IKAR CZIKAR CZ

Paralelní láska (Tomáš Bauer)4.1.2016
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 15080, Komentáře 0

 

Nabídka

   Probouzí mě trhnutí vlaku a skřípot brzd. Zdál se mi sen. Bohužel zmizel v nenávratnu a moje paměť si ho neuchovala. Daří se mi otevřít oči a zjišťuji, že všude kolem je plno. Docela mě to děsí, protože brzy ráno, při odjezdu vlaku z východní Moravy, byli ve vlaku jen dva cestující. Teď všude okolo to šumí. Nejvíce švitoří dva mladíci v oblecích, o něčem se polohlasem dohadují. V mírně pomačkaných oblecích, dodávám. Venku poblikává neónová cedule s nápisem Pardubice. „Za chvíli budu v Praze,“ blesklo mi hlavou. V odrazu okna vlaku zahlédnu další mírně pomačkaný oblek, tentokrát můj.

   Záchod vypadá standardně. Dráhy se ještě nenaučily, jak je udržet v čistém stavu déle než dvě hodiny. V zrcadle se objevuje moje hlava s vlasy trčícími na všechny strany. No nazdar, voda tady neteče. Trvá mi skoro pět minut, než se dám do pořádku. Zvolená bílá košile na cestu vlakem nepatřila zrovna k mým skvělým nápadům, ale zatím to ještě jde, je pořád bílá. S modrou kravatou a oblekem podobné barvy docela ladí a celkový dojem podtrhují černé polobotky. Nohavice kalhot slouží jako leštidlo. Jde o zvyk z vojny, na který nejde zapomenout. Za dveřmi už čeká další netrpělivý muž, je zhruba ve stejných letech jako já. Asi čtyřicátník v kraťasech a tričku s krátkým rukávem se na mě zamračí, když jde dovnitř. Předtím už chvíli nervózně podupával nohama. No jo chlapče, prostata je svině. Ještě, že já takové problémy zatím nemám. Z mé strany k němu vysílám mírný úsměv ve stylu Světu mír, on se ale zakaboní ještě víc.

   Na Hlavním nádraží v Praze to vypadá taky standardně. Všichni tady buď důležitě někam spěchají, nebo důležitě křičí nebo důležitě vypadají. Připadá mi to jako u nás na vánočních trzích, tam se ovšem všichni posilují vánočním punčem nebo naším krajovým nápojem. Slivovice a zabíjačky, to vás na té Moravě jedině zajímá, jak na mě kdysi ve špatné náladě vypálil jeden můj šéf z centrály. Měl pravdu. U nás tedy práce na prvním místě rozhodně není. Ostatně v Praze taky ne, jen si tu všichni hrají na to, že ano. To neznamená, že nejsme pracovití. Kdo pochází z kraje švestek, ten dobře ví, co je to za námahu, než modré plody ze stromu přeměníte v onen lahodný mok ve štamprli. Pracuji na pobočce firmy, která se zabývá prodejem zlata. Na naší krajské expozituře vedu menší obchodní skupinu už asi pět let, za poslední tři roky byla nejlepší v republice. Pár lidí v týmu se sice vystřídalo, ale mám na ně docela odhad a navíc každému se individuálně intenzivně věnuji. Co slíbím, to jim splním. V pracovním nasazení, jako jejich šéf, jim jdu příkladem. A oni zase za svoje úsilí dostanou solidně zaplaceno. To všechno vám stačí k tomu, abyste měli úspěšnou skupinu lidí a dlouhodobé výsledky. A nepotřebujete k tomu žádné stmelovací akce, nekonečné porady, teambuildingy, armády školitelů a psychologů, negativní a pozitivní motivace a další milióny kravin, kterými se dělají z lidí roboti. Lidi roboti nejsou. Mají svoje radosti, bolesti, problémy, instinkty a potřeby. Kouzlo úspěchu spočívá v individuálním přístupu vedoucího k členovi týmu. Dáte-li podřízenému najevo, že je pro vás něčím výjimečný, bude pro vás pracovat do roztrhání těla.

   Centrála firmy sídlí na prestižní adrese v srdci Prahy kousek od Václavského náměstí. Šestipatrová památkově chráněná budova z konce předminulého století je uvnitř nově zrekonstruovaná se supermoderním kancelářským provozem. Je v ní sice kuřárna, poslední přežitek dob minulých, ale začíná jaro, tak si zapaluji venku před budovou. Všude rachotí sbíječky, kroutím nad tím vždycky hlavou. Pokaždé, když se vrátím domů, třeští mi hlava ještě tři dny. Nechápu, jak tady někdo může normálně žít. Navíc to tady vypadá, že když se něco postaví, tak to druhý den zbourají, aby to den třetí mohli postavit znova. Ovšem je pravda, že z Prahy neznám víc než cestu z nádraží do centrály a zpátky.

   „Ahoj, Tomáši,“ ozve se mi za zády. Vyfouknu kouř do dalšího kouře, který už není z cigarety nade mnou, a udělám čelem vzad. Stojí tam ředitel oddělení, pod které spadám. Specialista na časté a dlouhé porady, kterým čelím urputným přemýšlením, jak to budu dělat já a ne jak to chce on. To neznamená, že by byl zlým člověkem. Jen se prostě rád předvádí a firma mu za to platí. „Ahoj, Davide,“ řeknu a stisknu mu pevně ruku. Típnu cigaretu a vcházím s ním do budovy. Na recepci si ostraha zapisuje pečlivě moje iniciály už asi po stopadesáté. Přesto, vždycky mě přijde, že mě má za potencionálního teroristu. „Proč jsi mě zavolal?“. „Všechno se dozvíš,“ klopí přede mnou nervózně oči ke svým polobotkám, které nejsou zdaleka tak čisté jako ty moje. Aha, on na vojně nebyl, má modrou knížku.

    Jedeme výtahem nahoru pod střechu, pak mě vede do zasedačky a usazuje do křesla. „Dáš si kávu Tome?“, ptá se. „Jo a taky vodu prosím tě,“ odpovím a čekám, co bude. Odejde z místnosti a za chvíli dorazí jeho asistentka. Naservíruje všechno přede mě a pak zůstanu sám. Rozhlížím se okolo. Je tu široký konferenční stůl, okolo něj dvanáct kožených křesel, moderní sedačka, na které je lepší ležet než sedět a spousta elektronických vychytávek, včetně televize s velkou obrazovkou.     

   Čekám asi deset minut. Najednou klapnou dveře a já překvapením polknu. Dovnitř vstoupí generální ředitel, David a jeden chlapík, kterého jsem dneska už někde viděl. Nový předseda představenstva jak se hned dozvím. Co po budou chtít? Všechny pozdravím a podám jim ruku, hezky jak mě to učila maminka. „Posaďte se!“ poroučí generál. Dopadnu znova na křeslo zvědavý, co z něj vyleze.

   Po úvodních zdvořilostech jako jak se mám, jak se mi daří a tak, to vypouští naplno. „Podívejte se pane Bauere, zavolali jsme si vás z jednoho důvodu. Výsledky prodeje firmy stagnují a musíme udělat pár změn. Určitě ne kosmetických…,“ odmlčí se a vrhne pohled na předsedu představenstva, který ho upřeně pozoruje. David pořád klopí hlavu ke stolu a šije sebou.

„Do týdne bude odvolaný z funkce ředitele obchodu zde přítomný David Konečný a my máme pro vás nabídku. Dlouhodobě vykazujete skvělé výsledky a chceme vás na jeho místo“.

   Cože? Chtějí vzít někoho z regionu? Sem? Až do nebeských výšin? Funkce si tady předávali jenom mezi sebou, ostatně to byl možná jeden z důvodů, proč se to tady hroutilo. V republice mimo Prahu byla spousta skvělých lidí, kteří by jim tady ale bourali ten jejich skvělý systém, kdy nikdo za nic neodpovídá.

   Generál se znova podívá na předsedu představenstva a ten mírně kývne hlavou. „Podívejte se, víme, že to pro vás nebude tak jednoduché. Máte pětiletého syna a manželku na Moravě, dáme vám proto odpovídající kompenzace. Služební auto, čtyřnásobný plat, firemní benefity a samozřejmě čtvrtletní prémie. A čtyřpokojový byt v Praze, v lokalitě, kterou si zvolíte. Veškeré náklady s bydlením zaplatíme.“

   V lokalitě, kterou si zvolím…To myslí třeba na pozemcích Hradu? Tam by se mi líbilo. Jenže mám na Moravě právě zrekonstruovaný dům a nedokážu si představit tu pohodu a klid vyměnit za ten místní chaos. O slivovici a zabijačkách nemluvě.

   Řekl bych, že jsou chlapci pěkně v háji a obchod musí být v troskách, nemají čas evidentně někoho hledat jinde než ve firmě. Plat nemám zrovna malý už teď, takže musím uznat, že nabídka je to luxusní. Generál chce něco říci, ale sebevědomě ho přeruším, i když vím, že to nesnáší. „Pane generální, máte pravdu, že to není tak jednoduché. Manželka se stará o tchána, který je nepohyblivý“. A trpí stařeckou demencí, to si už nechávám pro sebe.

   „Neříkejte nic, proberte to doma. Na rozhodnutí máte tři dny!“, podívá se na mě přísně.

   Všichni vstanou a loučíme se. Zůstane jen David. „Tomáši, chtěl jsem se tě zeptat,“ zakoktá, „jestli bys nemohl zvážit pro mě uplatnění na nějaké pozici.“

   Mělo mě to napadnout, to je jedna z místních zvyklostí. Krátce se zamyslím a sdělím mu: „Ne Davide. Jestli to vezmu, tak udělám změny. A pro tebe bych tu pak místo neměl, i když si tě moc vážím. A nebylo by to pro tebe důstojné. Víš sám dobře: Kdo byl někdy hradním pánem, nemůže být kastelánem.“

   Svěsí ramena a odchází bez podání ruky, je mi jasné, že takové místo hned tak nenajde, ani v Praze. Reference si tady všichni zjišťují, tak jako všude jinde.

   Když vycházím z budovy, nadechuji se čerstvého vzduchu a zapaluji si cigaretu. Venku stojí a kouří nový předseda představenstva. Mrkne na mě. Už vím, kde jsem ho viděl. To je ten chlapík, co se skoro kvůli mně počural ráno ve vlaku.

Kapitola 1-1 z 42
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Tomáš Bauer

O mně

Rád píšu.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •