IKAR CZIKAR CZ

Nulová zóna (Petra Pautten)24.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 5954, Komentáře 0

 

Nulová zóna (64.) - Neobvyklé doporučení

     „Proboha, Ede, co tě to napadá? Ani ve snu by mě nenapadlo tě z něčeho obviňovat. Nejsi přece odpovědný za nic, co Tibor udělal. Bylo to jen jeho rozhodnutí a teď za to musí nést následky taky sám! A já nikam odcházet nehodlám.“



     Můj šéf mě chvíli jen tiše pozoroval a já uviděl, jak se mu najednou lesknou oči. Sám jsem pohnutím už taky skoro nemohl dál mluvit. Nastalé ticho se dalo skoro krájet. Zachránilo nás zdvořilé zakašlání, které se vedle nás najednou ozvalo. Málem jsme na detektiva Kristoffa úplně zapomněli. Ed se na něj omluvně podíval a pak se konečně poprvé pousmál. V přímém pohledu jeho šedých očí už jsem ho zase poznával.



     Svezl jsem se zpět do své klubovky.



     „Budu se muset zeptat, kdy mě hodlají propustit,“ prohodil jsem mnohem volněji. „Už doopravdy potřebuju zpátky svůj moblon a být zase on-line se vším všudy. Počkej, až ti povím, s kým vším jsem na banketu mluvil. Mám pocit, že budeme mít brzy práce nad hlavu.“



     Pozoroval jsem úsměv, který se Edovi pomalu rozléval po tváři. Tak to bychom měli, pomyslel jsem si spokojeně. Jednu věc jsem ale pořád nevěděl. Otočil jsem se na pozorně přihlížejícího policistu.



     „Jak jste vlastně přišli tak rychle na Tibora, detektive? Prozradili ho jeho spojenci?“



     „To je na tom případu docela zábavné,“ zněla překvapivá detektivova odpověď. „Ne, nikdo jeho jméno zpočátku neuvedl, ani žádná technika ho neidentifikovala. Stačila jen trocha staré dobré policejní bystrosti,“ zasmál se nečekaně. „Vzpomínáte si, jak se objevil ve Vile tenkrát večer, hned poté, co jste zachránil pan Kozlowského a my sotva dorazili? Řekněte mi, jak se mohl tak rychle dozvědět, že se u vás, až v zóně F, něco přihodilo?“



     „Pokud vím, zmiňoval se o tom, že jel zrovna kolem a ze svého vozu viděl v dálce světla a policejní signalizaci a usoudil z toho, že se ve Vile něco děje,“ odpověděl jsem popravdě.



     „No vidíte, a stačilo si jen ověřit, že z žádné jízdní úrovně, a to ve viditelné vzdálenosti od vaší firmy vás vedou hned čtyři, není možné Vilu zahlédnout. Ze všech úhlů je krytá buď jinými stavbami, parky nebo ochrannými bariérami. Smůla, že? Rychle jsme tím pádem pochopili, že se váš kolega do Vily vydal proto, že věděl, že se v ní něco stalo. Jel samozřejmě zkontrolovat důsledky útoku robota a nepochybuji, že byl opravdu nemile překvapen, když na místě nalezl vás, nás, a dokonce stále ještě živého pana Kozlowského,“ zakončil detektiv Kristoff a v hlase mu zaznívalo nefalšované zadostiučinění.



 



***



 



     Nebe nad městem se zatáhlo olověnými mračny a babí léto zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Chladný vítr srážel listí ze stromů po hrstech a dával jasně najevo, že pravý podzim teprve přichází. V prostorné místnosti s oblými rohy však změnu počasí prozrazovalo jen vzdálené občasné ťukání drobného deště.



     Ten zvuk mi pořád ještě nedělal dobře.



     Z kliniky jsem byl doma už několik dní a Maju propustili teprve včera. Její játra i další orgány potřebovaly o něco důkladnější obnovu než ty moje. Naše setkání ihned poté, co jí konečně bylo dovoleno se naplno probudit, až příliš připomínalo scénu z levného romantického filmu, a tak nás personál nakonec raději ponechal o samotě.



     Těšili jsme se s Majou ze šťastného konce i ze vzájemné společnosti ještě celý další den, než jsem kliniku opustil. Věděl jsem ale, že svou malířku zanedlouho zase uvidím. Péči o ni teď měla na nějaký čas převzít rodina, obzvlášť její otec trval na tom, aby alespoň týden strávila doma. Nakonec souhlasila, ale rovnou mu oznámila, že se do svého obytného ateliéru v Evropě hodlá vrátit co nejdřív. Schůzku se svým novým obchodním partnerem a čirou náhodou i přítelem už totiž měla předem pevně domluvenou.



     Kromě návratu do práce mi zbývalo ještě navštívit svou dcerku, ale množství více i méně rozrušených, rozzlobených a vyděšených zpráv od Amélie, které se na mě vyhrnuly okamžitě poté, co jsem se připojil prostřednictvím svého nového moblonu, mě přimělo tu náročnou akci ještě o chvíli odložit. Dnes mě čekalo ještě setkání s Ambogliovými, a na něm jsem potřeboval působit klidně a vyrovnaně.



     Teď jsem tedy seděl v apartmá luxusního hotelu Galax, kde byli afričtí manželé na své další cestě momentálně ubytováni. Banket podle všeho splnil všechna očekávání a Ambogliovy teď čekal nejméně roční maraton konferencí, schůzek a dalších akcí spojených s otevíráním a podporou Nové Sahary. Vůbec jsem jim to nezáviděl, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že i tuhle část projektu dovedou do zdárného konce.



     To, že jsme já a Maja banket předčasně opustili, bylo několika zvídavým návštěvníkům vysvětleno náhlou zdravotní indispozicí mé útlé přítelkyně a jak se zdálo, nikomu jsme u stolu zase tak nechyběli. Pravdu se prý dověděl jen můj báječný průvodce divočinou, Alex. Byl jsem průmyslové policii opravdu vděčný za její diskrétnost, díky které nebyl banket ničím narušen. Od obou manželů jsem později dostal osobní zprávu, ve které vyjadřovali své politování nad tím, co jsme já i Maja museli vytrpět, a ve které celé to nechutné spiknutí, jak se vyjádřili, hluboce odsoudili. Podle všeho měli podrobné informace o celém případu, jako by se jich policejní utajení snad vůbec netýkalo.



     Oba Afričané teď opět seděli naproti mně a jejich tváře prozrazovaly zvědavost. K ubytování se vybrali apartmá v minimalistickém stylu, které bylo naprostým opakem jejich zdobné a barvami hýřící rezidence. Rozlehlý pokoj v mdlých odstínech šedé a béžové byl vybaven jen několika přísně geometrickými kusy nábytku, zatímco veškeré další vybavení a osvětlení bylo naším zrakům umně skryto. Jedinou výzdobou byly dva propojené kruhy a čtverce na jedné ze smetanových stěn. Okna úplně chyběla, místo nich mělo apartmá průhlednou plochou střechu a strohé stěny se samozřejmě uměly proměnit ve špičkové vizuální panely. Teď však nebyly aktivní a já si nemohl pomoci, připadal jsem si tady trochu jako v prázdném hangáru naší Vily. Povědomá dvojice osobních strážců, nehybně stojících u dvou protějších stěn, přívětivost prostoru nijak nezvyšovala.



     Poposedl jsem v šedivém hranatém křesle a to mi okamžitě nabídlo novou sedací polohu. Nevšímal jsem si toho a dál přemýšlel, jak nejlépe shrnout svoje závěry. Tušil jsem, že se mým hostitelům úplně líbit nebudou.



     „Tak už se do toho pusťte,“ pobídla mě lehce Elen, dnes oblečená v jednoduchém světle modrém modelu, tentokrát zcela moderního střihu. „Buďte ale prosím upřímný, skutečně potřebujeme znát pravdivý stav věcí.“



     Horatio ve svém elegantním obleku šedé barvy jen s několika modrými doplňky vypadal jako pravý diplomat. Tvářil se ale docela přátelsky. Vyhledal jsem si tedy v moblonu příslušné podklady a začal.



     Popsal jsem jim krátce svoje neobyčejné putování po Zakázané zóně i to, jak se můj zpočátku přezíravý postoj docela rychle změnil. Každá z návštěv pro mě byla plná překvapení a nových informací. Vyslovil jsem svůj obdiv nad tím, co všechno tak malý počet lidí v minulosti dokázal a na čem všem ještě pracují. Řekl jsem, že stále nemůžu uvěřit tomu, že se ta úžasným způsobem oživená krajina skutečně otevírá vnějšímu světu a že jsem se ještě nikdy v životě necítil tak zničený, spokojený, zděšený, ohromený, nadšený a vyčerpaný jako za ty dva dny strávené v Zakázané zóně. A že bych se tam zase někdy moc rád vrátil.



     Oba manželé se při mém vyprávění tiše usmívali a Horatio krátce poznamenal, že bych si měl pomalu odvykat pojmu Zakázaná zóna. Teď už je to navždycky jen Nová Sahara, připomněl mi.



     Přikývl jsem a poté se pokusil dobrat k jádru věci. Oznámil jsem jim, že jsem dostal všechny odpovědi, které obvykle potřebuji, abych mohl navrhnout nové obytné prostředí. Dychtivě přikývli a čekali, s čím přijdu. Znova jsem projel všemi grafy vytvořenými z dotazníků, mými propočty i analýzami. Nemělo cenu jim je ukazovat. Bydlení, které bylo podle mého názoru pro rodiny pouštních rytířů nejlepší, se v nich stejně najít nedalo. Po chvíli oboustranného mlčení ticho prolomila samozřejmě Elen.



     „Vy se nám to bojíte říct, pane Kalle? Je to tak těžko uskutečnitelné, nebo příliš nákladné? Ujišťuji vás, že na to můžeme věnovat opravdu značné prostředky,“ snažila se mě povzbudit.



     Usmál jsem se.



     „Máte pravdu, Elen, je to jak drahé, tak těžko proveditelné. Aspoň podle toho, co jste mi na začátku říkali. Víte, život těch rodin je po spoustu generací těsně spjat s izolovaným prostředím Zakázané…, vlastně Nové Sahary,“ opravil jsem se honem. „I když odjakživa vědí, že v konečné fázi projektu budou muset z chráněného území odejít, může jim ten odchod nevratně ublížit. Nejsou jako vy, kteří jste zvyklí se pohybovat v obou světech, oni žijí, pracují a stále se vracejí tam dovnitř. To mě ostatně překvapilo nejvíc. Mohou venku studovat a klidně se zapojit do našeho báječného civilizovaného světa, a přece v naprosté většině dávají přednost té opuštěné zemi. Vracejí se tam, protože to je jejich pravý domov.“



     Odmlčel jsem se. Ambogliovi mě pozorně a poněkud překvapeně sledovali.



     „Kromě běžných otázek jsem každému z nich položil ještě jednu navíc. Napadla mě vlastně až tam,“ přiznal jsem se. „Ptal jsem se, bez čeho by si svůj nový domov neuměli představit. Ani v jednom případě odpověď nezahrnovala nic z vnějšího světa nebo z jim nedostupných technologií. Zdá se, že o něčem takovém vůbec nesní. Naopak, všechny odpovědi označovaly to, co by ze svých dosavadních domovů nejvíce postrádali. Skleník se zeleninou, rodinnou školu nebo smečku domácích mazlíčků,“ vyjmenoval jsem několik případů. „No řekněte, Elen, mohou tohle mít někde v současném moderním obytném komplexu?“



     Moc dobře jsem vnitřní zóny znal. Excelentní pokrytí všemi on-line výdobytky a službami, ale zničující hustota obyvatel a astronomické ceny za každý volný metr prostoru. Vnější zóny na tom byly z tohoto hlediska jen o trochu líp.



     Ani jeden z manželů ale stále nic neříkal. Netroufal jsem si odhadnout, jestli je to mlčení souhlasné nebo rozhněvané.



     „Jeden z nich se se mnou o stěhování dokonce vůbec nedokázal bavit. Tak bolestné pro něj to téma bylo. Vsadím se, že víte, který,“ zasmál jsem se ve snaze situaci trochu odlehčit. Moji hostitelé však nadále mlčeli.



     Předklonil jsem se v křesle.



     „Chtěl bych vám ještě říct, že všichni neskonale obdivovali vaši ochotu tolik investovat do jejich dalšího života. Ale znovu opakuji, budou-li muset z Nové Sahary odejít, zničí je to, tím jsem si jist. Sice tím právě vzdávám jednu z největších možných zakázek naší firmy,“ narovnal jsem se a křeslo mi okamžitě podepřelo záda, „ale někdo vám musí sdělit to, co by vám oni sami říct nedokázali. Proto vás prosím, jestli jen trochu můžete, ponechte jejich domov tam, kde je.“



     Nastalo dlouhé ticho. Pak se Horatio konečně pohnul. Rukou si přejel po čele a krátce pohlédl na svou manželku.



     „S tímhle ale projekt vůbec nepočítal,“ promluvil polohlasně. „Na to území jsou připravené podrobné simulace a plány, nemůžou tam zůstat.“



     Byl jsem zticha a raději se neodvažoval nic namítat. Elen si povzdechla a pak na mě upřela své gazelí oči rámované dnes modročernými řasami.



     „Vždycky jsme si zakládali na tom, Horatio, že se projekt dokáže přizpůsobit novým okolnostem,“ poznamenala. „Oni teď všichni žijí na poměrně malém území a jedna trvale chráněná oblast by se snad dala obhájit. Bude nás to sice stát víc, než jsme čekali, ale mám pocit, že jim to dlužíme, nemyslíš?“



     Dívali se jeden na druhého a já napětím ani nedýchal. Myslel jsem na průzračné potůčky děvčátek Chalipinových a celý jejich fantastický skalní dům, na křehkou krásu skleníkového parku Kuhutových, na rodinnou zoo u Fawkesových, na bažiny plné záhadných rostlin i na prastarý Anthonyho srub. Doufal jsem z celého srdce, že nic z toho z Nové Sahary nezmizí.



     „Tak dobrá, můžeme to zkusit,“ uslyšel jsem poté Horatiův hlas. „Asi nám nic jiného nezbývá. Nakonec, vždyť oni jsou svým způsobem druh, který je třeba ochránit před vymřením.“


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petra Pautten

O mně

Je mi 45 let a píšu a vyprávím příběhy od dětství.
Na tomto místě bych vás ráda zaujala románem, který si dovoluji uvést ne jako klasickou sci-fi, ale jako příběh z neobvyklého prostředí s téměř detektivní zápletkou a akčními prvky.
Moc bych si přála, aby mu daly šanci i ženy.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •