IKAR CZIKAR CZ

O Lvíčence, která se naučila kouzlit v domečku s duhou (Martina Suchá)10.9.2018
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 12, Komentáře 0

 

Lvíčenka byla malá holčička, která bydlela s rodiči ve starém stromě na planetě Zemi, ale kdykoliv se jí zachtělo, mohla si hrát i ve Vesmíru. Starý strom byl uvnitř ohromný. Vešly se do něj všechny Lvíčenčiny hračky i maminčiny šaty a tatínkovo nářadí. Místo tapet byla v domečku duha, a ta duha byla kouzelná. Stačilo se jí s důvěrou a otevřeným veselým srdcem dotknout a duha Lvíčenku odnesla rovnou do Vesmíru, kde si Lvíčenka hrála nejraději. Skákala z jedné planety na druhou, vozila se na poletujících meteoritech nebo si stavěla hrad z měsíčního prachu. Když se jí zastesklo po domově, zavřela oči, natáhla ruku do vzduchoprázdna a za chvíli už se držela duhy a svištěla vesmírnou rychlostí zpátky do domečku k mamince a tatínkovi.





Lvíčenka chodila také do lesní školy, kde se učila o moudrosti stromů a rostlin, o jejich historii i životě. Jednoho rána seděla v kuchyni u stolu, dívala se z okna a žvýkala palačinky s malinama, které ji maminka ke snídani připravila. Pak si všimla, že na kuchyňské lince stojí ještě kakao. Krásně se z něj kouřilo. Protože bylo ráno a Lvíčenka nebyla ještě úplně probuzená, nechtělo se jí pro kakao zvedat. A tak se na něj jen tak toužebně a trochu zasněně dívala. Dívala se na něj nějakou chvíli, když najednou uviděla, jak se hrníček s kakaem začal na poličce zvedat a mírně nadskakovat, až se zcela zvednul a mířil si to rovnou před Lvíčenku na stůl! Lvíčenka nevěřila svým očím – přitáhla si hrneček silou vůle! Rychle se napila kakaa a začala si přitahovat všechno, co jí napadlo! Šálu, maminčiny sluneční brýle, tatínkův model letadýlka, po celém bytě najednou lítaly desítky věcí, které si Lvíčenka silou vůle přitahovala. Lvíčenka dokonce z legrace před věcmi utíkala a schovávala se před nimi, ale věci ji následovaly a nechaly se k ní přitahovat. Lvíčenka skákala radostí a měla ze své nabyté schopnosti velkou radost, ale rozhodla se, že ji nikomu neprozradí a nechá si ji pro sebe.



 





 



Ve škole se nemohla soustředit na nic jiného, než na to, že teď může mít všechny věci, na které si vzpomene. A tak vyhodila svačinu od maminky do koše a místo ní si přitáhla rovnou dvě z batůžku svých spolužáků. Ti se docela divili, když zjistili, že jim maminka tentokrát zapomněla svačinu zabalit. Ve Lvíčenčině tašce také skončily krásné tužky a fixy, náhrdelníky, autíčka (i když s autíčkama si moc nehrála), panenky, talismany, zkrátka vše, po čem kdy zatoužila nebo co svým spolužákům třeba jen trošičku záviděla, a nebo jim to prostě nepřála. Hračky rychle přibývaly ve Lvíčenčině pokojíčku a za chvíli jich měla plnou skříň.



 



Jednoho dne měla jít Lvíčenka navštívit svého moudrého dědečka. Dědeček žil v sousedním lese a žil také ve stromě. Protože ale miloval vodu, bydlel ve staré vrbě, která ho skrz potoky a řeky spojovala s celým mořem. Cestou si Lvíčenka přitáhla plno lesního kvítí a přinesla tak dědečkovi krásnou kytičku. Když došla na kraj druhého lesa, uviděla dědečka, jak před starou vrbou bafá z dýmky a pozorně poslouchá, jaké novinky z okolí mu voda prozrazuje. Nestihla ani pozdravit a už slyší, jak dědeček povídá: „No to je dost, Lvíčenko, však jsem si říkal, kdy se za mnou podíváš.“ A Lvíčenka skočila dědečkovi okolo krku a chvíli s ním je tak poslouchala, co voda všechno povídá.



 





 



Když se voda zase ztišila, přemístili se k dědečkovi domů a tam si u čaje povídali, co je nového, a jak se mají maminka a tatínek, ale o své schopnosti Lvíčenka nic neprozradila. Až dědeček najednou povídá: „Lvíčenko, podej mi prosím tě brýle, chtěl bych se na něco podrobně podívat.“ A hop – brýle letí vzduchem přímo dědečkovi do klína – to proto, že Lvíčenka byla zvyklá si věci už jenom přitahovat. Dědeček se na ni zkoumavě podíval, pak se pousmál a povídá. „Tak tě vítám do naší rodiny.“ A rozpovídal se o tom, že přitahovací schopnost se u Lvíčenkových dědí už od dob, kdy v lese ještě nebyly žádné mohutné stromy a místo nich tu byly jenom malé ohebné proutky, které lesní zvěř tak ráda okusovala. Když dopovídal, podíval se na Lvíčenku zkoumavě a povídá. „A jak pak, Lvíčenko, svoji schopnost využíváš?“ A Lvíčenka se barvitě rozpovídala o tom, jak má plnou skříň hraček, jak teď svačí ty nejlepší svačiny a jak má spoustu nových prstýnků a panenek na hraní. Skákala radostí a rozpřahovala rukama, když ukazovala, kolik si toho k sobě přitáhla. Dědeček ji pozorně poslouchal, pozoroval ji a přitom se mu na čele tvořila hlubší a hlubší vráska.



 



Když Lvíčenka se svým radostným vypravováním skončila, posadil si ji na klín, pohladil ji po vláskách a povídal: „Milá Lvíčenko, schopnost, kterou máš, je velmi vzácná schopnost, kterou můžeš rozzářit a obdarovat celý svět. Můžeš ji využívat jenom ke svému prospěchu a držet ji v tajnosti, ale můžeš ji také sdílet tak, abys byla prospěšná i svému okolí.“ Dědeček se na ni dlouze, něžně a velmi moudře podíval a v tu chvíli Lvíčenka pochopila, že to, co dělala, nebylo úplně správné a zastyděla se. Pak dědečka zase objala a povídá mu: „Tak já už půjdu dědečku, abych mohla všechno rychle napravit a být prospěšná i ostatním.“



 



Vyběhla ze dveří, ještě rychle dědečkovi zamávala a už utíkala lesem a po cestě napravovala, co se dalo. Pomohla ptáčeti do hnízda, přiblížila zatoulané srnčí mládě zpátky k mamince a pastičky na zvěř poslala vzduchem rovnou do starého železa. Doma potom nablýskala všechna autíčka a panenkám učesala vlásky a druhý den ve škole všechno vrátila dětem zpátky do tašek. A ty které přišly o svačinu, teď měly v tašce mističku čerstvě natrhaných a voňavých lesních malin a borůvek. Okolo Lvíčenky bylo najednou spousta radosti a Lvíčenka z toho měla lepší pocit, než když měla skříň plnou cizích hraček.



 





 



Od té doby Lvíčenka své schopnosti využívá jenom tak, aby všem pomáhala a nikomu neškodila. Říká se, že nad lesem, v kterém bydlí, se občas v létě objeví černý mrak plný sněhu a bílou peřinou pokryje jediný kopec v lese. Vědci ze všech koutů světa si s tím lámou hlavu, ale nemohou záhadu rozluštit. Jen ti, co znají Lvíčenku, vědí, že se občas stane, že se dětem uprostřed léta zasteskne po sáňkování. A to by nebyla Lvíčenka, kdyby nechtěla být ostatním ku prospěchu.



 



Věnováno mému dědečkovi Karlovi Šrámovi, který velmi ovlivnil můj život, a na kterého každý den myslím.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Martina Suchá

O mně

Jsem normální ženská-holka s docela zajímavým životem. Psaní mě naplňuje, moc, ale zatím nemám moc čas se mu věnovat. Snažím se žít tak, abych byla šťastná. To je moje mise;-)

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •