IKAR CZIKAR CZ

Potměšilý chodec (Bohumil J.Línek)27.3.2015
 

4
 počet hodnocení: 4
přečtené 1979, Komentáře 0

 

Potměšilý chodec

 

Chodí ulicemi a sedává po lavičkách v různých koutech města

Zvláštní postava, přes dva metry vysoký, velmi hubený muž a jeho tři psi. Jaro, léto, podzim zima,stále ve stejném, ve stejnou dobu se zjevuje v dlouhém černém plášti, černém klobouku,kalhoty i boty v černé  barvě. Jde dlouhým, ale ne příliš rychlým krokem, horní část těla velmi napřímenou.

Zpod klobouku přes své staré kostěné brýle s tmavými skly hledí přímo vpřed a zdánlivě si nevšímá okolí. Má své trasy a tím i lavičky, na které v určitou hodinu, téměř na minutu přesně usedá. Jeho psi,Barunka,Myšpulka a Patton usedají vždy na chodník po jeho pravici, opírají se jeden o druhého.On sedí vždy tak, jako chodí, vzpřímeně, téměř vznešeně, jako nějaký šlechtic. Obyvatelé města ho již znají a většinou si ho již nevšímají, až na přiblblé puberťáky, kteří se za ním ohlížejí a smějí se, nebo  na něho pokřikují. Cizí,návštěvníci města, vesničané na nákupu, návštěvy příbuzných se po něm ohlížejí, někteří se i zastaví a pak se ptají,“kdo to je, ten podivný starý muž v černém se psy ?“.

„Kostěj nesmrtelný“, dostává se jim většinou odpovědi. Někteří ještě dodají „takový starý, neškodný blázen“, nebo výkladu, pochopitelně nepravdivého o tom, že je to : starý, zchudlý šlechtic,nebo bývalý trestanec,původně z jiného města, který zde po propuštění zůstal, také říkají, že je to starý profesor, kterému se otrávila manželka a on se tak trochu pomátl..chudák. Jisté je, že i ti nejstarší říkají, že ho takhle znají již ze svého dětství. A proto mu kdosi dal tu přezdívku, která se pak velice ve městě ujala. Kostěj nesmrtelný.

Jemu je,zdá se, zájem okolí lhostejný. Zná svoji přezdívku, děti na něho pokřikují „Kostěji, Kostěji, proč tě v pekle nechtějí???“. Kostěj, asi pro to, že tak vypadá, hubený, samá kost ..? „Nesmrtelný?“, Tomu se musí pousmát, ví o tom své.

Svoji pouť začíná vždy v devět ráno, kdy pomalým krokem sejde po Klatovské, odbočí na Americkou a zde usedne na první lavičku. Tato rušná ulice, před válkou Jungmanova měnila názvy, za fašounů Bahnhofstrasse,pak Americká, za bolševika Moskevská, teď opět Americká. „Po čí dlažbě kráčíš, toho píseň zpívej, dalo by se s nadsázkou říci“, takto občas uvažoval. Usadí se vždy pod stříškou zastávky, obklopen čekající cestujícími. Tato zastávka je směsicí lidí, čekajících na své spoje, trolejbusy, autobusy přijíždějí jeden za druhým, vyplivnou jedny a pohltí druhé, šup, ať už jsme tam, kam musíme…Druhou skupinu tvoří lidé, důchodci, zahraniční pracovníci, lumpenproletariát, dalo by se říci, jak si občas i on říká. Tato skupina čeká na takzvaný teskobus, který je vozí zadarmo do velkého nákupního domu. Vedle stojící, mírně ušmudlaný muž zachrchlá a vyplivne na zem zelenožlutý chrchel velikostí a barvou podobný volskému oku. Všichni se odvrátí, polykají naprázdno. Myšpulka zvedne hlavu a podívá se na svého pána. Ten mírně kývne hlavou, Myšpulka se pomaloučku dokolíbá k tomu hnusákovi, přičapne ,pak zvedne zadní pacičku a pečlivě mu pochčije boty. A jde pomalu zpět ke svým. Chvilku trvá, než to zjistí, ale pak ten flusač strne, naštvaně jde k lavičce , ale to už přijíždí „zadarabus“, muž proto spěchá do dveří, ale otočí se a prohodí sprostou nadávku. „ Správně jsem to odhadl“, pomyslí si Kostěj „Slovák to byl“.

Naproti přes ulici na dvou domech stojí deset kamenných sebevrahů Stojí tam už jedno století, drží se římsy oběma rukama a bojácně hledí ze třetího patra na chodník. Zatím žádný neskočil, jen jednomu  z toho čekání upadla ruka. Od té doby na fasádě přibyl nápis „ Pozor, padá omítka, přejděte na protější chodník“ . Ani by se nedivil těm sebevrahům, kdyby už skočili, jsou to totiž divné, někým hrubě znetvořené bytosti. Horní část těla, muži i ženy mají, odhalenou a nelze na ní najít vady. Zato spodek! Místo klínu a nohou mají jakýsi kónický útvar, pokrytým něco, co z dálky připomíná boláky.

Ale opět nikdo z domu naproti neskočil, tak se muž zvedá a následován psí smečkou, schází ve svém denním rytmu dolů po Americké třídě, míjející Obchod se smutečním zbožím, vietnamské obchody a restaurace. „Kdybych uměl být smutný, někdy bych se v tom smutečním obchodě zastavil“, pomyslí si a pokračuje dál. Být smutný si zakázal po tom,kdy mu jako chlapci zemřela maminka a on poznal, že smutek ji do života nevrátí.

U Vamila koupí psíkům šunku od kosti a pokračují Smetankou k Brance.  Využívá toho, že ještě nedorazily  „babky třepalky“, jak říká partě důchodkyň, které se na tomto místě pravidelně scházejí, aby si sdělily kde jsou jaké slevy, kdo zemřel.  Pozoruje korzující lidi, úředníky, studenty Konzervatoře, mladé dívky, v létě obzvlášť krásné, oblečené do elastických kalhot,které nic nezakrývají a mnohé naznačují. „Bohužel“, pomyslí si, „Jsou i baby,dokonce i tlusté stařeny, které se takto navlékají a odhalují to, o co jiní nestojí“. Až on bude presidentem, mimo jiné zřídí módní policii. A ta bude chodit se sprejem a každou takovou nevkusnici, postříká výraznou zelenou barvou. Vůbec, až bude presidentem, zavede spoustu potřebných věcí. Například, hlavní chodníky na rušných ulicích budou rozdělena na dva pruhy. Jeden pro ženy, ten půjde vedle výloh obchodů, druhé pro muže. Chodníky budou jednosměrné, ti, co půjdou například dolů po Americké půjdou vpravo, ti,co směrem nahoru na druhé straně. Má ženy rád, ač žádnou doma nemá, ale i když je zvyklý chodit pomalu a rozvážně, jeho i jeho psíky znervózňují ženy, které jdouce po chodníku před ním, nepředvídatelně a chaoticky mění směr. Dáma před ním jde vpravo, ano, tak to má být. Chce ji obejít zleva a šup, dáma je najednou uprostřed chodníku. Přibrzdí tedy a čeká . A hle,žena vidí výlohu a už mění směr do leva. Učitě ze dvou důvodů, jednak jí poslouží jako zrcadlo, to především a druhak pohledem zkontroluje, co nového je k vidění ve výloze. Tak jdeme vpravo…No jistě, zase je to jinak!

Ženy si zakázal druhého července tisíc devět set padesát sedm, po marném pokusu dosáhnout toho, aby učinil šťastnou svoji první lásku. Víc již na to vzpomínat nechce a zakázal si pamatovat slova ,která mu řekla, hlavně pak smích, kterým to ukončila. Ale k ženám nezaujal negativní vztah, čímž se ale nedá říci, že by ho měl pozitivní. Prostě vztah nula.

Zvedá se z lavičky, protože u Branky zahlédne první dvojici z babek „třepetalek“. Projde Smetanovo ulicí na náměstí, kde zásadně nikdy na lavičku neusedá a to již minimálně dvacet let. To kdysi krásné náměstí se stalo centrem povalečů a opilců. Jednou, ještě nevědíc,jak to skončí, seděl na lavičce a přišouralo se k němu vousaté cosi , vypadající jako ruský mužík,napadený leprou. Tato kreatura mu nejen tykala, ale drze se ho zeptala, jestli nepojedou na půl. Když dal jen pohledem najevo, že nerozumí, mužik mu vysvětlil, že by si mohli koupit víno napůl. Tedy napůl.  „Ty bys ho koupil a já pak někdy zase tobě“, řekla postava, jako vystřižená z Čechovových Povídek . Už to, že mu byla nabízena účast na pití alkoholu ho rozladilo. Alkohol si zakázal jedenáctého října tisíc devět set čtyřicet osm, kdy se jako nezletilec tajně napil z flašky rumu v komoře. Krátce po tom zkolaboval a až v nemocnici se jeho rodiče dozvěděli, že trpí padoucnicí.

Pohlédl tedy na psy a oni dali tomu ubožákovi dosti výrazným způsobem najevo, že jejich pán si nepřeje býti oslovován jím, ani jinými podobnými. Z těchto důvodů náměstí procházel rychlejší chůzí, než bylo u něho zvykem.

A už se ocitl na Pattonově mostě. Jeho jediný „mužský“ ve smečce se jmenoval po tomto svérázném generálovi ,jako vzpomínka na to,jak ho on a již zemřelá fenka Matylda našli, klepajícího se zimou v dešti v oblouku za sochou Svatého Jana Nepomuckého. Tady vždy v úterý, na památku tohoto dne postáli před toto sochou a poděkovali Svatému za to, že poskytl Pattonovi dočasné útočiště. Pak sešli k řece, kde pejskové vykonali to, co vykonat jim bylo třeba. Nechal je na volno, jinak ve městě dbal na to, aby byli na vodítku. Kdyby byl někdo svědkem a zblízka mohl pozorovat tohoto muže, jak sleduje dovádění svých, již nemladých psů, zahlédl by v jeho tváři úsměv, na veřejnosti neviděný.

Když se odcházeli směrem k Ježíšku, pomysle si ten starý muž, že až bude presidentem,zakáže pod hrozbou tvrdého trestu, který ještě neměl domyšlený, jakékoli ubližování,týrání, natož opouštění psů.„Škoda jen, že pravděpodobně presidentem nikdy ,bohužel nebudu“, řekl si pro sebe a znovu se mu na tváři mihl úsměv.

Kostel U ježíška bývá v týdnu zamčený, bohoslužby se v něm neslouží, pro „pána a jeho družinu“ to byl jen jeden z cílů výprav. Do „vsi“, jak s nadsázkou říkal vnitřní Plzni chodí vždy v pondělí, úterý  a v sobotu. V neděli chodí sám do kostela Františkánů na bohoslužby, sloužené děkanem Soukupem, to svou „smečku“ nechává doma samotnou. Jednou za měsíc protáhl cestu od Ježíška k Mikulášskému hřbitovu, kde ležela jeho maminka, která zemřela,když mu bylo deset let. Otec zde pochován být nesměl. Jako sebevrahovi to bylo církví odepřeno a stranou, jako třídnímu nepříteli zakázáno. „Kostěj“, tehdy ještě Milda našel svého otce oběšeného nad stále běžící cirkulárkou v jeho soukromé truhlárně. To bylo v roce tisíc devět set padesát osm, po návštěvě Státní bezpečnosti s příkazem na  zabavení předmětu podnikání ve prospěch lidu.

Soboty věnují procházkám městem, chodí až k Jiřímu, pak se vracejí vylidněným městem a nepřítomnost čumilů, nebo lhostejných tváří jim způsobuje radost. Pondělí věnují různým, více méně důležitým ,jak on říká,  „pracovním „ úkolům. Nosí si kabát a ostatní oblečení do čistírny, má od všeho čtvero provedení, chodí k lékaři pro léky. To trpí nejvíce, protože své miláčky musí nechat čekat přivázané na ulici. V pondělí také nakupují na celý týden, stařec vždy nese na zádech kožený baťoh. Nikdy by se nesnížil k důchodcovské nákupní tašce na kolečkách, i to, že musí navléci přes svůj černý plášť batoh, mu působí mírné trauma. Nesnáší velká nákupní centra, tam psíci nesmí a jeho po jediné návštěvě úplně vyčerpalo to neosobní prostředí tak, že seděl na betonové zídce před obchoďákem, kde lavičky nenajdete. A jeho psí kamarádi na něho hleděli vyděšeními zraky, nevědouce, co se jejich pánem děje.

 

Uměl by ze svého života vyloučit obchodní centra, nepotřebuje vědět, kdo zrovna vládne jeho městu, nepotřebuje mluvit s jinými,nemá zájem se stýkat s lidmi, natož poslouchat drby. Nepotřebuje být součástí davu, ale bez lidí by mu svět přišel smutný. Tedy bez většiny. A bez psů. A bez laviček.

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Bohumil J.Línek

O mně

Jsem v důchodovém věku. Povídky píšu z potřeby zachytit odposlouchané příběhy,sesbírané věty a ve své fantazii přetvořené do písemné potřeby.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •