IKAR CZIKAR CZ

Používání spisovného a nespisovného jazyka v literatuře Celkový počet komentářů: 2
 

Můj dnešní sloupek reaguje na dotaz v online poradně, týkající se používání spisovného jazyka v knihách. Nejen proto, že se pod tímto dotazem rozvinula zajímavá diskuse, ale hlavně proto, že jsem z ní postřehla, že jen málokdo správně chápe, jak vůbec je psán a jak funguje literární text, rozhodla jsem se této problematice ve svém dnešním zamyšlení věnovat.

 

Ač se to nezdá, literatura připouští celou škálu pestrých možností, jak je možno hovorový a slangový jazyk, nebo třeba různé druhy nářečí, v textu používat. K této otázce není možné přistupovat „obecně“, protože literatura není obecná a každý text je jiný, je vlastně individualitou. To, co bude v jednom textu vypadat dobře, nebude fungovat v jiném.

 

Pokud je však řeč o použití jazyka, pak je naprosto zásadní, kdo je v knize vypravěčem.

 

Říkáme tomu autorská perspektiva, nebo někdy také úhel pohledu. Jde o to, kdo se dívá a obsah knihy vypráví. Vypravěč totiž jednoznačně určuje, jaký bude celý jazyk vyprávění, což je logické. Jistě mi dáte za pravdu, že úplně stejně to funguje i u ústního podání a je to tak samozřejmě vpořádku. Jazyk je jedním z nejsilnějších instrumentů, které mohou postavu charakterizovat. Pojďme se tedy podívat zcela konkrétně, o čem se vlastně bavíme.


V zásadě existuje 5 druhů autorských perspektiv, které je možné následně nejrůznějšími způsoby kombinovat. Nebudu vám tady detailně vysvětlovat teorii, tu najdete v lekcích tvůrčího psaní na tomto portálu. Zaměřím se na jazyk, abyste porozuměli, jak jeho použití vlastně s autorskou perspektivou souvisí.

 

1) Objektivní autorská perspektiva (objektivní úhel pohledu), eventuelně modifikovaná objektivní autorská perspektiva:


Jde o způsob psaní, jako když se dívá oko kamery, nebo jako kdyby vypravěč sledoval divadelní představení. Není určeno, kdo je tímto vypravěčem – ten zůstává nepojmenován a vlastně je tzv. „nevyjádřený“. Nemůžeme říci, že to je autor sám, ani že to je nějaká postava z příběhu apod. Je to zkrátka kamera, nebo oko, které se dívá. A protože takové oko nevidí do myslí postav, nazývá se tento způsob vyprávění objektivní, neboť popisuje jen to, co je vidět. (U modifikované verze do nitra postav také vypravěč nevidí, ale typuje, co by si asi postavy mohly myslet.)

Ideální je tento způsob vyprávění například pro horory, thrillery nebo detektivní příběhy, protože umocňuje vše, co je tajemné. Je to typický příklad vyprávění, ve kterém bude použití hovorového jazyka vždy vypadat velmi špatně. Vypravěčský pohled je vlastně neutrální a stejný by měl být i jazyk vyprávění. Jazyk tu nikoho necharakterizuje, žádnou postavu. Například:

 

Potichu se plížil do druhého patra. Dřevěné schody vydávaly vrzavé zvuky. Najednou se zastavil. Ohlédl se. V šeru za sebou zahlédl pohyb nějaké postavy. Sešel o pár schodů níže, aby se ujistil, že za zády nikoho nemá. Než se však stihl pořádně rozhlédnout, zpoza rohu se vymrštila ruka a zasadila mu ránu do zátylku. Skácel se na zem. Muž, který mu ránu zasadil, se přesvědčil, jestli je v bezvědomí. Pak jeho tělo odtáhl pod schody a sám se vydal po schodišti směrem vzhůru.

 

A teď se podívejme, jak by tento text vypadal, kdyby ho autor napsal hovorovou češtinou:

 

Potichu se plížil do druhýho patra. Dřevěný schody vydávaly vrzavý zvuky. Najednou se zastavil. Ohlédnul se. V šeru za sebou viděl pohyb nějaký postavy. Sešel o pár schodů níž, aby se ujistil, že za zádama nikoho nemá. Než se ale stihnul pořádně rozhlídnout, zpoza rohu se vymrštila ruka a praštila ho do zátylku. Skácel se na zem. Chlap, kterej ho praštil, se přesvědčil, jestli je v bezvědomí. Pak jeho tělo odtáhnul pod schody a sám se vydal nahoru po schodišti.

 

Pochybuji, že by se někomu použití hovorového jazyka v tomto případě mohlo líbit. Text působí amatérsky, pokud to uděláte.

 

Něco zcela jiného by samozřejmě bylo, kdyby tuto událost vyprávěla některá z postav příběhu, která by kdesi stála schovaná a celou situaci by odněkud sledovala.

 

2) Subjektivní vyprávění v 1. osobě jednotného čísla (autorská perspektiva některé z postav příběhu):

 

Pokud by výše uvedenou část textu vyprávěla některá z postav příběhu, tzn., že by se nedívalo neutrální oko kamery, ale konkrétní postava z příběhu, pak by hovorový jazyk mohl být bez jakýchkoliv problémů použit. A to nejen ve tvaru výše uvedeném, ale klidně třeba i v mnohem vulgárnějším. V takovém případě totiž jazyk charakterizuje postavu, která vše vypráví. Zcela v pořádku je tedy výše uvedený přístup:


Potichu se plížil do druhýho patra. Dřevěný schody vydávaly vrzavý zvuky. Najednou se zastavil. Ohlédnul se. V šeru za sebou viděl pohyb nějaký postavy. Sešel o pár schodů níž, aby se ujistil, že za zádama nikoho nemá. Než se ale stihnul pořádně rozhlídnout, zpoza rohu se vymrštila ruka a praštila ho do zátylku. Skácel se na zem. Chlap, kterej ho praštil, se přesvědčil, jestli je v bezvědomí. Pak jeho tělo odtáhnul pod schody a sám se vydal nahoru po schodišti.

 

Použití naprosto spisovného jazyka by v tomto případě bylo vhodné jen v případě, že by se například jednalo o univerzitního profesora, jehož osobní charakteristikou by bylo, že mluví výhradně spisovně a velmi si na tom zakládá.

Zkrátka a dobře, použití jazyka se v tomto případě odvíjí od charakteru postavy.

 

Nevím, jestli někdo z vás četl knihu Pokoj od Emmy Donoghue. Pokud ne, doporučuji. Tato kniha je z hlediska použití jazyka velmi zajímavá. Vypravěčem tu totiž je pětiletý chlapec, který od svého narození nikdy nevytáhl paty z pokoje, ve kterém je vězněn se svou matkou (v tomto pokoji se narodil a zde také žije, nikdy nebyl mimo zdi pokoje). Jazyk je tedy charakteristikou jeho osobnosti a je na něm také vidět, do jaké míry se atypická chlapcova situace podepsala na jeho myšlení. Pro příklad, zde je úryvek z knihy:

 

Dneska je mi pět. Když jsem šel včera večer spát do Skříně, bylo mi čtyři, ale když jsem se vzbudil ve tmě v Posteli, bylo mi najednou pět, čáry máry fuk. Předtím mi byly tři, pak dva, pak jeden, pak nula. „Byl jsem taky minus?“
„Hmm?“ Mami se pořádně protáhne.
„V nebi. Bylo mi minus jeden, minus dva, minus tři -“
„Ne, počítat se to začalo, až když jsi přišel dolů.“
„Vikýřem. Byla jsi celá smutná, než jsem se ti stal v bříšku.“
„Přesně tak to bylo.“ Mami se natáhne z Postele, zapne Lampu a ta všude udělá světlo, vžum.

 

Nejen, že jazyk vyprávění je úměrný pětiletému chlapci a jeho vidění světa, ale také odpovídá jeho situaci. Protože většinu věcí v pokoji chlapec považuje prakticky za „živé bytosti“, jsou například postel, skříň nebo lampa psány s velkými písmeny a jsou také v jeho řeči skloňovány jako by byly životné. Tak se v knize můžete dočíst například „dal jsem zkažený chleba Košovi“ nebo „vynadal jsem Stolovi“ apod. Nic neruší, v tomto případě je to také zcela vpořádku.

 

Pokud je vypravěčem některá z postav příběhu, používá se nejčastěji k vyprávění první osoba jednotného čísla, méně často pak třetí osoba jednotného čísla (viz možnost výše).

 

Zcela samostatnou záležitostí je, pokud je dílo autobiografické a autor se veřejně přizná k tomu, že je sám vypravěčem příběhu, který prožil a stal se mu. Pak tedy vypráví autor sám za sebe, a to v první osobě jednotného čísla. V takovém případě je použitý jazyk charakteristikou autorovy osobnosti a záleží čistě na něm samotném, jak se bude chtít světu prezentovat, zda jazykem spisovným, hovorovým, slangovým apod. To je také případ známé knihy Denik Ostravaka. Zde autor přiznává, že je Ostavakem a že čtenářům předkládá své deníkové zápisky. Logicky tedy používá svůj vlastní, dalo by se přímo říci „svébytný“ jazyk a je to tak zcela vpořádku.

 

3) Vševědoucí vypravěč a limitovaný vševědoucí vypravěč:


Při použití tohoto druhu vyprávění píšeme tak, jakoby se díval a vše vyprávěl „vševědoucí Bůh“ a protože je vševědoucí, ví o všem a o všech úplně všechno. V případě limitované verze si autor vybere jen několik postav (většinou dvě – tři), na které je tzv. vševědoucnost aplikována. U těchto postav pak vypravěč vidí do jejich plánů, do jejich myšlenek a duší apod. U zbytku nikoliv. Nejčastěji je toto vyprávění psané ve třetí osobě jednotného čísla. A právě v případě použití těchto dvou druhů vyprávění není vůbec vhodné používat hovorový jazyk. Výsledek je totiž naprosto stejný, jako v případě objektivní autorské perspektivy – působí amatérsky, v literatuře vypadá hrozně. Podívejte se na příklad:

 

Tak tedy definitivně. Konec!
Pokusil se znovu vdechnout chladnoucí, ale na tuto čtvrť výjimečně voňavý vzduch počátku léta, nebo spíš tmu, jenže jako by ho tělo přestalo poslouchat. Křečovitá bolest v hrudníku.
Plicní embolie? Takhle to přece nesmí skončit!
Sebral všechnu sílu, co mu zbyla, aby vtáhl trochu vzduchu do plic. Jen zachrčení. Nic víc. A krvavá pěna. Znovu ta bolest. Dlaně přitiskl na prsa, v nichž to teď pálilo k nevydržení. Převalil se na bok. Stará bolest nohou. Ale ta už ho nepřekvapovala. I v šatech cítil vlhkost dlažby oslizlé nedávnou dešťovou přeháňkou.
Jako když pod vodou dojde člověku dech, ale hladina je strašně daleko. Takhle tedy vypadá konec?

(Ukázka z knihy Memento, Radek John)

 

A teď si ten úryvek výše představte napsaný v hovorové češtině. Bude působit nesmírně amatérsky.

 

Tolik tedy jen několik ukázek možného použití jazyka v literatuře. Samozřejmě, k tomu tady máme pak ještě také to, co je psáno v uvozovkách, tedy přímé řeči. U těch ale platí, že vždy charakterizují mluvčího a proto v nich můžeme používat zcela libovolný jazyk.


Je však velmi důležité si při psaní uvědomit, že tak jako přímé řeči charakterizují jejich mluvčího, tak jazyk, kterým je kniha vyprávěna, charakterizuje zvoleného vypravěče (nebo zvolené vypravěče, protože se mohou v díle samozřejmě měnit a střídat).

To je celá věda a alfa i omega používání jazyka v literatuře.

 

Autor: Markéta Dočekalová 



Komentáře

Anka26.3.2012
 

Děkuji za objasnění. V některých knihách mi tak trochu vadí hovorová mluva v tzv. čecháčtině (druhýho patra), ale asi je to tím, že jsem z Ostravska mluvím spíše jako Ruda z Ostravy. Jen se mi zdá, že by se neměla používat v přeložených publikacích. Pravda je, že pokud se vyskytuje jen v přímé řeči, tak je to normální a v pořádku, ale v textu mi to při večerním čtení překáží. No ale to už je na mém výběru autora.
Vysvětlila jste to fakt skvěle... Děkuji

Richard9.3.2012
 

Skvělé! Především názornost. Děkuji mnohokrát. :-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: