IKAR CZIKAR CZ

Ochutnávka z Talentu č. 2 Celkový počet komentářů: 0
 

20. června 2015 vyšlo druhé číslo populárně naučného časopisu TALENT, určeného všem zájemcům o tvůrčí psaní. Z čísla pro vás vybíráme malou ochutnávku:

 

Psát může každý, ale…

Monika Polehňová je jednou z redaktorek literární agentury Mám talent. Již dva roky pro naši agenturu posuzuje rukopisy začínajících autorů. Čte doslova jako divá. Poprosili jsme ji, zda by mohla napsat článek o tom, jaké nejčastější chyby začínající autoři ve svých rukopisech dělají.

 

Už mi prošlo pod rukama i před očima nesčetně rukopisů. Některé jsou bez nadsázky úžasné, jedinečné, originální. Taková ta souhra dobře poskládaných slov, jež vstřebáváte s nadšením a dychtivostí a doznívají ve vás ještě nějakou chvíli po poslední tečce. Nebo třech tečkách… Tyto rukopisy mám moc ráda a užívám si pocitu, že jsem součástí procesu, který pro autora nemusí být vždy pozitivním zážitkem. Ono posunout i výtečný rukopis mezi čtenářstvo není snadné, dokonce to často není ani příjemné a nezřídka se stává, že snaží-li se autor své „dítě“ prosadit sám, propadne dříve či později skepsi a pochybám. Proto tu také jsme. My, kdo dáme autorovým slovům pomyslné razítko, které jednoznačně hlásá: TOTO si zaslouží pozornost! Mám ale tyto rukopisy ráda i ze zcela prozaického důvodu. Není s nimi tolik práce. Chválit a doporučovat je mnohem jednodušší a pochopitelně i populárnější než vytýkat. Zná to každý – své „dítě“ si mohu pomlouvat jen já sám…
 

Zde se tedy zastavme, abychom alespoň trošku nahlédli pod pokličku (ne)dobrého rukopisu, protože psát sice může opravdu každý, ale ne vše lze s radostí číst. Bohužel. Ano, i takové rukopisy mi přistávají pod rukama i před očima. A ty čtu opravdu nerada. Ukrutně nerada. Ne proto, že by mi až tak vadilo, že nejsou čtivé, ale musím před autorem obhájit PROČ. Nejsou to snadné obhajoby, autor si je často bere osobně, cítí se nepochopen a zklamán. Naštěstí jsou ovšem i tací autoři, kteří pochopí, že mým úkolem není vyvolat v nich dojem, že jsou neschopní břídilové, dokonce se ani nedomnívají, že bych odmítla či připomínkovala jejich dílo z čiré osobní závisti vůči jejich bezbřehému talentu, jejž jsem ve své přízemnosti neodhalila či nepochopila, a nechají si poradit. Tak. V klidu. Rádi. A v mnoha případech vzejdou z těchto spoluprací opravdové knihy. Ty, co mají potenciál být úžasné, jedinečné, originální.  Ty, co ve vás doznívají ještě nějakou chvíli po poslední tečce. Nebo třech tečkách… Tak vnímám svůj úkol, o to mi jde, z toho mám radost, a proto vám teď nastíním nejčastější chyby, jichž se autor na svém „dítěti“ dopouští.
 

Mnohokrát se opakuje následující situace – autor má myšlenku. To je fajn! Má i zápletku. Super! Má základní postavy. Paráda! Má prostředí příběhu. Bezva! Má vymyšlenou pointu. Výborně! Má zvolený žánr. Co víc si přát! Co víc si přát? Dobrý začátek! Ten si přejí čtenáři. Často se totiž stává, že má autor opravdu dobrý příběh se vším všudy, ale neví, jak se k němu dopracovat. Jenže to, co nabídne na prvních stránkách, je nesmírně důležité. Určuje to budoucnost celé knihy. Čtenář, který se pět, deset nebo dvacet stran nudí, nebude čekat na to, až se to (snad) rozjede. Kdepak. Čtenářův čas je drahý, nechce jím plýtvat. Raději sáhne po jiné knize. Po knize, která si ho zaháčkuje prvním odstavcem. A i když bude zbytek stránky nudný, ve čtenáři už klíčí ten pocit, ten příslib, ten dojem, že se prostě NĚCO úžasného stane, a proto tuto knihu neodloží a není ochuzen o zážitek z dobrého příběhu. Neradno tedy podceňovat sílu úvodu. Není třeba sáhodlouze popisovat postavy, jejich historii nebo prostředí. Ke všemu se lze propracovat postupně a nenásilně. V těchto úvodních pasážích je mnohem praktičtější naznačit věci příští. Stačí jen podsunout čtenáři větu typu: „Kdybych jen věděl, co tím způsobím…“ nebo „To ještě netušila…“ či „Tohle měl být ten okamžik, který v budoucnu…“ a podobně.
 

Pozorný čtenář si v tomto okamžiku možná povšiml, že jsem v předchozím odstavci několikrát použila slovo „dobrý“. Učinila jsem tak záměrně. Jednak proto, že jsem chtěla dát na „dobrý příběh“ skutečný důraz, a jednak proto, že mám v úmyslu upozornit na další častou chybu. Tou je opakování výrazů. Čeština je nádherný jazyk, nabízí četné varianty slov. A slova tvoří příběh. Nebojme se jich a využívejme je. Jsou to nástroje, co umí zázraky. Typickým zástupcem nadužívaných slov je „který/která/které“. Pokud je neumíte nahradit, napište větu jinak. V každém případě bude zajímavější než třístá věta, do níž jednu z variant „kterých“ vložíte. A toto pravidlo platí pro všechna často se opakující slova.
 

Neméně důležitou součástí textu je určit si osobu-vypravěče příběhu a čas, v němž se odehrává. Jinými slovy – pokud se autor rozhodne, že se ztotožní s rolí vypravěče například prostřednictvím hlavní postavy, musí se toho držet a poctivě si příběh odvyprávět. Je opravdu nepříjemně matoucí, když se „mi“ něco děje a najednou je ze mě „ona“, pokud pochopitelně není vypravěčů více a nejsou od sebe jasně a přehledně odděleni – způsobem vyjadřování, kapitolami, změnou písma v textu apod. S časem je to stejné. Jestliže se autor rozhodne pro vyprávění v přítomném čase, nemůže postavu nechat myslet v jiném, pokud se samozřejmě nevrací zpět ve vzpomínkách nebo neuvažuje nad budoucností.
 

Nejcitlivějším místem mnoha rukopisů jsou dialogy. Napsat dialog tak, aby zněl uvěřitelně a přirozeně, je obtížná disciplína. Špatně pojatý dialog může pohřbít i geniální příběh. Někdy je lepší nahradit přímou řeč opisem události. Například:

„Ta sukně ti moc sluší!“ řekl jsem.

„Díky!“ usmála se.

„A máš pěkné červené tričko!“ dodal jsem.

„Děkuji!“

„A ty boty!“

Asi se shodneme na tom, že tento dialog příběh nikam nijak výrazně neposouvá, tudíž jej jednoduše nahradíme větou ve stylu: Ta krátká sukně s červeným tričkem jí tak slušela, že mě donutila k lichotkám. Usmála se. Případně, chceme-li přímou řeč z nějakého důvodu zachovat: Blížila se ke mně, krátká sukně a vysoké podpatky spolu vytvořily ďábelskou kombinaci a v tom červeném tričku byla prostě neodolatelná. „Páni, tobě to dnes sluší!“ konstatoval jsem užasle. Pousmála se: „Díky!“ Zde se samozřejmě nabízí nespočet variant v závislosti na žánru a charakteru příběhu. Každopádně u přímé řeči dobře slouží jednoduchá pomůcka – čtěte ji nahlas. Pro sebe, někomu, to je celkem jedno. Možná budete překvapení, jak se vám tím práce zjednoduší.
 

Na závěr jsem si ponechala stylistiku. V tomto ohledu jsem k autorovi značně benevolentní. Netrvám na tom, aby byl rukopis výhradně spisovný. Naopak. Pokud se autor rozhodne například v přímé řeči použít hovorovou češtinu, místní výrazy (všeobecně srozumitelné) nebo i třeba zdůraznit vadu řeči, vítám to. Postavy tím ožijí, podtrhne to jejich charakter, dodává jim to jedinečnost. Dokonce chápu i používání expresivního výraziva, pokud dává smysl, hodí se k postavě či ji to nějakým způsobem charakterizuje a odlišuje od ostatních. Je jasné, že bude mnohem přirozenější, když řidič kamionu řekne: „Sakra, konečně padla! Zajdu si s Karlem na jedno, mám toho dnes plný zuby!“ místo: „Jsem velice rád, že je již konec pracovní doby! Nyní půjdu s Karlem do restaurantu na sklenici piva, neboť mne to dnes vskutku zmohlo!“ Ale! Dodržujme prosím dekorum, hranice i nepsaná pravidla. Leckterý autor se jakoby nemůže rozhodnout. Skáče ze spisovné češtiny do hovorové, používá výrazy, jejichž význam čtenáři uniká a vkládá i nesmyslné vulgarismy, které čtenáře tak maximálně znechutí. Je to škoda a ta škoda je zbytečná.
 

Chyb, jichž se začínající autor dopouští, je samozřejmě mnohem více. V tomto článku jsou nastíněny ty nejzákladnější, které se často opakují. A nemusely by. Na úplný konec si schovávám ještě jednu radu. Vždy než rukopis odešlete, dejte jej přečíst někomu, kdo vás má natolik rád, že vám dokáže říct i větu: „Hele, jak je to myšleno v druhé kapitole, to jsem nějak nepochopil…“ a i vy jej respektujete natolik, že místo toho, abyste zařvali: „Tak ti pěkně děkuju, ty tomu taky houby rozumíš!“, řeknete třeba: „Kterou pasáž myslíš? Aha… ještě se na to mrknu. Díky za pomoc!“
 

Hodně dobře poskládaných slov všem!

 

Autor textu: Monika Polehňová

 

 

Časopis TALENT

 

  • časopis TALENT je čtvrtletník určený pro všechny zvídavé autory
  • přináší zajímavé čtení z oblasti tvůrčího psaní, rozhovory s literáty, odborné texty, informace o literárních akcích, soutěžích, besedách a setkáních apod.
  • jednotlivé číslo si můžete zakoupit za 90 Kč
  • zvýhodněné roční předplatné čtyř čísel stojí 315 Kč
  • k ročnímu předplatnému obdržíte také dárek v podobě slevy 25% na nákup v e-shopu www.albatrosmedia.cz a ještě i nárok na poštovné zdarma
  • Objednávky posílejte na adresu: predplatne(zavináč)mamtalent.cz



Níže si můžete číslo 2 prohlédnout. Kliknutím na horní pravý a levý roh můžete časopisem listovat:

Ochutnávku z čísla 3 najdete zde.

 



Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: