IKAR CZIKAR CZ

Obrazotvornost pracuje i poslepu, říká nevidomá spisovatelka Anna Burdová Celkový počet komentářů: 0
 

 

S Annou Burdovou se (alespoň podle jména) zná většina klientů naší literární agentury. Jako vedoucí autorského oddělení přijímá objednávky na posudky a řeší smlouvy o zastupování. Vedle práce pro agenturu, kterou podle svých slov dělá moc ráda, se věnuje také publicistice, copywritingu, obsahovému marketingu a v posledních letech také psaní knížek pro děti. Nedávno jí v nakladatelství Fragment vyšla už druhá knížka: Kdo v přírodě čaruje - Pohádky od jara do zimy.

 

Publicistika, copywriting, psaní knížek… To vypadá, že neděláš nic jiného, než píšeš. Máš čas taky na nějaké koníčky? Čemu se kromě písemné tvorby ještě věnuješ?

Je pravda, že bušením do klávesnice strávím většinu pracovní doby. Ale protože jsem si vybrala povolání, ke kterému mám vztah už od dětství, je mi i koníčkem. Z toho vyplývá, že i čas po pracovní době věnuji psaní. Tak ostatně vznikly i mé knížky. Aby to ale nevypadalo, že nic jiného nedělám, mám samozřejmě i další aktivity. Kromě čtení, které ale taky není zrovna společenskou aktivitou, si občas ráda zajdu do divadla nebo na nějakou jinou společenskou akci s přáteli. A velkým koníčkem se mi taky staly řecké tance, na které už chodím skoro dva roky.

 

Na svém kontě už máš sedm dětských knížek – pět tzv. osobních, které jsi vytvořila na zakázku, a dvě (řekněme) nezakázkové. Psala jsi vždycky jenom pro děti?

Vůbec ne. První rádoby spisovatelské pokusy sice probíhaly v útlém dětství, čemuž odpovídalo i (dalo by se říct pohádkové) zaměření mých děl – vyprávění o zvířátkách atp. Ale brzy na to jsem se přeorientovala spíše na ‚dospěláckou‘ tvorbu. Dodnes mám v živé paměti, jak jsem s hrdostí dávala tetě číst první stránky svého románu, ve kterém se na první stránce seznámili dva lidé a na druhé už z nich byli milenci (smích). To mi bylo asi dvanáct. Druhý, podstatně vydařenější pokus, jsem dopsala asi v šestnácti a dala ho přečíst své angličtinářce. Dneska už vím, že to byla strašná slátanina, ale po literární stránce to zřejmě nebylo tak špatné, protože paní učitelka z toho byla nadšená. Dlouho jsme si o tom mém dílku povídaly a já z její strany cítila velkou podporu -  i když asi tušila, že po duševní a autorské stránce potřebuji ještě dozrát. Byla to ona, kdo mě přivedl na myšlenku jít studovat žurnalistiku. Sice jsem se tomu dlouho bránila a zhruba do třetího ročníku gymnázia jsem byla přesvědčená, že půjdu studovat psychologii, ale své rozhodnutí jsem naštěstí nakonec přehodnotila.

 

Říkáš, že ve škole tě podporovali učitelé. Co rodina?

Jako dítě jsem se samozřejmě svými pokusy ráda chlubila a rodiče při pohledu na ně občas pronesli něco v tom smyslu, že ze mě jednou bude spisovatelka. Ale asi to nebrali moc vážně, protože věděli, že moje zájmy se v průběhu dalších let můžou změnit. A v podstatě to tak bylo, protože když jsem se vymanila z područí puberty, na několik let jsem psát přestala. Ne, že bych nechtěla psát, ale měla jsem, jak tomu dneska říkám, období autorské lenory, kdy jsem usedala ke klávesnici s touhou něco napsat, ale nepřicházely nápady a navíc jsem neměla ani potřebnou autorskou disciplínu. K psaní jsem se tak vrátila až při studiu žurnalistiky, kdy jsem ale tak zabředla do publicistických textů, že jsem se k próze dostávala jen těžko. V posledním ročníku jsem tedy začala chodit na tvůrčí seminář pana profesora Davida Jana Novotného. Když jsem si pak byla pro zápočet, pan profesor mi řekl, že píšu dobře, ale… „Ten váš sociální realismus…“ zamyslel se tehdy, „ten už se dneska moc nečte. Jestli chcete psát tenhle žánr, musíte si vzít bohatýho chlapa, kterej vás bude živit.“ (Smích.)

 

A ty jsi místo hledání bohatého ženicha začala psát pro děti…

To taky ještě nebyl ten mezník… Pak jsem se zase na pár let v psaní odmlčela. V roce 2012 jsem začala spolupracovat s agenturou MÁM TALENT a když mi jako redaktorce rukama procházely rukopisy jiných autorů, napadalo mě, že už bych taky měla něco kloudného napsat. Z té doby mám v šuplíku několik nedokončených románů a novel. No a psaní pro děti, to přišlo někdy v roce 2014, kdy jsem se snažila během nesmírně nudných Vánoc navodit sváteční atmosféru tím, že jsem psala o vánočních zážitcích dvou sourozenců. Tak vznikla knížka Bětka a Vojtíšek – Jak se těšili na Ježíška. Rukopis sice nějakou dobu čekal na nakladatele, ale mezi tím mi začaly chodit poptávky na tvorbu osobních knížek pro děti.

 

Říkáš, že Bětka a Vojtíšek čekali na nakladatele (jestli dobře počítám, něco přes tři roky). To asi nečekali v šuplíku…?

Ne, čekali v literární agentuře. Markétě Dočekalové se rukopis moc líbil a nabídla mi agenturní zastupování. Přijala jsem hlavně proto, že mě zrovna od Markéty její slova uznání hodně potěšila. Jenže, jako většina autorů, jsem po dvou letech čekání ztratila trpělivost a chtěla zastupování ukončit. Markéta mě ale přemlouvala, ať to ještě alespoň rok zkusím, že dva roky jsou v nabízení rukopisu jako nic. Hodně Bětce a Vojtíškovi věřila a sama je zkoušela nabízet, ale trvalo ještě přes rok, než si dílka všimli v Albatrosu. Já jsem už vážně uvažovala nad tím, že ho přepracuju, když v tom se Markétě ozvala paní redaktorka. Prý se jí můj rukopis moc líbil, jenže na něj úplně zapomněla. Ptala se, jestli by byl ještě k mání…A byl. Takže vlastně vděčím Markétě za to, že „to vyšlo“!

 

A co to psaní pro dospělé? Myslíš, že se k němu ještě vrátíš, nebo zůstaneš u pohádek?

Ráda bych jednou napsala něco dospělého. Dokonce si myslím, že něco z toho, co mám rozepsané, by stálo za dopracování. Ale v hlavě mám taky spoustu nápadů na knížky pro děti. Až dokončím rukopis, na kterém jsem domluvená s nakladatelstvím, ráda bych se pustila do dalšího dětského čtení, tentokrát pro starší děti. Protože na té věkové stupnici postupuji pořád výš, třeba se tak dostanu i k těm dospělým (smích). Nicméně ve světě dětí jsem moc ráda - snad proto, že jsem si svého dětství moc neužila a ta tvorba mě svým způsobem vrací zpět. Když píšu o dětech a pro děti, probouzí se ve mně všechno to krásné, co jsem musela nechat za sebou. A kromě toho se na tomhle žánru učím autorské disciplíně, kterou, jak už jsem řekla, jsem dlouhá léta postrádala.

 

To naše čtenáře, mezi nimiž jsou asi hlavně klienti literární agentury MÁM TALENT a psavci, bude zajímat! Jak se pěstuje autorská disciplína?

Ať už jde o psaní, nebo cokoliv jiného, co vyžaduje čas a úsilí, je nutné začít pozvolna a po malých krůčcích. Jak říká Petr Ludwig, autor knihy Konec prokrastinace, je potřeba si nejprve vytvořit návyk. To se týká psaní, ale třeba i cvičení – když si někdo řekne, že od zítřka začne běhat, a stanoví si, že denně uběhne kilometr, brzy pozná, že si stanovil moc vysoký cíl, a když po druhém pokusu padne vyčerpáním, vytvoří si psychický blok a už se běhat nedonutí. Se psaním je to stejné – to jsem si ověřila, když jsem se ve svých asi 20 letech začala řídit radami bestselleristy Stephena Kinga, který říká, že každý, kdo to myslí se psaním vážně, musí tomu věnovat alespoň čtyři hodiny denně a napsat minimálně 1000 slov. To nedoporučuji nikomu, kdo si nechce psaní zprotivit. Návyk (nebo spíš autorskou disciplínu) si vytvoříte, když začnete po malých krůčcích. Stanovte si cíl, že třeba v prvním týdnu napíšete každý den jeden odstavec, ve druhém dva a tak dále. Moje zkušenost je taková, že když jsem k rukopisu usedala s tím, že napíšu jeden odstavec, psalo se mi mnohem snáz, než když jsem se jednou za týden přiměla otevřít dokument a říkala jsem si, že se musím konečně pohnout a napsat alespoň dvě stránky.

 

Už jsme mluvili o tvé první knížce „Bětka a Vojtíšek: Jak se těšili na Ježíška“. Abychom ale trochu představili i tu novou - Kdo v přírodě čaruje: Už ten název zní lákavě. Pověz, o čem je a jak vznikala.

Z části je tenhle pohádkový soubor tvůrčí náhodou, podobně jako Bětka a Vojtíšek. První pohádka „Jak víla Barvomila přišla o barvičky“ vznikla z jakéhosi vnitřního estetického přetlaku, nebo jak to nazvat. Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem jednoho podzimního rána vyšla na zahradu, kde se kolem ovocných stromů obtáčela mlha, pod nohama šustilo první spadané listí a z korun se ozývalo pro podzim tak charakteristické povídání sýkorek. Vdechla jsem tu úžasnou vůni podzimu a na mysl mi vytanulo: „Tohle je doslova vílí podzim.“ Nebyla to víla, ale nějaká múza, která mi nedovolila dál vychutnávat tu krásu a hned mě hnala ke klávesnici počítače, abych ty dojmy přenesla do pohádky. Samotnou mě pak udivilo, s jakou lehkostí se mi psalo. To mě namotivovalo k sepsání dalších pohádek. Když jsem měla asi čtyři, napadlo mě, že bych mohla udělat soubor dvanácti pohádek – pro každý měsíc jednu. Ale tehdy jsem ještě marně čekala na to, jestli vůbec někdo z nakladatelů projeví zájem o Bětku a Vojtíška, a když ten zájem zpočátku nebyl, ztratila jsem motivaci k psaní čehokoli dalšího. Ale netrvalo dlouho, Bětka a Vojtíšek se ujali ve Fragmentu a když se mě moje paní redaktorka ptala, jestli nemám ještě něco dalšího, vzpomněla jsem si na své „přírodní pohádky“.

 

A pohádky jsou na světě. A dokonce se na svět dostaly už v únoru, a to prostřednictvím rozhlasu, že?

Ano, sedm z pohádek, které jsou v knížce „Kdo v přírodě čaruje“, letos v únoru ve stejnojmenném cyklu odvysílal Český rozhlas v pořadu Hajaja. Rozhlas jsem oslovila v době, kdy jsem ještě netušila, že by pohádky mohly vyjít knižně. První pohádky se líbily, a tak jsem k nim dopsala další. Když jsem pak v únoru z rozhlasu slyšela, jak pěkně pohádky načetla herečka Eva Hacurová, měla jsem z toho obrovskou radost.

 

Co teď připravuješ?

Co se knížek týče, už jsem zmínila, že zrovna dopisuji rukopis, na který už čekají v nakladatelství. Z dalších aktivit mě teď čeká poměrně nabité září. Budeme křtít novou knížku a pak mám domluvena autorská čtení, na která se moc těším, protože se při nich můžu setkat s dětmi, s nimiž bohužel často do kontaktu nepřijdu. Naše setkání vždycky trochu připomínají střetnutí dvou různých civilizací – já zkoumám je, protože od nich chci pochytit co nejvíc, ony zase zkoumají mě, protože setkat se se spisovatelkou, navíc skoro nevidomou, která z knížky čte lupou, je pro ně jako setkání s bytostí z jiné planety (smích). Věřím ale, že je to pro obě strany svým způsobem přínosné.

 

Teď jsi zmínila svůj handicap. Spousta lidí to o tobě neví, když s tebou komunikuje přes internet. Pro nemálo z nás kolegů je úctyhodné, jak se jako prakticky nevidomá pohybuješ, jak zvládáš zaměstnání atd. Jak velkou překážkou je ti postižení při práci?

De facto žádnou. Věc se má tak, že když máš ten handicap od dětství, prostě se s ním naučíš žít a neřešíš, jestli můžeš dělat to či ono, nebo že bys to mohla dělat jinak, kdybys viděla. Jak říká moje kamarádka, která dělá průvodkyni na neviditelné výstavě, zdraví lidé pořád srovnávají svět nevidomých se svým vlastním, představují si, co by pro ně znamenalo najednou přijít o zrak. To ale srovnávat nejde. S nadsázkou řečeno, je to totéž, jako kdybys obdivovala netopýra, že se dokáže pohybovat potmě, jen pomocí echolokace. Každý se zkrátka sžije se svou situací a naučí se využívat všech možností, které mu pomohou handicap vykompenzovat. U nevidomých jsou to ostatní smysly. Sluch, čich, hmat - to všechno ti stačí k tomu, aby ses zorientovala v prostoru. Samozřejmě, že pro zdravého člověka, který přes 80 procent informací vnímá zrakem, je nepředstavitelné, že by najednou měl o tento smysl přijít. Ale od toho nám byla dána vůle k životu, abychom překonávali těžkosti a dál obohacovali svět o své umění a dovednosti.

A když ses ptala na práci: Pravdou je, že v tomhle směru nám obrovsky pomáhají moderní technologie. Kdybych neměla počítač se zvětšováním a hlasovým výstupem, díky kterému můžu pracovat a komunikovat s klienty, těžko bych mohla dělat to, co dělám. Nebo by to bylo náročnější.

 

Ty ale se svými klienty nekomunikuješ pouze prostřednictvím počítače a telefonu…

Nikoli. Po letech, kdy jsem většinu času trávila doma u počítače, jsem ráda, když se mohu se svými klienty potkat osobně – ten lidský kontakt je zkrátka zapotřebí. Takže když si u mě někdo objedná konzultaci ohledně obsahového marketingu nebo copywriting pro svůj projekt, je osobní setkání lepší než e-mail nebo skypu. Klienti jsou samozřejmě překvapení, když na schůzku přijde ženská s bílou holí, ale u spousty lidí je to tak, že se po chvíli prolomí jakási bariéra a najednou jsou přátelští a otevření. Z takových setkání pak vzniká nejpříjemnější spolupráce.

 

Jsou i situace, kdy cítíš, že tě zrakové postižení v práci limituje?

Osobně nic takového nepociťuji a troufám si říct, že v tomhle mám soudnost a nepouštěla bych se do něčeho, na co bych se necítila – už z odpovědnosti ke klientovi. Ale je pravda, že jsem se dřív setkávala s nedůvěrou ze strany zaměstnavatelů nebo klientů. Stalo se mi třeba, že jsem s někým navázala spolupráci, on byl spokojen se zkušebními produktovými texty… A zlom přišel poté, co jsme se setkali osobně. Schůzka proběhla v pořádku, dohodli jsme se na dalším postupu, jenže pak se paní, která se mnou za firmu komunikovala, přestala ozývat. Když jsem se jí konečně dovolala, řekla mi, že se rozhodla, že si texty radši bude psát sama, protože by bylo dobré, aby je tvořil někdo, kdo „to vidí“. To bylo v době mých začátků a rozhodně mi to na sebevědomí nepřidalo. A proto jsem se docela klepala i tehdy, když jsem reagovala na inzerát Markéty Dočekalové na pozici literárního redaktora. Rovnou jsem jí napsala, že mám zrakový handicap, na což mi odepsala, že podle toho lidi nehodnotí, zajímá jí hlavně to, jak kvalitní práci dotyčný odvádí. Se zkušebním posudkem rukopisu jsem uspěla, a tak jsme se s Markétou domluvily na setkání, abychom probraly podmínky další spolupráce. Překvapilo mě, když na schůzku přišla paní o francouzských holích. Nejdřív jsem myslela, že je po úrazu, ale vysvětlila mi, že je to trvalý handicap. Tak jsem konečně našla někoho, kdo má pochopení. A musím říct, že se to odráží na pracovní atmosféře celé agentury – pracovalo pro nás už několik lidí s nějakým typem postižení, ale nikdy nepanovala žádná nedůvěra, nikdo nikomu nedával najevo, že se liší… A tak by to v dobrých firmách mělo být.

 

Ještě mě napadla jedna otázka, ale asi mi na ni odpovíš jako na jednu z předchozích: Do jaké míry je zrakový handicap překážkou v psaní?

Já mám malý zbytek zraku na jedno oko a třeba barvy a některé detaily ještě ukoukám. Takže s tím dokážu pracovat i při psaní. Na tohle téma jsem ale před pár lety mluvila se svou nevidomou kamarádkou, která píše velmi obrazné básně. Vyptávala jsem se jí na to vlastně proto, že jsem na tohle téma připravovala článek pro časopis TALENT, který v tu dobu literární agentura vydávala. Obě jsme se s kamarádkou shodly, že absence zraku obrazotvornosti nebrání, protože o to intenzivnější vjemy ti zprostředkovávají ostatní smysly. Nevěřila bys třeba, jak nádherně ta kamarádka umí psát o přírodě – to máš pocit, že jsi opravdu na louce, vítr ti čechrá vlasy, hladí tě stébla trávy, voní luční kvítí, zpívají ptáci a šumí koruny stromů… Vidíš to v představách a neodhalíš, že autorka je nevidomá. Ona naopak dokáže vystihnout drobnosti, které by vidící člověk ani nezaznamenal – většina lidí totiž spoustu věcí pro oči nevidí.

 

Anna Burdová

Narodila se 23. října 1985 v Roudnici nad Labem. Dnes žije a tvoří v Mělníce. O zrak přišla v pěti letech, nijak jí to ale neubralo elán do života a  snahu vychutnávat ho plnými doušky. Láska k psanému slovu ji dovedla až ke studiu žurnalistiky na FSV UK, po jehož úspěšném zakončení v roce 2010 se začala věnovat publicistice a copywritingu. S literární agenturou MÁM TALENT spolupracuje již od jejího založení, tedy od roku 2012. K jejím koníčkům kromě psaní patří četba kvalitní literatury (zejm. historické), dobrá hudba a film, výlety do přírody i za kulturou, aktivity v oblasti sebevzdělávání a osobního rozvoje.

 

Poznámka redaktorky: Vás, kteří se zajímáte o knížky a tvůrčí psaní, by mohl zajímat Aniččin blog na adrese aburdova.cz/blog/. Najdete zde recenze na knihy, audioknihy, tipy na čtení, rady pro psaní a další zajímavé články. Na jejích stránkách si můžete také prohlédnout (a příp. i poslechnout) ukázky z knížek a příp. si objednat výtisk s jejím podpisem a věnováním.

 

Připravila: LP

Foto: Archiv Anny Burdové

 

 



Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Autor

 

Náš tip

Čtivé, poutavé, zajímavé.
Doporučujeme i Vám!

 
 

Autoři

 

Hodnocení agentury

 

Mediální partneři projektu: