IKAR CZIKAR CZ

OSUDOVÁ... (Anna Paterová)12.4.2012
 

2
 počet hodnocení: 1
přečtené 2649, Komentáře 1

 

OSUDOVÁ...

Nad Prahou se vznášel, odpolední velmi horký opar.
Tenhle rok bylo hodně vydařené léto.
Po rozpálených pražských chodnících, se ploužily davy lidí, znavení vedrem…jen tady ve Všeobecné nemocnici na Karláku, ve čtvrtém patře chirurgické kliniky, byl podivný chlad. Jakoby se tu čas i prostor zastavil…nebýt rádia, co tu někde, monotónně ohrávalo píseň, zdálo se vše zlověstně dané.
Byl tu všudypřítomný pach těl, dezinfekcí, krve, lůžkovin a bůhvíčeho.
Anna konečně otevřela oči.


Přemýšlela, usilovně se snažila uvědomit, kde se to vlastně nachází? Mozek jí vířil a tělo se nehýbalo.
Myšlenky neuspořádaně přeskakovaly. Chviličku čekala, ale nic se nedělo.
Byly všude kolem , prostupovaly a okupovaly, její necitlivé tělo…sakra tohle není film, tohle se jí nezdá, to je skutečnost!
Události naskakují jedna přes druhou. Zatím nic nesouvisí s ničím!

Proč nemůže ke svým vzpomínkám proniknout? Proč je zde, oddělená bílou plentou od ostatních postelí?
Mozek začal jen líně a pomalu pracovat, nitky vzpomínek se konečně začaly navazovat.

Začala si uvědomovat okolní zvuky.Chce pohnout rukou ,obě má natažené podél přikrytého těla, ale nejde to, nepohne ani prstem.
Slyšela, jak od ležícího souseda k ní doléhá pravidelný zvuk monitoru. Jakoby jí vlastně nakonec uklidňoval tenhle zvuk, oznamující fungující srdce.

Jen klid, klid, všechno mi snad bude brzy jasné?
Neochotně znova otevřela oči a rozhlížela se, pomalu a stěží si uvědomuje , co se stalo.
Ale co? Prosím, musím dát ty souvislosti pořádně dokupy, škemrala v duchu.
Dobrá… po porodu císařským řezem ji naložili s nosítky do sanity. Převezli vedle na Karlák a napojili na EKG, pak už se u ní střídal jeden doktor za druhým…
Byla vystrašená. Ujížděli s ní rychle na operační sál.
Rozlítly se bílé dvojité dveře, za kterými byla studená bleděmodrá okachlíkovaná místnost. Všude plno světel co bodaly do očí, vystrašeně si uvědomovala jak jí přendavají na operační stůl.
Personál pobíhal sem tam, odněkud vyvezli pacienta s oholenou hlavou. Vysvětlovali mu, že jeho operaci musejí odložit…měl zklamaný výraz a když se jejich lehátka potkaly, stočil na Annu hodně vyčítavý pohled. Jakoby jí dával za vinu, že právě kvůli ní ho sundali z operačního stolu. Cítila se v ten krátký moment blbě!

Napíchli jí žílu...a ve chvilce se ztrácela...v bezedné propasti.


Uslyšela svůj dech…díkybohu , já žiju, mám to nejspíš za sebou …opakovala si dokola pro sebe… chtěla z toho mít radost.
Obličej měla opuchlý.
Její dříve bezstarostné modré oči, měly v tuhle chvíli, né příliš bystrý pohled.
Pořád byla tak ustrašená!
Ta zvědavá hlavička plná snů, s černými načechranými vlasy, teď ležela na tenkém bílém polštáři, co byl smáčený slzami.
Najednou si znovu uvědomila svůj momentální stav, že se nemůže ani pohnout!
Krucinál…takže se to opravdu stalo?
O ch r n u t á…to je hrozný slovo !
Párkrát se s ním v životě setkala a vždycky jí děsilo, bylo tak nepochopitelné…jak je možný, že se člověk ze dne na den , z minuty na minutu…přestane hýbat? Jak se tohle proboha může stát?
Její bolavý tělo? jak kus hadru tu leží s pokroucenými prsty.
Ať to zkouší sebevíc, nelze se pohnout, ani malinko…cítí nebezpečí, nejistotu, stesk po narozeném děvčátku!
Sestra přináší s jistou noblesou skleněnou láhev s infuzí. Strhla kryt z gumové čepičky , energeticky zastrčila do lahve kanylu a zavěsila ji na kovový stojan.
Prohnala tekutinu trubičkou, až v ní nebyly žádné vzduchové bubliny , napojila na jehlu do žíly ruky.
„To máte výživu…“, procedila bez výrazu a odchází.
Úplně se roztřásla. Je mi teprve devatenáct.
Pak posmutněla, jakoby tohle uvědomění zahladilo vše ostatní.
Co se pořád třesu? Je mi tak divně. Mám mimínko.
Zachvěla se. Zuby jí cvakaly.
Čeho se tak bojím?
Chce na chvíli uniknout z týhle krutý reality a zkouší si představit, že všechno to skryté a čekající, je pouze sen.

Všechny ty obrazce a scény z poslední doby, se pomalu vynořovaly z oné tmy za zavřenými víčky….jakoby se krutě vyšklebovaly, posmívaly, že to ony jsou ta drtivá skutečnost.
Ten okamžik trval jen pár vteřin , ale nedal se nijak ošálit.
Znovu si uvědomovala , že byla plna očekávání … a že je tak mladá.
Před pár dny, jí v Zemský dělali císařský řez…
Nikdy si nepředstavovala, že porodí „císařem“ o kterém vždycky mívala šílenou představu, vždyť v poradně často slýchávala různé příběhy nastávajících maminek.

V předvečer v porodnici... k jejímu lůžku přistoupila starší doktorka , přisedla na okraj lůžka a najednou? Nezvykle mile jí vykládá o zítřejším narození miminka.
Nebýt toho, jaké bolesti zažívala s rukou a nohou, nejspíš by se těšila jako blázen. Ale takhle?
Proč měla z doktorky vtíravý pocit, že neříká docela pravdu? Sice se v lékařských praktikách nevyznala, ale přesto…vždyť ta samá doktorka na ni byla ještě nedávno při příjmu, hodně naštvaná.
A teď tu sedí s pokleslými rameny, dává si pozor na každé slovo snaží se vypadat přátelsky? Byla to záhada.
Tahle scéna jí přišla úplně pitomá.
„Vůbec ničeho se nebojte…zítra v deset už budete maminkou…“
Nebýt té epizody při příjmu, nejspíš by jí věřila každý slovo, ale takhle?
Zdálo se jí, že se jí před očima odvíjí nějaká příšerně tajemná scéna, na jejíž dno nedohlédla, jíž se nemohla dotknout.


„ Jak se bude holčička jmenovat maminko?“. Vybavuje si další související vzpomínku.
Sympatická usměvavá sestřička, co nejblíž k ní naklání maličký uzlíček, sotva se probrala z narkózy.
„ Silvie“, špitla a vláčně pokašlávala .
V krku měla rozpálené uhlíky, všechno bolelo tak nesnesitelně, že ji začala ovládat panika.
Zmateně si prohlíží místnost, ve které leží na kovové posteli?

Každou chvíli tam spěšně vběhne nějaká sestra, jen rychle přelítne zrakem její lůžko, koutkem úst naznačí úsměv. Klapne dveřmi u plechové skříňky, vyndá krabičky s léky a už běží pryč. Poznává, že leží po císařském řezu zřejmě – možná na sesterně? Nejspíš ano.
Byla sice vyčerpaná, ale honem si chtěla vychutnat to svoje miminko, na který se tolik těšila .
„ Ta je ale krásná“ usmívala se sestřička co naklání miminko blíž k Anně. Vždyť dobře věděla , že se nemůže pohnout. Zahlídla jen maličký kousíček z té růžové tvářičky…víc nestihla…a sestra ji spěšně odnášela pryč.
Tady si teď dokola vrací ten maličký okamžik svýho štěstí.

Chce se vymanit z některých vzpomínek, s očima dokořán.
V krku jí pulsuje.

Jak tu tak nehybně tiše leží , zdá se, že oči jsou jediným orgánem, který funguje.
Po tvářích jí stékají horké slzy, nemá je ani jak utřít!Příboj myšlenek v ní proudil, jako horká tekutina.
Slzy ochlazují tvář na polštáři a vlastně je ráda, že tvář cítí.
Chce se tu zkrátka zabývat svými myšlenkami, co jiného jí zbývá?
Jaká asi je ta její holčička? Co se s ní asi děje v tenhle okamžik ?Je stále ještě v porodnici? Ten třepetavý pocit v hrudi, jí snad způsobovalo rozrušení v srdci. Srdce jí bušilo o překot.
Najednou se zničehonic vznese vzhůru – zpět do svého těhotenství.
Srdce pošetile poskočilo nad vzpomínkou, která jí melancholicky proudí v žilách… jak se těšila na svoje první miminko.
Rázem se vidí ve vzpomínkách v domku, kde s manželem bydleli. Prožila v něm prakticky celé svoje dětství… … slzy se dál kutálejí samovolně po tvářích. Ty vzpomínky!
Zase vidí tu ustaranou tvář svojí maminky…do toho útržky hádek s otcem, řev a pláč.
Teď ale tyhle vzpomínky nechce.
Měli tam jednu svou místnůstku v tom malém domečku, kde tak často býval život vzhůru nohama. Otcovo věčné pití i rozvod s maminkou. To všechno nad nimi viselo, jak prokletí všech dní minulých i budoucích. Někdy se zdálo, jakoby se v něm mínil snad každou chvíli, ten jejich život zastavit.
Zas to tak zabolelo, ta tehdejší beznaděj, policajti, věčné dusno tam, ty věčně pátravé pohledy jejich sousedů.
Jenže oni se s mužem přece jenom rozhodli tenkrát, že půjdou bydlet do domku k její mamince, že zkusí příchodem miminka vrátit domu život.
Připravovali, chystali všechno s nesmírnou pečlivostí i radostí. Příchod miminka pomáhal měnit děje.
U zdi stála připravená, dřevěná postýlka s krásnými, voňavými peřinkami. Denně ji Anna přestýlala, upravovala a představovala si v ní... nedočkavě to děťátko, svoje děťátko!
Někdy jí připadalo, že se snad ani nedočká ?
To ty bolesti, ty nesnesitelné bolesti co měla úplně nedávno.
Podivuhodné vzpomínání přicházelo, skrze ni , vidí přesně ty situace, znovu cítí všechno do všech přesných detailů.
Tak tedy, vědomě se přenesla do jedné z mnoha situací…jak s tím obrovským bříškem, prohnutá dozadu a navíc s příšernými bolestmi, vychýlená k levé straně a rukou spadlou ochable podél těla, klopýtá po dvorku. A jak jí každý krok způsobuje, naprosto nesnesitelné utrpení.
Doma z ní byli sklíčení, zoufale a mlčky provází každý její váhavý krok smutnými pohledy, vždyť nemohli nijak pomoci. Nejhůř to snáší asi maminka, to ona byla Anně andělem strážným, kamarádkou i rádcem.
Jenda...její milovaný bráška, jasně z něj vnímala , že má taky o ni starost , jenže se dovedl naoko tvářit pohodově. Pořád se ji snažil slovně povzbuzovat , to aby nejlépe odváděl pozornost od jejích bolestí. Moc dobře věděla už podle tónu jeho hlasu, že se o ní ve skutečnosti bojí…
Za krkem se jí prostě jednoho dne, objevila bolestivá bulka o které se lékaři neodvažovali cokoliv odhadovat.Na ten první okamžik, nikdy snad nezapomene, jak se to stalo…podkládala si vleže pod hlavu jen roh polštáře…najednou jí luplo za krkem, hlavou ji nešlo otočit… a bylo to.
Vlastně bolesti, začaly tři týdny před termínem porodu. Nejdříve se jí špatně otáčelo hlavou. Poté následovala ostrá bolest, vystřelující do ramen, až levá ruka se jednoho dne stala zcela nehybnou. Šlo to vlastně šíleně rychle, denně byla nějaká bolest navíc, až to přestávala celé chápat.
Pak náhle si všimla , že pravá noha je také nějaká slabá a že s ní zakopává, vlastně ji vůbec necítí při došlapu.
Ovšem v žádném případě si nechtěla připustit, že by se mohlo jednat o nějaké ochrnutí. Pozorovala jiné maminky v poradně a namlouvala si, že to určitě patří k těhotenství. Stále hledala podobnosti s ostatními, nakonec samu sebe vždycky ukonejšila , nějakým smyšleným vysvětlením.
Ta síla právě prožívaného zahrnuje nejen její vzpomínky , ta síla je tu umocněná s každičkou slzou, právě stékající po tváři.

***

Do nemocničního pokoje, jí naštěstí vracely rázné kroky. To právě přicházel lékař, který ji operoval. Slyšela jeho rychlou chůzi odněkud z povzdálí…zastavil se u jejího lůžka a pátravě se jí zadíval do tváře. Visela na něm pohledem v naději, že jí poví něco povzbudivého. Vzpomíná si na něj dobře, byl za ní ještě v porodnici. Tehdy stál u jejího lůžka v civilním oblečení, ani nepoznala v první chvíli, že je to doktor. Navíc jí přišel udýchaný, jakoby za ní přiběhl z velké dálky.
„ Táák jakpak se cítíte paní Nováková…“ , zeptal se starostlivě , když zamyšleně zvedl, zápěstí její nehybné ruky, aby zkontroloval puls.
Otevřela ústa, že vysloví odpověď, ale ven se dral jakýsi chrapot.
Lékař pohybem ruky naznačil, ať pokus o mluvení neopakuje a dál kontroloval zrakem, všechny přístroje na něž byla napojená.
„Nic se neděje…jen v klidu ležte!
Ještě naposledy přejel očima celé lůžko, kývl hlavou a rozpačitě odcházel.
Bedlivě sledovala každičký jeho pohyb, každý záškub v obličeji a usilovně začala uvažovat, co asi chtěl říci, ale možná z nějaké lítosti neřekl? Nevypadal spokojeně!
Dumala, co jí asi udělali, že ztratila hlas?
Tolik nových událostí se najednou nahromadilo, že je vůbec nestíhala pořádně chápat.
Těsně než jí odváželi z porodnice, se nehýbala celá, navíc hlavu i krk , okupovala ta příšerná bolest, která zkrátka nešla zapomenout. Musela uznat, že bolest už však teď, tady nebyla.
Hned si zkusila pohnout hlavou…no sláva…jde to. Konečně už mohla hýbat hlavou bez bolesti. Chtěla pohyb skoro radostně zopakovat, když se náhle odněkud ozvalo varovné :
„ Nehýbejte hlavou…popraskají vám stehy…ležte v klidu..“
Pátrala očima, odkud ženský hlas přicházel, ale nikoho neviděla. Nebylo divu.
Tahle vodorovná poloha ve které se právě ocitala, ani přílišný rozhled nedovolovala!
Uposlechla raději pokynu, uvolnila vnitřní napětí a vrátila se ke vzpomínkám.
Kde to jen přestala?
Aha…je u okamžiku, když jí manžel Standa odvážel do Zemské porodnice u Apolináře. Nikoliv pro porodní bolesti, ale protože se už téměř nemohla hýbat, a lékaři na pohotovosti, si už jednoduše nevěděli rady. Několik dnů po sobě, jezdívali večer na říčanskou pohotovost. Tam jednou vypsali papíry a odeslali jí pro jistotu raději rovnou do porodnice. Ať tam doktoři rozhodnou co s ní…tady byli v koncích.
Stmívalo se, byl horký letní večer, vydal ise autem po dálnici, směr Zemská porodnice.
Jeli osvětlenou Prahou a nikdo v autě nemluvil, jen ona občas sykla…
Každé škubnutí, sebemenší překážka na silnici jí působil další neunesitelné bolesti, v ramenou a v krku.
Chtěli jet všichni, dokonce i otčím se k nim přidal.
Vešli masívními vraty do novogotické budovy, kde svítilo nad okýnkem vrátnice malé žluté světýlko. Budova působila až strašidelně, všude se rozprostíralo ticho, jako v kostele.
Vrátný se důležitě pročítal doporučením a rukou ukázal ke schodišti :
„Tam nahoře v prvním patře, si zazvoňte na příjmu…“
Pomaličku stoupali rozlehlým schodištěm a chvilku váhali, než zazvonili.
Nepříjemná sestra, která jim přišla otevřít, si Annu nejdřív pátravě prohlédla, pak procedila zlostně:
„A vy jako máte porodní bolesti?“
„Noo to asi né…ale pan doktor mě posílá sem k vám, že mi pomůžete…“, tušila že s tímhle neobstojí.
„ ..Hmmm… tohle je nejjednodušší způsob, jak se dostat do porodnice dřív…“, aniž by zjišťovala vážnost situace.
„No to teda nevim co s váma když nerodíteeee?“hodila hlavou a vešla do dveří příjmu.
Anna už se bezmocně rozbrečela. Byla tak dost vyčerpaná i bolavá…navíc to byl úplně první kontakt s nemocnicí. Určitě si to všechno kolem svého porodu, představovala jinak, tady se cítila zmatená a vystrašená.
Nemohla tušit , že tenhle rok 1974, kdy ona se chystala porodit svoje první miminko, byl zároveň jedním z nejplodnějších roků. Porodnice byly tou dobou přeplněné.
V ten daný okamžik už chtěla mít všechno za sebou a nic víc jí nezajímalo.
Porodnický personál však jen nerad přiznával, že se tady jedná o něco víc, než o porodní komplikace.
„Pani doktorko…co s ní?“
„Dyť to nemá k porodu!“
„A kdo jí sem poslal?“
„Vyskočte si na vyšetřovací lehátko…“,mračila se starší doktorka a rychle hodila tím směrem hlavou.
„Já tam nevylezu…mě to bolí“, plakala.
To už sestra vykulila oči a doslova zaječela:
„Nooo vy si děláte z nás srandu... že tam nevylezete? Sakra tak co vás to vlastně bolí, že ste takhle nemožná???“
„ Děte se rozloučit s příbuznejma…“ sykla naštvaná sestra, celá rudá od zlosti.
Šourala se ke dveřím , pravou nohu táhla za sebou, v hlavě ji od pláče hučelo, chtělo se jí nebýt.
Kromě fyzické bolesti, cítila i bolest někde ve svý duši.
Tak takhle si narození děťátka rozhodně nikdy – nikdy, nepředstavovala!
Uložili ji na hekárnu, kde v oněch nočních hodinách nebyla žádná rodička. Byla to veliká místnost s vysokými stropy, čtyři bíle povlečené postele. Annu uložili na posteli u dveří.
I tady bylo to podivné ticho…prohlížela si ty zvláštní prostory pokoje. Vysoké stěny, na jedné z nich bylo lemování skleněnými cihlami, tudíž z druhé strany prosvěcovalo světlo.
Celá budova na ní působila né jako nemocnice, ale spíše jakýsi klášter, či kostel s vysokými cihlovými klenbami. Vystavěná z červených cihel, obehnaná stěnami s věžičkami.
Byli se tam  skoro na konci těhotenství, se Standou podívat, aby věděla kde bude brzo rodit. Byl jasný  červnový den, brzy ráno...když vystoupili z auta. Stála naproti na chodníku a nemohla z té podivné budovy, odtrhnout oči...zkoušela si představit, co ji uvnitř asi všechno  čeká?

 

Sestra jí přišla dát injekci, aby se mohla aspoň pokusit položit na lůžko…vždyť už tři týdny spala doma jen v sedě na křesle.
„A doufám, že budete ležet…vy ste si opravdu doma nelehla?“, divila se už mírněji setra.
„Né opravdu ne, nešlo to…sestři věřte mi, hrozně mě bolí ramena i ruka…“
„No teď ste dostala injekci tak třeba se vám podaří usnout“, zněl konečně příjemnější hlas.
Vešla tam i jeptiška , která nakonec u jejího lůžka, tu noc trpělivě bděla. Stále vidí houpat se ten velký tmavý kříž, nad svým obličejem, na němž se leskl Ježíš…to když se skláněla nad jejím lůžkem, a dokola ji trpělivě, tlumeným hlasem ujišťovala, že se za ní bude modlit.
Pomalu v umyvadélku ždímala plenu a přikládala obklad, na horké čelo. V té chvíli si začala myslet, že tohle je zřejmě - konec…ty bolesti, které zažívala byly už doslova neúnosné, ale cítila jistě, že nejsou porodní. Ahá tak takhle teda vypadá to umírání?Pocítila náhlý panický strach ze smrti.
Neustálá bolest jí střílela do ramen a tudy se rozlévala celým tělem. Jakoby jí pozvolna, kdosi pouštěl do těla proud . A vůbec tu nebyl žádný doktor, ani sestra , komu by všechno mohla vysvětlit, vůbec nikoho tohle - na porodnici nezajímalo.
Nezbývalo, než zůstat s tím vším sama a čekat…snad ráno?
Ví že jí ani na pohotovosti, kam jí Standa vozil , žádný lékař nedokázal kloudně odpovědět…co se asi mohlo stát?
Napadlo ji, proč zrovna ona ? Vždyť je přece Bůh ? tak jí babička vždycky ujišťovala…a když teda je, jak mohl dopustit , že tu leží…a…a nejspíš je v koncích. Co bude dál?
„ Pane, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá…“, slyšela tichoučký a nade vše trpělivý hlas jeptišky.
Když vykonala na co jí možnosti stačily, klidně a pomaloučku se opět tiše usadila na židli v těsné blízkosti jejího lůžka…v ruce modlitební knížku.
Příšeřím se rozlévalo to božské ticho.
Do šera pokoje, jen kulaté, černé hodiny na zdi odtikávaly po minutách neúprosně čas. Tik tak tik tak…
Jakoby jejich tikot úplně zesílil, byl tím nejvýraznějším tikáním co kdy dosud slyšela…
Čas, který byl pro všechny stejný a přece tolik rozdílný. Jedni se radovali, druzí trpěli. Jedni přicházeli na svět a ti druzí… se s ním loučili.
Proč zrovna já? Proč se to muselo stát zrovna mě? Ptalo se cosi v její bolavé mysli. Odpověď však nepřicházela , myšlenky byly bez konce, zmítaly se jedna přes druhou.
Konečně usínala, cítila se unavená přemýšlením, zřejmě i utišující injekce zapůsobila, těsně před tvrdým spánkem se jí před očima promítala, téměř živá vzpomínka jak film…zase byla malou holkou, a s bráškou Jeníkem vesele pobíhali po jejich mrňavém dvorečku , závodili kdo dřív vyleze na starou jabloň. Znovu zažívala dětskou bezstarostnost , honili se po zahrádce, hráli si na schovku …

***

Když se ráno probudila na ARU, chtělo se jí zoufale brečet. Jak silou blesku si svůj stav bezmoci uvědomila. Hrůza!
Naštěstí se tu začalo něco dít, i tady běžel každodenní život pro pacienty. Tady byl život ale tak strašně jiný, voněl ajatinem a chlórem, všichni byli tak hrozně jiní, než vídala dosud.
Do pokoje náhle vlítly sestřičky. Některé byly krásně opálené, elánem a štěstím, jakoby prozářily nemocniční prostory.
Jejich horlivé brebentění nebralo konce, sdělovaly si jedna druhé o překot, kde byly a drmolily každá, ty svoje zážitky. Smály se, byly uvolněné, určitě měly tu správnou radost ze života?
To byl zatím jediný kontakt s tím světem tam venku.
Jaké to venku asi je? Připadalo jí to hrozně dávno, kdy tam byla naposledy. A přitom to zas tak dlouho nebylo. Jenže život se jí za tu dobu doslova obrátil naruby...
 

Kapitola 1-1 z 3
hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Petra Lázničková14.4.2012
 

Psaní je dost dobrá terapie a pomocník při úniku od vážných životních situací. Tuším, že téma Vašeho románu (předpokládám, že tohle je jeho začátek) bude silné a zajímavé, ale musím přiznat, že se mi zatím nečetl moc dobře. Občas bylo obtížné zorientovat se v ději. Částečně je to tím, že není důsledně (výrazově) oddělena přítomnost od minulosti a v textu je poměrně dost překlepů a chyb. Doporučovala bych zejména podívat se na psaní znamének v přímé řeči, ale i čárek v souvětích a větě jednoduché nebo na skloňování osobních zájmen aj. Místy by to chtělo srovnat časy ve větách, např. „Neochotně otevřela oči a rozhlížela se, pomalu a ztěží (správně „stěží“) si uvědomuje, přece se něco stalo?“ nebo „Doma z ní byli sklíčení, zoufale a mlčky provází každý její váhavý krok…“ (a řada dalších míst) a přeformulovat některé věty, např. „… davy lidí, zmoženi vedrem…“, „…nebýt rádia, co tu někde zapnuté, monotónně ohrávalo píseň, zdálo se vše zlověstně dané…“, „Zdálo se jí, že se jí před očima odvíjí nějaká příšerně tajemná scéna, na jejíž dno nedohlédla, jíž se nemohla dotknout.“(dotknout se scény?) A ještě jedna drobnost – nemocnice u Apolináře není postavena v gotickém, ale v novogotickém slohu.
Nicméně věřím, že po jistých úpravách bude z Vašeho románu působivé dílko.

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Anna Paterová

Nad Prahou se vznášel, odpolední  velmi horký  opar. 
Tenhle rok bylo hodně vydařené léto.
Po rozpálených pražských chodnících se ploužily davy lidí, zmoženi vedrem…jen tady ve Všeobecné nemocnici na Karláku, ve čtvrté patře chirurgické kliniky, byl pod
O mně

Jmenuji se Anna a urazila jsem padesát sedm roků trvající cestu, než jsem pochopila, že můj vlastní život, by mohl posloužit k psaní...Zda se dílo podaří netuším, ale rozhodně se o to aspoň pokusím.
Svou knihu ve snech vidím, nese název OSUDOVÁ...

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •