IKAR CZIKAR CZ

Oběť bez újmy (Lenka Oharková)22.1.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 722, Komentáře 5

 

Oběť bez újmy - Otec - Charles O'Nell

RODINA O’NELL



 



Otec – Charles O’Nell



 



 



     Hovor ukončím. Telefon si nervózně uklízím do příruční brašny a podívám se na manželku Monique. Sedí v autě a nechápavě na mě rozhazuje rukama. Nereaguji na to, a raději pohledem sjedu na zadní sedačky, kde sedí má dcera Tracy, která má v uších sluchátka a předstírá, že spí. Nedivím se jí. Taky bych byl asi otrávený, kdyby to byla ona, kdo by spustil poplach, nařídil si rychle sbalit a odjet na letiště bez sebemenšího vysvětlení. Ale okolnosti to tak chtěly.



     Právník mě ubezpečil, že na nás na letišti počká a odveze na tajné místo, než zjistí, zda je bezpečné, se znovu volně pohybovat.



     Sakra, ženská… proč si nemohla držet hubu!



     „Tak co bude, drahý?“ zničehonic promluví Monique s tím svým rozkošným francouzským přízvukem, do kterého jsem se tak zamiloval.



     Dívám se na ní, nyní skrz otevřené okénko u řidiče, které si stáhla, zatímco ona se na mě vyčkávavě dívá.



     Mám strach. Nevím, co teď bude…



     Rychle se oklepu a vracím se zpět do auta. Nastartuji a beze slov dál mířím na letiště v Paříži.



     Monique ani Tracy se mě neptají, proč jsme museli tak náhle ukončit dovolenou, ale ubezpečil jsem je, že jakmile dorazíme do Londýna, vše jim vysvětlím.



     Když se ale nyní rozhlédnu a spatřím dva muže s odznaky mířící k nám k pasové kontrole, dojde mi, že nejspíš už nedostanu příležitost.



     Okamžitě vytahuji telefon a v rychlosti píši právníkovi – Dostali nás. Interpol. Paříž., pak zmáčknu odeslat.



 



 



     „Kde je naše dcera?“ ptá se Monique detektivů, kteří nás na letišti požádali, abychom s nimi šli a zodpověděli jim pár otázek.



     „Je v bezpečí u našich kolegů. Bohužel se našeho rozhovoru nemůže účastnit, jelikož je nezletilá,“ odpoví ji detektiv, který se představil jako pan Didier. Je vysoké postavy, štíhlý, a proto není divu, že mu oblek tak dobře padne. Jeho hlas se zdá být klidný, ale jeho oči mi napovídají, že námi opovrhuje.



     „No dobře, monsieur,“ odevzdaně odpoví manželka, která si nemohla odpustit francouzské slovíčko.



     „Manželé O’Nellovi, víte, proč tu jste, tak bych rád začal s pokládáním otázek. Nebude vám vadit, že celý výslech budeme nahrávat na kameru?“ optá se nás a ukazováčkem na pravé ruce poukáže na malou kameru umístěnou za ním.



     Monique si rychle upraví vlasy, halenku, která má vysoký výstřih, a s lehkým pousmáním dodá: „Vous pouvez, détective.“ Nebude, detektive.



     „Anglicky Monique!“ jemně ji pokárám. Moc dobře ví, že francouzsky neumím a ona mi tu bude snad cukrovat s tím mladým detektivem. S panem Didierem…



     „Promiň, drahý. Vždyť mě znáš.“



     „Dobrá tedy,“ začne pan Didier, který jakmile dořekne úvodní formality, podá první otázku. „Odkud znáte Willa a Rachel Johnsonovi?“



     „Spravuje mé realitní společnosti reklamy,“ odpovím slušně, bez nervozity. Sice bych měl mít strach, ale nemám. Nic na mě nemají, žádné důkazy. Jen slovo hysterické Rachel.



     „A jak dlouho se znáte?“



     „Dlouho. Bude to víc, jak deset let,“ odpovím, jako bych tápal v paměti, ačkoliv to moc dobře vím. Willa jsem poznal na pokeru. To jsem ho poprvé a naposledy obral o pořádný balík. Ale nevypadal naštvaně, naopak mě překvapil svojí nabídkou.



     „Slušný výkon, pane O’Nelle. Musím říct, že jste mě připravil o dost peněz. Co takhle mi dát šanci, abych si je vydělal zpátky?“



     Byl jsem překvapený, že šel rovnou na věc. Žádné kecy okolo. To mám rád. Jasně a věcně.



     „A jak byste si to představoval?“



     „Mám reklamní společnost. Co takhle mi dát šanci, abych vám ukázal, co pro vás mohu udělat, a pokud uspěji, najmete si mě,“ vyhrkl to na mě jako správný obchodník. Uměl v tom chodit, to se mu muselo nechat.



     „Je pravda, že reklamní spoty by se mi hodily. Snažím se expandovat do zahraničí. Zvyšuje se poptávka po nemovitostech u moře, či v horách, a nevím proč bych měl nechat provize těm místním makléřům, když je mohu získat já, že?“ zasmál jsem se. Možná, že jsem mohl působit jako snob, ale jak říkám sám – jasně a věcně. A navíc, oběma nám šlo o prachy, tak proč skrývat, že tomu tak není.



     „Dobrá. Co si dát zítra oběd a probrali bychom to?“ navrhl jsem mu a on s radostí přijal. Jakmile jsme domluvili místo a čas, rozhodli jsme se vrátit k ostatním, kteří rozehráli další hru.



     „Já jsem jinak Charles.“



     „Will.“



     A od té doby se známe.



     „Přesněji skoro osmnáct let se s nimi známe,“ doplnila mě Monique, která měla, jak jsem si nemohl nevšimnout, potřebu se neustále dívat na kameru a upravovat se.



     „Věděli jste, že jeho syna Richarda adoptovali?“



     Dřív, než stihnu odpovědět, promluví Monique: „Ovšem, vždyť i díky nim máme Tracy.“



     V tu chvíli mě polilo horko. Dostáváme se na nebezpečnou cestu, o které ale Monique neví.



     „Díky nim?“ nechápavě zopakuje detektiv.



     „Ano, doporučili nám adopční agenturu,“ dál chrlí odpovědi, ačkoliv netuší, že nám to může ublížit. Jenže, jak ji mám před panem Didierem utnout, abych nevzbudil podezření, že jsem něčím vinen?



     „Chcete říct, že jste tedy adoptovali vaši dceru u stejné adopční agentury, jako manželé Johnsonovi?“ optá se klidně pan detektiv, ale já moc dobře poznám, že je vzrušením bez sebe. Z toho, že z nás dostane to, co potřebuje, aby nás tu mohl zadržovat.



     „Non, détective,“ odpoví opět francouzsky, „nakonec ne.“



     „Tak to potom nechápu,“ sklesle odpoví detektiv, jako by opět ztratil naději.



     „No víte, já chtěla adoptovat dítě tady ve Francii, ne v Británii. Přeci jenom tu býváme mnohem častěji. Mám tu svůj obchod se spodním prádlem,“ zaculí se a dodá, „dám vám pak vizitku, kdybyste chtěl potěšit vaši přítelkyni.“



     „Díky, to nebude třeba,“ odkašle si a dál pokračuje. „Pokračujte.“



     „No, takže jsme nakonec využili jejich sesterskou společnost, působící právě tady v Paříži,“ dopoví své poznatky a já vím, že jsme v prdeli. Měl jsem jí říct, ať je zticha. Měl jsem detektivy na letišti poslat někam. Měl jsem… ano měl, ale neudělal jsem nic, jen abych neupoutal na sebe pozornost. Dělá to ze mě sraba? Nemyslím si. Jen chci ochránit svou rodinu.



     No dobře. Možná hlavně sebe před vězením.



     Detektivovi Didierovi zajiskří oči. „Sesterská společnost a tady v Paříži?“



     „Ano. Jmenuje se Une Nouvelle Chance pour les Enfants Français, což je vlastně stejný název jako ta britská adopční agentura, jen je to ve francouzštině a pro francouzské děti, nikoliv pro ty britské,“ vysvětlí.



     „To je zajímavě. Myslíte, že bych mohl vidět dokumenty, které jste dostali od adopční agentury? Víte, prošetřujeme jí,“ předstírá, že nejde o nic vážného. Vzhledem k tomu, že tohle už je riskantní, musím zakročit.



     „Nemůžete. Monique, už musíme jít,“ oznámím rázně a Monique zmateně zamrká po mně i po panu Didierovi. „Vstávej, jdeme. Johnsonovi jsou v Londýně, bude lepší, když jim pomůžeme spíše na místě. Přeci jenom bychom s nimi měli mluvit jako první, a teprve pak s policií.“



     Pan détective sice namítal. Monique též, ale já jsem hlava téhle rodiny a oba dva to moc dobře vědí. A jelikož nejsme z ničeho obviněný, můžeme klidně odejít, čehož stoprocentně využívám, než tomu tak bude. A já moc dobře vím, že tomu tak opravdu brzy bude.



     Po cestě z policejní stanice si přebíráme dceru a s oběma mými dámami mířím zpátky na letiště. Směr Londýn.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Elizabeth Leksa24.1.2018
 

Přečetla jsem si ty pasáže ještě jednou a už chápu, jak to myslíte. Jen bych jeho myšlenkové pochody možná zvýraznila kurzívou, protože například mě, se to pak malinko plete.
Na druhou stranu, vše je věc zvyku, a každý kdo píše má svůj styl.

Elizabeth Leksa24.1.2018
 

Milá Lenko,
taky Vás vítám zpět na MT a přeji hodně úspěchů při psaní nového díla. Já jaksi pořád pracuji na původním, i když bych ho už ráda dodělala.
Obě dvě kapitoly, co jste tu zveřejnila, jsem si přečetla. Je to zajímavý námět a jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat dále.
Asi budu hned od začátku za rejpala, ale samozřejmě s nejčistšími úmysly. Nebudu ovšem hodnotit gramatiku a stylistiku. S tou si jistě pohrajete později.
Přeci jen mě něco zarazilo: co se lidí v cele týká, nenazývala bych je zločinci, spíš zadržení… je to zavádějící. Ovšem, jedná se jen o můj pocit.
Jinak, jen tak dál… :)

Lenka Oharková24.1.2018
 

Milá Elizabeth,

i Vám děkuji za přivítání a milá slova. Doufám, že se dílo bude líbit :)

Určitě budu ráda za každou připomínku. Ohledně slov zločinci a zadržení. Použila jsem právě toto slovo, jelikož je to z pohledu osmnáctiletého mladíka, který považuje každého, koho policie zatkne, prostě za zločince a vzhledem k emočnímu tlaku situace si myslím, že by takhle mladý kluk nepřemýšlel, jak je bude nazývat. Kdybych to tedy psala z pohledu policisty, určitě bych využila právě slovo zadržení :)

Severína23.1.2018
 

Milá Lenka, tak vás vítam znova medzi nami.

Som zvedavá na váš nový román. Tá anotácia znie veľmi zaujímavo. Taktiež musím pochváliť úvodné spracovanie. Je pekné a dôsledné ako vždy. Je vidieť, že ste sa s tým pohrali a nebolo to len také náhodné pridanie niečoho nového.

Je tam ešte len jedna kapitola,zatiaľ nie je veľmi, čo hodnotiť. Ale budem bedlivo sledovať a čítať jednotlivé kapitoly a potom sa k nim určite vyjadrím.

Teraz prejdem na tú menej pozitívnu stránku, lebo vám chcem mierne povedané, trocha pohundrať. Za čo? No predsa v lete ste začali dávať celkom dobrý román. Ja som sa do neho začítala. Bola som zvedavá ako to dopadne. A v tedy, keď sa dej začal zamotávať tak ste ho celkom stiahli. Pýtam sa prečo? A bude zas niekedy obnovený? Lebo by ma naozaj zaujímalo jeho pokračovanie. Téma bola viac ako vynikajúca.

A s románom predtým ste to urobili obdobne. Ale tam boli ešte len dve kapitoly, tak to ešte nebolo až tak veľmi bolestivé.

Takéto niečo dosť negatívne vplýva na vašich fanúšikoch, medzi ktorých sa hlásim aj ja.

Dúfam, že sa niečo také nezopakuje aj s týmto románom. Lebo už by som sa musela postaviť a dať ruky v bok a urobiť: no... no...

Lenka Oharková23.1.2018
 

Milá Severínko,

jsem moc ráda, že jste opět zavítala na moje dílo a mockrát děkuji, za milá slova. :) Doufám, že se bude líbit a jsem velmi zvědavá, jak se dílo bude vnímat, jaký z toho čtenáři budou mít pocity, protože si myslím, že příběh bude složitý v tom, na čí straně člověk bude.

Velice se omlouvám, že jsem předchozí díla stáhla. Měla jsem velmi náročné těhotenství (hodně hospitalizací). Myslela jsem si, že přidávání kapitol zvládnu, ale bohužel. Ale rozhodně se k nim budu vracet, jakmile bude toto nové dílo dokončené :)

Budu se těšit na veškeré připomínky :)

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Lenka Oharková

j.jpg
O mně

Momentálně jsem na mateřské dovolené a konečně nastal okamžik, kdy si mohu dovolit pravidelně usedat ke svému pracovnímu stolu, k mému notebooku a trávit pár hodin denně tím, že nechám své prsty pracovat nad klávesnicí tak, jak má fantazie přikazuje.
Mým snem je po sobě zanechat odkaz. A to právě formou knihy.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •