější tón.

Sofie neodpovídala a já si naštvaně začala nazouvat baleríny. Najednou mi docvaklo, že kamarádka vzlyká a otírá si slzy.

„Ale ne, co blbneš? Co se stalo, Sofi?“

„Půjdu do vězení,“ řekla monotónně.

Zaváhala jsem, jestli jde o vtip nebo nadsázku, skutečnost nepřicházela v úvahu.

„Někoho jsi zabila?“

„Možná by to bylo lepší. Kláro, ta smska byla fakt stupidní nápad, všechno se provalilo, chtějí mě žalovat! Ta jeho žena je úplná kráva, nechápu, proč to chce rozmazávat, když to celý byl její nápad…“

Nestačila jsem vstřebávat rychlost, s jakou na mě chrlila informace. „Počkej, počkej, musíš zpomalit. Co byl její nápad? Kdo tě hodlá žalovat?“

„Tak jo, po pořádku. S Tomášem jsem se od toho večera v baru viděla jen jednou. Byla jsem si jistá, že mě pochopí, a tak jsem mu vyklopila celou pravdu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že si zaslouží ženu, která mu věří, že jsem z jeho chování vycítila, že není v manželství šťastný, že zpětně zneužití jeho telefonu fakt lituju… Neskutečně se vytočil. Nadával na mě, na manželku, řekl mi, ať mu jdu radši z očí, a protože působil dost agresivně, tak jsem šla.“

„Vím, že tě to mrzí, ale takhle je to nejlepší. Aspoň ví, na čem je, a nerozpadne se mu rodina.“

„Počkej, nech mě domluvit. Dneska si mě pozvali do agentury a neskutečným způsobem mě seřvali. Tomáš samozřejmě doma uhodil na svojí ženu, že ho nechává sledovat, a vyložil jí, jak se věci mají. Role se tak obrátily a rozvod urguje naštvanej Tomáš. Hysterická manželka žádá odškodnění za špatně odvedenou službu a je připravená agenturu žalovat. Nemá co ztratit, takže vyhrožuje i znemožněním v tisku.“

„Tak to by snad znemožnila spíš sama sebe,“ uchechtla jsem se. „Která normální ženská nechá na chlapa nachystat návnadu a potom sebemrskačsky sledovat, jak mu chutná?“

„Ale ona je úplně pitomá! Pitomá a zoufalá, určitě je schopná všeho. Navíc se oháněla tím, že si může dovolit sakra drahýho právníka.“

Hladila jsem ji po vlase a šeptala: „ Neboj, agentura musí bejt na tyhle scénáře zvyklá, Marek se za tebe určitě postaví.“

„Ale prdlajs, ten je z ní podělanej úplně nejvíc. Prej si mám pořádně přečíst smlouvu a pak si hledat taky nějakýho dobrýho právníka.“

„Byl rozčílenej, určitě to nemyslel vážně, přece je nepoloží taková prkotina, nejsi snad první ani poslední, kdo chyboval.“ Celý večer jsem vymlouvala kamarádce vážnost situace a mezitím mi docházelo, že chlácholím samu sebe.

 

۝

Kysna mi kupodivu neaplaudoval ani telefonicky ani po emailu, a tak jsem se odhodlala zavolat mu sama. Bylo mi sděleno, že email viděl, ale ještě na něj nestihl reagovat. Navrhl sejít se osobně v jeho bytě v centru abychom mohli celý projekt uzavřít.

Nervózně jsem zazvonila u dveří bytu na Karlově náměstí. Čekala jsem půl minuty a zvonění opakovala. Stále nikdo neotvíral a já se naštvaně chystala vytočit Kysnovo číslo, když v tom jsem uslyšela šustění za dveřmi.

“Tak už jsi tady, Klárko?” špitnul, zatímco otevíral, a já ze slušnosti ignorovala jeho tykání.

Představovala jsem si starý nezařízený byt s velikou pracovnou s masivním stolem, rozsáhlou knihovnou a gramofonovou deskou. Opak byl pravdou. Šlo o garsonku s moderním kuchyňským koutem a mohutnou koženou pohovkou do tvaru L.

“No ne, tobě to sluší. Vsadím se, že holka jako ty musí v jednom kuse odhánět nápadníky!”

Nemohla jsem si nevšimnout, že z něj táhne alkohol. Domněnku mi potvrdila otevřená lahev koňaku a nalitá sklenička na stolku vedle gauče.

“Pojď se posadit. Můžu ti něco nabídnout? Co takhle panáka, dneska přece slavíme zakončení náročného úkolu!”

“Ne ne, nic nechci, děkuju.”

Moje odpověď zřejmě nehrála roli, protože už mi nalíval. Symbolicky jsem si přiťukla se slovy “tak tedy na mě”.

“Tak povídej! Jak jsi dokázala toho buzeranta přesvědčit? Sám jsem tomu na začátku nevěřil!” začal se hulvátsky smát a mně pomalu docházelo, že z půlky plná lahev byla ještě nedávno nenačatá. Cítila jsem se víc než nepohodlně.”

“Nebylo to tak těžký, máme s Viktorem hodně společnýho, prostě nás oba bavilo trávit spolu čas a....”

“Drž hubu!”

“Cože? Asi tuhle konverzaci necháme na jindy, radši půjdu,” zvedla jsem se šokovaně z pohovky.

“Sedni si a drž hubu jsem ti říkal! Je mi vlastně u prdele, jak jsi to dokázala, ale když už ti mám vyplatit na tvoje poměry pěkný kapesný, mohla bys mi prokázat ještě jednu službičku,” řekl ostře a násilím mi roztáhl nohy.

“Proč si myslíš, že jsem tak trval na tom, aby mi v agentuře zadali právě tebe? Protože jsi Viktorův typ? Hovno! Zato já jsem z tebe celej hin. No tak pojď jsem, uvolni se trochu.”

Pokusila jsem se o maximální odpor, ale Kysnovo hnusné upocené tělo se téměř nepohnulo. Mých 51 kilo zkrátka nemohlo soupeřit s jeho 120. Bylo otázkou pár sekund než mi Kysna stáhnul kalhotky, měla jsem jen lehké letní šaty, a tak mu nic jiného v cestě nestálo. V dalších chvílích jsem pocítila, jak chutná absolutní bezmoc. Přestala jsem se vzpírat, jenom jsem mu vší silou zarývala nehty do zad. Přes svoji nadrženost to snad ale ani nezaznamenal. Rozepnul si kalhoty a bez varování do mě proniknul, ta bolest byla nevýslovně ostrá. Nebylo cesty zpátky. Zadívala jsem se do rohu místnosti, kde stála vysoká černá lampa, a upřeně ji přes slzy sledovala po celou soulož.

Po nekonečných deseti minutách Kysna nahlas zasténal a demonstrativně tak ukázal, kdo je tady ukojený samec. Posadil se vedle mě a znovu si dolil skleničku.

“Ale prosim tě, snad nebudeš řvát, není ti šestnáct. A neboj se, peníze ti pošlu, takovej sráč zas nejsem. Od začátku jsem tě chtěl dostat do postele, rajcovala mě už ta tvoje fotka, co mi ukázali v databázi. Ta fraška s Viktorem byl jen vtipnej bonus, něco jako divadelní hra pro jednoho diváka, chápeš?”

Nechápala jsem, nevnímala jsem, nechtěla jsem s ním už sedět na jednom gauči. Nechala jsem ležet kalhotky na podlaze, mechanicky jsem si upravila šaty a beze slova opustila místo činu.

 

۝

 

Svět tam venku byl stejný jako před dvěma hodinami, lidé se bavili, hlasitě smáli, tramvaje při výjezdu ze zastávky cinkaly, aby varovaly laxní chodce. Jako by pánbůh neměl dostatek taktu po tom, co se právě odehrálo.

Mechanicky jsem popošla a odbočila do vedlejší ulice, kde jsem se po pár metrech vyzvracela. Tupě jsem vnímala, jak moje počínání pobavilo partu kolemjdoucích teenagerů, nějaká paní se zeptala, jestli jsem v pořádku. Budu ještě někdy v pořádku? Pouze jsem pokynula rukou, ať se neznepokojuje. Bylo mi úplně jedno, jak vypadám, přála jsem si klid a soukromí, přála jsem si zavřít oči a už se nevzbudit. Čas na mobilu ukazoval 20:18. Za chvíli se začne stmívat. Představa, že teď budu muset s někým komunikovat byla příliš bolestivá, a tak jsem návrat na kolej zavrhla. Hrozilo setkání minimálně se Sofií. Následující hodiny jsem nepřítomně bloumala městem a -  když nic jiného - alespoň jsem se přinutila zhluboka dýchat a zpomalit tlukot srdce. Vztek na Kysnu se změnil v pohrdání sebou samou. Naši mi vždycky říkali, že jsem naivní, a já se tomu tak bránila. Pochybuju, že mi vůbec pošle ty prachy, a domáhat se jich vážně nehodlám. Všechno je mi ukradený.

Nad ránem jsem se přinutila jet si konečně odpočinout do svojí postele. Pocítila jsem nesmírnou úlevu, že Sofie na pokoji není. Dala jsem si sprchu delší než obvykle a zoufale přemýšlela, co dál. Mám se s tím otřesným zážitkem někomu svěřit? Postaví se za mě v agentuře? Budou mi vůbec věřit? Pravděpodobně ne, Kysna je příliš vlivný soupeř a co hůř - příliš štědrý klient. Sakra, když má člověk moc, projde mu všechno? Musím si ulevit a říct to alespoň někomu, kdo pro mě má pochopení. Sofie má dost starostí sama se sebou, s mámou jsem nikdy neměla ten “kamarádský” vztah, který zahrnuje sdílení sebemenších tajemství.

Namířila jsem hlavici sprchy přímo proti svému obličeji a vychutnávala si ostrou masáž. Najednou mě to napadlo. A co Viktor? Ten mi přece musí rozumět, ví, co je jeho otec za bezcharakterní bestii. Ještě dnes se mu ozvu.

Ulehla jsem pod peřinu s cílem dát odpočinout tělu i duši. Kupodivu jsem usnula do pár minut a měla krásné sny o cestování po Indii. Nikdy jsem tam nebyla, nevím, jak si můj mozek dokázal vykreslit tamní čajové plantáže, slony a pláže, vše vtěsnané do značně malé plochy. Ve chvíli, kdy jsem se válela v písku a užívala si šumění moře, ke mně přiskočila obrovská opice a chtěla mi roztrhat plavky. Probudila jsem se s bušícím srdcem. Tak takhle si moje hlava převedla do metafory tu včerejší hrůzu. Vzala jsem do ruky mobil a překvapeně zjistila, že už je sedm hodin večer, prospala jsem v kuse deset hodin! Zavolala jsem Viktorovi a přesvědčila ho, že se ještě dneska nutně musíme sejít.

“Tak co, případ uzavřen?” řekl mi Viktor místo pozdravu.

“Znásilnil mě,” pronesla jsem potichu, protože jsem neměla sílu na žádnou plodnou konverzaci.

Viktor mlčel a já i přes všechnu nenávist, kterou k tátovi cítí, dostala strach, že mi neuvěří. Při nejmenším tomu chtít věřit nebude, je to přece jeho syn!

“Kdy? Jak?” zeptal se po chvilce ticha.

“Je asi sobecký, že to říkám zrovna tobě, ale já vůbec nevím, co mám dělat!” nezadržela jsem slzy a on mě bez váhání pevně obejmul.

Viktor mě vyslechnul, podržel a - co víc - měl plán.

 

۝

Dalo se čekat, že Kysna nebude ten svatoušek a spasitel lidstva, na kterého se pasuje v televizních debatách, ale Viktor měl v rukou průkazné materiály usvědčující o jakého grázla vlastně jde.

Nejenže je manipulátor a násilník, své funkce ministra spravedlnosti záměrně zneužíval a velmi šikovně si sestavil pětičlennou zkušební komisi, před kterou se skládá odborná justiční zkouška nezbytná k výkonu funkce soudce. Příhodným uchazečům bylo naznačeno, že zkouškou lze snadno projít za nemalý “poplatek” a jakési upsání se službám ministerstva. Z toho jednoduše vyplývalo, že řada soudců pak rozhodně nebyla nestrannými lidmi na svých místech. Kysnovi praktiky poznamenaly celý systém.

Bylo těžké uvěřit, že takhle naše společnost v 21. století může fungovat.

“Ten idiot si dělal poznámky se jmény všech zúčastněných - kdo kolik zaplatil, jakou kauzu mu odklepnul, jaký na dotyčnýho má páky. Ty lidi ví, že mlčenlivost je to nejlepší, co můžou pro svojí kariéru udělat. Jedou v tom dokonce některý ústavní soudci, co mají naprostou imunitu, svině,” řekl Viktor znechuceně. “Našel jsem mu to na stole v pracovně.”

“Ale soudce snad jmenuje prezident,” oponovala jsem.

“To máš sice pravdu, ale táta se postará o to, aby podmínky jmenování splňovaly ty správný lidi, aby krajský soudy provedly “pečlivý” výběrový řízení a nakonec? Kláro, přestaň být naivní. Prezident je taky jenom člověk.”

Viktor mi slíbil veškeré podklady a řekl, že mi budou plně k dispozici, protože nenávist k jeho otci právě dosáhla pomyslného stropu. Požádal mě jen, abych s informacemi zacházela citlivě a neublížila jeho matce. Tohle chtělo dobře promyšlenou akci. Nechali jsme si dva dny na přípravu a v sobotu jsem byla oficiálně pozvaná ke Kysnovým na večeři jakožto Viktorova přítelkyně.

“Tak mami, tohle je Linda,” představil mě Viktor ještě ve dveřích a na jeho mámě bylo vidět nadšení ze skutečnosti, že si taky jednou přivedl domů děvče.

“Máte nádherný dům, paní Kysnová,” řekla jsem naprosto upřímně. Věděla jsem, že peníze jim neschází, ale vybavení luxusní vily předčilo moje očekávání.

“To mě těší, že se vám tady libí, klidně se tady porozhlédněte. Potom přijďte na terasu, Viktore, prostřela jsem tam, když je venku tak pěkně. Táta ani neví, že máme dneska návštěvu, aspoň ho překvapíte. Před chvílí mi volal, že je na cestě domů.”

“Tak o tom nepochybuju, že ho překvapíme,” pomyslela jsem si.

Viktor mě provedl oběma patry domu, na vyžádání mi ukázal obrovskou posilovnu a krytý bazén a pak už jsme šli vyčkávat na terasu. Bála jsem se, jak na mě zapůsobí, až tu zrůdu poprvé od incidentu uvidím, ale bylo v tom i příjemné vzrušení z plánované odplaty.

Na výzvu paní Kysnové jsme nečekali s předkrmem a ochotně se pustili do variace vybraných francouzských sýrů, které jsme zapíjeli portským vínem takové kvality, že jsem nebyla schopna ji docenit. Ve chvíli, kdy mi Viktor podruhé doléval sklenku, jsem nervózně vytušila, že se blíží pán domu. Viktorova matka v kuchyni ševelila něco ve smyslu, že dneska mají milou návštěvu, ať jde ven a seznámí se, zatímco ona dodělá hlavní chod. Je to tady, hlavně klid!

“No čau, tati, super, že už jsi dorazil, konečně ti představím svojí přítelkyni.”

“Linda,” pronesla jsem se sebevědomým úsměvem napřahujíc ruku ke Kysnovi a bavila se strnulým výrazem jeho tváře. “Kysna se tváří pěkně kysele”, napadlo mě a musela jsem se pousmát ještě víc. “Vladimír,” řekl tiše a neohrabaně se posadil.

Bavilo mě to trapné ticho, nikdo z nás tří neměl potřebu ho prolomit. Udělala to až po pár minutách Viktorova matka, která přišla na stůl servírovat telecí ragů.

“Tak nechte si chutnat. Linduško, neostýchejte se a berte si ze stolu, co jen chcete.”

“Děkuju, je to vynikající!”

Viktorova máma ještě víc pookřála a začala mi obsáhle popisovat recept. Po chvíli jsem to nevydržela a šla k věci.

“Jste mi nějak povědomý, pane Kysno, jen vás neumím zařadit.”

Kysna zvedl hlavu od talíře a mlčel. Místo něj zareagovala na moji poznámku jeho žena.

“On manžel bývá hodně v televizi, je to ministr spravedlnosti,” řekla s neskrývanou pýchou. Očividně byla za můj dotaz ráda.

“Jé, to se omlouvám, že jsem se tak hloupě ptala, já vůbec politiku nesleduju. Viktore, proč jsi mi neřekl, že máš tak vlivnýho tátu?” vynadala jsem mu naoko, nečekala na odpověď a pokračovala. “Jen se divím, že byste mi utkvěl v paměti z nějaké televizní debaty, nemám se čím chlubit, ale na to já opravdu nekoukám. Že bych vás už někdy osobně potkala? Vy si nevzpomínáte?”

“Slečno, mě zná spousta lidí a já o nich nevím vůbec nic. Jsem zkrátka osoba veřejně známá,” zareagoval podrážděně.

“Tak třeba si ještě vzpomenu. Viktore, kde máte koupelnu? Musím si odskočit.” Zaplula jsem do domu, zastavila se v kuchyni, abych měla dobrý výhled na terasu, a vytočila Kysnovo číslo. Měl svůj mobil položený na stole, takže si nikdo nemohl nevšimnout, že vyzvání. S úsměvem jsem sledovala jeho rozpaky, zda hovor přijmout.

“Vladimír Kysna, dobrý den.”

“Docela sranda, co? Fakt se bavím. Teď se vrátím zpátky a dám si ještě jednu sklenku na kuráž, abych mohla tvojí rodině poreferovat, co jsi zač.”

“Co pro vás můžu udělat, pane senátore?”

“No vida - senátore - konečně mám od tebe trochu respektu. Když už se tak ptáš, našlo by se pár věcí, co pro mě můžeš udělat…”

“Nemějte obavy, domluvíme se zítra,” skočil mi Kysna do řeči a hovor ukončil. Neměla jsem zdání, zda mi tím dal najevo neochotu se mnou vyjednávat, nebo to byla skutečně výzva k dohodě. Tak jako tak bylo patrné, jak moc mu byl náš rozhovor nepříjemný, a já se cítila silná jako nikdy předtím. Bavila mě ta ironie, ta napjatá atmosféra, ten imaginární nůž, co držím Kysnovi pod krkem. Vrátila jsem se ke stolu, s chutí se ujala své sklenky vína, smála jsem se laciným historkám paní Kysnové a čas od času zamilovaně pohladila Viktorovu ruku.

Dalo se říct, že jsme večer zvládli na jedničku. Viktorova matka mě ujišťovala, ať u nich klidně přespím. Bylo mi jí líto. Zřejmě jsem první a poslední holka, kterou po boku svého syna vidí. Škoda, tuhle roli bych s chutí zastála na delší dobu. Nechtěla jsem prohlubovat Viktorovy rozpaky a vymluvila se na ranní brigádu na druhém konci města.

“Byla jsi skvělá, tohle táta jen tak nerozdejchá,” řekl mi Viktor venku při čekání na taxík.

“Já nevím… možná jsme to přepískli. Mám strach. Hrála jsem si tam na hrdinku a teď se celá třesu. Možná to celý byl pitomej nápad.”

“Kláry, ale o to přece dneska šlo. Ukázat mu, že se nebojíš. Každej mu jenom přikyvuje, i já. Je čas na pořádnou lekci. Jedeme v tom spolu, teď nesmíme couvnout. Jo a počkej ještě,” Viktor zaběhnul do domu a během minuty se zase vrátil. “Pořádně si to prostuduj a vymysli, jak s tím naložíme. Hlavně to nedávej to z ruky, jsou to cenný podklady, pro jistotu jsem to ještě vyfotil,” řekl a podal mi obálku formátu A4. “Jo a Kláro?” Otočila jsem se při nastupování do taxíku. “Takhle rozpuštěný vlasy ti moc sluší,” mrknul na mě a já byla ráda, že už nemá šanci vidět, jak se červenám.

 

۝

Následující ráno jsem se vydala na snídani do Bageterie Boulevard. Ráda chodím do kaváren sama. Mám takovou úchylku, baví mě pozorovat lidi kolem a nakukovat jim tak do soukromí. Jen tak sedět u kávy, dívat se po ostatních stolech a domýšlet si. Nezní to tak nenormálně, ale proč tedy nikdy nepřistihnu někoho jiného, jak pozoruje mě? Napadlo by ho, že se dívá na oběť znásilnění, na holku, co má pod palcem vrchního představitele vlády? Ne, ani já tomu vlastně nevěřím.

Myslela jsem na Prokopa i na rodiče. Musím z Kysny dostat urychleně peníze, není zbytí. Vyndala jsem z batohu obálku od Viktora a vysypala z ní všechny papíry. Nechtělo se mi luštit je na koleji před Sofií. V kostce jsem tušila, o co jde - o důkaz zkorumpovaného soudního systému pod záštitou ministra spravedlnosti. Formát mě ale překvapil, byly to nepřehledné chaoticky ručně psané poznámky. Potřebovala jsem pár minut, abych se v nich zorientovala. Pochopila jsem, že spolu vždy souvisí určité datum, jméno a částka. U některých jmen pak byla dopsána hesla typu “ostravská nemocnice”, “plzeňská práva”, “letouny gripen”, “biolíh” atd. Zadávala jsem slovní spojení do googlu a nacházela nedořešené kauzy, u nichž policie často opakovaně zastavila vyšetřování případu, případně jej odložila. Došlo mi, že mám v rukou novinářskou senzaci, která odkrývá mnohé nejasnosti na české politické scéně. Tyhle informace neměly hodnotu v řádu milionů korun, kdepak. Řeknu si o pořádnou sumu a pak je MOŽNÁ nebudu šířit.

Vrátila jsem se na kolej příjemně vzrušená vývojem událostí a cestou laškovala s myšlenkou Kysnovi okamžitě zavolat a klást si podmínky. Nakonec jsem ale nechtěla jednat ukvapeně. Sofie okamžitě poznala, že se něco děje.

“Pořád se teď míjíme, docela mě to štve. Doufám, že se aspoň máš líp než já,” nadhodila.

“Ta ženská se pořád chce soudit?”

“Už začala! A prej nemám moc šancí na úspěch, tvrdil Marek. Budu se muset pořádně zadlužit, až prohraju.”

Bylo mi Sofie líto a měla jsem možnost jí pořádně zvednout náladu, takže jsem nemlčela, ačkoli  to původně bylo v plánu.

“I kdybys prohrála, nemusíš se ničeho bát, půjčím ti tolik peněz, kolik bude potřeba,” pronesla jsem jakoby mimochodem a měla pocit, že mám snad poprvé v životě nad Sofií převahu.

“Co? Tys to nějak uhrála s Viktorem? Jeho táta ti zaplatí? Kolik?”

“Jo, to už je hotový, peníze mám na kontě. Je to ale jen zlomek toho, co budu od Kysny ještě požadovat výměnou za tohle,” položila jsem na stůl obálku s dokumenty.

“Nechápu.”

“Zní to absurdně, ale díky Viktorovi mám důkazy, že Kysna je zkorumpovaná svině. Tohle je takovej přehled jeho machinací.”

Sofie vypadala víc ohromeně, než jsem čekala. Namísto aby se mnou šla bouchnout šáňo a slavit, mi zaskočeně kladla na srdce, abych si s někým jako je Kysna radši nezahrávala. Zrovna od ní bych přehnanou opatrnost neočekávala, zřejmě je proškolená po případu s Tomášem. Maličko mi to zkazilo radost, ale určitě to neovlivnilo můj záměr. Pokud se Kysna dneska neozve, kontaktuji ho zítra sama.

 

۝

Až do večera jsem se bezúspěšně snažila začíst do nového bestselleru od Rose Sterlingové, abych tak odolala nutkání v jednom kuse kontrolovat telefon či email, jestli mě Kysna konečně shání. V půl deváté mi zavolal podle hlasu rozrušený Viktor, že stojí s autem před kolejí. Poprosil mě, ať přijdu dolů.

“Děje se něco?” vstrčila jsem hlavu do otevřeného okýnka černého Volva.

“Sedni si dovnitř.”

Zalezla jsem do auta a čekala, co má Viktor na srdci.

“Musel jsem vypadnout z baráku, nedá se to tam vydržet. Táta přišel na to, že máma někoho má, a strašně vyvádí. Chce to okamžitě řešit, rozvést se a vystěhovat jí z domu.” Viktor hlasitě vydechnul a pak pěstí bouchnul do volantu, což způsobilo ostré zatroubení. Lekla jsem se. “Kurva pochopil bych, že ten hajzl má milenku, ale máma? Asi se nemůžu divit, sama musí tušit, co je zač, zná ho dýl než já. Jenom… je toho nějak moc najednou. Měl jsem je oba rád, víš? Moje máti je prototyp rodinně založenýho člověka, vždyť jsi jí sama poznala.” Zakývala jsem souhlasně hlavou.

“No nic, asi se odstěhuju k Michalovi, prostě si každej půjdeme svojí cestou. Chtěla jsem něco říct, ale Viktor mi skočil do řeči a pokračoval. “Jenom mě sere, že v jednom okamžiku přijdu o domov. Až odtud vypadnu, nikdo mě tam nikdy neuvidí, fotra navštěvovat nehodlám.”

“Jak to vzala mamka?”

“To je další věc, úplně to popírá. Nevím, o co jí jde, ukázal jí snad i nějaký fotky, co tu nevěru dokazujou, zřejmě jí nechal sledovat.”

“Tak se asi nechce vystěhovat z vily,” podotkla jsem celkem logicky.

“Snad má aspoň nějakou hrdost, pane Bože! Nevěřím, kam až jsme všichni klesli!”

”Je to pro tebe šok, ale nakonec to bude ten nejlepší možnej závěr. Chtěl by ses do konce života koukat, jak obskakuje tvýho otce? Teď jí o něm můžeš říct pravdu.”

Viktor to nekomentoval. “Kláro… nenecháme to všechno plavat? Ja vím, je to zmrd, ale stejně je mi ho tak nějak líto. Měla jsi ho dneska vidět.”

“Prosím? Jak jako? Děláš si srandu? Hraju u vás doma komedii, studuju pitomý mediální kauzy, připravuju se, jak to na něj celý vybalím a ty to chceš nechat plavat? Já ty peníze potřebuju!” Zpozorovala jsem, jak se Viktor zarazil, a v duchu si nadávala za svojí prostořekost.

“Jaký peníze? Snad už jsi něco od agentury zkásla, nebo ne? O co tu jde? Nee, ty jsi ho chtěla vydírat? Já myslel, že jde o pomstu, hodíš to bulváru nebo tak něco, přijde o funkci a tečka. Co máš vlastně v plánu?”

“Můj brácha má průser. Vlastně celá moje rodina má průser a já jsem se ze zoufalství rozhodla, že kontakt s tvým otcem neutnu, i když mě stojí strašný úsilí. Je ti ho líto, protože ho máma podvádí? A nevadí ti, že on v manželství násilně šoustá mladý holky? Dala bych všechno za to, aby mi ten zážitek někdo vymazal z hlavy, aby se mi o tom nezdálo, abych měla chuť se ještě někdy s někým pomilovat! Můžu jen doufat, že čas to spraví, tak, prosím tě, nemoralizuj.”

“Vystup si.”

Vztekla jsem se ohradila. “Máš strach, že o něco přijdeš? Začal jsi kalkulovat? Ne každej měl to štěstí narodit se v rodině multimilionáře! Ty nemusíš chodit na brigády, aby sis zaplatil školu, neřešíš, jestli si dát dáš v hospodě o pivo víc, nekupuješ máslo v akci!”

“Já kretén se ti svěřuju se svym podělanym životem a ty mi budeš vyprávět něco o štěstí?”

Došlo mi, že jsem přepískla, ale Viktor už mi nedal prostor se obhájit. Nastartoval motor a naprosto vážně řekl: “Vystup si. Nebudu to opakovat.” Radši jsem poslechla.

 

۝

 

Po probdělé noci jsem se další den rozhodla jednat na vlastní triko. Sebrala jsem zbytky odvahy a spojila se s Kysnou. Dokud jsme proti němu stáli dva, cítila jsem se nepřemožitelně, teď mi i přes hmotné důkazy, které jsem měla, scházelo byť minimální sebevědomí. Měla jsem chuť hodit všechno za hlavu, ale nešlo to. Celá tahle tragikomedie už mě stála tolik sil, že bylo potřeba dodat jí alespoň nějaký význam, nějaký smysluplný závěr. Vytočila jsem číslo a se srdcem v krku čekala, až se ten bastard ozve. Po několika vyzváněních bez odezvy spadl hovor do hlasové schránky a já rychle bilancovala, mám-li nechat vzkaz. Ve vteřině jsem se rozhodla. Jako by někdo do telefonu mluvil za mě a já se slyšela zvenčí, nikdy bych nevěřila, kam až mě okolnosti mohou zavést.

“Dobře mě poslouchej. Mám v rukou materiály, který způsobí na veřejnosti slušnej rozruch. Strašně ráda bych je zanesla do nějaký redakce, kde mi za ně urvou ruce, a pak škodolibě sledovala, jak jdeš ke dnu, ale bohužel mám v týhle chvíli jiný priority. Chci dvacet milionů korun. Pak ti originály vrátím a slíbím, že je nikdy nikdo neuvidí. Zní to dost absurdně, viď? Vydírá tě nějaká pitomá studentka, která o politice nemá ani páru. No tak se podívej do stolu u sebe v pracovně, jestli ti tam nechybí pár cárů papíru. Pro jistotu ti je ještě dneska vyfotím a pošlu na email, ať víš, o čem je řeč.”

Mrskla jsem telefonem do peřin a začala hystericky brečet. “Já už nemůžu, já už nechci,” křičela jsem nahlas mezi vzlyky a kousala se do rtu. “Co jsem komu udělala?” Litovala jsem, že jsem si od Michala nenechala napsat žádná antidepresiva, protože bych je v tuhle chvíli bez rozmyslu spolykala. A ne jeden. Můj život se za poslední dny tak strašně zkomplikoval! Co bude dál? Tak jo, není rozumný skákat z rozjetýho vlaku, musím co nejdřív poslat ten email.

Otevřela jsem skříňku pod psacím stolem a sáhla po papírech, které jsem do ní včera večer pečlivě uložila. Polil mě studený pot. Na hromádce poznámek do školy nic dalšího neleželo. Nervózně jsem vyndala obsah skříňky na podlahu a listovala jednotlivými sešity a skripty. Nic. S jistotou jsem věděla, že jsem ty zatracený materiály schovala zrovna sem! I přesto jsem zkontrolovala vše, co leželo na mém i Sofiiném stolu, veškeré poličky, noční stolky, postele, dokonce i balkon. Srdce mi tlouklo jako o závod, jsem snad paranoidní? Existují vůbec nějaké důkazy, že Kysna je hajzl? Třeba jsem prostě jen psychicky narušená a vytvářím si v hlavě příběhy, viděla jsem to v jednom filmu. Sáhla jsem po mobilu a hledala v adresáři Viktorovo číslo, bylo tam. Byl tam dokonce celý výčet naší smskové konverzace za poslední týdny. Tak jo, nejsem blázen. Mám mu zavolat? Už takhle se se mnou nebaví, ztráta klíčově důležitých dokumentů mi v jeho očích moc nepřidá. Přemýšlej, Kláro, přemýšlej! Řekla jsem o těch papírech snad někomu? Kdepak, nejsem blbá, zmínila jsem se jen Sofii.

Došlo mi to, jen co jsem si na dotaz v duchu odpověděla. Moje nejlepší kamarádka je jediný člověk, co o materiálech věděl a zároveň k nim měl bezproblémový přístup. Okradla mě Sofie.

 

۝

Sedla jsem si na židli na balkoně, nohy opřela o zábradlí a koukala na jasné nebe. Kéž bych si ho tak směla vychutnat jako ostatní. Slyšela jsem smích studentů, co na louce grilovali a popíjeli pivo, cítila jsem vůni masa a zdálky ke mně doléhal i zvuk kytary. To všechno šlo ale mimo mě. Už nejsem součástí toho úžasného světa, kterého bych si měla užívat o to víc, že spadám do životní etapy “mládí” - to jest bezstarostnost, krása, zábava, touha… Přišla jsem o svou víru, naivitu, o přítelkyni a brzo přijdu i o rodinné zázemí. Nezbývá mi než čekat, jestli i moje nejčernější představy nabudou reality. Chci si vyčítat, že jsem o  Sofii kdy pochybovala, ale mnohem silnější jsou pocity, že se moje obavy naplní.

Rozřešení přišlo přesně v půl páté. “Čau Kláro, prosim tě, je pořád aktuální ta nabídka půjčky?”

Držela jsem se, abych mluvila klidně a zadržovala při tom slzy. “Kam jsi dala ty papíry, co jsem ti včera ukazovala?”

“Nikam, co bych s nima asi tak dělala?”

“To mi pověz ty, já nemám zdání!” vybuchla jsem.

Sofie mlčela a mně docházelo, že jakákoli jiná reakce by byla lepší. Takhle se nechová člověk bez viny. Takhle se ale nechová ani viník, kterého celá záležitost mrzí. Nebylo mi jasné, jestli blouzním, ale přísahala bych, že jsem zahlédla v Sofiině tváři lehký usměv.

“Tak řekneš mi to? Nevidíš, že už jsem fakt zoufalá? Zdálo se mi, že jsem na dně, ale to jsem netušila, co ještě může přijít!”

Stále se mi nedostávalo odezvy. Sofie si v klidu sundala sandály, odnesla je do chodby, vzala si z lednice jedno chlazené pivo a vrátila se k balkonu. Ticho přerušilo hlasité otevření plechovky. Zdlouhavě se napila, polkla a pak teatrálně vydechla. Bylo to takové to gesto, které člověk předvádí, když se cítí výborně. Když nemá povinnosti, je zrelaxovaný, hledí na překrásnou krajinu před sebou a jen se kochá. Povaha a typ člověka se projeví už v pubertě, napadlo mě, už tehdy byla Sofie vypočítavá mrcha, která všechny v partě nasměrovala tam, kam se jí to hodilo. Tehdy jsem k jejím praktikám spíš vzhlížela.

“Tak dobře, když jinak nedáš, můžeme si přátelsky popovídat,” uculila se a vzala si z mojí krabičky cigaretu. “Nemáš zapalovač?”

“Už mi sakra vysvětli, o co tady jde!”

“Ty jsi ochota sama,” povzdychla si Sofie a zaplula si do pokoje připálit. Všechno dělala tak zpomaleně, že jsem neměla daleko k explozi. “Tak kde začít, Kláro? Nemáš žízeň? Taky ti přinesu pivo.” Neodpovídala jsem a Sofie se posadila do dveří s popelníkem v ruce.

“Na co ses to vlastně ptala? Jo, už vím, kam jsem dala ty tvoje papíry! Vrátila jsem je Vladimírovi, kam jinam bych je dávala. Aha, ty se asi divíš, že se s ním znám,” pokračovala Sofie ve svém monologu a očividně si to náramně užívala. “Zítra to bude půl roku, co se vídáme! No vidíš, to s ním musím oslavit. A proč jsem mu je dala? No protože ho mám ráda. Lidi, co se mají rádi, si pomáhají, víš?”

Snažila jsem se odůvodnit a pochopit aspoň zlomek toho, co Sofie vykládá. “Tak moc ses bála tý obžaloby, žes mě podvedla? Potřebovala jsi prachy, a tak jsi šla Kysnu vydírat?”

“Ty mě ale vůbec neposloucháš,” řekla Sofie chladně a začala si pobrukovat písničku doléhající k našemu balkonu od spodu. “Sladký třešně zrá-á-ly a jak to bylo dál….? Obžaloby?” zarazila se a pak se dala do smíchu. Tak jo, je na čase uvést tě trochu do obrazu. Veškerá moje práce pro agenturu byla jenom naoko. Byl to takovej hokus pokus, jak mě přivést do potíží, ze kterejch mě díky svojí štědrosti vysekáš a Vladimír tak dostane zpátky prachy, co ti zaplatil za svedení Viktora. Bohužel k tomu už nedojde, když ti to teď všechno vykládám, ale stejně… byla to sranda. Že jsem dobrá herečka?”

“Ty jsi mě chtěla okrást? Měla jsi to celý naplánovaný?”

“Jak říkám, o peníze ani tak nešlo, byl to spíš takovej hec. Vladimír nevěřil, že bys mi tolik půjčila, tak jsem mu to chtěla dokázat.”

“Já… já to nechápu. A co Viktor? Ten to taky jenom hrál?”

“Ale né. Vladimír vyhledal služby agentury, aby se elegantně zbavil svojí ženy. Byl to vlastně můj nápad, pořád se holedbal, že se rozvede, ale měl k tomu kecy, jak mu to politicky uškodí a že ho manželka obere. Našla jsem na internetu, co všechno dokáže taková agentura zařídit, a udělali jsme z Kysnový nevěrnou mrchu. Stačilo, aby jí nastrčenej agent obejmul a někdo to cvaknul, a hřích byl na světě. Jednoduchý!”

Vybavila se mi včerejší Viktorova návštěva a pomalu mi docházelo, jak se věci mají. Proto ho tak zaskočila zpráva o praktikách jeho mámy. Není divu, vždyť se nic z toho nikdy vlastně nestalo. Zjištění otřáslo jediným jistým bodem v pokřiveném rodinném zázemí - obětavou matkou.

“Ale jako klobouk dolů s tím Viktorem,” pokračovala Sofie. “Fakt jsme si mysleli, že je buzík. Vladimíra tím strašně sral a když si pak v agentuře pročítal nabízený služby, napadlo ho, že ho v tý orientaci zkusí trochu zviklat. Abysme měli informace z první ruky o tom, jak to probíhá, nenápadně jsme do toho nastrčili tebe. Ta myšlenka zapojit i mě vznikla až potom, když se ti začalo dařit. Přece jen - půl milionu je půl milionu a co bys neudělala pro svojí nejlepší kamarádku, když zrovna takovou sumu potřebuje, že jo…”

Nechala jsem informace volně sedat v mojí hlavě a po delší odmlce jsem se zmohla jen na otázku: “Proč? Proč bys mi to proboha udělala? Jsme přece - jak jsi právě řekla - nejlepší kamarádky!”

Sofie típnula cigaretu a změnila výraz, tvářila se teď naprosto vážně, skoro agresivně. “O tom jsi rozhodla tak akorát ty. V prváku na střední jsi si vedle mě sedla, i když se tě nikdo neprosil, a od tý doby za mnou běháš jako pejsek. Myslela jsem, že se aspoň po maturitě trhneš, když si dám přihlášku na ekonomku, která rozhodně nebyla tvůj šálek kávy, ale ne, Klára svoje schopnosti přizpůsobí, jen když bude za prdelí Sofii! Brala jsem to ze začátku jako dobročinnost - byla jsi ve městě nová, nikoho jsi neznala… Potom mi to ale přerostlo přes hlavu, nebylo před tebou úniku. Vzpomínáš, jak jsi chodila s tim blbečkem Patrikem a půl roku se nemohla odhodlat k tomu dát mu kopačky? No tak podobný dilema jsem měla já. Vydržela jsem to šest let, Kláro, šest let! Zasloužila bych medaili.” Asi už nevydržela koukat se mi do očí, tak se zvedla, nahnula přes zábradlí a pokračovala ve vyznání zády ke mně. “Neříkám, že jsi špatná nebo zlá, ale… jsi taková nijaká. Plánuješ si zkoušky podle mě, kopíruješ můj šatník, kupuješ si dokonce stejnou zubní pastu! Nechci ti ublížit, ber to prostě jako lekci. Život je svině a někdy musíš hrát sama za sebe, chápeš to? Znám tě nějakej pátek a vim, že nejsi blbá, tak posbírej nějaký sebevědomí a zkus toho využít,” otočila se na mě.

“Jdi někam se svýma radama,” odsekla jsem. “Přese všechno, co jsem si právě vyslechla, mi přijde nejabsurdnější fakt, že to táhneš s Kysnou. Ten člověk je zrůda, měla bys vědět, že mě znásilnil.” Poslední větu jsem už pronesla v slzách, ze všech křivd posledních dní bylo moje zneužití přece jen tou nejtěžší.

“Ty jsi fakt dobrá herečka,” uchechtla se Sofie a z její tváře zmizel i ten malý záblesk lítosti, který jsem tam viděla minutu nazpět.

Odešla jsem z balkonu, hodila do kabelky nejnutnější věci a práskla za sebou dveřmi od pokoje s vnitřní přísahou, že už se tam v životě nevrátím.

 

O měsíc později

Začal nový semestr - pro mě vlastně úplně první semestr na Vysoké škole filmové a divadelní tvorby. Myslela jsem, že budu moct nastoupit nejdřív v zimě, ale jakožto soukromá škola mi dovolili individuální termín pro talentovky a hned od září mě vzali. Co si budeme povídat - se školným devadesát pět tisíc korun za semestr je každý průměrně schopný uchazeč vítaný.

Vstala jsem v dobré náladě, příjemně nervózní z toho, co mě v novém prostředí čeká. Zapnula jsem televizi a odešla do kuchyně nachystat si snídani. Porcovala jsem právě hrušku, když jsem z vedlejší místnosti zaslechla jméno Vladimír Kysna. Vzrušeně jsem přiběhla do obýváku, tak už? Je vidět, že novináři neztrácí čas. Zmateně jsem hledala ovladač, abych zesílila zvuk a neuteklo mi tak ani slovo.

… v kauze ministra spravedlnosti proplouvají na povrch stále nové informace. Pro českou justici se jedná o skandál mezinárodních rozměrů. Zdá se, že všichni soudci jmenovanní po roce 2012 budou muset justiční zkoušky opakovat. Otázkou zůstává, zda pozbudou platnosti některé rozsudky, dá se totiž očekávat, že řada obviněných se na základě vzniklých okolností bude dožadovat přezkoumání. Vladimír Kysna zastává svou funkci již pět let. Jeho rezignace nejspíš proběhne v nejbližších dnech, zatím se však k nastalé situaci nechce vyjadřovat. Několik soudců již přiznalo, jaký na ně byl ze strany ministerstva vyvíjen nátlak, a veřejně se omluvili, že mu podlehli. Kromě aféry kolem české justiční scény je jméno Vladimíra Kysny spojováno také se špatně nastaveným systémem exekuce v naší zemi. Exekutory pověřuje právě ministr spravedlnosti, stejně tak nastavení minimální odměny exekutora. Kysna údajně za nemalé úplatky přivíral oči nad nevyřčenými fúzemi exekutorů a společností, jež působí v oblastech nebankovního financování. Tyto systémy vytvářely nátlak na dlužníky a za velmi nevýhodných podmínek za ně přebíraly splátky. Lidé tak za velmi krátký čas přišli o nemovitost. Celý proces by se dal výstižně nazvat jako “inkvizice”. Okolnosti nyní prošetřuje policie. Ironií je, že na pozadí těchto korupčních machinací stojí právě člověk ve funkci ministra spravedlnosti. O průběhu situace vás budeme nadále informovat...

Wow, o té exekutorské prasárně jsem neměla ani zdání. Bylo to jako domino, ťukla jsem do první destičky a na Kysnu se jich najednou valilo dvacet. Otázkou zůstávalo, kdy se zastaví. Najednou mi došlo, že tak trochu i díky Kysnovi moje rodina skoro přišla o střechu nad hlavou! Co na tom, že se Prokop choval jako naivní blbec, společnost, co mu půjčila, byla dobře kamuflovaná lichva pod záštitou ministra spravedlnosti. Nebýt tučné sumy, co jsem získala za prodej usvědčujících informací deníku Právo, naši by touhle dobou už možná spali pod mostem.

Vypnula jsem televizi a podívala se na hodiny, bylo 7:15. Vrátila jsem se do ložnice a něžně políbila Viktora na rty. “Miláčku, tak už vstávej, nebo to nestihneme.”

 

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Burdová (MT)6.12.2017
 

Dobrý den, paní Pudilová,
vypadá to na zajímavý námět, začíná to poutavě a je znát, že pro psaní máte cit (pominu-li trochu krkolomné vyjadřování na začátku, které zřejmě způsobilo nadměrné soustředění, kterým trpí většina autorů při tvorbě prvních odstavců svého díla :-) ). Bohužel je to ale trochu zkratkovité, děj je překotný a čím se čtenář dostává dál, tím i méně uvěřitelný. Opravdu by byla hlavní hrdinka na takovou pozici přijata hned při prvním setkání s "šéfem"? Opravdu by hned dostala takový úkol? A opravdu by byl majitel firmy tak indiskrétní, aby jí pověděl veškeré detaily případu pana ministra?
Pokud nad těmito detaily trochu kriticky zauvažujete a na díle zapracujete tak, aby všechno hrdince neprocházelo tak okatě jednoduše a nebyla vždycky tam, kde chce být (nebo kde ji chcete mít Vy jako autorka), možná z toho bude zajímavý rukopis, na který se v agentuře rádi podíváme :-) Takhle to ale bohužel celkově působí příliš vágně.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Michaela Pudilová

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •