IKAR CZIKAR CZ

Nulová zóna (Petra Pautten)24.8.2017
 

0
 počet hodnocení: 0
přečtené 6236, Komentáře 0

 

Nulová zóna (50.) - Stařík a srub

     Po další půlhodině jsem musel uznat, že by tady byly naše čtyřkolky vážně k ničemu. Stezka prudce měnila sklon i povrch, dvakrát jsme dokonce narazili na kamenité koryto prudce tekoucí říčky, kterou koně k mému údivu s klidem přebrodili. Bylo to neobyčejně zvláštní, nechat se vézt na hřbetě toho velkého zvířete, které nepotřebovalo z mé strany takřka žádné pokyny. Jen mě už začaly z nezvyklé polohy brnět nohy, a tak jsem raději znovu přemýšlel o varovném vzkazu.



     Přinutil jsem se nepřipouštět si nesmyslnost celého podezření, což jinak moje úvahy přerušovalo s pravidelnou neodbytností. Jestli nad tím vším mám vůbec nějakým způsobem uvažovat, musím to prostě vzít jako v nějakém detektivním příběhu.



     Takže to máme nejprve motiv. Ten je mi zatím naprostou záhadou, což je vážně smůla. Co alibi? Se svými plány na cestu do Zakázané zóny jsem se sice nijak netajil, ale zároveň jsem o nich nikde ani příliš nemluvil. Kromě mých spolupracovníků o nich vlastně věděla jen moje rodina. Nina a Amélie jsou mimo podezření, takže jediné šílené podezření by mohlo padnout na Améliina nového partnera Jonase. Neměl jsem sice sebemenší tušení, proč by měl právě on zájem mi jakkoli ublížit, ale pokud je motiv neznámý, nezbývá než s Jonasem počítat. Naneštěstí jsem ho už pěkných pár týdnů vůbec neviděl.



     Co to vzít naopak, tedy probrat lidi, se kterými jsem se na cestě seznámil? Kromě krátkých náhodných setkání v Oasis City tu byl už zmiňovaný RACER. Připustil jsem si, že s jeho posádkou i spolucestujícími jsem kvůli nehodě navázal opravu blízký vztah. Jestli to ale podle tvrzení policie nehoda nebyla, je možné, že by se někdo z nich se mnou seznámil záměrně? Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Nemohl jsem si pomoci, jen blázen by dobrovolně lezl na palubu vznášedla, o kterém by věděl, že s námi brzy ztroskotá.



     Ledaže by ten někdo na RACER nastoupil a teprve pak nehodu bůhvíjak způsobil, napadlo mě. Třeba se mu to mu to nějak vymklo z rukou. Vzpomněl jsem si na plavovlasého Nicka, který za to neštěstí zaplatil životem. Ačkoli se mi líbil, osobně jsem ho neznal a bylo by pro mě nejsnazší představit si ho jako najatého tvůrce nehody, kterému jeho plán tak úplně nevyšel. Povzdychl jsem si. Problém byl v tom, že podle vzkazu ohrožení mé osoby stále trvá, takže ani smrt Nicka v roli hlavního podezřelého nic neřešila.



     Koně začali stoupat šikmo vzhůru po úbočí prudkého kopce porostlém nízkými houževnatými dřevinami a spoustou polosuché trávy. Musel jsem se v sedle předklonit a udržovat rovnováhu. Obdivoval jsem oba koně, jak vytrvale a hbitě nás vynášejí nahoru. Alex si v sedle tiše pobrukoval nějakou písničku a pak se otočil a zavolal na mě, že už tam brzy budeme.



     Vrátil jsem se ještě na chvíli v myšlenkách ke svým spekulacím. Co osazenstvo pouštní základny Duna? Vzpomněl jsem si, jak starostlivě o nás ve svých technologicky omezených podmínkách pečovali a navrátili nám tím zdraví v rekordním čase. Uzavřený v lékařském lůžku jsem byl v umělém spánku určitě tím nejzranitelnějším objektem na světě. Nebylo by nic jednoduššího, než některou léčebnou sekvenci poškodit nebo nedodržet. Navíc, v jejich středověce vybaveném areálu bylo tisíce možností, jak se mě v naprostém soukromí vnější zóny elegantně zbavit.



     Něco tu prostě nehrálo. Jakoby se informace o tom, kde se právě pohybuji, dostávala k někomu se zpožděním. Pokud by to opravdu byly útoky zaměřené na mě, pak se odehrály vždy v tom prostředí, kde jsem se zrovna nacházel, ale nikdy ne za těch nejvýhodnějších okolností. Moje štěstí zřejmě bylo v tom, že jsem se poměrně rychle přesouval z místa na místo a nezůstával nikde dlouhou dobu. To všechno výhodně doplňovala technologická odloučenost vnějších zón. Jestli je to tak, usoudil jsem nakonec, pak musím být skutečně v největším bezpečí právě zde, v Zakázané zóně.



     S tímto uklidňujícím zjištěním na duši jsem spolu s Alfou zastavil na malé mýtince, tak jak to před námi udělal se svým koněm Alex.



     „Váš poslední dotazovaný bydlí zrovna tady,“ ukázal můj průvodce na opačný konec mýtiny a se stínem pochybností dodal: „Doufám tedy, že bude spolupracovat.“



     Jeho poslední poznámku jsem vnímal jen na půl ucha, protože mou pozornost úplně zaujal fantastický výhled, který se před námi na mýtince otevřel.



     Jako na nějakém obraze, zarámovaném pokřivenými větvemi stromů rostoucích na okraji mýtiny, se pod námi do dálky rozprostírala romantická pahorkatá krajina protkaná několika stužkami bystřin. Skalnatá návrší byla lemována nevelkými hájky nečekaně urostlých listnáčů i jehličnanů, zatímco břehy potoků se přímo topily v záplavě bylin a květů. Nad nimi se třepotala hejna motýlů. Po obloze, dnes efektně pokryté bílými peřinami oblaků, poletovaly různé druhy ptáků. Uprostřed toho všeho v dálce zářil pohádkově zbarvený palác, který se v tom neuvěřitelném výjevu vyjímal jako diamant. Okamžitě jsem v něm poznal objekt z holografické pozvánky. Tak tam se to tedy už zítra podíváme!



     Nemohl jsem od paláce odtrhnout zrak a teprve Alexovo důrazné připomenutí mě probralo.



     „Tak už přece pojďte, naše Kasba tady bude stát ještě dlouho, o nic nepřijdete,“ sdělil mi pobaveně, když už stál u mého koně a přidržoval ho za řemínek na hlavě. Váhavě jsem se překulil v sedle a po břiše se mi nějak podařilo sklouznout na zem. Můj společník obratně připevnil koně úvazy k nejbližšímu stromu a oni se okamžitě začali klidně popásat. Pohladil jsem vděčně svou Alfu za to, že mě bez nehody dopravila až sem, a ohmatával si přitom zdřevěnělé končetiny. Rozhlížel jsem se, kam že to teď vlastně máme přesně namířeno.



     Nenápadné chajdy jsem si všimnul až na podruhé. Veškerou pozornost na mýtině strhával úchvatný výhled, a tak bylo to ošklivé stavení postavené na úbočí kopce, napůl zarostlé divokými keři, skoro neviditelné. Od okolního lesa jej neoddělovalo vůbec nic. Neviděl jsem žádné známky jejího obydlení, dokonce ani vyšlapanou stezku.



     Tázavě jsem zvednul obočí, ale Alex jen pokrčil rameny.



     „Asi jsem vás měl upozornit na to, že starý Anthony Mahiro je poněkud podivín. V žilách mu koluje pěkně pestrá směsice genů, řekl bych, že snad trochu od každého evropského a severoafrického národa, co kdy existoval. Pro projekt byl jeho rod důležitý hlavně proto, že jeho příslušníci měli mimořádný cit pro půdu. Dokázali přesně určit, co se může nebo nemůže v dané oblasti udržet za rostlinstvo a měli vždycky pravdu. O každou přidělenou oblast pak vytrvali pečovali a teprve když je přestala potřebovat, přesídlili dál. Anthony je bohužel poslední svého rodu. Jeho manželka zemřela před patnácti lety a děti neměli. Od té doby žije tady, málokdy se s někým stýká a kromě dohledu nad širokým okolím se stará hlavně o naši malou koňskou populaci.“ 



     „Čím se tady živí a jak sem dostává energii?“ zajímalo mě.



     „Nějaké zásoby mu přibalují v dodávkách pro koně a pokud vím, má tady jeden nebo dva prastaré solární panely. Ale on stejně skoro nic nepotřebuje. Spoustu věcí si nasbírá v přírodě při svých potulkách a pořád je velice manuálně zručný. Občas přijme nějaké to oblečení, a to je všechno. Kasbu má sice odtud na dohled, ale myslím, že tam dosud nikdy nebyl. Má nadevšechno rád svůj klid a svou samotu.“



     „To tady vážně žije v sám v lesích jako nějaký poustevník?“ nemohl jsem uvěřit.



     „Vlastně ano,“ přikývl Alex. „Pojďte, snad ho zastihneme doma. Když jsem si u něj včera půjčoval ty koně, říkal jsem mu, že se u něj zastavíme. I když z toho nebyl z toho zrovna nadšený.“



     Vydal jsem se za Alexem k domku se smíšenými pocity. V kostrbatém povrchu stěny, postavené z bůhvíčeho, nebyly žádné dveře ani okna, ale můj společník klidně pokračoval těsně okolo toho podivného stavení někam dozadu a za roh. Podél další stěny jsme se museli doslova prodírat neudržovaným houštím. Chránil jsem si oči před ostrými větvičkami a přemýšlel, kudy se do té barabizny jenom dostaneme. Za dalším rohem to bylo konečně lepší. Pak jsme zastavili na travnatém návrší.



     Do přední stěny domku se opíralo slunce, což dodávalo letité stavbě zvláštní seschlý půvab. Teprve teď jsem si uvědomil, že je postavená z opravdových a hodně starých klád. V průčelí jsem zahlédl těžké pokřivené dveře, jejichž horní část zdobil umně vyřezávaný reliéf, tvořený mnoha propletenými listy. Okna měl domek jen dvě, navíc nesmyslně malá a hluboko zapuštěná. Ke svému překvapení jsem zjistil, že jsou na nich stejně jako v Duně starodávné těžké a pořádně oprýskané okenice, teď právě doširoka otevřené. Ve vzduchu se vznášela sytá vůně vlhké hlíny a vyschlého dřeva a já si připadal jako v jednom z těch skanzenů, které jsem různě po světě navštívil v dobách svých studií. Domek stál v horní části přírodní mělké rokliny, z obou stran ohraničené skalami a místními dřevinami, která se svažovala v nesmírně dlouhém zahnutém pásu někam daleko dolů, kde se ztrácela v kamenitých pahrbcích. Výhled tu nebyl tak uchvacující jako ze samotné horní mýtiny, ale stejně stál za to. Nádherné centrální sídlo Af-Almusistů, kterému jsem se po vzoru Alexe snažil říkat Kasba, odtud ale vidět nebylo. 



     Po stranách rokliny jsem zahlédl řadu pečlivě udržovaných záhonů. U jednoho z nich se pohybovala drobná postava. Alex zvedl ruce k ústům a pronikavě zahvízdal. Osoba se otočila naším směrem a po chvilce váhání se nečekaně rychlým krokem vydala k nám. Za pár vteřin už jsem si mohl prohlédnout Anthonyho Mahira zblízka.



     Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak zjevně starého. Ve vnitřních zónách by s tím jejich obyvatelé už dávno něco dělali. Byl nevelké postavy a jeho poněkud ohnutá záda dojem vetchosti ještě umocňovala. Prořídlé šedivé vlasy mu neupraveně visely podél hubené snědé tváře rozryté hotovou sítí menších i hlubokých vrásek. Nad zobákovitým nosem svítily hluboko uložené černé oči. Skoro jsem o krok ucouvl, když si mě najednou změřil pronikavým pohledem.



     Alex ho nicméně vesele pozdravil a pak mě představil. Na staříka to evidentně neudělalo nejmenší dojem. Něco zabručel a pokračoval v chůzi dál ke svému domku. Pak si na ale něco vzpomněl a chraplavým hlasem oslovil mého společníka.



     „Co koně?“ Slovy očividně nerad plýtval.



     Alex mu vysvětlil, na kterém místě je přivázal, a starý Anthony už nám pak nevěnoval ani mrknutí. Vzdálil se bystrou, byť poněkud šouravou chůzí, a v mžiku se ztratil z dohledu v houštinách okolo chalupy.



     Tázavě jsem zvednul obočí. Alex jen rozpačitě pokrčil rameny a usmál se jako vždycky.



     „Pojďte,“ vyzval mě, „trochu se u něj zatím porozhlédneme.“



     Zase se mi to úplně nezdálo, ale byl jsem zvědavý, a tak jsem Alexe poslušně následoval. U vchodu mi musel přidržet neskutečně těžké dveře, abych vůbec mohl vstoupit.



     Uvnitř domu panovalo příšeří. Chvilku jsem musel čekat, než si moje oči přivyknou. Zeptal jsem se, jestli nemůžeme něco rozsvítit, ale můj průvodce se jen zasmál a odpověděl, že pokud ví, má tu Anthony jen několik jednoduchých bodových světel, která přenáší podle potřeby. Takže se musíme nejdřív trochu rozkoukat sami, než nějaké objevíme. Stál jsem tedy, opíral se zády o hrubou hrbolatou stěnu a čekal, až se tmavé obrysy mého okolí trochu projasní. Netrvalo dlouho a kolem mě se vyloupla poměrně rozlehlá místnost se spoustou všelijakého nábytku. Byly tu mohutné skříně a skříňky, mnoho jednoduchých polic a několik stolů, kolem nichž byly rozestavěné nejrůznější židle a křesla. Podlaha byla čistá, ale holá, bez jakékoli krytiny. Na první pohled bylo zřejmé, že všechno tady je ze skutečného dřeva. Dokonce i stěna za mnou vydávala typickou smolnatou vůni. Položil jsem na ni dlaň a ucítil zvláštně drsný teplý povrch.



     Alex se vydal se do jednoho z tmavších koutů místnosti, kde konečně nalezl a zapnul nevelký světelný zdroj.



     „No ano, obyčejný srub, ale má svoje kouzlo, nemyslíte?“



     Podával mi starodávný otlučený modrý hrnek. Měl jsem žízeň, a tak jsem ho od něj vděčně přijal. Byl v něm výborný studený nápoj, který jsem hned po prvním ochutnání s chutí vypil až do dna. Podal jsem nádobku Alexovi, který mi do ní s úsměvem nabral jakousi naběračkou z velkého hrnce další dávku.



     „Anthonyho proslulý ovocný čaj. Jako děti jsme ho tady vypili celé hektolitry. Nikdo přesně neví, co do něj všechno dává, nejspíš ani on sám. Ale všechno to určitě vyrostlo tady v blízkém okolí.“



     Se zájmem jsem pomalu procházel spoře osvětlenou místností. Bylo si co prohlížet.



     V jednom koutě jsem objevil bytelné dřevěné lůžko s několika barevnými přikrývkami pečlivě složenými v nohách postele a s baňatým polštářem. Stála u něj skříňka plná starých tiskovin. Úplně nahoře, na vyřezávané dřevěné krabičce, ležela opravdová dýmka. Měla nádherně vyleštěnou hlavičku a krátkou černou prohnutou troubel. Jedna její strana byla celá zčernalá a vedle ležela otevřená krabička s čímsi, co musel být jedině tabák. Ke svému úžasu jsem si uvědomil, že tahle dýmka není žádná dekorace, ale že stařík ji nejspíš doopravdy kouří. Vdechuje skutečný tabákový kouř, opakoval jsem si fascinovaně. To je něco, co bylo v mém civilizovaném světě už dávno nelegální. Připadal jsem si stále víc jako v nějakém starém příběhu na zálesácké téma.



     Pak mě zaujalo několik nádherných dřevěných reliéfů na stěnách. Zachycovaly hlavně přírodní motivy, byli na nich ptáci, květiny a dokonce krajina s horami a lesem v popředí. Šel jsem se na jeden podívat zblízka a ke svému úžasu zjistil, že je s dokonalou precizností vyřezán a vyhlazen přímo v nerovné dřevěné stěně srubu. Zvědavě jsem po něm lehce přejel špičkami prstů. Byl dokonalý.



     Alex se mezitím opět oddal své vášni pro křesla všech druhů. Už zase se v jednom z nich požitkářsky rozvaloval. Tentokrát bylo dokonce houpací a pokryté huňatým přehozem. Pobaveně sledoval, jak se rozhlížím na všechny strany a nemůžu si to všechno srovnat v hlavě.



     „Kolik je tomu vašemu Anthonymu vlastně let?“ optal jsem se.



     „Víte, že ani nevím?“ zněla poněkud překvapivá odpověď. „Je starý, co pamatuju. Už jako dítěti, když jsem s kamarády Mahirovy v létě navštěvoval, mi připadal věkovitý.“



     „A co je v dalších místnostech domu?“ zajímalo mě.



     „Asi tomu nebudete věřit, ale celý srub je jen tahle jediná místnost,“ prozradil mi můj průvodce. „Vlastně ne, počkejte, za těmi dveřmi támhle vedle postele je ještě malá dílna a vedle ní ještě menší koupelna. Ale to je vážně všechno,“ odpověděl Alex a lenivě se při tom zhoupnul. „Chtěl byste se podívat do dílny? Anthony rád pracuje se dřevem.“



     Začínala mi docházet další ohromující skutečnost.



     „Ty řezby tady,“ ukázal jsem okolo, „to je snad jeho práce?“



     „Řezby, nábytek, všechno dřevěné,“ zasmál se Alex, rozhoupal křeslo a nebezpečným kyvem se nechal vyhoupnout na nohy. „Postavil si kdysi celý srub v podstatě úplně sám. Je to asi jediný z pouštních rytířů, co se nikdy nikam nepřestěhoval. Jeho rod měl vždycky silnou vazbu k půdě a jeho žena s tím byla srozuměná. Byli tu šťastní,“ dodal prostě. Pak se zahleděl ven z malého okna.



     „Anthony už se vrací od koní, vidíte? Počkáme na něj v dílně.“



     Přistoupil jsem k blíž a překvapeně spolu s ním sledoval, jak stařík svižně vystupuje vzhůru k nám stejnou cestou jako před chvílí. Neměl jsem tušení, kde se tam znovu vzal. Alex můj udivený výraz zaznamenal.



     „Odvedl naše koně obloukem dolů do ohrady. Odtud není vidět přes ten zalesněný výběžek, ale je tam i stáj, zavlažovaná pastvina a všechno, co těch našich pár koníků potřebuje,“ vysvětlil mi. „Tak pojďte,“ vybídl mě znovu.



     „Počkejte, nemůžeme mu přece bez dovolení vlézt do jeho soukromého království,“ namítl jsem okamžitě.



     „Ach jé, zase ta vaše posedlost soukromím,“ obrátil Alex uličnicky oči v sloup. „Tady se na to vážně moc nehraje, cení se tu spíš společnost a sdílení. Anthony bude jenom rád, když si prohlédnete jeho práci, vážně.“



     Sice jsem o tom dost pochyboval, ale nakonec jsem zase prostě poslechl a rychle ho následoval do nenápadných hrubých dveří.



     To, co bylo uvnitř, však rozhodně stálo za vidění.


hodnotit:
hodnotit
12345

 


Komentáře

Upozornění správce

Napište text v rámečku do pole pod ním. V případě, že nebude správně vyplněný, mail_to_by_send

sec



Návštěvník

 

Profil autora

Petra Pautten

O mně

Je mi 45 let a píšu a vyprávím příběhy od dětství.
Na tomto místě bych vás ráda zaujala románem, který si dovoluji uvést ne jako klasickou sci-fi, ale jako příběh z neobvyklého prostředí s téměř detektivní zápletkou a akčními prvky.
Moc bych si přála, aby mu daly šanci i ženy.

 

Všechna moje díla


Mediální partneři projektu:

 

 

  • AGENTURA MÁM TALENT SPOLUPRACUJE S TĚMITO NAKLADATELSTVÍMI: Albatros Media, Alpress, Amenius, Arkus, Baronet, Beta - Dobrovský, Brána, Carpe Diem, Dobrovský, Dokořán, Egmont, Epika, Epocha, Euromedia Group, EvitaPress (SK), Grada Publishing a.s., Hejkal, Host, JaS, Jota, Ikar (SK), Koruna (SK), agentura Krigl, Lekmoty, Mladá Fronta, Moba, Monument, Nakl. 65. pole, Nava, Paseka, Portál, Šulc - Švarc, Vašut, Viking, Vyšehrad


                    
  •  
  •  
  •