IKAR CZIKAR CZ

Povídka není snadný žánr Celkový počet komentářů: 13
 

 

Denně pročítám povídky na portálu MT a hledám takové, které by měly potenciál na zařazení do sbírky povídek. S překvapením zjišťuji, že úroveň povídek na portálu je výrazně horší, než úroveň novel nebo románů. Zkrátka a dobře se ukazuje, že napsat dobrou povídku je velké umění, a že to je často mnohem náročnější, než napsat některou z větších literárních forem. A protože vidím, že chyby ve vašich povídkách se často opakují, přináším vám takový malý teoretický přehled o tom, nač si vlastně při psaní povídky dát pozor.

 

 DVA ZÁKLADNÍ DRUHY POVÍDEK:

 

Dnes literární teorie rozlišuje dva druhy krátkých povídek. První nazývá „povídky s dějem“ (někdy také nazývané klasické povídky) a ty druhé označuje jako „rezonanční povídky“.

 

Prakticky to znamená, že ne každá povídka musí mít strhující děj, silnou zápletku a rozmanitou akci. Některé povídky jsou jak „vánek“ a ovanou nás určitou atmosférou, myšlenkou či pocitem, zanechají v nás cosi, co dál rezonuje a co nás třeba nutí o obsahu přečteného přemýšlet. Neznamená to, že takové povídky jsou horší nebo lepší, než ty, které mají silný děj respektive silný příběh. Jsou prostě jen jiné. U těchto povídek může mít čtenář někdy dojem, že nemají konec, nebo že poslední stránka schází, nebo že se v nich „nic nestalo“. A většinou to tak skutečně je, velké věci se v těchto povídkách nedějí. Tyto texty často stavějí na hluboké myšlence, symbolech, atmosféře a právě na té již zmíněné rezonanci, která v nás po přečtení zůstává - proto je nazýváme "rezonanční povídky". Ale pozor, rezonance a hluboká myšlenka tu skutečně musí být. Špatně napsaný text, který nemá děj ani myšlenku, nedokáže zobrazit atmosféru a ničím na vás nedýchne, to není to, o čem mluvím. Takový text je jen špatně napsaná povídka. A těch je bohužel hodně.

 

Než tedy přistoupíte ke psaní jakékoliv povídky, měli byste mít jasno v tom, jestli chcete psát povídku se silným dějem, kde je zásadním a hlavním tahounem všeho dobře vymyšlený příběh, nebo jestli se budete snažit napsat povídku rezonanční. Jde o dva zcela odlišné přístupy ke psaní, o volbu zcela rozdílných vyjadřovacích prostředků a něco takového tedy není možné ponechat na náhodě.

 

Často mívám pocit, že autoři sedají k počítači a ani nevědí, co vlastně chtějí psát. Netuší, jestli se chtějí zaměřit spíš na pocity, atmosféru a symboliku nebo na silný příběh, děj a akci. Když se jim pak právě silný a kvalitní příběh nezdaří, snaží se z toho vylhat tím, že vydávají svou povídku za rádoby rezonanční. To se ale vždy pozná a valného úspěchu s tím žádný autor nedosáhne.

 

VŽDY SE TEDY PŘED PSANÍM POVÍDKY ROZHODNĚTE, CO JE PRO VÁS TO DŮLEŽITÉ.

 

STAVBA A ZASE STAVBA

 

Je to otrava, já vím. Slyšíte to nejspíš ze všech stran stále dokolečka - důležitá je stavba, čili rozložení textu do jednotlivých dějství. V tomto článku nebudu vysvětlovat základy, ty máte perfektně vysvětlené v lekcích tvůrčího psaní na tomto portále. Budeme se zabývat spíše tím, v čem často chybujete.

 

Rozložení textu do jednotlivých dějství je extrémně důležité proto, že způsobuje to, čemu říkáme "plynulost" textu. Když si text, respektive obsah povídky chybně rozložíte do jednotlivých dějství, pak vznikají pocity jako "že ten začátek je moc dlouhý", "začátek je nudný", "konec je moc upovídaný" apod.

 

Psaní povídek má přitom jednu VELKOU NEVÝHODU. Čím kratší je text, který píšete, tím více je každá chyba ve stavbě vidět. Je to logické. Na malé ploše vše více vynikne, zatímco v románu se některé chyby snáze ztratí a čtenář je tolik nemusí pocítit.

 

Mnoho začínajících autorů se urputně brání tomu, aby museli přemýšlet nad rozložením svého textu do celé povídky, ale nakonec k tomu stejně postupem času dojdou. Je to podobné, jako by se začínající stavař bránil tomu, že dům musí mít základy a že existují nějaké osvědčené postupy, jak ho stavět. Nejdříve by to zkoušel po svém, pár baráků by mu spadlo a po nějaké době by stejně došel k tomu, že se vyplatí využít zkušeností těch, kteří stavěli již dávno před ním. To samozřejmě nevylučuje experimenty, ale ty je dobré dělat až ve chvíli, kdy je stavař skutečně hodně zkušený. Se psaním povídek je to v tomto ohledu naproto stejné.

 

Z lekcí tvůrčího psaní na tomto portálu teorii tří dějství znáte a měli byste vědět nejen, jaký je smysl a funkce jednotlivých dějství, ale také na co se v nich má autor zaměřit, dát si pozor apod. Nevíte-li to, projděte si zmíněné lekce, všechno to tam najdete.

 

Já se tu zastavím jen u některých specifických záležitosti.

 

TŘETÍ DĚJSTVÍ REZONANČNÍCH POVÍDEK

 

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by měl autor rezonančních povídek znát, se týká jejich třetího dějství. Je důležité vědět, že rozuzlení u těchto povídek vypadá jinak, než u těch se silným dějem.

 

Měli byste už vědět, že třetí dějství musí odpovídat tomu, jak bylo vybudováno a napsáno dějství druhé. Tato poučka tu platí v plném rozsahu. Povídky bez silného děje však  nevyžadují rozuzlení v pravém slova smyslu. Jak jsem již zmínila, jde tu spíše o jakousi „rezonanci“, o zanechání určitého „pocitu“, který nutí čtenáře dál nad přečteným textem přemýšlet.

 

Nechce se po vás, abyste v závěru přinesli řešení, ale zanechali určitý pocit v nitru čtenáře.

 

Často jsou k tomu používány různé symboly nebo to, že vaše povídka dostane jakýsi širší kontext. To, co se u těchto povídek děje v klimaxu (pokud nevíte, co je klimax, zajděte do lekcí tvůrčího psaní na tomto portálu), znamená často mnohem více, než jen samotnou akci. Často tu je skrytý význam, nějaký další podtext (více smyslu, víceznačnost textu, hloubka myšlenek ještě mezi řádky). 



 

Abychom si to ujasnili, pojďme si přímo porovnat, jak by měl vypadat závěr obou typů povídek. Nejdříve tedy u závěr rezonančních povídek:

 • Je tu určitý druh emocí v závěru, ale jedná se spíše o niterné pocity.

• I u těchto povídek je nutné, aby bylo něco na konci jinak, než na začátku, tedy závěr musí obsahovat změnu. Nicméně tato změna může být jen velmi lehoučká a často je vyjadřována různými symboly nebo podtexty a skrytými významy.
• Rozuzlení nemusí (ale samozřejmě může, chcete-li) přímo vycházet z klimaxu a přímo na něj nemusí logicky navazovat.
• Rozuzlení většinou přichází skrz symboly, nikoliv skrz akci.
• Symboly, které se objevují v rozuzlení takové povídky, jsou velice často tytéž, se kterými autor pracuje již v prvním a druhém dějství.

 

Závěr povídek se silným dějem by měl vypadat takto:

• Něco musí být jinak, než na začátku povídky (tedy změna)
• Změna je ukázána (demonstrována) pomocí nějaké akce
• Závěr obsahuje emoce, které jsou přímo úměrné druhému dějství, a čtenář by měl tyto emoce sám na sobě vnímat.
Rozuzlení přímo navazuje na klimax a je jeho logickým završením!

 

Současně pro všechny povídky platí, že poslední odstavec a poslední věta jsou nejsilnější a je jim třeba věnovat velkou pozornost. Je dobré si uvědomit, že dobrý začátek povídky láká pozornost čtenáře. Dobrý konec povídky ji činí nezapomenutelnou. A to je to, po čem každý autor ve skrytu duše touží.

 

ČASTÝ PROBLÉM MNOHA AUTORŮ - DRAMATIZACE DRUHÉHO DĚJSTVÍ POVÍDKY

 

Není nic divného na tom, že čeští autoři dělají nejvíce chyb ve druhém dějství povídky. Toto dějství tvoří největší plochu povídky a autoři na celém světě v něm nejvíce chybují. Napsat dobré druhé dějství povídky zkrátka není snadné. O druhém dějství jsem toho v lekcích tvůrčího psaní na tomto portálu napsala více, než dost. Opět se tedy zaměřím jen na některé problémy týkající se povídek.

 

Pokud jde o povídky, je třeba poznamenat, že na rozdíl od novel nebo románů, nedosahuje jejich druhé dějství často tak velké míry dramatizace, ani tak silných konfliktů. Vyvrcholení povídky mívá velmi často jen podobu určité změny v myšlení, jednání, chování nebo vnímání hlavní postavy. Vyvrcholení tu nemusí mít podobu velké dramatické scény, ale velmi často bývá vyjádřeno jednou – dvěma posledními větami. V tom se povídka výrazně liší od novely nebo románu či filmového scénáře. Zároveň tu neplatí žádné dogma, takže i mezi povídkami můžete najít texty s velkou mírou dramatizace a silným vyvrcholením.  

 

Ve vašich povídkách zde na portálu se velmi často setkávám zejména s chybami, které se týkají KONFLIKTU ve druhém dějství. KONFLIKT je základní stavební kámen dobré povídky a až příliš často se stává, že konflikty, které pro své povídky volíte, vlastně skutečnými konflikty vůbec nejsou, neplní ve druhém dějství správně svou funkci a tudíž vám vůbec při psaní druhého dějství nepomáhají. 

 

Ne každý konflikt nebo konfliktní situace vám totiž bude dramatizovat druhé dějství správným způsobem, a to je pro vás při psaní povídky extrémně důležité. Může se stát, že budete používat zejména tzv. „mrtvé konflikty“.

 

Mrtvý konflikt je situace, která sice působí konfliktně, ale váš hrdina se při ní nijak nemění a na jeho chování konflikt nemá žádný větší vliv. Hrdina se chová tak, jak by se choval každý druhý člověk.

 

Pokud se například dvě vaše postavy hádají, jedna křičí „udělej to“ a druhá na to reaguje „neudělám“, tak sice jde o druh konfliktu, ale nic moc z něj v dramatické rovině „nevymačkáte“.

 

Nebo si můžeme uvést příklad:

Řidič jede po dálnici ve svém voze a dostane se do řetězové bouračky. Srazí se mnoho aut.

 

Co můžete s takovou konfliktní situací dělat?

Vaše hlavní postava (v tomto případě „řidič“), může začít pomáhat ostatním kolem sebe. Nebo může sedět ve voze a čekat, až přijede policie. Nebo může někomu poskytnout umělé dýchání. Možností je jistě celá řada. Ať ale dělá cokoliv, není to „akce“ nýbrž jen „reakce“, a to reakce na havárii, do které se postava dostala.

 

  • O skutečném konfliktu hovoříme jen tehdy, pokud se děje něco, co brání postavě dosáhnout cíle, nebo toho, co chce.
  • Konflikt je situace, kdy postava něco riskuje.
  • Konflikt je moment, kdy se postava může čtenářovi projevit a ukázat, jaká je.
  • Konflikt postavu mění.

 

Jak tedy zdramatizovat uvedený příklad tak, abychom ho mohli považovat za ten „správný konflikt“ pro rozvoj děje?

 

Představme si, že tento řidič před lety ztratil manželku a oba syny při dopravní nehodě. Ačkoliv jim byl na blízku, ani jednoho z nich nezvládl při nehodě zachránit. A nyní, kus od jeho auta, hrozí smrtelné nebezpečí mladé ženě a jejím dvěma synům. Vaše postava je chce zachránit. Vše se jí vrátí zpět, to, co před lety nedokázala, chce nyní napravit. Na takovém konfliktu můžete postavit opravdu silný děj a můžete s ním pracovat tak, že odkryjete postavu a čtenáře to bude zajímat. Postava není v situaci, ve které jen na něco reaguje, ale už i sama aktivně koná. To je jediný správný způsob dramatizace druhého dějství. Dramatizace je zároveň hlavní nástroj pro zahušťování a rozkošatění děje.

 

Když tedy budete vymýšlet konflikty a konfliktní situace pro svou povídku, myslete na to, aby nebyly "mrtvé", aby nešlo jen o "slovní hádky", ale aby konflikty šly do hloubky děje i charakterů postav. Jen tak může vzniknout zajímavý text.

 

KLIMAX ANEB VYVRCHOLENÍ DRUHÉHO DĚJSTVÍ

 

Další věc, se kterou se velmi perete a nezvládáte ji nejlépe, je vyvrcholení druhého dějství povídky, tzv. KLIMAX.

 

Vyvrcholení druhého dějství bývá v povídkách často slabé, takže mě zklame, nebo je málo zajímavé, nebo příliš snadno předvídatelné apod., takže místo velkého finále přichází pro čtenáře zklamání. 

 

Pojďme si tedy opět připomenout několik důležitých zásad tvorby klimaxu:

• Klimax by měl čtenáře uspokojit, což v praxi znamená, že by měl autor dodržet to, co v průběhu celého textu slíbil. Pokud jste psali drama plné konfliktů, musí přijít dramatické vyvrcholení. Pokud jste přislíbili zábavnou komedii, musí přijít zábavné vyvrcholení. Jestliže jste slíbili velkou romanci, musí přijít vyvrcholení plné lásky. Pokud nenaplníte čtenářova očekávání, bude zklamán a klimax nebude fungovat.
• Klimax by měl potvrdit premisu díla, kterou jste si stanovili na začátku.
• Klimax musí vždy vzbudit silné emoce (jakéhokoliv druhu). Čtenář musí cítit to, co cítí vaše postavy. Pokud čtenář necítí při vyvrcholení žádné emoce, pak jste klimax napsali a vymysleli špatně.
Úroveň emocí v klimaxu musí být přímo úměrná způsobu, jakým je psáno druhé dějství. O tom byla řeč výše, každé vybočení je škodlivé a rozboří to, co jste dosud budovali.
U povídek se silným dějem klimax musí být logickým vyvrcholením druhého dějství. Logicky navazuje na konflikty, které jste líčili a na chování postav. Pokud klimax není logickým vyvrcholením, nejen že nefunguje, ale často čtenáře i pobouří. Jistě jste sami také zažili pocit, který by se dal charakterizovat větou: „Kvůli takové blbosti jsem to četl?!“
• Klimax musí být vyvrcholením konfliktů a napětí, které jste po celou dobu poctivě budovali, a musí se odehrát mezi postavami, se kterými jste po celou dobu „hráli“. Nepřipadá tedy v úvahu, aby se vám najednou ve třetím dějství povídky objevila postava, která tam dosud nebyla a která vše snadno a lehce vyřeší. To je porušením základních literárních pravidel a ve výsledku to působí v povídce velmi lacině a směšně.


 

HOMO FICTUS - STÁLÝ PROBLÉM

 

I o postavách toho bylo v lekcích tvůrčího psaní na tomto portálu řečeno již velmi mnoho. Přesto se právě v tomto tak často chybuje! Jen v málokteré povídce zde na portálu nacházím skutečně zajímavé postavy, které by byly dobře propracované a z hlediska svých charakterů a motivací fungovaly. Často jsou postavy zpracovány jen v náznaku, jejich chování nebývá podloženo dobře vymyšlenou, logickou motivací, často si prostě jen tak dělají, co chtějí a mnohdy to ještě autor obhajuje slovy, že takové věci se přece v životě dějí, že lidé jsou blázniví a lehkomyslní. Tomu nikdo neoponuje, takoví lidé kolem nás jistě jsou. Literatura je však něco zcela jiného a postavy v literárním textu musejí být "jako opravdové", nikoliv "skutečně opravdové", tedy opsané ze života (jde o perfektní iluzi reality, nikoliv o realitu). To pak nefunguje.

 

Protože v tomto tak často chybujete, pojďme si připomenout pár opravdu důležitých zásad, které se týkají postav:

• Čtenář musí velmi dobře rozumět charakteru postavy, jak jste ho vybudovali. Musí vědět, jaká postava je.
• Čtenář musí rozumět velmi dobře motivaci postavy – proč chce dosáhnout toho, čeho chce dosáhnout.
• Čtenář si musí dobře uvědomovat sílu motivace postavy. (Je ochotná pro dosažení cíle obětovat život? Pokud ne, kolik je toho postava ochotna obětovat a proč?)
• Čtenář musí vidět na konkrétních situacích (zápletkách), že je postava schopná se změnit a vyvíjet (někdy to nemusí být u postavy možné)
• Čtenář si musí uvědomovat, jakými konflikty postava prochází a které z těchto konfliktů ji mohou ovlivnit a jakým způsobem.
• Pokud postava ztratí svou motivaci, je nutné, aby čtenář pochopil, která nová motivace ji nahradila.
• Čtenář musí chápat, proč se postava vyvíjí a mění (co je toho příčinou).

 

Často vidím povídku, která má zajímavé téma, ale postavy v ní jsou naprosto odfláknuté a je vidět, že si s nimi autor vůbec nedal práci. Myslete na to, že postavy jsou pro jakýkoliv literární text extrémně důležité!

 

ROZUZLENÍ KLASICKÉ POVÍDKY

 

Cokoliv, co následuje po klimaxu, nazýváme rozuzlením (tedy doslova roz-uzlením). U krátkých povídek může rozuzlení zcela chybět a povídka může končit klimaxem. Úkolem rozuzlení je uspokojit čtenářovu zvědavost a vysvětlit mu, jak vše dopadlo, nenechat otevřené otázky a nevyjasněné záležitosti okolo hlavních postav.

 

U rozuzlení se často setkávám s tím, že je tzv. "autorsky zahozené". To znamená, že tu vzniká jakýsi dojem, že autora už nebavilo konec psát a prostě ho tak nějak co možná nejrychleji odbyl.

 

Dobře napsané rozuzlení se vyznačuje uzavřeností, stručností a dramatičností. Co tím myslíme?

 

Uzavřenost: Myslíme fakt, že čtenář skutečně podvědomě cítí, že nastal konec povídky. Vše je uzavřeno, čtenář nepociťuje potřebu dozvědět se více, vše již bylo řečeno a autor nezapomněl na nic, co by mohlo ponechat nezodpovězené důležité otázky. 


Stručnost: Rozuzlení je třeba držet co možná nejstručnější, protože jinak by mohlo poškodit efekt klimaxu. Platí tu teorie bazénu (čím více se plavec odrazí od stěny bazénu, tím déle je pak schopen splývat nehybně na vodě). Čím emočně silnější byl klimax, tím delší může být následné rozuzlení a naopak. Jinak začne rozuzlení nudit.


Dramatičnost: Myslíme tím to, abyste se snažili vše líčit pomocí akce, nikoliv jen popisem. Ukažte roz-uzlení, ale ukažte to na konkrétních situacích, které vaše postavy prožívají.  Netřeba dlouhých únavných dialogů ani dlouhých popisů, abyste zvládli dobré rozuzlení.

 

Jak již bylo řečeno výše, dobrý konec činí povídku nezapomenutelnou. Když ho tedy odfláknete, můžete tím zabít vše, co jste dosud napsali.
 


Tolik tedy k problematice psaní povídek a k nejčastějším chybám, které ve vašich textech nacházím. Přeji hodně zdaru do další práce!

Markéta Dočekalová 



Komentáře

Dana Hajná21.8.2015
 

Já mám speciální sešit kam si píšu své nápady a myšlenky. Poté je v klidu přepisuji do počítače s tím že jim dávám konkrétní tvář a to co chci čtenáři svým dílem zdělit. Na konci vše zkontroluji a přečtu si nahlas abych mohla lépe podchytit chybičky jak v pravopise tak i třeba slovosled či zbytečné opakování slov. Nikdy jsem se technikou psaní nezabývala a tak mám ve znalostech značné mezery. Píši jen tak aby mě to dávalo smysl, mělo to hlavu a patu a nenudilo. Mám svůj specifický styl vyjadřování a vidění toho o čem píši. Jsem ráda,že se mohu dále vyvíjet a získat spoustu cenných informací díky radám profesionálů a své učení ještě doplním studiem různých děl.

Markéta Dočekalová13.2.2012
 

S psaním je to stejné jako se řízením auta. Když se to učíte, tak máte pocit, že nikdy nemůžete všechno uhlídat - rychlost jízdy, chodce kolem, přechody, semafory, dopravní značky, všechny ty přednosti apod. Jedete, koukáte na tachometr, v očích smrt... Jsem na hlavní nebo nejsem? Co tam sakra bylo za značku? Po pár letech jezdíte v naprosté pohodě. Už vás to nijak nenervuje, stačí praxe a pozornost. Už nekoukáte na tachometr, i tu rychlost umíte více méně trefit bez něj. Značky vnímáte naprosto samozřejmě, stejně tak další pravidla. Hlídáte si jen blbečky a blázny, kteří by vás mohli sejmout.... Prostě jezdíte. Naprosto stejné to je se znalostí řemeslných pravidel při psaní. Jakmile se dostanou do krve, netřeba nad nimi přemýšlet. Prostě píšete a s naprostou samozřejmostí děláte většinu věcí správně. Stačí jen trochu pozornosti a když autor dopíše, tak ještě chvíli s textem pracovat, projít ho, zkontrolovat, jestli je vše, jak by mělo být, jestli někde není nějaká do očí bijící chyba. Bohužel většina autorů řemeslo nezná a mnozí se jeho znalosti brání. A to je moc špatně. Neznám jediného spisovatele, který by neznal řemeslo. Bez toho to prostě nejde. Ale vůbec to neznamená, že autor píše stresovaný a furt se zabývá nějakými pravidly. Ty je třeba dostat do krve a pak na ně při psaní už nemyslet. Jen při zpětné kontrole textu.

Marvi12.2.2012
 

Věta „mezi tím, co chci napsat, ale co skutečně napíšu“(Adhara)je naprosto přesná, a cestu jak se k tomu zmatku dostat, popsal hezky Tayger.

Začnu - mám „koncepční linii“ - a pak se do toho vložím a napadá mě další a další vývoj… a jsem v pytli. Tudíž - jinde. Mám desítky úryvků, které jsem nakonec musela ubrat z jiných příběhů, protože mě napadly v rozcestí děje „co by bylo kdyby“. Mám pocit, že potence mi (zatím)neschází, ale schází mi právě ta disciplina ve stavbě příběhu, o které píše MD. Ale nesouhlasím s tvrzením, že všechno ostatní je otrocká dřina, aby… Dokud jsem nezačala psát, tak mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, proč se mi některá kniha nelíbila, i když příběh samotný byl potentní. Zrovna včera jsem dočetla knihu, která měla sestavené kapitoly tak, že jsem se nad jejím obsahem hodně potrápila. Musela jsem se vracet zpět, abych si připomněla někoho, kdo se mihl někde vpředu. Přitom by stačilo jenom nějakou vsuvkou čtenáři připomenout, o koho jde. A postavy měly tak podobná jména, že jsem si je musela napsat na obal tužkou, abych si je nepletla (Peggy a Paige; Billy a Boby). Ale gradace příběhu byla strhující - přesně podle strategie psaní.

Stavba příběhu důležitá je. Chtěla bych psát tak, aby se mé příběhy i dobře četly. A to je, podle mě, právě otázka teorie a rutiny - zatímco příběh sám, kreativity.

Tayger11.2.2012
 

Tak v tom případě bude chyba někde v koncepci práce. Když to máte všechno vymyšlené a přesto to není to, co jste chtěli, pak by bylo možná třeba méně přemýšlet o tom, co napíšete a nechat si povídku jen tak dokončit. Začátek si naplánujete, to je jasné, ale zbytek se rozjede už sám. Důležité je držet se pouze své premise, všechno ostatní se dá dělat dodatečně. Mě samotného také překvapí, jaký, směrem se mi příběh najednou začne vyvíjet, není promyšlený, je vesměs v jistých mantinelech a ty se neustále mění. V podstatě jako bych ten příběh postupně prožíval a dostával další a další rozměry a scény. Je to sice u románu, který se snažím napsat, ale vzhledem k tomu, že kapitoly lze použít klidně jako povídku, je to myslím správný postup.

Adhara12.2.2012
 

Tento postup som už tiež doskúšala, no osvedčil sa ešte menej než premyslenie dopodrobna. Akonáhle totiž položím prvé slovo na papier, dostávam ohľadom daného diela ťažký tvorivý blok a čo nebolo na príbehu vymyslené do tejto chvíle, to sa už nedomyslí nikdy. Odskúšala som to na množstve nešťastných, dobre začínajúcich diel a z času na čas, to skúšam znova, či sa niečo nezmenilo. Zatiaľ sa nezmenilo. A vzhľadom na to, aké frustrujúce a nepríjemné je pre mňa písanie, pre mňa ani nemá zmysel ísť do toho, kým ma niečo predtým nepresvedčí, že dané dielo stojí za túto námahu – z toho ale vyplýva, že musí byť premyslené vopred.

Ginnie12.2.2012
 

No nevím, máte to nějak divně. Psaní by přece nemělo být nepříjemné a frustrující! Myslím, že tam někde je zakopaný pes toho vašeho bloku. Nejde to z vás přirozeně, moc nad tím přemýšlíte, moc chcete napsat něco vyjímečného - co by stálo za to. To je můj dojem z vašich slov.

Adhara13.2.2012
 

Aj ja som si myslela, že písanie by nemalo byť nepríjemné a frustrujúce. Napriek tomu odjakživa bolo, nech som písala hocičo - román, sloh, denník, či už len lístok s nákupom. No keďže štandard u mňa je mať z písania a z napísaného zlý pocit, o to väčšia je radosť, keď sa niečo predsa len podarí zaznamenať tak dobre, ako by som chcela, alebo dokonca ešte lepšie.

Ginnie13.2.2012
 

Něco jako muzikant, který chce hrát, ale zvrací kdykoli sáhne na hudební nástroj? To se přece navzájem vylučuje.
Takže nechápu, ale každopádně vám přeji, aby jste se z toho stavu co nejdřív dostala.

Adhara13.2.2012
 

Vylučuje? Podľa toho, čo chce dosiahnuť. Ak pôžitok z hrania, tak áno. Ak radosť z vydarenej nahrávky, tak nie. Ale musí to naozaj sakramentsky chcieť.
Ďakujem. Dúfala som, že na to existuje nejaký liek alebo zázračná formulka. S postupujúcimi rokmi som sa však začala zmierovať s tým, že mi to zrejme zostane. Samozrejme by som ale bola veľmi šťastná, keby sa mi to raz podarilo prekonať.

Tayger10.2.2012
 

Já v tomto budu asi nepoučitelný. V podstatě si na nic pozor nedávám, když píšu, málo kdy to mám do detailů promyšlené. Jistě, nechám to v sobě trochu vyhnít, ale to je asi tak vše. Je fakt, že jsem díky paní Dočekalové přišel na spousty chyb, o kterých jsem nevěděl, ba jsem zjistil spousty nových pojmů, přesto hlavní kouzlo psaní spatřuji v psaní jen tak pro zábavu, bez přesné cesty.
Vše ostatní je už taková otrocká dřina, ve snaze, aby se to líbilo mě i jiným lidem.

Marvi10.2.2012
 

Všechno, co jste napsala, chápu. Všechno, co jste popsala taky. Vždyť to je naprosto jasné!! Vždyť taky čtu a cítím v příbězích těch druhých to - o čem píšete. Sakra…

A pak položím ruce na klávesnici a ten příběh v mé hlavě tak jasný a napínavý a nápaditý a vtipný (možná) se v těch slovech na obrazovce mění v něco úplně jiného. A já si říkám, jestli bych taky raději neměla dělat něco jiného. Ale pak v noci otevřu oči a zapnu počítač a zase sázím na prázdnou stránku další písmenka měnící se ve slova a odstavce… a doufám, že jednou tu hráz zabedněnosti prorazím a pochopím, kde dělám ty neviditelné chyby, které dokážete tak přesně popsat.
Proto zde jsem a budu :-))

Adhara11.2.2012
 

Tento pocit pri písaní dobre poznám. U mňa ten rozdiel medzi tým, čo chcem napísať a tým, čo skutočne píšem, prerástol do takej frustrácie, že som kvôli nej nedokončila mnoho diel, hoci obsahovo premyslených (nešlo teda o klasický spisovateľský blok).
Súhlasím, že poviedka nie je ľahký žáner, ale mnoho ľudí sa bohužiaľ správa, akoby bol. Nielen autori, ktorí ich chrlia, ale neraz aj spisovatelia, kritici a pod., ktorí tvrdia, že by sme ich MALI vedieť chrliť na tucty.

Lotty6.12.2014
 

Nic si z toho pocitu nedělej. Já to mám úplně stejně. Avšak s tím rozdílem, že u mě se to týká jednoho díla. Poznamenám jen, že toto dílo mám rozpracované déle než čtyři roky, upřímně však stále věřím, že napíšu alespoň jeho některou část. Za tu dobu jsem pochopila, že frustrace může být v tomto kontextu i přínosná. Chápu ji jako znamení, že ještě nenadešel ten správný čas, abych dílo samotné napsala.

Ten moment, akcentuji, kdy si ono dílo řeklo o to, že chce být napsáno, přišel teprve nedávno, je to tak pár měsíců nazpět, kdy se mi vnukl námět na úvodní kapitolu díla. Říkala jsem si, že ten úvod bude vypadat dětinsky, ale dílo prostě chtělo, aby to tak bylo. A představ si, děj se začíná rozbíhat. Sice v útržcích (no tak si napíšu jen ty útržky, jsou to třeba jen dialogy, nebo popisy), ale začíná. Pokud máš silnou citovou vazbu k Tvému dílu (tak jako já ke svému), zkus mu naslouchat, a ono Ti pak samo řekne, až nastane ten správný okamžik, aby bylo napsáno.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury