IKAR CZIKAR CZ

Počítadlo pro hazardního hráče (Jiří Bezr)26.6.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 538, Komentáře 0

 

 



.   .   .​



 



 



Každý gauner má povědomost o svém charakteru a darebáctví asi takovou, co obézní člověk o svém vlastním pupku.



On ví, že existuje, ale vždycky zná pár dalších, kteří jsou na tom ještě hůř a při srovnání s nimi se sám sobě jeví podvyživeně, s rezervou nemocí i kil.



Takový legální majitel herny si připadá, ve srovnání s některými svými známými podnikateli, nebo politiky, býti růžovým sadem v omamném vánku. Zlatí báň kostela, adoptuje hrocha, sponzoruje „Na kozím dechu do Dušanbe“ a bez uzardění by se nechal povýšit na poručíka Armády spásy.



Rád píše do novin, že by zakázal čokoládu. On i jeho public relation - pan de ľ Olez totiž vědí, že na ní vzniká těžká závislost jenž má na svědomí mnoho životů a nechápe (ani jeho p.r de ľ Olez), proč jí dává Enrique Iglesias přednost před žertovnými automaty u nich.



Přesvědčili sami sebe, že jsou užitečnými čuníky vesele chlemtajíce pomeje a ryjíce bahno v ohrádce zákona, oproti těm divým sviním venku.



 



Úplně tak sladce a nevinně se cítil samojediný majitel heren U Husa a společník i jednatel S.R.O Niceday.



Prostě, povzdechl si, nikdo si tady neváží jeho dobroty. Vždyť tu platí nekřesťanské daně a už dávno není takový sekáč. Uřvaným pitomcům dopřávalo sluchu čím dál víc magorů, kterým vadilo pár vykradených aut, když někdo plácnul, že to udělali gambleři. Přitom v té ulici byla, kromě čtyř heren, i galanterie se závislačkama na kabelkách.



Už z toho začínal být unavený, jak si na tom kde kdo dělal politické body. Odpor proti hazardu se pomalu vymykal vlivu syndikátu a začínal se zabývat svou budoucností za pět let.



Ze zhaslé vitríny vytáhl plzeň.



„Pro toho Bézra jeli snad až na Krym.“



Vstoupil do herny a mrzutě sumíroval škody. Další z generace neúplatných cucáků ho ujistil o zachování nosných konstrukcí, přitom na ten Bowling potřebuje hrábnout do tamtěch dvou zdí…



Ještě to nespočítal a před hospodu přijel Jeep.



 



„Á… tak vás pěkně vítám pane Bézr na místě činu. A Bohouši, podej tady pánovi - Jirka, že? Jirkovi jedno. Určitě mu z toho nočního žáru vyschlo…,“ hlaholil bodře a ukázal, abych si dřepnul ke stolu, za nějž se sám obkročmo posadil.



Měl jsem strach a bylo znát, že tak to má být.



„Doufám pane Bézr, že k vám byli hoši slušní, jinak bych je vytahal za uši…,“ stále cenil nastřelený chrup s výrazem strýčka, přemáhajícího odpor ke svému synovci.



„TAK SE ROZHLÍDNI KRETÉNE!“ zařval a třískl dlaní do stolu.



Pivo přede mnou vyskočilo, já se lekl, a aniž by stihlo přistát, smetl ho na zadělanou zem.



„Nevím, co mám říkat pane Hus, neprosil jsem se o to,“ zablekotal jsem a ždímal cíp polité košile. „Neprosil jsem se ani o to, abyste mě polil, a hlavně nevím, v čem vám můžu pomoct…“



Hus měl stále výraz strýčka, ale teď už ségra odešla a nechala tam toho jejich umečenýho debila na noc.



Šedé, betonové rty - ztvrdly.



„Tak ono to neví? Ono to neví, že mě to žapálilo ještě š druhým blbem hošpodu a štrašně še to diví?“



Bohouš s kolegou z auta se chlámali na celé kolo, ale hned ztichli.



„Mám tady pro tebe - JIRKO - takovej papír. Já vím, žes to - Asi – nezapálil, byl to asi ten druhej, ale…“



„Jak asi! Zapálil to on!“ vyskočil jsem ze židle, ale gorily se mnou smýkly zpět a já zase vsedě, začínal chápat.



„Byla u toho vedoucí a máte tady kameru… a sama řekla policajtům, že to zapálil Petr! Byl jsem u toho!“



Strýc Hus si lokl z láhve, otočil židli a vyhodil hnáty na stůl.



„Na to ser - znáš ženský. Bůh ví, co viděla. Zrovna před chvílí letěla za těma tvejma fízlama, že si to popletla, že ste to udělali spolu. A do tý kamery, ti je hovno.“



Hus zkoumal mou zrudlou tvář a usoudil, že teď je ta pravá chvíle povolit naviják.



„Hele, u tebe je to vlastně taková formalita, protože tohle všechno nebylo zadarmo. Prostě… u vás dvou to je tvrzení proti tvrzení a já nikdy nezjistím, proč to ten S. chce vzít jenom na sebe. Vlastně je to jen, kdyby se něco posralo a on nemoch platit. Podle všeho to je ale férovej chlap a nenechal by tě v tom.“



Vzal jsem blanket z otevřených desek. Text nebyl vůbec dlouhý. Stálo tam bez právnických kudrlinek, paragrafů a odkazů, že přijímám spoluodpovědnost za škodu na stavbě a zařízení. Nakonec jsem se i přes vážnost situace pousmál při poslední doušce, že úpis podepisuji při smyslech a dobrovolně.



„Tak že… Když nezaplatí…“



„Ále zaplatí! O to se postaráme!“



Hus sundal nohy ze stolu a nahnul se ke mně s perem.



„Věř mi, u tebe je to jenom for-ma-lit-ka.“



Ruka mi ztuhla.



„Udělal to jenom on!“



Vstal jsem, slušně přisunul židli a bez odporu vyšel vybitým oknem.



 



Vlastník všeho a všech hleděl na liduprázdnou ulici a pokračoval v přerušeném rozjímání o svém vyměknutí. Před dvaceti lety, kdo si trouf, skončil s natrženou slezinou… A on vždycky měl svůj podpis.



Teď aby sehnal divočáka Palka.



 



 



.   .   .



 



 



Odcházel jsem parkem a na mou duši bych byl šťastnější než veš v první třídě, kdybych nedal na svou ješitnost a ty prachy nikdy nebyl Petrovi donesl. Už nevím pokolikáté jsem se roztřásl a pořád mi bylo jak po jointu, vyhuleným v blbý náladě.



Toužil jsem se z toho vymotat, ale neměl jsem představu, kde začít. Budu muset zajít na policii a zjistit, co je na tom pravdy, že mě Jarča označila za spoluviníka toho rošambo, a jestli jo, říct jim, že ta svině sprostě lže. Říct jim, co po mě Hus chce a ŘÍCT JIM – AMATÉRŮM, PITOMEJM, LÍNEJM, že jestli si nevzali (jako - že nevzali, protože jsem jim to ráno neřekl) kamerovej záznam, tak jsem v tuplovaným hajzlu.



Z toho, že jsem se tak hrdinsky postavil tomu mafiánovi, jsem taky nebyl odvázanej. Takoví borci se nevzdávají a můj teatrální odchod ze scény mi určitě ještě osladí…



Vlastní důvod, proč jsem tu „malinkou formalitku“ nepodepsal, byl ten, že jsem ji těsně před naprostým uchlácholením prokouknul. Došlo mi, že ač je Petr určitě „férovej chlap“, je taky po kokot zadluženej férovej chlap. Že nemá ani vindru a ta jeho roztrhaná chaloupka se už teď bortí pod tíhou „ameriky“ Severní i Jižní. Z toho pro mě plyne, že by se „formalitka“, po zjištění majetkových poměrů pana S. upopředila a pan Hus by mě potom už bez formalit stáhnul z kůže a potáhl si jí vrata nového Bowling - baru.



Představa, že bych svoje veledílo, na kterém jsem už strávil tolik času, nikam s ním nechvátal, abych si užil každou vteřinu na něm, opustil kvůli jedný jediný noci a třem litrům, mi svírala žaludek do ořechový formy. Konečně jsem došel domů a sedl na kolo, navštívit naši čackou policii. S ocasem mezi nohama jsem pelášil na strážnici se na všechno zeptat a dovědět se, co je s tím zatraceným chlapem a jestli ho už našli. Zatím se zdálo, že se po něm slehla zem.



 



 



.   .   .



 



 



Divočák Palko s grifem zacouval do bývalé sušárny obilí, do níž by se souprava dodávky Volkswagen a čtyřkolové lafety s ohnutou Octavií vešla ještě desetkrát, kdyby tam těch oktávek nebylo už sto.



Většina z nich byla po sklizni. Stály vzorně očesané na sobě, jiné akorát dozrávaly mezi fóliemi a další, červená a vyleštěná, až se srdce smálo, už čekala do Budějic.



Z fóliáku vyšel pěstitel v bílých montérkách a druhý, v černých, vylezl z díry pod kombíkem, do níž ho chtěl asi zasadit.



Tak tam stáli, obhlíželi banán na vozejku, až hlavní „mičurin“ přesedl do té na výstavu a za rachotu převodů těžkých vrat, vyjel mezi topoly.



Byl už utahanej.



Měl za sebou osm set kiláků nonstop a po ničem netoužil míň, než poslouchat miliardářské stížnosti na zlé časy a riskovat za toho dobroděje sportu kriminál. Jenže zlé časy tu byly pro každého a ani káry už netáhly jako dřív. Jezdil pro ně rok od roku pořád dál a byly čím dál dražší a Češi se v tom už naučili chodit. Auťák, kterej by byl před deseti lety hned z baráku, mu teď na place hnil měsíc a se šéfem autosalónu naproti se už ani nebavil, protože karta s kašparem se otočila. Nebylo dne, aby se žlutá brána s bleskem neotevřela alespoň jednou, oproti té jeho a doba vtipkování na účet „soplů z oplu“, byla nenávratně pryč.



Hradec se blížil a Pavel hodnotil práci.



Škoda jela tiše a rovně, motor měl sílu odpovídající o dvě nuly stočenému tachometru a interiér ambiente po „učiteli hudby v penzi“ voněl. Jestli půjde i klima, nasadí na ni cenu 160. Chvíli ji ladil, ale nic. Stejně… než ji někdo koupí, bude kosa a tak se to svede na nízkou teplotu pro sepnutí termostatu.



Odbočil z hradeckého okruhu na výpadovku a už viděl špičku stožáru s praporky nad jeho kšeftem. Před kanceláří zastavil, předal klíče prodavači a stiskl pravici bývalému kamarádovi z dob, kdy byly ještě (oba) z mokré čtvrti.



 



„Už jsem tě dlouho neviděl a tady chlapci taky ne…,“ opět třásl paží, tentokrát muži u zdvižené závory do ohromné štěrkopískovny.



„Takže za stejných podmínek a ve dvě budem v hajzlu,“ podal Pavel dělmistrovi smluvený obnos. „Tak si nechte chutnat, a ráno se nelekni…“



Mistr odpolední směny mu připomněl, že ty co tady spěj, v hospodě dýl neudrží a bez rozloučení odešel zaprášeným areálem.



Pavel otevřel kufr dodávky.



„Vytáhněte ho a přeneste zatím sem, do tý buňky… A ještě mu tak v deset píchněte, ať potom neřve!“



Urostlí mechanici nesli živý pytel do kontejneru na vercajk a šéf kupu hadrů s bílou mikinou.



„Pořádně to tady připravte,“ poroučel Palko. „Hlavně světla a kde se to pouští. Mistr vám všechno ukáže… Už ani sám nevím, kde co je. Před půlnocí jsem tady, tak ať se to pak nezdržuje.“



 



 



.   .   .



 



 



Když říkám, že jen naiva hledá pomoc a útěchu u policie, jediným argumentem pro to je kudla v zádech, je to tím, abych si už pamatoval, že žádný cizí chlap není rád obtěžován v pracovní době.



Prostě mi zase otrnulo od doby, kdy se mi dostalo tohoto ponaučení naposled a já si na rušném kruháči v Hradci vykoledoval spravedlnosti za 1000 a k tomu pár bodiků, páč mi jeden cizinec z „Kurve do dupy kretynie!“ urazil se svou třicetitunovou potvorou levý bok a zadní nárazník. Odjeli jsme totiž z místa nehody. Já do odstavného pruhu.



Nu-že, lidská paměť je na svoji blbost krátká a stále hledí ke stejným horizontům, aniž by se dokola neopakovalo, že ten vzdálený úhor neoplývá ani toliko mlékem a strdím, ale úrodou metrákových šutrů. Avšak s novou zelení na obzoru.



Jakmile jsem dorazil po tom Husovo matiné a v odpoledním vedru na strážnici, událo se, že se pro mě vůbec nic nezlepšilo.



Všichni (oba) policisté nebyli doma, což jsem se dozvěděl po marném zvonění a následném telefonátu na tísňovou linku, uvedenou pro tyto případy na dveřích služebny. Přivázal jsem kolo a rozhodl se počkat v trávě, ve stínu lípy.



Příjemná letní malátnost expandovala do fáze dřímoty a já ležel pod skulpturou Justice, s mincířem a zakrytým zrakem. Neměl jsem z ní dobrý pocit. Aniž bych se již zabýval Fortunou, cítil jsem v té slepotě nepostižitelný alibismus, s nímž ji nelze hnát k odpovědnosti za špatné soudy a nespravedlnost. Slepá bába vytáhne z hloučku prosťáčka, ale na podšitou lišku na skříni, neukáže nikdy.



 



Tak a podobně jsem tloukl špačky, žvýkal konce - snad - jedlých trav, až mě to po dvou hodinách přestalo bavit.



Těm policistům se muselo něco stát!



Už jsem chtěl znovu volat na policii a urgovat zmizení policie, když přifrčelo služební vozidlo a já si s úlevou oddechl. Radostně jsem vyskočil, běžel k těm dvěma a začal jim vysvětlovat, ale oni vytahovali z auta foťáky a spousty krámů, až se na mě žena policistka osopila, že jestli o tom nevím, tak úřední hodiny jsou v Černíně do šesti a je pět pryč, tudíž odjíždějí a pokud na mě byl spáchán zločin, zavolají hlídku do Hradce. Jestli ne, ať přijdu zítra. Štěkala tam na mě a já tím byl zaskočen. Vždyť jsem na ně tak dlouho čekal a ještě se o ně bál.



Naštěstí se do toho vložil policista Vodička a se třemi objektivy na krku si vzpomněl: Jsi předvolán!



Musím prý ještě doplnit svou svědeckou výpověď z dnešního rána ve věci trestného činu žhářství a ničení cizí věci třetí osobou, jsa nově podezřelý z utajování závažných okolností případu a napomáhání pachateli. Tak abych „zatím prozatím“ poskytl vysvětlení k těmto nově zjištěným skutečnostem. Všechno se to urychlí, dorazím-li na černínskou služebnu zítra přesně v…, ženské rameno spravedlnosti se zamyslelo a ňaflo: „DESET!“



Do té doby neopustím vesnici, přijdu střízlivý a neovlivněn návykovou látkou, a jelikož jsme se tak dohodli, dorazí k tomu i sám pán vyšetřovatel… A chraň mě ruka páně, nepřijdu-li!



„Prosím vás, mám starost vo kámoše, našel se už?“



„NEVSTUPUJTE DO VYŠETŘOVÁNÍ! Policie není povinna vás v jeho průběhu o ničem informovat! Tady podepište!“



V životě jsem nezažil takový tah na svou vlastní parafu. Pak policistka stáhla roletu s firmou „pomáhat a chránit“ a já mazal domů s ocasem na stejném místě.



Liduprázdný Černín lezl volným tempem, barvil se do růžova a mě se už z toho všeho chtělo zvracet. Čert ví, kam se vždycky všichni podějí. Cítíte se být opuštěným hlemýžděm ve své ulitě, jenž se právě vyslintal na vyleštěnou kolejnici. Nikde nikdo a i když se vám jede super, „něco“ se blíží.



Brumendo čmeláků v odkvétajícím kaštanu mi připomnělo včerejší večer. Tonda by vlastně mohl něco vědět. Vždycky je zvědavej jako pes a jestli měl Černín vyjma placených, i neplacenou drbnu, byl to on.



 



„… no, to ste to včera na tom Nádraží vymňoukli,“ nadýmal tváře vrchní a uložil si žvýkačku za ucho. „To u mě byste takle neřádili, na to vem jed. Já bych s váma vymet!“



Rudý silák s tlakem 180/110 si sedl ke mně.



„To víš, že ho tady šéf taky sháněl, ale Petr tady nebyl. Volal Bohouš, že se tady stavěj, tak jsem je poslal za vesnici ke Kališti. Tam jsem viděl jeho auťák. Vypadal v pangejtu nebo co. Ptal jsem se každýho, kdo tady byl, ale žádnej o něm neslyšel.“



Oživlý portrét od Arcimbolda, s paprikou, melounem a párem malináčů, doplněn o beztvarý, zato sytý rozměr houby Hadovky, šel dopěnit sklenici a podal jí napřažené dlani z herny.



„Až v poledne přišel starej Zilvar… Pamatuješ na Straku?“



Kdo by mohl nepamatovat?



Úvod:



Petr Straka. Společně s Radimem a Petrem tvořili spolek nepřemožitelných už od první třídy. Táta esembák, dokonce kapitán, Petr vynikající sportovec a žhavé železo v ohních školních olympiád. Potom stavárna.



Stať:



Explosivní kariéra u nadnárodní bezpečnostní agentury… a bedny.



Závěr:



Španělská Astra ráže devět milimetrů na hradu Smrť, asi tři kilometry za lesem.



Petr to tenkrát nesl tak těžce, jako by šlo o bráchu a pokud vím, tak mu do té pobořené hladomorny nosil každé výročí krabičku startek a sirky.



„No jo, byla ho škoda…,“ naklonil jsem studený půllitr a ostré perličky mi polechtali jazyk.



„U Kaliště… hmm.“



Zornice se mi stáhly při přeostření z korbele, na Antonína.



„U Kaliště?“



Tonda přikývl: „Jo. Starej Zilvar na to káp.“



Na čele mi vyvstaly ledové kapky a kontrolovaným dechem jsem zažehnával hypoglykemickou slabost. 



Odbočkou ke Kališti se jede k hradu a podle Zilvara, je už Petr s Petrem. Všechny souvislosti do sebe zapadly.



Hus buď ví, že je Petr po smrti, nebo se vážně domnívá, že by mohl být a že by přišel i o to málo, o co ho mohl ještě okrást.



„Tondo… prosím tě - Prcka!“



 



Cesta z hospody byla ještě pomalejší. Když už i blbci doteče, že má špatný den (druhého dne večer), neměl by podcenit zbývající minuty, než zaleze do pelechu.



Půvabně jsem si to šněroval, nechaje věrného oře v krčmě pro případ setkání s policistkou nadrženou pomáhat a říkal si, že jsou to přece jen šťabajzny v těch uniformách. Vždycky mají modré oči, obušek a pouta a suprový dodávky Volkswagen s pohonem všech kol… a vida - chýše!



O lýtko se mi třel Mikeš.



„Tak ten to zase není… Já se z toho zblázním. Ten klíč Je delší!“



„V autě mám baterku, mám pro ní skočit?“



Tak už je to tady. Zase plešoun.



„Jestli chceš něco podepsat, ne-posloužím ti. Už sem to řek i týý… Kočce! No dostaneš ml-íčko!“



„Přesně pro to jsem tady. Pan Hus mě za vámi posílá, abych vám to ještě jednou vysvětlil a omluvil se vám a tady je malá pozornost.“



Chlap vytáhl láhev ferneta a nasadil ten podivný úsměv zabijáků, jejichž rty se usmívají, ale oči mají z ledu.



„Pan Hus se vám omlouvá, jestli vás snad vyděsil a na podpisu samozřejmě netrvá. Už vám řekl, šlo pouze o nedůležitost. Hlavní slovo řekne stejně policie, až to vyšetří.“



Seděli jsme vedle sebe na lavičce u dveří. Ten Husův obrtlík se mi nelíbil a já cítil, že bych měl brzdit.



Ozvalo se křupnutí víčka z láhve.



„Myslím, že se po tom všem potřebujete pořádně vyspat. Řeknu Husovi, že jsem u vás byl a že si promluvíme, až si odpočinete. Přijel bych ještě jednou - zítra, třeba v šest večer. Dneska už asi nic nevyřešíme.“



S lehkým dotekem mi podal flašku a mě překvapilo, že je teplý.



„Víte, já hodně jezdím po Evropě a běžně najedu třeba tisícovku a můj systém, abych mohl fungovat, je: motorest, prášek na spaní, postel a osm hodin nevím o světě. Radím vám, zkuste to a uvidíte. Ráno budete čiperka.“



Byl jsem tak nacucaně-vysátý, jako v životě nikdy. Všechen ten stres a moře chlastu… a to musím vstávat do práce, do svačiny makat, zajít na cajtárnu, nadělat si to, vzít rozum do hrsti při rozmluvách s Husem, do toho shánět Petra…



Otřel jsem hrdlo kořalky a polkl malý doušek.



„Kdybyste jeden měl, tak bych si ho vzal… Koupil.“



Okamžitě vyčaroval platíčko.



„Vemte si rovnou dva… Jeden je pro vysušenou babku. A nemusíte se bát. To už není žádnej komoušskej utrejch. Jsou to nejnovější, naprosto nenávykový, z Dánska. Teď je snězte, zamkněte a rychle do postele. Na zejtřek jsme domluveni.“



 



Dodávka Volkswagen zamrkala blinkry, kola dochroustala štěrk a od křižovatky se neslo řazení vyšších převodových stupňů.



Opravdu odjel.



Mezi prsty přilepenou tabletku jsem skutálel do dlaně. Spolkl jsem jen jednu.



Poslední na co si vzpomínám, byl Google.



Výrobce - Zentiva? Vem to čert, třeba se dá v Dánsku koupit u benzinky. Ještě že jsem si vzal míň. Co kdyby. A dryák zhasl žárovku.



 



 



.   .   .



 



 



Nemohlo to dopadnout lépe. Už začínal mít vztek, že bude muset jezdit a toho chlapa hledat, ale nakonec přitáhl akorát včas, aby se nedostali do skluzu a ještě v ideálním stavu.



Ne, že by si s tím dělal těžkou hlavu, protože on a jeho chlapci dokázali usadit nejednoho chrabrého borce, ale bohužel to někteří lidé, např. „Zdar a síla“ nepochopili. Jaksi jim ke své škodě nedošlo, že situace je vážná od chvíle, kdy se postup začal vzdalovat zadání.



Dnes však nebude třeba odemykat Pavlovu Pandořinu skříňku. Znal způsob jak získat to co chce i bez pořádání kurzu milců ligatury dvojitého S, že lidskou páteř nelze do jeho tvaru bezpečně ohnout.



 



Z té kuchařky ho naučila vařit dvojice rumunských studentek medicíny, jímž dělal v devadesátých letech vyhazovače.



Ty dámy přišly na to, že ukuchtí-li určitou krajovou chuťovčičku z místních surovin, třeba dva rohypnoly, mohou si odnést věci nebyvší součástí dohody za poskytnuté služby.



Na tom by ještě nebylo nic tak epochálního, protože na to přišly už jiné dámy dávno. Palkova kuřátka ale vylepšila původní recepturu o postup, jehož zásluhou mohla nadzdvihnout pokličky bankovních účtů zákazníka, aniž si popálila štíhlé prsty.



Ona Michelinská hvězda se skvěla v proslulé rumunské pohostinnosti. Po důkladné prohlídce všech kamenů od pupíku dolu, těžkých vínech a zmíněné specialitě podniku, byl v nejhlubším kóma jezevec zburcován, aby při projížďce s Palkem nabral čerstvých sil a nové dojmy opět zajedl a zapil.



Někdy se ovšem stalo, že si ctitel orientu nedal ani přes všechnu ostudu pokoj. Otravoval, kde mohl a trval na objasnění své výkladní skříně, až se musel na bankovních záznamech zahledět do vlastních opileckých očiček, jak nad ránem plundruje jednu kreditku za druhou a vyslechnout si závěr úředního vyšetřování: „Příště se v tom bordelu tak neožerte!“



Nakonec bezpečnostní složky přece jen slavily triumf. Začalo jim vrtat, proč toliko hostům budoáru Samia mizí paměť u bankomatů na Proseku. Zakously se do Mihaeli a Ioany a na zločin doopravdy káply. Objevily padělatelskou dílnu… Indexů lékařské fakulty.



 



 



.   .   .



 



 



Tma, řev, kopance…



I nastupování do auta vypadalo a znělo jako v narkóze. Nejbližší kontury s fialovým halo se hroutily do sebe a pozadí bez perspektivy vstávalo a mizelo za asynchronního ozvučení.



Zima a čpavý puch kapie mě přivedly k sobě.



Začínal jsem myslet. Věděl jsem, kdo to nalíčil, ovšem ta gangsterka mi připadala absurdní. Navíc nahému a potlučenému v obří štěrkovně, s přípravou světel a strojů i stupidně výpravná. Troufám si tvrdit, že za pár (o dost méně silných) pod žebra a vidouc opravdovou pistoli, bych jim doma posloužil stejně.



Při prvním štulci mi uniklo něco Tondovy desítky a řídká látka mých slipů dávala těm hochům jistotu, že jdou správnou cestou a mě, že to není na nečisto.



Konečně neoslněn, jsem mohl z lešení přehlédnout prostor.



Stáli jsme u konce pásového dopravníku ve výšce druhého patra a já měl před sebou poslední chvíle na rozmyšlenou. Když nepodepíšu, skončím na něm, pak na drtičce a pak už jenom kuželový šnek. No, a když podepíšu…



Jenže já jsem posranej, tak podepíšu. Nevím, co si pomůžu, ale já už si radši netroufnu ani prdnout! Jsem strašnej debil a strašnej srab!



Otočil jsem se na svého průvodce. Jeho škleb ze dvorku zvýrazňovalo osvětlení scény, vyvolávající dojem noční ropné plošiny. Zmrzlými prsty jsem otevřel neseser a jediný list papíru položil na jeho víko.



Odněkud z vesmíru došlo, … když podepíšu.



Pás – drtička – šnek!



Odjistil jsem granát s odvahou. Otevřený kufr letěl a já srdnatě odstartoval za ním. Tedy - mozek srdnatě odstartoval. Zdrogované údy nezvedly telefon a já se odlepil v momentě, kdy mě katapult Palkova kolena namotal žebra i s ledvinou na lešeňovou trubku.



Dobrák s úsměvem Kaddáfího, mě postavil na nohy.



Dole někdo nepěkně zahuboval, lešení se začalo třást a já měl tentokrát kliku. Kufr přinesl Miro. Nic nedělali. Miro kouřil a oba společně civěli do tmy na pásovou dálnici, jak na running suchy. Pak Miro pokynul cigaretou: „Už jede.“



Opravdu. Na prvním viditelném dopravníku se cosi neurčitého vynořilo z bíločerné tmy. Pás skončil, ta věc přepadla na další pod ním, až zase přijela na jeho konec. Žuchnutí z metrové výšky a už se smažila pod palbou halogenu. Byl to zavázaný dlouhý pytel a s ním kupa hadrů.



S hrůzou jsem se podíval na ty dva. Do oslňující záře přijížděla Petrova bílá mikina.



Bolest mi svírala útroby a Palko mi podal propisku. Rozhodl jsem se, jenže moje můří noha nic nepomohla. Pás jel dál, s hekáním života v pytli.



Bleskem mi vytanula příhoda z hospody, na místního borce. On tvrdil, že klidně může kalit, protože to má takové zábrany a navíc pojistku, která hlídá, aby to mlelo jenom šutry.



Vytřeštěně jsem zíral na toho kamenožrouta a skutečně tam nějaká síta byla. Postavená kolmo k nebi!



„Tak to zastavte!“ zasyčel jsem jako zpuchřelý měch.



Na lešení se objevil třetí z party.



„Není kdo,“ řekl potichu Palko. „Měli jsme se dohodnout dřív.“



Otočil jsem hlavu, ale navzdory hluku a otřesům jsem cítil náhlé zatížení stroje a řev ve zvýšených otáčkách dieselu.



 



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Bezr

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •