IKAR CZIKAR CZ

Paradox (1. kapitola) (Riddle)26.2.2015
 

4
 počet hodnocení: 5
přečtené 1951, Komentáře 3

 

Paradox (1. kapitola)

1

GENEVIEVE

 Jsou jako supi. Slétají se všude kolem mě a já je nemůžu odehnat.

   „Už nežije. Víte to, že ano?“

   Šest měsíců mi to vtloukají do hlavy v marné snaze přesvědčit mě, že mají pravdu a já se pletu. A šest měsíců jsem si stoprocentně jistá, že jsou to oni, kdo se plete. Jenomže jak to vysvětlíte hromadě psychoanalytiků, kteří jsou rádi, když jim ke skupině zkoumaných exemplářů přibude další hračka? Jak to vysvětlíte lidem, kteří vás 183 dní drželi zavřenou pod zámkem? „Ano.“

   Ředitel Johannson si spokojeně oddechne a opět si něco zapíše do posudkového deníku. Trůní ve svém křesle jako král třímající v rukou osud poddaných. Mám chuť mu deník vytrhnout z rukou a vyhodit oknem, ale pomyslím na Granta a ovládnu se. Tentokrát testem musím projít. Nesmím to pokazit. Sedím tu jen proto, že mi dali po týdnech šanci odchodu – ředitel, zástupce, psychiatr, rodiče – pokud vše udělám správně. To je ta podmínka, na které záleží. „Povězte nám něco o svých přeludech. Vídáte je pořád?“

   Zavrtím hlavou. Každá buňka mého těla křičí na poplach. Nikdy jsem neměla ráda lhaní, ale pokud mě to vysvobodí, jsem ochotná to snést. Všichni tu lžou. Pokud mě posledních sto osmdesát tři dní něco naučilo, pak tohle. „Ne. Zmizely před třemi měsíci. Šlo pouze o iluze. Vyvolal je stres, smrt blízkého člověka a chorobný strach z vědomí, že ztrácím přátele. Neexistují lidé, které vidíte jen vy. Může se to stát ve snu, ale ne v realitě.“

   Ředitel vypadá mou odpovědí výrazně nadšen, dokonce i zatleská. Oproti tomu já jsem znechucená tím, jak jsem schopnost lhaní a přetvářky dovedla k dokonalosti. „Výborně, slečno Westwoodová! Velice dobře. Dokážete si představit, jak vypadaly tváře oněch přeludů?“

   „Ne,“ odpovím klidně a pod stolem se bolestivě štípnu do paže. Pamatuju si každou z nich, jako kdybych je vytesala do kamene. „Připadne mi, že každý den smývá jejich podobu víc a víc. Dokonce občas zapomínám, zda se jednalo o muže nebo o ženu.“

   „Už na vás nemluví?“

   Lest. „Řekla jsem vám přece, že zmizely před třemi měsíci. V červnu, pokud to chcete detailněji.“

   Kousek za mnou se ozve varovné syknutí, ale nevěnuju mu pozornost. Vím, že to byla máma, která se nikdy nedokáže neozvat, zatímco táta sedí vedle ní zcela tiše s rukama složenýma v klíně. Zírám na černobílý obraz pověšený na stěně ředitelovy kanceláře. Nedokážu rozeznat, co přesně na něm je, ale nelíbí se mi ani zdálky, takže pochybuju, že větší blízkost by na tom něco změnila. Přinejmenším ale mám na co se upnout. „Dobře. Takže na sobě nepociťujete jakékoliv příznaky pokračující nemoci?“

   Nemoc. Takhle to nazývají. Choroba, která vás sežere zaživa. Nákaza, kterou dokážeme vypídit během pár měsíců – tohle tehdy řekli rodičům. Hádám, že to moc kvalitní vymítači nejsou, protože oni si mě najdou kdekoliv. Nějaká psychiatrická léčebna je jim ukradená. „Ne. Připadá mi, že jsem stejná jako dřív.“

   Protože já se nikdy nezměnila. Aspoň ne v tomhle ohledu. Tím si jen psychiatři a všichni ostatní ospravedlňují to, co nezapadá do jejich pečlivě seřazeného života. Udělala jsem jednu hloupou chybu a skončila v pekle. „Je mi dobře.“

   Ředitel se nakloní dopředu a už už otevírá ústa, aby promluvil, když vtom ho zarazí můj přiřazený psychiatr. „Pane řediteli, tohle je podruhé za půl roku, co jsme dospěli do této situace. Pacientka neprokazuje ani jednu známku jakékoli poruchy, nemluví s neviditelnými lidmi a celkově se zapojuje do sezení. Soudě podle mého názoru ji můžeme propustit na podmínku – to kdyby se předešlé potíže opakovaly. Navíc začíná škola. Bylo by dobré, kdyby se zapojila hned od začátku.“

   Neviditelní lidé. Moje jediná dočasná jízdenka ven. Jízdenka, v níž jsem promlouvala na svého bratra. Neviděl mě – nebyl tam. Už nikdy nebude, ale myšlenka na to, že mě někde tam nahoře slyšel, mi pomohla dostat se skrz tu nejhorší etapu mého života.

   Když jsem je viděla poprvé, těsně po jeho smrti, měla jsem dojem, že jsem se stoprocentně zbláznila. Byly to jen obláčky mlhy, nehmotné postavy a tehdy jsem stále neměla jistotu, že jsou skuteční. Když na mě začali mluvit, když mě prosili o pomoc a často dokonce žadonili, zhoršovalo se to. Zhoršovalo se všechno. Mozek, tělo a rozum vydrží jen určité napětí a nebyla ani minimální šance, že bych se dokázala se svým šílenstvím srovnat během dnů a týdnů, kdy se mi lámalo srdce i duše nad ztrátou bratra. Proto mě odvezli sem. Protože ty přízraky nade mnou převzali kontrolu.

   Snažím se nedat na sobě znát jakékoliv nadšení, vzrušení nebo naději, ale je to zatraceně těžké. Před sedmnácti dny se mluvilo o tom, že odsud odejdu nejdříve za dva měsíce, což by znamenalo zmeškat dalších šedesát dnů školy. Ti čtyři určitě čekají, že budu nadšením skákat do vzduchu, ale to já nemůžu. Co kdyby jim došlo, že lžu jen proto, abych odsud mohla konečně vypadnout? Musí jim být jasné, že i kdybych měla další přeludy, oni budou ti poslední, komu se s tím svěřím. Proto na židli jen sedím s rukama složenýma v klíně, koušu si spodní ret a zírám na černobílý obraz. Nemusím být génius, aby mi došlo, že jsou mou reakcí zklamáni.

   Ředitel si znovu povzdechne a sáhne po složce plné světle hnědých papírů. Má dokumentace. „Ano, máte pravdu, Jonesi. Slečno Westwoodová, propustíme vás s dvouměsíční podmínkou. Toto je samozřejmě pouze naše rozhodnutí. Jestli si myslíte, že by vám pobyt u nás mohl být užitečný dlouhodoběji, stačí říct. Záleží na vás.“

Idiote, pomyslím si v duchu ironicky. Myslíš si, že bych tu dobrovolně zůstala? Poprvé za posledních několik minut zvednu pohled od země a pohlédnu mu do tmavě hnědých očí, které mě ve snech pronásledují už půl roku. Perfektně k nim sedí šedý načechraný knír a pečlivě nažehlený voskově bílý oblek. Jediné co chybí, je oprátka. Najednou jsem si víc než jistá, že jestli opustím tenhle ústav a lidi, jež v něm pracují, můj život začnou potkávat dobré věci. Musím tomu věřit.

   „Myslím… myslím, že už se na odchod cítím připravená. Chci se vrátit do školy a začít od začátku, pane řediteli.“

   Usměje se a podá mi jakýsi dokument. Roztřesenou rukou se podepíšu pod prohlášení a odevzdám mu dokument zpátky. Jsem jako na trní. Všechno dění prochází skrze mě. Jones mi několikrát po sobě opakuje, že si můžu jít sbalit své věci a opustit budovu a já přikyvuju jako robot. Potom si jen pamatuju, že někdo otevřel dveře a já vyletěla ven jako pták vypuštěný z klece. Poprvé za poslední měsíce ta chodba neznamenala vězení, ale svobodu.

 

   Netrpělivě běžím po schodech do čtvrtého patra, míjím jednotlivé dveře a utíkám od mámy a táty. Pokouším se být rychlejší než oni, ale je to těžké – tak strašně dlouho jsem neběhala. V pokoji, kam se vlezla pouze postel, židle a umyvadlo, to moc nešlo. Běžím, dokud nenahmatám kliku od dveří číslo 013 a vřítím se dovnitř. Bohužel nestihnu včas zabouchnout dveře a máma jimi prostrčí ruku. Rodiče za mnou vyběhli hned poté, co jsem vyletěla z kanceláře. Kruci. To ty zatracené papíry podepsali tak brzo?

   „Genevieve, musíš s námi přece mluvit!“ dožaduje se máma zoufale, ale já po ní vrhnu jen kratičký pohled a kleknu si před postel. Odklopím ji, abych z ní vyndala šest triček a dva páry kalhot, které jsem si v uplynulých týdnech úplně zničila neustálým ručním praním. Máma trvala na tom, že mi z domu přiveze víc oblečení, ale já odmítla. Nechtěla jsem si ničit svůj vlastní majetek vzpomínkami na to nejhorší období svého života.

   „Myslela jsem si, že tohle máme konečně za sebou,“ pokračuje dál a bez svolení si sedá na židli nedbale zastrčenou do rohu místnosti. Ignoruju ji, místo odpovědi vytáhnu krosnu, naházím do ní oblečení, spodní prádlo, notes plný popsaných stran, jedenáct knih, které jsem četla pořád dokola a nefunkční mobil.Ten venku hodím do nejbližšího kontejneru. Úžasný způsob, jak zamezit kontaktu s přáteli. Nechat vám místo komunikačního prostředku obyčejnou maketu. Další z mnoha věcí, které jim nikdy nebudu schopná odpustit.

   „Máma má pravdu, zlato. Měli bychom se na to dívat z lepší stránky. Po dlouhé době jsi venku a konečně se můžeme věnovat…“

   „Z lepší stránky?“ vykřiknu neovladatelně se třesoucím hlasem a hystericky se rozesměju. Sto osmdesát tři dní jsem s nimi nepromluvila. Něco takového opravdu zanechá stopy. Netuším, jak se k nim chovat dál, ale jedno vím jistě. Moje důvěra v ty dva se ropadla jako domeček z karet. „O jaké lepší stránce to proboha mluvíš? Umřel mi bratr. Bratr! Možná jsem na tom nebyla psychicky dobře, ale dostat jízdenku do cvokhausu s předplatným na šest měsíců? Znemožnili jste mi kontaktovat přátele, odřízli jste mě od reality, zničili půl roku mého života a čekáte, že v tomhle budu hledat lepší stránku? Možná byste tu měli zůstat vy.“

   „Genevieve!“ vykřikne nevěřícně táta. Kdysi bych kajícně sklopila hlavu a bála se v jeho očích vidět zklamaný a ublížený výraz, ale dnes to se mnou nic nedělá.

   „Hups,“ ucedím chladně a uhladím si tričko. „Promiň. Ujelo mi to. To se psychopatům stává často, ne?“

   Máma chce něco odseknout, přímo jí to vidím na očích i na rtech, ale vloží se do toho táta. Jako obvykle se pokouší uklidnit situaci. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. „Genevieve, nevěděli jsme co dělat. Viděla jsi ty věci a…“

   „Měli jste mě nechat srovnat se s faktem, že Grant umřel! Měli jste mi věřit!“ rozkřiknu se a v návalu vzteku si hodím krosnu na záda. Vidím, jak se tátovi v očích sbíhají slzy, ale to není dostatečný důvod pro to, abych přestala. Nic, co jim řeknu, nikdy přesně nepopíše to, co cítím. A rozhodně jim má slova neublíží víc, než způsob jakým jejich činy ublížily mně. „Svěřila jsem se vám s něčím, co mi dělalo starosti. Měli jste mi pomoct, ne ze mě udělat psychopata! Mohli jste sem třeba někdy přijít, ale to vás nejspíš ani nenapadlo, co? Kdo by chtěl taky navštěvovat blázna?“

   Máma si hřbetem ruky otře oči a dívá se všude, jen ne na mě. „Je nám to líto, broučku.“

   Je ti to líto až poté, co jsi dostala oficiální potvrzení, že to náhlé psychické postižení není trvalé, chci jí odpovědět, ale místo toho si vzpomenu na něco úplně jiného. „Je ti líto, že jsem díky tobě nemohla jít na Grantův pohřeb? Mělo by ti to být líto – protože vám to nikdy neodpustím. A do konce života vás budu za tohle všechno vinit!“

   „Dcerko…“

   „Už na tom stejně nezáleží,“ přeruším její snažení a naposledy projdu dveřmi pokoje, který mi byl nikdy nekončícím vězením. Rodiče cupitají za mnou. Nejspíš si říkají, proč jsem po tolika dnech mlčení vychrlila takovou zásobu slov. Jenže oni to potřebovali slyšet a já to ze sebe musela dostat. Brzy si uvědomí, že mlčení začne po nástupu do auta. „Stačí, když mě odvezete do internátu a pak mě budete mít z krku.“

 

   Cesta je neuvěřitelně dlouhá, delší než jak si ji pamatuju. Silnice mi připomíná nepřehledné bludiště. Neustále jedeme do strmých kopců a každou minutou bohaté a husté stromy odkryjí výhled na moře ohraničené útesy a skalami. Podle toho poznám, jak vysoko právě jsme. V dálce vidím maják, ke kterému jsme s Grantem často dávali závody. Vždycky byl o něco rychlejší než já. Marcus, ředitel školy, nám kdysi vyprávěl o tom, že tohle moře by tu správně ani nemělo být. Vždycky mě zajímaly ty černé uhelné skály, ale ohledně nich nám Marcus nikdy nic neřekl. Nejspíš těch informací ani moc nemá – přece jenom je vstup do té oblasti zakázaný už několik let.

   Nakloním se k okýnku a přitisknu dlaň na chladné sklo. Rodiče mlčí, jen občas mezi sebou prohodí pár slov, většinou o provozu nebo lidech, které neznám. Mám proto výjimečnou příležitost uspořádat si myšlenky. Ne že bych na to neměla času dost, půl roku je dlouhá doba. Ale pořád jsem se odvracela od myšlenek na internát. Na ostatní studenty.

   Pamatuju si, jak mě sledovali, když pro mě přijelo gestapo psychiatrů přímo do učebny Latiny. Stejně jako já nechápali, co se děje. Rainovi přívrženci si mezi sebou okamžitě začali šeptat blázen, blázen, blázen, jak mě odváděli pryč bez slůvka vysvětlení. To bylo naposledy, kdy jsem je viděla.

   Podle všech jsem byla dokonalá. Perfektní vlasy, perfektní známky, perfektní budoucnost přímo za rohem. Nikdo mi to neřekl do očí, přesto jsem však věděla, co si o mně šeptají za mými zády. Chladná jako ocel, přesvědčená, že stojí vysoko nad ostatními. Měla jsem nejlepší kamarádku Maite a Juliena, což mi vždy stačilo a nepotřebovala jsem zástup přátel, kteří by mi v případě nutnosti stejně nepomohli. Snažila jsem se být příjemná na všechny. Teprve když si ode mě Julienův dobrý přítel Rowan začal držet odstup hned poté, co před necelými dvěmi lety přestoupil na Internát, pochopila jsem. Všichni se na mě dívají stejně. Neviděli mě, dívali se na pouhý obal. Ale já to nikdy nevyvrátila.

   Potřepu hlavou a zvrátím hlavu dozadu. Uběhlo šest měsíců, určitě si už ani nevzpomínají, proč jsem tehdy zmizela. Jistě, to s přízraky se rozneslo rychlostí lesního požáru a málokdo nevěřil, že jsem se zbláznila, ale proč by to řešili teď, v dalším školním roce? A i kdyby ano, stále mám za sebou oporu svých vlastních lidí, kteří mě podporovali. Nebo ne? Co vlastně můžu vědět? Do léčebny mi nedošel ani jeden dopis, ani jedna jediná zpráva, která by potvrzovala, že se na mě ještě úplně nezapomnělo. Psát mi mohli jen rodiče. To ale ještě nic neznamená. Určitě by nezahodili pět let přátelství… nebo ano? Radši je všechny vyhledám až zítra. Dnes bych měla udělat vše pro zabydlení.

   Stále nemohu uvěřit, jak dokonale vše vyšlo. Škola začíná zítra, tudíž budu mít dostatek času zakoupit si učebnice a všechny ostatní pomůcky, obnovit si na ošetřovně i sekretariátu kartu, vyškemrat zápisy z předešlého roku a v rychlosti se je naučit a… můžu tohle vůbec stihnout v jednom dni? Možná měli částečně pravdu. Třeba mi tehdy opravdu přeskočilo vyloženě kvůli strachu, že mi prospěch klesne někam pod bod mrazu.

To už své vlastní hlavě opravdu ani trochu nevěříš?ozve se mi v hlavě ironický, sebevědomý hlásek, jenž mi byl jediným společníkem ve dnech, kdy se mě ostatní snažili přesvědčit o jejich vlastní realitě. Přece tě nemohli zbavit důvěry v sebe samu.

„Už tam za chvíli budeme,“ křikne na mě dozadu táta a prudce otočí s volantem do prava. Ignoruju ho, přestože mi to dá daleko víc práce než u mámy. Moc dobře vím, že on s tímhle bláznovstvím nesouhlasil. Dobrá, rozhodně mi nevěřil, že vidím neexistující lidi a jsem schopná s nimi komunikovat, ale nikdy v životě by se nedopustil něčeho tak razantního, kdyby ho do toho nevtlačila máma. Jenomže měl kdykoliv příležitost podepsat ty papíry a vytáhnout mě odtamtud. Neudělal to. Nemůže se divit, že odmítám mluvit i s ním.

   Přistihnu se, jak pomalu přivírám víčka a s trhnutím se proberu. Čtyřhodinová jízda autem si konečně vybírá svou daň. Internát je ve městečku Thief Valley na tom nejvyšším kopci. Celé město obklopuje moře, spousta lesů a dole, kde bydlí místní obyvatelé, je několik pamětihodných domů a trhy, kam jsem vždycky chodívala s přáteli. Vzpomínám si, že před dvěma roky jsem se s Maite ulila jen kvůli Vánočním trhům, kde vždy vyrábí to nejlepší cukroví na světě. Marcus to naštěstí nijak nerozmázl. Mám takový dojem, že si na chvíli taky odskočil, ale on by určitě argumentoval tím, že musel osobně zkontrolovat, zda někteří jeho studenti nepřekračují hranice školy a neporušují školní řád. To je jeden z mnoha důvodů, proč ho všichni v internátu mají tak rádi.

   Nevědomky se usměju a nakloním hlavu na stranu. Projíždíme zrovna kolem Bakers and Makers, nízkého a vesele pomalovaného obchůdku ověšeném lucerničkami nejrůznějších velikostí. Molly Granthamová tu vyrábí své proslavené pečivo a cukroví, které výjimečně vyváží na několik důležitých ročních událostí v okolí. Bývá otevřeno od rána až do pozdního večera, takže mě nijak zvlášť nepřekvapí, když do obchůdku i z něj proudí dav nakupujících. Nakláním se dopředu jen proto, abych zjistila, zda neuvidím někoho známého, ale jsou to místní obyvatelé, mezi nimiž moc přátel nemám. Zklamaně se zabořím zpět do sedadla.

   „Máš všechno s sebou? Jestli ne, klidně ti to zítra nebo kdykoliv jindy přivezeme, Genevieve,“ dodá táta a na okamžik se zarazí, jako kdyby snad opravdu čekal, že z mých úst vyjde jiná odpověď než hrobové ticho. Přesto se zamyslím. V psychiatrické léčebně toho člověk zrovna moc zapomenout nemůže. Možná proto, že toho v ní moc nemá.

   Zamračím se a znovu vyhlédnu z okénka na oblohu. Čekala jsem, že pohled na okolní svět mě omráčí, ne-li přímo šokuje, ale místo toho si jenom víc vážím čerstvého vzduchu nezkaženého výfukovým kouřem, chemickými továrnami a čerstvými barvami na malování. Ani na nebe teď nepohlížím jinak; pořád je to ta samá, temně šedá obloha plná vzdouvajících se mračen, pro Skotsko tak typických. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že za každým mrakem se skrývá táta, naštvaný a zklamaný tím, co jsem právě řekla nebo udělala špatného. Trvalo šest let, než jsem pochopila, že nálada mých rodičů nemá vliv na postavení mraků na obloze. Ten dojem mi však zůstal napořád. Teprve události posledních měsíců ho zlomily. Uvědomila jsem si, že život je příliš krátký a svoboda vám může být ukradnuta kdykoliv. Teď si můžu konečně dělat přesně to, co chci.

   „Jsme tady.“

   Zavřu oči. Vím, že je to sentimentální, ale chci je otevřít teprve tehdy, až budeme stát na příjezdové cestě vysypané štěrkem. Čekám, auto jemně nadskakuje na hrbolatém terénu a já každou chvíli vrážím loktem do dvířek. Potom na mě přestane foukat teplý větřík z pootevřeného okýnka a motor auta se vypne. Poslepu vystoupím, nasadím si krosnu na záda a otevřu oči. Při pohledu na Internát mi téměř vhrknou slzy do očí. Ještě před týdnem jsem si myslela, že ho nikdy znovu neuvidím.

   Usměju se a zamrkám. Na první pohled se nic nezměnilo. Škola má pořád čtyři patra a tři křídla, jedno určené pro učebny, kde se vyučují teoretické předměty, prostřední pro pokoje studentů, učitelů a personálu a třetí zařízené pro potřeby sportovců a fanoušků čehokoliv neobvyklého. Před lety škola najala instruktory nejrůznějších kroužků, jako třeba lukostřelba, šerm, horolezectví a imaginární bitvy a strategie. Zeď je z temně rudých a šedých pálených cihel, většina dokonale vyleštěných oken je zahrnutá závěsem v barvě námořnické modři a za některými z nich dokonce zahlédnu květináče. Nad širokými dřevěnými dveřmi z mahagonového dřeva se plazí břečťan a z komína stoupá světle šedý kouř. K Internátu vede cesta po stranách obklopená vysazenými květinami, nízké keříky jsou bezchybně zastřižené a všemu dominuje hustý les sahající tři kilometry daleko.

A jsem zase doma, pomyslím si.

   „Předpokládám, že nebudeš chtít, abychom šli s tebou dovnitř,“ ozve se za mými zády máma a já se na ni s povzdechem otočím. Musím uznat, že vypadá unaveně. Pod očima jí svítí fialové kruhy způsobené nedostatkem spánku, jak celou noc vysedává v kanceláři a zírá do počítače ve snaze vyřešit další bankovní podvod. Tu únavu jen podtrhuje tmavě růžový kostýmek s boty na podpatku. Světlé vlasy má stažené do obyčejného culíku a ve světle modrých očích jasně spatřím všechno, co se mi teď už bojí říct zpříma do očí. Že je jí líto, jak to všechno dopadlo. Že lituje, protože se dopustila strašné chyby v domnění, že mi tím pomůže dát si život zase dohromady. Její pohnutky znám a chápu, ale nikdy je nepřijmu.

   Stočím pohled na tátu a nepatrně se usměju. Možná si toho nevšimne, ale přinejmenším já vím o tom, že ten úsměv na mých rtech je. To po něm jsem zdědila ty tmavě zelené oči se zlatými tečkami kolem sítnice, ale vlasy jsem vždycky měla po mámě. V dětství z legrace tvrdila, že po osmnáctých narozeninách si je budu chtít obarvit, protože mezi námi budu chtít vytyčit rozdíly.

   Táta spráskne ruce dohromady a věnuje mi smutný, ale chápavý úsměv. „Takže období ticha opět začalo, viď?“

   Přikývnu.

   „Co nejdříve ti pošleme nový mobil, holčičko. Nepředpokládám, že bys nám ho vzala, kdybychom ti zavolali, ale napíšeš nám čas od času zprávu? Jenom ať víme, že jsi v pořádku?“ dodá nakonec a nejistě přešlápne z nohy na nohu.

   Znovu přikývnu. Máma mi popřeje všechno nejlepší do nového školního roku, ale táta zajde dál. Přikročí ke mně a jemně mě obejme kolem ramen. Natolik lehce, abych se z jeho sevření mohla kdykoliv vymanit, ale to já neplánuju. Je to jeho první objetí za uplynulé tři měsíce a poslední na dalších deset. Vím, že kdybych se mu vytrhla, zlomila bych mu tím srdce. To si možná zaslouží máma, ale on ne.

   Ustoupím dál a sleduju, jak startuje, couvá a pomalu vyjíždí z cesty. Před tím, než ji zahalí strom, mi máma zamává a já jsem v pokušení udělat to samé, ale potom ji už nevidím a nemám důvod mávat na člověka, který zmizel, když vím, že to neuvidí.

 

   Protáhnu si ramena a zhluboka se nadechnu. Pokouším se zklidnit tlukot svého vlastního srdce, ale je to mizerná práce. Po pěti minutách, co postávám venku před vchodovými dveřmi, se přece jen odvážím a stisknu tenkou kliku z tepaného železa. Dveře snadno povolí a otevřou se dokořán, takže okamžik dva jen zůstanu stát na prahu, než seberu dostatek odvahy a vkročím dovnitř s žaludkem až v krku.

   Domov. To je první slovo, jež mě napadne při pohledu na vysoké rozvětvené schodiště z jedné strany vedoucí do pokojů děvčat a z druhé chlapců. Po stranách haly jsou malé kulaté stolečky z dubového dřeva a na nich různé prospekty nebo kytky čerstvě natrhané ve školní zahradě na pozemcích kousek od lesa. Jediná věc co se změnila, je podlaha. Dříve byla také dřevěná, teď je z leštěného tmavě šedého mramoru a připomíná oblohu venku. Zdi jsou vymalované nádhernou tmavě červenou barvou ladící se zlatými rámy, v nichž jsou na zdech pověšeny desítky obrazů malovaných zdejšími studenty. Některé představují krajinu poblíž školy, některé se hlouběji zaměřují na Valleyské obyvatele a jejich obličeje nebo naopak na profesory, ale další jsou abstraktní. Marcus vždycky říkal, že tyhle obrazy aspoň nevypadají jako čmáranice, které by svedl namalovat on sám.

   Rozhlédnu se kolem, ale kupodivu v hale nikdo není, takže zamířím do levého křídla, odkud vedou schody do ředitelny a sekretariátu. Zprvu uvažuju, že jednoduše zaklepu na sekretářku, paní Worryovou, ale nakonec šestkrát rázně zabuším na dveře od ředitelny, kde na mě zírá zlatá tabulka se jménem. Marcus Oran – ředitel Internátu.

   Minutu nebo dvě čekám a nervózně si koušu spodní ret. Dva dny před oficiálním začátkem školy je nejspíš dost nezdvořilé klepat na takhle vytíženého člověka, ale… zatraceně, copak zapomněl na náš pozdrav? Šest zabuš…

   Dveře se rázně otevřou a tam stojí. Čtyřicetiletý muž s počínající bradkou, tmavě hnědými vlasy a očima barvy lísko oříškové čokolády. Evidentně se zařídil podle mojí rady a rozhodl se nezapínat si i ten nejposlednější knoflíček na košili.

   „Zdravím,“ vydechnu vyčerpaně a zdánlivě bezstarostně se opřu o zárubeň, jako kdybych právě neodjela z blázince. „Tak jsem si říkala, jestli by se tu pro mě ještě našlo místo.“

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Vojtěch Záleský30.4.2015
 

Pár poznámek: pochybuji, že by jí doktor uvěřil ten výmysl. Protřelý psychoanalytik je asi zvyklý na to, že si pacienti vymýšlí, že jsou v pořádku. Stejně jako by se doktor neptal rodičů, jestli si oni myslí, že by delší pobyt prospěl. Nechápu naštvanost hlavní postavy. Je naštvaná na rodiče, že ji přivezli do blázince, ale sama přitom říká, že „je minimální šance, že by se se svým šílenstvím dokázala sama srovnat během dnů a týdnů.“
Psáno až moc pateticky. Hlavní hrdinka se opravdu jeví jako případ do blázince. Nebo zatím nerozumím, proč je tak hysterická. Smrt bratra není dostatečné odůvodnění bez vědomí toho, jak to spolu měli a jak to vypadalo v rodině před jeho smrtí. Nedává mi to smysl na první stránce a nehodlám kvůli tomu čekat na to, co přijde dál a doufat, že mi to smysl dávat začne. To není tvorba napětí a zvědavosti, ale jen špatně napsané charaktery a motivace.
Literatura nemusí být přesně podle skutečnosti. Má budit iluzi skutečnosti. Ve vaší ukázce je tolik otázek a tolik přehnaných emocí a vyjádření, že mi to onu iluzi bortí pod vědomím, že si sice rád(a) vymýšlíte, ale ne dostatečně promyšleně.

Lukáš Štěrovský2.4.2015
 

Nejdříve něco k věcem (snad bych to ani nenazval chyby), co mi úplně neseděly. I když ukázka má svoji kvalitu, působí na mě spíše jako část někde z prostředku knihy než úvodní kapitola. A doufám, že tomu tak je, protože jako úvod na mě moc nefungovala – čtenář je vržen až do příliš spletitého klubka. Ale možná je chyba jen na mojí straně a možná se vše postupem vysvětlí, klidně i formou flashbacku; v tom případě by s ukázkou jakožto úvodní kapitolou problém být neměl. V této fázi těžko říct.
Dále jsem měl pocit občas možná až příliš velkého spádu děje. Propouštění, bum, rovnou odjezd s rodiči, bum, škola… a když je řeč o rodičích, jejich nástup na scénu nebyl nijak uveden (stejně jako u psychiatra v ředitelově kanceláři jsem chvíli nebyl v obraze a nevěděl, co za postavy se na scéně pohybuje, ale – a to hlavně – jak se tam ocitly). Ale možná je to nekompletní ukázka…
Jinak sem příjemně překvapen. Pokud je vám opravdu devatenáct let, pak se mi v hlavě vybaví jediné slovo – talent. :-) Svižný a plynulý styl bez zádrhelů, uvěřitelný náhled do nitra postavy… a skvělá atmosféra, trochu jako Stephen King. Vyjma výše vypsaného (u čehož může být chyba na mé straně) opravdu není moc co vytknout, a jsem za to rád. Dobrá práce, jen tak dál!

Radomír Hanzelka31.3.2015
 

Jo.. Máš to fakt pěkné. Rád si počkám na další pokračování.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Riddle

O mně

Je mi devatenáct let, už dlouho se věnuju psaní a nejlepší místo pro mě je mezi regály knih :)

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •