IKAR CZIKAR CZ

Pán z Pětiskalí (Lenka Seidlová)12.1.2014
 

5
 počet hodnocení: 3
přečtené 1912, Komentáře 4

 

Úvod

 Vřesánky by byly takovou obyčejnou vesnicí, jakých jsou po celé Horomezi desítky. Krčily se v údolí mezi horami Bělokrutem a Sněhovou, na severu je objímalo rameno řeky Ardomény , a na jihu je střežil Supurský les. Život v nich by byl tak všední, jak jen může život v podhorské vesnici velké země Horomeze být. Byl by… kdyby se tam nezačaly dít ty záhadné věci, kterých si jako první všimli sourozenci Poptalovi, mezi vesničany vlídně nazývaní Velká trojka. Co se kde událo a šustlo, na to mohli lidé vsadit hřejivý kabát z medvěduly proti chatrné letní košilce , že v tom měli prsty tihle tři. A že na to nevypadali. Na svět přišli všichni tři najednou a způsobilo to tehdy ve Vřesánkách nemalý poprask. Tři děti se tu jedné ženě za jeden jediný den ještě nikdy nenarodily. Nějakou dobu lidé dokonce jejich narození připisovali černokněžnému čarování a trvalo docela dlouho, než se Poptalovým podařilo lidi přesvědčit, že nejsou ani černokněžníci, ani ježibaba s ježidědkem z Bažin. No, podobné si děti byly, ale přestože viděli všichni už desetkrát zapadat vrcholek Bělokrutu sněhem, každý z nich byl vlastně docela jiný. První spatřila světlo světa Gwen a možná proto byla z Velké trojky nejprůbojnější a nejodvážnější. Druhorozený Vavřinec byl nejvíc ze všeho pohodlný a měl rád dobré jídlo a svůj klid. Byl to ale dobrák a ve Vřesánkách mu neřekli jinak než Vířek. A nejmladší ze všech se jmenovala Viola a bylo to boubelaté zlatíčko, milující zvěř v lesích i květiny na lukách. Všichni tři se výborně doplňovali a možná právě proto byli oni první, kteří si všimli, že Vřesánky opuští jejich poklidný řád…
Jako každý den v podvečer nabral Vavřinec vodu ze studny na večerní umývání a když se otočil, aby ji odnesl do chalupy, padl mu pohled mimoděk na chatrč stojící v kopci nad vesnicí. Právě z ní vycházel její obyvatel a i přes rostoucí šero si Vířek všiml pohledu, který vrhl na vesnici, než zamířil stezkou do lesa. Griffin. Mladík, jenž byl největší záhadou Vřesánek. A ne, že by jich Vřesánky měly zrovna tucet. Každého večera vycházel ze svého stavení provázen svým Vlkem a mířil do lesů, aby se s ranním rozbřeskem vracel nazpět. Dělal to tak odjakživa, co si Vířek pamatoval. A lidé říkali, že to tak dělá od doby, kdy mu zemřeli rodiče a zůstal sám. To mu byly čtyři roky a bylo to v ten den, kdy se narodili děti Poptalovým. Dodnes lidé nemohli pochopit, jak přežil sám jen s tím obrovským šedivým zvířetem bez pomoci jiných. Lidé se ho vlastně dost báli, ale zároveň si na jeho tichou přítomnost zvykli. Do vesnice nikdy nechodil, opouštěl chatrč jen na ty své noční procházky. Proto si od místních vysloužil přezdívku Slídil.
„Nezírej tolik na Slídila, nebo tě odtáhne s sebou do hvozdu!“ křikla Vířkovi náhle do ucha Violka, až mu úlekem vypadlo vědro z rukou.
„Nezírám na něj!“ odsekl a sebral okov ze země, aby znovu nabral vodu, a váhavě dodal: „je prostě divný. Někdy mám pocit, že ho musím pořád sledovat, abych věděl, co dělá. Ty ne?“
„Mě Slídil nezajímá,“ odtušila s klidem Viola a odtančila zpět do stavení. Vavřinec naposledy pohlédl k chatrči v kopci a pomalu sestru i s vodou následoval. Občas se to v něm svíralo, když zahlédl Griffina odcházet a přicházet s tím velkým zvířetem a nevěděl proč.
Další ráno začalo stejně jako každé druhé obyčejné s ranním rozbřeskem. Vířek vylezl jako první z chalupy, zíval na celé kolo a pomalu si mnul oči, aby se ještě poloslepý rozhlédl po dvoře, na který zanedlouho vypustí hejno Poptalových slepic. Místo kurníku ho ale zaujala úplně jiná věc. Na stráni u Griffinovy chatrče stál Vlk. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se velké zvíře nevydalo cestičkou směrem k vesnickým stavením. A to určitě nebylo nic obvyklého, spíš naopak…Vlk ani Griffin ještě nikdy ve vesnici nebyli, tím si byl jistý. A co bylo ještě podivnější, Vířek nikde neviděl Slídila. A že ti dva bez sebe nedali ránu, to věděl každý. Vlk jako by byl Griffinův stín. A tak zatímco Vlk se pomalu blížil k vesnici, Vavřinec vpadl do světnice, aby zburcoval zbytek rodiny.
„Vstávejte! Něco se děje, ve vesnici je Vlk!“ zakřičel, stáhl peřinu z Gwen i Violy a zacloumal rodiči Poptalovými.
„Bromen ho zastřelí, buď v klidu Vířku,“ zamumlal v polospánku otec a Gwen s Violkou se zase zachumlaly pod peřinu.
„Ale to není jen tak vlk…to je Vlk!“ blekotal nesrozumitelně Vavřinec a chystal se znovu strhnou pokrývku z postele své starší sestry, když se náhle před chalupou ozvalo temně dlouhé, táhlé zavytí. Jakoby je někdo píchl vidličkou, vyletěli ostatní členové Poptalovy rodiny z postelí.
„C…c…co…? To je?“ polkl naprázdno tatínek Poptal a naslepo nahmatával židli, na které měl odložené svoje svršky. Maminka s děvčaty přes svoje noční úbory narychlo naházely zástěry, tatínek cestou popadl pohrabáč, který mu padl do ruky, a jeden přes druhého vyklopýtali ze stavení ven.
Na dvoře, kde obvykle hejno slepic sezobávalo zrníčka a nějakou tu žížalu, stál Vlk a upřeným zrakem hleděl ke dveřím, ze kterých se Poptalovi vyhrnuli. Vlka vídávali dennodenně, ale z dálky a dnes jim připadal třikrát tak obrovský. Teď už stál tiše a bez hnutí a jen na všechny zíral.
„Kde je Griffin?“ vyslovila maminka otázku, která Vavřince napadla už když viděl Vlka samotného nad vesnicí. Všichni se řádně rozhlédli, ale opravdu, Slídil tu nikde nestál. Vlk lehce mrskl ocasem, když vyslovila pánovo jméno.
„Co tady chce?“ pípla Violka, i když se nezdálo, že by byla nějak vystrašená.
„To se dozvíme,“ odvětila rozhodně Gwen a vykročila směrem ke zvířeti.
„Gwen!“ vykřikl tatínek, ale dřív než mohli cokoliv udělat, mrsknul Vlk náhle ocasem a třema skoky bleskově opustil dvůr. Sotva se stihli otočit, aby zahlédli jeho mizející tělo na stezce, po níž každý večer kráčeli se svým pánem neznámo kam.
Poptalovi se po sobě nějakou chvilku dívali, ale usoudili, že tahle záhada zřejmě žádné rozluštění nemá, a tak se pomalu vrátili do stavení, aby se věnovali své každodenní práci. Den běžel jako každý jiný a vypadalo to, že na návštěvu Vlka na svém dvorku už všichni Poptalovi zapomněli. Ale jeden – vlastně spíš jedna – nezapomněla.
Violka si našla malou záminku, aby mohla zůstat o něco déle na dvorku než ostatní a to až do doby, kdy se západem slunce odcházel Griffin s Vlkem do lesů. Čekala, že Vlk vyrazí na stezku i bez svého pána. Čekala, ale čekala marně. Byla už skoro tma, když ji rodiče zavolali domů, ale Vlk se neukázal.
S ranním rozbřeskem vyskotačili z postelí, ale dnes to nemělo být radostné ráno, do kterého se obyvatelé Vřesánek probouzeli. Jen co se první sluneční paprsky napily z největších kapek rosy, rozlehl se vesnicí křik a nevšední povyk. Odkud pocházel nebylo zprvu jasné, ale nakonec se veškeré dění nasměrovalo k chaloupce krčící se na samém konci Vřesánek, kde bydlela rodina místního kováře Sokolína. Kromě něj a jeho dvou synů měli ještě malou dceru, ve věku Violky.
Když se Poptalovi společně s ostatními lidmi z vesnice seběhli před jejich maličkou kovárnu, uviděli paní Sokolínovou s hlavou v dlaních a staršího ze synů svírat hadrovou panenku.
„…zmizela, není tu,“ vysvětloval kovář s pobledlou tváří, „spala tu s námi a ráno…“ Také zmlknul a zadívl se na panenku v synových rukou. Rodinu ovládla beznaděj. Přestože pan Poptal nebyl žádný hrdina, okamžitě rozhodl, že je potřeba po dívce pátrat. Když se ostatní muži probrali z ohromení, začali rekrutovat pátrací oddíl. Domnívali se, že se dívka jen vytratila ze stavení, že někde zabloudila v lesích. No, možná v to všichni jen hromadně doufali. I Sokolín a jeho synové se probrali z odevzdaného zármutku a přidali se do jedné z pátracích skupin, které okamžitě vyrazily do okolí, aby pátraly po stopách a hledali děvče.
„Teď by se jim hodil Slídil,“ prohodil tiše k sestrám Vavřinec a Gwen mírně pokývala hlavou. Kam jen ten hoch mohl zmizet? Ted, když bylo zapotřebí jeho stopařského umění?
„Měli bychom také vyrazit pátrat,“ nadhodila Gwen, ale to už ji držela maminka za límec a s prstem důrazně zdviženým před jejím pihovatým nosem ten nápad okamžitě zatrhla.
„To tak…abychom hledali ještě vás! Domů a nehnete se z domu, než se ta malá nenajde. Platí pro všechny!“ dodala a pokývala rukou na Vavřince, který se zasněně zahleděl za muži mizejícími v lese. Všichni tři neochotně následovali maminku zpět domů a pustili se do každodenní práce. Zajímavé na ní ale bylo to, že ať dělali cokoliv, tak nějak stále více se přibližovali ke studni na dvoře, jako by je k ní něco táhlo. Až se před polednem všichni tři u studny setkali. Pohlédli na seme významnými pohledy a protože si rozuměli bez slov, bylo všechno jasné a rozhodnuté téměř okamžitě. První se vytratila Gwen. jako kočka sebou švihla směrem k nejbližšíu křoví a ani nejlepší stopař by ji už nevypátral. Druhý se váhavě vzdálil Vavřinec, pískaje si lehkou melodii se rádoby nenuceným krokem vydal směrem k lesu. Jakmile dosáhl jeho okraje, ztratil se z očí Violce jako pára nad hrncem. A nejmenší Violka neměla se svým zmizením vůbec žádnou práci. Dvě krávy právě opouštěly váhavým krokem chlév a mířily na pastvisko u lesa, stačilo se za ně přikrčit a stejně jako sourozenci se ze dvora vytratila i ona.
Všichni se sešli u vysokého stromu na kraji lesa, na němž hnízdily káně. Bylo to jejich místo a nebylo pochyb, že by se sešli někde jinde. Vyměnili si významné pohledy a schůzi zahájil Vířek.
„Myslíte na to, na co já?“
Gwen i Violka váhavě přikývly.
„Je přinejmenším podivné, že zrovna večer předtím, co se Sofie ztratila, se ztratil i Slídil,“ odtušila Gwen a Violka souhlasně pokývala hlavou.
„Čekala jsem včera na Vlka, ale do lesa bez Griffina neodešel. Není to zvláštní?“
Sourozenci po sobě pokukovali, ale zdálo se, že kromě těchto zjištění vlastně pořádně nevědí, co si počít.
„Měli bychom prohledat les,“ začal Vířek novou debatu.
„To udělají rodiče,“ odmítla jeho plán Gwen a potom se opatrně rozhlédla, „myslím si ale, že se neodváží až k Pětiskalí.“
Jen vyslovila to jméno, Violka zrudla jako červený tulipán.
„K Pětiskalí??“ vykřikl i Vířek pak se rychle rozhlédl, jako by se bál, že ho někdo slyšel, „zbláznila ses? Tam se neodváží žádný normální a zdravě myslící člověk!“
Pětiskalí bylo městečko půl dne ostré chůze vzdálené od Vřesánek. Normální ale opravdu nebylo. Již kolik staletí bylo město zcela opuštěné a domy v něm chátraly. Říkalo se o něm, že je prokleté a pověsti o něm se šeptaly potají jako kletby. Na konci města stál na skále hrad, jehož pán zmizel před dávnými lety za podivných okolností, někteří říkali, že zemřel z nešťastné lásky, někteří říkali, že byl proklet. Každopádně po jeho zmizení začalo město upadat a lidé ho hromadně opouštěli. Dnes se mezi pěti skalisky, které město chrání, prohání už snad jen vítr…
Gwen pohodila zpupně hlavou a navázala na to, co řekl Vavřinec:
„A já se Pětiskalí nebojím. Jestli kovářovu dcerku dnes nenajdou, zítra časně ráno se tam vydám a prozkoumám to tam. Co když tam zabloudila Sofie? Je malá a hloupá, o kletbách města neví nic.“
Vavřinec s Violkou se na sebe podívali a Vířek naprázdno polknul. Do Pětiskalí se mu nechtělo, ale nechtěl nechat Gwen jít samotnou.
„A..ale Viola zůstane doma, rozumíš?“
„Nikde nezůstanu!“ zaprotestovala sestra, „jdu s vámi a hotovo!“
Založila si ruce na prsou na důkaz, že to s výpravou myslí vážně.
„Dobrá tedy,“ ustoupil Vířek, „ale nikomu ani muk, rozumíš??“
Usnesli se tedy, že zítra časně ráno se zase vytratí z domu a vydají se po stezce k Pětiskalí. Na takovou výpravu bylo nutné se důkladně připravit, a proto si rozdali úkoly. O zásoby na cestu se postaral Vavřinec, protože nejlíp věděl, co se kde ve spíži ukrývá a kde si může dovolit něco ubrat, aby to nebylo moc nápadné. Gwen zase prolezla stodolu a sehnala krátké lano, nůž a křesadlo k rozdělání ohně. Violka měla za úkol odvézt pozornost maminky, aby ostatní sourozenci mohli provést, co potřebovali. No povedlo se jim to a před večeří se vrátil z pátrání tatínek, aby jim pověděl, že kovářovu dcerku se jim nepodařilo najít. Sourozenci na sebe mrkli a před spaním se ještě ujistili, že jejich plán na zítra platí.

Kapitola 1-1 z 1
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Zdenka28.4.2016
 

Taky bych si ráda věděla, jak to bude pokračovat :-)

Dostálová Lenka5.4.2016
 

Hezké dopoledne, Lenko,

protože ráda posuzuji, jak se autoři vypsali, když zde mají více svých děl, neodolala jsem, abych si nepřečetla i úvod Pána z Pětiskalí. A moc se mi líbil.
Nástup je mnohem rychlejší než u Třímoří, zaujal mě prakticky ihned. Prvotní úvod na začátku je příjemně stručný a srozumitelný a neprozrazuje nic z budoucího děje. Trošku v tomto příběhu bojuješ s čárkami ve větách a našla jsem i pár překlepů, ale to není nic, co by se po kontrole nedalo odstranit.
Máš i pokračování? Neuvažovala jsi o tom, že bys s tímto příběhem zkusila získat agenturní zastupování?

Lenka

Lenka S.7.4.2016
 

Dobrý den,
děkuji za komentář i za hodnocení. Pán z Pětiskalí bohužel zatím žádné pokračování nemá, ačkoliv jsem se na něj hodně těšila. Na psaní nezbývá už delší dobu čas, což mě dost mrzí, ale snad o letních prázdninách...? S čárkami a překlepy souhlasím, příště provedu lepší korekturu :-)

Dostálová Lenka7.4.2016
 

Doufám, že se k němu dokážete vrátit. Málokdy mě něco donutí dát plný počet hvězdiček:-)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lenka Seidlová

O mně

 

Všechna moje díla


  • Mediální partneři projektu: 
     
  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •