IKAR CZIKAR CZ

Poslední objetí (Teneli)12.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 124, Komentáře 2

 

Poslední objetí

       Stojím na parkovišti, oděná v krátkých černých šatech. Netuším, jak jsem se zde ocitla. Posledních pár dní mám jako v mlze. Jen chvilkové záblesky, když zrovna vyprchají účinky lexaurinu. Ráno jsem si vzala jen jeden, už teď tuším, že to nebude stačit.



       V ruce svírám kytici bílých růží. Přesně takové miluje...  probleskne mi hlavou.



       Zapaluji si cigaretu a vdechuji tu skvělou chuť tabáku, hned je mi líp. Nikotin uklidňuje, ať si každý myslí co chce. Rozhlížím se kolem sebe, je tu až nepříjemný klid. Kolem mě prochází postarší pár, nesoucí malou kytici gerber. Žena pláče, muž ji podepírá a utěšuje. Ruku v ruce míří směrem na hřbitov.



       Zahlédnu prodavačku, u které jsem si před chvílí vyzvedla kytici. Mává na mě a upravuje popadané květináče s chryzantémami. Letmo na ní kývám a stoupám po schodech k veliké bílé budově s nápisem krematorium. U vchodu už na mě netrpělivě čeká paní Simona.



       „Dobrý den slečno Halásková" mile se na mě usmívá a tiskne mi ruku.



       „Dobrý den..." pokouším se o věrohodný úsměv.



        Vede mě dovnitř a já ihned cítím, jak na mě dopadá pochmurná nálada. Je to snad tímhle místem? Tou smuteční výzdobou? Nevím, ale začíná mi docházet, proč tady vlastně jsem. Měla jsem si ty prášky vzít sebou...



       „Tady, prosím... Nechám vás o samotě," otevírá dveře a já vstupuji do malé obřadní síně. Okamžitě můj pohled poutá hnědá rakev, stojící na podstavci. Mám srdce až v krku, nemohu dýchat a vše ve mě se svírá. Automaticky dělám krok zpět a narážím na paní Simonu.



       „V pořádku...?" ptá se soucitně.



       Na poslední chvílí polykám nadávku, kterou bych ji tak ráda vpálila do jejího usměvavého obličeje. Co to je za otázku? Samozřejmě, že nejsem v pořádku! S veškerým sebezapřením se zmůžu alespoň na letmý úsměv.



       „Ne, ale zvládnu to..." nadechuji se a kráčím nejistým krokem k podstavci.



       Víko rakve je otevřené. Přistupuji a prohlížím si bytost, která v ní leží. Husté havraní vlasy, popelavá tvář. Ty důvěrně známé vrásky kolem úst. Má oblečený tmavě hnědý kostýmek, který jsem já osobně vybrala a donesla do pohřebního ústavu.



       Je to ona a přitom není. Čekám, že otevře oči a spustí na mě vlnu sarkastických poznámek. Tak jak to umí jen ona. Ale žádná přednáška se nekoná. Žádné dobře mířené rady do života. Nic...



       Chci jí říct tolik věcí, omluvit se za všechno, rozloučit se, ale nejde to. Nejsem schopná vydat hlásku, pohnout se, natož se jí dotknout.



       Představovala jsem si, jak sem přijdu, naposledy jí políbím a pohladím po vlasech, jako to dělávala ona, když jsem nemohla spát. Připravovala jsem si řeč, kterou jí zde u rakve přednesu.



       Otevírám ústa, ale vychází ze mě jen zasténání. Nemůžu...



       Sedám si na první židli, kterou vidím. Zhluboka dýchám, zavírám oči. Vybavuji si poslední den, kdy jsem ji viděla ještě živou...



 



***



       Leží v posteli, hadičku, co jí vždy tak hrozivě vysela z úst, má vytaženou a je nahá.



       Na můj tázavý a zároveň šokovaný pohled, mi sestra sděluje, že měla v noci záchvat vzteku a hadičku si vyrvala.



       „To ale nevysvětluje, proč je nahá?!" začínám být na sestru nepříjemná.



       „Ta hadička, vaší mamince odsávala obsah žaludku. A jelikož si ji vyrvala..."



       Chápavě pokyvuji hlavou. Víc vědět nepotřebuji. Má fantazie mi zbytek věty vykresluje až příliš reálně.



       „Neměla tady už žádné oblečení. Chtěly jsme jí obléct naše erární, ale to ze sebe okamžitě servala..." trpělivě mi vysvětluje.



       „Aha, rozumím. Víte, nesnáší špitálové oblečení..." objasňuji nervózně.



       „Tady má čisté, můžete jí prosím obléct ty růžové tepláky a tričko? V tom se cítí nejlíp," předávám jí igelitku.



       Sestřička mě častuje vzdorovitým pohledem, zřejmě má v úmyslu něco namítnout.



       „Já si mezitím skočím pro kafe. Díky, jste hodná," dřív než stačí cokoliv říct, mizím po schodech k automatu.



       Dávám si pro jistotu ke kávě ještě dvě cigarety. Vracím se do pokoje a vidím, že mamka už je oblečená ve svých teplácích a spí. Sedám si k ní, chytám ji za ruku a zkouším probudit.



       Ani po půl hodině marné snahy, není moje matka ochotná otevřít oči a komunikovat semnou. Což mě poněkud vyvádí z míry. Včera jsem neměla moc času. Vyhrkla jsem na ni své problémy a během hodiny radostně zmizela.



       „Sestři, prosím vás... já mamku nemůžu probudit..." sestra si mě chvíli soucitně prohlíží. Odvádí mě k lékařce se slovy, že ona mi vše vysvětlí.



       „Slečno Halásková, jak už jsem vám říkala. Je v poslední fázi nemoci. Dostává silné dávky morfia, aby necítila bolest. Bohužel, je díky nim i více spavá..." citlivě mi sděluje to, co už dávno vím. Jen můj mozek to stále nechce pochopit.



       „Mluvte na ni, buďte s ní... ona vás vnímá," dává mi poslední radu a vyvádí mě ze sesterny.



       Sedám si zpět k posteli. Chytám ji za ruku a znovu se snažím ji probrat. Neúspěšně. Náhle sebou začíná škubat a dusit se. Sedím jako opařená, s pusou dokořán. Oči mám vytřeštěné a nechápavě sleduji svoji dusící se matku.



       „Sestro!" křičím hystericky, když se konečně probírám z šoku.



       Na pokoj ihned přibíhají dvě sestry. Otáčí matku víc na bok a pomáhají jí vykašlat ten humus, co se jí dere snad až z paty. Při pohledu na to, co z ní vychází, se mi zvedá žaludek. Odcházím z pokoje. Sedám si do křesla na chodbě a stírám si uslzené oči.



       Nemůžu ji takhle vidět. Nikdy ji nic neskolilo. Se vším se poprala, překonala veškeré překážky, které jí osud přichystal. Až do teď. Leží na posteli a není schopná se bez pomoci ani napít.



       Můj mozek funguje na plno. Jak je možné, že mi to začíná docházet až teď? Kolikrát mě doktorka upozorňovala, že už se neuzdraví. Ona asi opravdu umírá...



       „Slečno Halásková, už můžete zpět za maminkou..." přerušuje proud mých myšlenek sestra.



       Vracím se na pokoj, ale už ve dveřích cítím, že pro dnešek toho na mě bylo moc. Nedokážu tady s ní sedět a držet ji za ruku. Kdyby aspoň otevřela oči... Přistupuji k její posteli. Hladím ji po vlasech.



       „Mami, přijdu zítra. Slibuju. Miluju tě..." šeptám jí do ucha.



       S úlevou opouštím areál hospice a mířím na vlak, který mě, jak doufám, co nejrychleji odveze do města.



       Cestou zírám nepřítomně z okna. Myslí jsem stále u mamky. Měla jsem tam zůstat. Neměla jsem takhle utéct. Co jsem to sakra za dceru? Teď, když mě opravdu potřebuje, tak zbaběle uteču? Ne!



       Hned na příští zastávce vystupuji a jsem rozhodnutá se vrátit do hospice. Budu tam klidně i spát, ale hodlám s mámou být, dokud to bude možné.



       Usmívám se, představuji si, že až se máma probere, já tam budu. Jako tady vždy byla ona pro mě. Bude mít radost. Najednou mě napadá spousta věcí, které spolu musíme probrat. A až jí bude trošku líp, tak někam vyrazíme. Spolu. Jen my dvě.



       Cítím v kapse vibrování mobilu. Úsměv mi zamrzá, když vidím, kdo mi volá. Chvíli váhám, ale nakonec hovor přijímám.



       „Halásková, prosím..." opatrně se hlásím do telefonu.



       „Slečno Halásková, je mi to opravdu líto. Ale vaše matka právě zemřela..." sděluje mi hlas v telefonu...



 



***



       Otevírám uslzené oči, pořád sedím v té prokleté obřadní síni. Nic se nezměnilo, jen u srdce mě bolí mnohem víc.



       Upírám pohled na podstavec. Soukám se ze židle a znovu přistupuji k rakvi. Slzy mi stékají po tváři a výčitky zaplavují moji mysl.



       Tentokrát, mi slova z úst plynou. Přesně tak, jak jsem si představovala. Sypu ze sebe vše, co mi leží na srdci a co chci, aby věděla. O prázdné díře, kterou cítím v hrudníku. Zoufalství, kterému propadám. Že ji miluji celým svým srdcem a mrzí mě vše, čím jsem jí kdy ublížila.



       Avšak nejvíce lituji, že mi to všechno došlo až teď, když už je pozdě. Dala bych cokoliv, i svůj vlastní život, za jedno jediné... poslední objetí.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Severína16.8.2017
 

Milá, Teneli.

Pekná poviedka, hoci veľmi smutná. Ale musíme to brať tak, že aj život má dve strany. Niekto sa narodí a niekto zomrie. Rovnováha bytia. Posledné hodiny sú pre každého ťažké. Je dobre, že jej maminka dianie okolo nej nevnímala. Zaspať je najlepšia smrť.

Pekné, naozaj.

Teneli16.8.2017
 

Severínko,
děkuji ti za zpětnou vazbu.
Je to můj první pokus o povídku a vím, že je na ní ještě hodně práce, aby byla opravdu dobrá. Třeba příště... :-)

Ještě jednou děkuji :-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Teneli

2012-04-20-274 menší_edited.jpg
O mně

Už jako malá holka, jsem snila o tom, že jednou napíšu knihu. Opravdovou knihu, kterou někdo bude číst.

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •