IKAR CZIKAR CZ

Počítadlo pro hazardního hráče (Jiří Bezr)26.6.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 697, Komentáře 0

 

 



Počítadlo pro H. H. kapitola druhá



 



Štěstí v pasti



 



 



„Štěstí nahaté se rodí a takové tě potká,



jen takového dojdeš, jenž se k tobě hodí.“



 



 



Holé štěstí, tak to známe, ať toho potká, kdo ta moudra plodí.



Však vím, kde bydlí, tak jen pospěš,



Jen na toho si počká, kdo naproti mu chodí.



 



Není doma? Teď tu stálo!



Zas tu není?



Tak pán nemá, za co by se hrálo?



No přece sehnals, to jsou strasti…



 Tak zvyš sázky… To je málo…



Štěstí sečká! Dnes se zrodí!



 



.   .   .



 



Já vás zdravím… No má úcta.



Ale jistě, mám rád ta hřiště, mají na štěstí tam pasti,



u nichž každý se prý dočká,



kde štěstí ještě větší plodí.



Štěstí nikde?!… Držte ústa… říkáte jen, jak se vám to hodí.



No a u pastí číhal jste jak klíště?



…No to víte…



Žádné příště!



Hřišť je mnoho, času málo - kdo otálí, sám si škodí.



Tak už jedem!



Kočár? Dročka?



Ale pane…



Od pastí se pluje!....... Charónovou lodí!



 



 



Petr S.



 



 



Je zvláštní souhra okolností, že ačkoliv jsem si v kapitole o "První hvězdě hráče" předsevzal pracovat především s historií, filosofií, psychologií, teologií, mytologií, astronomií a matematikou, zde věda zpomalí a občas stane na horké půdě. Je totiž plně nasnadě, že si již nevystačím především s ní, jako když jsem pátral po výše uvedené a postupoval s forenzní precizností. V této části mi přišla vhod pozice laika. Netitul mi umožnil vyslovit domněnek, jichž by si nemohl dovolit odborník s optikou červeného tubusu. Vždyť i antiscientologický přístup může přinést epochální poznatky. Například E. Däniken. Nebýt jeho, máme stále tolik záhad. Vůbec bychom netušili, že ten náš soused nemusí být obyčejný asociální dement, ale příslušnk třetího druhu.



Já ovšem nemám takové ambice a veškerá látka se mi vejde do jedné kapitoly. Mé téma však není o nic menší.



Je totiž o štěstí.



Možná, že někoho napadne, proč jsem tento předmět nezařadil do první kapitoly a „nepřifařil“ jej k jeho nositelce, což by dávalo zřejmý smysl. Jenže Štěstěna tu není, ale štěstí - jaksi ano. (Někteří lidé ho měli). Onen nesoulad rozhodl o tom, že budu muset tomuto významnému jevu věnovat samostatnou část a ze zdánlivě jedné záře hráče odvodit sousluncí.



Ihned, co jsem si prvně sedl a položil si základní otázku tématu: „Co je štěstí?“, jsem zjistil, že situace je opět na pováženou.



Pochopil jsem, že snad neexistuje abstraktnější pojem, nad jehož Českou determinací by Platón, Aristoteles i Tomáš Akvinský, prostě žasli. Zřejmě jsme jediný národ na světě, kde dostanete konkrétní odpověď na téma, na němž si lámali zuby učenci a umělci všech staletí, byla napsána nepřeberná množství vědeckých i nevědeckých prací, na téma, postrádající všech určitých jednotlivosti věcí.



 



„Prosím… Pane u toho stolu… Můžete mi říct - co to je - Štěstí?“



„Štěstí? No přece MU-Šška jenom zlatá, he-he-he.“



 



Takto definoval štěstí Adolf Heyduk ve sbírce básní Dědův odkaz, jenž vyšla koncem osmnáctého století a jistě netušil, že část prvního verše bude v masovém povědomí ještě po sto letech. Zavinili to studenti se svým profesorem češtiny v předválečném filmu: Cesta do hlubin študákovy duše. Je určitým národním povahovým rysem Čechů vytvářet parodie, a parodiemi se bavit, ale bez znalosti zesměšňovaného díla. V mnoha případech, možná ve většině, si tím Čech uchová dobrý vkus. Neznám člověka, co by se před zhlédnutím snímku Adéla ještě nevečeřela, ponořil do detektivního sešitového braku, aby zmíněnou komedii lépe pochopil. V případě „Mušky“ se však jedná o výjimku stvrzující pravidlo a neocitovat báseň neprávem zesměšňovanou, dávající možnou indicii na primární otázku této kapitoly, by bylo trestuhodné.



 



 



Štěstí! Co je, štěstí?



 



Štěstí! Co je štěstí?



Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá,



oblétá ti skráně, v kadeři se kryje,



v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je.



 



Štěstí jako rosa na květech se skvěje,



ale bludná noha náhle zašlápne je,



zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí,



snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí.



 



 



 



 



Adolf Heyduk



 



 



 



Naštěstí nejsme ve škole, a tak nám rozbor básně nehrozí, ale i při letmém srovnání obou děl je zřejmé, že štěstí básníkovo je jiného druhu než štěstí gamblerovo.



Zatím co básník brouzdá v lukách, usedne a domů dojde v mukách, tak Petr S. nám dává poměrně jasnou představu o štěstích skrytých nikoliv ve svitu luny zešeřelých hvozdech, ale i ve dne zatemněných pajzlech.



Je jisté, že co básník, to jiné štěstí. Fořt nám vlka nezatají. Bude chválit jeho sílu, zuby…, a hořkosti ho zmařit: „… pro hrstičku penízků, na kabátku v remízku“.



A protože spí básník v každém z nás, je naše štěstí skryto v našich básních. (Nebo básně v našich štěstích?)



Tím ovšem podobnost s veršovanou tvorbou nekončí. Nejen že nemohou napsat dva básníci stejné verše, ale ani jeden a týž básník nezkomponuje stejné rýmy. Ta shoda pasuje dokonale i na štěstí. Již nikdy k nám nepřijde jako dřív. Prostě se rodí, roste, sílí, mění…, ba i umírá - společně s námi.



Jaké verše složí alkoholem těžce postižený člověk a všimne si vůbec zlaté mušky? A nebyl to právě on, pro nějž je dnes největší štěstí plná láhev, kdo před dvaceti lety chodíval pozorovat vážky na jezírko do skal? Nemělo snad i Sokratovo štěstí ve vřavě Peloponéských válek jinou podobu, než při potlachu s Platónem v dialogu Gorgias?



Pokud budeme sledovat tu nit ještě dále, napadne nás logická otázka, která navazuje na minulou kapitolu, jejímž závěrem byl poznatek, že Štěstena momentálně do svého úřadu nedochází.



Co se tedy stalo s osiřelým štěstím?



Chová se bezprizorně a tak zmateně, že senioři vyhrávají v křížovkách jen motorky a akvaristé lámou síťky na komáry o kapitální sumce? Nebo sešlo ze světa se svojí velitelkou ala Dařbuján a Pandrhola?



Odpovědět na tento dotaz je snadné. Štěstí na světě je a chová se podle prvního verše kapitoly: „Štěstí nahaté se rodí…“



Přijde k nám v té nejčistší formě, ale to bychom nebyli ani my, abychom se nepokusili jej osedlat a vykrmit, až si vypěstujeme řádný problém, či dokonce - neštěstí. Takové lapené a přeboptnalé, stále pokoušené štěstí, degraduje v horu smůly, protože záleží na tom, co nás za takovým štěstím vedlo a co s ním provedeme.



Přibližně očekávám, že výherce využije výhry a půjde s rodinou v neděli na pouť.



Jenže za týden přijede do města cirkus… A neříkejte mi laskaví čtenáři, že jej dětem odmítnete. Máte přece štěstí.



V tomto světle se ukazuje, že i když se štěstí dočkáme, většinou s ním neumíme nakládat, natož si jej vážit. Budeme-li denně, ze samého štěstí, otravovat ochotnou sousedku se vším možným, pravděpodobně si brzy pořídí neochotného rottweilera a ani sám Adam v ráji neodhalil, že věčné štěbetání paní dokonalé s vlečkou bezpohlavních kamarádek, bez jediné malinkaté hospůdečky u plotu, bylo 100% štěstí.



 



Prozatím víme, že obšťastňovací funkce, včetně jeho dopravy a skladování, byly po Fortuně zaprotokolovány do neomezených pravomocí novému úřadujícímu šéfovi. Bylo by tedy možné považovat za jeho dodavatele Jeho, pokud bych tedy k tomu neměl výhrady, pocházející z mých znalostí křesťanství.



Nebylo náhodou, že jsem se v předminulém odstavci otřel o Adama a Evu, jejichž pobyt v Edenu vykrystalizoval v Prvotní hřích, pilíř západních církví.



Pro naše štěstí je důležité, že i tam trefil Den blbec. Aniž si Adam nacpal Červánkovou pěnovku, ocitli jsme se za vibrující bránou a pohled na záda donašečských cherubínů, za tichnoucích vulgarit primáře ústavu, byl poslední zážitek z místa, kde muži chybělo ke štěstí tak málo.



V kostce se stalo, že nám Pán odepřel pobyt, abychom jeho představu o soužití mužů a žen hatili jinde a Evy se v eonech věků odnaučily vařit Ambrosii (Darwinismus nefunguje!), aby Adamové z hladu a v rozčilení nejedli to, co patří do sudu pro přípravu Nektaru.



Později sice došlo k velkému zmírnění trestu v podobě příchodu (a hlavně odchodu) jeho jediného syna, Ježíše Krista, chvílemi s námi i mluvil prostřednictvím těch opeřených falešníků a mnozí lidé mohli aspirovat za své skutky na život věčný, až vznikl mylný dojem, že se tatíček již odrazil. Neodrazil. Alespoň ne úplně.



Všimněme si, že komunikace s ním je jednostranná v podobě modliteb, na což si ještě zřídil dispečerský aparát svatých, abychom ho neotravovali s každou prkotinou osobně. Starý pán je stále nabručený, nemluví, ale zřejmě se rád nechává prosit, protože se stává, že je při zachrchlání hromu nějaká ta modlitbička vyslyšena.



Pokud by někdo pochyboval o mém názoru a je zatvrzele přesvědčený, že nebeský bača bačuje svědomitě v tomto slzavém údolí, tak mu doporučuji, aby sebral malou svačinu a jel na výlet. Ovšem upozorňuji, že kapesník tam nesežene.



Pojede do ciziny - do Polska. U Glivce odbočí na Březinku a dál projde litinovým portálem s nadpisem: Arbeit macht frei.



Jestli-že zůstane odolný statistice až 3 000 000 umučených lidí, fotografiím i zplynovacím komorám, tak vstříc tunám ostříhaných vlasů, vytrhaných zubů, nebo vagónu dětských brýlí (opravdu se nejedná o filmové městečko s padělky z moduritu), ho přejde humor a bude přemýšlet, kam si ten nahoře odskočil.



Nešel nikam. Stále seděl ve svém ušáku a vše se zájmem sledoval. Pak zabafal z fajfky a zabručel: „Já vám dám jabka!“



Tím ale samozřejmě nechci říct, že od prvního Velkého pátku, kdy lidé prokázali snahou polepšit se a vrátili mu synka domů, nám tu laskavost občas neoplácí. Vždy zázrakem zaprší, pršet přestane, ještě větším zázrakem někdo nemá na Concorde, nebo co sir Nicholas Winton, jemuž se podařilo před koncentrákem zachránit dětí sedm set.



A co současné poměry vážení věřící? Máte dojem, že ty velké černé oči v Keni, tiše hasnoucí na malárii, jsou o chlup horší než Váš tlustý, v plyši multikina napučený, par…tomek?



Užil jsem těch příkladů proto, aby bylo jasné, že nebeský Otec šetří i z nejvyšší police: „Budeš živ“. Umíte si tedy představit, jak jej štěstíčka z nižších ranků pálí…



 



„Však tobě jsou ty velké černé oči taky pěkně buřt!“



 



To nebyl, kdo si myslíte…



 



Pokud se domníváte, že ještě zbývá síla modlitby, tak bych na ni příliš nespoléhal. Ještě do nedávna byla modlitba posvátná a její text byl napasován biblí v evangeliích, breviářích a mešních řádech téměř na cokoliv, od živých po mrtvé, ke všem možným nebeským autoritám i příležitostem. Ale pokud se modlíme za sebe sama v intencích života, tak se často jedná o konkrétní svízel, tedy o zmírnění jejích dopadů na snesitelnou mez.



Ovšem i zde se hodně liberalizovalo a dnes je moderní modlit se, oč koho napadne, tak si klidně vymyslete modlitbu za štěstí, ale pokud možno v patřičně obecné formuli. Dbejte na to, protože štěstí ve hře již spadá do kategorie nepravostí. Prosit za něco takového = poleno pod váš vlastní perkelt.



V ostatních náboženstvích je situace obdobná, nebo ještě horší, takže si případný čtverák s překabátěním moc nepomůže. Útěchou mu může být jen působení karmy. Ne pro to, že by Východní Stvořitel byl více vstřícný, ale pro poznání, že jeho současný svrab pramení ze skutků, jenž si sám nadrobil.



 



Bohudík se religiózní pomatenci, upřednostňující roztopenou hranici před ložem královny, už na Západě téměř nevyskytují. U nás moderních, mírumilovných, vzdělaných a kulturních lidí, máme v našem počínání jasno: Sex, břich a ego.



Toto pojmenování opravdových lidských hodnot mě už samo navedlo opačným směrem. Zkrátka, nemají-li štěstí tam, tak ho musejí mít TAM, i kdyby čert na koze jezdil.



Je jasné, že jsou tím myšleny bytosti, načíhané pod čárou ponoru božské Archy. Ale hledače v těch hlubinách musím co nejpřísněji varovat.



V první řadě štěstí, i když se nesnáší z hůry, nemusí se smažit v důli. Jen si to řekněte: „Štěstí; Glück; Luck; Sčastije; សុភមង្គល… Ozývají se snad v těch slovech spodní tóny? To slovo samo o sobě jiskří a září víc než prskavka na vánočním stromku.



V předchozím textu jsem naznačil, že štěstím může být vlastně cokoliv, jelikož jej potkáme tam, kam chodíme a při tom, co děláme.



Tuto okolnost opět vystihuje báseň Petra S. v druhé části prvního dvouverší: „…jen takového dojdeš, jenž se k tobě hodí“. Těžko vyhrajeme peníze při pozorování rohaté kukly, z níž vylétne otakárek, a opačně. Zároveň neobstojí argument, že „… to je něco jinýho“. Není. Každá činnost v sobě skrývá svá rizika, a jestli nám „tohle byl čert dlužen“, se dovídáme později. Ještě jsem neviděl, aby si někdo z herny odnesl infikované klíště.



Odkud je naše štěstí, tedy zjistíme, vypátráme-li jeho důvod. My, vzdělaní, kulturní…, lidé CHCEME a NĚKDO to ví. Hlodá v nás červ, nemající se štěstím nic společného, vyžere jeho vidinu a NĚKDO, skryt v její záři, trpělivě čeká.



Potkáš-li hezkou blondýnu, proč by to nebylo štěstí? Budeš se v její blízkosti cítit skvěle, nemusí být přírodní, tudíž ti může ducha obohatit, můžeš s ní i flirtovat aby ses cítil jako chlap, můžeš nakonec i podlehnout, jste-li oba bez závazků, ale běda, dáš-li s ní na vidinu štěstí. „… teď budu mít sex každý den“.



Přesto jsou muži, kteří nedokáží odolat a začínají několikrát od začátku. A to je ten sortiment. POKUŠENÍ VE VIDINĚ ŠTĚSTÍ.



To je to, co „peklo“ má a čím nás láká na skaliska. Ví, že „chtíč“ je z Tuzexu. Ví, že za „lepší džíny“ zaplatíme každou cenu a nikdo se nepatlá v touhách po kusu hadru, již dnešní problém: A co bunda? Pumy?… Uno?



Je-li ve složení štěstí přítomno aditivum Pokušení, žádné štěstí nezískáme, protože se jedná o jeho oblýskanou třpytku a budou-li aspekty: chtít, mít, být a víc, v naší poptávce přítomny, již rozestýláme s podepsaným r.p.s.n. Vzpomeňme Dr. Johanna Georga Fausta.



Tím je vysvětleno, kdy může být i výhra v hazardní hře štěstím. Už byla bez těch éček pro hráče uvařena, např. charitativní bingo, nebo ji hrál hráč za cizí peníze, neopojen vidinou štěstí. Miliardář, silně dementní člověk, šimpanz a méně vzácně - dítě. Radují se, jak to pěkně bliká a vždy odcházejí šťastni.



 



Je jisté, že původ a ryzost štěstí můžeme zjistit také inverzním způsobem, tzv. ex-post. Jenže tato metoda je při negativním výsledku nešťastná.



 



 



1.       Tomu prozření se nedá vyhnout.



 



2.       Zjištění, že ani blondýny po roce manželství nesexují, ale naopak mě nezdraví mé děti, že tu výhru jsem už tisíckrát projel a že ani drahý koňak nelze pít denně, je velmi nepříjemné.



Blondýnu mi odpustí až vnoučata, že je moře slané, Lucinka u Husince neuvěří a suchý alkoholik s cirhózou se, místo chlastání, bude bavit vylupováním hypnotik.



 



Další tady máme zónu, kde nevládne dobro ani zlo ve své krystalické formě. Jedná se o šedé pásmo mezi oběma póly, které, na rozdíl od těch dvou nadmocností, nemá oprávnění lézt nám do života. Je to nehmotný svět sám pro sebe, prodyšný jen odsud tam, plný démonů, duchů a podivných energií, bloudících v mlhách vanoucích od řeky Styx. Jsou to duše lidí, co neuznali skutečnost své smrti, nebo chudí, jímž nezbyl obol pro převozníka. (Hráčům se doporučuje, aby si u pastí jeden schovali do ponožky. Poslední obol štěstí stejně nezviklá.)



Všichni tito zbloudilci doufají v návrat do světa živých, aby zde dodělali práci, vyhráli na přívoz, nebo se mstili a je krajně nepravděpodobné, že štěstí přebývá i v těchto močálech, z logiky věci.



Zkrátka, štěstí nepáchne sírou ani bahnem, ale pro úplnost bych ještě doplnil pár vět pro pochybovače, chtějící narušit jednosměrný provoz.



V žádném případě bych s tím nehazardoval. Jednak nikdy nevíte, koho si odtamtud přitáhnete, což v nejlepším bude Lumírovský depresivní poeta a za druhé, je k takovému konání nutná široká znalost a obřad zasvěcení. Klade se důraz na přesnost rituálů, magickou hodnotu používaných předmětů a místo, odkud a kdy do světa mrtvých vstupujete. Bez této kvalifikace se povezete rychleji, než vyřídíte půjčku u Providentu.



 



A Jelikož miluji pořádek, tak bych si dovolil připomenout poslední, hypotetické, útulky štěstí.



Jsou to mimozemské a paralelní světy.



První možnost bych nesobecky přenechal jiným „odborníkům“, čímž jim dávám námět, a ta druhá mi připadá absurdní již z té podstaty, že pokud jsou paralelní světy, je i náš svět jedním z nich a v otázce štěstí bude situace v jednom každém podobná. Tj. štěstí tam bude úzkoprofilové zboží.



Vždy se bude jednat o ŽIVOT, ještě k tomu nás samých a na této planetě, což je spolehlivá záruka toho, že štěstí nebude v žádném z nich nikdy dost.



Když jsem takto přemýšlel, dlouho a úporně, napadla mě možnost, která by stála za pozornost.



Je to možná paralela, ve které k prvotnímu hříchu nikdy nebylo-došlo a kde ráj stále trvá, což je čistá esence štěstí. Pokud by ale tlak blaha vystoupal nad únosnou mez a nedalo se to tam vydržet, tak by jej Adam mezidimenzní membránou něco protlačil do méně šťastných paralel.



Tak se mi zdálo, že jsem doma, že až při další láhvi jsem poklesl, neboť štěstí musí být adresné. Neumím si představit ty dva, se starostmi o miliardy počinů svého možného selhání od sebe sama a svých dětiček (pokud nějaké pozemské rodině štěstí došlo, bylo to hned té první), umocněno ležatou osmičkou, lpíme-li na teorii o nekonečném množství rovnoběžných existencí. Navíc se vtírá otázka, zda by je vůbec napadlo, že v ráji dávno nemuseli být, a tudíž v něm nejsou, neřkuli problémy s přebytky štěstí.



 



Vylučovací metodou jsme vytahali slámky, a již zbývá poslední, dle Murphyho ta správná. Jestliže se zamyslíme, můžeme dojít k názoru, že štěstí, co nás kdesi potkalo, nás nepotkalo proto, že tam bylo, ale proto, že jsme ho tam sami donesli.



Jenže odkrýt tuto skrýš znamená hnout s vrátky z pancíře. Jsou nejblíže, ale raději prošmejdíme peklo, než bychom pohnuli rezavými panty a zkusili hledat štěstí tam, kde by mělo být. Totiž v nás.



kdybych měl štěstí sebou, mohl bych být šťastný kdekoliv, s kýmkoliv, s čímkoliv a kdykoliv, což jeden Čech (na rozdíl od všech Lucemburků, Habsburků a Moravských Slováků ČECH!) už dokázal.



Díky Švejkovi přihořívá.



Týdny jsem kouřil, četl, hloubal a meditoval. Nechal jsem se nést vzpomínkami na události, kdy jsem se cítil šťastný…



Kdy jsem se cítil šťastný…



Štěstí je pocit! Jenže - může být pocit - štěstí?



No jistě – co jiného!



avšak pocit, abych mohl mít, musí něco vyvolat. Pocit tepla – teplo, hladu – hlad…, štěstí - štěstí, z čehož plyne, že i pro štěstí je nezbytná dualita, složená z vnějších podnětů a vlastních smyslů.



A u štěstí jsou těmi smysly struny v duši.



Všechny z jejich nesčetných vláken fungují jako ladička. Jsou-li na stejné frekvenci s vyzařujícím objektem, či situací, rozkmitají se a znějí nám v srdci. Proto se při štěstí tak chvějeme a někdy dokonce pláčeme. Jsou to ty nejkrásnější tóny.



Bohužel naše harfa nehraje jen božsky, ale ze strun, o něž dbáme. Tak může být chudý sekáč při trylků kosa šťastný a popová star v Rollsu uzlíčkem nervů.



Hladíme-li struny rezonující na kmitočet: mít, chtít, být a víc, a když znějí dlouho, tak se stane, že ty prosté vadnou, nástroj hluchne, až není cesty zpět. Struny 440Hz drnčí, ale v duši máme prázdno.



Zrají jahody a zpívají ptáci…



Jahody? Ptáci?



Narodila se ti vnučka…



Co že?! Už necítím nic. Všechny struny mlčí, ale ta nejtlustší, ta se musí chvět!



Jenže po čase už nezní ani ta. Struna tloustne, její tón je čím dál hlubší, až přestane být slyšet. Je poslední a jediná.



Tak hraj víc… a pojď blíž… VÍC! BLÍŽ! Hraj ze všech sil!



A dobré ráno v pekle.



 



.   .   .



 



 



Je léto, pozdní odpoledne a Petr, ač se zapřísahal sobě, Bohu i Marii, dlí v restauraci Na Nádraží, v její třinácté komnatě. V herně je sám a nasává atmosféru, jíž se nadosmrti zřekl.



Intimní prostředí narušila hospodská syrovost a kosmický šum přeťala zvonkohra půllitrů.



„Koukám, dneska ti netáhne,“ pronesla vrchní, která se pod UV paprsky proměnila z ne příliš mladé lokálové harcovnice na okatou servírku. Přinesla další plnou sklenici do řady k těm, co už odstály hrabalovské poezii.



Dědkové neleknou a ona musí vědět „jak mu to chodí“, protože - pokud má v „Její“ hospodě někdo něco vyhrát, tak je to ona a své výhry považuje za motivační složku mzdy.



Jarča z toho byla nervózní. Petr hrál hodinu s výsledkem fifty/fifty a ona tušila, že mašina chystá překvápko.



Teď aby se ulítala mezi výčepem a hernou. Zkoušet mu brnkat na city, ať toho už nechá a spěchá ke své lásce, nemá cenu. Nasadí těžší kalibr…



 



…Té bedny si všimla dávno a měla na sebe zlost.



Poslední měsíc jí nikdo nevybral, zato jí pár borců pěkně nacpalo, a ta mašinka byla prasátkem před zabíjačkou. Jen do něho pořádně říznout a namastit si kapsu. Taky viděla, nebo se snažila vidět, že ta bedna s Petrem laškuje, že ho dráždí jako ženská, aby si milenec zasloužil všechnu tu rozkoš, jenž mu hodlá dát.



Dobře Petra znala a tušila, že s ním nic nepořídí, dokud všechno neprohraje, nebo nedej bože, nevyhraje.



Musí to zarazit, než bude pozdě.



Zase se jí podařilo uniknout z výčepu a pohled na display jí utvrdil v úmyslech.



„Máš na baru panáka… Jo, a prej víš za co.“



Petr k ní zvedl nechápavé oči, než jej napadlo, že to bude asi za loupák, co včera půjčil Frantovi.



„Franta? Ne. Máš ho vod ňákýho nádražáka, co když platil, tak ti to poručil. Docela sympaťák, ale ani nevím, co je zač.“



Jarča smejčila popelnik a pokukovala po Petrovi. Jak zamířil k lokálu, srdce ji poskočilo, vsunula se mezi hrací skříně a šátrala v pavučinách.



„Tak tady máme naší kráásnou vrchní, ten se ale má, že se k němu tak tisknete…“



Tři ublemcaný penzisti, s půllitry dny vzhůru, se předháněli v oplzlostech: „Ty, mladej…,“ volali k baru, „měl by sis tu bednu lepší hlídat… Se ti k ní šmajchlovala… A taky Marušku, k ní by se moh šmajchlovat někdo jinej!“



Petr se protáhl kolem pupků těch strejců a Jarča věděla, že tohle byla její poslední šance.



 



Čas běžel k zavírací hodině, ale restaurace Na Nádraží plula proti němu. Bylo deset a bylo narváno. Paní vedoucí se už dávno nesoustředila na Petra a jen při sběru skla se tam mrkla. Za hodinu začne kasírovat, v jednu zamkne a tu bednu si prubne. Tušila, že ji nějaká ta výhra nemine, jako ostatně už mnohokrát, co sledovala účetnictví: má vzíti/vzal.



Ostatně - ona sama na tom po příjmové a výdajové stránce také nebyla nejhůř. Na tuzérech tak dvě stovky, porozlévala litr svého špiritusu a jeden opilec zaplatil dvakrát. To všechno, po odečtení prcka pro Petra, dělalo pět stovek.



Pět stovek do forbesu.



 



Jarčiny sovětské hodinky ukončily cyklus a z opuchlých nohou si zula lodičky. Na celý sál mrkala zaprášená zářivka a z hostů jí zbyli nejožralejší. Až dokouří, tak je vykope hlava nehlava.



Ze dna si lokla kávy… zavřela rudé oči… a krev jí ztuhla v žilách.



Hulákání z herny bylo bez konce. Ve škvíře sto let nemytých dveří se objevil Petr, rozpálený vítězstvím: „Přiness mě třicet ssedm tisíc!“



Jarče se zvedal žaludek, točila hlava a nemohla se přinutit na toho somráka podívat. Počítala „svoje“ prachy, polykala křivdu, když kdosi vyšel z temné části a zvolna vystupoval do prozářené mlhy.



„Je tady Péťa?“



Před otrlou světoběžnicí stála uplakaná šestnáctiletá dívka.



 



 



.   .   .



 



 



To byla první povídka o hráčském štěstí.



Snad mi čtenáři odpustí, že druhá je fiktivní na motiv jednoho citátu, jedné hazardní hry za pět korun (o všechno) a fakt, že v hazardu nepodnikají jen politici v Česku. Navíc by v knize o hazardu neměla matka všech pajzlů rozhodně chybět.



Ovšem - dnes by se musel Bugsy Siegel svým Českým následovníkům poklonit.



„Hazardní megapolí přece nemusí být město - může jí být stát! A nač utrácet za luxus, vodotrysky v poušti a pyramidy? Prostá zaplivaná herna na každém kroku! To je ideál!“



 



„Bohatí zbyteční pitomci se od chudých liší jen tím, že se to o sobě nedovědí“.



 



 



Dr. Masna



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Jiří Bezr

O mně

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •