IKAR CZIKAR CZ

K y m p a fandí lídrům (Daniel Liberda)24.7.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 3538, Komentáře 0

 

O stát, o Kympu/změ.10. _K y m p a fandí lí..

Žádná čurda to nebyla. Přímo mistrovsky věrohodná, budoucí štěstí evokující scénka.



Tazatel: „Co je nového, vypadáš tak vysmátě?“



Ervín, záříc: „Zítra se žením.“



Tazatel: „To se asi znáte dlouho, kdy jste se seznámili?“



Ervín, zasněně: „Včera.“



 



 



O Stát, o Kympu,  \88  (ú.v.z.)



v dobách heroických zasloužil se jeden malý hoch. Stát neoblomně podpořil téměř desetiletý Palko, když sebral si školní tašku, a úplně sám přešel z polské třídy přes chodbu do třídy české. Zkrátka, přišel se na ní přihlásit. Požadoval zapsáni do 4. tř., neb mu náleží. Byla to  s í l a  v té době, i na to pověřené učitelstvo.



Zrovna před šestadevadesáti léty, kdy po sčítání obyvatel v obci a následného výnosu z r. 1922 o zřízení české jednotřídky v polské ludowce, pro nově přihlášené české děti.



Ze smíšené polské ludowki, kolem fotbalového hřiště se takhle Palko prošel v září r. 1927, aby se stal na krátkou dobu definitivním žákem nově otevřené české měšťanské školy. Do dvou let tam vlítla i moje máma Ema Zwiasová, úplně samozřejmě, jménem ji tam už zaštíťoval starší bratr Vilém.



Pro bližší představu, bylo to až 4 roky po vzniku Republiky Československé, kdy po krátkodobém přerušení výuky v jazyku českém se tato obnovila a navázala tak na více než dvoustoleté české školství v regiónu.



Zásadní záležitosti pro zdejší populaci však bylo rozdělení Těšínska - Těšína/Cieszyna mezi 2 státy. Rada vyslanců to stanovila v Paříži, v červenci r. 1920, a je to tak doposud. Ve Spa, lázeňském to městě se také rozhodlo, že Bystřice bude trvalým územím ČSR.



Můj budoucí otec moc dobře vnímal, že žije v mladém, nedávno vytvořeném státě. Nezbývalo mu ale nic jiného, než nastoupit na polskou základku dle tradice starších sourozenců a především proto, že bývala rakousko-uherská monarchie zrovna tehdy neumožnila vyučování mladé populace v jazyce českém. Příčiny, proč tomu tak bylo, zajisté už dohledali historici z obou pomezí. Nejspíš s nestejnými verzemi, jenže naši předchůdci se s tím museli umět vyrovnat okamžitě, a třeba i po svém.



Malý Palko neustále cítil, že mladému státu něco dluhuje, a všemožně se v té nemediální době pídil po bližším poznání. Když ho získal, na českou školu z vlastního rozhodnutí přešel a státu přidal k součtu dalšího loajálního občana české národnosti.



Řediteloval později na škole pan Štěrba, rodák od Brna. Palko ho zaujal a měli průběžně velmi blízký vztah. Ten se pak přelil i do let mimoškolních a následně se s tátou spřátelili i synové pana ředitele, starší Oldřich a mladičký Jaroslav.



Kamarády z polské školy Palko nikdy neopustil a udržoval s nimi styky, jak jen bylo možné. Mnohokrát působil ve sportující polské ,Śile‘, aby další dny se ve fotbalu rubal s novými kamarády českého ,Sokola‘.



Byl ještě nezletilý, bratr Janek po vojně. Rodiče chystali rozparcelování pozemků a přepsání těch rodičovských darů na děti. Tušil Palo, že se může s poli něco nenávratně ustanovit, tak neustále žadonil u rodičů o ,Kympu‘. Od raného mládí neústupně usiloval o možnost vystavět si sídlo ve vysněných prostorách nedaleko centra Bystřice.



Předtím ještě pohlédneme optikou majetkových vztahů na historické záměry s budováním vůbec, na pozemcích za Rakouska Uherska mými prarodiči nabytými.



Děd Pavel Liberda s ženou Annou, rozenou Gajdaczovou přibyl ještě za Rakouska Uherska do osady Bistritz na Těšínsku. Koupili rukou nerozdílnou, společně za celoživotní úspory sedm hektarů úzkého pásu pozemků táhnoucích se od hrany říčního údolí po levém straně toku řeky Hluchové, přes klikatící se prašnou cestu do Pasek útvarem zvaným ,Tomčali Kympa‘. Taková stvořitelová bábovička pro zábavu.



Pokračovalo se pak přes potůček Žabinec a až za vystouplý horizont, končící pod hranou svahu, za nepatrnou bezejmennou stružkou. Pole šířky kolem sta metrů vedou téměř souběžně s vedením vysokého napětí z východní strany až k Podermanskému. A v tomto pruhu, řekněme u půlicí čáry, tam se nacházejí Snózki, kouzelný a uklidňující to krajinný útvar. Dvojici strží s klikatícími se mokřady sevřená planinka. 



_Táta náš, Pavel byl z pěti žijících dětí druhý nejmladší, dle mínění ostatních nejvíc uvzatý. Chodil už do školy a nešlo mu „r“. U Hluchovky, cestou do i ze školy, u hučícího jezu pod kostelem, vyřvával to svoje érrrko tak dlouho, až posměšky ustaly.



Byl ještě nezletilý, bratr Janek po vojně. Rodiče chystali rozparcelování pozemků a přepsání těch rodičovských darů na děti. Tušil Palo, že se může s poli něco nenávratně ustanovit, tak neustále žadonil u rodičů o ,Kympu‘, tu okrajovou, jižní.



Že nejstarší sestra Anna, zvaná Hanka má pole po obou stranách potoka Žabince, kde dům Cymorkem stavěný dodnes stojí, bylo jasně předem dané. Úplně na konci polností ,Podol‘ dostal nejmladší Josef. A před ním táta pole měl mít. Snózki a louku ještě vlastnili jeho rodiče a mělo být dědictvím pro nezletilou Zuzku.



Přislíbili tátovi tedy tu jižní Kympu. Janek mávnul rukou nad tím škrpálem, k intenzivnímu zemědělčení nevhodného.



Ale potom se táta nestačil divit, když na plánech uviděl čeho to je vlastníkem. Jako nabyvatel malého krpálku, bez kousku rovného pozemku, se špatnou dostupností; spustil nad tím nadělním v rodině hrozný kravál. Následkem čehož, pole byla znovu přeměřena, přeparcelována. Táta svoje vysněné teritorium uhájil, Janek souhlasil. Dostal náhradou tátův příděl mírně svažitého pole za potokem a šel si po svých.



Tak Palo ,Kympu' v plné kráse dostal a namakal se. Nakrátko vládnul jsem jí sám, a …… /kdykoli, povolaným k doplnění přístupno/.



Jižní část Kympy se zaalpřetvářela změnou vlastníka, až ten dospěl a všelikým kamaradšaftům zamával. Až po skončené druhé světové vojně, tam povšechný cvrkot nastal. Neb naši, a otec zvlášť, připravovali tam urbanizační počiny.



_Nejdříve počin malý, neboť uvzatý byl Palo nadále. Z válečných a poválečných malých úspor (že na to rusi nepřišli?) se domluvil na výhodné koupi stavebního dřeva, a přes varování všech příbuzných, ostatních expertů a mámin odpor, postavil na své Kympě, v obci asi ojedinělý celodřevěný skeletový domek s nadpolovičním podsklepením. Odstartoval tak nekonečnou stavební mánií, jež přetrvává doteďka.



Okamžitě poté začal táta ve svahu nad silničkou stavět chlév a jako nástavbu, unikátní seník.



Původní připravované nejlepší místo na stavbu po částečném výkopu bylo zakonzervováno, takže na tom místě vyrostly ,Tatry‘ a vzápětí z betonu a kamenů z Hluchové stvořen bazén, alá vajíčko. Současná a neustále přetrvávající dřevěnice byla od prvopočátku záměrně kousek ideálnímu stanovišti posunuta. Kalkul byl velice jednoduchý. Až se naspoří na zděný barák, dřevěný se zbourá, případně bude na garáž, a tak nějak dále stále.



Zkrátka a jasně, to nejlepší stavební místo Kympy se nadále nachází v proluce mezi štítem dřevěnice a současným zděným barákem.



_Okolnosti v rodině si časem prosadily svou a krásná prosklená veranda byla nahrazena jedním zděným podsklepeným pokojem, chodbou, koupelnou, záchodem a špajzem. Strýc Vilém ještě namísto původní verandy splácal šíleně příkré schody, s prvním schodem v prahu, jinak tak žebřík přistavit. Vyboural do jediné podkrovní místnosti vedle okna otvor pro nové vstupní dveře a vpasoval je tam. V prostoru nad posledními dvěma schody se provedla zábradlím olemována uzoulinká rampička. Nikde jsem už podobnou nezahlédl a dodnes jsem se tam po hlavě nezřítil dolů, jak obvyklle jsem křtíval ostatní sousedská schodiště.  



Já se ségrou jsme spali v první místnosti, kterouž procházel obnažený komín. Byl to pokojík, který si zpočátku spíchnul Vilém, když u nás ještě bydlel jako svobodný. Eda se tam po vojně taktéž zjevil a stvořiteli ho už tehdy pořádně Partyzánkami zahuloval. Byly spory, ale jen pokud oba nemakali na obrovském oplocení sídla.



Tohle otec dokonale ovládal, udělat odborníka z někoho, na cokoli, co sám nezvládal, nebo spíše nestíhal. Původně byl ze strany zalesněného kopce ,Poledná‘ schodišťový prostor zatahovatelný závěsem a v něm zatočené schody. Do sklepa a na půdu, vlezla tam i mikrokoupelnička. Bylo to na tehdejší dobu velmi stylové, bohužel s důrazem na praktičnost se to zrušilo.



V tomhle prostoru pak Vilém v podkroví vytvořil malou ložnici pro rodiče, kde se netopilo, ale bylo dobře zaizolováno.



_Příjemně však bylo hlavně dole ve velkém obýváku, u sálajících úzkých a vysokých kamen. U zeleně smaltovaného Petra koksem vytápěného. Odehrávaly se v době rané, v neobvykle prostorném obýváku veškeré rodinné a společenské události.



Těch bylo na tehdejší dobu dostatek a částečně nahrazovaly společenské vyžití, které se tehdy odehrávalo prakticky jen na plesech. Tyhle plesy byly maminčinou skvělou parketou, neboť se tam objevovala zásadně v nových, vlastnoručně ušitých modelech.



Táta se před těmi plesy obvykle ládoval pouhým máslem, prý aby při likvidaci nabízného alkoholu, kromě "Na zdraví," nemluvil už hlouposti. A byl pak schopen ty případné mrtvoly kamarádů dovléci k domovu, opřít o murek, zabouchat na dřvi a zdrhnout? To speditérství však odpadlo současně s jeho pozbytou svobodnou minulosti.



 



\ Mj., v centru jižní části Kympy se nacházejí momentálně jen tři objekty.\



 



 



Princovo odcházení  \89



v plynoucím čase vyvstávalo stále zřetelněji. Nebyla to pouze jeho chyba, byl svou inteligencí a výcvikem předurčen k aktivní činnosti, k řešení měnících se situací se svým člověkem. Ne jen se povalovat pod stolem, kam byl často zaháněn, když neustále těsně následoval svoji paní, při jakémkoli jejím kroku v domácnosti.



Jeho prvopočáteční mladý pán pro hromadící se výzvy, před ním stavěné, neměl na něj potřebný čas. Omluvou slabou může být, že u nás zaniknul kynologický klub. Mladý pán se nemohl divit, že ani nezastavil psa, jež se po stopě vydal hledat svojí skutečnou paní, vykopávajíce brambory nad Snózkami.



Tiše ležel v brázdě byv hubován, a vytrval tam, i když se tam znenadání objevil důležitý nimrod Marosz odvedle a kasal se před mámou, že má právo ho zastřelit. Naše zřízení bylo velice nakloněno oné ozbrojené složce lidové myslivosti a jejich přehnaným právům, tak Princ ze sebe udělal sfingu.



Příště už mu máma dala košík na hubu. Princ držel hubu a byl rád, že může v mámině společnosti, aspoň v těch bramborách ležet.



Končil jsem osmiletku a chystal se na karvinskou strojnicko-technologickou průmyslovku. Táta učinil po dohodě s mámou rozhodnutí a Prince prodal jistému zájemci z Hrádku.



Dvakrát sice ještě přiběhl k nám, naštěstí jsem tehdy zrovna nebyl doma. Ale teď, při tom sepisování je mi z toho strašně zle, dostihly mě ty vzpomínané událostí.



Před léty k nám zvídavý pejsek důvěřivě vkráčel, nahlížeje jeho optikou, očekávání jsem mu zcela nenaplnil. Bezděky, paradoxně já od něj se něco naučil, aniž cítím potřebu to přesněji specifikovat. Čtu-li, slyším-li slovo věrnost, vybaví se mi Princ.



„Promiň nám Princi,“ říkám teď, už s plným vědomim, jak trýznivé je zažít rozluku a opuštění blízkých tváří.



Rozuzlení Princovy historie jsem se dozvěděl po létech a to, od Česlava. Ten potkal v Těšíně, kde pracoval jako knihař starého Vojkovského, pozdravil ho, představil se mu jako náš bývalý kynologický příznivec a byl poznán.



Byl z toho setkání k slzám dojat náš cvičitel, když společně zavzpomínali. Velmi dobře si nás všechny pamatoval a zvláště Prince. O jeho osudu měl přesné informace.



Po krátkém pobytu v Hrádku, byl Princ získán policisty a byl ,Jeho Výsosti‘ přidělen psovod. Zařadil se tak mezi služební psy, kde také svou úspěšnou kariéru a životní pouť v jedenácti letech ukončil



Ámen, i když vzpomínky si poroučet nedají.                  



          



                 



"Zítra se žením"  \90



Za slavné éry na hradě vyznamenaného stěžejního bystřického svazáka Pavla Moržola měl zdejší všeschopný mládežnický spolek taktéž nadšené ochotníky. Prim hrála sugestivní zpěvačka Máňa Hlavičková, starší to sestra mé spolužačky Emy. Kvůli této megastar, by se toho ochotničení zúčastňovali i úplni nekňubové. Musel se provést selektivní výběr a ti můzou nepolíbeni, bez potlesku naklusali na rukodělnou činnost, svazu neméně potřebnou.



K těmto nelze řadit bratrance, svazáka Ervína. Maje už po vojně, na hlavě „Emana,“ trubky gatě narvané na sobě, v rokenrolové to době. V dvouhodinovém pásmu scének a zpěvu, kdy se tam náhlý umělec pohyboval naprosto nenuceně, žádné fo-pá nezpůsobivši. Ale co jinak tam vlastně dělal? To je mi dodnes záhadou.



Ale navždy mi utkvěla tá mistrovská skeč na Szkubni. Pronášel Ervín na malém pódiu asi čtyři slova.



Žádná čurda to nebyla. Přímo mistrovsky věrohodná, budoucí štěstí evokující scénka.



Tazatel: „Co je nového, vypadáš tak vysmátě?“



Ervín, záříc: „Zítra se žením.“



Tazatel: „To se asi znáte dlouho, kdy jste se seznámili?“



Ervín, zasněně: „Včera.“



Bylo to přesvědčivé a věrohodné, aplaus velký. Spolek svazácko-ochotnický zářil i v okolí. Pódium ale Ervínovi už bylo trochu malé, tak požádal po krátké době jistou slečnu Amálii o ruku a byla svatba veliká.



Chce to výdrž, a co nevidět na povrch prosákne, jak to fakt proběhlo.



 



 



"Zkoštuj z mojiho\91



Ochutnávka rybízových vín se konala v podkrovní  televizní místnosti a současně pokoje Pavla Moržola. Dotyčný ale nepřítomen. Ten nejvýznamější místní svazák měl zvláštní schopnost ve vyhýbaní se pozdějším nepříjemnostem, po případných zpackaných společenských kratochvílich.



Zabydlena na druhém konci půdy, v další separé místnosti byla už i Alena se svým boxerem. Ten ani moc neštěkal, přátelský k nám teenegrům, stavěl se její manžel Ivan.



Z ovoce se u Moržolů dařilo především a jedině rybízu. Nakoupili místní obyvatelé společně hromadu cukru, orvali keře, narvali to do demižónů a zalili to po vrch vodou. Z už naplnivší se studnánky. Uzavřeli to bublákem a každý nadšený vinař si nalepil jmenovku na svůj výtvor. Pět demižonů se jmenovkami Alena, Ivan, Lešek, Česlav a Mama, bublaly ve foyeru mezi byty. Hezky svorně vypouštěly kysličník ....



Poměrně rychle to vygerovalo, na sluncem prohřáté půdě. Po hladině v demižónech ještě plavaly kuličky a už se rozlévalo do skleniček. Na katovickém televizním kanále zrovna sváděl myšlenkový souboj s rafinovaným vrahem občas něco polsky hovořící (k našim uším původní řeč s prodlevou přicházející), úžasný inspektor Colombo; zatímco já, poprvé nevyzpytatelné ovocné víno upíjel.



"Zkoštuj z mojiho", a teraz: "Zase z mojigo" se rychle, dle jmenovek střídalo. Zpočátku nic moc, pak v mírném limbu, poté neznámá ozvěna, úprk ven a všechno ven.



Několik let jsem na  vína vůbec zanevřel, až nakonec jsem zjistil, že ona v důsledcích za nic zlého nemohou. Nejprve je nutné porozumět procesům jejich tvorby a náležitě jim vyhovět.



Mnohem, mnohem později jsem také rozvíjel své vínoznalectví a ruka v ruce i someliérství. Mohl tak představit svým nejbližším a známým několik jim neznámých značek, pokud šlo bezproblémově zakoupit ve staré drogerii kvasinky ušlechtilých světových vín a ten obyčejný jablečný mošt k jim rozmnožení naproti v Potravinách u Rusza.



Postupným zdokonalováním vinařských fíglů to vygradovalo na takovou úroveň, abych sousedku, vín znalou učitelku Anku Sikorovu zmátl višňovým vínem s esenci ,bordeaux‘, za velmi ucházející, z konzumu zakoupeného.



Jenže u toho nezůstalo. Neustálým zdokonalováním se v oboru a především šetřením na cukru se vína stávala stále sušší, pak aspoň pitelná a v konečné fázi, ani do čaje. Nakonec nastala kapitola, kdy muselo dojít k žáru, neb to začínalo být na ocet. Zbývá mi už jen ovládnout poslední stupeň, což je výroba ovocného octa. 



 



 



Leoš neváhal  \92



a hned zkraje prváku na průmce, to naše bývalé zápasnické úpolování z osmičky uplatnil na nebohé konstituci Kováře Jardy z druhé A. Tahleta událost ať je ostatním malověrným mementem, že každá, v raném mládí získaná dovednost, v pozdějších létech má své využitelné uplatnění.



Počáteční školní půlrok jsme ojedinělým osvíceným ředitelovým rozhodnutím a školnice svolením (nebo obráceně?), celodenně pobývali ve škole; odpoledne do rána na horním patře. Tam v parafrázi k zavedeným internátním zařízením, trochu naivně pochopeným. Chyběl už jenom vrátný v kukani, ale jeho skvěle nahrazovala všudypřítomná školnice. Ta bydlela se svým Boháčem dole, za kabinetem tělocvikářů a odfrknout si od nás mohla od sobotního poledne přes neděli. To my, kariérní čekatelé zítřků nejsvětlejších, internátem znaveni, postupně mizeli zotavit se domů.



Byli jsme ubytování na pokojích, s volným průchodem ode dveří k oknům. Po obou stranách řady postelí se stolky a u dveří se dvěma skříněmi na všechny naše pěčki. Vedení školy včetně kuchyňského ansámblu bylo tak vstřícné našim potřebám, že jsme za malou úplatu pobírali dokonce dva měsíce teplé večeře.



Byl to podezřele příliš dobrý veget, jež nám záviděli ostatní, denně z domovů docházející a dojíždějící spolužáci. Hlavně, jak my internátníci se jen tak v papučích, z horního patra přišli do tříd ukázat a dospat se. Tohle nám bylo velmi zapotřebí, když jsme se v nářaďovně tělocvičny zmocnili boxerských rukavic a celé odpoledne se na střídačku, jen tak lehce ťukali. Často i hlavu trefili, takže vím, co to znamená, když boxerům po zápase na druhý den úplně plavou oči, a v hlavě … hučí Niagára…



Takže, pojďme si poradit s tou odpolední rvačkou. Za blíže nespecifikovanou urážku a neomluvení se za ní, toho Kováře držel Leoš na zemi. Přimo pod krkem ho držel, v uličce pokoje a čekal omluvu. Této situace byl jsem svědkem, jen co jsem si v podvečer zaskočil na pokoj pro svetr a něco na zub.



Dle dobrozdání ostatních, prali se hoši už asi hodinu a zbývalo v této zakonzervované fázi, dořešit to omluvou. Omluva nepřicházela. Tak se tam Leoš v průchodu mezi postelemi, stále držíc Kováře se zaklesnutým loktem pod krkem, pohodlně uvelebil a požádal mě, abych mu nalistoval sešit s učivem na příslušné stránce. S kusem žvance už konečně v klidu na televizní místnost kmitám.



Většinou tam čučel ruštinář Dížka, jež nás měl na internátě na starosti, coby rádoby výkonný vychovatel. Bydlel Dížka na stejném patře, napravo od schodů (my nalevo aby se to nepletlo), schopný později zdecimovat naší, léta na základce zdokonalovanou ruštinu. Na tenhle výkon mu později s přehledem stačil jen ten náš maturitní ročník. Co se týče spolužití na horním patře, zachovávali jsme vůči sobě, výhodný stav vzájemného neútočení.



Po televizi a nezbytné hygieně jsem se chystal ke spaní. Leoš už byl naučený, ale namodralý Kovář se doposud neomluvil, takže byl stále držen pod krkem. Ať prý zhasnu světlo a jdu ležet, že Jardu ještě trochu přidusí, děl kamarád. Měl s tím neomluvitelným spolubydlícím Leošek neskonalou trpělivost. Tu jsem už neměl já, rozehnal je a spalo se.



Ještě pár neděl se tak porůznu valné většině spokojeně spalo. Dospal konečně také úřední šiml a na základě nepřekročitelného požadavku, jemuž nešlo s okamžitosti vyhovět, ten náš veget bez náhrady zrušil. Dížka pak měla (vyžádal si to automatický opravař gramatiky) celé patro pro sebe. Pak si ten šiml vzpomněl i na tu Dížku.



/ To Dupa je lepší jméno, ještě si počtěte. /



 



 



cvičil k velké obezřetnosti  \93



Leoš ještě se svým Pitřikovským jménem docházel do B třídy a navazoval tak na rodinnou tradici, kdy tuto školu navštěvoval v jejím původním už propadlém stanovišti jeho starší bratr Bruno.



Zpočátku se mi chlubil, že je u svého třídního, matematika Bárty za hvězdu. To ještě využíval zbytek matematických dovedností, jež do nás stačil na základce nacpat Šodek. U nového učiva už jeho renomé pozvolna uvadalo. Takže se musel při zkoušení u tabule chovat stále obezřetněji.



Bárta totiž svým žákům poskytoval nejen matematické vědomosti, také je cvičil k velké obezřetnosti, pokud se nacházeli na tak nebezpečném území, na stupínku před tabuli. Zvláště při zapisování oněch počtů, kdy by při popisování tabule potřebovali ještě jedny oči vzadu. A to zejména, lišil-li se výsledek oněch počtů s Bártovým očekáváním.



To se lvím zařváním, jedním zběsilým skokem přistál předními lapáty na zátylku přemýšlejících adeptů věd matematických a uštědřil jim do něj pár bouchanců. Hlavy šetřil, pro svou neumdlévající víru, že ty jeho matematické poučky se tam někdy uhnízdí.



/ Hnízdily ty poučky ztuha, neb mládeži bylo zapotřebí tolika rozličných věcí a vjemů pochopovat. /



 



 



"Potřebujeme inteligenta"  \94



Jeden hezký letní den se fakt Ervín oženil a nevěstou mu byla ona avizována Amálie Cymorková, milá slečinka to z Louk nad Olší. Svatební hostina se odbývala z mého pohledu stále u starki, byť všechna režie hodování byla v rukou tety mami a její starší sestry z Konské.  



Den byl stále hezký, takže se po slavnostním obědě vyrojila z jizeb většina hostů na prostorný plac, nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Jedinečná příležitost pro dva sígry z Konské u Třince, jinak ctihodné masoře (řezníky) v podání starého Miecha se synem Jankem, provést plánovanou taškařici. K tomuto účelu si obětavě přichystali několik prázdných láhvi od piva, šátek na oči a před zvědavci zamaskovali lavor s vodou.



Svorně prohlašovali, že mají zajímavý úkol, který leckdo nesplní. „Potřebujeme inteligenta,“ hlásali a vyhledávali mého otce, „bo obyčejný člověk to těžko zvládne.“ Táta s mámou však na placu nebyli, šli se jen tak projít po ještě prašné silnici. Sígři museli odmítnout několik očividně méně inteligentních zájemců o provedení zkoušky dovednostní způsobilosti, než dorazil zpátky do placu správný inteligent.



Táta tušil, že za tu poctu bude muset nějak zaplatit, ale klidně se nechal se zavázanými očima vést starším Adamem. Zvysoka překračoval za sebou rozestavné láhve a blížil se k té poslední. Rychle se tam přitočil mladší sígr Janek a postavil za láhev lavor s vodou. Pravá noha obuta v nových semiškách překonávala poslední překážku a vznášela se nad rozhýbanou hladinou.



Všichni přihlížející zmeraveli, každým okamžikem očekávali žblunknutí při závěrečném došlapu. Lichá očekávání, nestalo se tak! A to zásluhou bleskového zásahu maminky, kdy brilantní volejbalovou rybičkou ten lavor s vodou převrhla a tátova semiška na suchý trávník došlápla.



I zakvíleli zklamaní sígři nad zmarem pečlivě připravovaného díla. Vynadali nezvané manipulantce za zkázu té srandy, žádná ženská jim nic podobného nevyvedla, neskonale hořekovali.



„Pěkná sranda,“ nedala se máma, „to jste si nevšimli jeho nových semišek? Bylo by po nich!“  „A jak bychom si jich mohli všimnout, když jste se procházeli po cestě?,“ dodávali věrohodně Miechové. Pak dozvěděl se teprve táta, co neviděl, a nakrknul se také.



Leč přišli poté na stoly další flašové a papové, neustále doplňované tetou mami dirigovaným komandem. Zábava zase nerušeně pulzovala dál a Ervín s Malkou vypadali stále stejně šťastně, neb bylo už nastálo s nimi ono velké ANO, jež před oddávajícím dnes společně vyslovili.



Ta pachuť z toho odpoledního venkovního extempore se pozvolně rozplývala, aby se ještě před večeři vytratila úplně. To už o nějakou tu zábavu jsem se začal starat sám, když jsem z gramofonu pouštěl různé odrhovačky a přes mikrofon občas hosty počastoval nějakým tím fórem, přístupný mládeži od patnácti let. Adrenalinově nastavená svatební sešlost si však toho valně nevšímala, snažila se zabavit po svém. Vždyť jedna ostuda na tak velké svatbě je trochu málo.



A Ervín s Malkou vypadali pořád stejně, až kýčovitě šťastně, jakoby vystupovali v té nemediální době v jakémsi unylém reklamním spotu na manželské štěstí.



/ Přece jen se po létech nějaká další ostuda našla. Tu, tehdy neviděnou zhůvěřilost lze přičíst na vrub nedostatečnému dozoru nad mládeži o 4 až 8 let mladších mne. Zrovna teď se konečně ségra pochválila, jak si obratně se svými vrstevníky stáhli flašku s půlkami pod prodloužené stoly a zařídili si tam dole mikro hospůdku s velmi nízkým stropem, maskovanou převislými ubrusy. /



 



 



Duněl pod koly  \95



Vyučování v objektu i areálu průmyslovky, SPŠ strojnické v Karviné bylo zkrácené a po secvičné spartakiádního vystoupení studijního dorostu na nemožně, poddolováním nachýleném fotbalovém hřišti v Orlové, jsem tentokrát jel domů vlakem kupodivu sám.



Nebyla to ani tak ospalost, ale z předcházejících činností byly mé oči tak unavené, že jsem je zavřel a celkem bdělý počítal zastávky.



Hnul se vlak z Těšína, oči jsem otevřel, ale pak mi došlo, že nemám nic ke čtení. Tak se znovu zavřenými víčky počítám zastávky dále.



Dopočítal jsem se k Vendryni a vzápětí mi bylo divné slyšet tak brzy známé, ale ne často slýchané dunění, které vůbec nemělo být. Duněl pod koly vagónu železniční most přes řeku Hluchovou a jelo se zadarmo do Hrádku.



Také zadarmo jsem se dostal zpět, díky pohodové pozdně odpolední pěší procházce k domovu.



V naprostém poklidu jsem stíhal procházet onou ,císařskou‘ silnici, místy pod korunami stromů, kde ještě nedávno z pohledu děje probíhajícího, mně a Edu na kole honil na jakémsi kolotřasu nějaký rozježený chlapík.



 



 



V papuli Gocušově,  \96



otevřené dokořán se náhle ocitlo vejce na tvrdo uvařené. Při chrápání dotyčného v rychlíku, cestou na chmelovou brigádu, na Žatecko. Najednou tam neplánovaně huplo to vajolo, jen takovým bezelstným vnuknutím z nastalé situace. Především díky mému gorolskému chápání situačního humoru. 



Obligátní cestovní vejce natvrdo mi při svačině zajídané chlebem s máslem a soli už vůbec nelezlo krkem. Tak jsem spolužáku ten oloupaný zbytek věnoval, jeho opatrným zasunutím čajovou lžičkou, přímo na růžový jazýček.



Vajíčko zanedlouho putovalo za pozornosti osazenstva v kupé do Karlíkovýho žaludku, když ho to aroma probralo a bezděky jej, jak papulu při probouzení sklapnul, spolknul. Dost to Karlíka Gocmana vylekalo, přestože ostatní spolužáci ho ubezpečovali, že se jednalo o neškodné, neosolené vajíčko. Do konce cesty se už neodvážil usnout.



Současní tenegři by mu zřejmě poskytli výživnější menu, tvrdili by mu, že nejmíň spolknul myš. My jsme ho už více neplašili, ještě jsme byli ovlivněni jakous to křesťanskou výchovou.



Že ta výchova měla jisté mezery, vysvitlo za pobytu ve chmelové vesničce, Velká Černoc to zvaná. Tam jsme byli brigádníci ubytování a v jezeďácké jídelně stravování. Byla jídla všeliká, taková domácká kuchyň. Tato přistála v ešusech, pro kterýžto účel jsme jej až z domova vezli. Přistálo-li v ešusu časté rizoto, změnily se záhy ešusy v zednické fanky. Fasádnicky jsme zamázli polovičkou toho zbylého břízolitu díry v zadní části venkovní omítky oné jídelny. Snad se to v zimním období nezajídalo zimujícímu tu ptactvu.



Pukly mi tam tesilové baloňáky, taková dederonská napodobenina kalhot. Naštěstí ve švech. Jako správný potomek slovutné krejčové jsem o sešití nežádal ani jednu ze dvou holek naší třídy. S vypůjčenou jehlou jednoho dobrodince jsem si je sešil sám a mohl se tak zúčastnit nedělního výletu do nedalekých Karlových Varů.



Ti co nejeli, pomysleli si, že si pěkně pospí. Chvíli to po ránu ještě šlo. Ale jen do doby než učitel matematiky, fotr Bárta naší Miriam, jež se obezřetně uklidila do Varů, naplnil svůj věrtel a při jeho vyprazdňování zjistil, že je na chmelnici z brigádníků samojediný. On totiž ještě předtím zabouchal na spáče, s tím, že už jde napřed. Ať za ním okamžitě ostatní, ještě ležící i spící, dorazí co nejdřív.



Na tu výzvu, pro tehdy ten nejobětavější spáč se zvednul a zcela zbytečně zajistil dveře kýblem vody. Ta mohutně vyšplíchla na nejbližší postele, jakmile rozzuřený Bárta vrazil do patra kravína, tam kde se nacházela regulérní brigádnická noclehárna. S neumdlévajícím řevem pak hnal své stádo do kopce, za Velkou Černoc, k prvním neobraným štokům.



O tomto neradostném probuzení zpraveni, o to více jsme si my účastníci výletu pak považovali ty Vary. I takovými to rozličnými krůčky mířili jsme neochvějně k těm světlým zítřkům.



 



/10  _mladověk objevující   \e. 86-96 \



-----------------------------------------------------------



Nebaví? ..klik na SOUHRN, kap. 0



 



 



 


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Daniel Liberda

O mně

Léta střídmě psal projektant více branží. Zkreslená technická myšlenka se doprovodila jednoduchým popisem.
Snad následkem vzrůstajícho tlaku stále sofistikovanějších stavebních úřadů po bohatší próze v textech a "určitě" reakcí na přemnožení daného slova v médiálním prostoru, naskočil take na pole literární. Sází tam do kláves jiná a jasná slova.
S třineckým werkem spjatý autor, svou paměť pošimral. Ego už ne, když ono svoji formou "literatury faktu" představuje Vám v příspěvcích čeho schopen byl protagonista dvou mezidobí. Jak prozaicky decentně zviditelňoval zářivé střípky z pádícího nám života. V kotlině tu byly doby veskrze skromnější, ale bohatší na vzájemnou lidskou komunikaci a fantazii. O tom se zde vede řeč.
Po pravdě popsáno, co napsáno. Neb autor si žádá "černé na bílém", s nadhledem popatřit, co se tu vlastně odehrávalo, v těch staletích jedinečných.

Daniel Liberda, Bystřice 31.7.2018

Moje nej
Cinky linky

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •