IKAR CZIKAR CZ

Nulová zóna (Petra Pautten)24.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 401, Komentáře 0

 

Nulová zóna 9. - Návštěva u exmanželky

     Stroze přikývla a ustoupila, abych mohl vejít. Prošel jsem vstupní halou do rozlehlé ústřední místnosti bytu. Neměla pravidelný tvar, stěny tu ubíhaly v různých úhlech a tvořily otevřená místa, stejně jako částečně uzavřená zákoutí. Právě kvůli téhle místnosti jsme se pro byt rozhodli. Oba jsme měli rádi různorodost a prostor, což, jak se ukázalo, byla jedna z mála našich společných potřeb.



     V průchodu vlevo se znovu objevila Nina, sršící přebytkem energie.



     „No tak, tati, pojď už! Já mám něco nového, co se ti bude určitě líbit! Ukážu ti to, jo?“



     Amélie zasáhla. „No tak, Nino, tatínek sotva přišel. Takhle se k hostům přece nechováme. Ukážeš mu to za chvilku, teď ho nech, aby se posadil. Něco nám přišel říct, tak sem pojď taky.“ Obrátila se na mě. „Dáš si něco k pití?“



     Poděkoval jsem a požádal o čaj. Nina svěsila otráveně hlavu a přišourala se za mnou do relaxačního kouta. Trpělivost rozhodně nebyla její silnou stránkou. Já nebyl v necelých pěti letech jiný.



     Amélie mi přinesla kouřící šálek jasmínového čaje. Vypadala pořád stejně úžasně. Štíhlá pružná postava, dlouhé černé lesklé vlasy, jiskřivé šedé oči v dokonale oválném obličeji. V přiléhavých kalhotách a bílé blůzce jí to slušelo a ona to věděla. Na vzhledu jí vždycky záleželo, trávila spoustu času v pohybových a kosmetických centrech a pečlivě dodržovala životosprávu. Ochutnal jsem čaj. Byla v něm pořádná dávka citrónového sirupu. Jasmínový citrónový čaj jsem pil v době našeho manželství nejraději a ona to očividně nezapomněla. Napadlo mě, co asi rád pije ten její Jonas.



     Moje krásná exmanželka přerušila mé úvahy tím, že mlčky postavila doprostřed stolu dvě misky s ozdobně nakrájeným ovocem a zeleninou, ze kterých Nina zamračeně začala uždibovat. Amélie toho nikdy moc nenamluvila a to mi na ní časem začalo vadit snad nejvíc. Já byl komunikativní víc než dost a často jsem jí hlasitě a obšírně vyčítal, že o problémech jen mlčí. Místo hádky na mně za naprostého ticha vystřídala celou škálu pohrdavých, ironických a nenávistných výrazů, na které jsem neměl protizbraň. Neverbálně komunikovala víc než dobře, ale to jsem zase neuměl já. Zato naše holčička s mluvením neměla nejmenší potíže. Amélie Ninu milovala celým svým srdcem a bylo to od přírody opravdu trochu nefér, že byla Nina zrovna tolik po mně.



     Chvíli jsem usrkával čaj a přemýšlel, jak začít. Nina se ještě stále nimrala v ovoci a Amélie poodešla ke kuchyňské lince, kde kontrolovala uskladnění nákupu potravin, který patrně před chvílí dorazil.



     Zoufale jsem přemýšlel, jak začít, a pohledem bloudil po jednoduchém zařízení místnosti. Amélie a její nový partner bohužel pro mě patřili ke stále ještě nemalému počtu lidí, kteří si svá obydlí z různých důvodů zařizovali sami. Amélie by navíc ve svém minimalistickém a téměř asketickém bytovém vybavení nepřipustila ani špetku něčeho oživujícího nebo zbytečného. Její posedlost čistotou byla nezměrná. Navíc neměla pocit uklizenosti, pokud nebyly všechny drobné věci z dohledu, řádně zastrčené a uzavřené. Ani na barevnost si příliš nepotrpěla, ke štěstí jí stačily dva fádní pastelové odstíny a pak samozřejmě sněhobílá a černá. Přihlédneme-li k mé profesi, není divu, že jsme měli další obrovské pole pro neshody.



     Jonasovi tohle všechno zřejmě v nejmenším nevadilo, protože dal Amélii v zařízení bytu naprosto volnou ruku. Výsledkem bylo v mých očích spartánské prostředí, až příliš chudé na vjemy. Na tom pocitu nic neubraly ani materiály špičkové kvality, které prozrazovaly, že na tom obyvatelé nejsou zrovna špatně. Prohlížel jsem si opravdový béžový koberec, hranatý hnědý nábytek a nudné světle okrové stěny a došel jsem k názoru, že se mi nic z toho nelíbí. Sám jsem neměl nic proti jednoduchému stylu s čistými liniemi a bezvadným barevným laděním, ale tohle bylo hluboko za jeho hranicemi.



     Všude, kam oko pohlédlo, jen bezvýraznost a celkový dojem nijaké hnědi. Na stěnách bylo několik ponurých grafik, které mi rozhodně na náladě nepřidaly. Kuchyně byla v šedém lesklém provedení, žádné plastosklo ani oblíbený barevný kuchyňský plast, jedlo se u staromódně černého kulatého stolu s oblými hranami. Bez ubrusu, samozřejmě. Byl vůbec zázrak, že na oknech visely hladké bílé záclony ze skutečné tkaniny. V tomhle bych brzo propadl depresi, napadlo mě.



     Nina naštěstí vypadala odolně a asi byla taky jednoduše zvyklá. Její pokoj jsem navíc zařizoval z velké části já a ve fádnosti bytu působil jako hotová fontána barev a tvarů, kterou Amélie snášela jen kvůli naší dcerce. Zdálo se mi, že si je někdy sama vědoma podivnosti svého vkusu, a tak Ninin pokoj nechávala pod mým vlivem, i když ji to stálo nemalé úsilí. Když jsem své dceři naposledy přinesl dva měňavé duhové polštářky ve tvaru motýlů a ona skákala radostí až do stropu, jen nás obdařila útrpným pohledem a opustila místnost. Při té vzpomínce jsem se musel usmát.



     Odložil jsem šálek a přes stůl pohladil Ninu po vlasech. Veliké modré oči ke mně tázavě vzhlédly, zatímco ústa ještě žvýkala kousek žlutého manga.



     „Sluníčko moje, musím se ti moc omluvit, ale na ten výlet tento víkend nemůžu,“ šel jsem do toho rovnou. Překvapeně polkla a po vteřině svěsila hlavu nad stůl a pusa se jí začala neodvratně krabatit. Amélie okamžitě opustila svoje virtuální sklady a sedla si vedle ní. Honem jsem pokračoval.



     „Počkej Ninuško, neplač, to ještě není všechno. Vždyť už jsi vydržela tak dlouho čekat. Pojedeme jen o pár dní později, na tom se nic nemění, to ti slibuju.“



Žádná změna, ale zatím jí aspoň netekly slzy.



     „Vlastně jsem přišel poprosit maminku, jestli bychom si pak mohli vyrazili ne na dva, ale rovnou na tři dny, co tomu říkáš?“ Amélie poposedla a já se na ni radši nedíval. Ninin výraz zůstával stejný, ale začala aspoň pod stolem klátit nožkama, což bylo dobré znamení.



     „Myslel jsem, že bychom pak měli čas i na plavbu starodávnou lodí a podmořskou ZOO,“ dodal jsem ledabyle. Zdálo se, že se konečně chytla.



     „A budu moct nakrmit žraloka? Já bych mu vzala tu zadělávanou tresku, co máme k večeři, ta mu bude určitě chutnat. A budeme na té lodi i spát?“



Odvážil jsem se pohlédnout na Amélii. Tvářila se přísně, ale viděl jsem, že máme šanci. Štíhlými prsty jemně pročesávala Nininy vlasy.



     „Ze dvou dnů tři? Není to trochu moc najednou? O moři předtím nebyla žádná řeč!“



     Nina se jí vysmekla a začala honem provozovat všechny vyzkoušené prosebné metody od nejrůznějších obličejíků až po úpěnlivé zpěvavé žadonění. Snažil jsem se ji nenápadně umlčet gestem, aby nám to příliš okatou snahou nezkazila.



     „Promiň, Amélie, chtěl jsem jí to jen trochu vynahradit. Aby jí to nebylo tolik líto.“



     „A proč vlastně nemůžete vyrazit podle původního plánu?“ chtěla vědět.



      Vysvětlil jsem jí to. Dodal jsem, že je to pro mě i pro firmu nesmírně důležitá a taky zajímavá pracovní cesta, ale co se týče místa, mluvil jsem obecně o severní Africe a nezabíhal do podrobností. Sám jsem ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že bych se dostal až do samotné tajemné Sahary. Obrátil jsem se znovu na Ninu.



     „Přivezu ti něco z Afriky, chceš? Řekni, co by sis přála.“



     Prudce zamávala rukama.



     „A určitě pak pojedeme na tři dny, tati? A na tu loď? Za pirátama, co mají místo ruky háček a místo oka proužek?“



     Pokrčil jsem s úsměvem rameny. Teď už to bylo jen na Amélii. Bezděčně upravovala Nině ohrnutý rukávek a neodpovídala. Holčička se znovu pustila do přesvědčování a Amélie se konečně pousmála a pohrozila jí prstem.



     „Ale ozveš se mi dvakrát denně a dáš na sebe velký pozor, ano? A taky se budeš mýt a ve všem poslouchat tátu!“



      Ninin jásot nebral mezí. Už byla zase veselá a znovu mě táhla do svého pokoje. Pohlédl jsem na Amélii.



     „Děkuju, ani nevíš, jak moc to pro nás oba znamená. Až se vrátím z té cesty, domluvíme se na podrobnostech, ano? Skočím teď na chvilku k Nině, jestli ti to nevadí, už se s ní nedá vydržet.“



     Zavrtěla hlavou a zeptala se, jestli zůstanu na večeři. Jonas prý každou chvíli dorazí ze své pravidelné návštěvy atletického klubu. Tak proto dnes ještě není doma. Pokud jsem věděl, v Family Friendly společnostech se nikdy nepracovalo déle než do dvou či tří hodin odpoledne. Pravda byla, že Jonas mi zrovna dvakrát sympatický nebyl a fakt, že je novým partnerem mé exmanžely s tím neměl co dělat. Kudrantý svalovec, věčně rozesmátý až na půdu, s povrchním vyjadřováním. S díky jsem pozvání odmítl. Stejně pak musím spěchat, abych dorazil včas na tu schůzku s Edem.



     V rychlosti jsem prošátral postranní kapsu svého pracovního zavazadla, až jsem našel, co v ní bylo už několik dní ukryto. Pak už jsme s Ninou nechali Amélii v šedi jejího světa, a společně jsme vešli do jejího malého holčičího království.



      Obklopila nás směsice barev i tvarů, ale bez vkusu pokojík zařízen nebyl ani náhodou, na tom jsem si dal záležet. Nina měla nejraději odstíny žluté, červené a zelené, takže ty tvořily základ. Jinak většinu místnosti zabíral především obrovský hrací koberec, na kterém se střídaly nejrůznější povrchy, od dlouhých hebkých chomáčů, přes vyboulené sametové polstrování, až po hladké stezičky vinoucí se mezi hustě štětinatými ostrůvky. Byly v něm všechny tóny zelené a Nina ho milovala. Podle nálady si vybírala, do které části se se svými hračkami zrovna uchýlí, občas se stalo, že v huňatém objetí pečlivě čištěného koberce i usnula. Byl pro ni džunglí, městem pro panáčky, dráhou pro autíčka i místem k lenošení. Stál mě celé jmění, ale nelitoval jsem toho.



     V zaobleném koutě naproti stála žlutá postýlka s nezbytnými prolézačkami okolo a stěny byly plné nejrůznějších úschovných systémů pro spousty hraček. Měla tu také žlutočervenou půlkruhovou dětskou pohovku, na kterou pečlivě navršila pyramidu ze všech polštářků, které kdy dostala. Polštářky přece na pohovku patří, odpověděla mi s udivenou samozřejmostí, když na vrchol hromady aranžovala poslední duhové přírůstky od mě.



     Nabízel jsem Nině, že jí do pokoje nechám instalovat i nějaké sportovní prvky jako jsou houpačky, skákadla nebo madla, ale odmítla. Řekla, že tu nechce mít žádnou tělocvičnu a musel jsem se smát, když jsem si uvědomil, jak dokonale vystihla moje vlastní pocity. I já jsem potřeboval doma hlavně klid a pohodlí. Na cvičení a šaškování jsou určitě jiná, vhodnější místa. Amélie tohle rozhodnutí přivítala s neskrývanou úlevou, protože ji pořád dokola strašila vidina možného domácího úrazu. Vzápětí však aspoň utratila spoustu worditů za dalšího robotického uklízeče, specialistu na dětská prostředí.



     Poblíž vchodu jsem Nině zřídil dětské pracoviště, kde měla k dispozici různé druhy výtvarných potřeb, stavebnice a taky terminál rodinného stablonu s dětským incomem. Trávila tu stále více času a když bylo třeba už potřetí vyměnit celé moduly za vyspělejší, začalo nám s Amélií docházet, že technický talent naší dcerky bude zřejmě víc než průměrný.



     Nina mě táhla ne zrovna příliš schůdnou stezkou přes koberec k jednomu z mnoha výklenků vedle půlkulaté pohovky. Konečně jsme zastavili a Nina pyšně ukázala na dvě zbrusu nové okaté panenky, které na poličce seděly. Byly poměrně velké, určitě aspoň půlmetrové a byly oblečené v dokonalých kopiích současného značkového dětského oblečení. Všiml jsem si, že jejich oděv měl i úměrně zmenšené stehy, potisk i další detaily, takže oblečení působilo až neuvěřitelně reálně. Jedna z panenek měla blonďatou hřívu lesklých vlasů a modré oči, druhá pro změnu záplavu zrzavých vln a oči oříškové. Obě ke mně stočily pohled svých roztomilých kukadel a zatímco blondýnka se začala vesele usmívat, rusovlásce se v obličejíku rozlil úzkostný výraz. Vykulená očka vyčkávavě pohlédla na Ninu, která obrátila oči v sloup a zatvářila se otráveně.



     „Vždyť je to jenom taťka, nevidíš? Nic ti neudělá, neboj se.“  Panenka na mě znovu váhavě pohlédla a nesměle se pokusila o úsměv. Nina si postěžovala.



     „Pořád se hrozně bojí, člověk aby ji jenom uklidňoval a uklidňoval.“ Pohoršeně zatřepala hlavou.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petra Pautten

O mně

Je mi 45 let a píšu a vyprávím příběhy od dětství.
Na tomto místě bych vás ráda zaujala románem, který si dovoluji uvést ne jako klasickou sci-fi, ale jako příběh z neobvyklého prostředí s téměř detektivní zápletkou a akčními prvky.
Moc bych si přála, aby mu daly šanci i ženy.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •