IKAR CZIKAR CZ

Patent nekoupíš (Daniel Liberda)31.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 258, Komentáře 0

 

Odpadá osahávání, i iluze /6, _Patent ne..

Místo připomínky, úplně jiné řešení sociálního zázemí na TP projekci jsem předložil Henrykovi, jež měl tyto soustředit a vyhodnotit. Ve foajé projekce totiž visel celý měsíc návrh stavební rekonstrukce s čistým archem navíc. Měly se tam v průběhu měsíce shromažďovat připomínky osazenstva, čítají  cca 110 osob. 



Poměrně mladý stavař M. K., s kterým jsem ponejvíce spolupracoval, vytvořil technicky správné stavební řešení rekonstrukce, WC žen a mužů, s předsíňkami, včetně sprchových boxů a místnosti pro dvě uklízečky. Nějak nás chlapy zmáčknul a uklízečky by u sebe mohly pořádat mejdany i s tancem.



Po měsíci bylo prvotní stavební řešení sundáno, vč. čistého připomínkového archu a předloženo šéfovi k vyhodnocení. V podstatě by nebylo co vyhodnocovat, kdybych se tam současně nevetřel i já. Zkraje jsem hned zahlásil, že připomínku žádnou nemám, s čímž by vedení vřele souhlasilo. Mám ale úplně jiný návrh. "Do Boha," povzdechl si Henryk.



Tehdy vůbec, za působení mého přímého nadřízeného G. L.,  jakýkoli můj stavební počin byl brán velmi nelibě. Neznalý důsledků možných dopadů, tajně a nadšeně jsem připravoval stavařský protinávrh. Místo připomínky, sedmou verzi pořešených dvou samostatných částí sociálního zázemí, po obou stranách vstupního krčku, docíleno bylo přijatelného výsledku. Něčeho, co už ani u mne nebudilo pochyby.



Pro změnu, o více třetiny se zmáčkly ty uklízečky. Mužské části osazenstva se tímto dostalo prostorového komfortu, že při míjení se čůrajících a poté při cákání se v umyvadlech, odpadávalo vzájemné osahávání.



V dámské části sociálky jsem nechal zmizet jeden přebytečný box. Dámy si ve větších prostorách pěkně čaply, a slovo klaustrofobie záčínalo být pro ně neznámý pojem.



Šéfovi jsem v krátkosti předestřel základní rozdíly mého řešení s původním návrhem a hlavně jeho nepopiratelné výhody, a to bez navýšení výdajů. Veškerá ta výše uvedená vylepšovátka teď závisela na jediném nezpochybnitelném rozhodnutí. Uznale, s pozvednutým obočím zakýval Henryk svou moudrou hlavou, hledě na pozměněné dispozice našeho sociálního zázemí. Zavolal Marka a představil mu, teď už konečné, jím schválené řešení rekonstrukce.



Údajně on má vše technicky správně a podle norem vysvětloval šéfovi Marek, na rozdíl ode mne, když si zběžně prohlédl můj protinávrh. Prdlajs jsem tehdy znal dopodrobna stavební normy, jen jsem měl špatný pocit, že to smrsknuté sociální zázemí bych měl spolupáchat jakožto profesman zdravotechniky.



Promtně, je ale krok za krokem rozhodováno:



Já, že už můžu dělat na zdravotechnice podle mého slepého návrhu, sděluje šéf, a on Marek tu svoji stavařinu popraví dle mého okótovaného slepáku.



Stavař kouká, kroutí hlavou nad nečekaným dílkem; uznává, že je fakt dispozičně prostornější a stavebně možné, jenže norma stanoví jisté minimum plochy pro úklidové pracovnice. Do toho jsem se pochopitelně vejít nemohl.



Henryk už ale definitivně rozhodl, že na to śikání se pohodlně musí vejít především On, a že žádný orgán nás za nějaké disproporce jebat nebude, neboť nikoho nenapadne, že projekce si něco navrhla v rozporu s normou. Že tam nikdo s metrem běhat už nebude, když elegancky se tam předtím vyčůrá.



Jen minimum ostatního osazenstva na stavebním tušilo, co způsobilo tu radikální změnu dispozic vlastního sociálního zázemí a kdo byl skutečný autor toho díla. Ti dva důvěryhodní jimž jsem to pověděl, se spíše zatvářili shovívavě, že asi trochu přeháním.



Nejlíp si to autorství uvědomoval a především pamatoval podepsaný pod tím dílem. A to já nebyl. I tak se znovu prokázalo, že nejlepší výtvory, byť se udají mnohdy omylem, každopádně je třeba ale za ně zaplatit. Lhůta splatnosti může být velmi dlouhodobá, jak se zřejmě u mně potvrdilo. No, a naskočilo skryté odpočítávání.



/ Apropó, uklizečkám, odskočivších si z širých prostor projekce se v tom malém doupěti, při jejich pauze dobře kafe pije. Stvrdily mi to záhy osobně, když to tam hoši Bieleszi z Pasek s několika makačenky bystřickými vytvořili.  /  \49



 



 



..až do užšího výběru  \50



Pojali naší radní bystřičtí bohulibý záměr, krátce po té sametové cinkárně.  o zřízení autobusáckého nádraží vedle toho železničního, v proluce u budoucího penziónu ,Doktor‘. V podstatě samotné to měla být soukromá iniciativa nabyvatele zrestituciovaného pozemku Jendy Szlauera.



Jenže obec se rozhodla, že v tomto teritoriu se nebude konat žádná developerská megalomanie, stavba bude především střídmá, jednopodlažní, nepodsklepená, poctivě sloužící cestujícím do zdejších vzdálených končin, s možnosti úkrytu před nepohodou, zakoupení si občerstvení v decentním restauračním zařízení, včetně trafiky s tiskem. A také se žádalo místečko pro taxislužbu.



Načež obec vyhlásila architektonickou soutěž a měla tak lví podíl na unikátních návrzích, jež se sešly na jednání zastupitelstva s přizvaným restitucionentem. Na mém oddělení se tohoto klání zúčastňoval šéf a ještě mladý projektant Peťo Palarczyk.



Vida jejich návrhy, neodolal jsem a přidal také návrh svůj. Poctivě jsem dodržel podmínky soutěže ohledně výměr využití a velmi dbal na to, aby se návrh ani v nejmenším svou podobou nepřiblížil těm kolegiálním. Přidal jsem navíc jako jediný starousedlík mnohaletý osobní příklon k tomuto místu, odkud jsem se léta vydával na cesty za vzděláním, práci i pobavením.



Najisto  se soutěže také zúčastnil Řehoř od strojařů, jež také hýřil architektonickými nápady a mimo jiné spáchal nonstop restaurant ,Na hnoju‘, v lidovém to místa určení.



Sešlo se těch projektů sedm a byly takhle jedno pozdní odpoledně bouřlivě hodnoceny na naší obecní radě. Já, aniž to tušil, jsem byl v poklidu po práci na jedno u ,Slimáčka'. Dovalili se mně ke stolu po radě, když mi to jedno bylo málo. Hned jich tu bylo plno po skončeném zasedání za účelem projednání jednotlivých návrhů a stanovení konečného verdiktu. Takhle se tu sešla po zasedání valná část známých zastupitelů, i s investorem.



Byli plni dojmů z předcházejícího dění. Už zdaleka mi zvěstoval neortodoxní srandista Jura Pavlas, nasadivše vážnou tvář, že jsem se dostal až do užšího výběru. Prý byl dokonce můj návrh nejlepší, dodával později s kryglem v ruce piva, žíznivě jej upíjející další účastník jednání. Bylo to naprosto věrohodné, budiž mu věčná sláva, akorát si nevzpomínám komu.



Samozřejmě, že místní projektanti nemohli vyhrát, když se tak otrocky drželi zadaných regulí. Větší část radních se nechala oslnit monstrózním dvojpodlažním objektem, pochopitelně s nezbytným podsklepením od jisté brněnské projekční firmy, mající zde kontrakty a rozhozeny sítě z předcházejících akcí.



Konec konců to byla s výhrou současně, také těch Brňáku labutí píseň. Investor Jenda totiž po prvním spláchnutí emocí prohlásil, že se tak může na ten vítězný projekt, jemu obcí vnucovaný, akorát z vysoká vy..at. Akceptoval by jinak jakýkoli rozumný projekt, mimo ten vítězný.



Roky běží, čekárny jsme se nedočkali a Jenda už mezi námi není. Takže zůstala v Bystřici rezerva pro další nezbytné (raději necinknuté) stavby? 



/ A přece jsme se na onom inkriminovaném čekárenském místě s Jurou jednou sešli. Fungovala tam už úplně jednoduchá dřevo-pivárna a u žárujícího krbu jsme v pohodě řešili jistý stavební projekt pro jeho syna. /



 



 



na provaze přivázaného \51



Křižovatka cest a kolejí pod nájezdem na Ocelárnu II byla dlouhodobě v zoufalém stavu. Rekonstrukce kolejí pod nadjezdem rozdrbaly kanalizační síť a už tak přetížený přejezd, že Ing. Homa Igor prozřetelně navrhnul zpevnění kanalizační sítě v prostoru kolejí betonovými monolity systému ,BENEŠ‘.



Jenže nebyl schopen je rozumně a funkčně osadit s ohledem na veškeré přes koleje a kolem nich jdoucí inženýrské sítě. Bez velkých ceremonií tak raději zdrhnul k prodejcům litým podlah. Těžko jsem tohle chápal, vždyť ta spolupráce se mnou už nabírala správný směr.



Zůstalo to už zcela na mně, takže po seznámení se s tou rasovnou, požaduji jakýmkoli způsobem ověřit volnou průchodnost pobořeného kanálu a přesné místo nenalezené, ale předpokládané zasýpané kanalizační šachty.



Vedoucí provozu Ing. Robert Hečko, jinak dobrý známý z mladších let byl zrovna rozezlen na různé průtahy při rekonstrukci trati, a další na ně navazující inženýrské stavby, což byla výše zmíněná kanalizační záležitost. Tak mi na poradě tvrdil, že ty podklady a zaměření si máme coby projektanti zaopatřit sami. 



Wrzeczionko Oto, zápasník řecko-římskej, vedoucí činitel údržby přišel poté za mnou, že to nechá zjistit a co k tomu všechno potřebuji vědět. Byl s mými klíčovými body seznámen, aniž bych očekával jejich úplné vyřešení.



Když mi kolegiálně, na díle společně zainteresován, cobydup telefonicky hlásil zaměřené míry, divil jsem se velice. Jak k nim vlastně přišli?



A, že to provedli nejjednodušším a nejlevnějším způsobem mi bylo sděleno. Vyslalo do té čtyřstovky kanálu nejmenšího přítomného, na provaze přivázaného průzkumníka. Ten s jasným výhledem svého dalšího úspěšného působení v údržbě, požadované míry změřil. Při couvání z kanálu ho museli sice trochu potahovat k sobě, ale míry byly.



A seděly jaksepatří, moje hypotéza se naštěstí potvrdila. Stačilo obnovit nalezenou šachtu, kanalizačně přemostit neprůchodné části, je osadit konečně BENEŠI, a všechno teklo zase k moři. Samozřejmě k Baltu.



 



 



Bez technických podrobností,  \52



bude jistě jasným uvolněním, počíst si o zdánlivě banálním sporu mezi nadřízeným a podřízeným. Jenže pozor, tím sporem se však zabrousí až na pole ,Vysoké etikety‘.



Naskočila u nás jednou rázná novicka, Ing R. K. a prováděla kompletní stavařské rozpočty. Přes znalost nastudovaných skript se nějak hlouběji nezahloubala do našich, pro ni nezvyklých zvyklostí. Myslím tím technickou problematiku zdravotnětechnických zařízení, což týkalo se především mne.



Jednou po mně Renátka tvrdě požadovala nějaké souhrnné údaje, aby mohla uzavřít své dílo. Já ji ho nebyl vstavu ještě poskytnout, vzhledem k tomu, že jsem postupně a současně zároveň sunul 3 jiné akce najednou a tahle zjevná prkotina, až číslo 4 nebyla u mne na pořadu dne. Slušně jsem ji odbyl na někdy příště.



Když ani opakovaně u mne nic nepořídila, tak ještě ten den si ale podala Gustava, aby si ráčil udělat pořádek se svým podřízeným. Neboť tento, ani po její urgentní žádosti zprdunkem doprovázeným ji nechtěl okamžitě vyhovět, dokonce při uzavírce jejího rozpočtu.



Gustav se snažil tuhle záležitost trochu zkorigovat k nějakému kompromisu, ale tvrdě odmítal přímý atak cizího elementu na svého podřízeného. Toho drbat může jen on sám. Stejně ta pachuť ze střetu nějak přetrvávala, když jsme to takhle v relativním klidu s Gustavem později probírali.



Nějak mi nebylo po chuti, že Gustav tu záležitost uzavřel, aniž by se mi novicka omluvila za ty invektivy na mou osobu.



„Cože, ty bys chtěl, aby se omlouvala jenom tobě? Vždyť mně urazila daleko víc, když na mne jen tak vybafla, abych si laskavě udělal pořádek se svým podřízeným,“ nevěřícně kroutil hlavou Gustav. S jeho nazíráním na domnělé křivdy způsobené jemu jsem se zase neztotožňoval já.



Na nějaké velké a vzájemné omlouvání nakonec nedošlo. Ono to časem pěkně vyhnilo.



Po létech, když jsem s Renátkou, už Sklenářovou vzpomenul na to nedořešené extempore, koho to vlastně více urazila, moc jsme se tomu nasmáli. Bylo to v areálu ,PéCéčka‘, na tenisu v Bystřici a při té příležitosti jsem bývalé kolegyni poradil, jak častovat soupeřky ještě drsnějším forhendem.  



 



 



Po Zámečku napojit ,Vesuvius‘  /53



na venkovní kanalizaci mi přišlo celkem snadné, i když pro ostatní zúčastněné toho šamotárenského díla naprosto od lesa. Za Boha nemohli předtím pověření tímto hoši, z tohoto místa se svými sračkami na předpokládaný kanalizační řád dorvati se. Samotní ,Správci sítě‘ byli překvapeni tímto nefunkčním uzlem, když předtím ty splašky byli ochotni přes krátkou přípojkou pojmout.



S čistě profesní zvědavosti jsem se při počátečním stavařském projektování akce tázal Ing. Gaše, kde ty splašky vlastně povedou. Trochu mě udivilo, že v tom nemá být problém, správci sítě jim už poskytli možnost zaústění do řadu. Průzkumem však později tito zjistili (to co jsem tušil), že zprovoznění této části řadu by vyžadovalo velký obnos, nebylo to ani naplánováno, protože se to zkrátka ani nevědělo. Momentální resumé pro udovaný areál: „srać nie wolno.“



Maně mi na mysl přišla podobná skutečnost, kdy nějaká léta zpět jsem v těchto končinách za trati masakroval ten Zámeček. Měl jsem ho kompletně zrekonstruovat na sociálku, v které se už zčásti uchytili pracovníci nejbližších provozů. V podstatě jsem už navyšoval místa pro stále se rozšiřující osazenstvo.



Třebaže to vypadalo obludně, mělo to nepodstatný účel. Místo výhodné, v ,tlustém' zděném objektu se dobře rýpalo, schody vyhovující a střešní konstrukce zdravá. Památkáři v nedohlednu, takže tvrdě na věc.



Nedostatečné kanalizační vyvedení jsem vyřešil obchvatem přes spádišťovou šachtu za jednokolejnou tratí, následně kousek níže znovu zpět přes kolej na ještě funkční kanalizační větev se pak dorval.



Vyžadovalo to při zaúsťování splašek Vesuviu, osvěžit si v paměti bývalý spáchaný projekční zločin a nebát se ho vystavit na světlo denní, když konečně mě požádal Pepa, zda bych jim tu kanalizační přípojku někam rozumně nezapíchl. Tak jsem si to vykoledoval, že se musím tak blbě poptávat. Nakonec se mi ještě jednou hodilo, že kousek za tratí jsem kdysi rekonstruoval Zámeček.



(v PD – oprava), a vzpomínka na to harakiri, které se nutně provádělo s odkanalizováním, byla ještě čerstvá. Kupodivu nikdo, především správci sítí tehdy nezaznamenali novou skutečnost s mou fintou přes koleje a zpět na kanalizační řad.



Proto skutečná přípojka kanalizace od Vesuviu takhle vede zdánlivě do kopce k té trati železniční, a ještě úplně jiným směrem než bylo původně uvažováno.



Pepa, řešitel ,Vesuvia‘ byl očividně potěšen, žádná stížnost s mou končící akci k šéfovi nedorazila. A projevit speciální uznání? Příliš zženštilé. A to bylo v pořádku, lehce člověk zpychne, blízko je pak pád.



 



 



„Cože, až druzí …,  /54



co jste tam Vy čaje dělali?!“ Zaznělo pochopitelně až rok poté, co jsme neuspěli s obhajobou nečekaného úspěchu v každoročním volejbalovém klání mezi odděleními na projekci. Tu jobovku teď slyšeli naši spolupracovníci den poté, po ránu (nikdo ještě neměl mobil a nemailovalo se). Neboť nebylo jim zapotřebí, nás při utkáních v tělocvičně SOU na Kanadě povzbudit. Jo, jo, ten pád z pýchy se udál po roce, kdy bylo docíleno velkého volejbalového vítězství.



Vlastně loni, to byla strašně jednoduchá procentní hra. Šli jsme tehdy pěkně pěšky po práci do tělocvičny na Kanadě. Jen čtyři stavaři. Bylo dost času vysvětlit dvěma nováčkům Jurovi Sklenáři, Peťovi Kozielkovi a „starému“ Peťovi Palarczykovi budoucí vítěznou strategii. Jak byli ještě zcela ne-opeření, a ten starej se k mladejm přidal, tak ji bez odmlouvání realizovali.



Vyvlekl jsem se z mých  bývalých smečařských pokusů. Ty ostatně měly nízkou účinnost, po většinou nic neříkajících nahrávkách. Nahrávku obstarávám výhradně já, s povinnosti smečujících okamžitě balóny zakončovat ať byly posílány odkudkoliv z pole. Takhle nestíhali soupeři vůbec stavět bloky. Zásadně se nesměl kazit servis. Blokoval vždy jen jeden ze dvou určených blokařů, ostatní hlídali pole. Pokud to šlo, přihrávka po podání měla směřovat prvořadě na mne, zásadně vzhůru, abych vůbec získal času pro zaujetí postavení. Na smeč připraveni měli být vždy dva vysocí, s patřičným odstupem od sítě. Pokud jsem nahrával přímo z příjmu podání, měli také okamžitě zakončovat. Platil přísný zákaz si to ještě u sítě po mé nahrávce navzájem nahazovat a většinově to zdupat. Pokud šla první ode mne okamžitě do volného soupeřova pole, držet hubu (kromě mně) a číhat na soupeřovy smečaře.



Dlužno dodat, že s takto vedenou drsnou taktikou jsme si my stavaři moc toho volejbalu na tehdejším turnaji nevychutnali. Na ztráty se už nehrálo a tak se hlavně urychleně připočítávalo scóre, většinou v náš prospěch.



Ani to nebyla hezká podívaná, když jsme dali strojařům v čele s ředitelem Kocurem pořádně na frak. Soupeř nastoupil v historicky nejsilnější sestavě. S oním čelním volejbalistou Czeslavem, hrál další závodní hráč Maryniok, tenista MacEnroik, ligový tyčkař atletický Petříček Jura, vynikající horoplaz Kornuta Tado a doplňoval je ještě usilovný Sobel Ctibor. Mleli jsme je strašně rychle, tvrdě jsem vyžadoval jednoduchou účelnost, žádná krása navíc. Ten zápas jsme si užívali přespříliš decentně, bez oslavných koleček a ani se nestihl soupeř pořádně rozhádat, což by byla třešnička na dortu.



Neužili jsme si nějakých oslav ani na druhý den po slavném vítězství. Kolegové nezúčastnění akce se po těch předcházejících sedmých a jiných upozaděných umístěních nějak nemohli ztotožnit s náhlým úspěchem.



Zbytečně plný stav v manšaftu jsme ale letos měli, když jsme kráčeli za obhajobou vítězství. A tak se násobily chyby, loňští novici už nebyli tak zelení (neposlouchali už na slovo), bohužel i míněni o sobě měli vyšší (pokora v háji - to je konec), já o rok zchátralejší (prostý fakt). Nově začlenění hráči, jakožto levoruký Zbycho a Věrka chtěli dokázat, že jsou neméně dobří loňských vítězů. Při finálním utkání s věčným favoritem, jímž byli strojaři, s u nich nastálo zabydleným ředitelem projekce, se všichni chtěli předvést  a ono to nefungovalo.



Říká se: “Mnoho psů, zajícová smrt.“ Zajícem byl tentokrát náš dobrý výsledek a k němu jsem už manšaft neukočíroval. I tak jsme dosáhli druhým místem, druhého nejlepšího historického výsledku, byť jsme se na to oproti loňsku dost nadřeli. Dokonce bych řekl, že jsme si líp a podstatně adrenalinověji zahráli než loni.



Tím letošním ranním vyčítavým odsudkem nad druhým místem nám teď spolupracovníci dávali jasně najevo, jak hluboce jsme zklamali jejich očekávání. Oni přece jenom ten loňský úspěch v tichosti, tak nějak niterně už přijali za svůj. I když jim to trvalo prakticky celý rok.



 



 



Na té koksárenské chatě  /45



v Horní Lomné, za té zimní plískanice je fajn. Především po dobu co si tam při tzv. průzkumu na místě párek a kafe dávám, poklidnou dopolední pohodu mezi různými pracanty a návštěvníky si krátce užívám. Především však přemýšlím, jak ji zrekonstruovat zázemí v sklepních prostorách, které jsem si důkladně proklepnul.



Rekonstruuji stávající a navrhuji nové uspořádání ohřevu vody v těch prostorách, přistavuji a zastřešuji přilípnutou venkovní uhelnu a jiné vynucené záležitosti. Zřejmě nad rámec očekávání objednatele.



Vedoucí oblasti je spokojen a ze svého fondu mi velkomyslně uděluje tučnou odměnu ve výši 500 Kč. Navíc objednává u nás provedení venkovního plaveckého bazénu na místě stávající ošumělé požární nádrže.



Konstrukční systém kovového bazénu včetně doplňků k uzavřenému okruhu čištění a ohřevu bazénové vody domlouvám v Koňské, u Bednářovy skupiny.



Než jsem stačil návrh útulného koupaliště s patřičným zázemím dotáhnout do konce, udeřila jakási bída na rozpočty oblasti, o zakázku už nikdo nestál, ani nevím, jak se ta nedokončená část projektu profinancovala. Nakonec byl odvolán i vedoucí oblasti a šmytec s dalšími, málem zakalkulovanými odměnami.



 



 



,Gorolské svátky‘  /46



V Jablunkovském lese se za pomocí Třineckých železáren chystalo zvelebení prostředí, kde se mimo jiné každoročně konaly oslavy tzv ,Goralské svátky‘ a to s mezinárodní účasti.



Mimochodem, posvěcoval to za Jablunkov tehdy náš elektrikář Leo Legierský, jež byl z TP uvolněný vykonávat funkci starosty, ke které se probojoval prostřednictvím kandidátky za ODS. Mimochodem za jeho éry jsem ještě spáchal další verzi rekonstrukce základní školy v Horní Lomné, aniž jsem kdy zjistil, která verze se vlastně realizovala.



Pohleďme však k těm horalům, správně: ,gorolům'. Pasovaly mi už veškeré podstatné části amfiteátru, jakožto: Hlediště s ukotvenými dřevěnými lavicemi (žádné házení plastovými sedátky) obehnané zábradlím, zpevněná předpódiová smyčka pro přehlídkový průvod. Trůnilo tomu pódium s oboustrannými schůdky, ničemu nepřekážející orchestřiště a olemované jevištní pozadí s možností jeho překrytí. Napsat pokec a jen to hodit do složek zbývalo, a nepobít všechno sedmičkou.



Pěkná, osvěžující tvůrčí zábava to byla, než to mezi (ne)kompetentními činiteli vyšumělo a nevrátilo se už více.



 



 



/6,  _éra stavařova vymezování   (49 - 56)



------------------------------------------------------------------



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Profesním základem střídmě psavý projektant. Stačilo kdysi zkreslenou technickou myšlenku doprovodit jednoduchým popisem. Teď, vzrůstajícím hladem stavebních úřadů po bohatší próze v technických textech a "určitě" znechucením se nad přemnožováním onoho neurčitého slova v českých médiích, chopil se další výzvy. Sází do kláves jiná a jiná slova.
Na Třinecku autor vyrůstal a jak to jen šlo, nabíjel své ego.
Pošimral zlehka paměť, a formou "noFiction" Vám představuje některé fragmenty proběhlých, i jim zažitých událostí v naší kotlině. Po pravdě napsáno, co napsáno. Samotný autor si "černé na bílém" žádá prohlédnout, co se tu vlastně odehrávalo. V těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •